(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

V průběhu roku 2004 se stěžovatel (sdružení na obranu německého jazyka) písemně obrátil na nizozemskou a lucemburskou vládu, aby je požádal o nabídku internetových prezentací, které mají poskytnout během předsednictví, a to nejen v angličtině a francouzštině, ale také v němčině. Stěžovatel poukázal na to, že více občanů EU má jako svůj mateřský jazyk němčinu než kterýkoli jiný jazyk a že po přistoupení nových členských států by se němčina umístila na druhém místě, pokud bychom přidali počet občanů EU, kteří hovoří jazykem jako svým mateřským jazykem nebo jako cizím jazykem. Zdůraznil, že němčina je tedy vedle angličtiny jazykem, kterému rozumí většina občanů EU. Stěžovatel dále uvedl, že sdělení orgánů EU určená především evropské veřejnosti by měla být přístupná co největšímu počtu občanů EU. Pokud byl počet používaných jazyků omezený, měla by být tato volba podle názoru stěžovatele založena na demografické váze těchto jazyků. Stěžovatel se proto domníval, že není pochopitelné, proč předsednictví při svých internetových prezentacích běžně používá kromě jazyka dotčené země pouze angličtinu a francouzštinu. Podle názoru stěžovatele bylo jeho tvrzení, že by měla být použita i němčina, podpořeno také potřebou demokratické legitimity v EU.

Nizozemská i lucemburská vláda žádost stěžovatele zamítly. Dopis stěžovatele nizozemské vládě ze dne 21. dubna 2004 byl zodpovězen až dne 6. srpna 2004. Dopis lucemburské vládě ze dne 2. září 2004 byl projednán až dne 18. listopadu 2004. Nizozemské orgány dále odpověděly na dva e-maily zaslané stěžovatelem v angličtině, ačkoli byla požadována odpověď v němčině.

Dne 13. prosince 2004 podal stěžovatel stížnost na Radu Evropské unie veřejnému ochránci práv (věc 3634/2004/WP). Tato stížnost se týkala 1) volby jazyků pro internetové prezentace předsednictví, 2) způsobu, jakým byly žádosti adresované nizozemským a lucemburským orgánům vyřizovány; a 3) skutečnost, že nizozemské orgány v některých svých odpovědích použily angličtinu.

Dne 11. ledna 2005 veřejný ochránce práv tuto stížnost zamítl na základě čl. 2 odst. 4 svého statutu, který vyžaduje, aby stížnosti předcházely vhodné předchozí kroky vůči dotčenému orgánu. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že považuje za vhodné, aby se stěžovatel nejprve obrátil na samotnou Radu.

Dne 22. ledna 2005 stěžovatel písemně požádal Radu, aby zajistila, že internetové prezentace předsednictví budou rovněž k dispozici v němčině. Stěžovatel předal Radě kopii případu 3634/2004/WP a rozhodnutí veřejného ochránce práv o této stížnosti.

Ve své odpovědi ze dne 4. března 2005 Rada zdůraznila, že se bude zabývat pouze první ze tří otázek vznesených stěžovatelem v jeho stížnosti veřejnému ochránci práv.

Rada potvrdila, že předsednictví je funkčně součástí Rady. Uvedla však, že to neznamená, že by internetové stránky předsednictví podléhaly stejným podmínkám jako stránky Rady. Členský stát vykonávající předsednictví nesl výlučnou odpovědnost za informace zveřejněné na jeho internetových stránkách. Podle Rady internetové stránky předsednictví pouze doplňovaly informace, které orgány Společenství zpřístupnily občanům ve všech úředních jazycích. V této souvislosti Rada odkázala na své vlastní internetové stránky a na počet dokumentů, které jsou na nich k dispozici. Rovněž odkázala na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (2) (dále jen "nařízení č. 1049/2001") a na možnosti, které nabízí.

Rada vzala na vědomí, že veřejný ochránce práv již měl příležitost zabývat se jazykovou praxí předsednictví a Komise. Věc 939/99/ME se týkala skutečnosti, že kalendář Komise na internetových stránkách „Europa“ byl k dispozici pouze ve francouzštině. Komise uvedla, že tento dokument je určen pouze pro tisk. Ve svém rozhodnutí ze dne 14. června 2000 veřejný ochránce práv rozhodl takto: „Veřejný ochránce práv konstatuje, že v Evropské unii existuje 11 úředních jazyků a 12 jazyků uvedených ve Smlouvě. Některé dokumenty proto musí být vyhotoveny ve všech těchto jazycích. Komise však není povinna předložit všechny dokumenty v několika jazycích, pokud se to pro účely dokumentu nejeví jako nezbytné. Veřejný ochránce práv si není vědom toho, že by ustanovení práva Společenství týkající se používání jazyků mohla orgánu nebo instituci Společenství bránit ve zveřejňování dokumentů na internetových stránkách v jazyce, v němž jsou sepsány. Ačkoli je nezbytné, aby Komise informovala občany o své práci ve všech jazycích, praxe Komise v tomto případě neodhalila žádné nesplnění této povinnosti ze strany Komise.“

V roce 2001 si italský občan stěžoval na skutečnost, že obsah internetové prezentace belgického předsednictví byl k dispozici pouze v nizozemštině, angličtině, francouzštině a němčině (věc 1146/2001/IP). Ve svém rozhodnutí ze dne 10. září 2002 zastával veřejný ochránce práv názor, že orgány a instituce Unie by měly občanům poskytovat informace pokud možno v jejich vlastním jazyce. Dodal však, že si není vědom žádného pravidla nebo zásady, která by jim zakazovala zveřejňovat informace na svých internetových stránkách v méně než plném počtu úředních jazyků.

Rada uvedla, že příslušný právní rámec se od doby, kdy byla tato rozhodnutí přijata, nezměnil, ale že počet úředních jazyků se zvýšil na 21, čímž se zvýšily logistické problémy, pokud jde o jazykový režim. Dodala, že jak ona sama, tak příslušná předsednictví se snaží zajistit, aby občané dostávali co nejvíce informací a v co největším počtu jazyků. Rada však zdůraznila, že nemá žádný vliv na výběr jazyků, v nichž předsednictví poskytlo své vlastní informace.

Dne 1. dubna 2005 stěžovatel znovu napsal veřejnému ochránci práv a požádal jej, aby pokračoval ve vyřizování jeho stížnosti. Tento dopis byl proto zaevidován jako nová stížnost (věc 1487/2005/GG). Stěžovatel vyzval veřejného ochránce práv, aby využil veškerého svého vlivu a přesvědčil Spojené království jako tehdejšího držitele předsednictví o potřebě německé verze internetové prezentace předsednictví. Dále požádala veřejnou ochránkyni práv, aby se vyjádřila ve prospěch této potřeby, pokud jde o všechna budoucí předsednictví.

Stěžovatel doplnil podrobné připomínky k dopisu Rady ze dne 4. března 2005. V těchto připomínkách uvedla, že Rada nevyjádřila své stanovisko například odkazem na pravidlo v tomto smyslu. Stěžovatel zdůraznil, že předsednictví sdílí povinnosti Rady, jejíž je součástí. Rovněž konstatoval, že veřejný ochránce práv učinil ve svém rozhodnutí ve věci 939/99/ME další poznámku, která zněla takto: „V tomto případě Komise vysvětlila svou praxi povahou harmonogramu a omezenou cílovou skupinou. Ačkoli argument Komise není nepřiměřený, veřejná ochránkyně práv by ráda zdůraznila, že jako služba občanům a tisku je nezbytné, aby dokumenty určené osobám mimo Komisi byly k dispozici v co největším počtu jazyků. Bylo by užitečné, kdyby byl tento materiál k dispozici alespoň ve třech nejrozšířenějších jazycích: němčině, angličtině a francouzštině. Veřejná ochránkyně práv vítá plány Komise na zavedení dlouhodobějšího harmonogramu v několika jazycích.“

Stěžovatel rovněž uvedl, že rozhodnutí veřejného ochránce práv ve věci 1146/2001/IP se nezdá být v tomto případě relevantní vzhledem k tomu, že stěžovatel v této věci požádal o použití všech úředních jazyků, zatímco stěžovatel argumentoval tím, že pokud by měl být počet jazyků omezen, nemělo by to být provedeno v neprospěch němčiny. Podle názoru stěžovatele mohly logistické problémy způsobené rozšířením, na které Rada odkázala, odůvodnit pouze omezení jazyků používaných pro internetové prezentace předsednictví, nikoli však nespravedlivý výběr těchto jazyků.

Stěžovatel uvedl, že postoj přijatý Radou není v souladu s nařízením č. 1049/2001. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že dokumenty předsednictví jsou dokumenty Rady ve smyslu uvedeného nařízení a že pojem „dokument“ zahrnuje rovněž materiály zveřejněné na internetových stránkách.

Stěžovatel tedy tvrdil, že skutečnost, že Rada nezajistila, aby internetové prezentace předsednictví byly rovněž k dispozici v němčině, představuje nesprávný úřední postup. Tvrdila, že Rada by měla dbát na to, aby internetové prezentace předsednictví byly od nynějška rovněž k dispozici v němčině.

Šetření

Stanovisko Rady

Rada ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Stížnost se i) týkala toho, že internetové stránky předsednictví Rady nerespektovaly mnohojazyčnost, a ii) zřejmě rovněž namítala, že vlastní internetové stránky Rady neposkytly dostatečný přístup v německém jazyce.

Článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že „[p]ředsednictví vykonává střídavě každý členský stát v Radě po dobu šesti měsíců v pořadí, o kterém jednomyslně rozhodne Rada“ (zvýraznění doplněno).

Internetové stránky předsednictví zorganizovalo a provozovalo příslušné ministerstvo v dotčeném členském státě. To je zřejmé ze samotných webových stránek. Cílem těchto internetových stránek nebylo nahradit internetové stránky Rady a rejstřík dokumentů, nýbrž je doplnit. Poskytly praktické informace o činnostech jednotlivých předsednictví, jako jsou například neformální setkání, kulturní akce a další činnosti a iniciativy předsednictví.

Je pravda, že dokumenty předsednictví se pro účely použití nařízení č. 1049/2001 považují za dokumenty Rady. Jednalo se však o zcela samostatnou záležitost, z níž v žádném případě nevyplývalo, že by internetové stránky předsednictví byly pod kontrolou Rady.

Stěžovatel tvrdil, že v jednacím řádu Rady není nic, co by odůvodňovalo názor, že za informace na svých internetových stránkách nese výlučnou odpovědnost předsednictví. Tím se však věci obrátily: Rada jednoduše neměla pravomoc nařídit členskému státu, aby uspořádal své internetové stránky určitým způsobem. Z toho vyplývá, že bez ohledu na věcnou otázku, zda by internetové stránky předsednictví měly poskytovat informace v němčině (záležitost práva a praxe členského státu, o níž rozhodnou zúčastněné vnitrostátní orgány), nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Rady, neboť tento orgán nenesl za internetové stránky předsednictví žádnou odpovědnost.

Pokud jde o samotnou Radu, její vlastní internetové stránky byly k dispozici v němčině, jakož i ve všech ostatních úředních jazycích. Některé dokumenty na těchto internetových stránkách, které byly určeny novinářům, však nebyly k dispozici ve všech úředních jazycích. Veřejný ochránce práv uznal, že orgán nemá povinnost předkládat všechny dokumenty v několika jazycích, pokud se to nejeví jako nezbytné pro účely dotčeného dokumentu.

Z těchto důvodů byla stížnost neopodstatněná.

Připomínky stěžovatelů

Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl následující:

Stanovisko Rady neobsahovalo žádné argumenty zpochybňující opodstatněnost stížnosti. Stížnost byla tedy zachována v plném rozsahu, a to jak s odkazem na věc 3634/2004/WP, tak na věc 1487/2005/GG.

Stanovisko Rady obsahovalo určité věcné nepřesnosti.

Odkaz ve stanovisku na „vlastní internetové stránky Rady“ byl zavádějící. Internetové stránky předsednictví byly internetové stránky Rady. Vyplývalo to ze skutečnosti (kterou Rada uznala), že předsednictví je součástí Rady. Stížnost se tedy týkala nevhodného zacházení s jazykovou problematikou na obou internetových stránkách Rady.

Předsednictví nemohlo být součástí Rady, aniž by jí bylo odpovědné.

Obsah internetových stránek předsednictví nejen doplňoval internetové stránky Rady, ale dalece překračoval jejich obsah.

Rada uznala, že dokumenty předsednictví jsou dokumenty Rady ve smyslu nařízení č. 1049/2001. Avšak vzhledem k tomu, že obsah internetových stránek předsednictví byly dokumenty ve smyslu čl. 3 písm. a) uvedeného nařízení, a tedy dokumentů Rady, by postoj Rady znamenal, že Rada nemá kontrolu nad svými vlastními dokumenty. To by byla zjevně absurdní situace.

Projednávaná věc se netýkala členského státu a „jeho“ (tedy vnitrostátních) internetových stránek, ale internetových stránek zřízených členským státem jakožto úřadujícím předsednictvím. Právní předpisy a praxe členského státu by mohly být relevantní pouze s ohledem na činnosti, které nesouvisejí s předsednictvím.

Tvrzení Rady, že její vlastní internetové stránky byly k dispozici v němčině, bylo v rozporu s četnými příklady dokumentů, které byly k dispozici pouze v angličtině nebo francouzštině (3). Veřejný ochránce práv by se měl snažit zajistit, aby bylo s německým jazykem, pokud jde o tyto internetové stránky, zacházeno stejně jako s angličtinou a francouzštinou.

Argument Rady, že nemohla ovlivnit své předsednictví, tedy svou část, se jevil jako nesmyslný. Nesouhlasila s žádnými rozumnými úvahami, že by Rada neměla být schopna předložit například žádost nebo doporučení svému vlastnímu předsednictví.

Článek 195 Smlouvy o ES stanoví, že mandát veřejného ochránce práv zahrnuje všechny orgány a instituce Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně. Kromě této výjimky by neměla existovat žádná oblast, která by nemohla být předmětem stížnosti. Muselo tedy být možné podat stížnost na předsednictví, a to buď formou stížnosti proti Radě, nebo přímo proti předsednictví. Vzhledem k tomu, že první cesta byla zřejmě zablokována tvrdošíjným odmítnutím Rady, měl by se nyní veřejný ochránce práv obrátit přímo na předsednictví.

Úsilí ombudsmana dosáhnout přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska a připomínek nebyla veřejná ochránkyně práv spokojena s tím, že Rada na stížnost odpovídajícím způsobem reagovala.

Stěžovatel ve svých připomínkách požádal veřejného ochránce práv, aby přezkoumal další otázky, které přesahují rozsah dosud provedeného šetření. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že to není vhodné vzhledem k tomu, že rozšíření rozsahu tohoto šetření by nevyhnutelně oddálilo posouzení otázky, která se zdála být pro stěžovatele nejdůležitější (tj. výběr jazyků pro internetové stránky předsednictví). Informoval však stěžovatele, že může veřejnému ochránci práv předložit novou stížnost týkající se těchto otázek.

Návrh přátelského řešení

Ustanovení čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv ukládá veřejnému ochránci práv, aby pokud možno hledal s dotyčným orgánem řešení s cílem odstranit nesprávný úřední postup a uspokojit stěžovatele.

Veřejná ochránkyně práv proto předložila Radě tento návrh smírného řešení:

Rada by mohla zvážit žádost stěžovatele, aby internetové prezentace předsednictví byly rovněž k dispozici v němčině.

Tento návrh vycházel z těchto předběžných závěrů:

1 Ve svém dopise stěžovateli ze dne 4. března 2005 Rada uvedla, že je nesporné, že předsednictví je funkčně součástí Rady. Je-li však předsednictví součástí Rady, vyplývá z toho, že podléhá stejným povinnostem jako Rada, pokud neexistují konkrétní důvody, proč by se tyto povinnosti neměly na předsednictví vztahovat.

2 Jak již veřejný ochránce práv zdůraznil v předchozím případě, je nezbytné, aby dokumenty určené osobám mimo orgány Společenství byly k dispozici v co největším počtu jazyků. Jedním z nejdůležitějších způsobů poskytování informací veřejnosti v moderní době je internet. Je proto obzvláště důležité zajistit, aby veřejné internetové stránky zřízené orgány a institucemi Společenství byly občanům přístupné v co největším počtu jazyků.

3 Vzhledem k tomu, že předsednictví je součástí Rady, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stejné normy by se měly v zásadě vztahovat na všechny veřejné internetové stránky spravované předsednictvím.

4 Členské státy mají samozřejmě možnost zřídit jakékoli internetové stránky, s výhradou omezení, která mohou vyplynout z vnitrostátních právních předpisů. Internetové stránky dotčené tímto případem jsou však jasně označeny a mají sloužit jako internetové stránky „předsednictví“. Tyto internetové stránky poskytují informace o činnosti předsednictví ve funkci, kterou mu přidělují právní předpisy Společenství. Podle názoru veřejného ochránce práv proto nelze tyto internetové stránky považovat za „vnitrostátní“ internetové stránky mimo dosah práva Společenství. Je důležité zdůraznit, že projednávaná věc se netýká obsahu těchto internetových stránek, tj. otázky, jaké informace předsednictví poskytuje, ale prezentace těchto informací, tj. otázky, zda by informace měly být zpřístupněny v určitých jazycích.

5 I kdyby internetové stránky předsednictví poskytovaly pouze doplňující informace k informacím, které byly k dispozici na vlastních internetových stránkách Rady, byly by tyto informace přesto pro veřejnost zajímavé, a proto by měly být zpřístupněny v co nejširším rozsahu a co nejlépe.

6 Veřejný ochránce práv není přesvědčen argumentem Rady, že nemá pravomoc nařídit členskému státu, aby organizoval své internetové stránky určitým způsobem, a že za tyto internetové stránky nenese žádnou odpovědnost. Pokud členský stát poskytuje internetové stránky jako úřadující předseda Rady, jedná jako součást Rady. Veřejný ochránce práv souhlasí s tím, že je v první řadě na dotčeném členském státě, aby rozhodl o obsahu, který si přeje na těchto internetových stránkách poskytnout. Veřejná ochránkyně práv si však není vědoma žádného pravidla nebo zásady, které by Radě bránily projednat a dohodnout se na formálních aspektech těchto internetových prezentací s cílem zpřístupnit takto poskytnuté informace co nejvíce, například projednáním a určením jazyků, které by měly být pro tyto internetové stránky používány.

7 Veřejný ochránce práv se domnívá, že má-li být počet jazyků pro prezentaci internetových stránek předsednictví omezen, musí být výběr jazyků, které mají být použity, založen na objektivních a přiměřených úvahách. Stěžovatel předložil podle všeho závažné argumenty, aby prokázal svůj názor, že po rozšíření v roce 2004 se němčina stala druhým nejrozšířenějším jazykem v EU. Podle názoru stěžovatele by proto měly být internetové stránky předsednictví zpřístupněny také v němčině. S ohledem na tyto argumenty se veřejná ochránkyně práv domnívá, že výběr jazyků pro internetové stránky předsednictví by měl být skutečně přehodnocen.

8 Veřejný ochránce práv však konstatuje, že Rada dosud nezaujala stanovisko k podstatě argumentů stěžovatele.

9 Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k předběžnému závěru, že skutečnost, že Rada nezohlednila podstatu žádosti stěžovatele, aby byly internetové stránky předsednictví nabízeny také v němčině, by mohla představovat nesprávný úřední postup.

Stanovisko Rady

Rada ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

K nesprávnému úřednímu postupu ze strany Rady by mohlo dojít pouze v případě, že by Rada nesprávně uplatnila stávající pravidlo EU. Tak tomu nemohlo být v případě, kdy Rada nebyla odpovědná za opatření, na něž byla podána stížnost.

Odůvodnění veřejného ochránce práv bylo nesprávné. Článek 203 Smlouvy o ES stanovil, že se členské státy střídají ve výkonu funkce předsedy. Z toho zjevně nevyplývá, že by se dotyčný členský stát stal součástí Rady o nic více než kterýkoli jiný členský stát. Z toho pouze vyplývalo, že tento členský stát (jako takový, nikoli jako člen Rady) byl pověřen předsednictvím zasedání Rady a činnostmi, které z toho vyplývaly.

Během posledních desetiletí se vyvinula tradice, že členské státy vykonávající předsednictví využily toto období k vlastní propagaci a organizaci dalších činností, které mohou, ale nemusí souviset s prací Rady. Například mnoho členských států během svého předsednictví organizovalo kulturní aktivity. Tyto činnosti a informace, které se jich týkají, zůstaly v odpovědnosti členského státu jako takového (zastávajícího předsednictví). Zjevně je nelze považovat za činnost Rady.

Stejně tak internetové stránky provozované tímto členským státem a/nebo jeho vnitrostátními ministerstvy byly zřízeny, financovány a spravovány v rámci odpovědnosti členského státu jako takového (zastávajícího předsednictví). Rada je nefinancuje ani neřídí. Jak již Rada uvedla, bylo to jasně uvedeno v prohlášeních o vyloučení odpovědnosti, která jsou na těchto internetových stránkách k dispozici.

Veřejný ochránce práv ve svém návrhu smírného řešení uvedl, že si není vědom žádného pravidla nebo zásady, které by mohly Radě bránit v projednávání nebo schvalování formálních aspektů těchto internetových stránek. To by nemohlo být právní připomínkou, neboť by to zvrátilo základní zásadu unijního práva. Podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES „[k]aždý orgán jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou.“ Neexistovalo žádné pravidlo, které by Radě umožňovalo jednat podle jazykových režimů uplatňovaných určitým členským státem. Ve%ejný ochránce práv také žádnou nezjistil. Jednací řád Rady taková pravidla rozhodně neobsahoval.

Stručně řečeno, skutečnost, že se tyto internetové stránky nazývaly „internetové stránky předsednictví“, je v žádném případě nedala pod dohled Rady. Internetové stránky nespravovalo předsednictví, ale v souladu s podmínkami článku 203 Smlouvy o ES členský stát vykonávající předsednictví. Neexistuje žádný právní základ, který by Radě umožňoval požadovat, aby členské státy uplatňovaly určitý jazykový režim.

Rada na závěr uvedla, že proto nemůže posoudit návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení ani zaujmout stanovisko k podstatě záležitosti, která nespadá do její působnosti.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách trval na svém podnětu.

Hodnocení veřejného ochránce práv

Na základě stanoviska Rady a připomínek stěžovatele k tomuto stanovisku dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že smírného řešení nelze dosáhnout.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Tato stížnost navazuje na předchozí stížnost (věc 3634/2004/WP), kterou veřejný ochránce práv zamítl s odůvodněním, že nebyly učiněny vhodné předchozí kroky vůči Radě. Věc 3634/2004/WP zahrnovala tři otázky, zejména 1) výběr jazyků pro internetové prezentace předsednictví, 2) způsob, jakým byly žádosti adresované nizozemským a lucemburským orgánům vyřizovány, a 3) skutečnost, že nizozemské orgány v některých svých odpovědích používaly angličtinu. Stěžovatel (sdružení na obranu německého jazyka) se poté písemně obrátil na Radu. Rada se ve své odpovědi zabývala pouze otázkou volby jazyka pro internetové prezentace předsednictví. Stěžovatel následně svou stížnost veřejné ochránkyni práv obnovil a zdůraznil důvody, proč se domnívá, že internetové stránky předsednictví by měly být rovněž nabízeny v němčině.

1.2 Veřejná ochránkyně práv proto předpokládala, že se nová stížnost omezuje na otázku týkající se volby jazyka pro internetové prezentace předsednictví. Stěžovatel, který byl informován o rozsahu šetření zahájeného veřejným ochráncem práv, nevznesl žádné námitky.

1.3 Rada ve svém stanovisku vyjádřila názor, že stížnost by se mohla týkat i jejích vlastních internetových stránek, a vznesla k této otázce několik připomínek.

1.4 Stěžovatel ve svém vyjádření nesouhlasil s tvrzením Rady, že její vlastní internetové stránky jsou v plném rozsahu k dispozici v němčině, a požádal veřejného ochránce práv, aby se pokusil zajistit, že pokud jde o tyto internetové stránky, bude s německým jazykem zacházeno stejně jako s angličtinou a francouzštinou. Stěžovatel dále informoval veřejného ochránce práv, že si přeje setrvat na své stížnosti v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v této souvislosti odkázal na věc 3634/2004/WP, zdálo se, že si stěžovatel přeje, aby veřejný ochránce práv přezkoumal také dvě otázky, které byly v této stížnosti vzneseny, ale nebyly zahrnuty do rozsahu tohoto šetření.

1.5 Ve svém návrhu smírného řešení (viz bod 2.4 níže) veřejný ochránce práv zastával názor, že by nebylo vhodné rozšířit rozsah tohoto šetření tak, aby zahrnovalo další tvrzení stěžovatele, vzhledem k tomu, že by to nevyhnutelně zpozdilo posouzení otázky, která se stěžovateli jevila jako nejdůležitější (tj. výběr jazyků pro internetové stránky předsednictví). Domnívá se proto, že tyto další otázky by v tomto šetření neměly být řešeny. Veřejná ochránkyně práv informovala stěžovatele, že má samozřejmě i nadále možnost předložit veřejnému ochránci práv novou stížnost týkající se těchto otázek. Stěžovatel neměl proti přístupu veřejného ochránce práv námitky.

2 Pokud jde o výběr jazyků pro internetové stránky předsednictví

2.1 Stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že Rada nezajistila, aby internetové prezentace předsednictví byly k dispozici také v němčině, představuje nesprávný úřední postup. Tvrdí, že Rada by měla dbát na to, aby internetové prezentace předsednictví byly od nynějška rovněž k dispozici v němčině.

2.2 Ve svém stanovisku Rada v podstatě tvrdila, že nezávisle na podstatné otázce, zda by internetové stránky předsednictví měly poskytovat informace v němčině (což podle Rady bylo záležitostí práva a praxe členských států, o nichž rozhodovaly zúčastněné vnitrostátní orgány), nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Rady, protože tento orgán nenesl žádnou odpovědnost za internetové stránky předsednictví.

2.3 Stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku zdůraznil, že předsednictví je součástí Rady, a že Rada proto musí být odpovědná za Radu. Stěžovatel dodal, že se vzpírá jakékoli rozumné úvaze, že by Rada neměla být schopna předložit například žádost nebo doporučení svému vlastnímu předsednictví.

2.4 Dne 20. října 2005 předložil veřejný ochránce práv Radě návrh smírného řešení a vyzval ji, aby zvážila žádost stěžovatele o zpřístupnění internetových prezentací předsednictví rovněž v němčině.

2.5 Ve své replice Rada uvedla, že nesprávný úřední postup může nastat pouze tehdy, pokud nesprávně použije stávající unijní pravidlo. Podle názoru Rady tomu tak nebylo, neboť Rada nebyla odpovědná za situaci, na kterou si stěžovala. Rada trvala na tom, aby internetové stránky provozované členským státem, který vykonává předsednictví, byly zřízeny, financovány a spravovány v rámci odpovědnosti tohoto členského státu jako takového. Rada je nefinancuje ani neřídí. Rada vzala na vědomí, že veřejný ochránce práv uvedl, že si není vědom žádného pravidla nebo zásady, které by mohly Radě bránit v projednávání nebo schvalování formálních aspektů těchto internetových stránek. Podle názoru Rady by to však nemohlo být právní připomínkou, neboť by to zvrátilo základní zásadu práva EU. Podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES „[k]aždý orgán jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou.“ Rada uvedla, že neexistuje žádné pravidlo, které by mu umožňovalo jednat podle jazykových režimů uplatňovaných určitým členským státem.

2.6 Stěžovatel ve svém vyjádření trval na své stížnosti.

2.7 Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že podání stran v tomto případě vyžadují řešení tří různých otázek, a to 1) okolností, za nichž lze zjistit nesprávný úřední postup, 2) toho, zda může být Rada za jakýchkoli okolností odpovědná za internetové stránky spravované jejím předsednictvím a 3) toho, zda je volba jazyků týkajících se těchto internetových stránek slučitelná se zásadami řádné správy.

2.8 Pokud jde o první otázku, veřejný ochránce práv konstatuje, že Rada tvrdí, že nesprávný úřední postup by mohl být zjištěn pouze tehdy, pokud by nesprávně použila stávající pravidlo. Tento výklad je však příliš úzký a neodpovídá pojmu „nesprávný úřední postup“ stanovenému v článku 195 Smlouvy o ES. Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné (4). Tato definice byla schválena Evropským parlamentem (5). Na rozdíl od toho, co předpokládá Rada, lze tedy nesprávný úřední postup zjistit nejen v případech, kdy bylo pravidlo porušeno.

2.9 Pokud jde o druhou otázku, je třeba poznamenat, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že "[p]ředsednictví vykonává střídavě každý členský stát v Radě po dobu šesti měsíců v pořadí, o kterém jednomyslně rozhodne Rada". Jak Rada správně uvedla ve svém stanovisku k návrhu veřejného ochránce práv na smírné řešení, neznamená to, že se členský stát jako takový stane součástí Rady. Pokud členský stát vykonává předsednictví, znamená to, že tento členský stát vykonává po omezenou dobu předsednictví Rady. V tomto smyslu je však předsednictví jednoznačně součástí Rady. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že sama Rada ve svém dopise stěžovateli ze dne 4. března 2005 uvedla, že je nesporné, že předsednictví je funkčně součástí Rady.

2.10 Veřejný ochránce práv se domnívá, že vzhledem k tomu, že předsednictví je funkčně součástí Rady, mělo by podléhat stejným povinnostem jako Rada, pokud neexistují konkrétní důvody, proč by se tyto povinnosti neměly vztahovat na předsednictví.

2.11 Je zřejmé, že tento závěr platí pouze v rozsahu, v němž dotyčný členský stát jedná jako předseda Rady. Jak Rada správně uvedla ve svém stanovisku k návrhu veřejného ochránce práv na smírné řešení, skutečnost, že členský stát vykonávající předsednictví organizuje kulturní činnosti během svého předsednictví, neumožňuje považovat tyto činnosti za činnosti Rady. Tyto činnosti skutečně zůstávají v odpovědnosti členského státu jako takového.

2.12 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že jiný závěr je odůvodněný, pokud jde o internetové stránky spravované předsednictvím.

2.13 Rada tvrdí, že otázka, jaké jazyky by měly být používány pro internetové stránky předsednictví, je záležitostí, která musí být určena právními předpisy a praxí členského státu, který vykonává předsednictví. Podle Rady je za informace zveřejněné na těchto internetových stránkách odpovědné pouze předsednictví.

2.14 Je zřejmé, že členské státy mohou zřídit jakékoli internetové stránky, které si přejí, pouze s výhradou omezení, která mohou vzniknout podle vnitrostátního práva. Je však třeba poznamenat, že internetové stránky dotčené projednávanou věcí jsou jasně označeny a mají sloužit jako internetové stránky předsednictví. Tyto internetové stránky poskytují informace o činnosti předsednictví ve funkci, kterou mu přidělují právní předpisy Společenství. Podle názoru veřejného ochránce práv proto nelze tyto internetové stránky považovat za „vnitrostátní“ internetové stránky mimo dosah práva Společenství. To platí zejména s ohledem na význam, který sama Rada připisuje práci předsednictví. Na svých internetových stránkách (http://www.consilium.europa.eu) vydává Rada pod nadpisem „Internetové stránky předsednictví“ toto prohlášení: „Předsednictví Rady hraje zásadní úlohu při organizaci práce orgánu, zejména jako hybná síla legislativního a politického rozhodovacího procesu. Musí organizovat a předsedat všem zasedáním a vypracovávat kompromisy schopné řešit obtíže.“

2.15 Skutečnost, že tyto internetové stránky jsou spravovány orgány dotyčného členského státu a že obsahují výslovné odkazy v tomto smyslu, nemá vliv na výše uvedený závěr. Vzhledem k tomu, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že předsednictví vykonávají jednotlivé členské státy, zdá se být přirozené, že internetové stránky předsednictví spravují orgány členského státu vykonávajícího předsednictví. Veřejný ochránce práv nepovažuje za relevantní ani to, že náklady na tyto internetové stránky zřejmě nese dotčený členský stát. Tato skutečnost by neprokázala, že příslušnou činnost nelze považovat za činnost předsednictví jednajícího jako součást Rady. Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by tyto náklady musely nutně hradit jednotlivé členské státy. Vzhledem k tomu, že předsednictví je funkčně součástí Rady, nezdá se být vyloučeno tvrdit, že náklady na příslušné internetové stránky by mohly být hrazeny z rozpočtu Společenství.

2.16 Zdá se, že hlavním argumentem Rady je, že podle jejího názoru nemá pravomoc nařídit členskému státu vykonávajícímu předsednictví, aby organizoval své internetové stránky určitým způsobem, a proto za tyto internetové stránky nenese žádnou odpovědnost. Ve svém stanovisku k návrhu veřejného ochránce práv na smírné řešení Rada dokonce tvrdila, že opačný názor by zvrátil základní zásadu práva EU, konkrétně zásadu stanovenou v čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES, podle níž „[k]aždý orgán jedná v mezích pravomocí, které mu svěřuje tato smlouva“.

2.17 Veřejný ochránce práv zůstává tímto argumentem nepřesvědčen. Pokud členský stát poskytuje internetové stránky jako úřadující předsednictví, jedná jako součást Rady. Vzhledem k tomu, že otázka vznesená v této stížnosti se tedy týká vztahu mezi Radou a jejím předsednictvím, tedy částí téže Rady, veřejný ochránce práv nechápe, jak by jeho postoj mohl být v rozporu se zásadou uvedenou v čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s tím, že o obsahu, který si přeje na těchto internetových stránkách poskytnout, rozhoduje v první řadě členský stát, který vykonává předsednictví. Veřejná ochránkyně práv si však není vědoma žádného pravidla nebo zásady, které by Radě bránily projednat a dohodnout se na formálních aspektech těchto internetových prezentací s cílem zpřístupnit takto poskytnuté informace co nejvíce, například projednáním a určením jazyků, které by měly být pro tyto internetové stránky používány. Vzhledem k tomu, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví rotující předsednictví (mezi všemi členskými státy), tyto formální aspekty by se netýkaly pouze konkrétního členského státu, ale byly by relevantní pro všechny členské státy.

2.18 S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv i nadále domnívá, že Rada může být v zásadě odpovědná za internetové stránky spravované jejím předsednictvím.

2.19 Pokud jde o třetí z výše uvedených otázek, je třeba poznamenat, že veřejný ochránce práv již měl příležitost zabývat se otázkou volby jazyků, pokud jde o informace zveřejňované orgány a institucemi Společenství.

2.20 Ve svém rozhodnutí ze dne 14. června 2000 ve věci 939/99/ME (6) veřejný ochránce práv zdůraznil, že je nezbytné, aby dokumenty určené osobám mimo orgány Společenství byly k dispozici v co největším počtu jazyků. Jedním z nejdůležitějších způsobů poskytování informací veřejnosti v moderní době je internet. Podle názoru veřejného ochránce práv je proto obzvláště důležité zajistit, aby veřejné internetové stránky zřízené orgány a institucemi Společenství byly občanům přístupné v co největším počtu jazyků.

2.21 Ve svém stanovisku Rada tvrdila, že cílem internetových stránek předsednictví není nahradit internetové stránky Rady, které jsou k dispozici ve všech jazycích Společenství, a rejstřík dokumentů, ale usilovat o jejich doplnění. Zdá se tedy, že Rada chtěla naznačit, že není třeba posuzovat věcnou otázku vznesenou stěžovatelem.

2.22 Veřejná ochránkyně práv se poté, co navštívila některé z příslušných internetových stránek, domnívá, že argument stěžovatele, podle něhož tyto internetové stránky nejen doplňují internetové stránky Rady, ale dalece přesahují jejich obsah, se nezdá být neopodstatněný. Sama Rada ve svém stanovisku uvedla, že tyto internetové stránky poskytují praktické informace o činnostech, které jsou specifické pro každé šestiměsíční období předsednictví, jako jsou například neformální zasedání, kulturní akce a další činnosti a iniciativy předsednictví. Tyto informace nemusí být nutně k dispozici na internetových stránkách Rady. I kdyby však internetové stránky předsednictví poskytovaly pouze dodatečné informace, byly by tyto informace pro veřejnost zajímavé, a proto by měly být zpřístupněny v co nejširším rozsahu a v co největší možné míře.

Vzhledem k významu úlohy předsednictví se zdá být o to důležitější zajistit, aby informace zveřejněné na jeho internetových stránkách byly přístupné co největšímu počtu občanů. Je třeba znovu zdůraznit, že projednávaná věc se netýká obsahu těchto internetových stránek, tj. otázky, jaké informace předsednictví poskytuje, ale prezentace těchto informací, tj. otázky, zda by informace měly být zpřístupněny v některých jazycích.

2.23 Ve svém rozhodnutí ze dne 10. září 2002 ve věci 1146/2001/IP (7) vyjádřil veřejný ochránce práv názor, že orgány a instituce EU by měly občanům poskytovat informace pokud možno ve svých jazycích. Veřejný ochránce práv však dodal, že si není vědom „jakéhokoli pravidla nebo zásady, která by jim zakazovala zveřejňovat informace na svých internetových stránkách v méně než plném počtu úředních jazyků“. Zejména s ohledem na skutečnost, že počet úředních jazyků v EU se nyní zvýšil na 20, mohou skutečně existovat oprávněné důvody k omezení počtu jazyků, v nichž jsou internetové stránky poskytované předsednictvím nabízeny veřejnosti.

2.24 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že má-li být počet jazyků pro prezentaci internetových stránek předsednictví omezen, musí být výběr jazyků, které mají být použity, založen na objektivních a přiměřených úvahách. Je třeba poznamenat, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Kik v. OHIM (C-361/01 P, který se týkal jazyků používaných v řízeních před Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu) poukázal na to, že zatímco příslušné nařízení zacházelo s úředními jazyky Společenství odlišně, rozhodnutí Rady "omezit jazyky na jazyky, které jsou v Evropském společenství nejrozšířenější, je vhodné a přiměřené."(8) Stěžovatel předložil závažné argumenty, aby prokázal svůj názor, že po rozšíření v roce 2004 se němčina stala druhým nejrozšířenějším jazykem v EU. Podle názoru stěžovatele by proto měly být internetové stránky předsednictví zpřístupněny také v němčině. S ohledem na tyto argumenty se veřejná ochránkyně práv domnívá, že výběr jazyků pro internetové stránky předsednictví by měl být skutečně přehodnocen.

2.25 Veřejný ochránce práv však konstatuje, že Rada dosud nezaujala stanovisko k podstatě argumentů stěžovatele.

2.26 S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že skutečnost, že Rada nezohlednila podstatu žádosti stěžovatele, aby byly internetové stránky předsednictví nabízeny také v němčině, představuje nesprávný úřední postup.

3 Závěr

S ohledem na výše uvedené předkládá veřejný ochránce práv Radě v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Návrh doporučení

Rada by měla zvážit žádost stěžovatele, aby internetové prezentace předsednictví byly rovněž k dispozici v němčině.

Rada a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Rada do 30. června 2006 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo sestávat z přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a popisu opatření přijatých k provedení návrhu doporučení.

Štrasburk 14. března 2006

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(3) Stěžovatel přiložil seznam těchto dokumentů.

(4) Viz výroční zpráva za rok 1997, s. 22.

(5) Viz výroční zpráva za rok 1998, s. 17.

(6) K dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(7) K dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(8) Rozsudek Soudního dvora ve věci Kik v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu, C-361/01 P, Recueil 2003, s. I-8283, bod 94.