(Vypracována v souladu s čl. 3 odst. 7 Statutu evropského veřejného ochránce práv[1])

Úvod

Veřejný ochránce práv se domnívá, že uvedená věc se dotýká dvou důležitých otázek zásadního rázu, a sice (1) otázky, které jazyky by se měly používat v internetových prezentacích předsednictví EU, a (2) otázky, lze-li Radě přikládat odpovědnost za webové stránky, které spravuje její předsednictví. S ohledem na to, jak významnou úlohu předsednictví zastává, je veřejný ochránce práv toho názoru, že je důležité zajistit, aby informace uveřejňované na jeho webových stránkách byly přístupné co největšímu počtu občanů. V ideálním případě by se proto tyto informace měly uveřejňovat ve všech úředních jazycích Společenství. Má-li být nicméně počet jazyků, kterých se bude užívat k prezentaci předsednictví, omezen, musí se jejich výběr zakládat na objektivních a odůvodněných kritériích. Jelikož Rada se touto otázkou až doposud odmítala zabývat, nedokáže veřejných ochránce práv s jistotou říci, zda předsednictví provedla výběr jazyků v souladu s těmito podmínkami. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že záležitost by měla být předložena k projednání v Evropském parlamentu.

Je patrně na místě poznamenat, že poté, co byl uveřejněn návrh doporučení, který v této věci předložil veřejný ochránce práv, obrátila se na veřejného ochránce práv řada italských poslanců EP a jeden španělský poslanec EP s dotazem, proč se jeho návrh doporučení týkal pouze německého jazyka, proč se netýkal i jiných jazyků Společenství. Veřejný ochránce práv ve své odpovědi uvedl, že ve věci stížnosti šlo pouze o otázku, zda mají být internetové prezentace předsednictví dostupné i v němčině. Veřejný ochránce práv ve svém vysvětlení sdělil, že z tohoto důvodu nebylo jeho úkolem zabývat se otázkou, zda mají být za tímto účelem používány i jiné nebo všechny úřední jazyky EU.

Veřejný ochránce práv se v zájmu vyloučení jakékoli možnosti případného nedorozumění obrátil dne 8. června 2006 na předsednictví. Ve svém dopise k objasnění svého stanoviska veřejný ochránce práv uvedl, že pakliže by Rada rozhodla, že webové stránky předsednictví budou dostupné ve všech jazycích, považoval by takové rozhodnutí za nejlepší možnou odpověď na jeho návrh doporučení.

Stížnost

Následující shrnutí se bude omezovat na jádro problému vzneseného stěžovatelem. Podrobnější údaje a informace o jeho souvislostech lze najít v návrhu doporučení, který v této věci předložil evropský veřejný ochránce práv[2].

Během roku 2004 se stěžovatel (jedno sdružení na obranu německého jazyka) obrátil na nizozemskou a lucemburskou vládu s písemnou žádostí, aby v době, kdy měly tyto vlády zastávat předsednictví, nabízely internetové prezentace nejen v angličtině a francouzštině, ale také v němčině. Stěžovatel poukázal na to, že němčinu má jako svůj mateřský jazyk více obyvatel EU, nežli je tomu v případě jiných jazyků, a že pokud jde o počet občanů EU hovořících určitým jazykem jako jazykem mateřským nebo cizím, dostala se po přistoupení nových členských států němčina na druhé místo. Zdůraznil, že vedle angličtiny je tak němčina jazykem, kterému rozumí většina obyvatel EU. Stěžovatel dále uvedl, že ta sdělení orgánů EU, která jsou určena hlavně evropské veřejnosti, by měla být přístupna co největšímu počtu občanů EU. V případě, že je počet použitých jazyků omezen, měl by být jejich výběr podle názoru stěžovatele založen na demografické rozšířenosti těchto jazyků. Stěžovatel byl proto názoru, že není pochopitelné, proč předsednictví používá ve svých internetových prezentacích vedle jazyka úřadující země zpravidla pouze angličtiny a francouzštiny. Podle názoru stěžovatele podporuje jeho požadavek, aby se používalo rovněž němčiny, také potřeba demokratické legitimity v EU.

Nizozemská i lucemburská vláda požadavek stěžovatele zamítly.

Dne 22. ledna 2005 se stěžovatel obrátil na Radu s písemnou žádostí o to, aby Rada zajistila, že internetové prezentace předsednictví budou přístupné rovněž v němčině.

Ve své odpovědi ze dne 4. března 2005 Rada potvrdila, že předsednictví je z funkčního hlediska součástí Rady. Uvedla nicméně, že to neznamená, že webové stránky předsednictví podléhají týmž podmínkám jako webové stránky Rady. Za informace uveřejněné na stránkách předsednictví je zodpovědný jedině a pouze předsedající členský stát. Webové stránky předsednictví podle Rady pouze doplňují informace, které občanům zpřístupnily orgány Společenství ve všech úředních jazycích. Rada v této souvislosti odkázala na své vlastní webové stránky a k řadě dokumentů, které jsou na nich přístupné. Odkázala rovněž na nařízení (ES) č. 1049/2001 Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise[3] (dále jen „nařízení 1049/2001“) a na možnosti, které toto nařízení nabízí.

Rada konstatovala, že veřejný ochránce práv měl již příležitost k tomu, aby se zabýval jazykovou praxí předsednictví a Komise. Ve věci 939/99/ME se jednalo o to, že kalendář Komise na stránkách „Europa“ byl dostupný pouze ve francouzštině. Komise uvedla, že tento dokument byl určen pouze pro tisk. Ve svém rozhodnutí ze dne 14. června 2000 byl veřejný ochránce práv tohoto názoru: „Veřejný ochránce práv konstatuje, že v Evropské unii je 11 úředních jazyků a 12 jazyků Smlouvy. Některé dokumenty proto musí být vyhotoveny ve všech těchto jazycích. Komise však není nijak povinna vyhotovovat v několika jazycích všechny dokumenty, pakliže se to s ohledem na účel daného dokumentu nejeví jako nutné. Veřejnému ochránci práv není známo, že by ustanovení právní předpisů Společenství týkajících se používání jazyků mohla některému orgánu nebo instituci Společenství bránit v tom, aby na svých webových stránkách uveřejňoval(a) dokumenty v jazyce, ve kterém byly navrženy. Je sice velmi důležité, aby o své práci Komise informovala občany ve všech jazycích, v daném případě však postup Komise nevykazuje žádné pochybení, jehož by se Komise při plnění této povinnosti měla dopustit.“

V roce 2001 si jeden italský občan stěžoval na to, že obsah internetové prezentace belgického předsednictví je přístupný pouze v nizozemštině, angličtině, francouzštině a němčině (věc 1146/2001/IP). Ochránce veřejných práv byl ve svém rozhodnutí ze dne 10. září 2002 toho názoru, že orgány a instituce Unie by měly občanům poskytovat informace pokud možno v jejich vlastních jazycích. Uvedl však také, že mu není známo žádné pravidlo ani zásada, které by jim zakazovaly uveřejňovat na svých webových stránkách informace v menším nežli úplném počtu úředních jazyků.

Rada uvedla, že příslušný právní rámec se od doby, kdy byla tato rozhodnutí přijata, nezměnil, ale že vzhledem ke zvýšení počtu úředních jazyků na 21 nastaly v souvislosti s jazykovým režimem větší logistické problémy. Uvedla také, že ona sama i jednotlivá předsednictví dělají vše, co je v jejich silách, aby občanům zajistily co největší množství informací v co největším počtu jazyků. Rada nicméně zdůraznila, že na výběr jazyků, v nichž předsednictví předkládá své vlastní informace, nemá žádný vliv.

Stěžovatel podal dne 1. dubna 2005 stížnost veřejnému ochránci práv. Stěžovatel tvrdil, že skutečnost, že Rada nezajistila, aby internetové prezentace předsednictví byly zpřístupněny také v němčině, představuje nesprávný úřední postup. Vyslovil požadavek, že Rada by měla dohlédnout na to, aby internetové prezentace předsednictví byly napříště zpřístupněny i v němčině.

Šetření

Stanovisko Rady

Rada se ve svém stanovisku vyjádřila takto:

Článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že „předsednictví vykonává postupně každý členský stát Rady po dobu šesti měsíců v pořadí, které určí Rada jednomyslným rozhodnutím“ (zvýraznění přidáno).

Webové stránky předsednictví organizuje a spravuje příslušné ministerstvo daného členského státu, což je možné zjistit na samotných webových stránkách. Tyto webové stránky si nekladou za cíl nahrazení webových stránek a rejstříku dokumentů Rady, nýbrž pouze jejich doplnění. Poskytují praktické informace o činnostech vztahujících se k danému předsednictví jako například o neformálních schůzkách, kulturních událostech a dalších činnostech a iniciativách předsednictví.

Dokumenty předsednictví jsou sice pro účely použití nařízení 1049/2001 skutečně považovány za dokumenty Rady, to je ovšem zcela odlišná záležitost, z níž žádným způsobem nevyplývá, že webové stránky předsednictví podléhají kontrole Rady.

Stěžoval proti tomu namítá, že v jednacím řádu Rady není nic, co by opravňovalo názor, že za informace na svých webových stránkách nese výlučnou odpovědnost předsednictví. Toto tvrzení se však míjí skutečným stavem věcí: Rada jednoduše nemá žádnou pravomoc k tomu, aby členským státům nařizovala, jakým konkrétním způsobem mají své webové stránky organizovat. Z toho vyplývá, že bez ohledu na hlavní otázku, zda mají webové stránky předsednictví poskytovat informace v němčině (což je věc právních předpisů a praxe členského státu, o které mohou rozhodovat pouze příslušné vnitrostátní orgány), nemohlo ze strany Rady dojít k nesprávnému úřednímu postupu, protože tento orgán nenese žádnou odpovědnost za webové stránky předsednictví.

Stížnost je z těchto důvodů nepodložená.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel se ve svých připomínkách vyjádřil takto:

Předsednictví nemůže být součástí Rady, aniž by vůči ní mělo odpovědnost.

Obsah webových stránek předsednictví webové stránky Rady pouze nedoplňuje, nýbrž se od nich obsahově v mnohém liší.

Rada uznala, že dokumenty předsednictví jsou dokumenty Rady ve smyslu nařízení 1049/2001. Protože však webové stránky předsednictví obsahují dokumenty ve smyslu čl. 3 písm. a) tohoto nařízení, tzn. dokumenty Rady, z postoje Rady by vyplývalo, že Rada nemá moc nad svými vlastními dokumenty. Taková situace by byla zjevně nesmyslná.

Předmětný případ se netýká členského státu a „jeho“ (tj. vnitrostátních) webových stránek, nýbrž webových stránek zřízených členským státem ve funkci vykonavatele předsednictví. Právní předpisy a právní praxe členského státu by mohly být relevantní pouze potud, pokud by se jednalo o činnosti, které nesouvisejí s předsednictvím.

Argument Rady, že Rada nemůže ovlivňovat předsednictví, tj. svou vlastní součást, se jeví jako nesmyslný. Vzpírá se jakémukoli rozumnému zdůvodnění, že by se Rada nemohla na své vlastní předsednictví obrátit například s žádostí nebo doporučením.

Článek 195 Smlouvy o ES stanoví, že pravomoc veřejného ochránce práv se vztahuje na všechny orgány a instituce Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně. Kromě této výjimky by neměla existovat žádná oblast, která by nemohla být předmětem stížnosti. Musí být proto možnost podat stížnost na předsednictví, a to buď formou stížnosti na Radu, nebo přímo formou stížnosti na předsednictví.

Postup veřejného ochránce práv ve snaze dosáhnout smírné řešení

Veřejný ochránce práv pečlivě zvážil stanovisko a připomínky; odpověď Rady nemohl považovat za uspokojivou, neboť neodpovídala dostatečně na stížnost.

Návrh smírného řešení

Dne 20. října 2005 proto veřejný ochránce práv předložil Radě návrh smírného řešení:

Rada by mohla zvážit stěžovatelovu žádost, aby internetové prezentace předsednictví byly přístupné i v němčině.

Stanovisko Rady

Rada se ve svém stanovisku vyjádřila takto:

Ze strany Rady by mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu pouze tehdy, kdyby nesprávně použila platný předpis EU. K tomu však dojít nemohlo, protože Rada neodpovídá za činnost, jež je předmětem stížnosti.

Argumentace veřejného ochránce práv je nesprávná. Článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že členské státy postupně vykonávají předsednictví. Je zjevné, že z toho nijak nevyplývá, že by se předsedající členský stát stával součástí Rady více než kterýkoliv jiný členský stát. Plyne z toho pouze to, že členský stát (jako takový, nikoli jako člen Rady) je pověřen tím, že předsedá schůzím Rady a řídí činnosti, jež s tím souvisejí.

V minulých desetiletích se stalo zvykem, že členské státy vykonávající předsednictví využívají tohoto období k sebeprezentaci a organizování dalších činností, které mohou, ale nemusejí souviset s prací Rady. Jako jeden příklad za všechny lze uvést, že řada členských států v době předsednictví organizuje různé kulturní aktivity. Aktivity tohoto druhu jakož i s nimi související informace zůstávají odpovědností členského státu jako takového (který předsednictví vykonává). Je zjevné, že je nelze považovat za činnosti Rady.

Podobně za zřizování, financování a spravování webových stránek, které provozuje členský stát a/nebo jeho vnitrostátní ministerstva, odpovídá členský stát jako takový (který vykonává předsednictví). Rada je ani nefinancuje ani nespravuje. Jak na to již Rada upozornila, toto jasně vyplývá z prohlášení o zřeknutí se odpovědnosti, která se na těchto webových stránkách nacházejí.

Veřejný ochránce práv ve svém návrhu smírného řešení uvedl, že mu není známo žádné pravidlo ani zásada, jež by mohly Radě bránit v tom, aby projednávala a dojednávala, jaká má být formální podoba těchto webových stránek. Tato připomínka ale postrádá právní základ, protože je v rozporu se základním principem práva EU. Podle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES „každý orgán jedná v mezích působnosti, kterou mu svěřuje tato smlouva.“ Neexistuje žádné pravidlo, které by Radě umožňovalo zasahovat do jazykových režimů, které uplatňuje ten který členský stát. Ani veřejný ochránce práv ostatně žádné takové pravidlo nenalezl. Jednací řád Rady žádná taková pravidla zjevně neobsahuje.

Celkem vzato tedy ze skutečnosti, že se tyto webové stránky nazývají „webové stránky předsednictví“ nijak nevyplývá, že podléhají dohledu Rady. Webové stránky nespravuje předsednictví, nýbrž v souladu s podmínkami, které stanoví článek 203 Smlouvy o ES, členský stát, který předsednictví vykonává. Neexistuje žádný právní základ, který by Radě umožňoval žádat od členského státu, aby uplatňoval nějaký konkrétní jazykový režim.

Své stanovisko uzavřela Rada tím, že z uvedeného důvodu nemůže považovat návrh veřejného ochránce práv za smírné řešení ani zaujímat stanovisko k věci, která nespadá do její působnosti.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách trval i nadále na své stížnosti.

Hodnocení veřejného ochránce práv

Na základě stanoviska Rady a připomínek stěžovatele k tomuto stanovisku dospěl ochránce veřejných práv k závěru, že smírného řešení nelze dosáhnout.

Návrh doporučení veřejného ochránce práv

Návrh doporučení

Dne 21. března 2006 se veřejný ochránce práv v souladu s čl. 3 odst. 6 svého statutu obrátil na Radu s následujícím návrhem doporučení:

„Rada by měla zvážit stěžovatelovu žádost, že by internetové prezentace předsednictví měly být přístupné i v němčině.“

Tento návrh doporučení vycházel z následujících ohledů:

1 Veřejný ochránce práv se domnívá, že s ohledem na stanoviska předložená oběma stranami je v dané věci nutno řešit tři rozdílné otázky, a to (1) okolnosti, za nichž může dojít k nesprávnému úřednímu postupu, (2) zda je možné přičítat Radě za všech okolností odpovědnost za webové stránky, které spravuje její předsednictví, a (3) zda je výběr jazyků v souvislosti s těmito webovými stránkami slučitelný se zásadami správného úředního postupu.

2 Co se týče první otázky, veřejný ochránce práv uvádí, že podle tvrzení Rady by k nesprávnému úřednímu postupu mohlo dojít pouze tehdy, kdyby byla chybně použila nějaký platný předpis. Tento výklad je však příliš úzký a není práv pojmu „nesprávného úředního postupu“, jak jej stanoví článek 195 Smlouvy o ES. Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází tehdy, když veřejný orgán nejedná v souladu s pravidlem či zásadou, které jsou pro tento orgán závazné[4]. Tato definice byla schválena Evropským parlamentem[5]. V rozporu s tím, co se domnívá Rada, tedy může k chybnému úřednímu postupu docházet nejen v případech, kdy bylo určité pravidlo porušeno.

3 Pokud jde o druhou otázku, je třeba připomenout, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že „předsednictví vykonává postupně každý členský stát Rady po dobu šesti měsíců v pořadí, které určí Rada jednomyslným rozhodnutím“. Jak Rada správně poznamenává ve svém stanovisku k návrhu smírného řešení předloženého veřejným ochráncem práv, neznamená to, že se členský stát jako takový stává součástí Rady. Vykonává-li určitý členský stát předsednictví, znamená to, že tento členský stát zastává po určitou omezenou dobu úřad předsedy Rady. V tomto smyslu je však předsednictví zřejmou součástí Rady. Veřejný ochránce práv podotýká, že Rada sama prohlásila ve svém dopise stěžovateli ze dne 4. března 2005, že není sporu o tom, že předsednictví je z funkčního hlediska součástí Rady.

4 Veřejný ochránce práv se domnívá, že je-li předsednictví z funkčního hlediska součástí Rady, musí podléhat týmž povinnostem jako Rada, pakliže nenastanou zvláštní důvody k tomu, aby se tyto povinnosti na předsednictví nevztahovaly.

5 Je jasné, že tento závěr platí pouze do té míry, do jaké dotyčný členský stát jedná ve funkci předsedy Rady. Jak Rada správně poznamenává ve svém stanovisku k návrhu smírného řešení předloženého veřejným ochráncem práv, skutečnost, že členský stát vykonávající předsednictví organizuje v průběhu svého předsednictví kulturní aktivity, neumožňuje chápat tyto aktivity jako aktivity Rady. Za aktivity tohoto druhu samozřejmě zůstává odpovědnost na členském státu jako takovém.

6 Veřejný ochránce práv se nicméně domnívá, že pokud jde o webové stránky spravované předsednictvím, je oprávněný odlišný závěr.

7 Rada tvrdí, že otázka, jakých jazyků by se mělo používat na webových stránkách předsednictví, je záležitostí, o které rozhodují právní předpisy a praxe členského státu, který vykonává předsednictví. Podle Rady je za informace uveřejněné na těchto webových stránkách odpovědné výhradně předsednictví.

8 Členské státy si samozřejmě mohou volně zřizovat webové stránky podle svého přání a tyto stránky podléhají pouze omezením, která mohou vyplývat z vnitrostátních právních předpisů. Je ovšem třeba poznamenat, že webové stránky, o které se v této věci jedná, jsou zcela jasně označeny jako webové stránky předsednictví a jako takové jsou i míněny. Tyto webové stránky přinášejí informace o práci předsednictví vykonávajícího funkci, kterou mu určuje právo Společenství. Podle názoru veřejného ochránce práv tudíž nelze tyto webové stránky považovat za „vnitrostátní“ webové stránky mimo působnost právních předpisů Společenství. To platí zejména s ohledem na význam, jaký práci předsednictví připisuje sama Rada. Na svých vlastních webových stránkách (www.consilium.europa.eu) činí Rada pod hlavičkou „Webové stránky předsednictví“ následující prohlášení: „Předsednictví Rady zastává v organizaci práce tohoto orgánu zásadní úlohu. Je především hybnou silou procesu legislativního a politického rozhodování. Úkolem předsednictví je organizovat a řídit veškerá zasedání Rady a hledat kompromisy umožňující řešení obtížných problémů.“

9 Skutečnost, že tyto webové stránky jsou spravovány orgány dotyčného členského státu a že se v nich na to výslovně poukazuje, nemá žádný vliv na výše uvedený závěr. Vzhledem k tomu, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví, že jednotlivé členské státy budou postupně vykonávat předsednictví, jeví se jako velmi přirozené, že webové stránky předsednictví spravují orgány členského státu vykonávajícího předsednictví. Veřejný ochránce nepovažuje za relevantní ani fakt, že náklady na tyto webové stránky se zdá nést dotyčný členský stát. Tento fakt nemůže dokládat, že příslušnou činnost nelze považovat za činnost předsednictví, které jedná jako součást Rady. Nic ostatně nenasvědčuje tomu, že je to nutné, aby hrazení těchto nákladů bylo povinností jednotlivých členských států. Vzhledem k tomu, že předsednictví je z funkčního hlediska součástí Rady, bylo by zřejmě možné tvrdit, že náklady na příslušné webové stránky by mohly být hrazeny z rozpočtu Společenství.

10 Rada argumentuje, zdá se, hlavně tím, že podle jejího názoru není v její pravomoci nařizovat členskému státu, který vykonává předsednictví, jakým konkrétním způsobem má organizovat své webové stránky, a že za tyto webové stránky tudíž nenese žádnou odpovědnost. Ve svém stanovisku k návrhu smírného řešení předloženého veřejným ochráncem práv Rada dokonce argumentuje tím, že opačný postoj by byl v rozporu s jednou z hlavních zásad práva EU, jmenovitě se zásadou, kterou uvádí čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES, podle něhož „každý orgán jedná v mezích působnosti, kterou mu svěřuje tato smlouva“.

11 Veřejného ochránce práv tento argument nepřesvědčil. Provozuje-li členský stát webovou stránku ve funkci vykonavatele předsednictví, jedná jako součást Rady. Vzhledem k tomu, že sporná otázka vznesená v rámci této stížnosti se týká vztahu mezi Radou a předsednictvím, které je součástí právě této Rady, není ochránci veřejných práv zřejmé, jak by se mohl jím přijatý postoj ocitat ve sporu se zásadou vyslovenou v čl. 7 odst. 1 Smlouvy o ES. Veřejný ochránce práv souhlasí s tím, že je v první řadě věcí členského státu, aby rozhodoval o tom, jaký obsah mají dané webové stránky mít. Veřejnému ochránci práv není nicméně známo žádné pravidlo ani zásada, jež by mohly Radě bránit v tom, aby projednávala a dojednávala, jaká má být formální podoba těchto internetových prezentací s ohledem na zajištění co největší přístupnosti takto poskytovaných informací, například na základě diskuse a rozhodování o tom, jakých jazyků by na těchto webových stránkách mělo být použito. Vzhledem k tomu, že článek 203 Smlouvy o ES stanoví rotující předsednictví (které vykonávají postupně všechny členské státy), netýkala by se tato formální podoba pouze jednoho určitého členského státu, ale byla by relevantní pro všechny členské státy.

12 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv i nadále domnívá, že Radu lze v zásadě pokládat za odpovědnou, pokud jde o webové stránky spravované jejím předsednictvím.

13 Co se týče třetí z výše zmíněných otázek, je třeba poznamenat, že veřejný ochránce práv měl již dříve příležitost zabývat se v souvislosti s informacemi uveřejňovanými orgány a institucemi Společenství otázkou výběru jazyků.

14 Ve svém rozhodnutí ze dne 14. června 2000 ve věci 939/99/ME[6] veřejný ochránce práv zdůraznil, že je důležité, aby dokumenty určené osobám, které nepůsobí v orgánech Společenství, byly dostupné v co největším počtu jazyků. V moderní době je jedním z nejvýznamnějších prostředků sdělování informací veřejnosti internet. Podle názoru veřejného ochránce práv je tudíž velmi důležité zajistit, aby veřejné webové stránky zřizované orgány a institucemi Společenství byly přístupné občanům v co největším počtu jazyků.

15 Rada ve svém stanovisku hájila názor, že webové stránky předsednictví si nekladou za cíl nahrazení webových stránek Rady, které jsou dostupné ve všech jazycích Společenství, a rejstříku dokumentů, nýbrž jejich doplnění. Rada tím chce patrně naznačit, že zabývat se věcným problémem, který nadnesl stěžovatel, není potřeba.

16 Veřejný ochránce práv navštívil několik dotyčných webových stránek a je toho názoru, že argument stěžovatele, podle něhož webové stránky předsednictví webové stránky Rady pouze nedoplňují, nýbrž se od nich obsahově v mnohém liší, zřejmě nepostrádá věcné opodstatnění. Rada sama ostatně ve svém stanovisku uvedla, že tyto webové stránky přinášejí praktické informace o činnostech, které jsou pro šestiměsíční období daného předsednictví jedinečné, jako například o neformálních schůzkách, kulturních událostech a dalších činnostech a iniciativách předsednictví. Informace tohoto druhu se na vlastních stránkách Rady nemusejí vyskytovat. Nicméně i kdyby webové stránky předsednictví přinášely pouze doplňující informace, byly tyto informace i přesto pro veřejnost zajímavé, a měly by být tudíž zpřístupněny co nejširšímu okruhu zájemců.

Je zřejmé, že zajistit, aby informace uveřejňované na jeho webových stránkách byly přístupné co největšímu počtu občanů, je o to důležitější, uváží-li se, jak významnou úlohu předsednictví zastává. Je na místě ještě jednou zdůraznit, že se v této věci nejedná o obsah těchto webových stránek, tj. o otázku, jaké informace předsednictví podává, nýbrž o způsob prezentování těchto informací, tj. o otázku, zda mají být tyto informace dostupné v určitých jazycích.

17 Veřejný ochránce práv vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 10. září 2002 ve věci 1146/2001/IP[7] názor, že orgány a instituce EU by měly, pokud je to možné, poskytovat informace občanům v jejich vlastních jazycích. Veřejný ochránce práv však také uvedl, že mu není známo „žádné pravidlo ani zásada, které by jim zakazovaly uveřejňovat na svých webových stránkách informace v menším nežli úplném počtu úředních jazyků". Obzvláště s ohledem na skutečnost, že počet úředních jazyků EU se nyní zvýšil na 20, mohou existovat oprávněné důvody k omezení počtu jazyků používaných na webových stránkách, které předsednictví nabízí veřejnosti.

18 Veřejný ochránce práv je však tohoto názoru, že má-li být počet jazyků, kterých se bude užívat k prezentaci předsednictví, omezen, musí se jejich výběr zakládat na objektivních a odůvodněných kritériích. Je třeba připomenout, že Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci C-361/01 P Kik v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (týkala se toho, jaké jazyky lze používat při jednání na Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu) poukázal na to, že i když se v příslušném nařízení mezi úředními jazyky Společenství činí rozdíly, musí být výběr, který Rada provádí, aby „omezila počet jazyků na jazyky, jejichž znalost je v Evropském společenství nejrozšířenější, vhodný a přiměřený“.[8] Stěžovatel přednesl argumenty, které zjevně přesvědčivým způsobem dokládají jeho názor, že po rozšíření EU v roce 2004 se němčina stala druhým nejrozšířenějším jazykem v EU. Podle názoru stěžovatele by proto měly být webové stránky předsednictví přístupné i v němčině. Na základě těchto argumentů se veřejný ochránce práv domnívá, že výběr jazyků používaných na stránkách předsednictví je vskutku třeba znovu zvážit.

19 Veřejný ochránce práv však shledává, že k věcné stránce argumentů stěžovatele Rada až doposud nezaujala stanovisko.

20 Vzhledem k výše uvedenému dochází veřejný ochránce práv k závěru, že skutečnost, že se Rada nezabývala věcnou stránkou stěžovatelovy žádosti, aby webové stránky předsednictví byly přístupné rovněž v němčině, představuje nesprávný úřední postup.

 

Podrobné stanovisko Rady

Po obdržení návrhu doporučení a v souladu s čl. 3 odst. 6 Statutu evropského veřejného ochránce práv zaslala Rada dne 7. června 2006 své podrobné stanovisko.

Rada se ve svém podrobném stanovisku vyjádřila takto:

Je politováníhodnou skutečností, že veřejný ochránce práv v této záležitosti již vystoupil se svým konečným stanoviskem, které vydal v tiskové zprávě. Podrobné připomínky, k jejichž předložení byla Rada vyzvána a jež představují procesní záruku stanovenou v čl. 195 odst. 1 Smlouvy o ES, tak v důsledku tohoto postupu pozbyly z velké části svůj význam.

Co se týče věcného problému, Rada již dříve vysvětlila, proč nenese žádnou odpovědnost za webové stránky podléhající správě členského státu. Rada podporuje mnohojazyčnost jako důležitý příspěvek k lepší komunikaci s občany a je připravena informovat příslušné členské státy o stanoviskách, která v této záležitosti zastává veřejný ochránce práv. Rada však nemá možnost realizovat návrh doporučení žádným jiným smysluplným způsobem.

Konečně vzhledem k tomu, že ze strany některého z orgánů či institucí Společenství nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu, vymyká se tato záležitost z působnosti pravomoci veřejného ochránce práv.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách trval i nadále na své stížnosti. Uvedl, že výběr jazyků používaných na webových stránkách předsednictví se nezakládá na objektivních a odůvodněných kritériích. Stěžovatel tvrdí, že takové objektivní a odůvodněné kritérium představuje komunikační potenciál (tj. počet občanů, které lze použitím určitého jazyka oslovit). Stěžovatel uvedl, že němčinu by proto předsednictví mělo používat při prezentaci na svých webových stránkách ve všech případech, kdy neužívá jako jediného jazyka angličtiny.

Podle mínění stěžovatele je přístup Rady k této věci nepřijatelný.

Posouzení podrobného stanoviska Rady veřejným ochráncem práv

Veřejný ochránce práv je toho názoru, že podrobné stanovisko Rady nepřináší žádné nové argumenty, které by mohly změnit hodnocení, které provedl ve svém návrhu doporučení.

Jediný nový argument, který Rada v tomto svém podrobném stanovisku předložila, se týká toho, co Rada patrně považuje za porušení svých procesních práv ze strany veřejného ochránce práv. Rada je zřejmě toho názoru, že veřejný ochránce práv by předtím, než zaujme konečné stanovisko k otázce, zda došlo nebo nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, měl čekat na podrobné stanovisko v návaznosti na návrh doporučení veřejného ochránce práv. Rada v této souvislosti odkazuje na čl. 195 odst. 1 Smlouvy o ES. Článek 195 odst. 1 nicméně stanoví, že pokud veřejný ochránce práv „zjistí“ nesprávný úřední postup, postoupí věc dotyčnému orgánu, „který má lhůtu tří měsíců na to, aby mu sdělil své stanovisko“. Podobně také čl. 3 odst. 6 Statutu veřejného ochránce práv stanoví, že pokud veřejný ochránce práv „odhalí“ nesprávný úřední postup, postoupí věc dotyčnému orgánu, „a případně předloží návrhy doporučení“. Je tak zcela jasné, že návrh doporučení lze předložit až poté, co veřejný ochránce práv shledá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Veřejný ochránce práv považuje za vhodné na tomto místě poznamenat, že Radě dříve, než jí předložil návrh doporučení, poskytl dvě příležitosti k tomu, aby vyjádřila své stanovisko k této záležitosti, poprvé když jí zaslal stížnost, aby k ní vyjádřila své stanovisko, a poté když Radu požádal, aby se vyjádřila k jeho návrhu na smírné řešení. Tvrzení Rady, že v této věci bylo porušeno její právo na slyšení, je tak nepodložené.

Není vyloučeno, že veřejný ochránce práv by poté, co ve svém návrhu doporučení došel ke zjištění nesprávného úředního postupu, mohl své stanovisko přezkoumat, a to v případě, že by daný orgán ve svém podrobném stanovisku předložil přesvědčivé důvody, které by si takové přezkoumání vynutily. Je proto správné, když Rada říká, že veřejný ochránce práv nevyslovuje „konečné“ stanovisko, dokud neobdrží a neprozkoumá podrobné stanovisko nebo dokud neuplyne lhůta pro předložení tohoto podrobného stanoviska. Veřejný ochránce práv tudíž předtím, než učiní rozhodnutí o tom, jak je v dané věci třeba postupovat, pečlivě prozkoumá připomínky předložené v tomto podrobném stanovisku. Jak bylo ovšem zmíněno výše, Rada ve svém podrobném stanovisku k dané věci nepředložila žádné nové argumenty, které by se týkaly věcné stránky problému.

 

Doporučení veřejného ochránce práv

Vzhledem k výše uvedenému dochází veřejný ochránce práv k následujícím závěrům:

(i) Rada je odpovědná za to, jakých jazyků je použito na webových stránkách předsednictví;

(ii) informace na webových stránkách předsednictví Rady by měly být v ideálním případě přístupny ve všech úředních jazycích Společenství;

(iii) má-li být počet jazyků, kterých se bude užívat na webových stránkách předsednictví, omezen, musí se jejich výběr zakládat na objektivních a odůvodněných kritériích; a

(iv) odmítnutí Rady zabývat se věcnou stránkou daného případu, tj. žádostí stěžovatele, aby internetové prezentace jednotlivých předsednictví byly přístupné i v němčině, je tudíž neodůvodněné a představuje nesprávný úřední postup.

Veřejný ochránce práv proto předkládá svůj návrh doporučení, nyní nově jako doporučení Radě, a to v následujícím znění:

Rada by měla zvážit stěžovatelovu žádost, že by internetové prezentace předsednictví měly být přístupné i v němčině.

Evropský parlament by mohl zvážit přijetí odpovídajícho usnesení.

Ve Štrasburku dne 30. listopadu 2006

 

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu č. 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994 L 113, s. 15.

[2] Dostupné na webové stránce veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

[3] Úř. věst. 2001 L 145, s. 43.

[4] Viz výroční zpráva 1997, s. 22.

[5] Viz výroční zpráva 1998, s. 17.

[6] Dostupné na webové stránce veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

[7] Dostupné na webové stránce veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

[8] Věc C-361/01 P Kik v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu [2003] Sb. rozh. I-8283, odst. 94.