ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Ústav chemického inženýrství Univerzity X (dále jen "Ústav") uzavřel v letech 1994 a 1996 s Evropskou komisí dvě smlouvy o výzkumu a vývoji.

2. První smlouva o výzkumu byla podepsána dne 2. listopadu 1996. Doba platnosti smlouvy začala dne 1. prosince 1996 a skončila dne 31. května 2000. Celkový příspěvek z fondů Společenství přidělených na základě smlouvy činil 150 000 EUR. Do dvou měsíců byla institutu vyplacena záloha ve výši 60 000 EUR.

3. První fáze projektu se týkala období od 1. prosince 1996 do 30. listopadu 1997. Vědecké a finanční zprávy týkající se tohoto období byly Institutem předloženy dne 18. července 1999. Tyto zprávy byly schváleny Komisí dne 13. července 2004. Celkové přijaté náklady za toto období činily 4 704,58 eura (což bylo odečteno od zálohové platby ve výši 60 000 eur).

4. Druhá fáze projektu se týkala období od 1. prosince 1997 do 30. listopadu 1998. Vědecké a finanční zprávy týkající se tohoto období byly předloženy institutem dne 18. července 1999 a schváleny Komisí dne 13. července 2004. Celkové přijaté náklady za toto období činily 25 868,10 eura (což bylo rovněž odečteno od zálohy).

5. Třetí fáze zahrnovala období od 1. prosince 1998 do 30. listopadu 1999 a závěrečná fáze období od 1. prosince 1999 do 31. května 2000. Stěžovatelé uvedli, že vědecké a finanční zprávy týkající se těchto období byly institutem předloženy dne 30. října 2001. Požadované náklady činily 57 363 EUR (za třetí období) a 37 512 EUR (za poslední období). Náklady týkající se třetího a čtvrtého období však Komise neproplatila.

6. Komise zaslala institutu dne 10. listopadu 2003 formální dopis s žádostí o „chybějící výkazy nákladů“. Komise ve svém dopise informovala institut, že pokud ve stanovené lhůtě (tj. jeden měsíc od obdržení dopisu) nepředloží požadované výkazy nákladů, rozhodne se, že již neprovede žádnou další úhradu, a smlouvu uzavře. Komise uvedla, že institut obdržel dopis dne 17. listopadu 2003. Podle jednoho ze stěžovatelů (koordinátora projektu) byl tento dopis „omylný“ (uvedl, že dopis neviděl a nevěděl o tom, kde se nachází).

7. V červenci 2004 Komise požádala institut, aby vrátil 29 428,32 EUR z původní zálohy ve výši 60 000 EUR. Vzhledem k tomu, že institut byl rovněž příjemcem finančních prostředků na základě druhé smlouvy o výzkumu, Komise tuto částku odečetla od plateb, které měly být institutu vyplaceny v souvislosti s touto smlouvou.

8. Dne 27. července 2004 institut informoval Komisi, že nesouhlasí se stanoviskem, které Komise v této věci zaujala. Ústav mu opět poskytl kopie všech příslušných výkazů nákladů.

9. Dne 21. srpna 2004 zaslal koordinátor projektu Komisi fax, v němž podrobně vysvětlil stanovisko institutu. Požádal Komisi, aby situaci znovu posoudila. K první výzkumné zakázce přiložil kopie všech výkazů nákladů. Komise na tento fax neodpověděla.

10. Dne 30. září 2004 zaslal institut Komisi formální žádost o platbu. Komise zamítla formální žádost o platbu dne 20. října 2004.

11. Dne 25. listopadu 2004 koordinátor projektu informoval Komisi, že s postojem Komise nesouhlasí. Uvedl, že předložil „chybějící“ výkazy nákladů, a požádal o provedení neuhrazené platby. Požádal rovněž o informace o všech možných odvolacích řízeních. Dne 29. listopadu 2004 zaslala Komise institutu dopis, v němž jej informovala, že první smlouvu o výzkumu „neotevírá“. Neposkytl žádné informace o možných odvolacích řízeních.

12. Institut se dne 1. prosince 2005 písemně obrátil na generální sekretariát Komise a informoval ji o této otázce. Generální sekretariát odpověděl dne 21. prosince 2005 a uvedl, že není vhodným útvarem pro řešení této otázky, a předal korespondenci příslušnému útvaru. Příslušný útvar (který byl stejným útvarem, který odpověděl Institutu dne 29. listopadu 2004) znovu zamítl žádost o platbu, pokud Institut nepředložil důkaz o tom, že výkazy nákladů byly skutečně zaslány Komisi dne 18. července 1999 nebo 30. října 2001. Dne 10. března 2006 žadatel znovu předložil Komisi výkazy nákladů.

13. Dne 25. května 2006 Komise informovala stěžovatele, že nebyl schopen prokázat, že zaslal zprávy dne listopadu 2001, a potvrdila jeho stanovisko, že smlouva zůstává uzavřena.

PŘEDMĚT DOTAZU

14. Veřejná ochránkyně práv pochopila, že stěžovatelé v souhrnu tvrdí, že Evropská komise:

1. nesprávně odmítl schválit výkazy nákladů předložené institutem a následně nesprávně odmítl provést platby, o nichž stěžovatelé tvrdí, že byly splatné podle ustanovení první smlouvy o výzkumu;
2. neuvedl dostatečné důvody pro svá rozhodnutí o odložení a zamítnutí plateb splatných podle první smlouvy o výzkumu;
3. neposkytl institutu informace o možných odvolacích řízeních;
4. neodpověděla rychle na dotazy stěžovatele.

15. Veřejná ochránkyně práv pochopila, že stěžovatelé v souhrnu tvrdí, že Komise by měla:

1. plnit své závazky týkající se první zakázky na výzkum tím, že institutu zaplatí 67 404 EUR;
2. zrušila své rozhodnutí o navrácení týkající se druhé smlouvy o výzkumu a vrátila zpět inkasovanou částku ve výši 29 428,32 EUR ústavu.

Šetření

16. Veřejná ochránkyně práv obdržela stížnost (ze dne 21. listopadu 2006) dne 18. prosince 2006. Dne 10. ledna 2007 zahájil veřejný ochránce práv šetření stížnosti a požádal Komisi, aby do 30. dubna 2007 předložila své stanovisko. Dne 7. května 2007 zaslala Komise své stanovisko, které bylo stěžovatelům předáno dne 9. května 2007 s žádostí o předložení připomínek do 30. června 2007. Připomínky stěžovatelů byly veřejnému ochránci práv doručeny dne 10. října 2007. Dne 25. dubna 2008 předložil veřejný ochránce práv návrh smírného řešení a požádal Komisi, aby na něj odpověděla do 30. června 2008. Dne 17. července 2008 Komise odpověděla na návrh smírného řešení. Dne 22. července 2008 zaslal veřejný ochránce práv stěžovatelům odpověď s žádostí o předložení připomínek do 30. září 2008. Dne 8. října 2008 vyhověl veřejný ochránce práv žádosti stěžovatelů o prodloužení lhůty do 15. listopadu 2008. Dne 3. listopadu 2008 předložili stěžovatelé připomínky k odpovědi Komise na návrh smírného řešení.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky

17. První a druhé tvrzení a obě tvrzení spolu úzce souvisejí. V zájmu jasnosti proto veřejný ochránce práv považuje za nezbytné zabývat se prvním a druhým tvrzením stěžovatelů a souvisejícími tvrzeními společně.

A. Tvrzení, že Komise nesprávně odmítla schválit výkazy nákladů a neuvedla dostatečné důvody pro svá rozhodnutí o zpoždění a zamítnutí plateb, a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

18. Stěžovatelé uvedli, že institut předložil do října 2001 všechny příslušné vědecké a finanční zprávy vyžadované smlouvou.

19. Institut opakovaně kontaktoval Komisi e-mailem a telefonicky po 10. listopadu 2003 (datum, kdy Komise zaslala formální dopis s žádostí o "chybějící výkazy nákladů"). Podle stěžovatelů však Komise institut navzdory opakované komunikaci neinformovala, že chybí další informace. Institut si tedy nebyl vědom skutečnosti, že výkazy nákladů, o nichž měl za to, že byly předloženy již v roce 2001, ve skutečnosti chyběly.

20. Stěžovatelé uvedli, že navzdory tomu, že institut neodpověděl na výzvu Komise ze dne 10. listopadu 2003 týkající se chybějících výkazů nákladů, učinil mnoho pokusů zjistit, jaké informace chyběly. Stěžovatelé byli toho názoru, že ačkoli zpoždění při poskytování výkazů nákladů může odůvodnit zpoždění při platbě finančních prostředků (dokud nejsou výkazy nákladů poskytnuty), nemělo by takové zpoždění odůvodnit úplné zadržení plateb.

21. Stěžovatelé uvedli, že navzdory skutečnosti, že odepření platby je v rozporu se smluvním právem, je rovněž v rozporu s vlastním kodexem řádné správní praxe Komise, který stanoví, že uplatňování kodexu by nikdy nemělo vést k uložení administrativní nebo rozpočtové zátěže, která by nebyla úměrná očekávanému přínosu. Kromě toho stěžovatelé tvrdili, že takové stanovisko je v rozporu s čl. 6 odst. 1 evropského kodexu řádné správní praxe, který stanoví, že úředníci při přijímání rozhodnutí zajistí, aby přijatá opatření byla přiměřená sledovanému cíli.

22. Komise ve svém stanovisku uvedla, že její stanovisko je v plném souladu s čl. 21 odst. 4 všeobecných podmínek smlouvy, který zní takto:

„Komise může rozhodnout, že nezohlední žádné další náklady nebo neprovede žádnou další úhradu poté, co písemně oznámí jeden měsíc, že neobdržela konečné výkazy nákladů.“

23. Komise dospěla k závěru, že tedy neprávem neodmítla schválit výkazy nákladů a neodmítla nesprávně provést následnou platbu. Komise vysvětlila, že uplatnila smlouvu podepsanou institutem a Komisí. Komise přitom uvedla, že neporušila kodex řádné správní praxe.

24. Pokud jde o otázku, zda Komise porušila evropský kodex řádné správní praxe, který stanoví, že opatření přijatá úředníky musí být přiměřená sledovanému cíli, Komise uvedla, že uplatnila smlouvu uzavřenou mezi institutem a Komisí. Komise dospěla k závěru, že tím neporušila kodex řádné správní praxe.

25. Pokud jde o tvrzení, že Komise dostatečně neodůvodnila svá rozhodnutí o odkladu a zamítnutí plateb splatných na základě první smlouvy o výzkumu, Komise vysvětlila, že platby byly zamítnuty, protože institut nepředložil výkazy nákladů ve lhůtách stanovených ve smlouvě. Komise uvedla, že to bylo jasně uvedeno v její korespondenci připojené ke stanovisku.

26. V reakci na argumenty Komise ve svém stanovisku stěžovatelé poukázali na to, že se Komise ve svém stanovisku nezabývala jejich argumenty, pokud jde o nepřiměřenost uplatněné sankce. V tomto ohledu stěžovatelé poukázali na to, že všech technických cílů projektu bylo dosaženo - skutečně byly překročeny. Všechny vědecké zprávy byly předloženy správně. Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že všechny výkazy nákladů byly předloženy před uplynutím lhůty nebo po jejím uplynutí (v závislosti na úhlu pohledu). Uvedly, že přestupek, který Komise uvedla, souvisel s nedostatkem důkazů o tom, že údajně „chybějící“ výkazy nákladů byly předloženy včas. Stěžovatelé rovněž uvedli, že institut splnil všechny své povinnosti navzdory mimořádně obtížným překážkám, které Komise vytvořila, například když ignoroval korespondenci nebo zpozdil odpovědi a platby.

Předběžné posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k návrhu smírného řešení

27. Komise uložila institutu celkovou sankci ve výši 96 873 EUR v důsledku toho, že stěžovatel nepředložil chybějící výkazy nákladů ve lhůtě stanovené v dopise Komise ze dne 10. listopadu 2003 (1).

28. Nebylo zpochybněno, že žadatel předložil "chybějící"výkazy nákladů nejpozději do srpna 2004. Podstatná dostatečnost těchto výkazů nákladů nebyla Komisí zpochybněna. Nebylo zpochybněno, že bylo dosaženo všech technických cílů projektu. Stručně řečeno, jediným důvodem, který Komise uvedla pro zamítnutí výkazů nákladů předložených v srpnu 2004, byla skutečnost, že je Komise obdržela po lhůtě stanovené v dopise Institutu ze dne 10. listopadu 2003.

29. Ve svém stanovisku veřejnému ochránci práv Komise uvedla, že její rozhodnutí vydat inkasní příkaz a zamítnout všechny další platby je v souladu s čl. 21 odst. 4 obecných podmínek. Veřejný ochránce práv konstatoval, že čl. 21 odst. 4 obecných podmínek smlouvy zní takto:

„Komise může rozhodnout, že nezohlední žádné další náklady nebo neprovede žádnou další úhradu poté, co písemně oznámí jeden měsíc, že neobdržela konečné výkazy nákladů“(zdůraznění doplnil veřejný ochránce práv).

Ustanovení čl. 21 odst. 4 přiznává Komisi smluvní právo nebrat v úvahu žádné další výkazy nákladů nebo neprovádět žádnou další úhradu poté, co ve lhůtě jednoho měsíce písemně oznámí, že konečné výkazy nákladů neobdržela. Veřejný ochránce práv však poznamenal, že existence smluvního práva neznamená povinnost toto právo vykonávat. Ustanovení čl. 21 odst. 4 ve skutečnosti nevyžaduje, aby Komise nevzala v úvahu žádné další náklady nebo neprovedla žádnou další úhradu poté, co písemně oznámí jeden měsíc předem, že neobdržela konečné výkazy nákladů. Naopak spadá do posuzovací pravomoci Komise, zda toto smluvní právo skutečně uplatní, či nikoli.

30. Rozsah prostoru pro uvážení Komise podle čl. 21 odst. 4 obecných podmínek se určí podle platných právních pravidel, včetně pravidel stanovených ve finančním nařízení (2) a jeho prováděcích pravidlech (3). Kromě toho by Komise při výkonu své posuzovací pravomoci měla rovněž zohlednit zásady řádné správy a obecné zásady evropského práva.

31. Zásada proporcionality je dlouhodobě zavedenou obecnou zásadou evropského práva (4). Podle ustálené judikatury soudů Společenství zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá orgánem Společenství nepřekračovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení jeho legitimních cílů, a aby v případě volby mezi několika přiměřenými opatřeními bylo použito nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (5).

32. Finanční nařízení a jeho prováděcí pravidla rovněž vyžadují, aby orgán Společenství při ukládání správních a finančních sankcí dodržoval zásadu proporcionality. Veřejný ochránce práv připomíná, že například v souvislosti s granty článek 103 finančního nařízení stanoví, že:

„Je-li zadávací řízení nebo plnění zakázky stiženo závažnými chybami, nesrovnalostmi nebo podvodem, pozastaví orgány plnění zakázky.

Pokud lze tyto chyby, nesrovnalosti nebo podvody přičíst dodavateli, mohou orgány navíc odmítnout provést platby nebo mohou získat zpět již vyplacené částky v poměru k závažnosti chyb, nesrovnalostí nebo podvodu.

V čl. 114 odst. 3 finančního nařízení se uvádí:

„Schvalující osoba může žadatelům, kteří jsou vyloučeni podle odstavce 2, uložit správní a finanční sankce účinné, přiměřené a odrazující povahy, jak je stanoveno v článcích 93 až 96 a v prováděcích pravidlech k těmto článkům“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

33. Veřejný ochránce práv souhlasil s tím, že v zájmu řádné správy je Komise oprávněna stanovit lhůty pro předkládání výkazů nákladů v souvislosti s výzkumnými programy financovanými Společenstvím. Veřejná ochránkyně práv rovněž souhlasila s tím, že Komise může být oprávněna uložit určité sankce za pozdní předložení těchto dokumentů.

34. Komise sice může být oprávněna uložit určité sankce za opožděné předložení dokumentů, tyto sankce však musí být přinejmenším slučitelné se zásadou proporcionality. Zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá orgánem Společenství nepřekračovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení jeho legitimních cílů. Existuje-li volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba použít nejméně omezující opatření.

35. Veřejný ochránce práv upozornil Komisi na příslušnou judikaturu, zejména na rozsudek ve věci The Queen, ex parte E. D. & F. Man (Sugar) Ltd v. Intervention Board for Agricultural Produce (IBAP), v němž Soudní dvůr rozhodl, že:

„(...) automatické propadnutí celé jistoty v případě porušení podstatně méně závažného, než je nesplnění primární povinnosti, kterou má jistota sama zaručit, musí být považováno za příliš drastickou sankci ve vztahu k funkci vývozní licence spočívající v zajištění řádného řízení dotyčného trhu“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska)(6).

36. S ohledem na výše uvedené okolnosti, zejména na výši sankce (96 873 EUR) ve srovnání s celkovými výdaji (127 404 EUR), považoval veřejný ochránce práv sankci uloženou Komisí za zjevně nepřiměřenou.

37. Veřejný ochránce práv byl toho názoru, že pro posouzení přiměřené výše každé takové sankce je nezbytné vzít v úvahu zvláštní vlastnosti zakázky, zejména rozsah zakázky, a to, zda druhá strana splnila všechny své ostatní povinnosti vyplývající ze smlouvy.

38. Pokud jde o otázku, zda institut splnil své další povinnosti vyplývající ze smlouvy, veřejný ochránce práv poznamenal, že Komise nezpochybnila kvalitu provedeného výzkumu ani věcnou dostatečnost výkazů nákladů předložených v srpnu 2004. Zdálo se totiž, že jediným důvodem, proč Komise odmítla provést další platby a vydala inkasní příkaz, byla skutečnost, že její útvary obdržely výkazy nákladů po lhůtě stanovené v dopise Institutu ze dne 10. listopadu 2003.

39. Veřejný ochránce práv nakonec konstatoval, že čl. 87 odst. 1 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení stanoví, že:

„Příslušná schvalující osoba může upustit od inkasa celé zjištěné pohledávky nebo její části (...), pokud je inkaso v rozporu se zásadou proporcionality“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

40. S ohledem na výše uvedené závěry dospěla veřejná ochránkyně práv k předběžnému závěru, že mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise. V čl. 3 odst. 5 statutu evropského veřejného ochránce práv se uvádí, že „[p]okud je to možné, hledá veřejný ochránce práv s dotčeným orgánem nebo institucí řešení, aby odstranil nesprávný úřední postup a vyhověl stížnosti.“Veřejný ochránce práv proto předložil následující návrh smírného řešení.

„Komise by měla zvážit zrušení nebo upuštění od inkasního příkazu v souvislosti s druhou smlouvou o výzkumu. Komise by rovněž měla zvážit provedení platby institutu za zbývající částky požadované ve finančních zprávách za třetí a čtvrté období poté, co provede věcný přezkum předložených výkazů nákladů.“

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho smírném návrhu řešení

41. Komise ve své odpovědi uvedla, že nesouhlasí s tím, že výkon jejích smluvních práv vůči institutu představuje „sankci“. Konstatovala, že podle finančního nařízení a prováděcích pravidel se „sankcí“ rozumí sankce, která vyplývá z právních předpisů nebo smluvních ustanovení (náhrada škody). Vzhledem k tomu, že smlouva nestanoví „sankci“ za opožděné předložení dokumentů, není Komise oprávněna uložit smluvní pokutu za opožděné předložení dokumentů. Komise proto tvrdí, že nemůže souhlasit s názorem veřejného ochránce práv, že výše sankce byla zjevně nepřiměřená pouze proto, že podle jejího názoru nebyla uložena žádná sankce.

42. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že čl. 20 odst. 5 obecné podmínky výslovně odkazuje pouze na „konečné výkazy nákladů“, je Komise připravena návrh na přátelské řešení částečně přijmout. Celkově je Komise připravena přezkoumat výkazy nákladů za třetí vykazovaný rok předložené v rámci první smlouvy o výzkumu. Komise však trvá na svém stanovisku, pokud jde o výkazy nákladů za čtvrté (a konečné) vykazované období, a nezohlední je.

43. Výkazy nákladů, které budou vzaty v úvahu, jsou proto:

Vykazované období 1 (poprvé předloženo v roce 1999) - 4 703 EUR

Vykazované období 2 (poprvé předloženo v roce 1999) - 25 929 EUR

Vykazované období 3 (předložené v roce 2004) - 57 363 EUR

44. Celková částka, která má být vyplacena, tj. 87 995 EUR, bude snížena o 3 781 EUR s ohledem na čl. 14 odst. 3 obecných podmínek, který omezuje převody mezi kategoriemi nákladů na 20 % původního přídělu. To znamená, že Komise je ochotna zaplatit dodatečnou částku ve výši 53 705,32 EUR, což podle Komise znamená, že celková částka, která bude vyplacena v rámci první smlouvy o výzkumu, činí 84 277 EUR (7).

45. Komise rovněž uvedla, že když stěžovatelé v roce 2003 znovu předložili výkazy nákladů za období 1 a 2, vykázané částky byly vyšší než náklady předložené v roce 1999. Rozdíl činil 1 896 EUR. Tato částka není zahrnuta do částek uvedených v bodě 43 výše.

46. Stěžovatelé ve svých připomínkách uvedli, že institut přijímá návrh Komise na vyřešení této záležitosti zaplacením částky 53 705,32 EUR. Institut oceňuje skutečnost, že Komise znovu otevřela spis a alespoň částečně souhlasila s přijetím návrhu veřejného ochránce práv na přátelské řešení. Stěžovatelé poděkovali veřejné ochránkyni práv za podporu institutu a za předložení návrhu na přátelské řešení.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu smírného řešení

47. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise s návrhem veřejné ochránkyně práv na přátelské řešení částečně souhlasila. Stěžovatelé nabídku Komise přijali. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že v souvislosti s prvním a druhým tvrzením a souvisejícími tvrzeními nejsou odůvodněná žádná další šetření.

B. Tvrzení, že Komise neposkytla institutu informace týkající se možných odvolacích řízení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

48. Dne 25. listopadu 2004 si stěžovatelé ve své korespondenci s Komisí vyžádali informace o všech možných odvolacích řízeních. Komise požadované informace ve své odpovědi ze dne 29. listopadu 2004 neposkytla.

49. Ve svém stanovisku veřejnému ochránci práv Komise uznala, že neposkytla informace o možných odvolacích řízeních, a za tento dohled se omluvila.

Posouzení veřejného ochránce práv

50. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že je důležité informovat zúčastněné strany o odvolacích řízeních, která mají k dispozici, zejména v reakci na konkrétní žádosti o informace týkající se těchto odvolacích řízení. Komise však uznala své pochybení v projednávané věci a omluvila se za něj. Veřejná ochránkyně práv na tomto základě předpokládá, že Komise bude v budoucnu usilovat o to, aby se takovým chybám vyhnula. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením nejsou opodstatněná žádná další šetření.

C. Tvrzení, že Komise neodpověděla rychle na dotazy stěžovatele Argumenty

předložené veřejnému ochránci práv

51. Ve svém stanovisku veřejnému ochránci práv Komise uznala, že při odpovědi na dopis ze dne 12. listopadu 1999 a fax ze dne 21. srpna 2004 došlo ke zpoždění. Za tato zpoždění se omluvil. Poukázala rovněž na to, že ve všech ostatních případech reagovala rychle.

Posouzení veřejného ochránce práv

52. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že je důležité na korespondenci rychle reagovat. Komise však uznala své pochybení v projednávané věci a omluvila se za něj. Veřejná ochránkyně práv na tomto základě předpokládá, že Komise bude v budoucnu usilovat o to, aby se takovým chybám vyhnula. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením nejsou opodstatněná žádná další šetření.

D. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise s návrhem veřejného ochránce práv na přátelské řešení částečně souhlasila. Stěžovatelé nabídku Komise přijali. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že v souvislosti s prvním a druhým tvrzením a souvisejícími tvrzeními nejsou odůvodněná žádná další šetření. V souvislosti s třetím a čtvrtým tvrzením nejsou odůvodněna žádná další šetření. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

Stěžovatelé a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 5. prosince 2008.

---

(1) Celkové neuhrazené náklady údajně činily 96 873 eur (tj. 57 363 eur za třetí období, 37 512 eur za poslední období a dalších 1 998 eur za první a druhé období).

(2) Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, Úř. věst. L 248, 16.9.2002, s. 1.

(3) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, Úř. věst. L 357, 31.12.2002, s. 1.

(4) Věc 11/70, Handelsgesellschaft mbH v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel, Sb. rozh. 1970, s. 1125. Viz také článek 5 Smlouvy o Evropské unii.

(5) Viz například rozsudek ve věci Denkavit Nederland, 15/83, Recueil 1984, s. 2171, bod 25; rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Air Inter v. Komise, T-260/94, Recueil 1997, s. II-997, bod 144; Věc T-216/96, Conserve Italia Soc. Rozsudek Soudního dvora ve věci Coop. arl v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-3139, bod 101; Věc T-186/00, Conserve Italia Soc. rozsudek Soudního dvora ve věci Coop. rl, v. Komise, Sb. rozh. 2003, s. II-719, bod 83; Věc T-306/00, Conserve Italia Soc. Rozsudek Soudního dvora ve věci Coop. rl v. Komise, Sb. rozh. 2003, s. II-5705, bod 127. Viz rovněž čl. 6 odst. 1 Evropského kodexu řádné správní praxe.

(6) Věc 181/84, The Queen, ex parte E. D. & F. Man (Sugar) Ltd v. Intervention Board for Agricultural Produce (IBAP), Sb. rozh. 1985, s. 2889, body 29–30. Viz rovněž věc C-161/96, Südzucker Mannheim/Ochsenfurt AG a Hauptzollamt Mannheim, Sb. rozh. 1998, s. I-281, body 25, 30 a 31; věc T-340/99, Arne Mathisen AS, se sídlem ve Værøy (Norsko) v. Rada, Sb. rozh. 2002, s. II-2905, body 106 a 126; věc T-199/99, Sgaravatti Mediterranea Srl, v. Komise, Sb. rozh. 2002, s. II-3731, bod 120; Spojené věci T-141/99, T-142/99, T-150/99 a T-151/99, Vela Srl v. Komise, Sb. rozh. 2002, s. II-4547, bod 395; Věc T-33/02, Britannia Alloys & Chemicals Ltd v. Komise, Sb. rozh. 2005, s. II-4973, bod 26; a věc 21/85 Maas v. Bundesanstalt für Landwirtschaftliche Marktordnung, Sb. rozh. 1986, s. 3537, bod 23.

(7) Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel skutečně obdržel 4 704,58 EUR za první vykazované období a 25 868,10 EUR za druhé vykazované období. Vzhledem k tomu, že Komise je ochotna zaplatit dodatečnou částku ve výši 53 705,32 EUR, bude celková částka vyplacená institutu činit 84 278 EUR.