Toto šetření z vlastního podnětu vychází ze stížnosti, kterou podalo sdružení arménských nevládních organizací nazvané Liga na ochranu občanů (CPL). Týká se rozhodnutí delegace Evropské unie v Arménii neuzavřít grantovou smlouvu s CPL poté, co delegace zjistila chybu ve svém původním posouzení žádosti o CPL. Společnost CPL tvrdila, že rozhodnutí delegace nebylo podloženo řádnými důvody.

V průběhu šetření veřejné ochránkyně práv Evropská komise uznala, že opatření přijatá původně delegací, jakmile zjistila, že v procesu hodnocení došlo k chybě, nebyla vhodná. Komise však rovněž prokázala, že zjištěná chyba vyžaduje, aby hodnocení žádosti společnosti CPL bylo přepracováno, a delegace tudíž nebyla schopna uzavřít grantovou smlouvu se společností CPL.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Věc se týkala údajného neinformování uchazečů o zkušebním období pro počítačové testy výběrového řízení v dostatečném předstihu ze strany Evropského úřadu pro výběr personálu (EPSO). Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že ze strany úřadu EPSO nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. V konkrétním případě byl uchazeč o zkušební době informován 3 týdny před jejím zahájením. Úřad EPSO – na základě předchozího rozhodnutí veřejného ochránce práv – vždy kontaktuje uchazeče nejméně dva týdny před začátkem zkouškového období.

V průběhu tohoto šetření úřad EPSO informoval veřejnou ochránkyni práv, že zavedl novou praxi, kdy zveřejňuje předběžný orientační harmonogram výběrových řízení, která pořádá. Jedná se o vývoj, který veřejný ochránce práv vítá.

Stěžovatel, výzkumný ústav se sídlem v zemi Z, se zúčastnil projektu financovaného EU v rámci sedmého rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj.

Audit odhalil nesrovnalosti v projektu, což vedlo Komisi k tomu, že od stěžovatele požadovala vrácení více než 300 000 EUR, a to navzdory vysvětlením nesrovnalostí, které poskytla. Stěžovatel nebyl s výsledkem spokojen a podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že některá zjištění auditorů jsou chybná. Vzhledem k tomu, že nejdůležitější otázkou bylo určit skutečné datum zahájení projektu, veřejná ochránkyně práv navrhla jako řešení, aby Komise konzultovala odborníka za účelem ověření zjištění auditorů v tomto ohledu nebo nařídila „technický audit“, jak je stanoveno v „grantové dohodě“. Komise řešení přijala za předpokladu, že náklady na uzavření smlouvy s odborníkem ponesou společně obě strany. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi a stěžovatele, aby se mezi sebou dohodli na výběru odborníka, který má být jmenován, a případ uzavřeli.

Případ podalo sdružení právních odborníků z celé Evropské unie, které realizovalo projekt spolufinancovaný Evropskou komisí. Týkala se údajně nespravedlivého vymáhání částek, které byly na základě auditu nesprávně považovány za nezpůsobilé podle grantové dohody.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a dospěla k závěru, že po jejím zásahu bylo nalezeno řešení. Proto případ uzavřela.

Případ se týkal politiky Eurojustu týkající se náhrady cestovních výdajů uchazečů pozvaných na pohovor.

Stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv s tvrzením, že politika Eurojustu v oblasti úhrad je nespravedlivá a diskriminační vůči uchazečům s bydlištěm mimo EU. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvedl, že pro uchazeče s bydlištěm mimo EU existuje strop ve výši 500 EUR, zatímco v některých případech se na cesty z EU uplatňuje vyšší strop.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že Eurojust tím, že zvýšil náhradu výdajů uchazečům s bydlištěm mimo EU na nejvyšší strop platný pro uchazeče cestující v rámci EU, přijal vhodná opatření k urovnání případu.

Případ se týkal způsobu, jakým Agentura Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací (ENISA) vyřizovala výběrové řízení.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a neshledala žádný nesprávný úřední postup v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že s jeho žádostí bylo zacházeno nespravedlivě.

Veřejná ochránkyně práv však zjistila určité nedostatky v procesním řešení případu agenturou ENISA a předložila agentuře ENISA návrhy na zlepšení v budoucnu.

Případ se týkal údajného opomenutí Úřadu zvláštního zástupce Evropské unie (dále jen „úřad zvláštního zástupce EU“) v Kosovu informovat žadatele o stáž o krocích v rámci přijímacího řízení. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a uvedla, že „je zdvořilé a oddané potvrdit přijetí přihlášek a informovat uchazeče o významných krocích (jako je jejich vyloučení z přijímacího řízení), které ovlivňují jejich postup v přijímacím řízení.“ Úřad zvláštního zástupceEU vysvětlil, že má velmi omezené zdroje, a proto může o výsledku řízení informovat pouze osoby zařazené do užšího výběru. Uvedla však, že zkoumá, jak zlepšit svou komunikaci s osobami, které si přejí být stážisty, například tím, že všechny tyto osoby informuje o příslušných krocích v řízení tím, že na svých internetových stránkách uvede příslušné informace. Veřejná ochránkyně práv vyzvala úřad zvláštního zástupce EU, aby podal zprávu o provádění tohoto řešení.

V červenci 2014 Komise zamítla žádost stěžovatelky o práci jako odbornice na projektu v Indonésii, protože se již zavázala pracovat na projektu financovaném EU v Libérii, který se uskuteční ve stejnou dobu. Stěžovatelka znovu podala žádost, když byl projekt v Libérii zpožděn v důsledku krize způsobené virem Ebola, a poukázala na to, že je ve skutečnosti k dispozici pro práci na projektu v Indonésii.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise je oprávněna požádat odborníky, aby byli k dispozici pro práci výhradně na projektech po stanovená období. Uvedla, že stěžovatelka prohlásila, že bude k dispozici výhradně pro práci na dvou překrývajících se projektech. Stěžovatelka tento rozpor při podání své původní žádosti nevysvětlila. Na základě poskytnutých informací se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise první žádost stěžovatele zamítla správně. Pokud jde o druhou žádost, stěžovatelka ve skutečnosti uvedla, že probíhající krize způsobená virem Ebola v Libérii znamenala, že mohla na projektu v Indonésii skutečně volně pracovat. Komise poté znovu přezkoumala její situaci. Podle názoru veřejné ochránkyně práv učinila spravedlivý a přiměřený úsudek, když dospěla k závěru, že stěžovatelka nebyla schopna zaručit její disponibilitu. Veřejná ochránkyně práv tedy dospěla k závěru, že se Komise rovněž nedopustila pochybení, když zamítla její druhou žádost o práci na indonéském projektu. Ponechává však otázky ohledně toho, jak Komise nakládá s právy odborníků zasažených krizemi, jako je epidemie viru Ebola.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhla Komisi, aby v případě, že projekt musí být pozastaven, byla připravena zprostit jakéhokoli dotčeného odborníka závazku výlučnosti.

Případ se týkal rozhodnutí Komise nepřijmout některé náklady vykázané partnerem projektu financovaného EU. Rozhodnutí Komise znamenalo, že její konečná platba konsorciu byla snížena o částku, kterou tento partner obdržel jako předběžné financování. Koordinátor tvrdil, že povinností Komise je získat zpět finanční prostředky, které byly dotyčnému partnerovi vyplaceny nesprávně.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise se touto otázkou zabývala správně, neboť mohla zahájit vymáhání pouze v případě, že by vůči Unii existoval dluh. Rozdělení finančních prostředků mezi partnery projektu je otázkou jiné povahy, v níž Komise nemá povinnost zasáhnout. Veřejný ochránce práv proto neshledal žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

Případ se týkal rozhodnutí Komise získat od neziskové organizace zpět finanční prostředky EU, které investovala do své sociální rezervy v letech 2005 až 2009, přičemž tyto prostředky považovala za nezpůsobilé náklady. Vzhledem k tomu, že rezerva byla původně vytvořena s podporou a spoluprací Komise, podala organizace stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Po prošetření stížnosti předložila veřejná ochránkyně práv Komisi návrh řešení, v němž ji vyzvala, aby své rozhodnutí o navrácení přehodnotila. Komise v odpovědi uvedla řadu opatření, která přijala za účelem zajištění budoucnosti organizace. Veřejná ochránkyně práv považovala tato opatření za uspokojivá, a proto se rozhodla případ uzavřít.