Stěžovatel, belgická nezisková organizace, se zúčastnila projektu financovaného EU, jehož cílem bylo řešit problémy, s nimiž se potýkají starší lidé při používání řešení IKT. Finanční audit zjistil, že systém používaný stěžovatelem pro zaznamenávání pracovní doby je nespolehlivý. V důsledku toho se Komise snažila získat od stěžovatele zpět více než 85 000 EUR.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že auditoři uznali, že práce vykonaná stěžovatelem na dvou konkrétních „výnosech“ je legitimní, stejně jako související pracovní doba. Měla tedy za to, že Komise nebyla oprávněna odmítnout osobní náklady spojené s touto prací. V reakci na to doporučila Komisi, aby odpovídajícím způsobem snížila částku, kterou se snaží získat zpět.

Komise plně přijala doporučení veřejné ochránkyně práv a souhlasila se snížením částky, která má být získána zpět, o téměř 37 000 EUR. V této souvislosti veřejný ochránce práv případ uzavřel. Veřejná ochránkyně práv však pokračuje v samostatném šetření týkajícím se zpětného získávání finančních prostředků v souvislosti s ostatními „výnosy“.

Věc se týkala ukončení smlouvy o poskytování služeb Evropskou komisí. Stěžovatel tvrdil, že Komise na jeho dopisy neodpověděla, že smlouvu o poskytování služeb ukončila bez řádného důvodu a že úhrada faktur, které jí byly zaslány, byla pomalá. Požadoval také odškodnění za opožděné platby a náhradu škody.

Veřejná ochránkyně práv tato obvinění prošetřila. Pokud jde o první z nich, Komise dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že Komise nakonec odpověděla na dopisy stěžovatele, byla záležitost vyřešena. Pokud jde o druhé tvrzení, které se týká údajného ukončení smlouvy bez řádného důvodu, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož smlouva poskytla Komisi právo ji kdykoli ukončit a že Komise v každém případě skutečně poskytla dobrý důvod pro ukončení smlouvy. Pokud jde o třetí tvrzení, veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že bylo nalezeno řešení problému opožděných plateb faktur, neboť Komise nakonec stěžovateli zaplatila dlužné částky za vykonanou práci a souhlasila s platbou úroků z prodlení. Konečně, pokud jde o žádost o náhradu škody, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že není třeba v této věci provádět žádné další šetření, neboť Komise stěžovateli vyplatila náhradu utrpěné škody a smlouva nestanovila žádnou náhradu za žádný jiný druh škody.

Případ se týkal zamítnutí ze strany Komise a návrhu na zpětné získání některých nákladů souvisejících se subdodavatelskými činnostmi v rámci grantové dohody 6. RP. Na základě šetření veřejného ochránce práv se Komise rozhodla nepokračovat ve vymáhání nákladů v celkové výši téměř 87 000 EUR. Komise vysvětlila, že se rozhodla změnit své původní rozhodnutí na základě toho, že stěžovatel jednal v dobré víře a v souladu s doporučením, které sama Komise poskytla.

Veřejná ochránkyně práv toto nové rozhodnutí uvítala; shledala však, že je nešťastné, že stěžovatel měl již několik let vyhlídku na významné zpětné získání finančních prostředků, které se nad ním vznášely.

Stěžovatel, výzkumný ústav se sídlem v zemi Z, se zúčastnil projektu financovaného EU v rámci sedmého rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj.

Audit odhalil nesrovnalosti v projektu, což vedlo Komisi k tomu, že od stěžovatele požadovala vrácení více než 300 000 EUR, a to navzdory vysvětlením nesrovnalostí, které poskytla. Stěžovatel nebyl s výsledkem spokojen a podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že některá zjištění auditorů jsou chybná. Vzhledem k tomu, že nejdůležitější otázkou bylo určit skutečné datum zahájení projektu, veřejná ochránkyně práv navrhla jako řešení, aby Komise konzultovala odborníka za účelem ověření zjištění auditorů v tomto ohledu nebo nařídila „technický audit“, jak je stanoveno v „grantové dohodě“. Komise řešení přijala za předpokladu, že náklady na uzavření smlouvy s odborníkem ponesou společně obě strany. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi a stěžovatele, aby se mezi sebou dohodli na výběru odborníka, který má být jmenován, a případ uzavřeli.

Většina rozpočtu EU je každoročně přidělována na fondy a programy spravované Evropskou komisí na sdíleném základě s členskými státy. V červnu 2015 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření z vlastního podnětu týkající se včasnosti plateb ze strany Komise se zaměřením na platby soukromým dodavatelům a příjemcům, kteří budou pravděpodobně nejvíce postiženi opožděnými platbami. Toto šetření následovalo po čtyřech předchozích šetřeních na stejné téma.

Veřejný ochránce práv požádal o informace o počtu a procentním podílu případů, kdy došlo ke zpoždění plateb, o rozsahu zpoždění, k nimž došlo, o příslušných částkách a o případech, kdy byly z důvodu opožděné platby zaplaceny úroky. Veřejná ochránkyně práv rovněž provedla kontrolu na místě, aby lépe porozuměla tomu, jak platební proces funguje v praxi.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že celkový podíl opožděných plateb se od roku 2013 zvýšil v důsledku dvou hlavních faktorů. Zaprvé, stávající finanční nařízení, které vstoupilo v platnost dne 1. ledna 2013, stanovilo přísnější platební lhůty. Zadruhé rozpočtový orgán EU (tj. Parlament a Rada) omezil v roce 2014 výši „prostředků na platby“, což jsou finanční prostředky přidělené orgánům na úhradu účtů v průběhu roku.

Veřejná ochránkyně práv vítá pokrok, kterého Komise dosáhla při snižování počtu a hodnoty opožděných plateb v roce 2015 poté, co v roce 2014 dosáhly svého vrcholu. Uznává, že nedostatek prostředků na platby byl výjimečným faktorem, který Komise nemohla ovlivnit. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že zvýšené průměry opožděných plateb od roku 2013 neznamenají, že se výkonnost Komise v absolutním vyjádření zhoršila. Veřejná ochránkyně práv zároveň zdůrazňuje, že Komise musí vyvinout značné úsilí, aby dodržela přísnější zákonné lhůty zavedené stávajícím finančním nařízením.

Inspekce veřejné ochránkyně práv ukázala, že Komise pečlivě sleduje její výkonnost v této oblasti a vyvinula mnoho osvědčených postupů. Veřejná ochránkyně práv je však znepokojena tím, že některá z nedávných opatření oznámených Komisí byla vznesena již v roce 2010 po konzultaci, kterou veřejná ochránkyně práv zahájila v souvislosti s předchozím šetřením.

V červenci 2014 Komise zamítla žádost stěžovatelky o práci jako odbornice na projektu v Indonésii, protože se již zavázala pracovat na projektu financovaném EU v Libérii, který se uskuteční ve stejnou dobu. Stěžovatelka znovu podala žádost, když byl projekt v Libérii zpožděn v důsledku krize způsobené virem Ebola, a poukázala na to, že je ve skutečnosti k dispozici pro práci na projektu v Indonésii.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise je oprávněna požádat odborníky, aby byli k dispozici pro práci výhradně na projektech po stanovená období. Uvedla, že stěžovatelka prohlásila, že bude k dispozici výhradně pro práci na dvou překrývajících se projektech. Stěžovatelka tento rozpor při podání své původní žádosti nevysvětlila. Na základě poskytnutých informací se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise první žádost stěžovatele zamítla správně. Pokud jde o druhou žádost, stěžovatelka ve skutečnosti uvedla, že probíhající krize způsobená virem Ebola v Libérii znamenala, že mohla na projektu v Indonésii skutečně volně pracovat. Komise poté znovu přezkoumala její situaci. Podle názoru veřejné ochránkyně práv učinila spravedlivý a přiměřený úsudek, když dospěla k závěru, že stěžovatelka nebyla schopna zaručit její disponibilitu. Veřejná ochránkyně práv tedy dospěla k závěru, že se Komise rovněž nedopustila pochybení, když zamítla její druhou žádost o práci na indonéském projektu. Ponechává však otázky ohledně toho, jak Komise nakládá s právy odborníků zasažených krizemi, jako je epidemie viru Ebola.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhla Komisi, aby v případě, že projekt musí být pozastaven, byla připravena zprostit jakéhokoli dotčeného odborníka závazku výlučnosti.

Případ se týkal odvolání vedoucího týmu v rámci projektu financovaného EU ve Střední Americe.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že Komise jednala rozumně, když po podpisu smlouvy umožnila příjemci projektu propustit vedoucího týmu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela.

Stěžovatel měl s Evropskou komisí grantovou smlouvu na financování projektu v Egyptě. Podle této smlouvy musel stěžovatel poskytnout finanční záruku od banky nebo finanční instituce usazené v EU, aby zajistil předběžné financování projektu Komisí. Po vstupu smlouvy v platnost se ukázalo, že stěžovatel nebyl schopen poskytnout požadovanou finanční záruku. Z tohoto důvodu Komise smlouvu ukončila.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise před ukončením smlouvy splnila svůj smluvní závazek konzultovat stěžovatele. S ohledem na informace, které stěžovatel poskytl Komisi o svých finančních možnostech, veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila, že Komise mohla rozumně pochopit, že by stěžovatel nebyl schopen realizovat projekt bez předběžného financování, a že proto nejsou nutné žádné další konzultace.

Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že Komise při ukončení smlouvy se stěžovatelem jednala zákonným a přiměřeným způsobem. Veřejná ochránkyně práv však navrhla, aby Komise v budoucích smlouvách zvážila zahrnutí ustanovení opravňujícího příjemce grantu vzdát se předběžného financování Komise do standardních smluvních podmínek. Tím by byla zrušena povinnost poskytnout finanční záruku, pokud by příjemce byl schopen prokázat, že má finanční prostředky nezbytné k provedení projektu. Veřejná ochránkyně práv rovněž požádala Komisi, aby zajistila, že v dopise o ukončení bude vždy uveden přesný právní základ tohoto rozhodnutí, jakož i možnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí.

Případ se týkal rozhodnutí Komise nepřijmout některé náklady vykázané partnerem projektu financovaného EU. Rozhodnutí Komise znamenalo, že její konečná platba konsorciu byla snížena o částku, kterou tento partner obdržel jako předběžné financování. Koordinátor tvrdil, že povinností Komise je získat zpět finanční prostředky, které byly dotyčnému partnerovi vyplaceny nesprávně.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise se touto otázkou zabývala správně, neboť mohla zahájit vymáhání pouze v případě, že by vůči Unii existoval dluh. Rozdělení finančních prostředků mezi partnery projektu je otázkou jiné povahy, v níž Komise nemá povinnost zasáhnout. Veřejný ochránce práv proto neshledal žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

Případ se týkal rozhodnutí Komise prohlásit některé náklady vykázané partnerem v rámci projektu financovaného EU za nezpůsobilé. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a shledala, že důvody Komise pro nepřijetí dotčených nákladů jsou přiměřené. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatelem je malý nebo střední podnik, který se jako příjemce podílel na projektu Komise. Své zaměstnance odměňuje částečně prostřednictvím výplaty dividend. Když Komise v roce 2014 zamítla část osobních nákladů stěžovatele jako nezpůsobilou, stěžovatel tvrdil, že Komise již dříve schválila jeho model odměňování, a že proto měla legitimní očekávání, že jeho osobní náklady budou odpovídajícím způsobem proplaceny. Stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv.

Po prostudování spisu Komise veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise výslovně neschválila model odměňování stěžovatele a že nebyly splněny podmínky pro existenci legitimního očekávání. Veřejná ochránkyně práv dále zjistila, že postoj Komise je z právního hlediska správný a v souladu s grantovou dohodou. Veřejná ochránkyně práv však rovněž zjistila, že Komise mohla být svědomitější, a když se připojila k projektu, upozornila stěžovatele, že její model odměňování by nebyl přijatelný. V dalším dopise stěžovateli vyjádřila Komise stěžovateli politování nad tím, jak se události vyvíjely, ale také vyjádřila naději, že stěžovatel bude pokračovat ve své účasti na projektu. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že při řešení tohoto případu nedošlo ze strany Komise k nesprávnému úřednímu postupu, ačkoli bylo nešťastné, že stěžovatel pochopil, že Komise přijme jeho model odměňování.