Stěžovatel požádal Evropskou komisi o přístup veřejnosti k textovým zprávám a dalším dokumentům týkajícím se diskusí mezi předsedou Komise a generálním ředitelem farmaceutické společnosti o nákupu očkovacích látek proti COVID-19. Komise v odpovědi uvedla, že neidentifikovala žádné textové zprávy, na něž se žádost vztahuje.

V souvislosti s šetřením veřejné ochránkyně práv vyšlo najevo, že Komise se nedomnívá, že textové zprávy obecně spadají pod její interní kritéria pro zápis do rejstříku dokumentů, a to z důvodu „krátkodobé“ povahy jejich obsahu. Při vyřizování žádosti požádala Komise osobní kancelář (kabinetu) předsedy Komise, aby určila pouze dokumenty, které splňují kritéria pro záznam. Osobní kancelář předsedy Komise jako taková nebyla povinna identifikovat žádné textové zprávy, a Komise proto neposuzovala, zda by takové zprávy měly být zveřejněny.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že se jedná o nesprávný úřední postup. V reakci na to doporučila, aby Komise požádala osobní kancelář předsedy Komise, aby znovu hledala příslušné textové zprávy, a objasnila, že vyhledávání by nemělo být omezeno na registrované dokumenty nebo dokumenty, které splňují kritéria pro záznam. Pokud by byly následně zjištěny jakékoli textové zprávy, vyzvala Komisi, aby posoudila, zda by mohl být přístup veřejnosti umožněn.

V odpovědi Komise veřejné ochránkyni práv neinformovala, zda znovu hledala textové zprávy, které nebyly zaznamenány v jejím rejstříku, a neuvedla žádné důvody, proč takové zprávy nehledala. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu.