Věc se týkala neposkytnutí odpovědi Evropskou komisí na korespondenci zaslanou v souvislosti se stížností na porušení právních předpisů proti Itálii a jejího údajného protiprávního rozhodnutí o uzavření stížnosti na porušení právních předpisů.

Veřejná ochránkyně práv se těmito otázkami zabývala a zjistila, že prostřednictvím odpovědi, kterou Komise zaslala stěžovateli v průběhu tohoto šetření, poskytla přesvědčivou a komplexní odpověď. Komise tedy vyřešila první otázku. Veřejná ochránkyně práv zejména shledala, že Komise dostatečně vysvětlila své rozhodnutí v tomto případě řízení o nesplnění povinnosti znovu nezahájit. Pokud jde tedy o druhou otázku, měla za to, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela.

Případ se týkal toho, že Evropská komise neposkytla řádné odpovědi stěžovateli, který si stěžoval na problém státní podpory v Německu. Stěžovatel zastával názor, že Německo porušuje pravidla EU pro státní podporu kvůli svému novému režimu financování veřejnoprávního vysílání. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že vzhledem k tomu, že Komise nakonec poskytla odpovídající odpověď, nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.  

Případ se týkal loga vizuální identity Komise používaného v bruselské tiskové konferenci od roku 2012. Podle názoru stěžovatele představuje výlučné používání angličtiny a francouzštiny v tomto logu vizuální identity diskriminaci na základě jazyka.

Současný jazykový režim EU zahrnuje právo každého občana komunikovat s orgány EU ve svém jazyce a odpovídající právo obdržet odpověď v tomto jazyce. Zásady, jimiž se řídí tento jazykový režim, se vztahují i na jiné formy komunikace, jako je komunikace prostřednictvím publikací a internetových stránek. Jakékoli rozlišení v používání jazyků za takových okolností by mělo být objektivně odůvodněno. Pokud jde o objektivní odůvodnění v projednávané věci, veřejný ochránce práv souhlasí s tím, že není technicky možné prezentovat výraz „Evropská komise“ ve 24 jazycích na televizní obrazovce, a to buď níže, vedle nebo za řečníkem.

Pokud jde o to, zda Komise mohla zvolit více než dva jazyky, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že bylo rozumné, aby si Komise zvolila pouze dva jazyky. Volba počtu jazyků, které se mají používat, závisí na výzvě k úsudku, zda by více než dva jazyky nerušily vizuální obraz nepřijatelným způsobem. Skutečnost, že i jiné kombinace jazyků mohou být rozumnou volbou, neznamená, že volba angličtiny a francouzštiny nebyla přiměřená.

Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že politika zvolená Komisí byla objektivně odůvodněná. Dospěla tedy k závěru, že zavedení nového loga vizuální identity Komisí do bruselské tiskové konference nepředstavuje nesprávný úřední postup.

Případ se týkal toho, jak Evropská komise řešila stížnost na porušení právních předpisů týkající se využívání fondů soudržnosti EU v Polsku v oblasti infrastruktury a životního prostředí. Stěžovatel, ekozemědělec, je znepokojen ochranou místního životního prostředí a vhodným využíváním finančních prostředků EU. Předložil Komisi stížnost na porušení právních předpisů, v níž tvrdil, že proces veřejných konzultací v Polsku neprobíhá uspokojivě. Stěžoval si, že Komise uzavřela jeho stížnost bez řádného přezkoumání jeho podání.

Veřejná ochránkyně práv stížnost prošetřila a navrhla, aby Komise přezkoumala svůj přístup k ověřování toho, zda členské státy v případě projektů podporovaných z fondů EU plně dodržují požadavky na veřejné konzultace. Navrhla rovněž, aby byly podpůrné důkazy stěžovatele připojené k jeho konkrétní stížnosti veřejnému ochránci práv posouzeny z hlediska životního prostředí a aby zastoupení Komise v Polsku uspořádalo setkání se stěžovatelem, které mu pomůže lépe porozumět názorům Komise a zároveň umožní Komisi lépe pochopit obavy stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv byla s odpovědí Komise na první dva návrhy spokojena. V případě třetího návrhu (schůzka se stěžovatelem) veřejná ochránkyně práv přijala názor Komise, že taková schůzka nemusí být účinným využitím zdrojů ve vztahu k již dokončeným stížnostem; vyzvala však Komisi, aby tuto možnost ponechala otevřenou v případě, že stěžovatel v budoucnu vznese nové otázky. Veřejná ochránkyně práv případ na tomto základě uzavřela.  

Tento případ se týkal nakládání Evropské komise s informacemi předloženými stěžovatelem, které se týkaly tří případů protiprávní státní podpory poskytnuté španělským fotbalovým klubům. Stěžovatel tvrdil, že Komise v přiměřené lhůtě nerozhodla, zda by měla zahájit formální vyšetřování údajné protiprávní státní podpory. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatele Komise nepřijala žádná opatření, stěžovatel požádal o přístup k některým dokumentům týkajícím se dvou z těchto případů. Komise odepřela přístup z důvodu ochrany cílů vyšetřování.

Věc se týkala údajného opomenutí Evropské komise prošetřit skutečnost, že orgány [členského státu][1] vydaly provozní licenci [jiné] letecké společnosti. Stěžovatel (letecká společnost Ryanair) tvrdil, že skutečnost, že [letecká společnost] Air byla v konečném důsledku ovládána společností se sídlem ve třetí zemi, je v rozporu s nařízením (ES) č. 1008/2008. Požádala proto Komisi, aby přezkoumala její vlastnickou strukturu. Komise si od orgánů [členského státu] vyžádala všechny nezbytné informace a dospěla k závěru, že neexistují žádné důkazy o porušení nařízení.

Stěžovatelka v projednávané věci, lucemburská státní příslušnice, byla vyloučena ze soutěže o pracovní místo ve Francii z důvodu, že není francouzskou státní příslušnicí. Jednalo se o místo nepředsedajícího soudce, který měl u francouzského azylového soudu zastupovat vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Stěžovatel Evropské komisi sdělil, že omezení pracovního místa na francouzské státní příslušníky se jeví jako porušení ustanovení unijního práva o volném pohybu pracovníků. Když Komise dospěla k závěru, že nedošlo k porušení práva EU, stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv.

Komise měla za to, že se uplatní výjimka z práva na volný pohyb pracovníků. Tato výjimka se vztahuje na zaměstnání ve veřejné službě a je stanovena v čl. 45 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. Komise uznala, že rozhodnutí v této otázce vyžaduje konkrétní posouzení povahy úkolů a povinností soudce, který nepředsedá, a tvrdila, že takové posouzení provedla. Veřejný ochránce práv konstatoval, že v rámci tohoto posouzení Komise nekontaktovala francouzské orgány, aby získala další informace o dotyčném pracovním místě. Veřejný ochránce práv proto původně navrhl, aby Komise přezkoumala své posouzení stížnosti na porušení právních předpisů, a navrhl, aby Komise konzultovala francouzské orgány. V odpovědi na tento návrh Komise trvala na tom, že má při rozhodování o této otázce k dispozici dostatečné informace, a že proto není nutné kontaktovat francouzské orgány. Veřejná ochránkyně práv zvážila svou podrobnou odpověď na návrh a uznala, že v tomto případě má Komise dostatek informací, na nichž může založit své rozhodnutí. Šetření proto uzavřela zjištěním, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal toho, jak Evropská komise řešila stížnost na porušení práv cestujících v letecké dopravě. Stěžovatelův let z Londýna do Sofie byl zrušen kvůli silnému sněžení a byl přesměrován přes Mnichov. Jeho let však měl zpoždění při příletu do Mnichova a zmeškal navazující let. Stěžovatel zde tedy musel přespat a jeho dopravce mu nenabídl hotelový pokoj. Po kontaktech s orgány Spojeného království a Německa podal Komisi stížnost na porušení právních předpisů, v níž tvrdil, že orgány Spojeného království jednaly v rozporu s příslušnými pravidly EU o právech cestujících v letecké dopravě.

Komise tvrdila, že problémy byly způsobeny "mimořádnými okolnostmi", což znamená, že v souladu s příslušným nařízením EU neměl stěžovatel nárok na peněžitou náhradu. Následně také ukončila korespondenci se stěžovatelem.

Veřejná ochránkyně práv přijala postoj Komise, pokud jde o existenci „mimořádných okolností“ souvisejících se sněhem. Stěžovatel tedy neměl právo na peněžitou náhradu. Stěžovatel však měl „právo na péči“ a měl mu dopravce poskytnout hotelové ubytování. Vzhledem k tomu, že dopravce neposkytl ubytování v hotelu, měl veřejný ochránce práv za to, že došlo k porušení povinnosti řádné péče. Z tohoto důvodu veřejný ochránce práv shledal názor Komise, že nedošlo k porušení povinnosti řádné péče, nepřesvědčivým.

Veřejná ochránkyně práv doporučila Komisi, aby při vyřizování takových stížností na porušení právních předpisů v budoucnu řádně zohlednila povinnost dopravce pečovat o cestující v letecké dopravě. Pokud jde o rozhodnutí ukončit korespondenci se stěžovatelem, veřejný ochránce práv nesouhlasil s názorem Komise, že jeho korespondence je „nevhodná“, a v tomto ohledu předložil Komisi další doporučení.

Komise v zásadě přijala druhé doporučení veřejného ochránce práv. Ačkoli Komise první doporučení veřejné ochránkyně práv neodmítla, z její odpovědi je zřejmé, že nesdílí názor veřejné ochránkyně práv, pokud jde o rozsah povinnosti dopravce pečovat o cestujícího. V závěru svého šetření se veřejná ochránkyně práv touto otázkou zabývala formou kritické poznámky. Své rozhodnutí rovněž předala pro informaci příslušným výborům Parlamentu a vnitrostátním veřejným ochráncům práv.