Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel, španělský státní příslušník, je akcionářem neidentifikovaných fotbalových klubů. Tvrdí, že konkurenční fotbalové kluby dostávají protiprávní státní podporu. Dne 27. července 2011, 13. října 2011 a 20. května 2012 předložil stěžovatel Komisi informace týkající se tří údajných případů státní podpory fotbalovým klubům ve Španělsku. První případ (SA.33411) se týkal údajného neplacení daní a příspěvků na sociální zabezpečení všemi fotbalovými kluby ve Španělsku. Druhý případ (SA.33754) se týkal transakcí s nemovitostmi mezi jmenovaným fotbalovým klubem a místní správou. Třetí případ (SA.34941) se týkal bankovní půjčky poskytnuté jmenovitě uvedenému fotbalovému klubu komerční bankou ve veřejném vlastnictví.

2. Dne 22. dubna 2013 podal stěžovatel žádost o přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 [1] týkající se korespondence mezi Komisí a Španělskem ve věcech SA.33411 a SA.33754. Komise žádost zamítla z důvodu ochrany účelu šetření.[2] Komise rovněž odkázala na obecnou domněnku uznanou soudy EU, že poskytnutí přístupu k dokumentům týkajícím se řízení o státní podpoře by v zásadě ohrozilo účel šetření.[3] Stěžovatel požádal o přezkum rozhodnutí, známého jako potvrzující žádost, načež Komise potvrdila své původní stanovisko.

3. Dne 10. září 2013 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv, a to jak v souvislosti s vyřizováním tvrzení o státní podpoře, tak v souvislosti s odmítnutím žádosti o přístup k dokumentům.

Šetření

4. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti a zjistila následující tvrzení a související tvrzení:

Tvrzení

1) Komise v přiměřené lhůtě nerozhodla, zda má zahájit formální vyšetřovací řízení ve třech stížnostech týkajících se údajné státní podpory poskytnuté španělskými orgány některým španělským fotbalovým klubům (věci SA.33411, SA.33754 a SA.34941).

2) Komise nesprávně odepřela přístup k dokumentům týkajícím se dotčených šetření v oblasti státních podpor.

Pohledávky

1) Komise by měla v přiměřené lhůtě rozhodnout, zda by měla zahájit formální šetření tří výše uvedených stížností.

2) Komise by měla poskytnout přístup k požadovaným dokumentům.

5. V průběhu šetření obdržel veřejný ochránce práv stanovisko Evropské komise ke stížnosti a následně připomínky stěžovatele v reakci na stanovisko Komise. Veřejná ochránkyně práv rovněž provedla kontrolu spisu Komise. Při provádění šetření veřejný ochránce práv zohlednil argumenty a stanoviska předložená stranami.

Tvrzení, že Komise nerozhodla o zahájení formálního vyšetřovacího řízení v přiměřené lhůtě, a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

6. Podle stěžovatele Komise nesplnila potřebu vynaložit veškeré úsilí "k prošetření stížnosti v orientační lhůtě dvanácti měsíců od jejího obdržení", jak požaduje Kodex osvědčených postupů Komise pro provádění postupů kontroly státní podpory (dále jen "kodex osvědčených postupů").[4] Opatření, která mají být přijata v této dvanáctiměsíční lhůtě, závisí na tom, zda je případ považován za prioritní nebo neprioritní. V případě prioritního případu se Komise vynasnaží přijmout rozhodnutí do dvanácti měsíců v souladu s článkem 4 nařízení č. 659/1999.[5] V případě neprioritního případu se Komise vynasnaží do dvanácti měsíců zaslat stěžovateli první správní dopis, v němž uvede svá předběžná stanoviska. Pokud stěžovatel ve lhůtě jednoho měsíce nepředloží další připomínky, bude stížnost považována za staženou. Stěžovatel uvedl, že od Komise žádný takový dopis ani rozhodnutí neobdržel.

7. Kromě toho se stěžovatel domníval, že Komise nedodržela judikaturu, která vyžaduje zahájení formálního vyšetřovacího řízení, pokud narazí na vážné obtíže při předběžném posouzení informací, které má k dispozici.

8. Komise ve svém stanovisku zpochybnila tvrzení stěžovatele, že neobdržel žádnou odpověď ani informace o vyřizování jeho stížností, a poskytla kopie následujících dokumentů, které mu zaslala:

a) Věc SA.33411: dne 10. srpna 2011 informovala Komise stěžovatele, že na základě předložených informací neexistují dostatečné důvody k zaujetí stanoviska. V dopise byl stěžovatel rovněž vyzván, aby do jednoho měsíce poskytl další informace. Stěžovatel nepředložil žádné další informace; stížnost byla proto považována za staženou.

b) Věc SA.33754: dne 20. prosince 2011 informovala Komise stěžovatele o zahájení předběžného šetření. Dne 18. prosince 2013 (po podání stížnosti veřejnému ochránci práv) mu Komise oznámila své rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení.

c) Věc SA.34941: dne 8. června 2013 oznámila Komise stěžovateli své rozhodnutí zahájit předběžné šetření. V listopadu 2013 ho však Komise informovala, že se rozhodla šetření ukončit "bez přijetí rozhodnutí".

9. Pokud jde o věc SA.33411, stěžovatel uvedl, že dopis Komise ze dne 10. srpna 2011 nikdy neobdržel. Rovněž uvedl, že Komise ve svém původním a potvrzujícím odmítnutí poskytnout přístup k požadovaným dokumentům ze dne 7. května a 19. července 2013 uvedla, že požadované dokumenty jsou součástí „probíhajícího šetření“. Kromě toho podle stěžovatele bývalý komisař odpovědný za hospodářskou soutěž na tiskové konferenci v prosinci 2013 uvedl, že v tomto případě dosud nebylo přijato žádné rozhodnutí. Toto prohlášení je podle něj v rozporu s dopisem Komise ze dne 10. srpna 2011, v němž jej Komise informovala, že neexistují dostatečné důvody pro zahájení šetření.

10. Během inspekce veřejné ochránkyně práv v červnu 2014 Komise uvedla, že věc SA.33411 byla mezitím znovu otevřena z vlastního podnětu. V tomto ohledu stěžovatel odkázal na e-mail Komise z července 2014, v němž uvedl, že případ již není projednáván. Stěžovatel tvrdil, že podle judikatury soudů EU může skutečnost, že doba strávená nad rámec času obvykle potřebného pro předběžné posouzení, spolu s dalšími faktory ukázat, že se Komise setkala s "vážnými obtížemi", a že proto měla zahájit formální šetření.[6] V další korespondenci s veřejným ochráncem práv stěžovatel tvrdil, že skutečnost, že Komise zahájila šetření z vlastního podnětu ve věci, v níž původně zamítla stížnost, představuje zneužití práva. Stěžovatel rovněž tvrdil, že po kontrole měla Komise veřejného ochránce práv informovat o svém dalším rozhodnutí v této věci nepokračovat.

11. V souvislosti s věcí SA.34941 stěžovatel tvrdil, že Komise tím, že uzavřela šetření "bez přijetí rozhodnutí", nedodržela článek 13 nařízení č. 659/1999, který vyžaduje, aby přezkum případné protiprávní podpory vedl k rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4.

Posouzení veřejného ochránce práv

12. Veřejný ochránce práv konstatuje, že bod 47 kodexu osvědčených postupů Komise stanoví, že Komise by měla vynaložit veškeré úsilí k prošetření stížnosti v orientační lhůtě dvanácti měsíců od jejího obdržení. V závislosti na okolnostech případu a potřebě vyžádat si doplňující informace může Komise tuto lhůtu prodloužit.

13. Judikatura soudů EU navíc uznala, že zahájení formálního vyšetřovacího řízení v oblasti státní podpory je vyžadováno pouze tehdy, pokud posouzení informací a důkazů, které má Komise k dispozici během předběžného šetření, vyvolává vážné pochybnosti o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem. Komise však může toto posouzení provést pouze tehdy, jsou-li informace, které má k dispozici, úplné [7].

14. Právě ve světle těchto zásad veřejný ochránce práv přezkoumá, jak Komise řešila tři údajné případy státní podpory poskytnuté některým španělským fotbalovým klubům.

Věc SA.33411

15. Dopisem ze dne 10. srpna 2011 informovala Komise stěžovatele o svém předběžném rozhodnutí nezahájit formální vyšetřovací řízení (viz bod 8 výše). Stěžovatel tvrdí, že tento dopis neobdržel. Kontrola veřejného ochránce práv však ukázala, že Komise tento dopis zaslala na osobní e-mailovou adresu stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv je spokojena s tím, že Komise stěžovateli zaslala dopis ze dne 10. srpna 2011 [8].

16. Stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že Komise zamítla jeho následnou žádost o přístup k dokumentům z důvodu ochrany „probíhajícího šetření“, spolu s uznáním Komise, že případ znovu otevřela, prokazuje, že se Komise při předběžném zkoumání informací, které předložil, setkala s „vážnými obtížemi“. To mělo podle stěžovatele přimět Komisi k zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

17. V tomto ohledu veřejný ochránce práv konstatuje, že zákonnost rozhodnutí nevznášet námitky [9] závisí na tom, zda informace a důkazy, které měla Komise k dispozici během předběžného šetření, mohly vyvolat pochybnosti o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem [10].

18. Ve svém dopise ze dne 10. srpna 2011 Komise informovala stěžovatele, že dospěla k závěru, že "na základě informací, které máme v současné době k dispozici", neexistují dostatečné důvody pro zaujetí stanoviska.[11] Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise dodržela platná ustanovení, a informovala stěžovatele o svém stanovisku k údajnému poskytnutí státní podpory. Kromě toho byl dopis Komise zaslán za méně než měsíc ode dne, kdy stěžovatel předložil příslušné informace (27. července 2011). Veřejný ochránce práv nemá důvod se domnívat, že Komise byla odpovědná za skutečnost, že stěžovatel tento dopis neobdržel.

19. Skutečnost, že se Komise později rozhodla řízení znovu zahájit, naznačuje, že se Komise mohla seznámit s novými informacemi, které ji odůvodňovaly zaujmout odlišný postoj. Podle pravidel státní podpory může Komise kdykoli na základě nové stížnosti nebo obdržených informací (znovu) zahájit řízení o údajné státní podpoře z vlastního podnětu. Stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by podpořily názor, že do srpna 2011 měla mít Komise vážné pochybnosti o slučitelnosti údajné státní podpory poskytnuté dotčeným fotbalovým klubům s vnitřním trhem. Kontrola provedená veřejným ochráncem práv rovněž neprokázala, že tomu tak bylo v době, kdy zaslal stěžovateli svůj dopis ze dne 10. srpna 2011. Veřejná ochránkyně práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup vyplývající z odpovědi Komise stěžovateli ze dne 10. srpna 2011.

20. Kromě toho není důvod, aby se veřejný ochránce práv zabýval argumentem stěžovatele, že Komise tím, že z vlastního podnětu znovu zahájila šetření stížnosti, která byla poprvé zamítnuta, mohla zneužít svých pravomocí. Stejně tak se veřejný ochránce práv nedomnívá, že skutečnost, že Komise veřejného ochránce práv neinformovala o následných opatřeních v tomto případě, představuje nesprávný úřední postup.

SA.33754

21. Dne 28. července 2014 uzavřel veřejný ochránce práv další stížnost týkající se řešení údajné protiprávní státní podpory čtyřem španělským fotbalovým klubům, kterou podal zástupce řady investorů a akcionářů evropských fotbalových klubů. Jedním z tvrzení uvedených v této stížnosti (předložené v roce 2011) bylo, že Komise o stížnosti nerozhodla včas.[12] V průběhu šetření v této věci veřejná ochránkyně práv předložila návrh a následně Komisi doporučila, aby takové rozhodnutí přijala co nejdříve.[13] Ve svém závěrečném rozhodnutí ze dne 28. července 2014 se veřejná ochránkyně práv zdržela dalšího projednávání případu, neboť se Komise dne 18. prosince 2013 rozhodla zahájit formální šetření. Toto rozhodnutí Komise bylo přijato dva dny po doporučení veřejné ochránkyně práv v této věci.

22. V tomto případě pod číslem SA.33754 se Komise dne 18. prosince 2013 rovněž rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení. Na tomto základě a v souladu s výše uvedeným rozhodnutím veřejné ochránkyně práv ze dne 28. července 2014 se veřejná ochránkyně práv domnívá, že není důvod se touto záležitostí dále zabývat.

Věc SA.34941

23. Stěžovatel tvrdil, že Komise tím, že ukončila šetření "bez přijetí rozhodnutí", nedodržela článek 13 nařízení č. 659/1999.

24. Podle judikatury EU [14] se Komise může omezit na předběžné posouzení opatření, které může představovat státní podporu, pokud se může přesvědčit, že podpora je slučitelná s vnitřním trhem. Pokud Komise informuje zúčastněné strany o tom, že neexistují dostatečné důvody pro zaujetí stanoviska, musí těmto zúčastněným stranám umožnit, aby v přiměřené lhůtě předložily dodatečné připomínky. Po obdržení připomínek nebo po uplynutí stanovené lhůty ukládá čl. 13 odst. 1 nařízení č. 659/1999 Komisi povinnost ukončit předběžné přezkoumání rozhodnutím podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4.[15] Komise poté zašle kopii tohoto rozhodnutí zúčastněné straně.

25. Při posuzování, zda měl stěžovatel právo na formální rozhodnutí na základě čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4 nařízení č. 659/1999, veřejný ochránce práv zkontroloval dva další dopisy stěžovateli týkající se tohoto případu. Zaprvé v dopise ze dne 21. února 2014 Komise znovu vysvětlila, že v dopise ze dne 28. listopadu 2013 bylo šetření administrativně ukončeno, protože neexistovaly žádné důkazy o tom, že dotčený úvěr poskytly španělské orgány. Komise v tomto dopise rovněž uvedla, že vzhledem k neexistenci dalších skutkových důkazů, které by naznačovaly existenci státní podpory, neměla v úmyslu svůj postoj změnit. Důležité je, že Komise měla za to, že stěžovatel nebyl „zúčastněnou stranou“ ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999, a proto nemohl podat formální stížnost, ale poskytl pouze obecné informace o trhu.

26. To bylo znovu uvedeno v dopise stěžovateli ze dne 23. dubna 2014, v němž se Komise domnívala, že stěžovatel není stranou, jejíž vlastní zájmy by mohly být údajným opatřením státní podpory dotčeny. Komise proto uvedla, že je oprávněna ukončit své šetření administrativně, aniž by přijala formální rozhodnutí.

27. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o argument stěžovatele, že Komise měla přijmout rozhodnutí podle článku 4 nařízení č. 659/1999 a poskytnout mu kopii tohoto rozhodnutí, Komise tak mohla učinit pouze tehdy, pokud byl stěžovatel považován za zúčastněnou stranu ve smyslu nařízení č. 659/1999. Klíčovou otázkou tedy je, zda Komise správně rozhodla, že stěžovatel není „zúčastněnou stranou“ ve smyslu nařízení č. 659/1999, či nikoli.

28. Nařízení 659/1999 definuje "zúčastněnou stranu" jako "každý členský stát a každou osobu, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory, konkurenční podniky a profesní sdružení".[16] Tato definice byla rovněž přezkoumána soudy EU [17] a veřejný ochránce práv je přesvědčen, že přístup Komise přesně odráží příslušnou judikaturu. Veřejný ochránce práv proto souhlasí s Komisí, že pouhá skutečnost, že osoba je akcionářem konkurenční společnosti, nepostačuje k tomu, aby byla kvalifikována jako „zúčastněná strana“ pro účely nařízení č. 659/1999. Důležitým důsledkem postavení „zúčastněné strany“ je právo napadnout rozhodnutí týkající se opatření státní podpory. Pokud by akcionáři konkurenčních společností byli „zúčastněnými stranami“, mohly by stovky nebo dokonce tisíce akcionářů tvrdit, že jsou „zúčastněnou stranou“, a získat tak odpovídající procesní práva podle příslušných pravidel státní podpory a judikatury soudů EU. Podle judikatury je na samotné konkurenční společnosti (nikoli na jednotlivém akcionáři), aby posoudila, zda státní opatření představuje protiprávní státní podporu a ovlivňuje její zájmy a/nebo postavení na relevantním výrobkovém a zeměpisném trhu.

29. Jelikož je tedy veřejný ochránce práv přesvědčen, že stěžovatel nebyl považován za „zúčastněnou stranu“, nepřijímá tvrzení stěžovatele, že Komise měla přijmout formální rozhodnutí na základě článku 4 nařízení č. 659/1999 a poskytnout mu kopii tohoto rozhodnutí. Veřejný ochránce práv proto v tomto ohledu neshledává žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

Tvrzení, že Komise nesprávně odmítla poskytnout přístup k požadovaným dokumentům a souvisejícímu tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

30. Stěžovatel nesouhlasil s postojem Komise, když shledal, že není „zúčastněnou stranou“ pro účely nařízení č. 659/1999. Požádal však o alternativní přístup k relevantním dokumentům prostřednictvím žádosti o přístup podle ustanovení nařízení č. 1049/2001.

31. Komise žádost stěžovatele o přístup zamítla z důvodu ochrany účelu šetření.[18] V tomto ohledu Komise odkázala na obecnou domněnku, kterou uznaly soudy EU, že zpřístupnění dokumentů v rámci řízení o přezkumu státní podpory by v zásadě ohrozilo ochranu cílů šetření, dokud řízení probíhá.

Posouzení veřejného ochránce práv

32. Je důležité si uvědomit, že nařízení č. 1049/2001 stanoví přístup veřejnosti k dokumentům a že rozhodnutí, které má Komise přijmout podle nařízení č. 1049/2001, by bylo stejné bez ohledu na totožnost konkrétního žadatele. Při podání žádosti podle nařízení č. 1049/2001 by byl potenciální nárok stěžovatele na přístup stejný jako u jakéhokoli jiného občana EU. Stěžovatel tvrdil, že jeho právo v tomto případě na přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 by mělo být chápáno v souvislosti s jeho tvrzeními Komisi o protiprávní státní podpoře. Veřejný ochránce práv je spokojen s tím, že tvrzení stěžovatele v tomto ohledu není správné. Každá žádost o přístup podle nařízení č. 1049/2001 je žádostí o přístup veřejnosti. To znamená, že totožnost žadatele nebo kterýkoli z důvodů, proč byl o přístup požádán, není pro rozhodnutí, které má být přijato, relevantní.

33. Veřejná ochránkyně práv z potvrzujícího rozhodnutí Komise vyrozuměla, že v okamžiku podání žádosti o přístup veřejnosti vyšetřování obou dotčených případů stále probíhalo. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv konstatuje, že soudy EU uznaly, že existuje obecná domněnka, že přístup veřejnosti k dokumentům ve správním spisu případů státní podpory v zásadě narušuje ochranu cílů vyšetřování státní podpory. Tato domněnka může být vyvrácena, pokud žadatel prokáže, že se na daný dokument tato domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem, který odůvodňuje zpřístupnění dokumentu [19].

34. Komise vyzvala stěžovatele, aby předložil veškeré relevantní důkazy, které by bylo možné použít k vyvrácení této obecné domněnky. Komise však dospěla k závěru, že ani původní žádost stěžovatele, ani jeho potvrzující žádost neposkytly dostatečné důvody pro to, aby mu byl poskytnut přístup k dotčeným dokumentům, ani že existuje převažující veřejný zájem na jejich zpřístupnění. Veřejná ochránkyně práv je na základě kontroly příslušných dokumentů přesvědčena, že Komise ve svém rozhodnutí odůvodnila, že stěžovatel nevyvrátil obecnou domněnku a nezjistil dostatečně závažné důvody veřejného zájmu, které by představovaly převažující veřejný zájem. Domnívá se, že postoj Komise byl rozumný.

35. S ohledem na tyto úvahy se veřejná ochránkyně práv domnívá, že rozhodnutí Komise odepřít veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům bylo odůvodněné.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Štrasburk, 11. února 2016

 

[1] Nařízení (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145/43, 31.5.2001, dále jen „nařízení č. 1049/2001“).

[2] Čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

[3] Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, ECLI:EU:C:2010:376

[4] Kodex osvědčených postupů pro provádění postupů kontroly státní podpory (Úř. věst. C 136, 16.6.2009).

[5] Může se jednat o rozhodnutí, které i) konstatuje, že opatření nepředstavuje podporu, ii) konstatuje, že opatření je slučitelné se společným trhem, nebo iii) zahajuje formální vyšetřovací řízení.

Viz nařízení (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83/1, 27.3.1999).

[6] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. února 2009, Deutsche Post a DHL International v. Komise, T-388/03, ECLI:EU:T:2009:30

[7] Viz rozhodnutí veřejného ochránce práv ve věci 1381/2014/PL, jakož i příslušná judikatura, např. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. září 2011, Belgie v. Deutsche Post a DHL International, C-148/09 P, ECLI:EU:C:2011:603

[8] Veřejná ochránkyně práv ověřila, že dopis byl zaslán na e-mailovou adresu stěžovatele. E-mailová adresa uvedená v dopise byla stejná jako adresa, kterou stěžovatel použil pro korespondenci s veřejným ochráncem práv.

[9] Podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 659/1999 Komise přijme rozhodnutí nevznášet námitky, pokud po předběžném přezkoumání shledá, že opatření je slučitelné se společným trhem.

[10] Viz rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 27. října 2011, Rakousko v. Scheucher-Fleisch a další, C-47/10 P, ECLI:EU:C:2011:698.

[11] Článek 20 odst. 2 nařízení č. 659/1999: „Domnívá-li se Komise, že na základě informací, které má k dispozici, neexistují dostatečné důvody k zaujetí stanoviska k případu, informuje o tom zúčastněnou stranu.“

[12] http://www.ombudsman.europa.eu/cases/caseopened.faces/cs/11257/html.bookmark

[13] Článek 47 Kodexu osvědčených postupů Komise pro provádění postupů kontroly státní podpory.

[14] Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C-521/06 P, ECLI:EU:C:2008:422

[15] Viz poznámka pod čarou 5.

[16] Článek 1 písm. h) nařízení č. 659/1999.

[17] Viz například rozsudek Tribunálu ze dne 28. března 2012, Ryanair v. Komise, věc T-123/09, ECLI:EU:T:2012:164, body 68–73.

[18] Čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

[19] Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, ECLI:EU:C:2010:376