Věc se týkala odmítnutí Rady Evropské unie poskytnout plný přístup k právním stanoviskům k legislativním návrhům nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) a o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (EUROJUST).

V průběhu šetření veřejného ochránce práv Rada souhlasila se zpřístupněním dvou ze čtyř dokumentů, trvala však na svém odmítnutí zpřístupnit v plném rozsahu dva zbývající dokumenty, ačkoli byl umožněn částečný přístup.

Veřejná ochránkyně práv uznává, že odmítnutí zpřístupnit právní stanoviska v plném rozsahu bylo odůvodněno tím, že by ohrozilo ochranu právního poradenství a soudních řízení. Uzavírá proto případ zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale vyzývá Radu, aby své odmítnutí přezkoumala s ohledem na další plynutí času.

Věc se týkala žádosti stěžovatele o přístup ke dvěma e-mailům zaslaným členům vědecké rady agentury ze soukromého e-mailového účtu předsedy správní rady Výkonné agentury Evropské rady pro výzkum. Když agentura odepřela přístup na základě toho, že tyto dva e-maily neměla k dispozici, neboť byly zaslány ze soukromého účtu, stěžovatel se obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření této záležitosti a poté předseda správní rady poskytl agentuře kopie obou e-mailů. Agentura by tak mohla posoudit žádost stěžovatele o přístup k e-mailům podle nařízení č. 1049/2001 ^[1]. Agentura poté stěžovateli poskytla částečný přístup k dokumentům. Veřejný ochránce práv obdržel úplné kopie obou e-mailů a mohl ověřit, zda byly úpravy provedené v kopiích sdělených stěžovateli odůvodněné.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k návrhům znění zprávy o posouzení dopadů týkající se nepřímých změn ve využívání půdy v souvislosti s biopalivy (ILUC). Zpřístupnění dokumentů bylo odmítnuto z důvodu, že by ohrozilo rozhodovací proces Komise. Stěžovatel, skupina organizací, se domnívala, že by mu měl být umožněn přístup k dokumentům, o které požádal.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala. Uvedla, že v září 2015 přijaly Parlament a Rada směrnici 2015/1513. Tato směrnice vycházela z legislativního návrhu Komise, k němuž byla připojena zpráva o posouzení dopadů, jejíž návrhy byly předmětem projednávané věci. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby Komise s ohledem na tyto nové okolnosti poskytla veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům. Komise s tím nesouhlasila a tvrdila, že z její strany nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Vyzvala však stěžovatele, aby s ohledem na nové okolnosti podal novou žádost o přístup k dokumentům. Stěžovatel později informoval veřejnou ochránkyni práv, že na základě nové žádosti o přístup k dokumentům Komise poskytla přístup k dokumentům, o které požádala. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním, že žádné další šetření stížnosti nebylo odůvodněné. Poukázala rovněž na to, že veřejný ochránce práv je oprávněn požádat orgán, aby při odpovědi na návrh řešení veřejného ochránce práv v případě přístupu k dokumentům zohlednil nové argumenty, proč by měl být dokument zpřístupněn.

Případ se týkal odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti přístup k hodnotícím formulářům vypracovaným za účelem posouzení žádostí členských států o spolufinancování vnitrostátních systémů zpracování údajů jmenné evidence cestujících (PNR [1]) ze strany Komise. Stížnost podal poslanec Evropského parlamentu.

Při odepření přístupu k požadovaným hodnotícím formulářům se Komise opírala o rozsudek Tribunálu, který uznal potřebu zachovat důvěrnost jednání hodnotících výborů v souvislosti s nabídkovými řízeními. V této věci Soudní dvůr rozhodl, že zpřístupnění stanovisek členů hodnotícího výboru by ohrozilo jejich nezávislost, a vážně by tak ohrozilo rozhodovací proces dotčeného orgánu. Stěžovatel se však domníval, že tento rozsudek není použitelný na postup hodnocení týkající se posouzení žádostí o financování předložených členskými státy.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že odmítnutí Komise zpřístupnit požadované dokumenty nebylo odůvodněné. Kromě toho souhlasila s tím, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění požadovaných dokumentů. Veřejná ochránkyně práv proto doporučila Komisi, aby požadované dokumenty zveřejnila (souhlasila však s tím, že jména hodnotitelů by mohla být skryta).

Komise odmítla přijmout doporučení veřejné ochránkyně práv, aniž by své stanovisko přesvědčivě odůvodnila. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním nesprávného úředního postupu.

[1] Údaje jmenné evidence cestujících (PNR) jsou informace poskytované cestujícími při rezervaci a rezervaci letenek a při odbavení na letech, jakož i shromažďované leteckými dopravci pro jejich vlastní obchodní účely. Obsahuje několik různých druhů informací, jako jsou data cesty, cestovní itinerář, informace o letence, kontaktní údaje, cestovní kancelář, jejímž prostřednictvím byl let rezervován, použité platební prostředky, číslo sedadla a informace o zavazadlech. Údaje jsou uloženy v databázích leteckých společností pro kontrolu rezervací a odletů.

Případ se týkal toho, že Komise neodpověděla na korespondenci stěžovatele v rámci finančního auditu na úrovni členského státu. Po zásahu veřejné ochránkyně práv Komise odpověděla. Zpřístupnila dokument požadovaný stěžovatelem, ale upravila některé osobní údaje (jména fyzických osob). Veřejná ochránkyně práv shledala, že Komise správně odůvodnila úpravu podle nařízení 45/2001.

Případ se týkal vyřizování žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k „Dohodě o politickém dialogu a spolupráci“ mezi EU a Kubou Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ). V průběhu šetření veřejné ochránkyně práv zveřejnila ESVČ dokument. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela tak, jak byl vyřešen.

Případ se týkal odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup ke svému stanovisku k návrhu srbského zákona o bezplatné právní pomoci.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a provedla kontrolu dotčeného dokumentu. Veřejná ochránkyně práv posoudila informace obsažené ve spisu a shledala, že odmítnutí Komise je odůvodněné podle příslušných platných pravidel pro přístup k dokumentům (nařízení č. 1049/2001).

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Zjištění veřejného ochránce práv však vycházejí z výkladu práva platného ke dni, kdy Komise rozhodla o potvrzující žádosti stěžovatele. Nic nebrání tomu, aby Komise jednala ve veřejném zájmu a usilovala o větší transparentnost, pokud jde o způsob, jakým vede předvstupní jednání a jak jednání postupuje nebo je nakonec ukončeno. Vstup návrhu aktu o bezplatné právní pomoci v platnost, prozatímní uzavření kapitoly 23 přístupových jednání a případné přistoupení Srbska k EU jsou okamžiky, kdy by Komise mohla situaci přehodnotit, aby zjistila, zda důvody, které ji odůvodňují odepření přístupu k požadovanému dokumentu, stále trvají. Veřejná ochránkyně práv věří, že Komise tuto úvahu provede.

Tento případ se týkal odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti plný přístup k hodnotícím zprávám o návrzích na projekt týkající se Romů v Albánii financovaný EU.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že Komise správně odepřela plný přístup na základě výjimky z přístupu veřejnosti, která chrání obchodní zájmy. Dospěla proto k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Stěžovatel, londýnský finanční novinář, požádal o přístup veřejnosti k dokumentům obsahujícím podrobné informace o dvou programech nákupu aktiv Evropské centrální banky, které trvají do března 2017. Účelem těchto programů je dosáhnout úrovně inflace blížící se 2 %. Konkrétně se žadatel zajímal o zemi podle země, banku podle banky a členění nákupních programů podle produktů, včetně cen zaplacených za cenné papíry, zakoupeného množství a poplatků placených zprostředkovatelům.

ECB odpověděla, že ačkoli souhrnné informace o programech nákupu jsou k dispozici na jejích internetových stránkách, nelze poskytnout přístup k požadovaným podrobným a rozčleněným informacím o programech nákupu. ECB tvrdila, že se na tyto informace vztahují výjimky týkající se i) ochrany veřejného zájmu, pokud jde o finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku Unie, a ii) ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby. Stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv s tvrzením, že ECB nesprávně odepřela přístup k údajům.

Na schůzce s ECB si veřejná ochránkyně práv vyžádala další vysvětlení a vysvětlení týkající se odmítnutí ECB poskytnout přístup. ECB uvedla, že má specializovanou interní databázi o programech nákupu a že na základě informací, které z ní byly získány, vypracovává týdenní interní důvěrné zprávy, aby Výkonná rada mohla sledovat uskutečněné nákupy a rozhodovat o možných budoucích nákupech. ECB rovněž poskytla veřejnému ochránci práv příklad týdenní interní zprávy. Zpráva obsahovala tabulky s podrobnostmi o nákupech v členění podle zemí.

Na základě dodatečných informací získaných během jednání dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že odmítnutí ECB poskytnout přístup k podrobným údajům požadovaným stěžovatelem bylo v souladu s příslušnou judikaturou, a tudíž odůvodněné. Došla k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany ECB, a případ uzavřela.

Toto strategické šetření se týká transparentnosti důležité neformální části legislativního procesu EU, konkrétně transparentnosti „třístranných jednání“.

Dva legislativní orgány EU, Evropský parlament a Rada Evropské unie, přijímají právní předpisy na návrh Evropské komise. Během tohoto procesu oba spolunormotvůrci, jimž je nápomocna Komise, často jednají v rámci tzv. třístranných jednání, což jsou neformální setkání zástupců tří dotčených orgánů. Během trialogu se Parlament a Rada snaží dohodnout na společném znění vycházejícím z jejich původních postojů, o němž se poté hlasuje v souladu s formálním legislativním postupem. Ukázalo se, že třístranná jednání jsou při dosahování těchto dohod velmi účinná, a většina právních předpisů je nyní přijímána tímto způsobem.

Evropská unie je zastupitelskou demokracií, v níž mají občané právo pohnat své zástupce k odpovědnosti za politická rozhodnutí učiněná jejich jménem. Občané mají rovněž právo účastnit se demokratického procesu EU. Transparentnost třístranných jednání je klíčovým prvkem pro zajištění účinnosti těchto práv a pro legitimizaci právních předpisů přijatých EU. Soudní dvůr EU uvedl, že schopnost občanů EU zjistit důvody, na nichž jsou založena legislativní opatření, je předpokladem pro účinný výkon jejich demokratických práv.

Ačkoli je legislativní proces EU obecně poměrně transparentní, a to i ve srovnání s mnoha členskými státy, tato část procesu vyvolala obavy ohledně rovnováhy mezi účinností procesu trialogu a jeho transparentností.

V této souvislosti zahájila evropská veřejná ochránkyně práv strategické šetření. Zkoumala, které informace a dokumenty by měly být aktivně zpřístupňovány veřejnosti a v jakém okamžiku, aby občané mohli využívat svých práv.

Transparentnost třístranných jednání je základním prvkem legitimity tvorby právních předpisů EU. Občané musí mít možnost kontrolovat výkonnost svých zástupců během této klíčové části legislativního procesu. Občané rovněž potřebují informace o tématech projednávaných během třístranných jednání, aby se mohli účinně účastnit legislativního procesu.

Veřejná ochránkyně práv vítá dosavadní pokrok ve zlepšování transparentnosti třístranných jednání; navrhuje však, aby všechny tři orgány zveřejnily následující dokumenty a informace: Data třístranných jednání, počáteční postoje všech tří orgánů, obecné pořady jednání třístranných jednání,„čtyřsloupcové“ dokumenty, konečná kompromisní znění, poznámky z třístranných jednání, které byly zveřejněny, seznamy zúčastněných politických činitelů s rozhodovací pravomocí a pokud možno seznam dalších dokumentů předložených během jednání. Všechny tyto informace by měly být zpřístupněny ve snadno použitelné a srozumitelné společné databázi. Zatímco některé dokumenty by mohly být zpřístupněny v průběhu třístranných jednání, orgány by mohly považovat za nezbytné ve veřejném zájmu poskytnout proaktivní přístup veřejnosti k určitým typům dokumentů až po ukončení jednání.