Věc se týkala odmítnutí Rady Evropské unie poskytnout plný přístup k právním stanoviskům k legislativním návrhům nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) a o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (EUROJUST).

V průběhu šetření veřejného ochránce práv Rada souhlasila se zpřístupněním dvou ze čtyř dokumentů, trvala však na svém odmítnutí zpřístupnit v plném rozsahu dva zbývající dokumenty, ačkoli byl umožněn částečný přístup.

Veřejná ochránkyně práv uznává, že odmítnutí zpřístupnit právní stanoviska v plném rozsahu bylo odůvodněno tím, že by ohrozilo ochranu právního poradenství a soudních řízení. Uzavírá proto případ zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale vyzývá Radu, aby své odmítnutí přezkoumala s ohledem na další plynutí času.

Věc se týkala žádosti stěžovatele o přístup ke dvěma e-mailům zaslaným členům vědecké rady agentury ze soukromého e-mailového účtu předsedy správní rady Výkonné agentury Evropské rady pro výzkum. Když agentura odepřela přístup na základě toho, že tyto dva e-maily neměla k dispozici, neboť byly zaslány ze soukromého účtu, stěžovatel se obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření této záležitosti a poté předseda správní rady poskytl agentuře kopie obou e-mailů. Agentura by tak mohla posoudit žádost stěžovatele o přístup k e-mailům podle nařízení č. 1049/2001 ^[1]. Agentura poté stěžovateli poskytla částečný přístup k dokumentům. Veřejný ochránce práv obdržel úplné kopie obou e-mailů a mohl ověřit, zda byly úpravy provedené v kopiích sdělených stěžovateli odůvodněné.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k návrhům znění zprávy o posouzení dopadů týkající se nepřímých změn ve využívání půdy v souvislosti s biopalivy (ILUC). Zpřístupnění dokumentů bylo odmítnuto z důvodu, že by ohrozilo rozhodovací proces Komise. Stěžovatel, skupina organizací, se domnívala, že by mu měl být umožněn přístup k dokumentům, o které požádal.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala. Uvedla, že v září 2015 přijaly Parlament a Rada směrnici 2015/1513. Tato směrnice vycházela z legislativního návrhu Komise, k němuž byla připojena zpráva o posouzení dopadů, jejíž návrhy byly předmětem projednávané věci. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby Komise s ohledem na tyto nové okolnosti poskytla veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům. Komise s tím nesouhlasila a tvrdila, že z její strany nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Vyzvala však stěžovatele, aby s ohledem na nové okolnosti podal novou žádost o přístup k dokumentům. Stěžovatel později informoval veřejnou ochránkyni práv, že na základě nové žádosti o přístup k dokumentům Komise poskytla přístup k dokumentům, o které požádala. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním, že žádné další šetření stížnosti nebylo odůvodněné. Poukázala rovněž na to, že veřejný ochránce práv je oprávněn požádat orgán, aby při odpovědi na návrh řešení veřejného ochránce práv v případě přístupu k dokumentům zohlednil nové argumenty, proč by měl být dokument zpřístupněn.

Případ se týkal odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti přístup k hodnotícím formulářům vypracovaným za účelem posouzení žádostí členských států o spolufinancování vnitrostátních systémů zpracování údajů jmenné evidence cestujících (PNR [1]) ze strany Komise. Stížnost podal poslanec Evropského parlamentu.

Při odepření přístupu k požadovaným hodnotícím formulářům se Komise opírala o rozsudek Tribunálu, který uznal potřebu zachovat důvěrnost jednání hodnotících výborů v souvislosti s nabídkovými řízeními. V této věci Soudní dvůr rozhodl, že zpřístupnění stanovisek členů hodnotícího výboru by ohrozilo jejich nezávislost, a vážně by tak ohrozilo rozhodovací proces dotčeného orgánu. Stěžovatel se však domníval, že tento rozsudek není použitelný na postup hodnocení týkající se posouzení žádostí o financování předložených členskými státy.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že odmítnutí Komise zpřístupnit požadované dokumenty nebylo odůvodněné. Kromě toho souhlasila s tím, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění požadovaných dokumentů. Veřejná ochránkyně práv proto doporučila Komisi, aby požadované dokumenty zveřejnila (souhlasila však s tím, že jména hodnotitelů by mohla být skryta).

Komise odmítla přijmout doporučení veřejné ochránkyně práv, aniž by své stanovisko přesvědčivě odůvodnila. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela zjištěním nesprávného úředního postupu.

[1] Údaje jmenné evidence cestujících (PNR) jsou informace poskytované cestujícími při rezervaci a rezervaci letenek a při odbavení na letech, jakož i shromažďované leteckými dopravci pro jejich vlastní obchodní účely. Obsahuje několik různých druhů informací, jako jsou data cesty, cestovní itinerář, informace o letence, kontaktní údaje, cestovní kancelář, jejímž prostřednictvím byl let rezervován, použité platební prostředky, číslo sedadla a informace o zavazadlech. Údaje jsou uloženy v databázích leteckých společností pro kontrolu rezervací a odletů.

Případ se týkal toho, že Komise neodpověděla na korespondenci stěžovatele v rámci finančního auditu na úrovni členského státu. Po zásahu veřejné ochránkyně práv Komise odpověděla. Zpřístupnila dokument požadovaný stěžovatelem, ale upravila některé osobní údaje (jména fyzických osob). Veřejná ochránkyně práv shledala, že Komise správně odůvodnila úpravu podle nařízení 45/2001.

Věc se týkala vyřizování žádosti o informace o tom, jak získat verzi databáze judikatury, kterou má k dispozici Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ke stažení. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a požádala úřad EUIPO, aby lépe vysvětlil své důvody, proč nemohl žádosti vyhovět. Vysvětlení EUIPO bylo přesné a přiměřené. Případ byl tedy uzavřen zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Věc se týkala odmítnutí Komise zveřejnit jména zaměstnanců, kteří pracovali na šetření Komise týkajícím se státní podpory. V průběhu šetření získal veřejný ochránce práv stanoviska Komise, stěžovatele a evropského inspektora ochrany údajů.

Otázka, zda bylo odmítnutí zveřejnění jmen správné, závisela na článku 8 nařízení č. 45/2001 o ochraně údajů. Podle tohoto ustanovení musí osoba, která žádá o zpřístupnění, nejprve prokázat nezbytnost zpřístupnění jmen této osobě. Je-li toto kritérium splněno, musí orgán veřejné moci ještě ověřit, zda by zveřejněním jejich jmen byly dotčeny oprávněné zájmy zaměstnanců, a pokud ano, zda byly tyto oprávněné zájmy důležitější než nezbytnost uváděná osobou, která žádá o zveřejnění jmen.  

I když měl veřejný ochránce práv za to, že Komise by neměla uplatňovat článek 8 restriktivně, pokud jde o jména zaměstnanců, konstatoval, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když odmítla zveřejnit jména dotčených zaměstnanců.

Stížnost, kterou podala nevládní organizace Access Info Europe, se týká údajně neoprávněného odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti plný přístup k hodnotícím dokumentům týkajícím se procesu zadávání veřejných zakázek na "Rehabilitaci a rozšíření čistírny odpadních vod Subotica" (Srbsko). Zpřístupnění dokumentů bylo odmítnuto na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) (ochrana osobních údajů), čl. 4 odst. 2 (ochrana obchodních zájmů) a čl. 4 odst. 3 (ochrana rozhodovacího procesu) nařízení č. 1049/2001. Stěžovatel se domníval, že by mu měl být poskytnut plný přístup k hodnotícím dokumentům.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že v jednání Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.  Navrhuje však, aby Komise před jejich jmenováním systematicky získávala souhlas členů hodnotícího výboru v zadávacích řízeních se zveřejněním jejich jmen. Zveřejnění jejich jmen na konci hodnotícího procesu by mělo být považováno za podmínku jmenování do takového výboru.

Případ se týkal toho, že Komise neodpověděla na dopis stěžovatele týkající se údajných protiprávností, jichž se dopustily vnitrostátní soudy v Estonsku. V tomto dopise stěžovatel Komisi rovněž vytkl, že nepodnikla žádné kroky. Komise vysvětlila, že nemá pravomoc v této věci zasahovat. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že vysvětlení Komise jsou správná, užitečná a v souladu s jejími zákonnými pravomocemi. Případ byl tedy uzavřen tak, jak byl vyřešen.

Případ se týkal vyřizování žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k „Dohodě o politickém dialogu a spolupráci“ mezi EU a Kubou Evropskou službou pro vnější činnost (ESVČ). V průběhu šetření veřejné ochránkyně práv zveřejnila ESVČ dokument. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela tak, jak byl vyřešen.