Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Dne 18. března 2016 se stěžovatel písemně obrátil na Evropskou komisi s tvrzením, že Německo porušuje pravidla EU pro státní podporu kvůli svému novému režimu financování veřejnoprávního vysílání. Nový režim [1] stanovil přechod od systému financování založeného na jednotlivých uživatelích k systému financování založenému na domácnostech.

2. Dne 30. března 2016 Komise stěžovateli odpověděla, že různé formy státní podpory jsou v zásadě v rozporu s právem EU. Smlouva o fungování EU (dále jen „Smlouva o fungování EU“) však obsahuje určité výjimky z tohoto pravidla. V oblasti vysílání jsou režimy financování, které byly zřízeny pro účely veřejné služby, v zásadě slučitelné s právem EU. Komise rovněž poskytla odkaz na své sdělení o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání [2]. Dodal, že když jedná jako strážce Smluv, pečlivě kontroluje, zda je činnost veřejné služby jasně vymezena a nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cíle (zákaz tzv. nadměrné kompenzace). V rámci těchto mezí mají členské státy v zásadě možnost zvolit si režim financování, který považují za nejvhodnější. Komise dodala, že jak stěžovatel již věděl, rozhodnutím ze dne 24. dubna 2007 [3] (dále jen „rozhodnutí z roku 2007“) shledala německý systém vysílání, včetně jeho financování, slučitelným s právem EU. Skutečnost, že nový systém zahrnuje přechod od systému financování založeného na jednotlivých uživatelích (zařízeních) k systému financování založenému na domácnostech, nevede podle Komise k odlišnému posouzení.

3. Dne 2. dubna 2016 stěžovatel poděkoval Komisi za odpověď, ale požádal o další objasnění svého rozhodnutí ze dne 24. dubna 2007, v němž se zdálo, že mechanismus financování je založen na skutečnosti, že vlastní zařízení, zatímco právní základ pro nový mechanismus je nyní zcela odlišný. Stěžovatel dále tvrdil, že Komisi musí být oznámena státní podpora, a pokud tak neučiní, představuje to protiprávnost ʺautomaticʺ. Kromě toho také jiné členské státy nedávno přijaly nové režimy financování, které Komise důkladně přezkoumala. Podle názoru stěžovatele by se Německu v tomto ohledu nemělo dostat žádného zvláštního zacházení.

4. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neobdržel žádnou odpověď, obrátil se dne 1. května 2016 na evropského veřejného ochránce práv.

Šetření

5. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti a zjistila tento problém:

Komise na dopis stěžovatele ze dne 2. dubna 2016 neodpověděla.

6. V průběhu šetření obdržela veřejná ochránkyně práv první odpověď Komise dne 30. května 2016. V této odpovědi Komise pouze uvedla, že ke své předchozí odpovědi stěžovateli ze dne 30. března 2016 nemá co dodat. Veřejná ochránkyně práv následně obdržela připomínky stěžovatele v reakci na odpověď Komise. Vzhledem k tomu, že odpověď Komise nebyla úplná, veřejná ochránkyně práv vyzvala Komisi, aby poskytla dodatečnou odpověď.

7. Ve své druhé odpovědi ze dne 29. července 2016 Komise odkázala na svou odpověď ze dne 30. března 2016 a uvedla, že dopis stěžovatele ze dne 2. dubna 2016 neobsahuje žádné nové argumenty nebo skutečnosti, kterými se Komise dosud nezabývala. Vzhledem k tomu, že ani tato odpověď tuto otázku nevyjasnila, veřejná ochránkyně práv vyzvala Komisi, aby konkrétně odpověděla na následující argument vznesený stěžovatelem v jeho e-mailu ze dne 2. dubna 2016:

Nový německý režim financování představuje novou státní podporu ve srovnání se státní podporou, o níž Komise rozhodla již v roce 2007.

8. Komise následně poskytla svou třetí odpověď dne 18. ledna 2017. Komise ve své replice uvedla, že se k této otázce nevyjádřila. Připomínky stěžovatele byly obdrženy dne 24. února 2017. 

9. Rozhodnutí veřejného ochránce práv zohledňuje argumenty a názory předložené stranami.

Odpověď Komise

Argumenty stěžovatele a Komise

10. Stěžovatel chtěl vědět, zda se Komise domnívá, že nový režim představuje novou státní podporu, protože se na něj podle jeho názoru rozhodnutí z roku 2007 nevztahuje. Kromě toho se dovolával čl. 12 odst. 1 [4] nařízení 2015/1589 [5], který Komisi umožňuje přezkoumat informace týkající se údajné protiprávní podpory z jakéhokoli zdroje z vlastního podnětu.

11. Ve třetí odpovědi Komise uvedla, že v souladu s čl. 24 odst. 2 [6] nařízení 2015/1589 může Komisi podat stížnost na jakoukoli údajnou protiprávní podporu nebo na údajné zneužití podpory pouze zúčastněná strana, jako je konkurent nebo profesní sdružení. Stěžovatel nebyl zúčastněnou stranou, a proto nemohl podat formální stížnost podle výše uvedeného článku, což je také důvod, proč Komise zjistila, že není povinna zahájit se stěžovatelem podrobnou diskusi o této otázce. Komise své odůvodnění podpořila odkazem na rozhodnutí veřejné ochránkyně práv ve věci 1867/2014/OV [7], v němž veřejná ochránkyně práv podle názoru Komise dospěla ke stejnému závěru. Komise dodala, že sám stěžovatel zřejmě uznal, že není zúčastněnou stranou. Na tomto základě Komise tvrdila, že od ní nelze požadovat, aby v záležitosti vznesené stěžovatelem přijala rozhodnutí.

12. Komise dodala, že pokud občan, jako je stěžovatel, požádá Komisi, aby zaujala stanovisko k dané záležitosti, nejedná se o pouhou žádost o informace. Komise tvrdila, že se jedná spíše o žádost, aby Komise zaujala právní stanovisko, které může být předmětem soudního přezkumu a které by navíc vyžadovalo formální rozhodnutí Komise. V tomto ohledu Komise zdůraznila, že v souladu s článkem 12 nařízení 2015/1589 „může z vlastního podnětu přezkoumat informace týkající se údajné protiprávní podpory z jakéhokoli zdroje. Tento článek proto Komisi umožňuje přezkoumat informace, které obdrží z jakéhokoli zdroje, ale nezavazuje ji k tomu.

13. Navzdory skutečnosti, že Komise není povinna poskytnout právní posouzení při odpovědi na žádosti o informace, uvedla, že podle pravidel EU pro státní podporu mohou členské státy v zásadě svobodně určit, z jakých zdrojů a z jaké kombinace zdrojů poskytují financování provozovatelům veřejnoprávního vysílání. Německo by tak mohlo jako zdroj financování použít poplatky nebo daně.

14. Ve svých připomínkách ke třetí odpovědi Komise stěžovatel poukázal na to, že jeho stížnost se týká formálního aspektu oznamovací povinnosti podle právních předpisů EU v oblasti státní podpory. Otázka, zda je podpora podstatně v rozporu s právními předpisy EU v oblasti státní podpory, by mohla být definitivně zodpovězena až v pozdější fázi. Za tímto účelem se domníval, že Komise bude muset zahájit formální řízení jako povinnost. Dále tvrdil, že argument předložený Komisí, že členské státy se mohou svobodně rozhodnout, z jakých zdrojů financují své veřejnoprávní vysílací organizace, není relevantní, neboť podle judikatury nelze podporu posuzovat odděleně od způsobu jejího financování [8]. Rozhodující je, že Německo změnilo formu financování s účinností od 1. ledna 2013, a poskytlo tak novou podporu, která měla být oznámena Komisi před jejím zavedením. Stěžovatel dále tvrdil, že jelikož Komise nezahájila šetření podle článku 12 nařízení 2015/1589 proti Německu, porušila zásady řádné správy.

Hodnocení evropského veřejného ochránce práv

15. Předmětem této stížnosti je skutečnost, že Komise původně neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 2. dubna 2016. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že v průběhu tohoto šetření poskytla Komise věcnou odpověď na otázky položené stěžovatelem v uvedeném dopise. Je nešťastné, že Komise neposkytla tuto odpověď v dřívější fázi.

16. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel nesouhlasí s obsahem věcné odpovědi Komise. Jedná se však o samostatnou, technickou právní záležitost, kterou se toto šetření nezabývá.

17. V této souvislosti veřejný ochránce práv považuje záležitost za vyřešenou a případ uzavírá.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Případ byl vyřešen.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 6. prosince 2017

[1] Nový režim je v platnosti od 1. ledna 2013.

[2] K dispozici na adrese: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:52009XC1027(01)

[3] Rozhodnutí je k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/competition/state_aid/cases/198395/198395_680516_260_2.pdf.

[4] „Aniž je dotčen článek 24, může Komise z vlastního podnětu přezkoumat informace týkající se údajné protiprávní podpory z jakéhokoli zdroje [...]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

[5] Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9).

[6] „Každá zúčastněná strana může podat stížnost s cílem informovat Komisi o jakékoli údajné protiprávní podpoře nebo o údajném zneužití podpory. Za tímto účelem zúčastněná strana řádně vyplní formulář stanovený v prováděcím ustanovení uvedeném v článku 33 a poskytne v něm požadované povinné informace [...]“.

[7] Toto rozhodnutí není k dispozici online.

[8] Rozsudek Soudního dvora ve věci DTS Distribuidora de Televisión Digital, C-449/14 P, ECLI:EU:C:2016:848, bod 67.