Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel - sdružení propagující používání němčiny - kontaktoval Komisi v polovině roku 2012 ohledně nově zavedeného „loga“ vizuální identity používaného v jeho sále pro tiskové konference. Konstatovala, že pozadí konferenční místnosti a řečnického pultu odkazuje pouze na „Evropskou komisi“ (v angličtině) a „Evropskou komisi“ (ve francouzštině). Tvrdila, že se jedná o jazykovou diskriminaci a že je v rozporu s unijním právem. Stěžovatel proto požádal Komisi, aby se vrátila k vizuální identitě, která je jazykově neutrální nebo alespoň zahrnuje němčinu.

2. Komise odpověděla, že počátkem roku 2012 zavedla novou vizuální identitu, včetně nového loga, s cílem zvýšit její viditelnost. Pokud jde o používání nového loga v tiskovém sále v Bruselu, musel rozhodnout, které jazykové verze bude používat. Vzhledem k tomu, že z důvodu srozumitelnosti nebylo možné používat všechny úřední jazyky EU, zvolila – v koordinaci s Mezinárodní tiskovou asociací – anglickou a francouzskou verzi, neboť tyto dva jazyky jsou pracovními jazyky používanými během tiskových konferencí Komise.

3. Komise dále vysvětlila, že novináři mohou používat německé logo v televizních rozhovorech, neboť loga jsou k dispozici v jiných jazycích pro televizní rozhovory komisařů nebo mluvčích Komise. Mnoho členů Komise navíc během rozhovorů a projevů pravidelně používá němčinu. Kromě toho mohou být komisaři a mluvčí Komise dotazováni národními televizními kanály na zastoupeních Komise v členských státech před vizuálním logem v jazyce příslušné země.

4. Komise dále uvedla, že podle jejího názoru se němečtí novináři nedomnívají, že by byli tímto jazykovým režimem negativně ovlivněni. Komise upozornila stěžovatele na vizuální identitu bruselské pobočky německé veřejnoprávní vysílací společnosti ARD, která zní pouze v angličtině "ARD - German Broadcasting Centre Brussels - Member of the EBU-UER".

5. Stěžovatel nebyl s postojem Komise ´s spokojen a zapojil se do podrobnější výměny korespondence s Komisí, v níž předložil různé argumenty a otázky. Vzhledem k tomu, že některé argumenty a otázky zůstaly nezodpovězeny, stěžovatel se v březnu 2014 obrátil na veřejného ochránce práv.

Šetření

6. Veřejná ochránkyně práv dospěla k předběžnému závěru, že odpovědi Komise stěžovateli se plně nezabývaly všemi otázkami, které vznesla.[1] Zahájila proto šetření a požádala Komisi o stanovisko k následujícímu tvrzení a tvrzení.

Tvrzení:

Vizuální identita Komise použitá v jejím sále pro tiskové konference v Bruselu je v rozporu s právem EU a diskriminuje většinu jazyků v EU.

Nárok:

Komise by měla na svých tiskových konferencích používat jazykově neutrální vizuální identitu nebo alespoň němčinu.

Tvrzení o nezákonné a diskriminační vizuální identitě v tiskovém sále Komise

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

7. Komise ve svém stanovisku poskytla další vysvětlení týkající se odůvodnění zavedení nové vizuální identity používané v jejím sále pro tiskové konference. Vysvětlila, že diváci, kteří si prohlédnou videozáznam nebo obrázek z její místnosti pro tiskové konference, nebudou moci propojit místnost pro tiskové konference s Komisí bez účinného loga. Trvala na tom, že pokud by zobrazovala pouze vizuální část loga (bez názvu), diváci by nepochopili, že se tisková konference koná v Komisi. Je zřejmé, že v rámci prostorových omezení rámečku televizního obrazu není možné zobrazit všech 24 jazykových verzí loga Komise vedle řečníka nebo za ním.

8. Dodala, že alternativním řešením by bylo zobrazit všech 24 jazykových verzí loga Komise roztroušených na pozadí. Dodala však, že toto řešení by neřešilo obavy stěžovatele, neboť jazyková verze v zaostřeném obrazovém rámečku by byla většinou jazykem, kterému by mnoho diváků v celé Evropě nerozumělo.

9. V odpovědi na konkrétní otázky stěžovatele ´s Komise uvedla, že při své práci jedná v souladu s nařízením 1/1958 [2], což je právní text určující jazyky, které mají orgány Evropské unie používat. Nařízení 1/1958 stanoví, že všech 24 jazyků uvedených v jeho článku 1 jsou "úřední jazyky a pracovní jazyky orgánů". Komise rovněž uvedla, že respektuje jazykovou rozmanitost Unie a zásadu nediskriminace [3]. To však neznamená, že je Komise povinna vždy používat všechny úřední jazyky za všech okolností.

10. Pokud jde o právo stanovené ve Smlouvě o fungování Evropské unie psát orgánům v kterémkoli úředním jazyce EU a obdržet odpověď ve stejném jazyce [4], Komise uvedla, že toto právo se vztahuje pouze na písemnou korespondenci, tj. na „dokumenty“, které orgány vypracovaly, zaslaly nebo obdržely. Logo tiskové konference nelze považovat za dokument v tomto smyslu.

11. Komise objasnila, že její dohoda s Mezinárodní tiskovou asociací neslouží jako právní základ pro jazykový režim její tiskové konferenční místnosti. Komise se prostě tím, že zahájila dialog s Mezinárodní tiskovou asociací, snažila prokázat svou dobrou vůli tím, že při svém rozhodování zohlednila přání svých klíčových zúčastněných stran.

12. Pokud jde o otázku stěžovatele týkající se toho, kdo přijal rozhodnutí o novém logu vizuální identity a kdy bylo přijato, Komise vysvětlila, že bylo vypracováno ve spolupráci s audiovizuálními odborníky a v roce 2012 souhlasilo s protokolárním útvarem Komise [5]. Rozhodnutí navíc vyplývá z operativního rozhodnutí na úrovni útvarů generálního ředitelství pro komunikaci, které je odpovědné za řízení tiskového konferenčního sálu Komise ´s.

13. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel trval na svém tvrzení a tvrdil, že vzhledem k neexistenci zvláštních pravidel přijatých Komisí v souladu s článkem 6 nařízení č. 1/1958 [6] se článek 1 uvedeného nařízení použije v plném rozsahu.[7] Stěžovatel dodal, že čl. 41 odst. 4 Listiny základních práv Evropské unie [8] zahrnuje právo ústně komunikovat s orgány EU ve všech úředních jazycích Unie.

14. Stěžovatel tvrdil, že vizuální identita Komise musí reagovat na potřeby 500 milionů občanů EU sedících před svými televizemi, a nikoli na potřeby několika desítek novinářů v Bruselu.

15. Stěžovatel proto trval na tom, že název Komise v logu by měl být, ne-li ve všech úředních jazycích, alespoň v těch nejrozšířenějších. Stěžovatel obdobně odkázal na zvláštní zprávu veřejného ochránce práv ve věci 1487/2005/GG, v níž veřejný ochránce práv navrhl, že má-li být počet jazyků používaných na internetových stránkách předsednictví Rady omezen, musí výběr jazyků, které mají být použity, zohledňovat nejrozšířenější úřední jazyky, tedy včetně němčiny.

16. Konečně stěžovatel tvrdil, že prohlášení Komise, že rozhodnutí bylo přijato na "útvarové úrovni", neodpovídá na jeho otázku a neumožňuje mu pochopit, které konkrétní útvary Komise přijaly rozhodnutí a v jakém konkrétním okamžiku.

Posouzení veřejného ochránce práv

17. Prvotním důvodem, proč veřejná ochránkyně práv zahájila šetření této stížnosti, bylo získat od Komise komplexnější vysvětlení této záležitosti na základě různých argumentů a otázek stěžovatele.

18. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise nyní poskytla dostatečně podrobné vysvětlení svého rozhodnutí zavést nové logo vizuální identity ve svém tiskovém konferenčním sále v Bruselu, včetně toho, kdy a kým bylo toto rozhodnutí přijato – toto rozhodnutí bylo přijato v roce 2012 útvary generálního ředitelství pro komunikaci. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že tento aspekt stížnosti byl vyřešen.

19. Podstatnou otázkou však je, zda rozhodnutí o logu tiskového střediska Komise představuje nesprávný úřední postup, protože logo je uvedeno pouze v angličtině a francouzštině. Veřejná ochránkyně práv poukazuje na to, že je pevně odhodlána dodržovat zásadu mnohojazyčnosti ze strany orgánů EU, neboť se jedná o jeden z mechanismů, jimiž EU projevuje svou vlastní demokratickou legitimitu. Mnohojazyčnost je nezbytná k provedení článku 1 Smlouvy o Evropské unii, který stanoví, že „tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům“. Je rovněž relevantní pro čl. 10 odst. 3 téže smlouvy, podle něhož „každý občan má právo podílet se na demokratickém životě Unie. Rozhodnutí se přijímají co nejotevřeněji a co nejblíže občanům. Bez mnohojazyčnosti nemohou evropští občané plně pochopit činnost EU a jejích orgánů, která je jedním z jejich základních občanských práv, a nemohou se tedy plně podílet na této činnosti.

20. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že mnohojazyčnost má kromě své utilitární úlohy spočívající v zajištění toho, aby občané institucím rozuměli a komunikovali s nimi, svou vnitřní hodnotu. Tato vlastní hodnota je uznána v čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, který mimo jiné stanoví, že Unie „respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví“.

21. Součástí poslání veřejného ochránce práv je tedy přijímat vhodná opatření v případech, kdy orgány EU nerespektují jazykovou rozmanitost Unie a zásadu jazykové nediskriminace.

22. Podle názoru veřejného ochránce práv je cílem práva komunikovat s orgány ve vlastním jazyce [9], jakož i ustanovení nařízení č. 1/1958, která určují, které dokumenty a publikace musí být vypracovány ve všech úředních jazycích EU (jako jsou nařízení a jiné dokumenty s obecnou působností a Úřední věstník EU), zavést komplexní jazykový režim pro sdělování podstatných informací občanům EU. Zásady, jimiž se řídí takové používání jazyků, upravují i jiné formy komunikace, jako je komunikace prostřednictvím publikací a internetových stránek. Jakékoli rozlišování mezi používáním jazyků za takových okolností by mělo být objektivně odůvodněno.

23. Pokud jde o to, zda v tomto případě existuje objektivní odůvodnění, veřejná ochránkyně práv souhlasí s tím, že technicky není možné prezentovat výraz „Evropská komise“ ve 24 jazycích na televizní obrazovce, a to buď níže, vedle řečníka, nebo za ním. Pokud by se o to Komise pokusila, tisk by byl pro televizní diváky příliš malý na to, aby jej mohli číst. Pokud jde o to, zda Komise mohla zvolit více jazyků, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že bylo rozumné, aby si Komise zvolila pouze dva jazyky. V podstatě volba počtu jazyků, které mají být použity, závisí na úsudku o tom, zda by použití více než dvou jazyků zahltilo vizuální obraz. Veřejný ochránce práv se nedomnívá, že došlo ke zjevně nesprávnému posouzení, pokud jde o výzvu Komise k vynesení rozsudku. Pokud jde o otázku, zda tyto dva jazyky měly být jinými jazyky než francouzštinou a angličtinou, veřejný ochránce práv se domnívá, že by bylo rozumné, aby Komise zvolila různé kombinace jazyků, například angličtinu a němčinu, francouzštinu a němčinu nebo francouzštinu a nizozemštinu. Pouhá skutečnost, že rozumnou volbou mohla být i jiná jazyková kombinace, však neznamená, že volba angličtiny a francouzštiny nebyla rozumná.

24. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že logo vizuální identity v tiskovém sále Komise, pokud je vysíláno v televizi v celé EU, vytištěno v novinách v celé EU nebo zveřejněno online, bude doplněno příslušnými informacemi a vysvětleními, které občanům umožní spojit logo s Komisí bez ohledu na jazyk vizuálního loga.

25. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že logo vizuální identity v tiskovém středisku Komise dosahuje svého cíle, aniž by byly porušeny zásady řádné správy.

26. Kromě toho, jak Komise upozornila stěžovatele v souvislosti se svou korespondencí předcházející šetření veřejného ochránce práv, Komise rovněž stanoví možnost používat ve svém vizuálním logu němčinu a další úřední jazyky během tiskových konferencí pořádaných na zastoupeních Komise v členských státech.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Rozhodnutí o vizuální identitě loga Komise v její tiskové konferenční místnosti v Bruselu nepředstavuje nesprávný úřední postup.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Štrasburk, 31. března 2016

Konečné anglické znění rozhodnutí o stížnosti 478/2014/PMC

[1] Stěžovatel tvrdil, že se Komise nezabývala argumentem, že jeho vizuální identita, která v současné době používá pouze francouzštinu a angličtinu, porušuje právo EU, zejména článek 3 SEU a článek 22 Listiny, jakož i nařízení č. 1/58 o užívání jazyků v orgánech EU. Stěžovatel dále tvrdil, že Komise nevysvětlila i) právní základ svého rozhodnutí, ii) kdo přijal příslušné rozhodnutí v jakém okamžiku a iii) která konkrétní ustanovení se na něj vztahují.

[2] Nařízení č. 1/58 o užívání jazyků v Evropské unii, Úř. věst. 1958, L 17, s. 385.

[3] Viz článek 3 Smlouvy o Evropské unii a čl. 21 odst. 1 a článek 22 Listiny základních práv Evropské unie.

[4] Článek 24 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), čl. 41 odst. 4 Listiny a článek 2 nařízení č. 1/58.

[5] Útvar protokolu je pověřen přijímáním oficiálních hodnostářů z členských států a třetích zemí, kteří navštěvují Komisi.

[6] Článek 6 nařízení č. 1/1958 stanoví, že unijní orgány mohou ve svém jednacím řádu stanovit, který z jazyků se má ve zvláštních případech používat.

[7] Článek 1 stanoví úřední jazyky EU.

[8] Článek 41 odst. 4 Listiny stanoví, že každý se může písemně obrátit na orgány Unie v jednom z jazyků Smluv a musí obdržet odpověď ve stejném jazyce.

[9] Článek 24 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), čl. 41 odst. 4 Listiny a článek 2 nařízení č. 1/1958.