Souvislosti stížnosti

1. Stížnost se týká transparentnosti rozhodovacího procesu vedoucího k přijetí ročních nařízení, kterými se stanoví „celkové přípustné odlovy“ (TAC) pro některé populace ryb v severovýchodním Atlantiku. Cílem TAC je mimo jiné zachovat populace ryb na udržitelné úrovni, což je základním cílem nařízení EU o společné rybářské politice ^[1] (nařízení o SRP).^[2]

2. Nařízení o TAC přijímá Rada postupem stanoveným ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU)^[3]. V souladu s tímto postupem připravuje Evropská komise každý rok návrh ročního nařízení o TAC na základě vědeckých doporučení poradních orgánů. Návrh TAC pro severovýchodní Atlantik obvykle přijímá koncem října nebo začátkem listopadu. V návaznosti na to se státní úředníci členských států každý týden scházejí v jednom z „přípravných orgánů“ Rady ^[4], v Pracovní skupině pro vnitřní rybářskou politiku, aby projednali návrh Komise. Na základě těchto přípravných jednání vede Výbor stálých zástupců (velvyslanci ve Výboru stálých zástupců) jednání o návrhu přibližně týden před zasedáním Rady pro zemědělství a rybolov, na němž přítomní ministři přijímají konečné nařízení o TAC. K tomu obvykle dochází v polovině prosince .

3. Stěžovatel, organizace pro právo životního prostředí ClientEarth, každoročně analyzuje, jak návrhy TAC a konečné nařízení o TAC splňují požadavky nařízení o SRP. Rada může přijmout TAC, které jsou v rozporu s platným vědeckým doporučením, pouze pokud může poskytnout vědecké důkazy nebo může prokázat, že dodržování vědeckého doporučení by pro dotčená rybářská loďstva a komunity představovalo závažná sociální a hospodářská rizika.

4. Pro svou roční analýzu požaduje žadatel řadu informací. Za tímto účelem podala v letech 2017 až 2019 několik žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům ^[5] v držení Rady, které se týkají rozhodovacího procesu vedoucího k přijetí nařízení o TAC.

5. Stěžovatel nebyl spokojen s výsledkem svých žádostí a dne 8. dubna 2019 se obrátil na veřejnou ochránkyni práv.

Doporučení veřejného ochránce práv

6. Ve svém doporučení ^[6] se veřejná ochránkyně práv domnívala, že dokumenty týkající se přijetí ročního nařízení o TAC spadají do široké definice „legislativních dokumentů“ v pravidlech EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, a měly by proto mít prospěch z širšího přístupu k těmto dokumentům.^[7] Veřejná ochránkyně práv se rovněž domnívala, že dokumenty obsahují informace o životním prostředí ve smyslu Aarhuského nařízení.^[8] Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že výjimku v pravidlech EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, která stanoví, že přístup k dokumentu se odepře, pokud by zpřístupnění vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu ^[9], je třeba vykládat restriktivně ^[10].

7. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že existují dokumenty týkající se přijetí ročního nařízení o TAC, a to alespoň od konce listopadu každého roku. Tyto dokumenty poskytují komplexní přehled různých postojů vyjádřených delegacemi členských států během jednání. Nejpozoruhodnější z nich je dokument označovaný jako „bible“. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že právě tento druh informací by veřejnost, jako je stěžovatel, potřebovala, aby ovlivnila probíhající rozhodovací proces. Zjistila však také, že Rada nezveřejnila dokumenty týkající se přijetí nařízení o TAC na roky 2018 a 2019 v průběhu rozhodovacího procesu ^[11]. Namísto toho byly dokumenty systematicky označovány jako „LIMITE“, což znamená, že Rada nezpřístupňuje tyto dokumenty přímo veřejnosti na svých internetových stránkách.

8. Veřejná ochránkyně práv zopakovala svůj postoj ^[12], že omezení přístupu k legislativním dokumentům by měla být výjimečná a časově omezená na to, co je naprosto nezbytné. Status „LIMITE“ by se měl vztahovat pouze na ty dokumenty, které jsou v okamžiku posouzení osvobozeny od zpřístupnění na základě jedné z výjimek stanovených v unijních pravidlech pro přístup veřejnosti k dokumentům.

9. Rada v podstatě tvrdila, že zveřejnění dokumentů, jako je „bibl“, před přijetím konečného nařízení o TAC by ohrozilo probíhající rozhodovací proces, který je chráněn jednou z výjimek v pravidlech EU pro přístup veřejnosti k dokumentům ^[13].

10. Veřejná ochránkyně práv nebyla tímto argumentem přesvědčena. Zjistila, že Rada neprokázala, že by zpřístupnění dotčených dokumentů vážně ovlivnilo, prodloužilo nebo zkomplikovalo řádný průběh rozhodování ^[14].

11. S ohledem na výše uvedené dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že systematické označování dokumentů Rady týkajících se procesu přijímání ročních nařízení o TAC na roky 2018 a 2019 jako „LIMITE“ představuje nesprávný úřední postup. Doporučila proto (v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv), aby:

• Rada by měla aktivně zveřejňovat dokumenty týkající se přijetí nařízení o TAC v době jejich rozeslání členským státům nebo co nejdříve poté.

12. Ve své odpovědi na doporučení veřejné ochránkyně práv Rada zopakovala svůj postoj, že zveřejnění dokumentů, jako je „bibl“, před přijetím konečného nařízení o TAC by ohrozilo probíhající rozhodovací proces. Na podporu svého postoje předložila Rada tři hlavní argumenty.

13. Zaprvé Rada potvrdila svůj názor, že zatímco požadavky na transparentnost jsou vyšší, pokud Rada jedná v rámci legislativní činnosti, požadované dokumenty byly vypracovány v rámci postupu vedoucího k přijetí nelegislativního aktu. Proto „vyšší úroveň transparentnosti, která platí v případě, že orgány jednají v rámci legislativního procesu, nemá stejnou váhu, pokud jde o rozhodovací postup dotčený dotčeným šetřením“^[15].

14. Zadruhé Rada uznala, že dokumenty dotčené v tomto šetření mohou obsahovat informace o životním prostředí a že v souladu s Aarhuským nařízením ^[16] musí být důvody pro odmítnutí uvedené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci unijních pravidel o přístupu veřejnosti k dokumentům v takových případech vykládány restriktivně. Rada však konstatovala, že Aarhuské nařízení „nevylučuje možnost dovolávat se výjimky týkající se ochrany rozhodovacího procesu ani nestanoví automatickou přednost převažujícího veřejného zájmu“^[17].

15. Zatřetí a s ohledem na výše uvedené úvahy Rada trvala na svém postoji, že proaktivní zpřístupnění sporných dokumentů by vážně ohrozilo rozhodování vedoucí k přijetí každoročního nařízení o TAC:

• „Pokud by byly v průběhu jednání v této souvislosti zveřejněny dokumenty podrobně popisující stav jednání a konsolidující postoje členských států, hrozilo by, že budou zmrazeny příslušné postoje a omezena flexibilita členských států při přechodu od jejich původních postojů, jakož i jejich ochota ke kompromisu, které jsou klíčové pro úspěšné dosažení dohody na úrovni Rady. Zveřejnění počátečních postojů členských států před jednáním by vedlo k pevnějším postojům a omezilo by jejich manévrovací prostor ke kompromisu, což by ohrozilo dohodu během jednání Rady. To platí nejen ve fázi rozhodovacího postupu vedoucího k politické dohodě, ale je to důležité i ve fázi vedoucí k přijetí právních textů skutečným hlasováním v Radě. Zveřejnění by proto omezilo možnost klidně diskutovat a souhlasit, což by bylo v rozporu s účinností rozhodovacího procesu.“^[18]

16. Rada dále tvrdila, že toto riziko vážného narušení rozhodovacího procesu není čistě hypotetické, ale rozumně předvídatelné. Na podporu své argumentace Rada uvedla, že proaktivní zpřístupnění sporných dokumentů by:

• zpozdit úspěšný výsledek jednání Rady, neboť členské státy musí při přípravě svých původních postojů vyvážit různé zájmy, které jsou v sázce u více než stovky rybích populací;
• vyvolat vnější tlak, neboť kontext, v němž jednání probíhají, je vysoce zpolitizovaný a je mu věnována vnější pozornost; a
• požadovat komplexní posouzení jednotlivých informací obsažených v dokumentech případ od případu s cílem ověřit, zda tomuto zpřístupnění nebrání výjimky stanovené v pravidlech EU pro přístup k dokumentům. Tato posouzení navíc před zveřejněním citlivých informací, které se jich týkají, vyžadují konzultaci s příslušnými účastníky.

17. S ohledem na výše uvedené Rada potvrdila svůj názor, že nemůže proaktivně systematicky zpřístupňovat dotčené dokumenty v rámci tohoto šetření. Tento závěr je rovněž v souladu s jednacím řádem Rady, podle něhož může Rada zveřejňovat dokumenty (v rámci legislativního nebo nelegislativního procesu) pouze tehdy, pokud se na ně zjevně nevztahuje žádná z výjimek stanovených v pravidlech EU pro přístup veřejnosti k dokumentům.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po vydání doporučení

18. Pokud jde o první argument Rady, že vyšší úroveň transparentnosti se uplatní pouze tehdy, pokud orgány jednají v rámci legislativního procesu, veřejná ochránkyně práv si nejprve přeje zopakovat jeden z hlavních bodů uvedených v jejím doporučení: Na výkon činnosti orgánů EU se vztahuje obecný požadavek otevřenosti a transparentnosti, a to bez ohledu na to, zda má legislativní povahu, či nikoli.

19. Tento požadavek je zakotven v článku 15 Smlouvy o Evropské unii.^[19] Odráží se také v unijních pravidlech pro přístup veřejnosti k dokumentům, která vyžadují, aby „orgány v co největší míře přímo zpřístupnily veřejnosti dokumenty v elektronické podobě nebo prostřednictvím rejstříku v souladu s pravidly dotčeného orgánu“.^[20] Jinými slovy, všechny dokumenty, které spadají pod definici „dokumentu“ v unijních pravidlech pro přístup veřejnosti k dokumentům, musí být bez ohledu na svou povahu přímo přístupné „v co největší míře“. Přístup k dokumentům může být omezen pouze v případě, že se použije jedna (nebo více) z výjimek stanovených v pravidlech ^[21].

20. Zároveň je zřejmé, že určité rozhodovací procesy, zejména ty, které vedou k aktům, jež jsou přímo závazné pro členské státy a přímo či nepřímo závazné pro občany, vyžadují ještě vyšší úroveň transparentnosti. To je jistě případ, kdy orgány jednají v rámci svých zákonodárných pravomocí. Jak Soudní dvůr uvedl ve věci Turco, „[o] penness v tomto ohledu přispívá k posílení demokracie tím, že umožňuje občanům kontrolovat všechny informace, které tvoří základ legislativního aktu. Možnost občanů seznámit se s důvody, na nichž jsou založena legislativní opatření, je předpokladem pro účinný výkon jejich demokratických práv.“^[22] Veřejná ochránkyně práv chápe, že základní myšlenkou, z níž vychází odůvodnění Účetního dvora, je, že existují rozhodovací procesy, které jsou pro veřejnost obzvláště důležité, a proto vyžadují obzvláště vysokou úroveň transparentnosti.

21. Toto odůvodnění se odráží v široké definici „legislativních dokumentů“ v unijních pravidlech pro přístup veřejnosti k dokumentům, která se neomezuje na dokumenty vypracované v rámci formálního „legislativního postupu“, ale zahrnuje všechny „dokumenty vypracované nebo obdržené v průběhu postupů pro přijímání aktů, které jsou právně závazné v členských státech nebo pro členské státy“. Všechny tyto dokumenty, „zejména“, by měly být přímo přístupné, s výhradou výjimek stanovených v těchto pravidlech.^[23] Jak veřejná ochránkyně práv uvedla ve svém doporučení, tuto širší definici „legislativních dokumentů“ zdůraznil Soudní dvůr EU v rozsudku z roku 2018:

• „[z] čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 [...] vyplývá, že za „legislativní dokumenty“ je třeba považovat nejen akty přijaté unijním normotvůrcem, ale obecně také dokumenty vypracované nebo obdržené v rámci postupů přijímání aktů, které jsou v členských státech nebo pro členské státy právně závazné, a proto musí být s výhradou článků 4 a 9 tohoto nařízení přímo zpřístupněny [...]“^[24].

22. Rozlišení mezi „legislativními akty“ a „nelegislativními akty“ ve Smlouvách má formální povahu. Jak Rada správně uvedla ve své odpovědi veřejnému ochránci práv, pouze právní akty přijaté legislativním postupem stanoveným v článku 289 SFEU mohou být formálně označovány jako „legislativní akty“. Veřejný ochránce práv rovněž uznává, že právní základ nařízení o TAC, čl. 43 odst. 3 SFEU, se formálně netýká přijímání „legislativních aktů“ ve smyslu Smluv.

23. Veřejný ochránce práv však nepovažuje toto formální rozlišení za zásadní při určování úrovně transparentnosti, která by se měla vztahovat na přijetí aktu, v souladu s výše uvedenými úvahami. Zásadní otázkou je, zda se rozhodovací proces týká přijímání aktů, které jsou v členských státech nebo pro členské státy právně závazné. Tato logika se odráží v jednacím řádu Rady. Článek 8 těchto pravidel stanoví:

• „[p]okud je Radě předložen nelegislativní návrh týkající se přijetí pravidel, která jsou v členských státech nebo pro členské státy právně závazná, prostřednictvím nařízení, směrnic nebo rozhodnutí na základě příslušných ustanovení Smluv, s výjimkou vnitřních opatření, správních nebo rozpočtových aktů, aktů týkajících se interinstitucionálních nebo mezinárodních vztahů nebo nezávazných aktů (jako jsou závěry, doporučení nebo usnesení), je první jednání Rady o důležitých nových návrzích přístupné veřejnosti“^[25]

Jednací řád Rady tak uznává, že existují nelegislativní návrhy týkající se přijímání pravidel, která jsou v členských státech nebo pro členské státy právně závazná, která jsou důležitá, a měla by proto být stejně jako „legislativní“ návrhy projednávána veřejně v Radě.

24. Jak Rada uvedla ve své odpovědi veřejnému ochránci práv, „při přípravě svého původního postoje [k TAC] musí členské státy žonglovat mezi různými zájmy (průmysl vs. životní prostředí, drobný vs. rozsáhlý rybolov atd.) u více než stovky populací“.^[26] Rada dále poukázala na to, že „dotčený rozhodovací proces probíhá v kontextu, který je vysoce zpolitizovaný a je předmětem intenzivní vnější pozornosti“.^[27] Z těchto prohlášení vyplývá, že v tomto šetření existuje značný veřejný zájem na rozhodovacím procesu, neboť zahrnuje sladění a vyvážení významných environmentálních, hospodářských a sociálních zájmů.

25. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že skutečnost, že Rada v rámci tohoto šetření trvá na formálním rozlišování mezi legislativními a nelegislativními akty, není v souladu s duchem Smluv a pravidly EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, které vyžadují vysokou úroveň transparentnosti při rozhodování EU a přijímání rozhodnutí co nejblíže občanům.

26. S ohledem na výše uvedené skutečnosti není veřejný ochránce práv přesvědčen prvním argumentem Rady, podle něhož by pouze akty, které jsou formálně přijímány legislativním postupem stanoveným v článku 289 SFEU, měly mít prospěch z vyšší úrovně transparentnosti přisuzované legislativním dokumentům v unijních pravidlech pro přístup veřejnosti k dokumentům. Veřejný ochránce práv naopak potvrzuje svůj postoj, že dokumenty dotčené v tomto šetření by měly být považovány za „legislativní dokumenty“ pro účely nařízení č. 1049/2001.

27. Pokud jde o druhý argument Rady, veřejná ochránkyně práv vítá, že Rada uznala, že dokumenty, které jsou předmětem tohoto šetření, mohou obsahovat informace o životním prostředí ve smyslu Aarhuského nařízení. Souhlasí s názorem Rady, že přístup k informacím o životním prostředí může být i nadále odepřen, pokud by zveřejnění vážně ohrozilo probíhající rozhodovací proces. Veřejný ochránce práv však opakuje, že výjimka v pravidlech EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, která stanoví, že přístup k dokumentu se odepře, pokud by zpřístupnění vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu ^[28], musí být vykládána restriktivně, pokud jde o informace o životním prostředí ^[29]. Kromě toho na rozdíl od toho, co zřejmě naznačuje Rada ve své odpovědi veřejnému ochránci práv ^[30], není tento požadavek restriktivního výkladu výjimky, pokud jde o informace o životním prostředí, dotčen legislativní ani nelegislativní povahou dotčených dokumentů.

28. Konečně Rada tvrdila, že riziko vážného narušení rozhodovacího procesu v případě proaktivního zpřístupnění by nebylo čistě hypotetické, ale rozumně předvídatelné. Rada v podstatě tvrdila, že zpřístupnění dokumentů, zejména těch, které obsahují vyvíjející se postoje členských států, by omezilo možnost tyto záležitosti klidně projednat a dosáhnout dohody. To podle Rady dokládají významné různé zájmy, které jsou v tomto rozhodovacím procesu v sázce, značný vnější tlak, který může být vyvíjen na činitele s rozhodovací pravomocí v důsledku významných hospodářských a environmentálních zájmů, pozornost, kterou rozhodovací proces přitahuje (Rada zmiňuje příklad lobbistů, kteří se snaží vstoupit do prostor Rady s novinářskými průkazy), a potřeba komplexně analyzovat všechny dokumenty před jejich zpřístupněním.

29. Argumenty Rady veřejného ochránce práv nepřesvědčily. Opakuje své přesvědčení, že možnost veřejnosti, včetně veřejnosti, která má významný zájem na výsledku jednání, ať už se jedná o hospodářské zájmy nebo zájmy v oblasti životního prostředí, vyjádřit svůj názor, je nedílnou součástí výkonu demokratických práv občanů EU.^[31] Veřejná ochránkyně práv má za to, že dřívější zpřístupnění dokumentů týkajících se probíhajících legislativních spisů obsahujících postoje jednotlivých delegací nemělo tendenci narušovat rozhodovací proces. V tomto případě jí nebyly předloženy důkazy, které by naznačovaly, že by výsledek byl jiný.

30. Veřejná ochránkyně práv proto potvrzuje svůj postoj, že Rada neprokázala, že by zpřístupnění dotčených dokumentů vážně ovlivnilo, prodloužilo nebo zkomplikovalo řádný průběh rozhodování ^[32].

31. Na základě výše uvedených skutečností veřejná ochránkyně práv znovu potvrzuje svůj závěr, že systematické označování dokumentů Rady týkajících se procesu přijímání ročních nařízení o TAC na roky 2018 a 2019 jako „LIMITE“ představuje nesprávný úřední postup.

Závěr

Na základě šetření veřejná ochránkyně práv uzavírá tento případ následujícím závěrem:

Veřejná ochránkyně práv není spokojena s odpovědí Rady na její doporučení. Veřejná ochránkyně práv opakuje své doporučení, aby Rada aktivně zveřejňovala dokumenty týkající se přijetí nařízení o TAC v době, kdy jsou rozeslány členským státům, nebo co nejdříve poté.

Stěžovatel a Rada budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 29. dubna 2020

 

[1] Nařízení (EU) č. 1380/2013 o společné rybářské politice: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:32013R1380&from=EN

[2] Více informací o TAC: https://ec.europa.eu/fisheries/cfp/fishing_rules/tacs_en.

[3] Čl. 43 odst. 3 SFEU.

[4] Radě je nápomocen Výbor stálých zástupců vlád členských států Evropské unie (COREPER) a více než 150 vysoce specializovaných pracovních skupin a výborů, známých jako „přípravné orgány Rady“. Tyto orgány se zabývají konkrétními oblastmi nebo tématy politiky a mimo jiné připravují postoje Rady. https://www.consilium.europa.eu/en/council-eu/preparatory-bodyies/.

[5] V souladu s pravidly EU pro přístup veřejnosti k dokumentům. Nařízení 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX%3A32001R1049.

[6] Doporučení je k dispozici zde: https://www.ombudsman.europa.eu/en/recommendation/en/120761

[7] Čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

[8] [8] Nařízení 1367/2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A32006R1367

[9] Čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[10] čl. 6 odst. 1 druhá věta nařízení č. 1367/2006; viz rovněž rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 100: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.

[11] Hlavní výjimkou jsou dokumenty, které musí být přímo přístupné v souladu s jednacím řádem Rady, viz čl. 11 odst. 3 a 5, příloha II, jako je návrh Komise.

[12] Viz také zvláštní zpráva evropské veřejné ochránkyně práv ve strategickém šetření OI/2/2017/TE o transparentnosti legislativního procesu Rady, bod 36, k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/special-report/en/94921

[13] Čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[14] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 108: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.

[15] Bod 17 stanoviska Rady: https://www.ombudsman.europa.eu/en/correspondence/en/124286.

[16] Článek 6 odst. 1.

[17] Bod 5 stanoviska Rady.

[18] Bod 28 stanoviska Rady.

[19] Podle čl. 15 odst. 1 SEU „[s] cílem podporovat řádnou správu věcí veřejných a zajistit účast občanské společnosti jednají orgány, instituce a jiné subjekty Unie co nejotevřeněji“. Za tímto účelem „[k]aždý orgán, instituce nebo jiný subjekt zajistí transparentnost svých postupů a ve svém jednacím řádu vypracuje zvláštní ustanovení o přístupu ke svým dokumentům“ (čl. 15 odst. 3 SEU).

[20] Článek 12 odst. 1 nařízení č. 1049/2001.

[21] Článek 4 nařízení č. 1049/2001.

[22] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 1. července 2008, Švédské království a Maurizio Turco v. Rada Evropské unie, spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P, bod 46: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-39/05&language=en.

[23] Čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

[24] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 85: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.

[25] Zvýraznění doplněno. Veřejná ochránkyně práv zároveň konstatuje, že jednací řád Rady se neřídí širokou definicí „legislativních dokumentů“ v čl. 12 odst. 2 pravidel EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, ale definuje legislativní dokument jako „jakýkoli dokument vypracovaný nebo obdržený v průběhu postupů pro přijetí legislativního aktu“. Takový restriktivní přístup je politováníhodný.

[26] Bod 29 stanoviska Rady.

[27] Bod 30 stanoviska Rady.

[28] Čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[29] čl. 6 odst. 1 druhá věta nařízení č. 1367/2006; viz rovněž rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 100: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.

[30] Bod 19 stanoviska Rady zní: „Pokud jde o čl. 6 odst. 1 druhou větu nařízení (ES) č. 1367/2006, Soudní dvůr ve svém rozsudku Client Earth skutečně rozhodl, že ve světle bodu 15 odůvodnění tohoto nařízení musí být zejména důvod pro zamítnutí uvedený v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001 vykládán restriktivně, pokud jde o informace o životním prostředí,

s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterému slouží zpřístupnění požadovaných informací,

Cílem je tedy větší transparentnost těchto informací. Mělo by to být zaneseno do

je však třeba mít na paměti, že tento rozsudek byl vydán v rámci legislativního procesu EU v

respektování záležitostí životního prostředí a dotčených dokumentů, které určovaly, zda

Komise by zahájila legislativní postup podle Smluv.“

[31] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 101: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.

[32] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16, bod 108: http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-57/16&language=en.