The case concerned the Commission’s refusal to give public access to documents related to State aid investigations, in which persons had been recognised as an ‘interested party’ despite being neither a beneficiary of the aid nor a competitor. In refusing access, the Commission relied on a general presumption of non-disclosure, arguing that the release of any document would undermine the purpose of its investigations and the commercial interests of the companies concerned. The complainant contested the Commission’s position. Specifically, he contended that there would be an overriding public interest in disclosure, that is, the need to scrutinise the Commission’s practice of admitting complainants as ‘interested parties’. In particular, the complaint raised concerns that the Commission might interpret this notion too narrowly, thereby recognising only beneficiaries or competitors as ‘interested parties’ entitled to lodge a complaint.

Based on her inquiry, the Ombudsman considered that the complainant sought statistical information about the Commission’s practice rather than access to specific documents. In light of this, the Ombudsman made a proposal for a solution, inviting the Commission to deal with the complainant’s request as a request for information and to provide him with relevant information about its State aid procedure that would address the concerns that he had raised.

The Commission accepted the Ombudsman’s proposal for a solution and provided the complainant with detailed information on its practice related to the investigation of potentially unlawful State aid, including information on sample cases. The complainant was satisfied with this reply. The Ombudsman welcomed the Commission’s positive response to her proposal for a solution and closed the inquiry.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se programů rozvoje kávy v Etiopii. Stěžovatel předložil svou žádost Komisi v srpnu 2024.

Komise poprvé odpověděla v prosinci 2024. Poskytla plný přístup ke dvěma dokumentům, odepřela přístup ke třem dokumentům v plném rozsahu a poskytla částečný přístup ke zbývajícím 31 dokumentům. Komise přitom tvrdila, že (úplné) zpřístupnění by mohlo narušit ochranu cílů inspekcí, vyšetřování a auditů, ochranu osobních údajů a obchodních zájmů, jakož i ochranu veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Komise podáním „potvrzující žádosti“ v lednu 2025. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, obrátil se v květnu 2025 na veřejnou ochránkyni práv.

V červnu 2025 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření a požádala Komisi, aby stěžovateli co nejdříve odpověděla.

Po několika výměnách s Komisí v této věci zaslala veřejná ochránkyně práv dne 20. dubna 2026 Komisi poslední upomínku a naléhavě ji vyzvala, aby přijala potvrzující rozhodnutí nejpozději do 12. května 2026. Komise tak neučinila.

Vzhledem k tomu, že Komise dosud neodpověděla na potvrzující žádost stěžovatele více než 15 měsíců po uplynutí zákonné lhůty stanovené nařízením č. 1049/2001, uzavřel veřejný ochránce práv šetření zjištěním nesprávného úředního postupu.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k textové zprávě, kterou prezident Francouzské republiky zaslal v lednu 2024 předsedovi Evropské komise v souvislosti s obchodními jednáními mezi EU a Mercosurem.

V červenci 2025 Komise odpověděla, že ačkoli k takové výměně skutečně došlo, nemohla požadovanou zprávu najít. Komise uvedla, že zpráva byla přijata prostřednictvím aplikace pro zasílání rychlých zpráv „Signal“, která aktivovala funkci „zmizení zpráv“. Komise proto dospěla k závěru, že nemá k dispozici žádné dokumenty spadající do oblasti působnosti žádosti.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření ohledně způsobu, jakým Komise žádost vyřizuje. Její vyšetřovací tým nahlédl do spisu Komise týkajícího se žádosti o přístup veřejnosti a uspořádal setkání se zástupci Komise.

Na základě kontroly a schůze nemohla veřejná ochránkyně práv vyloučit, že zpráva byla po obdržení žádosti automaticky vymazána z telefonu předsedy. Šetření rovněž odhalilo, že kabinet předsedy Komise neřešil žádost stěžovatele po dobu 15 měsíců, zatímco generální sekretariát nepřijal žádná následná opatření ani nepřipomněl, že by měl sledovat její zpracování. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že vyřízení této žádosti Komisí představuje nesprávný úřední postup.

V zájmu řešení tohoto problému veřejná ochránkyně práv doporučila, aby Komise přezkoumala a zlepšila vyřizování žádostí veřejnosti o přístup, které se týkají kabinetu předsedy nebo kteréhokoli komisaře, a aby aktivně sledovala pokrok při vyřizování těchto žádostí, aby se zabránilo zbytečným prodlevám.

Kromě toho veřejná ochránkyně práv předložila dva návrhy na zlepšení. Zaprvé by Komise měla upravit svá vnitřní pravidla tak, aby zajistila, že jakýkoli dokument, který je předmětem žádosti o přístup veřejnosti, bude zachován, jakmile je taková žádost o přístup k tomuto dokumentu obdržena a dokud nebude dokončen proces napadení odepření přístupu, a to bez ohledu na to, zda dokument splňuje kritéria Komise pro registraci dokumentu. Zadruhé by Komise měla po přiměřenou dobu řádně uchovávat všechny textové a rychlé zprávy vyměňované mezi hlavami států nebo předsedy vlád nebo ministry a členy Komise, včetně těch, které mají být po určitém časovém intervalu automaticky vymazány, vzhledem k pravděpodobnému významu těchto zpráv.

 

Věc se týkala odmítnutí Evropské centrální banky (ECB) poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům obsahujícím poradenství týkající se její genderové politiky a souvisejících opatření. ECB měla za to, že zpřístupnění by ohrozilo ochranu právního poradenství a jejího vnitřního rozhodování. Stěžovatel tvrdil, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění, konkrétně na pochopení právního odůvodnění, na němž je založena genderová politika ECB a související opatření.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv přezkoumal sporné dokumenty. Na základě toho veřejný ochránce práv shledal, že obsah dokumentů lze rozumně považovat za právní poradenství a že bylo rozumné, aby se ECB domnívala, že zpřístupnění dokumentů by ohrozilo ochranu poskytovanou právnímu poradenství. Veřejná ochránkyně práv navíc považovala za přiměřené, aby se ECB domnívala, že neexistuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela a shledala, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti ke zprávě o posouzení rizik velké platformy sociálních médií za rok 2023 týkající se jejího souladu s ustanoveními aktu o digitálních službách. Komise odepřela přístup ke zprávě s odkazem na výjimky podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům (nařízení č. 1049/2001). Domnívala se, že existuje obecná domněnka, že zveřejnění zprávy by ohrozilo obchodní zájmy platformy, jakož i probíhající vyšetřování toho, zda platforma plní své povinnosti podle aktu o digitálních službách. V důsledku toho Komise neprovedla individuální posouzení zprávy, aby určila její případné zpřístupnění.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že je nepřiměřené uplatňovat obecnou domněnku nezveřejnění na zprávu o posouzení rizik vypracovanou v rámci aktu o digitálních službách. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že okolnosti, za nichž soudy EU uznaly možnost použít obecnou domněnku, se velmi liší od pravidel, která se vztahují na zprávy o posouzení rizik. Vzhledem k tomu byl veřejný ochránce práv předběžně toho názoru, že skutečnost, že se Komise opírá o obecnou domněnku, představuje nesprávný úřední postup.

Když Komise trvala na svém stanovisku, veřejná ochránkyně práv potvrdila svůj názor, že spoléhání se na obecnou domněnku nezveřejnění představuje nesprávný úřední postup. Doporučila, aby Komise provedla individuální posouzení dotčené zprávy o posouzení rizik s cílem poskytnout co nejširší přístup v souladu s nařízením č. 1049/2001.

Komise doporučení veřejné ochránkyně práv nepřijala a zopakovala svůj postoj, že lze obecně předpokládat, že zpřístupnění zprávy o posouzení rizik by ohrozilo ochranu účelu jejího šetření týkajícího se aktu o digitálních službách a obchodních zájmů dotčené platformy. Rovněž měla za to, že nemůže posoudit, zda zpráva obsahuje obchodně citlivé informace, a že zájem sledovaný stěžovatelem je soukromé povahy.

Veřejná ochránkyně práv vyjádřila politování nad odpovědí Komise. Stále nebyla přesvědčena, že na zprávy o posouzení rizik vypracované podle aktu o digitálních službách lze uplatnit obecnou domněnku nezveřejnění, a to i poté, co dotčená platforma zveřejnila upravenou verzi zprávy. Veřejná ochránkyně práv se rovněž domnívala, že možnost kontrolovat, zda velmi velká online platforma plní své povinnosti podle aktu o digitálních službách, představuje veřejný zájem na zpřístupnění informací, který by Komise měla vyvážit se zájmy, jež se snažila chránit. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že posouzení obchodně citlivých informací je součástí povinností orgánů EU podle nařízení č. 1049/2001.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela a potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se automatické výměny informací pro daňové účely mezi členskými státy EU a třetími zeměmi. Rada poskytla odkazy na deset dokumentů, které jsou již veřejně dostupné, a poskytla plný přístup ke čtyřem dalším dokumentům. Kromě toho odmítla poskytnout veřejnosti přístup k deseti dokumentům, a to zcela nebo zčásti, přičemž vycházela z potřeby chránit veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy a finanční politiku členských států EU. Rada se rovněž domnívala, že zpřístupnění by ohrozilo její rozhodování. Stěžovatelé zpochybnili použití těchto výjimek a tvrdili, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Na základě šetření a kontroly sporných dokumentů provedené jejím vyšetřovacím týmem veřejná ochránkyně práv konstatovala, že nebylo zjevně nesprávné, že se Rada domnívala, že zpřístupnění (upravených částí) sporných dokumentů by ohrozilo mezinárodní vztahy nebo finanční politiku členských států.

Vzhledem k tomu, že tyto chráněné veřejné zájmy nemohou být zrušeny jiným veřejným zájmem, který je považován za důležitější, nebylo nutné zkoumat použití výjimky z rozhodovacího procesu Radou. Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela a shledala, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.