Věc se týkala odmítnutí Rady Evropské unie poskytnout plný přístup k právním stanoviskům k legislativním návrhům nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) a o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (EUROJUST).

V průběhu šetření veřejného ochránce práv Rada souhlasila se zpřístupněním dvou ze čtyř dokumentů, trvala však na svém odmítnutí zpřístupnit v plném rozsahu dva zbývající dokumenty, ačkoli byl umožněn částečný přístup.

Veřejná ochránkyně práv uznává, že odmítnutí zpřístupnit právní stanoviska v plném rozsahu bylo odůvodněno tím, že by ohrozilo ochranu právního poradenství a soudních řízení. Uzavírá proto případ zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ale vyzývá Radu, aby své odmítnutí přezkoumala s ohledem na další plynutí času.

Případ podalo sdružení právních odborníků z celé Evropské unie, které realizovalo projekt spolufinancovaný Evropskou komisí. Týkala se údajně nespravedlivého vymáhání částek, které byly na základě auditu nesprávně považovány za nezpůsobilé podle grantové dohody.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a dospěla k závěru, že po jejím zásahu bylo nalezeno řešení. Proto případ uzavřela.

Věc se týkala toho, že Komise neodpověděla na sdělení stěžovatele týkající se jeho obtíží s předložením návrhu grantu. Kvůli technickým problémům nemohl stěžovatel podat žádost prostřednictvím systému Komise PRIAMOS. Místo toho předložila svůj návrh e-mailem, který zůstal nezodpovězen.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a požádala Komisi, aby odpověděla. Komise se ve své odpovědi omluvila za to, že neodpověděla dříve. Uvedla, že nemůže přijmout e-mailovou žádost stěžovatele, protože systém fungoval řádně a Komise nebyla schopna identifikovat žádné pokusy stěžovatele o zaslání návrhu prostřednictvím systému PRIAMOS před uplynutím lhůty.

Tento případ se týkal odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti plný přístup k hodnotícím zprávám o návrzích na projekt týkající se Romů v Albánii financovaný EU.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že Komise správně odepřela plný přístup na základě výjimky z přístupu veřejnosti, která chrání obchodní zájmy. Dospěla proto k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Případ se týkal odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům týkajícím se sledování internetu zpravodajskými službami Spojeného království. Veřejná ochránkyně práv doporučila, aby Komise poskytla přístup k jednomu konkrétnímu dokumentu (dopis ministra zahraničních věcí Spojeného království tehdejšímu místopředsedovi Komise) a v případě ostatních požadovaných dokumentů, aby je Komise buď zveřejnila, nebo řádně odůvodnila, proč podle jejího názoru muselo být zpřístupnění odmítnuto.

Komise se rozhodla zveřejnit dopis ministra zahraničních věcí Spojeného království, čímž přijala první část doporučení veřejného ochránce práv. Trvala však na svém stanovisku, že ostatní dokumenty nezpřístupní. Tento postoj odůvodnila tím, že stále vyšetřuje otázku, zda britské programy hromadného sledování porušují právo EU, zejména pokud jde o právo jednotlivce na ochranu údajů. Komise tvrdila, že dokud nebude její šetření s konečnou platností uzavřeno, předčasné zpřístupnění zbývajících dotčených dokumentů by negativně ovlivnilo dialog mezi orgány Spojeného království a Komisí. Obecněji tvrdila, že její schopnost účinně provádět šetření a rozhodovat o vhodné reakci by měla být chráněna před rizikem vnějšího tlaku. Komise se konečně nedomnívala, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění.

Veřejný ochránce práv není přesvědčen, že Komise dostatečně odůvodnila své rozhodnutí odepřít veřejnosti přístup ke zbývajícím nezveřejněným dokumentům. Vzhledem k tomu, že Komise tyto dokumenty nezpřístupnila ani neposkytla dostatečné důvody pro odepření přístupu veřejnosti k nim, je zřejmé, že doporučení veřejné ochránkyně práv týkající se těchto dokumentů zamítla. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že se zdá, že Komise od roku 2013 nepřijala žádná opatření, pokud jde o její šetření. Veřejná ochránkyně práv proto shledává, že opatření Komise v tomto případě představují nesprávný úřední postup a ve skutečnosti závažný nesprávný úřední postup vzhledem k významu této konkrétní otázky pro občany EU.

Stěžovatelka v projednávané věci, lucemburská státní příslušnice, byla vyloučena ze soutěže o pracovní místo ve Francii z důvodu, že není francouzskou státní příslušnicí. Jednalo se o místo nepředsedajícího soudce, který měl u francouzského azylového soudu zastupovat vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Stěžovatel Evropské komisi sdělil, že omezení pracovního místa na francouzské státní příslušníky se jeví jako porušení ustanovení unijního práva o volném pohybu pracovníků. Když Komise dospěla k závěru, že nedošlo k porušení práva EU, stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv.

Komise měla za to, že se uplatní výjimka z práva na volný pohyb pracovníků. Tato výjimka se vztahuje na zaměstnání ve veřejné službě a je stanovena v čl. 45 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie. Komise uznala, že rozhodnutí v této otázce vyžaduje konkrétní posouzení povahy úkolů a povinností soudce, který nepředsedá, a tvrdila, že takové posouzení provedla. Veřejný ochránce práv konstatoval, že v rámci tohoto posouzení Komise nekontaktovala francouzské orgány, aby získala další informace o dotyčném pracovním místě. Veřejný ochránce práv proto původně navrhl, aby Komise přezkoumala své posouzení stížnosti na porušení právních předpisů, a navrhl, aby Komise konzultovala francouzské orgány. V odpovědi na tento návrh Komise trvala na tom, že má při rozhodování o této otázce k dispozici dostatečné informace, a že proto není nutné kontaktovat francouzské orgány. Veřejná ochránkyně práv zvážila svou podrobnou odpověď na návrh a uznala, že v tomto případě má Komise dostatek informací, na nichž může založit své rozhodnutí. Šetření proto uzavřela zjištěním, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Migrační politika EU zahrnuje dobrovolný nebo nucený návrat nelegálních migrantů ze třetích zemí (zamítnutých žadatelů o azyl a osob bez platného povolení k pobytu) do jejich zemí původu. Operace nuceného navracení mohou ze své podstaty zahrnovat závažná porušení základních práv. Cílem tohoto šetření z vlastního podnětu bylo objasnit, jak agentura Frontex jakožto koordinátor společných návratových operací zajišťuje dodržování základních práv a lidské důstojnosti navracených osob.

Veřejná ochránkyně práv získala názory agentury Frontex a jejího úředníka pro otázky základních práv, nahlédla do spisů agentury Frontex a obdržela příspěvky od členů Evropské sítě veřejných ochránců práv, Agentury Evropské unie pro základní práva, Agentury OSN pro uprchlíky a řady nevládních organizací. Zjistila, že ačkoli bylo vykonáno mnoho práce, agentura Frontex musí zvýšit transparentnost své práce v rámci společných vyšetřovacích operací, změnit svůj kodex chování v oblastech, jako jsou lékařské prohlídky a použití síly, a více spolupracovat s členskými státy. Agentura Frontex musí učinit vše, co je v jejích silách, aby podpořila nezávislé a účinné sledování společných návratových operací.

Veřejná ochránkyně práv uzavírá své šetření řadou návrhů pro agenturu Frontex ohledně toho, jak může dále zlepšit své operace v této oblasti.

Tato věc se týkala neúspěšné žádosti o přístup k dokumentům. Komise odmítla zveřejnit svou korespondenci s polskými orgány týkající se jejích předběžných šetření ohledně velmi vysokých nákladů na podání právních nároků v souvislosti s řízením o zadávání veřejných zakázek v Polsku. Komise se snažila zjistit, zda jsou příslušné polské právní předpisy v souladu s unijním právem. Tvrdila, že je třeba chránit probíhající vyšetřování, a dovolávala se výjimky z práva na přístup veřejnosti stanoveného v příslušných právních předpisech (nařízení č. 1049/2001). Komise nepřijala argument stěžovatele, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění, který neuplatňuje uplatňovanou výjimku, ani že je relevantní, že dotčené vnitrostátní právní předpisy byly poté napadeny u polského Ústavního soudu (dále jen „PCT“).

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a měla za to, že Komise řádně neodůvodnila své rozhodnutí odepřít přístup k dotčeným dokumentům. Veřejná ochránkyně práv se rovněž domnívala, že zrušením příslušných vnitrostátních právních předpisů ze strany PCT se šetření Komise stala nadbytečnými. S ohledem na tento právní vývoj a v zájmu hospodárnosti řízení a spravedlnosti veřejná ochránkyně práv navrhla, aby byl stěžovateli umožněn přístup k požadovaným dokumentům, aniž by musel podat novou žádost. Komise to kategoricky odmítla. Kromě toho neposkytla podrobnější vysvětlení svého zamítnutí než vysvětlení, které poskytla ve své odpovědi na potvrzující žádost. Stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že mezitím získal přístup k dokumentům na základě nové žádosti o přístup podle nařízení č. 1049/2001 podané s vědomím, že Komise ukončila své šetření. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv rozhodla případ uzavřít kritickou připomínkou.

V roce 2008 lékař s kvalifikací získanou v Německu podal staršímu Britovi smrtelnou dávku silného léku proti bolesti. Stížnost směřovaná veřejné ochránkyni práv se týkala odmítnutí umožnit veřejný přístup k zápisu setkání, které se konalo na půdě Eurojustu mezi úředníky Německa a Spojeného království, kteří diskutovali o evropském zatýkacím rozkazu vydaném orgány Spojeného království na daného lékaře.

Pravidla Eurojustu pro veřejný přístup k dokumentům poskytují zástupcům členských států spolupracujícím s jednotkou Eurojust právo na to, aby místo Eurojustu rozhodli, zda se na dokumenty související s daným případem vztahuje výjimka z přístupu veřejnosti. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že požadovaný dokument zjevně souvisel s daným případem a že zástupci Německa a Spojeného království Eurojust požádali, aby dokument neposkytl. Zjistila tedy, že Eurojust byl ze zákona povinen odmítnout přístup k danému dokumentu.

Zjistila však také, že Eurojust neinformoval stěžovatele (který je synem zemřelého) o důvodech, které zástupce Německa a Spojeného království vedly k tomu, že doporučili přístup odmítnout. Eurojust nicméně v průběhu šetření veřejné ochránkyně práv tyto důvody poskytl. Veřejná ochránkyně práv v této souvislosti podpořila Eurojust v tom, aby žadatelům vždy poskytl důvody, které národní členové uvedli pro odmítnutí veřejného přístupu k dokumentům souvisejícím s daným případem.

Veřejná ochránkyně práv podtrhla zvláště tragický a významný sociální rozměr tohoto případu, který se týká snahy syna zjistit, jak veřejné orgány řešily smrt jeho otce. Přestože veřejná ochránkyně práv nemá pravomoc hodnotit, zda zástupci Spojeného království a Německa postupovali správně, když odmítli přístup k danému dokumentu, poradila veřejná ochránkyně práv v tomto ohledu stěžovateli, že by se v případě zájmu mohl obrátit v dané věci na soudy EU, jakmile se od prosince 2014 stanou příslušné v takovýchto věcech.