Skutečnosti předcházející stížnosti

1. V roce 2008 německý kvalifikovaný lékař, který pracoval na krátkodobé smlouvě s britskou zdravotnickou společností, podal staršímu Britovi smrtelné předávkování silným lékem proti bolesti. Orgány Spojeného království vydaly ve vztahu k lékaři evropský zatýkací rozkaz.

2. Když se rodina mrtvého muže dozvěděla, že při provádění evropského zatýkacího rozkazu vyvstaly problémy, jeden z jeho synů požádal Eurojust o přístup veřejnosti k zápisu ze schůze, která se v Eurojustu konala za účelem projednání těchto problémů. Eurojust zápis odmítl zveřejnit.

3. Syn zemřelého se obrátil na ombudsmana s prosbou o pomoc.

Předmět šetření

4. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel uvedl, že Eurojust nesprávně odepřel přístup k zápisu ze schůze, která se konala v Haagu dne 1. července 2009 v 10:30 mezi policií a obhájci z Británie a Německa.

5. Stěžovatel tvrdil, že Eurojust by mu měl poskytnout všechny dotčené dokumenty, včetně zápisu ze zasedání.

Šetření

6. Veřejná ochránkyně práv požádala Eurojust, aby předložil stanovisko ke stížnosti do 29. února 2012. Eurojust předložil své stanovisko dne 27. února 2012. Stanovisko bylo předáno stěžovateli s výzvou k vyjádření. Stěžovatel předložil připomínky dne 25. dubna 2012 a další informace poskytl v květnu, srpnu a září 2012.

7. Útvary veřejné ochránkyně práv navštívily Eurojust dne 19. září 2012, aby nahlédly do jeho spisů. Kontrolní zpráva byla stěžovateli zaslána s výzvou k vyjádření. Veřejná ochránkyně práv rovněž písemně požádala Eurojust o další informace. Připomínky stěžovatele k inspekční zprávě obdržela veřejná ochránkyně práv dne 3. ledna 2013. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že samostatně požádal orgány Spojeného království, aby mu umožnily přístup k zápisu ze schůze. Uvedl, že mu odepřeli přístup k zápisu ze schůze, protože Eurojust "nechce, aby je [stěžovatel] viděl". Veřejný ochránce práv proto požádal Eurojust o další informace o tom, zda požádal orgány Spojeného království, aby nezveřejňovaly žádné kopie dotčených zápisů, které mají k dispozici.

8. Eurojust odpověděl na žádost veřejného ochránce práv o další informace dne 28. února 2013. Další informace poskytnuté Eurojustem byly předány stěžovateli, který předložil své připomínky dne 28. dubna 2013.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o nesprávném odepření přístupu k dokumentům

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

9. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv vysvětlil, že je hluboce znepokojen tím, že mu Eurojust odepře zápisy z jednání, jehož účelem bylo projednat otázky týkající se použití evropského zatýkacího rozkazu na osobu odpovědnou za smrt jeho otce.

10. Eurojust ve svém stanovisku zaslaném veřejnému ochránci práv uvedl, že žádost stěžovatele byla zpracována v souladu s pravidly stanovenými v rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu [1].

11. Eurojust dále tvrdil, že splnil požadavek na odůvodnění odepření přístupu tím, že informoval stěžovatele, že zpřístupnění zápisu by "narušilo ochranu ... veřejného zájmu, pokud jde o ... vnitrostátní vyšetřování a stíhání, při nichž Eurojust pomáhá", a bylo by v rozporu s "plněním platných pravidel týkajících se služebního tajemství".

12. Eurojust uvedl, že jeho charakteristická struktura vyžaduje, aby se dotčení národní členové za účelem dodržení postupu stanoveného v čl. 7 odst. 2 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu písemně vyjádřili, zda se na dokumenty týkající se případu vztahuje jedna z výjimek stanovených v článku 4 uvedeného rozhodnutí. Národní členové jsou v neustálém kontaktu se svými příslušnými vnitrostátními orgány, a mohou proto přímo diskutovat o tom, zda se na žádost o přístup k dokumentům souvisejícím s případem vztahují nějaké výjimky, a obdržet od nich podněty a vysvětlení. Vnitrostátní orgány Spojeného království stěžovateli vysvětlily, proč dokumenty nemohly být zpřístupněny.

13. Eurojust uvedl, že ve společném sdělení ze dne 8. ledna 2010 uvedli britští a němečtí národní členové po skutečném dialogu se svými vnitrostátními orgány důvody, proč se uplatnilo několik výjimek stanovených v článku 4 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu. Podle Eurojustu jeho právní režim týkající se přístupu veřejnosti, zejména čl. 8 odst. 1 a čl. 7 odst. 2 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu, nevyžaduje, aby provedl věcný přezkum rozhodnutí přijatých členskými státy, zda zpřístupnit dokumenty týkající se případu, či nikoli.

14. Vzhledem k tomu, že dokumenty související s případy se v konečném důsledku týkají vnitrostátních soudních případů, nelze rozhodnutí Eurojustu o tom, zda by zveřejnění ohrozilo ochranu veřejného zájmu, přijímat izolovaně, ale musí zohledňovat stanoviska příslušných vnitrostátních orgánů zapojených do daného případu. Z tohoto důvodu čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu stanoví, že dokumenty týkající se případu mohou být zpřístupněny pouze s písemným souhlasem všech dotčených národních členů s přihlédnutím ke stanoviskům jejich vnitrostátních orgánů.

15. Eurojust měl za to, že splnil povinnost odůvodnit odepření přístupu tím, že stěžovatele o těchto důvodech informoval, a že tak učinil způsobem, který zabránil narušení ochrany veřejného zájmu chráněného výjimkou z přístupu stanovenou v čl. 4 odst. 1 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu. Pokud jde o míru podrobnosti odůvodnění, měl Eurojust za to, že použil standardy stanovené judikaturou, jako je věc C-266/05 P [2], v níž Soudní dvůr uvedl, že „stručnost tohoto odůvodnění je přijatelná s ohledem na skutečnost, že uvedení dodatečných informací, zejména odkazu na obsah dotčených dokumentů, by popřelo účel uplatněných výjimek“.

16. Stěžovatel tvrdil, že skutečným důvodem nezpřístupnění dokumentů je skrýt skutečnost, že německé orgány jednaly nevhodně a nezákonně. Stěžovatel mimo jiné tvrdil, že německé orgány odmítly dostát svým závazkům v rámci systému evropského zatýkacího rozkazu. Stěžovatel je velmi znepokojen tím, že Eurojust souhlasí s tím, že bude uchovávat v tajnosti důkazy, o nichž je přesvědčen, že by ukázaly, že německé orgány v této věci postupují nesprávně.

17. Pokud jde o prohlášení Eurojustu, že se nedomnívá, že by měl pravomoc provést věcný přezkum rozhodnutí členských států o nesouhlasu s přístupem veřejnosti, stěžovatel uvedl, že žádný z dotčených „členských států“ takové rozhodnutí o nesouhlasu s přístupem veřejnosti neučinil. Pouze „národní členové“ byli proti přístupu a pouze Eurojust vydal rozhodnutí o odepření přístupu. Jakákoli "poznámka" od národních členů požadující, aby byl zápis ze zasedání utajen, byla učiněna navzdory vládě Spojeného království, řekl. Stěžovatel v tomto ohledu uvedl, že orgány Spojeného království mu daly jasně najevo, že nejsou proti přístupu. V dopise ze dne 29. března 2010 ministr vlády Spojeného království napsal, že je na Eurojustu, aby určil, zda může zápis zveřejnit, a že Eurojust bude požádán, aby tak učinil.

Posouzení veřejného ochránce práv

Pravidla EU pro přístup k dokumentům

18. V čl. 15 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) se stanoví, že „[k]aždý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie na jakémkoli nosiči, s výhradou zásad a podmínek, které budou vymezeny v souladu s tímto odstavcem.“ Stejně tak článek 42 Listiny základních práv EU stanoví, že „[k]aždý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie na jakémkoli nosiči“.

19. Výše uvedené právo na přístup k dokumentům je prováděno prostřednictvím sekundárních právních předpisů, jako je nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Nařízení č. 1049/2001 stanoví široké právo veřejnosti na přístup k dokumentům v držení orgánů, na které se vztahuje nařízení č. 1049/2001.

20. Mnohá z pravidel pro přístup veřejnosti k dokumentům v držení jiných orgánů EU a úřadů, institucí a jiných subjektů EU (dále jen „orgány EU“) jsou výslovně založena na nařízení č. 1049/2001 [3]. Široká úroveň přístupu veřejnosti k dokumentům zaručená nařízením č. 1049/2001 se proto vztahuje i na tyto unijní orgány.

21. Některé orgány EU se však řídí pravidly pro přístup veřejnosti k dokumentům, která stanoví méně rozsáhlý přístup veřejnosti, než je tomu v případě nařízení č. 1049/2001. Důvodem, proč pro tyto orgány EU existují tak méně rozsáhlá pravidla, je skutečnost, že jsou pověřeny plněním úkolů, které jsou obzvláště citlivé.

22. Pokud jde o Eurojust, rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu stanoví konkrétní způsoby a výjimky, pokud jde o poskytování přístupu veřejnosti k dokumentům, které má v držení. Preambule rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu stanoví, že v zásadě by všechny dokumenty měly být přístupné veřejnosti.[4] Rovněž však stanoví, že pravidla pro přístup veřejnosti musí odrážet zvláštní požadavky Eurojustu jako orgánu justiční spolupráce v trestních věcech, přičemž plně zohlední citlivé operace prováděné Eurojustem, zejména v souvislosti s vyšetřováním a stíháním podle trestního práva [5].

23. Prohlášení uvedená v preambuli rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu se odrážejí v přísnějších omezeních přístupu stanovených v textu rozhodnutí, která byla konkrétně navržena tak, aby zohledňovala zvláštní povahu úkolů Eurojustu jako orgánu justiční spolupráce v trestních věcech.

Čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu

24. Veřejný ochránce práv konstatuje, že čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu stanoví, že:

"Eurojust nezpřístupní žádné dokumenty týkající se případu, pokud kterýkoli z dotčených národních členů rozhodne, že se uplatní některá z podmínek popsaných v odstavci 1 nebo 2 tohoto článku."[6]

25. Ustanovení čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu v souhrnu přiznává národním členům velmi výjimečné právo podle pravidel EU pro přístup k dokumentům. Tímto právem je právo rozhodnout namísto Eurojustu, zda se na dokument týkající se případu, který má Eurojust v držení, vztahuje jedna z výjimek z přístupu stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2.

26. Veřejný ochránce práv konkrétně konstatuje, že rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu jasně odlišuje úlohu členských států při vyřizování žádostí o přístup k dokumentům souvisejícím s případy [7] od jejich úlohy při vyřizování žádostí o přístup k jiným dokumentům, které z nich pocházejí. Ustanovení čl. 4 odst. 5 umožňuje v souvislosti s dokumenty týkajícími se případu vetovat zpřístupnění dokumentů týkajících se případu jakýmkoli národním členem (kterým jsou zástupci členských států spolupracujících s Eurojustem), pokud zástupci členských států rozhodnou, že se uplatní některá z výjimek z přístupu veřejnosti.

27. V čl. 7 odst. 2 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu se uvádí, že pokud se žádost o přístup veřejnosti týká „dokumentu souvisejícího s případem“, vedoucí právní služby Eurojustu se dotáže dotčených národních členů, „zda se použije jedna z výjimek stanovených v článku 4. Dožádaný subjekt písemně uvede, zda lze dokumenty zpřístupnit, a v případě odmítnutí uvede důvod odmítnutí."[8]

28. V čl. 7 odst. 3 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu se uvádí, že pokud je žádost o přístup zamítnuta, vedoucí právní služby Eurojustu poskytne žadateli písemnou odpověď s uvedením důvodů úplného nebo částečného zamítnutí.

29. Pokud jde o povinnost Eurojustu odůvodnit svá rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentům, veřejný ochránce práv konstatuje, že důvody, kterých se tento národní člen dovolává a které byly sděleny žadateli o přístup, musí být takové, aby žadateli o přístup umožnily pochopit původ a důvody zamítnutí jeho žádosti a příslušnému soudu vykonat v případě potřeby přezkum [9].

30. Veřejný ochránce práv je tedy toho názoru, že povinnost uvést odůvodnění není splněna pouhým konstatováním, že se uplatní výjimka z přístupu veřejnosti. Povinnost Eurojustu uvést odůvodnění spíše vyžaduje, aby národní člen nebo členové poskytli dostatečné vysvětlení, proč se výjimka použije. Veřejný ochránce práv však souhlasí s názorem Eurojustu, že takové odůvodnění může být vzhledem ke zvláštní citlivosti dotčených dokumentů stručné [10] Povinnost uvést odůvodnění by rozhodně neměla být natolik rozsáhlá, aby vyžadovala poskytnutí jakýchkoli informací, které by ohrozily zájmy, jež mají výjimky z přístupu veřejnosti chránit.

31. Na základě výše uvedených skutečností veřejný ochránce práv dále konstatuje, že Eurojust by měl ve svém rozhodnutí o odepření přístupu: i) uvedl, zda dokumenty souvisely s daným případem, a že se proto použije čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu; ii) uvedl, který národní člen byl proti přístupu; iii) odkázal na příslušnou výjimku (příslušné výjimky) pro přístup předloženou (předložené) národním členem (národními členy); a iv) vysvětlil důvody, které národní člen(é) uvedl(i) pro uplatnění konkrétní výjimky z přístupu [11].

32. Pokud jde o to, zda Eurojust splnil výše uvedený požadavek, veřejný ochránce práv konstatuje, že Eurojust ve svých dopisech stěžovateli, který odmítl přístup k dokumentu, odkázal na čl. 4 odst. 4 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu, a nikoli na čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu. Jednalo se o přehlédnutí ze strany Eurojustu. Avšak vzhledem k tomu, že toto šetření objasnilo, že Eurojust zakládá odepření přístupu na čl. 4 odst. 5 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu, veřejný ochránce práv nevidí žádný důvod k dalšímu provádění tohoto dohledu.

33. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Eurojust ve svých dopisech stěžovateli uvedl, že britští i němečtí národní členové ve svém společném sdělení ze dne 8. ledna 2010 informovali Eurojust, že by měl přístup k dokumentu odepřít. Eurojust byl proto ze zákona povinen odepřít přístup k dokumentu.

34. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že Eurojust ve svých dopisech stěžovateli, který odmítl přístup, odkázal na výjimky, jichž se dovolávali národní členové, když informovali Eurojust, že by měl přístup k dokumentu odepřít. Jednalo se o čl. 4 odst. 1 písm. a) šestou a sedmou odrážku rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu, které se týkají potřeby chránit vnitrostátní vyšetřování a stíhání, při nichž je Eurojust nápomocen, a potřeby dodržovat platná pravidla týkající se služebního tajemství.

35. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že v dopisech Eurojustu stěžovateli není žádné vysvětlení důvodů, které národní členové uvedli pro uplatnění těchto výjimek na přístup veřejnosti.

36. Na základě výše uvedených skutečností tedy veřejný ochránce práv konstatuje, že Eurojust navzdory skutečnosti, že byl informován o důvodech, proč si národní členové přáli odepření přístupu, ve svém rozhodnutí o odepření přístupu k zápisu neuvedl důvody, proč se národní členové domnívali, že se na něj vztahují příslušné výjimky z přístupu.

37. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Eurojust ve své odpovědi na jeho žádost o další informace poprvé uvedl, že zápis ze schůze konané dne 1. července 2009 se "týká případu", tj. týká se vyšetřování nebo stíhání, do nichž je Eurojust zapojen.[12] Vzhledem k tomu, že se dokument týká schůze konané v Eurojustu za účelem projednání provádění evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke konkrétní osobě, veřejný ochránce práv nevidí žádný důvod zpochybňovat prohlášení Eurojustu, že dokumenty lze klasifikovat jako "související s případem".

38. Útvarům veřejného ochránce práv bylo při nahlížení do spisu Eurojustu umožněno seznámit se se společným sdělením ze dne 8. ledna 2010. Veřejný ochránce práv si je tedy vědom toho, že důvod, který národní členové uvedli pro odmítnutí přístupu, spočíval jednoduše v tom, že zápis ze zasedání ze dne 1. července 2009 se týkal případu, to znamená, že se týkal vyšetřování nebo stíhání, do nichž je zapojen Eurojust. To je přesně totožné s informacemi, které Eurojust poskytl veřejnému ochránci práv při předložení svého stanoviska v rámci tohoto šetření. Tyto informace byly rovněž předány stěžovateli k vyjádření.

39. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že nedostatek odůvodnění v rozhodnutí Eurojustu o odepření přístupu k dokumentům byl Eurojustem v průběhu tohoto šetření napraven. Není proto účelné dále se zabývat otázkou Eurojustu, který stěžovateli poskytne tyto důvody. Veřejný ochránce práv však učiní další poznámku, aby povzbudil Eurojust k tomu, aby žadatelům v budoucnu poskytl důvody předložené národními členy.

40. Veřejná ochránkyně práv zdůrazňuje, že Eurojust měl stěžovateli poskytnout důvody, proč se národní členové domnívají, že se na něj vztahují příslušné výjimky z přístupu, Eurojust však nemá pravomoc tyto důvody zpochybnit (viz body 25 a 26 výše). V tomto druhu případů se povinnost Eurojustu podle rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu vztahuje pouze na to, aby žadateli byly sděleny důvody, které národní členové uvedli pro odepření přístupu k dokumentu.

41. Je rovněž důležité poznamenat, že úloha evropského veřejného ochránce práv jakožto orgánu, který se snaží zajistit, aby se orgány EU nedopouštěly případů nesprávného úředního postupu, se v tomto ohledu vztahuje pouze na ověření toho, zda Eurojust poskytl žadateli důvody uvedené národními členy pro odepření přístupu k dokumentu.

42. Vzhledem k tomu, že národní členové jsou zástupci členských států, nemá evropský veřejný ochránce práv pravomoc hodnotit, zda se národní členové dopustili pochybení, když se domnívali, že Eurojust by měl odepřít veřejnosti přístup k dokumentu.

43. S ohledem na výše uvedené je důležité zdůraznit, že případné věcné nedostatky v odůvodnění předloženém národními členy jako základ pro odepření přístupu veřejnosti k dokumentu souvisejícímu s případem nemohou za předpokladu, že Eurojust sdělí odůvodnění žadateli, představovat nesprávný úřední postup ze strany Eurojustu.

44. Veřejný ochránce práv oceňuje obzvláště tragický a důležitý sociální rozměr tohoto případu, který souvisí s úsilím syna zjistit, jak orgány veřejné moci řešily smrt jeho otce. Veřejný ochránce práv plně chápe, že podáním této stížnosti se stěžovatel snaží získat přístup k zápisu ze schůze týkající se záležitosti, která pro něj má velký význam, a sice uplatnění evropského zatýkacího rozkazu na osobu spojenou se smrtí jejího otce. Veřejná ochránkyně práv plně uznává, že stěžovatel nemá zájem pouze na tom, aby mu byly poskytnuty důvody, proč si národní členové přáli, aby byl přístup k dokumentům odepřen.

45. Veřejný ochránce práv konstatuje, že pokud stěžovatel považuje důvody poskytnuté národními členy za nedostatečné, bude mít v budoucnu možnost věc právně napadnout. Od 1. prosince 2014 budou mít soudy EU pravomoc nad činností Eurojustu [13]. Stěžovatel může v této fázi, pokud si to přeje, podat novou žádost o přístup k dokumentu. Pokud by byly uvedeny stejné důvody pro odepření přístupu a pokud by tyto důvody považoval za nedostatečné, mohl by zvážit možnost podat k Tribunálu Evropské unie žalobu na neplatnost tohoto rozhodnutí. V této fázi bude mít Tribunál Evropské unie plnou pravomoc k přezkumu legality tohoto rozhodnutí.

B. Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Veřejný ochránce práv neodůvodňuje žádná další šetření.

Stěžovatel a Eurojust budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámky

Pokud Eurojust nemůže poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům souvisejícím s případem z důvodu odmítnutí a) národního člena (národních členů) umožnit tento přístup, je Eurojust povinen sdělit žadateli důvod (důvody), které národní člen (národní členové) uvedl (uvedli) pro toto odmítnutí.

 

Emily O'Reillyová

Ve Štrasburku dne 27. ledna 2014.

---

[1] Rozhodnutí kolegia Eurojustu o přijetí pravidel týkajících se přístupu veřejnosti k dokumentům Eurojustu (přijato dne 13. července 2004), k dispozici na adrese:

http://eurojust.europa.eu/doclibrary/Eurojust-framework/ejlegalframework/Access%20to%20Eurojust%20Documents/Access-to-Eurojust-Documents-2004-07-13-EN.pdf

[2] Rozsudek Soudního dvora ve věci Sison v. Rada, C-266/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 17.

[3] Viz například preambule rozhodnutí Účetního dvora Evropských společenství č. 12-2005 ze dne 10. března 2005 a prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 1049/2001 o přístupu k dokumentům EMEA (některé z nich byly následně revidovány).

[4] Preambule 6 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu.

[5] Preambule 7 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu.

[6] Důraz veřejného ochránce práv.

[7] Samotným důvodem, proč si stěžovatel přeje získat přístup k zápisu, je skutečnost, že se týká případu osoby odpovědné za smrt jeho otce.

[8] Důraz veřejného ochránce práv.

[9] Viz obdobně bod 89 rozsudku Soudního dvora ve věci Švédsko v. Komise a další, C-64/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-11389.

[10] Rozsudek Soudního dvora ve věci Sison v. Rada, C-266/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 62.

[11] Čl. 7 odst. 3 rozhodnutí o přístupu k dokumentům Eurojustu.

[13] Soudy EU mají pravomoc přezkoumávat rozhodnutí Eurojustu pět let po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost (viz protokol 36, článek 10 Lisabonské smlouvy), tj. v prosinci 2014.