Pozadí [1]

1. Tato stížnost se týká přístupu k dokumentům týkajícím se korespondence mezi Evropskou komisí, některými členskými státy EU a orgány Spojených států (USA) o důsledcích amerického zákona o podávání informací o zahraničních účtech pro daňové účely (FATCA). Stížnost podala poslankyně Evropského parlamentu Sophie In't Veldová.

2. FATCA byla podepsána ve federálním zákoně USA v březnu 2010 [2]. Cílem zákona FATCA je zabránit přeshraničním daňovým únikům ze strany fyzických a právnických osob, které jsou státními příslušníky USA. FATCA vyžaduje, aby finanční instituce (dále jen "FFI") mimo USA informovaly US Internal Revenue Service o svých klientech. Vzhledem k obavám, že FATCA pravděpodobně způsobí finančním institucím EU značné obtíže kvůli vysokým nákladům na dodržování předpisů a riziku porušení právních předpisů členských států (zejména v oblasti ochrany údajů), zahájila Komise v roce 2011 společně s pěti členskými státy [3] dialog s ministerstvem financí USA.

3. V roce 2012 podal stěžovatel Komisi žádost podle nařízení č. 1049/2001 [4] o přístup veřejnosti ke "veškerým dokumentům v držení Komise, které se týkají korespondence a rozhovorů mezi Komisí, dotčenými členskými státy EU a orgány USA o důsledcích FATCA, a zejména "řešení mezi vládou a vládou".

4. Komise identifikovala 15 dokumentů/souborů dokumentů [5] a poskytla plný přístup k dokumentům 4 a 5.

5. V návaznosti na žádost stěžovatele o přezkum (známou jako „potvrzující žádost“) se Komise dne 28. srpna 2012 rozhodla poskytnout částečný přístup k dokumentům 1, 2, 3, 6, 7 písm. a) až c) a k), 8, 10 a 11 (rozhodnutí Komise ze dne 28. srpna 2012). Komise odepřela přístup k dokumentům 7 d - j) a l), 9, 12 a 13 v celém rozsahu [6].

6. Pokud jde o e-maily uvedené v souborech dokumentů 14 a 15, Komise uvedla, že tyto e-maily činily více než tisíc stran a obsahovaly více než 200 a 4 000 e-mailů. Komise navrhla hledat spravedlivé řešení v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 a požádala stěžovatele, aby zúžil rozsah své žádosti [7]. Podpůrně Komise požádala stěžovatelku, aby souhlasila s tím, že vyřízení její žádosti bude trvat déle a bude spočívat v po sobě jdoucích šaržích dokumentů, které jí budou zasílány v průběhu analýzy.

7. Poté, co stěžovatelka odmítla zúžit rozsah své žádosti týkající se dokumentů 14 a 15, Komise tvrdila, že s ohledem na rozsudek Tribunálu ve věci VKI [8] by individuální posouzení každého příslušného e-mailu znamenalo velmi značnou administrativní zátěž, která by paralyzovala práci příslušného útvaru Komise. Komise měla za to, že žádost stěžovatele je nepřiměřená, a znovu ji vyzvala, aby rozsah své žádosti zúžila.

8. V návaznosti na řadu výměn požádala stěžovatelka dne 13. června 2013 Komisi, aby jí do konce června poskytla přístup k souborům dokumentů 14 a 15. Komise v duchu čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 navrhla uspořádat schůzku mezi stěžovatelem a vyššími úředníky GŘ TAXUD, kteří by mohli odpovědět na otázky stěžovatele, poskytnout kontext a souvislosti a lepší vhled do této záležitosti, aby mohla svou žádost zúžit. Podpůrně Komise navrhla postup, jak zúžit rozsah žádosti stěžovatele a rozložit proces jejího přezkumu.

9. Nespokojen s návrhem Komise se stěžovatel dne 19. července 2013 obrátil na evropského veřejného ochránce práv [9].

10. Dne 13. srpna 2013 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření stížnosti a identifikovala tato tvrzení a tvrzení:

1) Komise nevyřídila žádost stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům v souladu s platnými procesními pravidly.

Na podporu svého prvního tvrzení stěžovatelka tvrdila, že pokud jde o soubory dokumentů 14 a 15, Komise nerozhodla o její žádosti o přístup, a překročila proto přiměřené lhůty pro odpověď, čímž porušila nařízení 1049/2001 a článek 17 Evropského kodexu řádné správní praxe (dále jen "ECGAB").

2) Na rozdíl od hmotněprávních pravidel zakotvených v nařízení č. 1049/2001 Komise neposkytla veřejnosti úplný přístup k požadovaným dokumentům.

Stěžovatel tvrdil, že pokud jde o dokumenty 1 až 3 a 6 až 13, Komise v rozsahu, v jakém tyto dokumenty nebo jejich části nebyly zpřístupněny, neodůvodnila použití výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce.

3) Komise by měla bez dalšího prodlení přezkoumat žádost stěžovatele o přístup k souborům dokumentů 14 a 15.

4) Komise by měla poskytnout veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům.

11. V průběhu svého šetření veřejná ochránkyně práv nahlédla do příslušného spisu Komise a zaslala zprávu o této kontrole Komisi a stěžovateli.

12. Dne 3. prosince 2014 předložila veřejná ochránkyně práv Komisi doporučení. Dne 19. prosince 2014 Komise stěžovateli písemně poskytla více informací o e-mailech, které spadají do oblasti působnosti žádosti stěžovatele o přístup k souborům dokumentů 14 a 15. Dne 6. ledna 2015 stěžovatelka odpověděla, že její žádost o přístup se týká všech dokumentů, na které se vztahuje její žádost.

13. Komise zaslala svou odpověď na doporučení veřejné ochránkyně práv dne 12. června 2015. Souběžně s tím zaslala ve dnech 19. května 2015 a 23. července 2015 doplňující odpovědi stěžovateli v kopii veřejnému ochránci práv, přičemž dokumenty dále zpřístupnila. Veřejná ochránkyně práv obdržela připomínky stěžovatele dne 23. července 2015 a 29. září 2015.

14. Při zvažování (níže) odpovědi Komise na její doporučení zahrnuje veřejná ochránkyně práv stručné shrnutí odůvodnění, které vedlo k doporučením, shrnutí argumentů, které jí byly předloženy, a poté její konečné posouzení.

Tvrzení, že Komise nevyřídila žádost stěžovatele o přístup veřejnosti k souborům dokumentů 14 a 15 v souladu s platnými procesními pravidly a souvisejícím tvrzením

Odůvodnění veřejné ochránkyně práv vedoucí k prvnímu doporučení

15. Nařízení 1049/2001 obsahuje zvláštní pravidla, která se použijí při vyřizování žádostí o přístup k „velkému počtu dokumentů“. Tato pravidla umožňují orgánům EU za výjimečných okolností odchýlit se od běžně použitelných pravidel a stanoví a) možnost v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 „neformálně se s žadatelem poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení“a b) možnost v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 prodloužit obecně použitelnou lhůtu 15 pracovních dnů pro odpověď na potvrzující žádost o dalších 15 pracovních dnů.

16. V tomto případě Komise ve skutečnosti pozastavila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost stěžovatele týkající se souborů dokumentů 14 a 15 a podmínila tuto odpověď nalezením spravedlivého řešení. Komise tak tyto dvě procesní možnosti propojila.

17. Veřejná ochránkyně práv však poukázala na to, že Komise je povinna dodržet přísnou lhůtu stanovenou v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 při jednání se stěžovatelem s cílem nalézt spravedlivé řešení v souladu s čl. 6 odst. 3 [10].

18. Pokud jde o tuto konkrétní otázku, Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) rozhodl, že nařízení 1049/2001 neumožňuje odchýlit se od platných lhůt [11]. SDEU rozhodl, že tyto lhůty jsou určující, pokud jde o průběh řízení o přístupu k dokumentům v držení orgánů, a že cílem těchto lhůt je dosáhnout rychlého a jednoduchého vyřizování žádostí o přístup k dokumentům [12]. Proto se možnost spravedlivého řešení stanovená v čl. 6 odst. 3 „může týkat pouze obsahu nebo počtu požadovaných dokumentů“[13].

19. SDEU rovněž rozhodl takto: „[j]e pravda [...], že ze zásady proporcionality vyplývá, že orgány mohou ve zvláštních případech, kdy by objem dokumentů, pro které je požadován přístup nebo v nichž by počet pasáží, které mají být odmítnuty, představoval nepřiměřenou administrativní zátěž, vyvážit zájem žadatele o přístup s pracovní zátěží vyplývající ze zpracování žádosti o přístup za účelem ochrany zájmů řádné správy [...]. Dovolávání se zásady proporcionality však nemůže umožnit změnu lhůt stanovených nařízením č. 1049/2001, aniž by došlo k právní nejistotě“[14]. Veřejný ochránce práv uvedl, že důraz Soudního dvora na potřebu právní jistoty má v této souvislosti chránit postavení žadatelů, a sice že jejich právo zahájit soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv nebude ohroženo pozastavením lhůty stanovené v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Tato nápravná opatření nelze pozastavit ani podmínit úsilím Komise o nalezení spravedlivého řešení. To však bylo důsledkem toho, co Komise v projednávané věci učinila nesprávně.

20. Pokud jde o návrhy Komise na spravedlivé řešení v tomto případě, veřejná ochránkyně práv zastávala názor, že informace, které poskytla, stěžovateli dostatečně neporozuměly obsahu požadovaných dokumentů, a tudíž poskytly skutečnou příležitost zúžit rozsah její žádosti [15].

21. Na základě výše uvedených skutečností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise nevyužila všech možných a přiměřených prostředků k vyjednání spravedlivého řešení se stěžovatelem. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že přinejmenším návrhy Komise měly obsahovat mnohem podrobnější popis (kategorií) dokumentů, na něž se vztahuje

žádost stěžovatele, pokud možno obsah a v ideálním případě odkazy na rejstřík dokumentů Komise [1].

22. Pokud jde o návrh na postupné zkoumání požadovaných dokumentů, veřejná ochránkyně práv uznala, že Komise je oprávněně znepokojena dopadem, který by mohlo mít rychlejší zpracování souborů dokumentů 14 a 15 na zpracování ostatních částí žádosti stěžovatele, jakož i na žádosti jiných žadatelů o přístup. Pokud však Komise předloží návrh spravedlivého řešení, nemůže upustit od podání žádosti o přístup pouze z toho důvodu, že žalobkyně s tímto návrhem nesouhlasí.

23. S ohledem na výše uvedená zjištění dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že a) tím, že Komise v příslušné lhůtě nepředložila vhodný/rozumný návrh na spravedlivé řešení, a b) tím, že opatření týkající se potvrzující žádosti stěžovatele podmínila nalezením spravedlivého řešení, se Komise dopustila nesprávného úředního postupu.

24. Veřejná ochránkyně práv měla za to, že zásady řádné správy vyžadují, aby v zájmu posílení ochrany základního práva občanů na přístup k dokumentům orgán EU i přes uplynutí zákonné lhůty stále hledal rozumné způsoby, jak s žadatelem nalézt spravedlivé řešení. Pokud by však nebylo možné nalézt spravedlivé řešení, a to ani po vynaložení dalšího úsilí ze strany Komise, musela by přistoupit k individuálnímu posouzení požadovaných dokumentů.

25. Veřejný ochránce práv proto v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv vydal následující doporučení:

„1) Komise by se měla znovu pokusit o spravedlivé řešení žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům 14 a 15. Komise by přitom měla stěžovateli poskytnout dostatečné podrobnosti v souladu s tím, co bylo uvedeno [v analýze veřejného ochránce práv], které by stěžovateli umožnily zúžit rozsah jeho žádosti, pokud si to přeje. Tento návrh by měl být předložen nejpozději do 15 pracovních dnů. V případě, že stěžovatel tento návrh nepřijme, měla by Komise bez dalšího prodlení přistoupit k posouzení dotčených dokumentů.“

Odpověď Komise

26. V reakci na první doporučení veřejné ochránkyně práv týkající se souborů dokumentů 14 a 15 se Komise znovu pokusila nalézt spravedlivé řešení, přičemž určila šest kategorií dokumentů spadajících do oblasti působnosti žádosti a vyzvala stěžovatele, aby svou žádost zúžil. Stěžovatel však návrh Komise nepřijal.

27. Ve svém podrobném stanovisku Komise uvedla, že vyčerpávajícím způsobem prověřila více než 5 000 e-mailů a tyto e-maily konsolidovala odstraněním duplikátů. Komise rozdělila dokumenty do dvou kategorií: dokumenty, které obsahovaly důležité věcné informace, a dokumenty, které tak neučinily. Komise poté přistoupila k posouzení první kategorie dokumentů.

28. V důsledku toho Komise dne 19. května 2015 zaslala stěžovateli seznam dokumentů spadajících do dvou výše uvedených kategorií a poskytla úplný nebo částečný přístup k 253 dokumentům. Komise uvedla, že aktivně pracuje na dokončení posouzení všech relevantních dokumentů a že bude následovat další konečná odpověď.

29. Souběžně s posouzením svých vlastních dokumentů Komise konzultovala více než 25 třetích stran, včetně dalších orgánů EU, členských států, třetích zemí, podnikatelských sdružení a dalších soukromých subjektů, aby si vyžádala jejich názory na možné zpřístupnění dokumentů, které od nich pocházejí.

30. Ve své konečné odpovědi ze dne 23. července 2015 Komise stěžovatele informovala, že posoudila zbývajících 85 dokumentů v první kategorii. Odpovědi autorů dokumentů sahaly od neposkytnutí odpovědi (Spojené státy), přes umožnění různých úrovní přístupu veřejnosti, až po odepření přístupu a tvrzení, že dotčené dokumenty nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001. Na základě tohoto posouzení Komise poskytla plný přístup (s výhradou úpravy osobních údajů) k 29 dokumentům, částečný přístup k 30 dokumentům a odmítla zpřístupnit 26 dokumentů.

31. Hlavním důvodem, kterého se Komise dovolávala k odůvodnění svého odmítnutí, byla výjimka týkající se ochrany mezinárodních vztahů [čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážka nařízení č. 1049/2001]. Po podrobné analýze dokumentů nebo jejich částí, které by mohly spadat do působnosti této výjimky, Komise tvrdila, že nebyla schopna odhalit postoje stran jednání, jako jsou Spojené státy, členské státy Unie nebo třetí země. Bylo tomu tak proto, že dospěl k závěru, že existuje zřejmé riziko, že zpřístupnění těchto dokumentů by poškodilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy, a to nejen v rámci provádění FATCA, ale také pokud jde o jakákoli další budoucí dvoustranná jednání se Spojenými státy.

32. Pokud jde o výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů (čl. 4 odst. 2 první odrážka nařízení 1049/2001), Komise uvedla, že konzultovala třetí osobu, od níž pocházejí dva dokumenty, a že tato třetí osoba souhlasila s rozsáhlým zpřístupněním s výhradou určitých úprav. Kromě toho Komise konzultovala jinou třetí stranu ohledně lobbistické strategie, kterou tato třetí strana sledovala v roce 2011 v souvislosti s FATCA. Ačkoli tato třetí osoba nesouhlasila se zpřístupněním dokumentů v plném rozsahu, Komise provedla posouzení a zveřejnila dokumenty, na které se vztahovaly úpravy osobních údajů.

33. Stěžovatelka ve svých připomínkách zdůraznila potřebu zajistit plnou otevřenost a tvrdila, že Komise je při zveřejňování (částí) dokumentů příliš restriktivní. Stěžovatel uvedl, že některé dokumenty jsou odsouzeny do takové míry, že není možné ověřit, zda je utajení oprávněné. Žadatel dále tvrdil, že skutečnost, že Spojené státy americké neodpověděly na konzultaci Komise, by neměla automaticky vést k tomu, že Komise odmítne zpřístupnit dokumenty USA.

Posouzení veřejného ochránce práv

34. Veřejná ochránkyně práv s potěšením konstatuje, že Komise své doporučení provedla a znovu se pokusila dosáhnout spravedlivého řešení ve stanovené lhůtě. Navzdory skutečnosti, že stěžovatel navrhované řešení nepřijal, nic nenasvědčuje tomu, že by Komise neprokázala skutečné odhodlání doporučení veřejné ochránkyně práv provést.

35. Komise dále řádně posoudila relevantní dokumenty, jejichž výsledkem bylo další zpřístupnění značného počtu dokumentů.

36. Přitom je povzbudivé poznamenat, že Komise se řídila návrhem uvedeným ve zprávě o kontrole veřejného ochránce práv, který poukázal na to, že mezi dotčenými e-maily došlo k významnému překrývání. Mnohé z těchto e-mailů (a jejich příloh) byly replikovány v rámci dokumentů spadajících do oblasti působnosti žádosti. Tím, že Komise zjistila překrývání, nakonec učinila to, o co stěžovatele ve skutečnosti žádala, tj. výrazně snížila počet dokumentů, jichž se žádost stěžovatele týkala, aniž by bylo nutné zúžit rozsah žádosti. Tato "čistící" operace umožnila Komisi provést důkladné posouzení příslušných dokumentů a nakonec mnohé z nich zveřejnit.

37. Veřejná ochránkyně práv v tomto ohledu uznává značné úsilí, které Komise vynaložila na přijetí a provedení svého doporučení.

38. Stěžovatel však tvrdil, že zpřístupnění bylo a) příliš restriktivní a b) že Komise neměla odmítnout zpřístupnění dokumentů pocházejících ze Spojených států amerických pouze proto, že Spojené státy americké neodpověděly na konzultaci Komise.

39. Pokud jde o písmeno a), je důležité vyjasnit, že šetření veřejného ochránce práv se zaměřuje na postupy, kterými se Komise snaží nalézt spravedlivé řešení žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv, jak je uvedeno v inspekční zprávě, získal pouze vzorek souborů dokumentů 14 a 15, není schopen posoudit, zda bylo spoléhání Komise na požadované výjimky odůvodněné. K tomu by bylo zapotřebí dalších šetření a podrobného posouzení velkého množství jednotlivých dokumentů.

40. Pokud jde o písmeno b), na základě pečlivého čtení odpovědi Komise ze dne 23. července 2015 je zřejmé, že skutečnost, že Spojené státy americké neodpověděly na konzultaci Komise, nevedla „automaticky“ k tomu, že Komise odepřela přístup k těmto dokumentům, jak navrhuje stěžovatel. Komise totiž odkázala na prohlášení orgánů USA v rámci konzultace před rozhodnutím ze dne 28. srpna 2012,

, ve kterém orgány USA jasně odepřely svůj souhlas se zpřístupněním dokumentů, které z nich pocházejí. Po tomto odmítnutí však následovalo vlastní posouzení Komise, po němž se Komise rozhodla odepřít přístup k dotčeným dokumentům.

41. S ohledem na tyto úvahy veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise první doporučení přijala a přijala vhodná opatření k jeho provedení.

Tvrzení, že Komise v rozporu s hmotněprávními pravidly zakotvenými v nařízení 1049/2001 neposkytla veřejnosti plný přístup k dokumentům 1, 2, 3 a 6 až 13 a k souvisejícímu tvrzení

Odůvodnění veřejné ochránkyně práv vedoucí k druhému doporučení

42. Komise přístup k těmto dokumentům odepřela nebo k nim poskytla pouze částečný přístup na základě výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

43. Veřejná ochránkyně práv ve svém doporučení odkázala na příslušnou judikaturu [1], a zejména na skutečnost, že – jak rozhodl Soudní dvůr – zvláště citlivá a podstatná povaha zájmů chráněných čl. 4 odst. 1 písm. a) ve spojení se skutečností, že orgán musí přístup odepřít, pokud by zpřístupnění dokumentu ohrozilo ochranu některého z těchto zájmů, vyžaduje, aby byla při rozhodování o takových případech věnována velká pozornost. Podle Soudního dvora tedy takové rozhodnutí zahrnuje určitý prostor pro uvážení. Z tohoto důvodu Soudní dvůr rozhodl, že přezkum legality rozhodnutí orgánů o odepření přístupu k dokumentům na základě výjimek týkajících se veřejného zájmu stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a povinnosti uvést odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění a zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci [2].

44. S ohledem na judikaturu Soudního dvora a po pečlivém přezkoumání příslušných dokumentů dospěl veřejný ochránce práv k následujícím závěrům.

45. V případě dokumentů označených jako dokumenty 7 d) až 7 j), 7 l) a 9, k nimž nebyl poskytnut přístup, jakož i v případě dokumentu 2, dokumentu 6 (od poloviny strany 10 na stranu 13), dokumentů 7 a), 7 b), 7 c) 7 l) a dokumentu 10, k nimž byl poskytnut částečný přístup, veřejná ochránkyně práv konstatovala, že tyto dokumenty obsahují citlivé informace týkající se mezinárodních vztahů Unie a jejích členských států. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že se Komise v době, kdy přijala rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatele, nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když odepřela přístup k těmto dokumentům nebo jejich částem. Domnívá se proto, že odmítnutí Komise neposkytnout přístup k těmto dokumentům je v podstatě odůvodněné.

46. Pokud jde o dokumenty, k nimž byl poskytnut částečný přístup a které byly označeny jako dokumenty 1, 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední strana 10), veřejná ochránkyně práv se na základě kontroly dokumentů domnívala, že vypuštění provedená Komisí obsahovala informace, které již byly do značné míry zpřístupněny (například v dokumentu 4 nebo zpřístupněných částech dokumentu 2). Veřejná ochránkyně práv proto shledala, že Komise neposkytla dostatečná vysvětlení k odůvodnění těchto výmazů.

47. Pokud jde o dokumenty označené jako dokument 11 (částečný přístup) a dokumenty 12 a 13 (žádný přístup), které se týkají výměn a práce pracovní skupiny pro ochranu údajů zřízené podle článku 29 a které podrobně popisují názory a argumenty týkající se dopadu zákona FATCA na pravidla ochrany údajů členských států, veřejná ochránkyně práv měla na základě své kontroly dokumentů za to, že spadají do obecné působnosti výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu v oblasti mezinárodních vztahů. Veřejná ochránkyně práv však zastávala názor, že Komise přesvědčivě nevysvětlila, jak by zpřístupnění těchto dokumentů skutečně a do jaké míry ohrozilo ochranu veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy. To platí zejména vzhledem k tomu, že Komise ve svém rozhodnutí ze dne 28. srpna 2012 uvedla odkaz na dopis, který obsahoval podrobný postoj pracovní skupiny zřízené podle článku 29 k této záležitosti [3]. Kromě toho, pokud jde o dokumenty 12 a 13, k nimž byl odepřen přístup v plném rozsahu, Komise nevysvětlila, proč k nim nebyl možný alespoň částečný přístup. Vzhledem k tomu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise neposkytla přesvědčivá vysvětlení, jak by zpřístupnění těchto dokumentů nebo jejich částí mohlo vážně poškodit zájmy chráněné dotčenou výjimkou.

48. Na základě výše uvedených skutečností veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise neposkytla tak široký přístup k dokumentům 1, 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední strana 10), jak měla učinit. Komise navíc neuvedla uspokojivé důvody pro odepření přístupu k dokumentu 11 (částečný přístup) a k dokumentům 12 a 13 (žádný přístup). To představovalo nesprávný úřední postup.

49. K nápravě nesprávného úředního postupu vydal veřejný ochránce práv v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv následující doporučení:

„2) Komise by měla znovu přezkoumat žádost stěžovatele o přístup k nezveřejňovaným dokumentům nebo jejich částem, pokud jde o dokument 1, dokument 3, dokument 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední strana 10), dokument 11 a dokumenty 12 a 13.“

Odpověď Komise

50. Komise uvedla, že po provedení nového přezkumu dokumentů může zpřístupnit dokument 3 a příslušné části dokumentu 6, jelikož důvody pro původní odmítnutí zpřístupnění již nejsou použitelné.

51. Pokud jde o dokumenty 11, 12 a 13, Komise tvrdila, že se účastnila zasedání pracovní skupiny zřízené podle článku 29 pouze jako pozorovatel a že zápisy z těchto zasedání vedené GŘ TAXUD navíc nepředstavují oficiální zápis z těchto zasedání, neboť nebyly zaslány účastníkům k ověření. Stanoviska národních zástupců vyjádřená na těchto zasedáních navíc nemusí odpovídat oficiálnímu postoji příslušných členských států vůči jejich vyjednávacímu partnerovi, Spojeným státům americkým. Vzhledem k době, která uplynula od jednání, je riziko, že by zveřejnění nemuselo představovat postoj dotčeného členského státu, vyšší vzhledem k tomu, že již není možné kontrolovat přesnost zápisů s účastníky. Komise dodala, že ačkoli několik členských států mezitím uzavřelo dohody FATCA se Spojenými státy, některé z nich tak neučinily. I v prvním případě jsou však aspekty těchto dohod týkající se ochrany údajů stále kontroverzní a podléhají probíhající interní diskusi a dohledu ze strany vnitrostátních orgánů pro ochranu údajů. Komise dále tvrdila, že vzhledem k tomu, že aspekty ochrany údajů obsažené v dohodě FATCA jsou relevantní i pro globální standard OECD pro automatickou výměnu informací o finančních účtech pro daňové účely, zveřejnění těchto raných úvah by mohlo ohrozit probíhající jednání o provádění standardu OECD.

52. V této souvislosti Komise tvrdila, že úplné zpřístupnění dokumentů 11, 12 a 13 by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy, a rovněž by poškodilo probíhající práci pracovní skupiny zřízené podle článku 29, a že by proto jejich zpřístupnění vážně ohrozilo probíhající rozhodovací proces této skupiny odborníků.

53. Komise však uvedla, že výše uvedené úvahy se nevztahují na podkladové informace a na postoj Komise vyjádřený jejími zástupci na uvedených schůzkách ani na bod „Další kroky“ uvedený na konci zápisu, pokud neodrážejí postoj členských států. Komise uvedla, že vývoj od jejího rozhodnutí ze dne 28. srpna 2012 o potvrzující žádosti stěžovatele jí umožnil poskytnout širší částečný přístup k dokumentu 11 a částečný přístup k dokumentům 12 a 13.

54. Konečně, pokud jde o dokument 1, Komise uvedla, že do rozsahu žádosti spadá pouze bod 5 tohoto dokumentu. Komise uvedla, že již poskytla přístup k prvnímu pododstavci a že následující tři odstavce představují interní záznam postojů vyjádřených třemi členskými státy na této schůzce. Stejně jako ve svých argumentech týkajících se názorů zástupců členských států na zasedání pracovní skupiny zřízené podle článku 29 Komise uvedla, že zaznamenaná prohlášení nebyla u účastníků ověřena. Komise uvedla, že pokud by byla prohlášení národních zástupců zveřejněna, odhalila by dřívější vyjednávací postoje příslušných členských států a narušila by další dialog mezi těmito členskými státy a Spojenými státy o provádění dohody FATCA a měla by škodlivý dopad na jejich mezinárodní vztahy. Poté, co Komise konstatovala, že stěžovatelka by se mohla obrátit na jednotlivé členské státy, pokud by si přála získat více informací o dvoustranných jednáních, uvedla, že zveřejnění příslušných odstavců by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy.

55. Komise tak zveřejnila poslední dva odstavce dokumentu 1, v nichž je uveden návrh Komise a reakce předsednictví Rady.

56. Ve svých připomínkách stěžovatelka tvrdila, že Komise je při zveřejňování dokumentů příliš restriktivní.

Posouzení veřejného ochránce práv po druhém doporučení

57. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že na základě jejího doporučení Komise dotčené dokumenty přezkoumala a poskytla přístup k dokumentům 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední stranu 10) a širší veřejnosti přístup k dokumentům 1, 11 a 12 a 13. Kromě toho Komise podrobněji a přesvědčivěji vysvětlila své odepření přístupu ke zbývajícím dotčeným dokumentům. Veřejná ochránkyně práv je na základě své kontroly dotčených dokumentů přesvědčena, že rozhodnutí Komise o těchto dokumentech po jejím opětovném přezkumu je oprávněné.

58. S ohledem na výše uvedené skutečnosti veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise druhé doporučení přijala a provedla.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá s tímto závěrem:

Komise doporučení veřejné ochránkyně práv přijala a provedla.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Štrasburk, 31. března 2016

[1] Úř. věst. Věc Sophie in ’t Veld v. Evropská komise, T-301/10, ECLI:EU:T:2013:135, body 108–109.

[2] Úř. věst. Výše uvedený rozsudek Sison v. Rada, bod 34.

[3] http://ec.europa.eu/justice/data-protection/article-29/documentation/other-document/files/2012/20120621_letter_to_taxud_fatca_en.pdf

 

[1] http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/index.cfm?fuseaction=search&language=en&CFID=5964662&CFTOKEN=7257d54c7c576cce-D3719996-95D0-B4B1-3D054B525C7BE537&jsessionid=960416548cb8ad57b00de64102a681418474TR. Veřejný ochránce práv si je dobře vědom toho, že dodržení povinnosti registrace dokumentů v souladu s článkem 11 nařízení č. 1049/2001 nelze vymáhat prostřednictvím žádosti o přístup k dokumentům (výše uvedený rozsudek Strack, bod 44), ale projednávaná věc slouží jako příklad, pokud by Komise vložila tyto dokumenty do veřejného rejstříku, byla by velmi užitečná.

 

[1] Úř. věst. Zde uvedená zkrácená verze shrnuje souvislosti, původní a potvrzující žádosti stěžovatele, odpovědi Komise a korespondenci vedoucí k podání stížnosti veřejnému ochránci práv. Další informace naleznete v úplném znění návrhu doporučení veřejného ochránce práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/draftrecommendation.faces/en/58452/html.bookmark

[2] Úř. věst. Další informace o FATCA naleznete na adrese http://en.wikipedia.org/wiki/Foreign_Account_Tax_Compliance_Act

[3] Úř. věst. Do těchto jednání se zapojily tyto členské státy EU: Spojené království, Francie, Německo, Itálie a Španělsko.

[4] Úř. věst. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[5] Úř. věst. Dokument 1 (oddíl 5 souhrnného zápisu ze zasedání Skupiny pro daňovou politiku (TPG) o FATCA dne 19. ledna 2011), dokument 2 (pracovní dokument pro zasedání TGP – „Současný stav FATCA“), dokument 3 (oddíl o FATCA v souhrnném zápisu ze zasedání TGP dne 6. února 2012), dokument 4 (dopis Rady EU a Evropské komise orgánům USA ze dne 24. března 2011), dokument 5 (pracovní dokument pro zasedání pracovní skupiny IV (Přímé zdanění), dokument 6 (bod 2 pořadu jednání souhrnného zápisu ze zasedání pracovní skupiny IV s názvem „FATCA: aktuální stav včetně otázek ochrany údajů“), dokument 7 (zápisy ze zasedání Komise, členských států, ministerstva financí USA a OECD od 3. března 2011 do 27. dubna 2012 – 12 dokumentů), Dokument 8 (dopis Komise orgánům USA ze dne 15. července 2011), dokument 9 (e-mail orgánů USA Komisi ze dne 24. září 2011 a příloha), dokument 10 (dopis Komise orgánům USA ze dne 23. listopadu 2011), dokument 11 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních FATCA na zasedání Pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 7. prosince 2011), dokument 12 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních FATCA na zasedání Pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 18. ledna 2012), dokument 13 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních FATCA na zasedání Pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 7. března 2012), dokument 14 (e-mailová korespondence mezi Komisí, členskými státy, ministerstvem financí USA a OECD od prosince 2011 do dubna 2012 týkající se stanoviska pracovní skupiny zřízené podle článku 29 o vzájemném působení ustanovení FATCA se směrnicí 95/46), dokument 15 (e-mail mezi Komisí, členskými státy, ministerstvem financí USA a OECD od dubna 2011 do dubna 2012 týkající se provádění FATCA).

[6] Úř. věst. Komise uplatnila následující výjimky podle článku 4 nařízení č. 1049/2001:

„1. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

a) veřejný zájem, pokud jde o:

....

— mezinárodní vztahy,

— finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku [Unie] nebo členského státu;

b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů.

...

3. Přístup k dokumentu vypracovanému orgánem pro vnitřní použití nebo obdrženému orgánem, který se týká záležitosti, v níž orgán nepřijal rozhodnutí, se odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

[7] Úř. věst. Článek 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví:

„V případě žádosti týkající se velmi dlouhého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů se může dotyčný orgán s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení.“

[8] Úř. věst. Věc T-2/03 Verein für Konsumenteninformation v. Komise, Sb. rozh. 2005, s. II-1121.

[9] Úř. věst. Další informace o souvislostech stížnosti, argumentech stran a šetření veřejného ochránce práv naleznete v úplném znění návrhu doporučení veřejného ochránce práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/draftrecommendation.faces/en/58452/html.bookmark.

[10] Veřejný ochránce práv shledal, že nedodržení zákonných lhůt pro vyřízení žádosti o přístup k dokumentům nepředstavuje za okolností daného případu nesprávný úřední postup. V tomto případě Komise poskytla úplný a podrobný seznam všech dokumentů spadajících do oblasti působnosti žádosti stěžovatele, rozdělila žádost na čtyři šarže, vzhledem k podrobnému harmonogramu pro vyřízení žádosti a nakonec poté, co stěžovatel odmítl souhlasit s navrhovaným spravedlivým řešením, provedla individuální posouzení všech dokumentů v mezích harmonogramu, který si Komise sama stanovila. Viz rozhodnutí evropské veřejné ochránkyně práv o uzavření šetření stížnosti 1869/2013/AN proti Evropské komisi, body 16–30, k dispozici na adrese http://www.ombudsman.europa.eu/cases/decision.faces/en/58251/html.bookmark

[11] Věc T-392/07 Guido Strack v. Evropská komise, ECLI:EU:T:2013:8, body 50–51, potvrzená v odvolacím řízení ve věci C-127/13 P Guido Strack v. Evropská komise, rozsudek ze dne 2. října 2014, ECLI:EU:C:2014:2250.

[12] Věc C-127/13 P Guido Strack v. Evropská komise, bod 25, a věc C-362/08 P Internationaler Hilfsfonds v. Komise, EU:C:2010:40, bod 53.

[13] Věc C-127/13 P Guido Strack v. Evropská komise, bod 26.

[14] Věc C-127/13 P Guido Strack v. Evropská komise, body 27–8.

[15] Body 45-50 doporučení veřejného ochránce práv.