Pozadí [1]

1. Tato stížnost se týká přístupu k dokumentům týkajícím se korespondence mezi Evropskou komisí, některými členskými státy EU a orgány Spojených států (USA) o důsledcích amerického zákona o podávání informací o zahraničních účtech pro daňové účely (FATCA). Stížnost podala poslankyně Evropského parlamentu Sophie In't Veldová.

2. FATCA byla podepsána do federálního zákona USA v březnu 2010 [2]. Cílem zákona FATCA je předcházet přeshraničním daňovým únikům fyzických a právnických osob, které jsou státními příslušníky USA. FATCA vyžaduje, aby finanční instituce (dále jen "FFI") mimo USA hlásily své klienty americkému Internal Revenue Service. Vzhledem k obavám, že FATCA pravděpodobně způsobí značné obtíže finančním institucím EU kvůli vysokým nákladům na dodržování předpisů a riziku porušení právních předpisů členských států (zejména v oblasti ochrany údajů), zahájila Komise spolu s pěti členskými státy [3] v roce 2011 dialog s ministerstvem financí USA.

3. V roce 2012 podal stěžovatel Komisi žádost podle nařízení č. 1049/2001 [4] o přístup veřejnosti ke "veškerým dokumentům v držení Komise týkajícím se korespondence a rozhovorů mezi Komisí, dotčenými členskými státy EU a orgány USA o důsledcích zákona FATCA, a zejména o "vládních"řešeních.

4. Komise určila 15 dokumentů/souborů dokumentů [5] a poskytla plný přístup k dokumentům 4 a 5.

5. V návaznosti na žádost stěžovatele o přezkum (známou jako „potvrzující žádost“) se Komise dne 28. srpna 2012 rozhodla poskytnout částečný přístup k dokumentům 1, 2, 3, 6, 7 písm. a) až c) a k), 8, 10 a 11 (rozhodnutí Komise ze dne 28. srpna 2012). Komise odepřela přístup k dokumentům 7(d - j) a (l), 9, 12 a 13 v plném rozsahu [6].

6. Pokud jde o e-maily uvedené v souborech dokumentů 14 a 15, Komise uvedla, že tyto e-maily činily více než tisíc stran a obsahovaly více než 200, resp. 4 000 e-mailů. Komise navrhla hledat spravedlivé řešení v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 a požádala stěžovatelku, aby zúžila rozsah své žádosti [7]. Podpůrně Komise požádala stěžovatelku, aby souhlasila s tím, že vyřízení její žádosti bude trvat déle a bude spočívat v po sobě jdoucích šaržích dokumentů, které jí budou zasílány v průběhu analýzy.

7. Poté, co stěžovatelka odmítla zúžit rozsah své žádosti týkající se dokumentů 14 a 15, Komise tvrdila, že s ohledem na rozsudek Tribunálu ve věci VKI [8] by individuální posouzení každého příslušného e-mailu znamenalo velmi značnou administrativní zátěž, která by paralyzovala práci příslušného útvaru Komise. Komise měla za to, že žádost stěžovatelky je nepřiměřená, a znovu ji vyzvala, aby rozsah své žádosti zúžila.

8. Po řadě výměn stěžovatelka dne 13. června 2013 požádala Komisi, aby jí do konce června poskytla přístup k souborům dokumentů 14 a 15. Komise v duchu čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 navrhla uspořádat schůzku mezi stěžovatelkou a vyššími úředníky GŘ TAXUD, kteří by mohli odpovědět na otázky stěžovatelky, poskytnout kontext a souvislosti a lepší přehled o této záležitosti, aby mohla svou žádost zúžit. Podpůrně Komise navrhla postup, který by zúžil rozsah žádosti stěžovatele a rozložil proces jeho přezkumu.

9. Nespokojen s návrhem Komise se stěžovatel dne 19. července 2013 obrátil na evropského veřejného ochránce práv [9].

10. Dne 13. srpna 2013 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření stížnosti a zjistila tato tvrzení a tvrzení:

1) Komise nevyřídila žádost stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům v souladu s platnými procesními pravidly.

Na podporu svého prvního tvrzení stěžovatelka tvrdila, že pokud jde o soubory dokumentů 14 a 15, Komise nerozhodla o její žádosti o přístup, a překročila proto přiměřené lhůty pro odpověď, čímž porušila nařízení 1049/2001 a článek 17 Evropského kodexu řádné správní praxe (dále jen „ECGAB“).

2) V rozporu s hmotněprávními pravidly zakotvenými v nařízení č. 1049/2001 Komise neposkytla veřejnosti úplný přístup k požadovaným dokumentům.

Stěžovatel tvrdil, že pokud jde o dokumenty 1 až 3 a 6 až 13, Komise v rozsahu, v němž tyto dokumenty nebo jejich části nebyly zpřístupněny, neodůvodnila použití výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce.

3) Komise by měla bez dalšího odkladu přezkoumat žádost stěžovatele o přístup k souborům dokumentů 14 a 15.

4) Komise by měla poskytnout veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům.

11. V průběhu šetření veřejná ochránkyně práv nahlédla do příslušného spisu Komise a zaslala zprávu o této kontrole Komisi a stěžovateli.

12. Dne 3. prosince 2014 předložila veřejná ochránkyně práv Komisi doporučení. Dne 19. prosince 2014 se Komise písemně obrátila na stěžovatele a poskytla mu více informací o e-mailech spadajících do rozsahu žádosti stěžovatele o přístup k souborům dokumentů 14 a 15. Dne 6. ledna 2015 stěžovatelka odpověděla, že její žádost o přístup se týká všech dokumentů, které spadají do oblasti její žádosti.

13. Komise zaslala svou odpověď na doporučení veřejné ochránkyně práv dne 12. června 2015. Současně dne 19. května 2015 a 23. července 2015 zaslala další odpovědi stěžovateli v kopii veřejné ochránkyni práv a dále zpřístupnila dokumenty. Veřejná ochránkyně práv obdržela připomínky stěžovatele dne 23. července 2015 a 29. září 2015.

14. Při zvažování (níže) odpovědi Komise na její doporučení obsahuje veřejná ochránkyně práv stručné shrnutí odůvodnění, které vedlo k doporučením, shrnutí argumentů, které jí byly předloženy, a poté její konečné posouzení.

Tvrzení, že Komise nevyřídila žádost stěžovatele o přístup veřejnosti k souborům dokumentů 14 a 15 v souladu s platnými procesními pravidly a souvisejícím tvrzením

Odůvodnění veřejného ochránce práv vedoucí k prvnímu doporučení

15. Nařízení č. 1049/2001 obsahuje zvláštní pravidla, která se použijí při vyřizování žádostí o přístup k „velmi velkému počtu dokumentů“. Tato pravidla umožňují orgánům EU odchýlit se za výjimečných okolností od běžně použitelných pravidel a stanoví a) možnost v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 „neformálně konzultovat žadatele s cílem nalézt spravedlivé řešení“a b) možnost v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 prodloužit obecně použitelnou lhůtu 15 pracovních dnů na odpověď na potvrzující žádost o dalších 15 pracovních dnů.

16. V tomto případě Komise fakticky pozastavila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost stěžovatele týkající se souborů dokumentů 14 a 15 a podmínila tuto odpověď nalezením spravedlivého řešení. Komise tak spojila tyto dvě procesní možnosti.

17. Veřejný ochránce práv však poukázal na to, že Komise je povinna při jednáních se stěžovatelem dodržovat přísnou lhůtu stanovenou v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 s cílem nalézt spravedlivé řešení v souladu s čl. 6 odst. 3 [10].

18. V této konkrétní otázce Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") rozhodl, že nařízení 1049/2001 neumožňuje odchylku od platných lhůt [11]. SDEU rozhodl, že tyto lhůty jsou určující, pokud jde o průběh řízení o přístupu k dokumentům v držení orgánů, a že cílem těchto lhůt je dosáhnout rychlého a jednoduchého vyřízení žádostí o přístup k dokumentům [12]. Možnost spravedlivého řešení podle čl. 6 odst. 3 se proto může týkat pouze obsahu nebo počtu požadovaných dokumentů [13].

19. SDEU rovněž rozhodl takto: „[...] je pravda, že ze zásady proporcionality vyplývá, že orgány mohou ve zvláštních případech, kdy by objem dokumentů, k nimž je požadován přístup nebo v nichž by počet pasáží, které mají být sankcionovány, představoval nepřiměřenou administrativní zátěž, vyvážit zájem žadatele o přístup a pracovní zátěž vyplývající ze zpracování žádosti o přístup za účelem ochrany zájmů řádné správy [...]. Dovolávání se zásady proporcionality však nemůže umožnit změnu lhůt stanovených nařízením č. 1049/2001, aniž by došlo k právní nejistotě“[14]. Veřejný ochránce práv odůvodnil, že důraz Soudního dvora na potřebu právní jistoty má v této souvislosti chránit postavení žadatelů, konkrétně že jejich právo zahájit soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv nebude ohroženo pozastavením lhůty stanovené v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Tato nápravná opatření nesmí být pozastavena ani podmíněna úsilím Komise o nalezení spravedlivého řešení. To však bylo důsledkem toho, co Komise v projednávané věci – nesprávně – učinila.

20. Pokud jde o návrhy Komise na spravedlivé řešení v tomto případě, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že informace, které poskytla, neposkytly stěžovatelce dostatečné pochopení obsahu požadovaných dokumentů, a tudíž skutečnou příležitost zúžit rozsah její žádosti [15].

21. Na základě výše uvedených skutečností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise nevyužila všech možných a přiměřených prostředků k vyjednání spravedlivého řešení se stěžovatelem. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že návrhy Komise měly obsahovat přinejmenším mnohem podrobnější popis (kategorií) dokumentů, na něž se vztahuje

žádost stěžovatele, pokud možno obsah a v ideálním případě odkazy na rejstřík dokumentů Komise [1].

22. Pokud jde o návrh na postupné přezkoumání požadovaných dokumentů, veřejná ochránkyně práv uznala, že Komise je oprávněně znepokojena dopadem, který by mohlo mít rychlejší zpracování souborů dokumentů 14 a 15 na vyřízení ostatních částí žádosti stěžovatele, jakož i na žádosti o přístup od jiných žadatelů. Pokud však Komise předloží návrh spravedlivého řešení, nemůže upustit od podání žádosti o přístup pouze z toho důvodu, že žadatel s tímto návrhem nesouhlasí.

23. S ohledem na výše uvedená zjištění dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že a) tím, že v příslušné lhůtě nepředložila vhodný/přiměřený návrh spravedlivého řešení, a b) tím, že podmínila přijetí opatření na základě potvrzující žádosti stěžovatele nalezením spravedlivého řešení, se Komise dopustila nesprávného úředního postupu.

24. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že zásady řádné správy vyžadují, aby v zájmu posílení ochrany základního práva občanů na přístup k dokumentům orgán EU bez ohledu na uplynutí zákonné lhůty stále hledal přiměřené způsoby, jak s žadatelem nalézt spravedlivé řešení. Pokud by však nebylo možné nalézt spravedlivé řešení, a to ani po vynaložení dalšího úsilí ze strany Komise, musela by Komise přistoupit k individuálnímu přezkumu požadovaných dokumentů.

25. Veřejný ochránce práv proto v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv vydal toto doporučení:

Komise by se měla znovu pokusit o spravedlivé řešení žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům 14 a 15. Komise by přitom měla stěžovatelce poskytnout dostatečné podrobnosti v souladu s [analýzou veřejné ochránkyně práv], které by stěžovatelce umožnily zúžit rozsah její žádosti, pokud si to přeje. Tento návrh by měl být předložen nejpozději do 15 pracovních dnů. V případě, že by stěžovatel tento návrh nepřijal, měla by Komise bez dalšího prodlení přistoupit k posouzení dotčených dokumentů.“

Odpověď Komise

26. V reakci na první doporučení veřejné ochránkyně práv týkající se souborů dokumentů 14 a 15 se Komise znovu pokusila nalézt spravedlivé řešení, určila šest kategorií dokumentů spadajících do oblasti působnosti žádosti a vyzvala stěžovatelku, aby svou žádost zúžila. Stěžovatel však návrh Komise nepřijal.

27. Komise ve svém podrobném stanovisku uvedla, že vyčerpávajícím způsobem prověřila více než 5 000 e-mailů a tyto e-maily konsolidovala odstraněním duplikátů. Komise rozdělila dokumenty do dvou kategorií: dokumenty, které obsahovaly důležité věcné informace, a dokumenty, které je neobsahovaly. Komise poté přistoupila k posouzení první kategorie dokumentů.

28. V důsledku toho Komise dne 19. května 2015 zaslala stěžovateli seznam dokumentů spadajících do dvou výše uvedených kategorií a poskytla úplný nebo částečný přístup k 253 dokumentům. Komise uvedla, že aktivně pracuje na dokončení posouzení všech relevantních dokumentů a že bude následovat další konečná odpověď.

29. Souběžně s posouzením vlastních dokumentů Komise konzultovala více než 25 třetích stran, včetně dalších orgánů EU, členských států, třetích zemí, podnikatelských sdružení a dalších soukromých subjektů, s cílem zjistit jejich názory na možné zpřístupnění dokumentů, které od nich pocházejí.

30. Ve své konečné odpovědi ze dne 23. července 2015 Komise informovala stěžovatele, že posoudila zbývajících 85 dokumentů v první kategorii. Odpovědi autorů dokumentů sahají od neposkytnutí odpovědi (Spojené státy), přes umožnění různých úrovní přístupu veřejnosti, odepření přístupu až po tvrzení, že dotčené dokumenty nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001. Komise na základě tohoto posouzení poskytla plný přístup (s výhradou úpravy osobních údajů) k 29 dokumentům, částečný přístup k 30 dokumentům a odmítla zpřístupnit 26 dokumentů.

31. Hlavním důvodem, který Komise uvedla k odůvodnění svého odmítnutí, byla výjimka týkající se ochrany mezinárodních vztahů [čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážka nařízení č. 1049/2001]. Po podrobné analýze dokumentů nebo částí dokumentů, které by mohly spadat do působnosti této výjimky, Komise tvrdila, že není schopna odhalit postoje stran jednání, jako jsou Spojené státy, členské státy EU nebo třetí země. Měl totiž za to, že existuje zřejmé riziko, že zpřístupnění těchto dokumentů by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy, a to nejen v rámci provádění dohody FATCA, ale i s ohledem na jakákoli další budoucí dvoustranná jednání se Spojenými státy.

32. Pokud jde o výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů (čl. 4 odst. 2 první odrážka nařízení č. 1049/2001), Komise uvedla, že konzultovala třetí osobu, od níž pocházejí dva dokumenty, a že tato třetí osoba souhlasila s rozsáhlým zpřístupněním s výhradou určitých úprav. Kromě toho Komise konzultovala s jinou třetí stranou strategii lobbingu, kterou tato třetí strana uplatňovala v roce 2011 ve vztahu k zákonu FATCA. I když tato třetí osoba nesouhlasila se zpřístupněním dokumentů v plném rozsahu, Komise provedla posouzení a zpřístupnila dokumenty, které byly předmětem úprav osobních údajů.

33. Stěžovatelka ve svých připomínkách zdůraznila potřebu zajistit plnou otevřenost a tvrdila, že Komise je při zveřejňování (částí) dokumentů příliš restriktivní. Stěžovatel uvedl, že některé dokumenty jsou cenzurovány do té míry, že není možné ověřit, zda je utajení odůvodněné. Žadatel dále tvrdil, že skutečnost, že Spojené státy americké nereagovaly na konzultaci Komise, by neměla automaticky vést k tomu, že Komise odmítne zpřístupnit dokumenty USA.

Posouzení veřejného ochránce práv

34. Veřejná ochránkyně práv s potěšením konstatuje, že Komise provedla její doporučení a znovu se pokusila nalézt spravedlivé řešení ve stanovené lhůtě. Navzdory skutečnosti, že stěžovatel navrhované řešení nepřijal, nic nenasvědčuje tomu, že by Komise neprokázala skutečné odhodlání provést doporučení veřejné ochránkyně práv.

35. Komise dále řádně posoudila relevantní dokumenty, jejichž výsledkem bylo další zpřístupnění značného počtu dokumentů.

36. Přitom je povzbudivé poznamenat, že se Komise řídila návrhem uvedeným ve zprávě o kontrole veřejné ochránkyně práv, který poukázal na to, že mezi dotčenými e-maily došlo k významnému překrývání. Mnohé z těchto e-mailů (a jejich příloh) byly replikovány v dokumentech spadajících do oblasti působnosti žádosti. Identifikací překrývání Komise nakonec učinila to, o co stěžovatele ve skutečnosti požádala, tj. výrazně snížila počet dokumentů, na které se žádost stěžovatele vztahuje, aniž by bylo nutné rozsah žádosti zúžit. Tato "úklidová" operace umožnila Komisi provést důkladné posouzení příslušných dokumentů a mnohé z nich nakonec zpřístupnit.

37. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv oceňuje značné úsilí, které Komise vynaložila na přijetí a provedení jejího doporučení.

38. Stěžovatel však tvrdil, že zpřístupnění bylo a) příliš omezující a b) že Komise neměla odmítnout zpřístupnění dokumentů pocházejících ze Spojených států amerických pouze proto, že Spojené státy americké neodpověděly na konzultaci Komise.

39. Pokud jde o písmeno a), je důležité vyjasnit, že šetření veřejné ochránkyně práv se zaměřuje na postupy, kterými se Komise řídí při hledání spravedlivého řešení žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům. Vzhledem k tomu, že, jak je uvedeno v inspekční zprávě, veřejný ochránce práv obdržel pouze vzorek souborů dokumentů 14 a 15, není schopen posoudit, zda bylo spoléhání Komise na uplatňované výjimky odůvodněné. To by vyžadovalo další šetření a podrobné posouzení velkého množství jednotlivých dokumentů.

40. Pokud jde o písmeno b), na základě pečlivého přečtení odpovědi Komise ze dne 23. července 2015 je zřejmé, že nereagování Spojených států amerických na konzultaci Komise nevedlo „automaticky“ k odmítnutí Komise poskytnout přístup k těmto dokumentům, jak navrhuje stěžovatel. Komise totiž odkázala na prohlášení orgánů USA v rámci konzultace před rozhodnutím ze dne 28. srpna 2012,

, v němž orgány USA jasně odmítly udělit souhlas se zpřístupněním dokumentů, které od nich pocházejí. Po tomto odmítnutí však následovalo vlastní posouzení Komise, na jehož základě se Komise rozhodla odepřít přístup k dotčeným dokumentům.

41. S ohledem na tyto úvahy veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise přijala první doporučení a přijala vhodná opatření k jeho provedení.

Tvrzení, že Komise v rozporu s hmotněprávními pravidly zakotvenými v nařízení č. 1049/2001 neposkytla veřejnosti plný přístup k dokumentům č. 1, 2, 3 a 6 až 13, jakož i související tvrzení

Odůvodnění veřejného ochránce práv vedoucí k druhému doporučení

42. Komise odepřela přístup nebo poskytla pouze částečný přístup k těmto dokumentům na základě výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy, stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

43. Veřejná ochránkyně práv ve svém doporučení odkázala na příslušnou judikaturu [1], a zejména na skutečnost, jak rozhodl Soudní dvůr, že zvláště citlivá a podstatná povaha zájmů chráněných čl. 4 odst. 1 písm. a) ve spojení se skutečností, že orgán musí odepřít přístup, pokud by zpřístupnění dokumentu ohrozilo ochranu některého z těchto zájmů, vyžaduje, aby bylo při rozhodování o takových případech postupováno s velkou péčí. Podle Soudního dvora tedy takové rozhodnutí zahrnuje určitý prostor pro uvážení. Z tohoto důvodu Soudní dvůr rozhodl, že přezkum legality rozhodnutí orgánů o odepření přístupu k dokumentům na základě výjimek týkajících se veřejného zájmu stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a povinnosti uvést odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci [2].

44. S ohledem na judikaturu Soudního dvora a po pečlivém přezkoumání příslušných dokumentů dospěl veřejný ochránce práv k následujícím závěrům.

45. V případě dokumentů označených jako dokumenty 7 d) až 7 j), 7 l) a dokument 9, k nimž nebyl poskytnut přístup, a rovněž v případě dokumentu 2, dokumentu 6 (od poloviny strany 10 do strany 13), dokumentů 7 a), 7 b), 7 c) 7 l) a dokumentu 10, k nimž byl poskytnut částečný přístup, veřejný ochránce práv shledal, že tyto dokumenty obsahují citlivé informace týkající se mezinárodních vztahů EU a jejích členských států. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že se Komise v době přijetí rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatele nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když odepřela přístup k těmto dokumentům nebo k jejich částem. Měla proto za to, že odmítnutí Komise neposkytnout přístup k těmto dokumentům bylo v podstatě odůvodněné.

46. Pokud jde o dokumenty, k nimž byl poskytnut částečný přístup a které byly označeny jako dokumenty 1, 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední stranu 10), veřejný ochránce práv měl na základě kontroly dokumentů za to, že výmazy provedené Komisí obsahovaly informace, které již byly do značné míry zpřístupněny (například v dokumentu 4 nebo ve zveřejněných částech dokumentu 2). Veřejná ochránkyně práv proto konstatovala, že Komise neposkytla dostatečná vysvětlení, která by toto vypuštění odůvodnila.

47. Pokud jde o dokumenty označené jako dokument 11 (částečný přístup) a dokumenty 12 a 13 (bez přístupu), které se týkají výměn a práce Pracovní skupiny pro ochranu údajů zřízené podle článku 29 a které podrobně popisují názory a argumenty týkající se dopadu zákona FATCA na pravidla členských států v oblasti ochrany údajů, veřejná ochránkyně práv se na základě své kontroly dokumentů domnívala, že spadají do obecné působnosti výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu v oblasti mezinárodních vztahů. Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že Komise přesvědčivě nevysvětlila, jak by zpřístupnění těchto dokumentů skutečně a do jaké míry ohrozilo ochranu veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy. To platí zejména vzhledem k tomu, že Komise ve svém rozhodnutí ze dne 28. srpna 2012 poskytla odkaz na dopis, který obsahoval podrobný postoj pracovní skupiny zřízené podle článku 29 k této záležitosti [3]. Krom toho, pokud jde o dokumenty 12 a 13, k nimž byl odepřen přístup v plném rozsahu, Komise nevysvětlila, proč k nim není možný alespoň částečný přístup. Vzhledem k tomu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise neposkytla přesvědčivé vysvětlení, jak by zpřístupnění těchto dokumentů nebo jejich částí mohlo vážně poškodit zájmy chráněné dotčenou výjimkou.

48. Na základě výše uvedených skutečností veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise neposkytla tak široký přístup k dokumentům 1, 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední stranu 10), jak měla učinit. Komise navíc neuvedla uspokojivé důvody pro odepření přístupu k dokumentu 11 (částečný přístup) a dokumentům 12 a 13 (žádný přístup). Jednalo se o nesprávný úřední postup.

49. K nápravě nesprávného úředního postupu vydal veřejný ochránce práv v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv toto doporučení:

Komise by měla znovu přezkoumat žádost stěžovatele o přístup k nezveřejněným dokumentům nebo jejich částem, pokud jde o dokument 1, dokument 3, dokument 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední stranu 10), dokument 11 a dokumenty 12 a 13.“

Odpověď Komise

50. Komise uvedla, že po přezkumu dokumentů může zpřístupnit dokument č. 3 a příslušné části dokumentu č. 6, neboť důvody, které odůvodňovaly původní odmítnutí zpřístupnění, se již neuplatňují.

51. Pokud jde o dokumenty 11, 12 a 13, Komise tvrdila, že se zasedání pracovní skupiny zřízené podle článku 29 účastnila pouze jako pozorovatel a že zápisy z jednání GŘ TAXUD navíc nepředstavují oficiální záznam těchto zasedání, jelikož nebyly zaslány účastníkům k ověření. Názory národních zástupců vyjádřené na těchto zasedáních navíc nemusí odpovídat oficiálnímu postoji příslušných členských států vůči jejich vyjednávacímu partnerovi, Spojeným státům americkým. Vzhledem k době, která uplynula od jednání, je riziko, že by zveřejnění nemuselo představovat postoj dotčeného členského státu, vyšší vzhledem k tomu, že již není možné ověřit správnost zápisů s účastníky. Komise dodala, že ačkoli několik členských států mezitím uzavřelo dohody FATCA se Spojenými státy, některé z nich tak neučinily. I v prvním případě jsou však aspekty těchto dohod týkající se ochrany údajů stále kontroverzní a podléhají probíhající interní diskusi a dohledu ze strany vnitrostátních orgánů pro ochranu údajů. Komise dále tvrdila, že vzhledem k tomu, že aspekty FATCA týkající se ochrany údajů jsou rovněž relevantní pro globální standard OECD pro automatickou výměnu informací o finančních účtech pro daňové účely, mohlo by zveřejnění těchto raných úvah ohrozit probíhající jednání o provádění standardu OECD.

52. V této souvislosti Komise tvrdila, že úplné zpřístupnění dokumentů 11, 12 a 13 by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy, a rovněž by poškodilo probíhající práci pracovní skupiny zřízené podle článku 29, a že by proto jejich zpřístupnění vážně ohrozilo probíhající rozhodovací proces této skupiny odborníků.

53. Komise však uvedla, že výše uvedené úvahy se nevztahují na podkladové informace a na postoj Komise vyjádřený jejími zástupci na uvedených schůzkách ani na bod „Další kroky“ uvedený na konci zápisu, pokud neodrážejí postoj členských států. Komise uvedla, že vývoj od jejího rozhodnutí ze dne 28. srpna 2012 o potvrzující žádosti stěžovatele jí umožnil poskytnout širší částečný přístup k dokumentu 11 a částečný přístup k dokumentům 12 a 13.

54. Konečně, pokud jde o dokument č. 1, Komise uvedla, že do působnosti žádosti spadá pouze bod 5 tohoto dokumentu. Komise uvedla, že již poskytla přístup k prvnímu pododstavci a že následující tři odstavce představují interní záznam postojů vyjádřených třemi členskými státy na této schůzce. Stejně jako v případě argumentů týkajících se názorů zástupců členských států na zasedání pracovní skupiny zřízené podle článku 29 Komise uvedla, že zaznamenaná prohlášení nebyla u účastníků ověřena. Komise uvedla, že pokud by byla prohlášení národních zástupců zveřejněna, odhalila by počáteční vyjednávací postoje příslušných členských států a narušila by další dialog mezi těmito členskými státy a Spojenými státy o provádění dohody FATCA a měla by nepříznivý dopad na jejich mezinárodní vztahy. Poté, co Komise konstatovala, že stěžovatelka může kontaktovat jednotlivé členské státy, pokud si přeje získat více informací o dvoustranných jednáních, uvedla, že zveřejnění příslušných odstavců by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy.

55. Komise tak zveřejnila poslední dva odstavce dokumentu 1, v nichž je uveden návrh Komise a reakce předsednictví Rady.

56. Stěžovatelka ve svém vyjádření tvrdila, že Komise je při zpřístupňování dokumentů příliš restriktivní.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po druhém doporučení

57. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise na základě jejího doporučení přezkoumala dotčené dokumenty a poskytla přístup k dokumentům 3 a 6 (pouze pokud jde o strany 9 až střední stranu 10) a širší přístup veřejnosti k dokumentům 1, 11 a 12 a 13. Kromě toho Komise poskytla podrobnější a přesvědčivější vysvětlení svého odmítnutí poskytnout přístup ke zbývajícím dotčeným dokumentům. Veřejná ochránkyně práv je na základě kontroly dotčených dokumentů přesvědčena, že rozhodnutí Komise o těchto dokumentech po jejich opětovném přezkoumání je oprávněné.

58. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise druhé doporučení přijala a provedla.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Komise doporučení veřejné ochránkyně práv přijala a provedla.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Štrasburk, 31. března 2016

[1] Věc T-301/10, Sophie in ’t Veld v. Evropská komise, ECLI:EU:T:2013:135, body 108–109.

[2] Výše uvedený rozsudek Sison v. Rada, bod 34.

[3] http://ec.europa.eu/justice/data-protection/article-29/documentation/other-document/files/2012/20120621_letter_to_taxud_fatca_en.pdf

 

[1] http://ec.europa.eu/transparency/regdoc/index.cfm?fuseaction=search&language=en&CFID=5964662&CFTOKEN=7257d54c7c576cce-D3719996-95D0-B4B1-3D054B525C7BE537&jsessionid=960416548cb8ad57b00de64102a681418474TR. Veřejný ochránce práv si je dobře vědom toho, že splnění povinnosti registrace dokumentů podle článku 11 nařízení č. 1049/2001 nelze vymáhat prostřednictvím žádosti o přístup k dokumentům (výše uvedený rozsudek Strack, C-127/13 P, bod 44), ale tento případ slouží jako příklad, kdy by bylo velmi užitečné, kdyby Komise tyto dokumenty zapsala do veřejného rejstříku.

 

[1] Zde uvedená zkrácená verze shrnuje souvislosti, původní a potvrzující žádosti stěžovatele, odpovědi Komise a korespondenci, která vedla ke stížnosti veřejnému ochránci práv. Další informace naleznete v úplném znění návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/draftrecommendation.faces/cs/58452/html.bookmark

[2] Více informací o FATCA naleznete na http://en.wikipedia.org/wiki/Foreign_Account_Tax_Compliance_Act

[3] Do těchto diskusí se zapojily tyto členské státy EU: Spojené království, Francie, Německo, Itálie a Španělsko.

[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[5] Dokument 1 (oddíl 5 souhrnného zápisu ze zasedání Skupiny pro daňovou politiku (TPG) o dohodě FATCA konaného dne 19. ledna 2011), dokument 2 (pracovní dokument pro zasedání skupiny TGP – „Stav dohody FATCA“), dokument 3 (oddíl o dohodě FATCA v souhrnném zápisu ze zasedání skupiny TGP konaného dne 6. února 2012), dokument 4 (dopis Rady EU a Evropské komise orgánům USA ze dne 24. března 2011), dokument 5 (pracovní dokument pro zasedání pracovní skupiny IV (Přímé daně), dokument 6 (bod pořadu jednání 2 souhrnného zápisu ze zasedání pracovní skupiny IV nazvaný „FATCA: aktuální stav včetně otázek ochrany údajů „), dokument 7 (zápisy ze zasedání za účasti Komise, členských států, ministerstva financí USA a OECD od 3. března 2011 do 27. dubna 2012 – 12 dokumentů), dokument 8 (dopis Komise orgánům USA ze dne 15. července 2011), dokument 9 (e-mail orgánů USA Komisi ze dne 24. září 2011 a příloha), dokument 10 (dopis Komise orgánům USA ze dne 23. listopadu 2011), dokumenty 11 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 7. prosince 2011), dokument 12 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 18. ledna 2012), dokument 13 (neoficiální zpráva TAXUD o jednáních pracovní skupiny zřízené podle článku 29 dne 7. března 2012), dokument 14 (e-mailová korespondence mezi Komisí a členy pracovní skupiny zřízené podle článku 29 od prosince 2011 do dubna 2012 týkající se stanoviska pracovní skupiny zřízené podle článku 29 o vzájemném působení ustanovení směrnice FATCA se směrnicí 95/46), Dokument 15 (e-mailová korespondence mezi Komisí, členskými státy, ministerstvem financí USA a OECD od dubna 2011 do dubna 2012 týkající se provádění zákona FATCA).

[6] Komise se dovolávala následujících výjimek podle článku 4 nařízení č. 1049/2001:

„1. Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

a) veřejný zájem, pokud jde o:

....

— mezinárodní vztahy,

— finanční, měnovou nebo hospodářskou politiku [Unie] nebo členského státu;

b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů.

...

3. Přístup k dokumentu, který orgán vypracoval pro vnitřní použití nebo obdržel a který se týká záležitosti, v níž orgán dosud nerozhodl, se odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

[7] Článek 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví:

„V případě žádosti týkající se velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů se může dotyčný orgán s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení.“

[8] Věc T-2/03 Verein für Konsumenteninformation v. Komise, Sb. rozh. 2005, s. II-1121.

[9] Další informace o souvislostech stížnosti, argumentech stran a šetření veřejného ochránce práv naleznete v úplném znění návrhu doporučení veřejného ochránce práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/draftrecommendation.faces/en/58452/html.bookmark.

[10] Veřejný ochránce práv zjistil, že nedodržení zákonných lhůt pro vyřízení žádosti o přístup k dokumentům nepředstavuje za okolností daného případu nesprávný úřední postup. V tomto případě Komise poskytla úplný a podrobný seznam všech dokumentů spadajících do rozsahu žádosti stěžovatele, rozdělila žádost do čtyř skupin, poskytla podrobný harmonogram pro vyřízení žádosti a nakonec poté, co stěžovatel odmítl souhlasit s navrhovaným spravedlivým řešením, provedla individuální posouzení všech dokumentů v rámci striktního harmonogramu, který si Komise stanovila. Viz rozhodnutí evropské veřejné ochránkyně práv, kterým se uzavírá šetření stížnosti 1869/2013/AN na Evropskou komisi, body 16–30, dostupné na adrese http://www.ombudsman.europa.eu/cases/decision.faces/en/58251/html.bookmark.

[11] Věc T-392/07 Guido Strack v. Evropská komise, ECLI:EU:T:2013:8, body 50–51, potvrzená v odvolacím řízení ve věci C-127/13 P Guido Strack v. Evropská komise, rozsudek ze dne 2. října 2014, ECLI:EU:C:2014:2250.

[12] Rozsudky Guido Strack v. Evropská komise, C-127/13 P, bod 25, a Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C-362/08 P, EU:C:2010:40, bod 53.

[13] Rozsudek Soudního dvora ve věci Guido Strack v. Evropská komise, C-127/13 P, bod 26.

[14] Rozsudek Soudního dvora ve věci Guido Strack v. Evropská komise, C-127/13 P, body 27–8.

[15] Body 45-50 doporučení veřejného ochránce práv.