ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Stěžovatel je předsedou sdružení X. Každý rok pořádá X vzdělávací program v evropských záležitostech.

2. Do roku 2008 probíhala školení v jedné z konferenčních místností Parlamentu (EAS 300). V roce 2008 Parlament odmítl obnovit povolení udělené X k využívání této zasedací místnosti nebo jakékoli zasedací místnosti v budovách Parlamentu. Rovněž odebrala členům X průkazy opravňující ke vstupu.

3. Stěžovatel se poté obrátil na veřejného ochránce práv.

PŘEDMĚT DOTAZU

4. Stěžovatel tvrdil, že Parlament neprávem odmítl vyhovět jeho žádosti o využití jeho pokojů a neprávem odebral členům X průkazy ke vstupu.

Na podporu tohoto tvrzení žadatel tvrdil, že:

a) rozhodnutí Parlamentu byla nevhodná, protože nebyla odůvodněná;

b) Parlament neuvedl právní základ pro takové opatření a neurčil možnosti odvolání;

c) rozhodnutí Parlamentu byla nepřiměřená;

d) Parlament nepožádal stěžovatele o další vysvětlení a nikdy na jeho žádost o schůzku neodpověděl;

e) Parlament zneužil své pravomoci, zejména tím, že proti němu vznesl nesprávná obvinění; a

f) Parlament porušil jeho legitimní očekávání, protože X několik let bez problémů využíval parlamentní místnosti.

5. Stěžovatel tvrdil, že Parlament by se měl omluvit a že X by mělo být povoleno používat parlamentní místnosti a získat průkazy opravňující ke vstupu do budov Parlamentu.

Šetření

6. Dne 5. února 2009 zaslal stěžovatel své obavy veřejnému ochránci práv. Dne 17. března 2009 zahájil veřejný ochránce práv šetření a postoupil stížnost Parlamentu, který zaslal veřejnému ochránci práv své stanovisko. Stanovisko bylo předáno stěžovateli, který poté předložil své připomínky.

Ombudsmanova analýza a závěry

A. Tvrzení o neoprávněném odmítnutí vyhovět žádosti stěžovatele o využití místností Parlamentu a odnětí průkazů opravňujících ke vstupu členům X

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

7. V únoru 2008 informoval Parlament stěžovatele, že X již nebude moci využívat konferenční místnost EAS 300. Své rozhodnutí založila na skutečnosti, že X účtuje účastníkům svých kurzů vstupné, zatímco využívání pokoje je bezplatné. Souhlasila s tím, že X může výjimečně využít prostor pro všechny činnosti, které jsou již naplánovány na akademický rok 2007–2008. V červenci 2008 požádal X o obnovení povolení k využívání konferenční místnosti EAS 300 pro akademický rok 2008–2009. Parlament svůj postoj nezměnil. V listopadu 2008 Parlament v reakci na žádosti stěžovatele dodal, že navzdory tomu, že odmítl poskytnout X místnost ve svých budovách, stěžovatel v listopadu 2008 nedodržel platná pravidla a rezervoval místnosti v budovách Parlamentu. Parlament konstatoval, že X stále účtuje poplatky účastníkům svých konferencí, což je v rozporu s pravidly Parlamentu. Parlament proto členům X odebral všechny průkazy opravňující ke vstupu.

8. Stěžovatel se domníval, že rozhodnutí Parlamentu nevyhovět jeho žádosti bylo přijato příliš rychle a nebylo opodstatněné. Pokud by Parlament požádal stěžovatele o vysvětlení a souhlasil s tím, že se s ním setká, jeho rozhodnutí by nebylo nesprávné. Vysvětlil, že všechny konference pořádané X jsou veřejné a svobodné. Dvě třetiny účastníků se účastní zdarma. Zbývající třetinu tvoří registrovaní členové. Správa jejich spisů je částečně hrazena registračním poplatkem a tito členové obdrží titul na konci školení. Rovněž objasnil, že místnosti pro konference v listopadu 2008 byly rezervovány v souladu s platnými pravidly a za podpory dvou poslanců Evropského parlamentu.

9. Parlament nedodržel článek 4 kodexu řádné správní praxe (dále jen „kodex“), neboť neodkázal na právní základ svých rozhodnutí. Parlament podle něj reagoval nepřiměřeně a porušil článek 6 kodexu. Parlament navíc zneužil své pravomoci (článek 7 kodexu) tím, že zabránil konání odborné přípravy, která byla v souladu s veřejným zájmem. Rovněž vznesla nesprávná obvinění, že stěžovatel porušil pravidla. Stěžovatel navíc tvrdil, že Parlament nedodržel článek 10 kodexu, neboť X bez problémů několik let využíval prostory Parlamentu. Nakonec uvedl, že Parlament neodůvodnil svá rozhodnutí (článek 18 kodexu) pouze stručným a nesprávným odůvodněním. Rovněž nezmínil možnosti odvolání (článek 19). Stěžovatelka se domnívala, že Parlament by se měl omluvit, a tvrdila, že X by mělo být povoleno používat místnosti Parlamentu a že by mu měly být uděleny průkazy ke vstupu do budov Parlamentu.

10. Ve svém stanovisku Parlament vysvětlil, že využívání jeho prostor externími subjekty se řídí pravidly pro využívání prostor Parlamentu externími subjekty [1] (dále jen "pravidla"). Konferenční místnost EAS 300 spravuje informační kancelář. Vedoucí informačního předsednictva informoval X, že Parlament mu již nepovolí využívat zasedací místnost EAS 300. Toto rozhodnutí bylo přijato s cílem ukončit jakékoli rozdílné zacházení, pokud jde o podmínky využívání místností, a dodržovat pravidla, zejména čl. 4 písm. e)[2]. Parlament dále vysvětlil, že X požaduje poplatky od osob, které se chtějí účastnit jeho vzdělávacího programu a získat diplom. Nesplňovala proto podmínku stanovenou v čl. 4 písm. e) pravidel. Toto rozhodnutí později potvrdil generální tajemník Parlamentu. Parlament povolil X využívat konferenční místnost EAS 300 do konce akademického roku 2007–2008. Navzdory odmítnutí Parlamentu však X inzeroval svůj další vzdělávací program na informačních tabulích Parlamentu a pozval generálního tajemníka, aby se zúčastnil slavnostního zahájení v prostorách Parlamentu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nerespektoval rozhodnutí generálního tajemníka a pravidla, rozhodl se generální tajemník odejmout členům X průkazy ke vstupu.

11. Parlament dále uvedl, že pravidla by měla zajistit řádné fungování prostor Parlamentu a rovné zacházení s externími subjekty. Podle článku 1 tohoto jednacího řádu jsou prostory Parlamentu vyhrazeny pro parlamentní činnost a související akce pořádané Parlamentem. Třetí strany nemají právo využívat prostory Parlamentu k profesním nebo obchodním činnostem soukromé povahy, zejména k výdělečným činnostem. Je zřejmé, že možnost bezplatného využívání místnosti EAS 300 přiznaná společnosti X není v souladu s čl. 4 písm. e) pravidel, neboť pouze zaplacení poplatků může vést k vydání diplomu na konci akademického roku. Skutečnost, že společnost X nerespektovala Parlament a zneužívala své průkazy opravňující ke vstupu, představovala porušení důvěry a vedla generálního tajemníka k odebrání průkazů opravňujících ke vstupu společnosti X.

12. Stěžovatel ve svých připomínkách vysvětlil, že poslanci EP již nevyužívají konferenční místnost EAS 300 a že postup podávání žádostí o využití této místnosti je pružnější než postup pro využívání jiných místností v Parlamentu (uvedl, že využívání jiných místností vyžaduje podporu alespoň jednoho poslance EP). Uvedl, že konference pořádané X v místnosti EAS 300 jsou přístupné všem a jsou zdarma. Naproti tomu veškeré poplatky požadované společností X pokrývaly administrativní náklady a náklady na vzdělávání, zejména náklady na logistiku, vzdělávání a IT vybavení. Tyto poplatky nebyly nikdy spojeny s používáním pokojů. Podle stěžovatele Parlament nesprávně vyložil článek 1 a čl. 4 písm. e) jednacího řádu. Směšoval na jedné straně konferenční poplatky placené za přístup do konferenčních místností s registračními poplatky za akademický rok na straně druhé (stěžovatel tvrdil, že za přístup do konferenčních místností neúčtoval žádný poplatek). Stěžovatel poukázal na obtížnou finanční situaci společnosti X, která měla vést orgány k tomu, aby jí pomohly.

13. Pokud jde o konferenci uspořádanou v listopadu 2008 a přítomnost plakátů s reklamou v Parlamentu, stěžovatel uvedl, že tato konference byla uspořádána s podporou jednoho poslance Evropského parlamentu v souladu s pravidly. Odejmutí průkazů opravňujících ke vstupu členům X jim znemožnilo účastnit se práce výborů a navázat na interinstitucionální dialog, který je institucionálním "důvodem existence"X.

14. Dne 22. října 2009 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že Parlament opět odepřel přístup do svých prostor za účelem uspořádání konference, kterou uspořádal stěžovatel a dva jeho partneři. Parlament informoval partnery stěžovatele, že k danému datu nebyla k dispozici žádná zasedací místnost a že v listopadu 2008 došlo k řadě problémů s X. Podle stěžovatele to poškodilo jeho pověst.

Posouzení veřejného ochránce práv

15. Veřejný ochránce práv nejprve zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury má Evropský parlament, stejně jako ostatní orgány Společenství, širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých vnitřních záležitostí [3]. Domnívá se, že přístup do prostor Parlamentu, a zejména přidělování a využívání jeho konferenčních místností, spadá do pravomoci Parlamentu v oblasti vnitřní organizace [4].

16. Využívání prostor Parlamentu externími subjekty se řídí rozhodnutím předsednictva ze dne 14. března 2000. Rozhodnutí předsednictva tedy představuje vhodný právní základ pro rozhodnutí Parlamentu o využívání jeho místností ze strany X.

17. Článek 1 rozhodnutí předsednictva stanoví, že prostory Parlamentu jsou vyhrazeny pro parlamentní činnost a související akce pořádané Parlamentem. Rozhodnutí předsednictva rovněž stanoví řadu podmínek pro využívání těchto prostor. Jednou z těchto podmínek je, že:

„Všechny pořádající orgány se formálně zavazují, že za akce pořádané v prostorách Parlamentu nebudou účtovat žádné registrační poplatky.“ (zvýraznění doplněno)

18. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že konferenční místnost EAS 300 spravuje informační kancelář Parlamentu a že záměrem Parlamentu bylo odstranit rozdíly v zacházení, pokud jde o podmínky využívání jeho místností. Souhlasí s tím, že tato politika je rozumná.

19. Stěžovatel každoročně organizoval vzdělávací program, který zahrnoval řadu konferencí konaných v prostorách Parlamentu. I když někteří účastníci těchto konferencí nemuseli platit poplatky, studenti, kteří chtěli získat diplom po účasti na tomto vzdělávacím programu, zaplatili registrační poplatky. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že Parlament zcela správně odepřel X přístup do svých místností. Poskytla rovněž soudržné a přiměřené vysvětlení, proč odňala společnosti X povolení k využívání místností ve svých budovách. V důsledku toho neshledává nesprávný úřední postup, pokud jde o tento aspekt stížnosti.

20. Veřejný ochránce práv konstatuje, že navzdory tomu, že Parlament odmítl povolit stěžovateli, aby využíval jednu z jeho místností, umístil stěžovatel v Parlamentu plakáty o zahájení vzdělávacího programu na období 2008–2009, z nichž vyplývalo, že se tato akce bude konat v Parlamentu. Rovněž zaslal pozvánku generálnímu tajemníkovi Parlamentu, který se o této události dozvěděl.

21. Veřejný ochránce práv konstatuje, že podle bezpečnostních pravidel přijatých předsednictvem dne 3. května 2004 může předseda nebo generální tajemník v případě, že to vyžadují zájmy Parlamentu, odepřít osobám přístup do budov Parlamentu. V tomto případě měl Parlament za to, že stěžovatel své rozhodnutí ignoroval, a porušil tak jeho důvěru. V důsledku toho se rozhodla odejmout stěžovateli a jeho spolupracovníkům průkazy opravňující ke vstupu. Veřejná ochránkyně práv plně chápe reakci Parlamentu. Domnívá se, že rozhodnutí Parlamentu bylo soudržné a přiměřené a že bylo poskytnuto dostatečné vysvětlení pro jeho rozhodnutí odejmout X členům průkazy ke vstupu. Pokud jde o tento aspekt stížnosti, neshledává žádný nesprávný úřední postup.

22. Pokud jde o údajný nedostatek odůvodnění rozhodnutí Parlamentu a neuvedení právního základu, veřejný ochránce práv konstatuje, že Parlament ve svých e-mailech ze dne 27. a 28. února 2008, 27. a 29. září 2008 a ve svých dopisech ze dne 24. září 2008 a 6. listopadu 2008 poskytl stěžovateli vysvětlení týkající se jeho rozhodnutí. Odkaz na jednací řád byl učiněn zejména v jeho e-mailu ze dne 27. září 2008 a v jeho dopise ze dne 6. listopadu 2008 (ačkoli znění jednacího řádu nebylo připojeno ani citováno). Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Parlament svá rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Bere rovněž na vědomí, že Parlament ke svému stanovisku připojil pravidla. Domnívá se proto, že žádná další šetření týkající se tohoto aspektu stížnosti nejsou odůvodněná.

23. Pokud jde o údajnou nečinnost, veřejný ochránce práv nesouhlasí se stěžovatelem, že Parlament reagoval nepřiměřeně, neboť mu povolil využít prostor pro již plánované činnosti na období 2007–2008. Poukazuje na to, že podle čl. 4 písm. j) jednacího řádu má Parlament právo rezervaci kdykoli zrušit, pokud událost nesplní jednu nebo více podmínek stanovených v jednacím řádu.

24. Pokud jde o údajnou skutečnost, že Parlament nepožádal o další vysvětlení nebo nesouhlasil se setkáním se stěžovatelem, veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel Parlamentu mnohokrát zaslal dopisy, zejména dne 9. července 2008, 28. srpna 2008, 18., 25., 27., 29. a 30. září 2008 a 6. listopadu 2008. V této korespondenci měl stěžovatel příležitost poskytnout Parlamentu vysvětlení, které může vysvětlit, proč nebyla uspořádána žádná schůze.

25. Pokud jde o argument stěžovatele, že Parlament zneužil své pravomoci tím, že zabránil konání kurzu, který je ve veřejném zájmu, veřejný ochránce práv poukazuje na to, že podle jednacího řádu Parlamentu musí mít každá iniciativa probíhající v Parlamentu evropský rozměr, souviset s činností Evropské unie a být v přímém zájmu Parlamentu. I kdyby vzdělávací program stěžovatele splňoval tuto podmínku (která nebyla prokázána), nesplňuje podmínku týkající se neexistence registračních poplatků (čl. 4 písm. e) pravidel).

26. Stěžovatel se domnívá, že Parlament nerespektoval legitimní očekávání společnosti X vzhledem k tomu, že využívání místnosti EAS 300 bylo společnosti X uděleno na několik let. Veřejný ochránce práv připomíná, že podle ustálené judikatury Soudu prvního stupně musí být pro uplatnění nároku na ochranu legitimního očekávání splněny tři podmínky. Zaprvé musí být dotyčné osobě orgány Společenství poskytnuta přesná, nepodmíněná a shodující se ujištění pocházející z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé tato ujištění musí být taková, aby u osoby, které jsou určena, vyvolala legitimní očekávání. Za třetí, poskytnutá ujištění musí být v souladu s platnými pravidly [5]. V projednávané věci je třeba konstatovat, aniž je třeba zkoumat první dvě podmínky, že třetí podmínka není splněna.

27. Pokud jde o údajné neuvedení odvolacího mechanismu stěžovateli, článek 19 evropského kodexu řádné správní praxe stanoví následující:

„Rozhodnutí orgánu, které může nepříznivě ovlivnit práva nebo zájmy soukromé osoby, musí obsahovat informace o možnostech odvolání proti rozhodnutí. Uvede zejména povahu opravných prostředků, orgány, u nichž mohou být uplatněny, jakož i lhůty pro jejich uplatnění.

Rozhodnutí se týkají zejména možnosti soudního řízení a stížností veřejnému ochránci práv za podmínek stanovených v článcích 230 a 195 Smlouvy o založení Evropského společenství.“

28. Vedoucí kabinetu generálního tajemníka ve svém e-mailu ze dne 27. září 2008 uvedl, že proti rozhodnutí o odmítnutí využití místností Parlamentu nelze podat opravný prostředek. Podle článku 3 jednacího řádu lze odvolání podat k předsednictvu, které rozhodne na návrh generálního tajemníka. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel nebyl o tomto postupu nikdy informován. Konstatuje rovněž, že stěžovatel se z vlastního podnětu obrátil se svou žádostí na generálního tajemníka a později se rozhodl obrátit na veřejného ochránce práv. To ukazuje, že měl určité znalosti o možnostech odvolání. S ohledem na výše uvedené učiní veřejný ochránce práv v této souvislosti níže kritickou poznámku.

B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá těmito závěry:

Veřejná ochránkyně práv nezjistila žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o rozhodnutí Parlamentu odejmout X povolení k využívání místností v jeho budovách a odejmout členům X průkazy opravňující ke vstupu.

Veřejná ochránkyně práv učinila následující kritickou poznámku, pokud jde o to, že Parlament nezjistil možnosti odvolání:

Parlament měl stěžovatele informovat o možnostech odvolání stanovených v článku 3 jeho pravidel pro využívání prostor Parlamentu externími subjekty.

Stěžovatel a Parlament budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 22. prosince 2009.

[1] Rozhodnutí předsednictva ze dne 14. března 2000.

[2] V čl. 4 písm. e) se uvádí, že „všechny pořádající orgány se formálně zavazují neúčtovat žádné registrační poplatky za akce pořádané v prostorách Parlamentu“.

[3] věc C-58/94, Nizozemsko v. Rada, Sb. rozh. 1996, s. I-2169, bod 37; Rozsudek Soudního dvora ve věci Tralli v. ECB, C-301/02 P, Sb. rozh. 2005, s. I-4071, bod 58.

[4] Viz rozhodnutí o stížnosti 1250/2000/(JSA)IJH.

[5] Viz rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Forvass v. Komise, T-203/97, Recueil FP, s. I-A-129 a II-705, bod 70; rozsudek Soudu prvního stupně ve věci G v. Komise, T-199/01, Recueil FP, s. I-A-217 a II-1085, bod 38; a věc Branco v. Komise, T-347/03, Sb. rozh. 2005, s. II-2555, bod 102.