Případ se týkal údajného neoprávněného propuštění bývalého zaměstnance z Evropské investiční banky (EIB) a obtěžování v této bance.

Šetření veřejné ochránkyně práv se zaměřilo na otázku, že EIB údajně neprávem odepřela stěžovateli výhodu tzv. „smírčího řízení“ podle článku 41 služebního řádu EIB (který stanoví, že zaměstnanci mohou podat žalobu k Soudnímu dvoru EU, pokud vznikne spor s EIB, a že předtím by měli usilovat o smírné řešení prostřednictvím smírčího řízení). Veřejný ochránce práv předběžně konstatoval, že se EIB dopustila nesprávného úředního postupu, když měla za to, že smírčí řízení nelze použít na bývalého zaměstnance, který nepobírá důchod EIB. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby EIB neprodleně zahájila dohodovací řízení, pokud jde o otázky propuštění i obtěžování. Banka souhlasila se zahájením smírčího řízení ve věci propuštění a odkázala stěžovatele na jiné řízení ve věci obtěžování.

Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že po jejím zásahu bylo nalezeno řešení. Proto případ uzavřela.

Věc se týkala posouzení zkušební doby dočasného zaměstnance Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (dále jen „EASO“). Stěžovatelka, která byla na konci zkušební doby propuštěna, tvrdila, že její posouzení vykazuje řadu procesních nedostatků. Kromě toho úřad EASO neodpověděl na její stížnosti podané na základě služebního řádu EU.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a požádala úřad EASO, aby na stížnosti odpověděl. Zjistila, že úřad EASO přijal nezbytná opatření k zajištění nestranného posouzení zkušební doby stěžovatelky a respektoval právo stěžovatelky být vyslechnuta před přijetím konečného rozhodnutí o jejím dalším zaměstnání. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela.

Úředníci EU musí před prvním povýšením prokázat schopnost pracovat ve třetím jazyce. Když stěžovatel, který pracuje v agentuře EU, neuspěl se zkouškou jazykových znalostí ve svém třetím jazyce, požádal úřad EPSO, aby mu v písemné zkoušce ze zkoušky sdělil důvody pro relativně nízkou známku a aby ho rovněž informoval o možných mechanismech přezkumu. Podle jeho názoru se vysvětlení úřadu EPSO týkající se jeho platové třídy jevila jako nesoudržná, zatímco jeho původní odpověď týkající se možností přezkumu byla nesprávná. V návaznosti na naléhání stěžovatele souhlasil úřad EPSO s přehodnocením jeho písemné zkoušky. Druhý hodnotitel potvrdil původní platovou třídu.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala. Zkoumala test stěžovatele i hodnocení obou hodnotitelů. Veřejná ochránkyně práv nezjistila při posuzování písemného testu stěžovatele žádnou zjevnou chybu ani náznaky podjatosti. Pokud jde o chybné informace o možnostech přezkumu, úřad EPSO svou chybu uznal a stěžovateli se omluvil. Veřejná ochránkyně práv nepovažovala další šetření za nezbytná a případ uzavřela. Navrhla však zlepšení, pokud jde o informace poskytované účastníkům testů jazykových znalostí o řízení a jejich právech na přezkum/odvolání.

Stěžovatel, který pracuje pro Soudní dvůr Evropské unie na základě smlouvy na dobu určitou, se přihlásil do výběrového řízení EPSO na nábor konferenčních tlumočníků. V oznámení o výběrovém řízení bylo uvedeno, že vyplněné přihlášky musí být podány do 6. srpna 2013 do 12:00 hodin. Stěžovatel promeškal lhůtu. Dne 7. srpna 2013 informovala úřad EPSO, že byla ve dnech 5. až 6. srpna 2013 hospitalizována, a proto nemohla svou přihlášku vyplnit včas. Dne 7. srpna 2013 požádala úřad EPSO o prodloužení lhůty. Úřad EPSO odmítl. Jejím hlavním důvodem pro odmítnutí bylo, jak uvedla, že musí se všemi žadateli zacházet stejně.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a učinila předběžné zjištění, že úřad EPSO nezkoumal, zda situace stěžovatele představuje případ vyšší moci. Doporučila proto úřadu EPSO, aby i) uznal, že existují situace, kdy je z důvodu vyšší moci spravedlivé a řádné, aby byla uchazečům poskytnuta nová lhůta; ii) vyjasnit okolnosti, za nichž by tato nová lhůta měla být stanovena; a iii) odpovídajícím způsobem informovat uchazeče. Úřad EPSO nejprve odmítl doporučení veřejné ochránkyně práv a tvrdil, že by bylo obtížné stanovit hranici mezi různými odůvodněními předloženými uchazeči a stanovit, jak uchazeči prokáží, že došlo k vyšší moci. Dodal, že možnost uchazečů dovolávat se vyšší moci by ohrozila jak hladký průběh otevřených výběrových řízení, tak rovné zacházení s uchazeči. Poukázala rovněž na statistiky, které podle ní prokázaly, že vyřízení všech žádostí o prodloužení lhůty po jejím uplynutí by pro úřad EPSO představovalo administrativní zátěž.

Po setkáních mezi veřejným ochráncem práv a zaměstnanci úřadu EPSO však úřad EPSO doporučení veřejného ochránce práv v zásadě přijal. Pokud však jde o konkrétní případ stěžovatele, veřejný ochránce práv konstatoval, že dotčené výběrové řízení skončilo. Rovněž konstatovala, že se stěžovatelka rozhodla, že se nebude k odpovědi úřadu EPSO na její doporučení vyjadřovat. Vzhledem k tomu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že neexistují důvody pro další šetření, zda případ stěžovatele splňuje požadavky vyšší moci, s jejichž uplatněním úřad EPSO nyní v zásadě souhlasí.

Bývalý stážista v Radě Evropské unie si stěžoval, že příspěvek vyplácený orgány EU jeho stážistům je nevhodný, neboť je nižší než minimální mzda, a nezaručuje tak stážistům důstojnou životní úroveň.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření v této věci. Zjistila, že Rada dostatečně podrobně vysvětlila, jak je stanovena výše příspěvku na stáž. Veřejný ochránce práv shledal, že rozhodnutí vyplatit příspěvek ve výši 25 % platu úředníka v platové třídě AD5.1 bylo přiměřené. Rada přijala toto rozhodnutí v rámci své diskreční pravomoci na základě svých administrativních potřeb a dostupného rozpočtu.

Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Rada rozlišuje mezi stážemi a zaměstnáním. Stážista tedy pobírá příspěvek, a nikoli plat, protože práva a povinnosti stážisty nejsou srovnatelné s právy a povinnostmi zaměstnance. Veřejná ochránkyně práv považovala vysvětlení Rady za přiměřené.

Proto případ uzavřela konstatováním, že praxe Rady nepředstavuje nesprávný úřední postup.

Věc se týkala rozhodnutí střediska ECDC ukončit smlouvu dočasného zaměstnance na konci zkušební doby.

Veřejná ochránkyně práv provedla šetření v této věci a dospěla k závěru, že vysvětlení poskytnutá střediskem ECDC ohledně jeho rozhodnutí neponechat stěžovatele na konci zkušební doby v zaměstnání jsou obecně přiměřená.

Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že středisko ECDC stěžovateli včas nevyjasnilo a) že problémy zjištěné v dialogu o hodnocení nových účastníků byly natolik závažné, že odůvodňovaly ukončení smlouvy stěžovatele, b) oblasti, v nichž je třeba se prostřednictvím konkrétního a jasného akčního plánu zlepšit. Pokud tak neučinil, jednalo se o nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že za okolností, kdy orgán EU nemá dostatek času na řádné vyhodnocení práce dočasného zaměstnance nebo kdy dočasný zaměstnanec neměl dostatečnou příležitost napravit nedostatky ve svém výkonu, by byla řádná správa přezkoumat, zda existují „výjimečné okolnosti“ odůvodňující prodloužení zkušební doby. Vzhledem k tomu, že ve spisu nejsou žádné důkazy o tom, že by středisko ECDC vážně přezkoumalo možnost prodloužení zkušební doby stěžovatele, veřejná ochránkyně práv předložila odpovídající návrh na zlepšení do budoucna. A konečně, vzhledem k tomu, že je řádnou správou omluvit se za jakékoli špatné postupy, je veřejná ochránkyně práv přesvědčena, že ECDC by mělo uznat své chyby při řešení tohoto případu a omluvit se stěžovateli za tyto chyby.

Předmětem této stížnosti je údajné nedodržování vlastních pravidel pro předcházení střetům zájmů Evropskou komisí při jmenování zvláštního poradce.

V září 2015 si dvě nevládní organizace stěžovaly veřejné ochránkyni práv, že Komise nedodržela její pravidla, když jmenovala zvláštního poradce, který měl být nápomocen předsedovi Komise. Dne 18. prosince 2014 vydala Komise tiskovou zprávu, v níž oznámila jmenování pana Edmunda Stoibera zvláštním poradcem předsedy Komise. Toto oznámení bylo učiněno tři měsíce před tím, než byl pan Stoiber dne 4. března 2015 oficiálně jmenován, aniž by bylo vydáno jakékoli prohlášení o nevyřízených administrativních požadavcích, které je ještě třeba splnit. Stěžovatelé tvrdili, že toto předčasné oznámení ohrozilo schopnost Komise provést nezaujaté a kritické posouzení toho, zda se dotyčná osoba dostala do střetu zájmů. Rovněž si stěžovaly, že „prohlášení o věrohodnosti“ Komise, které je podstatnou součástí procesu jmenování, nezmiňuje pozice zvláštního poradce u velké pojišťovací skupiny Nürnberger.  

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že tisková zpráva Komise je nesprávná a zavádějící. Veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila, že předčasné oznámení jmenování bez jakéhokoli prohlášení o vyloučení odpovědnosti vyvolalo u zainteresované veřejnosti oprávněné pochybnosti o tom, zda bylo po oznámení provedeno nezaujaté a kritické posouzení otázky střetu zájmů. Veřejný ochránce práv zjistil nesprávný úřední postup Komise v obou případech. Veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila, že Komise nevysvětlila, proč byly pozice jmenovaného zvláštního poradce v pojišťovací skupině z „prohlášení o věrohodnosti“ vynechány. Zjistila, že se také jedná o nesprávný úřední postup.

Případ se týkal rozhodnutí Komise změnit svůj původní návrh na převod nároků stěžovatele na důchod nabytých v důchodovém systému Spojeného království do důchodového systému EU.

Komise tvrdila, že je povinna změnit svůj původní návrh, neboť byl založen na obecných prováděcích ustanoveních, která byla v době předložení návrhu již zastaralá. Revidovaný návrh Komise, který byl pro stěžovatele méně příznivý, vycházel z revidovaných obecných prováděcích ustanovení skutečně platných k datu původního návrhu. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla dodržet svůj první návrh, který již přijal.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a konstatovala, že Tribunál rozhodl, že Komise není ze zákona povinna předkládat návrhy na převod nároků na důchod nabytých mimo důchodový systém EU a že skutečné určení hodnoty těchto převedených nároků na důchod může být provedeno až po převodu. Ve skutečnosti se jednalo o praxi zavedenou Komisí pouze proto, aby lépe informovala své úředníky o tom, co mohou očekávat, jakmile se skutečně rozhodnou požádat o převod svých důchodových práv do důchodového systému EU.

Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela stížnost se závěrem, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Stěžovatelem je úředník Komise (AST), který nebyl v průběhu povyšování v roce 2013 povýšen do další platové třídy a stěžoval si na to veřejnému ochránci práv. Veřejná ochránkyně práv informovala stěžovatele, že neexistují důvody pro šetření. Stěžovatel však rovněž tvrdil, že osm úředníků stejné platové třídy jako on, kteří nebyli označeni pro účely povýšení (na základě bodů za povýšení získaných podle předchozích pravidel), bylo povýšeno. Veřejná ochránkyně práv proto zahájila šetření týkající se tvrzení, že Komise nevysvětlila, proč bylo osm úředníků, kteří nebyli označeni, povýšeno do další platové třídy AST.

Ve svém stanovisku Komise vysvětlila, že osm dotčených úředníků mělo relativně vyšší zásluhy než stěžovatel, pokud jde o tři kritéria pro posouzení stanovená v obecných prováděcích ustanoveních, a že označení hrálo pouze podpůrnou úlohu. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že použitelná přechodná ustanovení nebrání povýšení úředníků, kteří nejsou označeni jako úředníci. Veřejná ochránkyně práv proto neshledala žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise a případ uzavřela.

Věc se týkala žádosti jednoho z bývalých úředníků Komise o podrobné informace týkající se případného disciplinárního řízení proti jinému bývalému úředníkovi Komise.

Komise odpověděla, že požadované informace nemůže sdělit. Rovněž se snažila ujistit stěžovatele, že se zabývá záležitostí bývalého úředníka, a to přijetím všech nezbytných opatření.

Šetření veřejné ochránkyně práv v této věci zahrnovalo kontroly spisů Komise týkajících se bývalého úředníka. Veřejný ochránce práv konstatoval, že ačkoli jsou orgány povinny zachovávat vysokou úroveň transparentnosti, v projednávané věci mohla mít Komise právem za to, že nemůže odhalit podrobnosti o svých činnostech týkajících se bývalého úředníka, aniž by poškodila spravedlivý průběh řízení obecně, jakož i soukromí dotčeného úředníka.

Případ byl tedy uzavřen zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.