ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Dne 4. května 1999 podal stěžovatel jménem organizace na ochranu životního prostředí Asociacion Pola Defensa da Ria Evropské komisi stížnost proti Španělsku, která byla zaevidována pod referenčním číslem 1999/4473. Stížnost se týkala údajného nesplnění povinností stanovených ve směrnici Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod [1] (dále jen "směrnice o městských odpadních vodách") španělskými orgány ve věci týkající se vypouštění vody do ústí řeky Pontevedra ve Španělsku. Cílem směrnice o městských odpadních vodách je chránit životní prostředí před nepříznivými účinky vypouštění vod z některých průmyslových odvětví stanovením řady kritérií, jakož i norem pro odvádění, čištění a vypouštění městských odpadních vod a čištění a vypouštění odpadních vod. Podle názoru stěžovatele nebyla vypouštění do ústí řeky Pontevedra v souladu s kritérii stanovenými ve směrnici.

2. Dne 19. dubna 2001 zahájila Komise proti Španělsku řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 ES. Rovněž zaslala španělským orgánům výzvu s odůvodněním, že kvalita vypouštěných vod do ústí řeky Pontevedra nesplňuje kritéria stanovená ve směrnici o městských odpadních vodách.

3. Po posouzení odpovědi španělských orgánů a připomínek stěžovatele zaslala Komise dne 21. prosince 2001 Španělsku doplňující výzvu. Dospěla k závěru, že situace v ústí řeky Pontevedra je nejen v rozporu se směrnicí o městských odpadních vodách, ale také v rozporu se směrnicí Rady 76/464/EHS ze dne 4. května 1976 o znečišťování některými nebezpečnými látkami vypouštěnými do vodního prostředí Společenství [2] (dále jen "směrnice o nebezpečných látkách"). Jejím cílem je chránit vodní prostředí Společenství před znečištěním, zejména znečištěním způsobeným některými perzistentními, toxickými a bioakumulovatelnými látkami. Stanoví mezní hodnoty pro vypouštění, jakož i metody měření a lhůty. Dne 8. dubna 2002 Komise informovala stěžovatele o výše uvedené doplňující výzvě dopisem.

4. Dne 9. července 2004 vydala Komise odůvodněné stanovisko podle článku 226 ES, v němž měla za to, že španělské orgány porušily jak směrnici o městských odpadních vodách, tak směrnici o nebezpečných látkách v souvislosti s vypouštěním vody do ústí řeky Pontevedra.

5. S ohledem na připomínky španělských orgánů v odpovědi na odůvodněné stanovisko dospěla Komise k závěru, že situace v ústí řeky Pontevedra zřejmě neporušuje směrnici o nebezpečných látkách, ale spíše směrnici o městských odpadních vodách.

6. Dne 23. června 2006 Komise informovala stěžovatele, že se rozhodla projednat jeho případ v rámci probíhajícího "horizontálního řízení o nesplnění povinnosti" (referenční číslo 2002/2123) proti Španělsku v souvislosti s čištěním městských odpadních vod v citlivých oblastech.

7. V roce 2007 zaslal stěžovatel Komisi žádost o přístup ke všem dokumentům řízení o nesplnění povinnosti týkajícím se jeho případu, zejména kopie dopisů, které Komise zaslala španělským orgánům, a jejich odpovědí. Příslušné útvary Komise (Generální ředitelství pro životní prostředí (GŘ ENV)) žádost zamítly a uvedly, že dokumenty týkající se probíhajících vyšetřování a podle čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení (ES) č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům [3] nemohly být zpřístupněny. Dne 18. července 2007 předložil stěžovatel potvrzující žádost, kterou Komise dne 29. listopadu 2007 zamítla.

8. Stěžovatel měl za to, že Komise nejednala odpovídajícím způsobem jak při vyřizování jeho stížnosti, tak při odepření přístupu k dokumentům řízení o nesplnění povinnosti. Dne 8. února 2008 proto podal stížnost veřejnému ochránci práv.

PŘEDMĚT DOTAZU

9. Veřejná ochránkyně práv ve stížnosti uvedla následující tvrzení:

1. Komise stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů řádně nevyřídila.
2. Komise mu nesprávně odepřela přístup k dokumentům týkajícím se řízení o nesplnění povinnosti ve věci 1999/4473.

10. Stěžovatel rovněž tvrdil, že by Komise měla vysvětlit opatření přijatá k prošetření jeho stížnosti na Španělsko a souhlasit s poskytnutím přístupu k dokumentům spisu týkajícím se této stížnosti.

Šetření

11. Dne 27. března 2008 zahájil veřejný ochránce práv šetření a zaslal stížnost Komisi s žádostí o stanovisko. Dne 22. července 2008 zaslala Komise své stanovisko, které bylo poté předáno stěžovateli s výzvou k předložení připomínek do 31. října 2008. Veřejný ochránce práv neobdržel od stěžovatele žádné připomínky.

Ombudsmanova analýza a závěry

A. Údajné nesprávné vyřízení stížnosti týkající se porušení práva Společenství Španělskem

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

12. Stěžovatel tvrdil, že Komise řádně nevyřídila jeho stížnost na Španělsko. Nejprve tvrdil, že rozhodnutí Komise připojit jeho stížnost k jedinému horizontálnímu postupu proti Španělsku z důvodu nedodržení směrnice o městských odpadních vodách v citlivých oblastech bylo chybné. V tomto ohledu uvedl, že odpovědnost za vodní hospodářství byla přenesena na španělské regiony, a proto již není pod kontrolou španělské vlády. Stěžovatel proto tvrdil, že pro nalezení řešení stávajícího znečištění vod v ústí řeky Pontevedra by bylo účinnější, kdyby se Komise touto záležitostí zabývala individuálně.

13. Kromě toho tvrdil, že Komisi trvalo příliš dlouho, než se jeho případem zabývala.

14. Komise ve svém stanovisku podrobně vysvětlila opatření přijatá v souvislosti se stížností stěžovatele. Dne 19. prosince 2005 zaslala Španělsku i) výzvu dopisem, na kterou Španělsko odpovědělo dne 19. února, 6. dubna a 12. září 2006. Dne 22. května 2007 zaslala v této věci zvláštní zprávu. V návaznosti na opětovné posouzení rozsáhlých informací týkajících se řízení o nesplnění povinnosti 2002/2123, souběžně s dalším horizontálním řízením týkajícím se čištění městských odpadních vod v běžných oblastech (řízení o nesplnění povinnosti 2004/2031), a s ohledem na následnou podstatnou změnu rozsahu případu zaslala Komise Španělsku dne 29. června 2007 doplňující výzvu. Španělsko na ni odpovědělo ve dnech 2. a 19. října 2007.

15. Komise vysvětlila, že jakmile analýza stížnosti vedla k závěru, že se situace týkala pouze možného porušení směrnice o městských odpadních vodách v aglomeraci Pontevedra, nepovažovala již za odůvodněné zabývat se případem odděleně. Důvodem bylo, že se její útvary zabývaly souvisejícím horizontálním řízením o nesplnění povinnosti týkajícím se nesprávného uplatňování směrnice o městských odpadních vodách španělskými orgány, pokud jde o čištění městských odpadních vod v citlivých oblastech (referenční číslo 2002/2123).

16. Komise v tomto ohledu uvedla, že v souladu s článkem 2 sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (dále jen "sdělení")[4] má diskreční pravomoc rozhodnout, zda v konkrétním případě přijme další opatření, či nikoli. Při využívání těchto výsad je proto z důvodů hospodárnosti řízení oprávněn zahrnout namítanou situaci do obecnějšího typu řízení o nesplnění povinnosti.

17. Kromě toho Komise vysvětlila, že horizontální řízení o nesplnění povinnosti 2002/2123 mělo přednostní postavení, což zaručuje, že její útvary sledují jeho vývoj se zvláštní pozorností. Ačkoli sledování jednotlivých případů není vyloučeno, zkušenosti ukazují, že je účinnější a spravedlivější pokusit se vyřešit rozšířené problémy systematičtějším přístupem. Horizontální přístup je tedy účinnější a zajišťuje rovné zacházení mezi členskými státy. Podobný horizontální postup již byl ve skutečnosti zahájen proti jiným členským státům, které nedodržují předpisy.

18. Poté, co Komise informovala stěžovatele o svém rozhodnutí zahrnout jeho stížnost do horizontálního postupu, tento se k ní nevyjádřil, a neumožnil tak Komisi přehodnotit své stanovisko.

19. Komise rovněž uznala, že došlo k určitému zpoždění, které bylo důsledkem potřeby pravidelně analyzovat neustálý tok informací od stěžovatele i od členského státu. Komise se za toto zpoždění omluvila a tvrdila, že individuální stíhání konkrétních protiprávních jednání prostřednictvím samostatných řízení by její útvary nezbavilo zajištění konzistentního pokroku ve všech souvisejících případech. Pokud by se s nimi všemi nezacházelo společně, vedlo by to ke značným dalším zpožděním.

Posouzení veřejného ochránce práv

20. Veřejný ochránce práv se na úvod domnívá, že jde o to, zda Komise jednala v mezích svých zákonných pravomocí, když se rozhodla zahrnout individuální stížnost týkající se vypouštění vody do konkrétní oblasti ústí řeky Pontevedra (referenční číslo 1999/4473) do obecného horizontálního postupu proti Španělsku, pokud jde o dodržování směrnice o odpadních vodách v citlivých oblastech (referenční číslo 2002/2123).

21. Jedním ze základních úkolů Komise jakožto "strážkyně Smlouvy" podle článku 211 Smlouvy o ES je zajistit správné uplatňování práva Společenství ve všech členských státech. Při plnění svých povinností Komise vyšetřuje možná porušení práva Společenství, o nichž se dozví z velké části v důsledku stížností občanů. Pokud se Komise na základě šetření domnívá, že členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, článek 226 Smlouvy o ES mu dává pravomoc zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti příslušnému členskému státu a v případě potřeby předložit věc Soudnímu dvoru.

22. Podle judikatury soudů Společenství má Komise širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda bude členský stát pronásledovat pro údajné porušení práva Společenství, či nikoli [5].

23. Ve výše uvedených souvislostech je Komise oprávněna rozhodnout, zda by jednotlivé stížnosti týkající se nesprávného uplatňování právních předpisů Společenství měly být seskupeny do jediného horizontálního postupu, či nikoli. Zdá se, že takové rozhodnutí se nedotýká práv jednotlivých stěžovatelů. Pokud by Komise takové horizontální řízení o nesplnění povinnosti předložila Soudnímu dvoru, mohli by stěžovatelé její rozhodnutí použít u svých příslušných vnitrostátních soudů.

24. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že řádný výkon posuzovací pravomoci Komise v tomto druhu případů vyžaduje, aby stěžovatelé i) byli informováni o důvodech rozhodnutí zahrnout individuální stížnost do horizontálního postupu [6] a ii) nadále požívali procesních záruk, které jim sdělení poskytuje, aby se zajistilo, že budou informováni o jakémkoli vývoji horizontálního postupu.

25. Pokud jde o první podmínku, veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve skutečnosti vysvětlila důvody svého rozhodnutí jak ve svém dopise stěžovateli ze dne 23. června 2006, tak ve svém stanovisku k této stížnosti.

26. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že argumenty Komise, totiž že horizontální postup je účinnější při řešení rozsáhlých problémů a při zajišťování rovného zacházení s členskými státy, jsou přiměřené. Když Komise informovala stěžovatele o svém rozhodnutí, stěžovatel Komisi netvrdil, že by řešení jeho případu na regionální úrovni bylo účinnější.

27. Pokud jde o druhou podmínku týkající se procesních záruk poskytnutých stěžovateli sdělením, z dostupných informací vyplývá, že v souladu s oddílem 7 přílohy svého sdělení Komise stěžovatele průběžně informovala o vývoji svého horizontálního postupu.

28. Ačkoli si stěžovatel před více než deseti lety, dne 4. května 1999, stěžoval Komisi na vypouštění vody do ústí řeky Pontevedra, tato ještě nedokončila své šetření v této věci. S ohledem na vysvětlení Komise týkající se kroků přijatých v souvislosti s řízením o nesplnění povinnosti jak v individuální stížnosti stěžovatele, tak v horizontálním případě dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že Komise v tomto období jednala s náležitou péčí [7]. Kromě toho, jak je uvedeno výše, veřejná ochránkyně práv považuje za rozumné, aby Komise zahrnula individuální stížnost do horizontálního postupu. Komise se za zpoždění omluvila.

29. Komise tvrdí, že "zvláštní pozornost" je věnována horizontálním postupům, což znamená, že se jim dostává přednostního zacházení oproti jednotlivým stížnostem na porušení právních předpisů, jejichž vyřizování se může potýkat se systémovými zpožděními. Veřejná ochránkyně práv je přesvědčena, že argument Komise by neměl být vykládán v tom smyslu, že její útvary nevyřizují jednotlivé případy s náležitou péčí. Vzhledem k tomu, že probíhající šetření veřejné ochránkyně práv z vlastního podnětu OI/3/2009/MHZ [8] by tuto otázku jistě objasnilo, nejeví se jako nutné se touto záležitostí dále zabývat v rámci této stížnosti.

30. S ohledem na výše uvedená zjištění se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v souvislosti s tímto aspektem stížnosti nejsou odůvodněna žádná další šetření. Veřejná ochránkyně práv doufá, že Komise zajistí rychlé řešení daného horizontálního případu, aby bylo zaručeno, že se na něj občané budou moci spolehnout jako na strážce Smlouvy. V tomto ohledu učiní další poznámku.

B. Odmítnutí Komise poskytnout přístup k dokumentům týkajícím se řízení o nesplnění povinnosti

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

31. Stěžovatel tvrdil, že Komise neprávem odepřela přístup k dokumentům spisu, zejména k kopiím dopisů, které Komise zaslala španělským orgánům v rámci řízení o nesplnění povinnosti 2002/2123, a k jejich odpovědím. Podle jeho názoru se orgán správně nedomníval, že je v projednávané věci ohrožen převažující veřejný zájem, a sice ochrana životního prostředí. Měl za to, že stanovisko Komise k článku 6 nařízení (ES) č. 1367/2006 [9] o použití ustanovení Aarhuské úmluvy na orgány a subjekty Společenství nerespektuje její povinnost vykládat výjimky z práva na přístup restriktivně. Dodal, že Komise nezohlednila, že v projednávané věci existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění požadovaných dokumentů.

32. Stěžovatel uvedl, že může posoudit, zda Komise problém řešila správně, pouze pokud měl přístup k požadovaným dokumentům. Podle jeho názoru by zpřístupnění požadovaných dokumentů nesnížilo manévrovací prostor Komise při jednáních se Španělskem. Naopak by to usnadnilo řešení problému životního prostředí.

33. Komise ve svém stanovisku zopakovala argumenty uvedené v odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele, a sice že považuje řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 za dvoustranné řízení mezi Komisí a dotčeným členským státem. Stěžovatelé proto nemohou požívat zvláštních práv na přístup nad rámec toho, co stanoví nařízení (ES) č. 1049/2001 pro žádného občana.

34. Jak je uvedeno v odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele, Komise dále uvedla, že vzhledem k tomu, že protiprávní jednání stále probíhá, zpřístupnění požadovaných dokumentů by ovlivnilo atmosféru vzájemné důvěry mezi Komisí a členským státem. To by ohrozilo ochranu účelu vyšetřování, jak je stanoveno v čl. 4 odst. 3 nařízení. Popřela, že by článek 6 nařízení (ES) č. 1367/2006 vykládala restriktivně. Toto ustanovení o ochraně vyšetřování předpokládá, že převažující veřejný zájem na zpřístupnění existuje, pokud se požadované informace týkají emisí do životního prostředí. Uvádí však jasnou výjimku z tohoto pravidla pro vyšetřování tím, že výslovně odkazuje na "výjimky týkající se možných porušení práva Společenství". Komise proto dospěla k závěru, že v probíhajících řízeních o nesplnění povinnosti, jako je projednávaná věc, článek 6 nařízení č. 1367/2006 nemění výjimky z přístupu stanovené v nařízení č. 1049/2001. To platí i pro řízení o nesplnění povinnosti týkající se emisí do životního prostředí. V tomto ohledu by se na tento případ měla vztahovat výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 týkající se vyšetřování a inspekcí.

35. Komise tvrdila, že účelem nařízení č. 1049/2001 je zpřístupnit dokumenty veřejnosti bez ohledu na zvláštní zájem nebo účel, pro který žadatel žádá o přístup. Nepřiznává žadatelům žádná procesní práva v rozhodovacím procesu Komise týkajícím se řešení probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti.

36. Komise se tedy domnívala, že musí odepřít přístup k dokumentu podle nařízení č. 1049/2001, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení veřejných nebo soukromých zájmů chráněných podle článku 4 uvedeného nařízení. V projednávané věci měla Komise za to, že neexistuje žádný veřejný zájem, který by mohl odůvodnit zpřístupnění relevantních dokumentů. Proto i v případě, že by obavy stěžovatele byly záležitostí skutečného veřejného zájmu, měla Komise celkově za to, že veřejný zájem na zpřístupnění nepřevažuje nad zájmy, které musí chránit na základě nařízení č. 1049/2001.

Posouzení veřejného ochránce práv

37. Veřejný ochránce práv konstatuje, že soudy Společenství potvrdily použití výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení na dokumenty týkající se vyšetřování možných porušení práva Společenství členským státem, která by mohla vést k řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 ES [10]. Kromě toho v rozsudku týkajícím se rozhodnutí Komise 94/90 (které bylo nahrazeno nařízením č. 1049/2001) Soud prvního stupně rozhodl, že za účelem zachování možnosti dosáhnout smírného řešení sporu s členským státem je Komise oprávněna odepřít přístup k dokumentům vypracovaným v rámci postupů podle článku 226, zejména k formálním upozorněním a odůvodněným stanoviskům [11].

38. S ohledem na argumenty Účetního dvora považuje veřejný ochránce práv za přiměřené, aby Komise považovala za vhodné uplatnit tuto výjimku na odpovědi poskytnuté španělskými orgány v rámci dotčeného řízení o nesplnění povinnosti. Není proto nutné, aby veřejný ochránce práv přezkoumával vhodnost odkazu Komise na výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

39. Veřejný ochránce práv se rovněž domnívá, jak již uvedl v předchozích rozhodnutích [12], že ze struktury a znění dotčeného ustanovení vyplývá, že osoba žádající o přístup musí prokázat existenci "převažujícího veřejného zájmu" na zpřístupnění. V tomto případě se však veřejný ochránce práv domnívá, že argumenty předložené stěžovatelem nepostačují k prokázání existence převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění.

40. Veřejný ochránce práv si je vědom argumentu stěžovatele, že vzhledem k environmentální povaze problému by se existence převažujícího veřejného zájmu měla předpokládat podle čl. 6 odst. 1 nařízení (ES) č. 1367/2006 [13]. I když však toto ustanovení předpokládá existenci převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění, pokud se požadované informace týkají emisí do životního prostředí, tato domněnka se nepoužije, pokud se orgán odvolává na výjimku šetření stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, jak to ve skutečnosti učinila Komise v projednávané věci.

41. S ohledem na výše uvedenou judikaturu mohla Komise důvodně dospět k závěru, že odepření přístupu veřejnosti k požadovaným dokumentům bylo odůvodněné. Veřejný ochránce práv se domnívá, že v tomto aspektu případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

42. I když se zdá, že v rámci stávající oblasti působnosti unijního práva je Komise oprávněna odepřít přístup k dokumentům týkajícím se řízení o nesplnění povinnosti 2002/2123, veřejný ochránce práv by rád zdůraznil, že stěžovatel má možnost obrátit se se svou žádostí na španělské orgány, které by mohly zvážit poskytnutí přístupu k dokumentu, pokud by to bylo v souladu s příslušnými vnitrostátními pravidly.

C. Tvrzení, že Komise dále vysvětluje svá opatření a uděluje přístup

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

43. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla vysvětlit opatření přijatá k prošetření stížnosti a souhlasit s poskytnutím přístupu k dokumentům ze spisu ve věci 1999/4473.

Posouzení veřejného ochránce práv

44. S ohledem na výše uvedená zjištění, zejména na závěry učiněné v bodech 38 a 41–42, nepovažuje veřejný ochránce práv za nutné pokračovat v šetření.

D. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Komise se nedopustila nesprávného úředního postupu.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámka

Veřejná ochránkyně práv doufá, že Komise zajistí rychlé řešení daného horizontálního případu, aby bylo zaručeno, že se na něj občané budou moci spolehnout jako na strážce Smlouvy.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 24. července 2009.

---

[1] Úř. věst. 1991, L 135, s. 40.

[2] Úř. věst. 1976, L 129, s. 23.

[3] Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

[4] KOM(2002) 141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[5] věc C-191/95, Komise v. Německo, Sb. rozh. 1998, s. I-5449, bod 46; věc 247/87 Star Fruit v. Komise, Sb. rozh. 1989, s. 291, Věc 87/89 Société nationale interprofessionnelle de la tomate a další v. Komise, Sb. rozh. 1990, s. I 1981; Usnesení Soudního dvora ve věci T-182/97, Ségaud v. Komise, Sb. rozh. 1998, s. II-271. Viz také rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnostech 962/2006/OV, 3453/2005/GG, 3125/2005/BB, 995/98/OV, 480/2004/TN a 493/2000/ME, která jsou k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

[6] Povinnost uvést odůvodnění je výslovně stanovena v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. C 364, 7.12.2000) a v článku 18 Evropského kodexu řádné správní praxe (http://www.ombudsman.europa.eu/resources/code.faces).

[7] Viz spojené věci T-305/94, T-306/94, T-307/94, T-313/94, T-314/94, T-315/94, T-316/94, T-318/94, T-325/94, T-328/94, T-329/94 a T-335/94 Limburgse Vinyl v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-931, bod 124.

[8] http://www.ombudsman.europa.eu/cases/correspondence.faces/en/4007/html.bookmark

[9] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13).

[10] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Petrie a další v. Komise, T-191/99, Recueil 2001, s. II-3677, s. 64–71; Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci WWF UK v. Komise, T-105/95, Recueil 1997, s. II-313, bod 63.

[11] Viz výše, věc T-191/99 Petrie, bod 68.

[12] Viz rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv 412/2003/GG, 2403/2003/MF a 2290/2004/IP, která jsou k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

[13] „Pokud jde o čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážku nařízení (ES) č. 1049/2001, s výjimkou vyšetřování, zejména těch, která se týkají možného porušení práva Společenství, má se za to, že převažující veřejný zájem na zpřístupnění existuje, pokud se požadované informace týkají emisí do životního prostředí. Pokud jde o ostatní výjimky stanovené v článku 4 nařízení (ES) č. 1049/2001, vykládají se důvody pro zamítnutí restriktivně s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterému zpřístupnění slouží, a k tomu, zda se požadované informace týkají emisí do životního prostředí.“