Stěžovatel je nevládní environmentální organizace, která požádala Evropskou komisi, aby poskytla veřejnosti přístup k dokumentům týkajícím se výzkumného projektu průzkumu nerostných surovin, který obdržel finanční prostředky EU v rámci programu Horizont 2020. Komise určila pět dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti stěžovatele. Odmítla zpřístupnit jeden dokument a poskytla částečný přístup ke čtyřem dokumentům. Na podporu svého rozhodnutí se dovolávala různých výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby a ochranu osobních údajů.

Po přezkoumání dokumentů se veřejná ochránkyně práv domnívala, že obsahují informace, které lze chápat jako „informace o životním prostředí“ ve smyslu Aarhuského nařízení EU, které by měly těžit z větší transparentnosti. Požádala Komisi, aby přezkoumala svůj postoj s cílem poskytnout veřejnosti co nejširší přístup.

Komise trvala na svém stanovisku, že další přístup nelze poskytnout. Ačkoli veřejná ochránkyně práv vyjádřila politování nad rozhodnutím Komise nezveřejnit více částí dotčených dokumentů, uznala, že již existují veřejně dostupné informace o výzkumném projektu, a zejména o činnostech v daném dolu. Vzhledem k tomu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že další šetření v této věci nejsou odůvodněná.

Vyjádřila však znepokojení nad tím, jak Komise vyřizuje žádosti o přístup k dokumentům obsahujícím informace o životním prostředí. Zdůraznila, že výjimky z poskytování přístupu veřejnosti je třeba vykládat restriktivně, pokud jde o informace o životním prostředí, a připomněla Komisi, že transparentnost v této oblasti má zásadní význam pro posílení legitimity činností EU a důvěry veřejnosti v ně.