Věc se týkala odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům týkajícím se žádostí o uznání projektů těžby a zpracování nerostných surovin jako „strategických projektů“ podle aktu o kritických surovinách. Stěžovatel konkrétně požádal o přístup ke čtyřem rozhodnutím Komise o udělení či neudělení statusu strategického projektu a k částem žádostí o 12 projektů, které se nacházejí v EU a jejichž žádosti byly úspěšné. Komise měla za to, že zpřístupnění dokumentů by ohrozilo obchodní zájmy dotčených společností, přičemž ve vztahu k většině sporných dokumentů vycházela z obecné domněnky o nezpřístupnění. Stěžovatel mimo jiné tvrdil, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění vzhledem k tomu, že dokumenty pravděpodobně obsahují důležité informace o životním prostředí.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že vzhledem k jejich povaze je nepřiměřené, aby Komise uplatňovala obecnou domněnku nezpřístupnění dokumentů týkajících se označení projektů v oblasti kritických surovin za strategické projekty v rámci nařízení o kritických surovinách. Kromě toho veřejná ochránkyně práv na základě kontroly dokumentů provedené jejím vyšetřovacím týmem zjistila, že v celém rozsahu neobsahují citlivé informace, a to i proto, že velká část z nich již byla legálně zveřejněna v době, kdy Komise vydala konečné stanovisko k žádosti stěžovatele o přístup. Veřejná ochránkyně práv rovněž zastávala názor, že dokumenty obsahují rozsáhlé informace o životním prostředí, včetně „informací týkajících se emisí do životního prostředí“, u nichž se má za to, že existuje převažující veřejný zájem na zveřejnění. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že odmítnutí Komise poskytnout přístup veřejnosti představuje nesprávný úřední postup. Doporučila Komisi, aby přehodnotila svůj postoj s cílem poskytnout široký přístup ke sporným dokumentům.

Tyto tři případy se týkaly toho, jak Evropská komise uplatňovala svá pravidla pro zlepšování právní úpravy a další procesní požadavky při přípravě legislativních návrhů týkajících se náležité péče podniků v oblasti udržitelnosti (983/2025/MIK), boje proti převaděčství migrantů (2031/2024/VB) a společné zemědělské politiky (1379/2024/MIK). Komise považovala tyto návrhy za naléhavé, a proto ve svých pravidlech opomenula kroky, jako jsou posouzení dopadů a veřejné konzultace. Stěžovatelé, kteří jsou organizacemi občanské společnosti, se domnívali, že tato opomenutí jsou v rozporu s pravidly Komise pro zlepšování právní úpravy. Ve dvou případech stěžovatelé rovněž tvrdili, že Komise neposoudila soulad legislativních návrhů s cíli EU v oblasti klimatu, jak vyžaduje evropský právní rámec pro klima. V jednom případě se stěžovatel dále obával, že Komise porušila svůj jednací řád pro konzultace mezi útvary.

Veřejná ochránkyně práv na základě svých šetření zjistila procesní nedostatky ve způsobu, jakým Komise připravovala dotčené legislativní návrhy, což ve svém souhrnu představovalo nesprávný úřední postup. V zájmu řešení těchto nedostatků veřejná ochránkyně práv doporučila, aby Komise zajistila předvídatelné, soudržné a nesvévolné uplatňování svých pravidel pro zlepšování právní úpravy tím, že vymezí „naléhavé“ situace, které odůvodňují odchylku od jejich požadavků, a zaznamená a vysvětlí důvody všech udělených odchylek. Kromě toho by v případech, kdy jsou uděleny výjimky, měla Komise stanovit postup, který zajistí, aby naléhavá příprava legislativních návrhů byla stále v souladu se zásadami transparentního, fakticky podloženého a inkluzivního legislativního procesu. S cílem pomoci Komisi v tomto úkolu veřejná ochránkyně práv rovněž předložila čtyři návrhy na zlepšení, které zahrnovaly: vyjasnění svých pravidel pro konzultace se zúčastněnými stranami v případě naléhavých návrhů; zajistit, aby analytické dokumenty nahrazující posouzení dopadů a uvádějící důkazy na podporu jejích návrhů byly zveřejňovány včas, a umožnily tak veřejnou diskusi před přijetím právních předpisů; vydávání pokynů k provádění posouzení konzistentnosti v oblasti klimatu; poskytování a zaznamenávání odůvodnění při zkrácení období konzultací mezi útvary pod stanovené prahové hodnoty.

Ve své odpovědi veřejné ochránkyni práv se Komise dohodla, že během nadcházející revize pravidel pro zlepšování právní úpravy zváží vymezení „naléhavých“ situací a zaznamená a zveřejní důvody pro uplatnění jakýchkoli odchylek od jejich požadavků. Komise se rovněž zavázala zajistit cílené konzultace o svých „naléhavých“ návrzích, zveřejnit analytické dokumenty s důkazy na podporu svých návrhů do tří měsíců od přijetí, zahrnout posouzení konzistentnosti v oblasti klimatu jak do analytických dokumentů, tak do vysvětlujících memorand pro budoucí návrhy a poskytnout odůvodnění pro zkrácené meziútvarové konzultace.

Stěžovatelé se ve svých připomínkách k odpovědi Komise domnívali, že závazky Komise nejsou ani jasné, ani dostatečně konkrétní, aby zaručily transparentní, inkluzivní a fakticky podložený legislativní proces.

Veřejná ochránkyně práv uvítala celkovou konstruktivní odpověď Komise na její doporučení a návrhy na zlepšení. Reakce Komise však dosud neposkytuje dostatečnou jasnost ohledně konkrétních kroků, které hodlá podniknout k provedení doporučení a návrhů veřejné ochránkyně práv na zlepšení.

Veřejná ochránkyně práv proto bude tuto záležitost sledovat na základě budoucích stížností a poté, co Komise dokončí revizi pravidel pro zlepšování právní úpravy. V této fázi nejsou žádná další šetření odůvodněná a veřejný ochránce práv tyto tři případy uzavřel.

Věc se týkala odmítnutí Evropské komise poskytnout veřejnosti přístup k žádosti o uznání projektu těžby a zpracování nerostných surovin za „strategický projekt“ podle aktu o kritických surovinách a souvisejícího posouzení Komise. Komise měla za to, že poskytnutí informací by ohrozilo obchodní zájmy dotčené společnosti, a to i proto, že projekt nebyl označen za strategický projekt. Stěžovatel mimo jiné tvrdil, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění, a tvrdil, že sporné dokumenty mohou obsahovat důležité informace o životním prostředí.

Na základě kontroly sporných dokumentů provedené jejím vyšetřovacím týmem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že bylo rozumné, aby se Komise domnívala, že by zpřístupnění poškodilo obchodní zájmy dotčené společnosti. Kromě toho, i když dokumenty obsahují určité informace o předpokládaných environmentálních a sociálních dopadech projektu, nepostačovaly k prokázání převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění.

Veřejná ochránkyně práv proto šetření uzavřela a shledala, že při odepření přístupu ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.