Stěžovatel požádal Evropskou komisi o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se jeho výměn s maďarskou vládou o nezávislosti soudnictví v souvislosti s posouzením Komise týkajícím se způsobilosti Maďarska pro fondy soudržnosti. Po konzultaci s maďarskými orgány Komise odepřela přístup k některým dokumentům s odvoláním na dvě výjimky podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům. Komise konkrétně tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo účel jejího šetření, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti a jeho rozhodovací proces. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí přezkoumala (podáním „potvrzující žádosti“). Pokud Komise neodpověděla v příslušných lhůtách, obrátil se stěžovatel na veřejného ochránce práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům. Během šetření veřejného ochránce práv přijala Komise potvrzující rozhodnutí. Ponechala v platnosti své rozhodnutí odepřít přístup, ale dovolávala se další výjimky s tím, že Evropský parlament mezitím zahájil soudní řízení týkající se této záležitosti a zpřístupnění by mohlo tato probíhající řízení ohrozit.

Kontrola veřejného ochránce práv ukázala, že požadované dokumenty obsahují sebehodnocení Maďarska, formální dotazníky zaslané Komisí maďarským orgánům a oficiální odpovědi příslušných maďarských orgánů na tyto otázky. Požadované dokumenty tak tvoří základ rozhodnutí Komise, proti němuž Parlament zahájil soudní řízení. Nebyly vypracovány ani pro účely konkrétního soudního řízení, ani neobsahují interní právní stanoviska ke sporným otázkám v celém textu.

Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že Komise dostatečně neprokázala, jak by zpřístupnění dokumentů mohlo ohrozit dotčené soudní řízení. Veřejný ochránce práv rovněž nebyl přesvědčen argumentem Komise, že zpřístupnění by mohlo ohrozit její šetření. Veřejná ochránkyně práv dále zdůraznila, že je důležité informovat veřejnost o opatřeních Komise a maďarských orgánů na ochranu finančních zájmů EU a zajistit dodržování zásad právního státu. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že odmítnutí Komise poskytnout široký přístup veřejnosti k požadovaným dokumentům představuje nesprávný úřední postup, a doporučila, aby Komise přehodnotila své stanovisko k žádosti o přístup.

Komise v odpovědi potvrdila své stanovisko, že zpřístupnění požadovaných dokumentů by ohrozilo klid soudního řízení zahájeného Parlamentem a jeho vyšetřování, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti. Veřejná ochránkyně práv však zjistila, že Komise neposkytla přesvědčivé vysvětlení, proč k těmto dokumentům nelze poskytnout širší přístup. Veřejná ochránkyně práv proto potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu a případ uzavřela.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k finanční zprávě Evropského parlamentu týkající se nyní rozpuštěné politické skupiny „Identita a demokracie“. Parlament odepřel přístup ke zprávě v plném rozsahu. Přitom se dovolávala dvou výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění zprávy by ohrozilo ochranu cílů vyšetřování a auditů a její vlastní probíhající rozhodovací proces.

Stěžovatel požádal Parlament, aby své rozhodnutí přezkoumal podáním potvrzující žádosti, a tvrdil, že vzhledem k použití veřejných prostředků existuje naléhavý převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Parlament nadále odmítal dokument zpřístupnit a dodal, že tento dokument je součástí probíhajícího vyšetřování Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO) ohledně údajného zneužití finančních prostředků skupinou ID. Stěžovatel nebyl s touto odpovědí spokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval sporný dokument. Kontrola potvrdila, že požadovaný dokument obsahuje posouzení financí politické skupiny. Parlament veřejné ochránkyni práv potvrdil, že vyšetřování Úřadu evropského veřejného žalobce stále probíhá. Veřejná ochránkyně práv shledala, že Parlament byl oprávněn odepřít přístup k dokumentu. Šetření tak uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatel požádal v březnu 2024 Evropskou komisi o přístup veřejnosti k dokumentům souvisejícím s jejím přehodnocením uplatňování „řízení o právním státu“ v Maďarsku v roce 2023 (na základě nařízení o podmíněnosti). Komise zjistila, že čtyři čtvrtletní zprávy a několik výměn mezi Maďarskem a Komisí spadají do oblasti působnosti žádosti, ale odepřela přístup ke všem dokumentům. Při odepření přístupu se dovolávala výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit účel vyšetřování a probíhající rozhodovací proces podle nařízení o podmíněnosti.

Stěžovatel požádal Komisi, aby v dubnu 2024 přezkoumala své stanovisko (podáním „potvrzující žádosti“). Vzhledem k tomu, že Komise neodpověděla na potvrzující žádost stěžovatele v příslušné lhůtě, obrátil se stěžovatel v červnu 2024 na veřejnou ochránkyni práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření ohledně toho, že Komise neodpověděla na potvrzující žádost stěžovatele, a požádala Komisi, aby odpověděla co nejdříve. Komise žadateli odpověděla v prosinci 2025, tj. více než 19 měsíců poté, co předložil potvrzující žádost.

Vzhledem k tomu, že Komise odpověděla na potvrzující žádost stěžovatele, veřejná ochránkyně práv tento případ uzavřela. Jednoznačně však kritizovala značné zpoždění, které Komise utrpěla při odpovědi na žádost stěžovatele, a připomněla Komisi, že by se měla urychleně zabývat otázkou zpoždění při zpracování žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům.

Případ se týkal způsobu, jakým Evropská komise (delegace EU při Africké unii) vyřizovala žádost o grant, a obav týkajících se možného střetu zájmů.

Stěžovatel se zúčastnil výzvy k předkládání návrhů na projekt na podporu celoafrických volebních kapacit. Delegace žádost stěžovatele zamítla, protože žádala o finanční prostředky EU přesahující maximální procentní podíl povolený v rámci výzvy. Stěžovatel tvrdil, že se jedná o typografickou chybu a že delegace měla místo zamítnutí jeho žádosti požádat o vysvětlení. Stěžovatel rovněž tvrdil, že odborník, který se podílel na vývoji projektu financovaného v rámci této výzvy, pracoval pro subjekt, který podal žádost v rámci této výzvy.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise měla na základě svých vlastních interních pokynů považovat chybu stěžovatele za „zjevnou administrativní chybu“, a požádala stěžovatele o objasnění a/nebo opravu chyby stěžovatele. Rovněž zjistila, že Komise dostatečně neposoudila tvrzení stěžovatele o možném střetu zájmů. Tyto dva nedostatky představovaly nesprávný úřední postup. U obou zjištění se veřejná ochránkyně práv domnívala, že by nebylo vhodné vydávat odpovídající doporučení, neboť grant již byl mezitím udělen. Předložila však tři návrhy, jejichž cílem je zabránit tomu, aby se takové problémy vyskytly v podobných případech v budoucnu.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům souvisejícím s návrhem Evropské komise na uplatňování „postupu v oblasti právního státu“ v Maďarsku (návrh rozhodnutí Rady na základě nařízení o podmíněnosti). Komise identifikovala čtrnáct dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti, a zpřístupnila všechny tři dokumenty s výjimkou jejich částí. Při odepření přístupu k těmto částem se dovolávala dvou výjimek podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit probíhající soudní řízení a jeho rozhodovací proces.

Veřejný ochránce práv zahájil šetření a snažil se nahlédnout do dotčených dokumentů. Její vyšetřovací tým se dvakrát setkal se zástupci Komise, aby případ projednal. Na základě svého šetření nebyla veřejná ochránkyně práv přesvědčena o uplatnění obou výjimek z přístupu veřejnosti, na něž se Komise odvolává. Veřejná ochránkyně práv proto předložila návrh řešení a požádala Komisi, aby přehodnotila svůj postoj k žádosti s cílem zajistit lepší přístup veřejnosti.

Komise přijala návrh veřejného ochránce práv na řešení a poskytla plný přístup k požadovaným dokumentům. Veřejná ochránkyně práv šetření uzavřela a uvítala kladnou odpověď Komise.

Případ se týkal odmítnutí Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) poskytnout veřejnosti plný přístup k dokumentům souvisejícím s vyšetřováním pochybení zaměstnanců Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Při odepření přístupu se ESVČ opírala o výjimku podle unijních právních předpisů o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo potřebu chránit soukromí a integritu osob uvedených v dokumentech, včetně osob dotčených vyšetřováním úřadu OLAF. Kromě toho ESVČ skryla názvy společností uvedené v dokumentech, aby ochránila jejich pověst, jelikož nebyly předmětem vyšetřování úřadu OLAF.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že stěžovatel neprokázal potřebu zveřejnění osobních údajů ve veřejném zájmu, jak vyžadují právní předpisy EU o ochraně údajů. Veřejná ochránkyně práv rovněž považovala omezené úpravy obchodních informací za přiměřené a nemohla v tomto ohledu určit žádný převažující veřejný zájem. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že ESVČ byla oprávněna odmítnout zpřístupnění dotčených dokumentů v plném rozsahu.

Veřejná ochránkyně práv tak uzavřela šetření týkající se odepření přístupu a neshledala žádný nesprávný úřední postup. Zatímco stěžovatel byl rovněž nespokojen se spravedlivým řešením dohodnutým s ESVČ, které znamenalo, že rozsah jeho žádosti o přístup byl omezen na 50 stran, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že neexistují žádná další šetření oprávněná vzhledem k tomu, že ESVČ mezitím začala zpracovávat novou, širší žádost o přístup veřejnosti k dokumentům podanou stěžovatelem.

Poté, co bylo odhaleno, že (bývalý) generální ředitel Evropské komise cestoval do Kataru a obdržel související pohostinnost na úkor třetích stran, což vyvolalo obavy o střet zájmů, veřejná ochránkyně práv poprvé napsala Komisi v březnu 2023. Požádala o informace o rozsahu této praxe a o tom, jak Komise kontroluje, zda nedochází ke střetu zájmů, když třetí strany hradí výdaje vzniklé zaměstnancům Komise.

Krátce poté Komise aktualizovala svá pravidla týkající se příspěvků třetích stran na pracovní cesty. Veřejná ochránkyně práv v té době dospěla k závěru, že při důsledném uplatňování by tato pravidla zabránila tomu, aby příspěvky třetích stran na pracovní cesty vedly ke střetu zájmů.

Z odpovědi Komise však vyplynulo, že ačkoli existovaly pouze omezené příklady pracovních cest zaměstnanců Komise, které byly hrazeny třetími stranami, k některým z nich došlo na nejvyšší úrovni vedení Komise.

V této souvislosti veřejná ochránkyně práv zahájila toto šetření z vlastního podnětu s cílem přezkoumat vzorek takových případů před vstupem aktualizovaných pravidel v platnost. Účelem tohoto šetření bylo zjistit, jak Komise posuzovala potenciální střety zájmů v souvislosti s pracovními cestami hrazenými třetími stranami a jaké kroky podnikla ke zmírnění rizik jakéhokoli zjištěného střetu zájmů.

Šetření neidentifikovalo žádný jiný případ, který by vzbuzoval obavy ze střetu zájmů, než případ (bývalého) generálního ředitele Komise, jehož se výše uvedená odhalení týkají. Šetření však ukázalo, že tyto otázky mají širší rozsah. Vzhledem k tomu, že Evropský úřad pro boj proti podvodům záležitost vyšetřil a Úřad evropského veřejného žalobce zahájil vyšetřování, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že žádná další šetření v této věci nejsou odůvodněná.  

Šetření však prokázalo nedostatky, pokud jde o způsob, jakým Komise prováděla svá předchozí pravidla týkající se pracovních cest. Veřejná ochránkyně práv zejména zjistila, že Komise nezaznamenala, jak věcně posoudila rizika střetu zájmů v souvislosti s příspěvky hrazenými třetími stranami. Komise rovněž nezaznamenala hodnotu příspěvků třetích stran. Vzhledem k tomu, že tyto nedostatky jsou stále relevantní, pokud jde o způsob, jakým Komise uplatňuje aktualizovaná pravidla, veřejná ochránkyně práv předložila za tímto účelem dva návrhy na zlepšení.