Případ se týkal způsobu, jakým Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) jednala se subdodavatelem, který poskytoval odborné znalosti a služby v odvětví IT. Podle stěžovatele nebyla za vykonanou práci zaplacena v plné výši. Poté, co jednání stěžovatele s hlavním dodavatelem zůstala bezvýsledná, obrátil se stěžovatel na veřejnou ochránkyni práv, přičemž zpochybnil způsob, jakým ESVČ daný spor řešila.

Veřejná ochránkyně práv připomněla, že neexistence přímého smluvního vztahu mezi orgánem EU a subdodavatelem nezbavuje prvně jmenovaného jakožto orgán veřejné moci povinnosti dodržovat základní právo subdodavatele na řádnou správu. Tato povinnost zahrnuje mimo jiné povinnost orgánu EU sledovat chování svého dodavatele a v případě potřeby trvat na tom, aby dodavatel plnil své povinnosti vůči subdodavateli. V daném případě veřejná ochránkyně práv konstatovala, že ESVČ se ujistila, že její požadavky na výstupy a dokumentaci byly hlavním dodavatelem řádně sděleny subdodavateli a že ESVČ provedla platby za ověřenou provedenou práci. ESVČ celkově vynaložila mnoho úsilí na nalezení řešení různých otázek týkajících se subdodávek.

Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela šetření se závěrem, že ze strany ESVČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týkal způsobu, jakým Agentura Evropské unie pro azyl (EUAA) řešila obvinění z porušování základních práv při své činnosti na řeckém ostrově Samos. Stěžovatelé se obávali, že způsob, jakým pracovníci vyslaní do azylových podpůrných týmů agentury EUAA vedli pohovory se zranitelnými žadateli o azyl, je v rozporu s právem EU a že agentura EUAA se tímto problémem nezabývala. Kromě toho se stěžovatelé zajímali o to, jak agentura EUAA řešila zprávy žadatelů o azyl o nuceném navracení.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že v době podání stížnosti agentura EUAA nezajistila, aby pracovníci vyslaní do jejích podpůrných týmů pro otázky azylu byli připraveni řádně vést pohovory se zranitelnými žadateli o azyl, a to ani pokud jde o to, jak zohlednit ukazatele zranitelnosti, pokud se objeví poprvé během pohovoru o azylu. Veřejná ochránkyně práv dále zjistila, že agentura EUAA neposkytla zranitelným žadatelům o azyl vhodný postup pro oznamování chyb, k nimž došlo během pohovorů, a pro přezkum těchto zpráv agenturou EUAA. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že se jedná o nesprávný úřední postup, a agentuře EUAA vydala čtyři doporučení k řešení nedostatků.

Veřejná ochránkyně práv rovněž zaslala tato doporučení svým protějškům z Evropské sítě veřejných ochránců práv (ENO) a požádala je o jejich názory na to, jak je při spolupráci mezi pracovníky agentury EUAA zabývajícími se případy a vnitrostátními azylovými úředníky zajištěno dodržování základních práv.

Veřejná ochránkyně práv navíc zjistila významné nedostatky, pokud jde o způsob, jakým agentura EUAA řešila zveřejňování zkušeností žadatelů o azyl s nuceným navracením během pohovorů. Vzhledem k tomu, že agentura EUAA začala během šetření veřejné ochránkyně práv provádět opatření k nápravě těchto nedostatků, nezjistila nesprávný úřední postup, ale místo toho předložila dva návrhy na zlepšení.

Stěžovatel pracoval jako odborník pro externího dodavatele EU na projektu financovaném EU v Tanzanii, který řídila Delegace Evropské unie v Tanzanii a Východoafrické společenství. Stěžovatel tvrdil, že dodavatel porušil tanzanské právo tím, že se nezaregistroval v Tanzanii, což mu znemožnilo získat platné pracovní povolení. Dodavatel následně informoval stěžovatele o svém rozhodnutí ukončit jeho smlouvu, přičemž zohlednil obavy týkající se práce stěžovatele, které vznesla delegace EU.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření obav stěžovatele ohledně toho, jak delegace řešila obě záležitosti. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv odkázala na svůj soustavný názor, že pokud orgány EU usilují o nahrazení odborníků pracujících na projektech EU, měly by být tyto osoby před jejich nahrazením vyslechnuty. Zatímco Komise tvrdila, že nepožádala o nahrazení odborníka, veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise byla do rozhodnutí o nahrazení zapojena. Veřejná ochránkyně práv tak konstatovala, že Komise nezajistila, aby bylo před jeho nahrazením respektováno právo stěžovatele být vyslechnut, což představuje nesprávný úřední postup.  Předložila návrh na zlepšení, jehož cílem je zabránit tomu, aby se tento problém vyskytl v budoucnu. 

Veřejná ochránkyně práv navíc zjistila, že vzhledem k tomu, že smlouva stěžovatele byla ukončena, nebyla odůvodněna žádná další šetření týkající se vydání pracovního povolení. Předložila však Komisi návrh na zlepšení a vyzvala ji, aby tuto záležitost ověřila, neboť může ovlivnit další odborníky pracující na projektu EU. 

 

Případ se týkal rozhodnutí Evropské komise ukončit spolupráci s dočasným pracovníkem v rámci služeb péče o děti. Stěžovatel byl najat prostřednictvím externího dodavatele na týdenní smlouvy. Na základě pokynů Komise informoval dodavatel stěžovatelku, že Komise již nebude o její služby žádat. Stěžovatelka se obrátila na veřejnou ochránkyni práv a tvrdila, že jí Komise neposkytla odůvodnění svého rozhodnutí.

Veřejný ochránce práv soustavně zastává názor, že pokud orgány EU požádají o ukončení smlouvy určité osoby s externím dodavatelem, měly by uvést spravedlivé a objektivní důvody pro ukončení smlouvy, informovat dotčenou osobu a zajistit, aby měla možnost předložit před ukončením smlouvy připomínky. Nejistá povaha situace dočasného pracovníka znamená, že Komise má povinnost být spravedlivá a transparentní, a to i v případě neexistence smluvního vztahu. V tomto případě Komise nezajistila, aby stěžovateli bylo poskytnuto slyšení a možnost vyjádřit se k důvodům, které Komise uvedla, než se rozhodla nadále nepožadovat služby stěžovatele. Ačkoli je to politováníhodné, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel musel být o některých problémech informován v týdnu, který předcházel rozhodnutí Komise. Vzhledem k nedostatečnému vedení záznamů však veřejný ochránce práv není schopen ověřit, zda zaměstnanci Komise tyto otázky se stěžovatelem projednali. Veřejná ochránkyně práv nicméně vítá skutečnost, že Komise uznala, že v tomto případě mohla stěžovateli své odůvodnění dále vysvětlit.

Na tomto základě se veřejná ochránkyně práv domnívá, že žádná další šetření nejsou odůvodněná, a případ uzavírá.  

Případ se týkal poradenské společnosti, která byla vyšetřována Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) z důvodu podezření na nesrovnalosti v projektech financovaných EU. Úřad OLAF informoval společnost, že vyšetřování uzavřel, a předložil Komisi finanční a správní doporučení. Ačkoli úřad OLAF informoval společnost, že se může obrátit na kontrolora procesních záruk úřadu OLAF, neposkytl jasné informace o platné lhůtě pro podání stížnosti. To znamenalo, že firma podala stížnost po uplynutí lhůty a kontrolor stížnost zamítl.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že úřad OLAF tím, že stěžovateli neposkytl jasné informace, zejména pokud jde o datum ukončení vyšetřování, jednal nesprávným úředním postupem. Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že pro stěžovatele neexistuje žádné vhodné doporučení, jak se tímto problémem zabývat. Předložila nicméně návrh, jehož cílem je zabránit tomu, aby se takový problém vyskytl v podobných případech v budoucnu.