Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se výdajů univerzity v rámci projektu financovaného EU. Stěžovatel předložil svou žádost Evropské komisi v červenci 2025.

Komise poprvé odpověděla v září 2025. Identifikovala deset dokumentů, které spadají do působnosti žádosti o přístup, k nimž odmítla poskytnout veřejnosti přístup v plném rozsahu. Komise přitom tvrdila, že zpřístupnění by mohlo ohrozit obchodní zájmy dotčené univerzity.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Komise podáním „potvrzující žádosti“ v září 2025. Když Komise neposkytla výslovnou odpověď, stěžovatel se v říjnu 2025 obrátil na veřejnou ochránkyni práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout přístup veřejnosti a jako první krok požádala Komisi, aby co nejdříve přijala výslovnou odpověď na potvrzující žádost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě neobdržela odpověď, vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval dotčené dokumenty spolu s dokumentací o konzultaci s dotčenou univerzitou.

Komise stěžovateli odpověděla v květnu 2026 a poskytla mu široký částečný přístup ke sporným dokumentům. Stěžovatel ve svých připomínkách k potvrzujícímu rozhodnutí Komise zbývající úpravy nezpochybnil. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že stížnost na implicitní odepření přístupu ze strany Komise byla vyřešena nyní poskytnutým přístupem. Veřejná ochránkyně práv však vyjádřila politování nad zpožděním Komise při vyřizování žádosti stěžovatelky o přístup, které přetrvávalo i poté, co zahájila šetření. Veřejná ochránkyně práv nadále pečlivě sleduje záležitost zpoždění na základě stížností, které jí byly předloženy.

Případ se týkal studie vypracované výzkumnou organizací na základě smlouvy s delegací EU v Guineji-Bissau. Organizace vyjádřila obavy ohledně podmínek souvisejících se zveřejněním studie, zejména ohledně toho, že by měla být distribuována bezplatně. Organizace se domnívala, že tato podmínka by účinně zabránila zveřejnění studie jako akademické knihy, protože akademičtí vydavatelé jsou komerční subjekty, které vydělávají na knihách, které vydávají.

Šetření prokázalo, že studie byla zadána na základě „smlouvy o poskytování služeb“, v jejímž rámci Evropská komise, která je odpovědná za celkový dotčený rozpočet, převzala vlastnictví studie. Studie jako taková byla považována za „veřejný statek“ a Komise správně trvala na tom, aby byla bezplatně zpřístupněna veřejnosti.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že je rozumné, aby Komise trvala na tom, aby byla studie distribuována bezplatně, vzhledem k tomu, že byla vypracována s využitím finančních prostředků EU, a proto by neměla být uváděna na trh. Veřejná ochránkyně práv nicméně vyjádřila politování nad tím, že Komise jasně stanovila podmínky týkající se zveřejnění až po dokončení studie. Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela zjištěním, že žádná další šetření nebyla odůvodněná, ale navrhla, aby se podobné problémy v budoucnu nevyskytly.