Případ se týkal zamítnutí ze strany Komise a návrhu na zpětné získání některých nákladů souvisejících se subdodavatelskými činnostmi v rámci grantové dohody 6. RP. Na základě šetření veřejného ochránce práv se Komise rozhodla nepokračovat ve vymáhání nákladů v celkové výši téměř 87 000 EUR. Komise vysvětlila, že se rozhodla změnit své původní rozhodnutí na základě toho, že stěžovatel jednal v dobré víře a v souladu s doporučením, které sama Komise poskytla.

Veřejná ochránkyně práv toto nové rozhodnutí uvítala; shledala však, že je nešťastné, že stěžovatel měl již několik let vyhlídku na významné zpětné získání finančních prostředků, které se nad ním vznášely.

Případ se týkal toho, že Evropská komise neodpověděla na žádost stěžovatele o právní přezkum rozhodnutí Výkonné agentury pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast zamítnout jeho projekt z financování EU v rámci programu Erasmus+. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že Komise již stěžovateli odpověděla. Tuto část stížnosti proto považovala za vyřešenou orgánem. Přezkoumala rovněž podstatu odpovědi Komise a shledala ji komplexní a přiměřenou. Rozhodla proto, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Věc se týkala toho, že Komise neodpověděla na sdělení stěžovatele týkající se jeho obtíží s předložením návrhu grantu. Kvůli technickým problémům nemohl stěžovatel podat žádost prostřednictvím systému Komise PRIAMOS. Místo toho předložila svůj návrh e-mailem, který zůstal nezodpovězen.

Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a požádala Komisi, aby odpověděla. Komise se ve své odpovědi omluvila za to, že neodpověděla dříve. Uvedla, že nemůže přijmout e-mailovou žádost stěžovatele, protože systém fungoval řádně a Komise nebyla schopna identifikovat žádné pokusy stěžovatele o zaslání návrhu prostřednictvím systému PRIAMOS před uplynutím lhůty.

Případ se týkal toho, jak IMI řešil údajný střet zájmů ve výběrovém řízení na výzkumný projekt týkající se rizik a přínosů očkovacího programu v Evropě.

Stěžovatel, člen konsorcia, které se zúčastnilo řízení, tvrdil, že se systém IMI nezabýval otázkou, zda jsou všichni členové hodnotícího výboru nestranní. Stěžovatel tvrdil, že dva členové měli vazby na vítězné konsorcium, což vedlo ke střetu zájmů.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že systém IMI uplatňoval příslušná pravidla správně, a nezjistila žádné důkazy o nespravedlivém zacházení s návrhem ze strany konsorcia stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv proto zjistila, že v souvislosti s tímto aspektem stížnosti nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv dále zvažovala, zda by odborníci v situaci střetu zájmů s jedním návrhem měli mít možnost posoudit konkurenční návrh. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že vzhledem k tomu, že pravidla systému IMI vypracovala Evropská komise, nejsou v souvislosti s touto konkrétní stížností odůvodněna žádná další šetření týkající se této otázky.

Toto šetření se zabývá tím, jak by Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) měla vyřizovat žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům obsahujícím informace o bezpečnosti a účinnosti léčivých přípravků. Zvláštní důraz je kladen na právo veřejnosti na přístup ke třem zprávám z klinických studií o přípravku Humira, široce prodávaném protizánětlivém léčivu.

V roce 2013 se agentura EMA rozhodla poskytnout veřejnosti přístup k těmto zprávám. Farmaceutická společnost, která lék prodává (AbbVie), však zahájila soudní řízení proti agentuře EMA, které mělo za následek zablokování navrhovaného zveřejnění zpráv. V roce 2014, před ukončením soudního řízení, uzavřely EMA a AbbVie mimosoudní dohodu, kterou EMA poskytla veřejnosti přístup ke skrytým verzím zpráv. Veřejná ochránkyně práv kontaktovala agenturu EMA, aby ověřila, zda jsou úpravy oprávněné. Po této kontrole nebyla veřejná ochránkyně práv přesvědčena, že všechny úpravy jsou ve skutečnosti oprávněné. Veřejná ochránkyně práv poté z vlastního podnětu a ve veřejném zájmu zahájila šetření týkající se přístupu agentury EMA k poskytování přístupu veřejnosti.

V průběhu šetření vyšlo najevo, že EMA v reakci na jiné žádosti veřejnosti o přístup k týmž zprávám vydala mnohem úplnější verze těchto zpráv. Určité úpravy však zůstaly.

Veřejná ochránkyně práv uznala, že některé z těchto úprav byly odůvodněné (kvůli potřebě chránit osobní údaje). Nebyla však přesvědčena, že další úpravy provedené na ochranu obchodních zájmů jsou oprávněné. V těchto případech veřejný ochránce práv zastával názor, že existuje pravděpodobně převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Jako obecnou připomínku veřejná ochránkyně práv uvedla, že pokud mají informace v dokumentu důsledky pro zdraví jednotlivců (např. informace o účinnosti léčivého přípravku), veřejný zájem na zveřejnění obecně maří jakékoli tvrzení o obchodní citlivosti. Veřejné zdraví by mělo vždy převážit nad obchodními zájmy.

V závěru šetření veřejná ochránkyně práv uznala, že agentura EMA nyní dosáhla velmi významného pokroku ve své proaktivní politice transparentnosti, která je účinná od ledna 2015. V souvislosti s některými konkrétními částmi zpráv však veřejná ochránkyně práv zpochybnila pokračující spoléhání agentury EMA na ochranu obchodních zájmů. S cílem podpořit systémová zlepšení předložila veřejná ochránkyně práv agentuře EMA několik návrhů ohledně její budoucí praxe v této oblasti.

Případ se týkal rozhodnutí Komise nepřijmout některé náklady vykázané partnerem projektu financovaného EU. Rozhodnutí Komise znamenalo, že její konečná platba konsorciu byla snížena o částku, kterou tento partner obdržel jako předběžné financování. Koordinátor tvrdil, že povinností Komise je získat zpět finanční prostředky, které byly dotyčnému partnerovi vyplaceny nesprávně.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise se touto otázkou zabývala správně, neboť mohla zahájit vymáhání pouze v případě, že by vůči Unii existoval dluh. Rozdělení finančních prostředků mezi partnery projektu je otázkou jiné povahy, v níž Komise nemá povinnost zasáhnout. Veřejný ochránce práv proto neshledal žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

Případ se týkal neúspěšné žádosti stěžovatele o stipendijní místo v rámci projektu Evropská infrastruktura pro výzkum holocaustu financovaného ze sedmého rámcového programu pro výzkum. Stěžovatel, neslyšící výzkumný pracovník, si Komisi stěžoval, že rozhodnutí nepřipustit ho do stipendijního programu je diskriminační a porušuje Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a neshledala žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise. Rozhodla se proto případ uzavřít.

Stěžovatel Rubinum, španělský výrobce/distributor doplňkových látek v krmivech, si veřejnému ochránci práv stěžoval, že úřad EFSA porušil svá procesní práva v souvislosti s vypracováním vědeckého stanoviska úřadu EFSA, které vedlo k tomu, že Komise zakázala toyocerin, doplňkovou látku používanou k výkrmu hospodářských zvířat.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a požádala stěžovatele, aby svá tvrzení objasnil. Na základě tohoto šetření veřejný ochránce práv zjistil, že v tomto případě nedošlo ze strany úřadu EFSA k nesprávnému úřednímu postupu.

Stížnost se týkala úlohy Komise ve vztahu ke CAPITA, síti výzkumných orgánů šesti evropských zemí, která podporuje nadnárodní spolupráci v oblasti výzkumu. CAPITA získala finanční prostředky EU na podporu koordinace svých výzkumných programů. Stěžovatel vyjádřil obavy, že výběr projektů, které mají být financovány, ze strany CAPITA nemusel být proveden transparentním, spravedlivým a nestranným způsobem. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise má povinnost jednat v případech, kdy příjemci finančních prostředků EU neplní své povinnosti. V tomto případě se však veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise jednala odpovídajícím způsobem, když se přesvědčila, že projekty byly vybrány transparentním, spravedlivým a nestranným způsobem a že nedošlo ke zneužití finančních prostředků EU ze strany CAPITA. Případ tedy uzavřela zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Případ se týká toho, jak Komise vyřídila stížnost na porušení právních předpisů týkající se přístupu italských orgánů k uznávání zahraničních kvalifikací inženýrů. Stížnost vycházela z toho, že italské orgány neuznaly kvalifikaci zprostředkovatele vedoucí ke konečné kvalifikaci. Komise zjistila, že italské orgány nedodržely příslušné právní předpisy v případě stěžovatele. Jelikož však neexistovala žádná ustálená a obecná správní praxe, která by byla v rozporu s unijním právem, rozhodla se nezahájit proti Itálii řízení o nesplnění povinnosti. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a zjistila, že odmítnutí italských orgánů vzít v úvahu stanovisko Komise k případu stěžovatele naznačuje systémový problém, který by si zasloužil zásah Komise, aniž by čekala na budoucí problémy tohoto druhu. Předložila proto návrh smírného řešení, v němž navrhla, aby Komise pokračovala v šetření stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů. Vzhledem k tomu, že Komise ve své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv i) výslovně uvedla, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů v případě stěžovatele bylo nesprávné, a ii) zavázala se v této záležitosti pokračovat, pokud by jí byly oznámeny jakékoli jiné podobné případy, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a případ uzavřela.

Výkonná agentura pro malé a střední podniky (EASME) řídí řadu programů EU pro Evropskou komisi, včetně části rámcového programu pro výzkum a inovace Horizont 2020, COSME, LIFE a ENRF [1].