Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv [1]

Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Věc se týká především obecné tendence Komise váhat s poskytnutím přístupu veřejnosti k dokumentům, které se týkají probíhajících vyšetřování možných porušení práva EU ze strany členských států. Občané EU žijící v Dánsku měli dojem, že Generální ředitelství Komise pro životní prostředí (dále jen „GŘ pro životní prostředí“) přijalo v letech 2006–2007 v rámci své oblasti politiky otevřenější postup. Když se GŘ pro životní prostředí následně vrátilo k výše uvedené tendenci Komise, požádali tito občané o odůvodnění a navrhli, aby byl i nadále dodržován otevřenější postup. Jelikož nebyli s odpověďmi Komise spokojeni, obrátili se na evropského veřejného ochránce práv.

2. Podrobnější souvislosti projednávané věci jsou shrnuty následovně.

3. V dopise, který předcházel zahájení tohoto řízení, stěžovatel vyzval veřejnou ochránkyni práv, aby v této věci provedla šetření z vlastního podnětu. Psal následující:

„S velkým zájmem jsem si přečetl Vaše rozhodnutí o uzavření OI/[2/] 2009/MHZ [[2]] týkající se Evropské komise.

Můj zájem o tuto záležitost je způsoben tím, že jsem již dříve požádal o přístup veřejnosti ke dvěma úvodním dopisům Komise a tento přístup jsem získal. Oba zahajovací dopisy byly Dánsku zaslány v květnu 2006 s registračními čísly 2006/2144 týkajícími se směrnice o stanovištích a 2006/2134 týkajícími se směrnice o ptácích. Dánské orgány poskytly veřejnosti přístup k těmto úvodním dopisům poté, co je GŘ Komise pro životní prostředí informovalo takto:

„GŘ pro životní prostředí změnilo praxi, pokud jde o přístup veřejnosti, a v budoucnu poskytne veřejnosti přístup ke všem dokumentům týkajícím se probíhajících řízení o nesplnění povinnosti, která se týkají přístupu veřejnosti, a v budoucnu poskytne veřejnosti přístup ke všem dokumentům, které se týkají probíhajících řízení o nesplnění povinnosti a týkají se nesrovnalostí mezi vnitrostátními právními předpisy a právními předpisy EU. Šíření v případech, jako jsou tyto, totiž může usnadnit uplatňování a užitečný účinek dotčených směrnic. Tato okolnost bude považována za převažující veřejný zájem, který odůvodňuje zveřejnění.

Mohu Vás proto informovat, že pokud jde o úvodní dopisy Dánsku týkající se uplatňování směrnic 79/409/EHS a 92/43/EHS, nebráníme přístupu veřejnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem poskytly dánské orgány veřejnosti přístup k dokumentům v prosinci 2006. Důvody pro zveřejnění dánským ministerstvem životního prostředí jsou spolu s úvodními dopisy k dispozici na této adrese:

http://www.blst.dk/NATUREN/Natura2000plan/sidebar/Seneste_nyt/aabningsskrivelser.htm

Dánsko následně obdrželo doplňující úvodní dopis a odůvodněné stanovisko ve věci 2006/2134. Dánské orgány mi odmítly poskytnout přístup veřejnosti k těmto dokumentům. I přes výše uvedenou změnu praxe se dánské ministerstvo životního prostředí nadále táže Komise, zda může poskytnout přístup veřejnosti. Komise nyní odmítá poskytnout přístup veřejnosti s odkazem na nařízení č. 1049/2001 a rozsudek ve věci Petri [e], což je odmítnutí, kterého se dovolává dánská vláda.

Je zajímavé, že ve svém šetření z vlastního podnětu nezmiňujete praxi otevřenosti přijatou Komisí na podzim roku 2006, jak je formulována v jejím výše citovaném dopise dánské vládě z listopadu roku 2006.

Navrhuji proto evropskému veřejnému ochránci práv, aby usiloval o objasnění změny směru v období od listopadu 2006 do roku 2009.

Je matoucí, že Komise neinformovala evropského veřejného ochránce práv o tom, že v roce 2006 zavedla politiku otevřenosti v této oblasti, která se nyní změnila. Jedná se o změnu politiky, kterou Komise zjevně upřednostňuje v tichosti, vzhledem k tomu, že o ní neinformovala evropského veřejného ochránce práv v souvislosti s šetřením z vlastního podnětu, které bylo ukončeno v roce 2009.“

4. Veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že místo zahájení šetření z vlastního podnětu považuje za vhodnější přezkoumat případné stížnosti v této věci.

5. Dne 5. září 2010 podal stěžovatel tuto stížnost.

6. Stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že v roce 2009 podal žádost o přístup veřejnosti k dodatečnému zahajovacímu dopisu, který Komise zaslala Dánsku.

7. Komise odpověděla záporně a informovala stěžovatele, že zpřístupnění zahajovacího dopisu členskému státu je neslučitelné s jeho právem na důvěrnost v případech nesplnění povinnosti. Odkázala na rozsudek Soudu prvního stupně z roku 2001 ve věci Petrie [3]. Dne 3. května 2009 předložil stěžovatel generálnímu sekretariátu Komise potvrzující žádost. Upozornil Komisi na skutečnost, že předchozí zahajovací dopis Komise týkající se dotčeného případu nesplnění povinnosti byl zveřejněn v roce 2006 na internetových stránkách dánského ministerstva životního prostředí. Dotázal se rovněž Komise, zda byly dánské orgány požádány, aby nezveřejnily zahajovací dopis, o který požádal v roce 2009. Stěžovatel nikdy neobdržel odpověď na svou potvrzující žádost.

Předmět šetření

8. Dne 5. října 2010 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření následujících tvrzení a tvrzení.

Tvrzení

1. Komise na potvrzující žádost stěžovatele ze dne 3. května 2009 neodpověděla.

2. Komise stěžovateli nevysvětlila, proč v návaznosti na novou praxi v roce 2006 znovu zavedla restriktivní praxi, pokud jde o přístup veřejnosti k zahajovacím dopisům členským státům v případech nesplnění povinnosti.

3. Komise stěžovatele neinformovala o tom, zda ji dánské orgány požádaly, aby odepřela veřejnosti přístup k úvodním dopisům a jejich přílohám.

Pohledávky

1. Komise by měla odpovědět na žádosti obsažené ve výše uvedených tvrzeních.

2. Komise by měla znovu zvážit zavedení praxe, kterou přijala v roce 2006 a která umožňuje lepší přístup veřejnosti k úvodním dopisům adresovaným členským státům.

Šetření

9. Dne 9. března 2011 předložila Komise své stanovisko ke stížnosti. Veřejná ochránkyně práv předala stanovisko stěžovateli, který k němu předložil své připomínky dne 19. dubna 2011.

10. Předtím, než Komise dne 9. března 2011 zaslala výše uvedené stanovisko, zaslal stěžovatel kopii odpovědi, kterou nakonec obdržel v reakci na svou potvrzující žádost. Odpověď Komise je shrnuta v níže uvedených předběžných poznámkách.

Posouzení veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

Tento případ je podobný jinému případu předloženému veřejnému ochránci práv.

11. Veřejný ochránce práv konstatuje, že jeho stávající návrhy doporučení se týkají hlavní otázky, která je velmi podobná otázce vznesené v jiném případě, tj. věci 2207/2010/PB. Stěžovatel a Komise si jsou této skutečnosti vědomi. Hodnocení veřejného ochránce práv jsou v obou případech koordinována a návrhy doporučení týkající se obou případů jsou přijímány ve stejný den.

12. V daném případě se společné otázky odrážejí ve druhém tvrzení, které lze užitečně přezkoumat prostřednictvím těchto tří okruhů: „Existence nové praxe od roku 2006“; „Důvody pro zrušení nové praxe“; „Systémové problémy, které vyvstaly v souvislosti s nezpřístupněním dokumentů o nesplnění povinnosti“.

13. Před posouzením těchto otázek veřejný ochránce práv zvlášť přezkoumá první a třetí tvrzení.

Odpověď Komise na potvrzující žádost stěžovatele

14. Jak bylo uvedeno v bodě 10 výše, po zahájení šetření, ale předtím, než Komise předložila své stanovisko, stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že Komise odpověděla na jeho potvrzující žádost. Odpověď a následné související prohlášení ve stanovisku Komise jsou shrnuty níže.

15. Ve své podrobné odpovědi stěžovateli Komise odmítla poskytnout přístup k dotčenému dokumentu.

16. Nejprve se omluvila za pozdní registraci a vyřízení potvrzující žádosti stěžovatele. Uvedla, že byla provedena důkladná kontrola příslušných e-mailových účtů, a poznamenala, že skutečnost, že se e-mail stěžovatele obsahující potvrzující žádost neobjevil mezi příchozími e-maily, se zdá být způsobena technickým problémem v systému Komise.

17. Komise poté zdůraznila kontext a předmět potvrzující žádosti. Vysvětlila, že dne 2. února 2009 zaslala Dánsku výzvu v souvislosti s příslušným řízením o nesplnění povinnosti (2006/2134). Tento postup se týkal údajného nesouladu dánských právních předpisů se směrnicí EU 79/409 o ochraně ptáků (ve znění pozdějších předpisů). Řízení o nesplnění povinnosti probíhalo. Stěžovatel byl rovněž stěžovatelem, pokud jde o právě uvedenou věcnou otázku (stížnost na protiprávní jednání č. 2007/4437), a dne 7. července 2010 byl informován o stavu šetření Komise.

18. Pod názvem "Aarhuská úmluva" Komise dále uvedla, že stěžovatel ve své potvrzující žádosti požádal, aby byla žádost vyřízena v souladu se směrnicí 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí. Komise poukázala na to, že tato směrnice, která provádí část ustanovení Aarhuské úmluvy, je určena členským státům, a že se proto na potvrzující žádost stěžovatele nevztahuje.

19. Komise poté odkázala na další právní předpisy, nařízení 1367/2006 [4], které činí některá ustanovení Aarhuské úmluvy pro orgány EU závaznými. Komise uvedla, že nařízení č. 1367/2006 výslovně stanoví, že definice „dokumentu“v nařízení č. 1049/2001 [5] zahrnuje informace o životním prostředí, jak jsou definovány v nařízení č. 1367/2006. Článek 3 stanoví, že nařízení č. 1049/2001 se vztahuje na všechny žádosti o přístup k informacím o životním prostředí, které mají orgány EU k dispozici. S ohledem na výše uvedené dospěla Komise k závěru, že dokument, k němuž stěžovatel v projednávané věci požádal o přístup veřejnosti, obsahuje informace o životním prostředí, a že se tedy použije jak nařízení č. 1367/2006, tak nařízení č. 1049/2001.

20. Komise se rovněž zabývala konkrétní otázkou, zda by v tomto případě mohl být poskytnut přístup veřejnosti. Negativní závěr Komise vycházel z následujících úvah.

21. Řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU zahrnuje dvě fáze, a sice fázi správní a fázi soudní. Účelem správní fáze je zaprvé poskytnout dotčenému členskému státu příležitost ukončit porušování Smlouvy, zadruhé přiznat členskému státu právo být vyslechnut a zatřetí vymezit rozsah sporu pro případ, že by byla věc předložena Soudnímu dvoru.

22. Výzvy představují první krok správního řízení. V těchto dopisech Komise žádá členský stát, aby předložil své připomínky ke konkrétním tvrzením a aby tak učinil ve stanovené lhůtě. Výše uvedený doplňující dopis uvádí možná porušení, o nichž se Komise dozvěděla prostřednictvím dalších stížností občanů na porušení právních předpisů, jakož i posouzením právních předpisů a dalších informací, které Dánsko poskytlo.

23. Záměrem Komise při vydání dodatečné výzvy bylo přiznat Dánsku právo být vyslechnuto předtím, než se rozhodne, zda přistoupí k dalšímu kroku.

24. Komise poté informovala stěžovatele, že vzhledem k probíhajícímu řízení o nesplnění povinnosti nemůže poskytnout veřejnosti přístup k dodatečné výzvě dopisem. Své rozhodnutí založila na čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, který stanoví, že „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: [...] - účel inspekcí, vyšetřování a auditů".

25. Komise vysvětlila, že k tomu, aby mohla plnit svůj úkol strážkyně Smluv a nalézt řešení jejich porušení, aniž by musela zahájit soudní řízení, je nezbytné zachovat atmosféru vzájemné důvěry mezi ní a Dánskem v průběhu různých fází řízení až do okamžiku, kdy byla věc dokončena.

26. Pokud by byl dotčený dokument zpřístupněn v době, kdy o něj stěžovatel požádal, a tedy v okamžiku řízení, kdy případ ještě nebyl dokončen, mělo by to negativní dopad na jednání, která proběhla mezi dánskými orgány a Komisí. To by zase snížilo šance na dosažení smírného řešení, pokud možno bez nutnosti předložit věc Soudnímu dvoru. Zpřístupnění dokumentu by tedy zjevně ohrozilo účel vyšetřování řízení o nesplnění povinnosti 2006/2134.

27. Tento výklad potvrdil Soud prvního stupně [nyní Tribunál] ve věci Petrie [6]:

„Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 63 svého rozsudku WWF [...], členské státy jsou oprávněny očekávat, že Komise zaručí důvěrnost během šetření, která by mohla vést k řízení o nesplnění povinnosti. Tento požadavek důvěrnosti trvá i poté, co byla věc předložena Soudnímu dvoru, neboť nelze vyloučit, že diskuse mezi Komisí a dotyčným členským státem ohledně dobrovolného dodržování požadavků Smlouvy ze strany tohoto členského státu mohou pokračovat během soudního řízení až do vyhlášení rozsudku Soudního dvora. Zachování tohoto cíle, a sice smírného řešení sporu mezi Komisí a dotyčným členským státem před vynesením rozsudku Soudního dvora, odůvodňuje odepření přístupu k výzvě dopisem a odůvodněným stanoviskům vypracovaným v rámci řízení podle článku 226 ES z důvodu ochrany veřejného zájmu týkajícího se inspekcí, vyšetřování a soudních řízení, který spadá do první kategorie výjimek stanovených v rozhodnutí 94/90.“

28. Komise dále poukázala na to, že Soudní dvůr při výkladu výše uvedeného ustanovení nařízení č. 1049/2001 v novějším rozsudku [7] zdůraznil dvoustrannou povahu správního řízení mezi Komisí a členským státem. Soudní dvůr rozhodl, že „zúčastněné strany, s výjimkou členského státu odpovědného za poskytnutí podpory, nemají v rámci řízení o kontrole státní podpory právo nahlížet do dokumentů obsažených ve správním spisu Komise. Tuto okolnost je třeba zohlednit pro účely výkladu výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001. Pokud by tyto zúčastněné strany mohly na základě nařízení č. 1049/2001 získat přístup k dokumentům obsaženým ve správním spise Komise, byl by systém kontroly státních podpor zpochybněn.“

29. Stejně jako řízení o kontrole státních podpor jsou i řízení o nesplnění povinnosti založená na článku 258 SFEU dvoustrannou záležitostí, v níž je postoj Komise určen výhradně dotčenému členskému státu. Výše uvedený výklad Soudního dvora je tedy na tato řízení o nesplnění povinnosti přímo použitelný.

30. Komise se poté zabývala otázkou částečného přístupu a uvedla, že takový přístup nelze poskytnout. Důvodem bylo, že se na dotčený dokument plně vztahovala výjimka, které se Komise dovolávala.

31. Komise se dále zabývala otázkou "převažujícího veřejného zájmu"a poznamenala, že podle nařízení č. 1049/2001 se výjimka, na kterou se odvolává, nepoužije, pokud existuje takzvaný "převažující veřejný zájem"na zpřístupnění. Komise poukázala na to, že takový zájem musí být zaprvé "veřejný"a zadruhé převažovat nad škodou, kterou zveřejnění způsobí.

32. Komise uvedla, že v souladu s článkem 6 nařízení č. 1367/2006 „[p]okud jde o čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážku nařízení (ES) č. 1049/2001, s výjimkou vyšetřování, zejména těch, která se týkají možného porušení práva Společenství, má se za to, že převažující veřejný zájem na zpřístupnění existuje, pokud se požadované informace týkají emisí do životního prostředí. Pokud jde o ostatní výjimky stanovené v článku 4 nařízení (ES) č. 1049/2001, vykládají se důvody pro zamítnutí restriktivně s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterému zpřístupnění slouží, a k tomu, zda se požadované informace týkají emisí do životního prostředí.“

33. Komise poukázala na to, že dokument požadovaný žadatelem neobsahoval žádné informace o emisích. Kromě toho uvedl, že i kdyby dokument takové informace obsahoval, převažující veřejný zájem na zpřístupnění uvedený ve výše uvedeném článku by se neuplatnil, protože dokument je součástí vyšetřování možného porušení unijního práva.

34. Komise nakonec stěžovateli vysvětlila, že skutečnost, že její šetření bylo založeno na stížnosti na porušení právních předpisů, kterou podal, mu z právního hlediska nepřiznala postavení "strany" řízení. Stěžovatel proto neměl širší právo na přístup k vyšetřovacím dokumentům než ostatní občané.

35. Ve svém e-mailu zasílajícím rozhodnutí Komise shrnuté v předchozích bodech stěžovatel zdůraznil, že Komise nezohlednila výše uvedenou otevřenější praxi.

36. Ve svém následném stanovisku ke stížnosti veřejnému ochránci práv Komise informovala stěžovatele a veřejného ochránce práv, že „jelikož řízení o nesplnění povinnosti bylo mezitím ukončeno, Komise toto rozhodnutí znovu zvážila a nyní požadovaný dokument zveřejňuje“.

A. Tvrzení o neposkytnutí odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele ze dne 3. května 2009

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

37. Komise ve svém stanovisku uvedla, že nemá žádné vysvětlení skutečnosti, že žádost stěžovatele nebyla doručena do elektronické schránky určené pro žádosti o přístup k dokumentům. Generální sekretariát Komise o jeho žádosti nevěděl. Stěžovatel Komisi neupozornil na skutečnost, že k jeho žádosti neobdržel žádnou zpětnou vazbu, a před podáním stížnosti veřejnému ochránci práv čekal poměrně dlouhou dobu. Komise vyjádřila znepokojení nad touto výjimečnou a nevysvětlitelnou událostí. Za těchto zvláštních okolností se Komise domnívala, že by to nemělo být považováno za nesprávný úřední postup. Žádost byla okamžitě zaregistrována a posouzena, jakmile se Komise dozvěděla o její existenci.

38. Ve svých připomínkách k této části stanoviska Komise uvedl stěžovatel následující připomínky.

39. Uvedl, že po svém prvním e-mailu generálnímu tajemníkovi Komise obdržel dva zpáteční e-maily. Tyto návratové e-maily chápal jako jasnou známku toho, že Komise jeho e-mail skutečně obdržela. Stěžovatel přiložil kopie těchto zpětných e-mailů. První z nich obsahovala tyto informace [8]:

„Vaše zpráva

Za tímto účelem: dokumenty SG o přístupu; [jméno úředníka] (ENV)

Předmět: Ønske om aktindsigt i en supplerende Abningsskrivelse til
Danmark vedrørende 79/409 EF, Fugledirektivet [žádost o přístup veřejnosti ve výzvě Dánsku týkající se směrnice 79/409/ES o ochraně ptáků]
odeslána: Ne, 3 Květen 2009 08:11:16 +0200

byl vymazán bez přečtení dne Ne, 3 Květen 2009 19:42:17 +0200

Konečný příjemce: RFC822; [e-mailová adresa úředníka]

Dispozice: automatická akce/MDN-odeslání automaticky; vypouští se
X-MSExch-Correlation-Key: DNaAepq040iQ2ChA+6XFmg==ID
původní zprávy: <4 9FD3584.60704083vip¦cvbercitv.dk>

V této příchozí zprávě nebyl nalezen žádný virus.
Ověřeno společností AVG - www.avg.com

Verze: 8.0.238 / Databáze virů: 270.12.15/2093 – datum vydání: 05/02/09
14 :23:00“.

40. Druhý zpáteční e-mail obsahoval následující informace:

Předmět: Přečtěte si: Ønske om aktindsigt i en supplerende âbningsskrivelse til Danmark vedrarende 79/409 E0F, Fugledirektivet [žádost o přístup veřejnosti ve výzvě Dánsku týkající se směrnice 79/409/ES o ochraně ptáků]

Odesílatel: <[oficiální název]

Datum: Po, 4 Květen 2009 07:05:17 +0200

Za tímto účelem: <[jméno stěžovatele]>

Vaše zpráva

Za tímto účelem: SG PŘÍSLUŠNÉ DOKUMENTY ; [název úředníka] (ENV)

Předmět: Ønske om aktindsigt i en supplerende Abningsskrivelse til
Danmark vedrArende 7 9/4 0 9 EAF/ Fugledirektivet [žádost o přístup veřejnosti ve výzvě Dánsku týkající se směrnice 79/409/ES o ochraně ptáků]

Odesláno: Ne, 3 Květen 2009 08:11:16 +0200

bylo přečteno Po, 4 Květen 2009 07:05:17 +0200

Konečný příjemce: RFC822; [e-mailová adresa úředníka]

Dispozice: automatická akce/MDN-odeslání automaticky; Zobrazený
X-MSExch-Correlation-Key: cAeilpOLj UKeHyRbYrx07A==ID
původní zprávy: <49FD3584 . Systémové požadavky 607 04 08(3vip. kybernetické město. dk>

V této příchozí zprávě nebyl nalezen žádný virus.
Ověřeno společností AVG -

Verze: 8.0.238 / Databáze virů: 270.12.15/2093 – datum vydání: 05/02/09
14:23:00

41. Stěžovatel uvedl, že vzhledem k těmto zpětným e-mailům a vzhledem k tomu, že se domnívá, že vyřizování případů generálním tajemníkem by mohlo trvat značnou dobu, zpočátku si nestěžoval na pomalé vyřizování jeho potvrzující žádosti.

Posouzení veřejného ochránce práv

42. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise udržuje vyhrazenou funkční elektronickou schránku, která má usnadnit účinné vyřizování žádostí o přístup veřejnosti (sg-acc-doc@ec.europa.eu). Zdá se, že v projednávané věci stěžovatel zaslal svou potvrzující žádost ze dne 3. května 2009 na uvedenou e-mailovou schránku. Ve svém stanovisku k této výtce vyjádřila Komise své rozpaky nad skutečností, že potvrzující žádost nebyla identifikována. Měl za to, že vzhledem k tomu, že o potvrzující žádosti nikdo nevěděl, nelze skutečnost, že nebyla vyřízena, považovat za nesprávný úřední postup.

43. Veřejná ochránkyně práv sdílí zmatek Komise. Stěžovatel ve svém vyjádření přiložil kopie dvou zpětných e-mailů Komise, které byly zřejmě zaslány jako odpověď na jeho potvrzující žádost. Zatímco v prvním zpětném e-mailu bylo uvedeno, že e-mail stěžovatele byl „vymazán, aniž by byl přečten“, v druhém e-mailu bylo uvedeno, že e-mail „byl přečten dne Po, 4. května 2009...“. Za těchto okolností mohl stěžovatel důvodně předpokládat, že Komise jeho žádost vyřizovala.

44. Veřejný ochránce práv se domnívá, že informace týkající se této části případu nemusí vést k formálnímu zjištění nesprávného úředního postupu. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že vztahy jeho orgánu s ostatními orgány se řídí vzájemnou důvěrou. Nemá tedy žádný důvod se domnívat, že Komise při přezkumu této stížnosti a vypracování svého stanoviska věděla o dvou zpětných e-mailech, které stěžovatel přiložil ke své výše uvedené korespondenci.

45. Veřejná ochránkyně práv navíc konstatuje, že nevyřízení potvrzující žádosti stěžovatele je v tomto případě druhotnou otázkou, která se týká především otázky zkoumané v souvislosti s druhým tvrzením.

46. Veřejná ochránkyně práv nicméně vyzývá Komisi, aby poskytla informace o výsledku svého šetření ve věci toho, co se stalo s výše uvedenou korespondencí.

B. Tvrzení, že stěžovatel nebyl informován o tom, zda dánské orgány požádaly Komisi o odepření přístupu veřejnosti

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

47. Stěžovatel tvrdil, že ho Komise neinformovala o tom, zda ho dánské orgány požádaly, aby odepřel veřejnosti přístup k úvodním dopisům a jejich přílohám.

48. Komise ve svém stanovisku uvedla, že vzhledem k tomu, že se jedná o dokumenty Komise, nebyly dánské orgány konzultovány ohledně jejich zpřístupnění. Odkázala na čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, podle něhož mohou členské státy pouze požádat Komisi, aby nezveřejňovala dokumenty, které od nich pocházejí.

49. Ve svých připomínkách se stěžovatel k tomuto aspektu případu dále nevyjádřil.

Posouzení veřejného ochránce práv

50. Ze stanoviska Komise vyplývá, že odpověď na dotaz stěžovatele je záporná. Veřejný ochránce práv ostatně potvrzuje, že Komise ve svém odůvodnění uvedeném v bodě 48 výše správně uvádí právní předpisy.

51. Na základě výše uvedených skutečností a vzhledem k tomu, že připomínky stěžovatele k této otázce neobsahují žádné připomínky, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že neexistují důvody pro další šetření.

C. Tvrzení, že Komise nevysvětlila, proč v návaznosti na novou praxi z roku 2006 znovu zavedla restriktivní praxi, pokud jde o přístup veřejnosti k úvodním dopisům adresovaným členským státům v případech nesplnění povinnosti a souvisejících žalobách

Krátkodobá nová praxe

52. Tato otázka vyžaduje posouzení, které je upřímné a bez sémantických úvah. Pokus o definici pojmu "praxe" není ani užitečný, ani nezbytný. Na základě dostupných důkazů uvedených v bodě 3 výše je zřejmé, že GŘ Komise pro životní prostředí v určitém okamžiku systematicky přestalo uplatňovat obvyklý přístup Komise spočívající v neposkytnutí přístupu veřejnosti k zahajovacím dopisům v řízeních o nesplnění povinnosti týkajících se její vlastní specifické pracovní oblasti. Není jasné, proč k tomu došlo, a možná vysvětlení nejsou pro tuto část posouzení v žádném případě nutná. Následně odpovědné osoby v rámci Komise uvedly přístup GŘ pro životní prostředí do souladu s výše uvedeným obvyklým přístupem. To je v podstatě to, co Komise uvedla ve svém stanovisku, když prohlásila, že „[n]a základě dalších úvah po interní diskusi GŘ pro životní prostředí v roce 2009 znovu uvedlo svůj přístup do souladu s obecným přístupem Komise, který je založen na domněnce nezveřejnění, jak potvrzuje judikatura“.

53. Veřejný ochránce práv plně chápe zklamání stěžovatele ze skutečnosti, že se Komise otevřeněji a výslovněji nezapojila do jeho chápání toho, že výše uvedené kroky přijaté GŘ pro životní prostředí představují novou praxi zveřejňování informací, kterou Komise schválila a formálně zavedla jako orgán. Je pravda, že Komise nejprve ve své korespondenci se stěžovatelem a následně před veřejným ochráncem práv váhala otevřeně uznat skutečnost, že GŘ pro životní prostředí vyzkoušelo nový přístup, který měl představovat pravidlo. Komise mohla od počátku projevovat větší otevřenost a upřímnost vůči stěžovateli a mohla se vyhnout některým ne příliš empatickým poznámkám ve svém stanovisku, které zřejmě naznačovaly, že stěžovatel jednoduše nepochopil, co se stalo.

54. Veřejná ochránkyně práv zároveň konstatuje, že výše uvedený vývoj odhalil významné rozdílné názory v rámci Komise, pokud jde o nejúčinnější přístup k otevřenosti v případech nesplnění povinnosti. Je samozřejmé, že taková nesoudržnost je potenciálně trapná pro každou organizaci a že počáteční obranný přístup, jehož cílem je vyhnout se otevřenosti v této otázce, není nepřirozený. Společné chápání otevřenosti ve veřejné správě EU však vyžaduje, aby byla občanům od samého počátku sdělována pravda. V projednávané věci tomu tak nebylo.

55. Kromě toho s ohledem na zpoždění, ke kterému došlo při předložení tohoto stanoviska, se veřejný ochránce práv odvažuje dospět k závěru, že tato otázka byla předmětem určité diskuse, případně dokonce diskuse v rámci Komise. Opět se jedná o známku normálně fungující administrativy. Skutečnost, že stanovisko Komise mohlo být ve svém popisu skutečností a souvisejících závěrů ještě upřímnější, nemění nic na skutečnosti, že Komise nakonec poskytla výše uvedené informace, které veřejnému ochránci práv umožnily dospět k souvisejícímu skutkovému zjištění.

56. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že je politováníhodné, že Komise se stěžovatelem nejednala otevřeněji o skutečných a dobře zdokumentovaných skutečnostech týkajících se nového přístupu, s nímž její GŘ pro životní prostředí experimentovalo. Veřejný ochránce práv však nepovažuje za nutné vydat v tomto ohledu formální veřejnou kritickou poznámku.

Vysvětlení pro zrušení krátkodobé nové praxe

57. Tato část se konkrétně týká konkrétní otázky zrušení praktiky, o níž byl stěžovatel přesvědčen, že existuje.

58. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise učinila následující správné poznámky, nejprve ve své komunikaci se stěžovatelem a poté ve svém stanovisku.

59. Zaprvé, nařízení EU o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství [9] vylučuje použití domněnky převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění dokumentů, pokud jde o řízení o nesplnění povinnosti. Význam tohoto bodu spočívá v tom, že Aarhuská úmluva za určitých okolností stanoví domněnku převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění informací.

60. Zadruhé, pravidla EU týkající se přístupu veřejnosti k dokumentům, jak potvrzuje judikatura, stanoví, že konkrétní dokumenty, k nimž občané žádají o přístup, musí podléhat individuálnímu a konkrétnímu posouzení. Judikatura umožňuje orgánům rozhodovat o přístupu veřejnosti k dokumentům pouze výjimečně na základě kategorií dokumentů. Bylo by proto velmi problematické dospět k závěru, že by Komise měla pověřit své GŘ pro životní prostředí, aby zpravidla zveřejňovalo úvodní dopisy.

61. S ohledem na výše uvedené nemůže veřejná ochránkyně práv dospět k závěru, že zásady řádné správy vyžadují, aby Komise (opětovně) zavedla přístup, s nímž její GŘ pro životní prostředí krátkodobě experimentovalo.

Systémové problémy, které vyvstaly v souvislosti s nezpřístupněním dokumentů o nesplnění povinnosti

62. Základní systémová otázka vznesená v projednávané věci je dobře známá. Jde o to, zda je dodržování práva EU nejlépe zajištěno prostřednictvím otevřené politiky prosazování, nebo prostřednictvím tajnůstkářské politiky. Zdá se, že Komise se domnívá, že posledně uvedená politika lépe zajišťuje dodržování práva EU. Stěžovatelka se domnívá opak.

63. Je samozřejmé, že veřejný ochránce práv založil své úvahy na předpokladu, že všichni příslušní aktéři, včetně Komise a stěžovatele, sdílejí společné přání, aby prosazování práva EU bylo rychlé a účinné. Kromě toho je nepopiratelné, že Komise podnikla velmi významné kroky ke zvýšení úrovně otevřenosti ve vztahu k uzavřeným šetřením protiprávního jednání. Učinila tak dokonce až do okamžiku zpřístupnění dokumentů členského státu navzdory námitkám tohoto státu (viz věc T-59/09, Německo v. Komise [10]). Otázkou v tomto případě je, zda je v souvislosti s probíhajícím vyšetřováním porušení právních předpisů výše uvedený společný cíl nejlépe zajištěn utajením nebo otevřeností.

64. Evropský veřejný ochránce práv si není vědom žádného podrobného empirického výzkumu přínosů nebo nevýhod, pokud jde o právní stát a soulad s právem EU, ani otevřené, ani tajnůstkářské politiky prosazování práva. Je však dobře známo, že členské státy EU, které mají obecně transparentnější veřejnou správu, mají rovněž tendenci požívat vysokého stupně právního státu a dodržování práva EU. Je rovněž třeba poznamenat, že mezinárodně uznávaná organizace pro transparentnost Transparency International je finančně podporována veřejnými i soukromými subjekty velmi odlišného druhu. Transparentnost jako prostředek k lepšímu zajištění právního státu je založena na domněnce, která se zdá být široce sdílena velmi odlišnými společenskými aktéry, včetně mocných obchodních organizací.

65. Evropská komise má dlouholeté a hluboké zkušenosti s prosazováním práva EU. Veřejný ochránce práv přirozeně bere velmi vážně obavy, které tento orgán může mít, pokud jde o rizika spojená se zvýšenou mírou otevřenosti v souvislosti s jeho úkolem vyplývajícím ze Smluv, jímž je ochrana Smluv a práva z nich vyplývajícího. Je-li tomu skutečně tak, že právní stát v EU by utrpěl újmu v důsledku větší transparentnosti v přístupu Komise k prosazování práva, bylo by přirozené, aby se Komise rozhodla pro utajení.

66. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Evropská komise a úkoly, které plní, se v průběhu času vyvíjely. Po dlouhou dobu byla Komise při zajišťování toho, aby členské státy dodržovaly právní předpisy EU (nebo EHS), zcela "samostatná". Jeho hlavní spolutvůrce, Soudní dvůr, byl a zůstává orgánem, který ze své podstaty může jednat pouze v reakci na věci, které mu byly předloženy. V takovém kontextu může být domněnka, že utajení - některé by v dřívějším kontextu obecně odkazovaly na diplomacii - by lépe sloužilo úkolům Komise v oblasti prosazování práva, skutečně zcela věrohodná.

67. Institucionální a společenské prostředí se však změnilo. EU má nyní silný a vyspělý Evropský parlament. Má také dobře zavedenou občanskou společnost působící v různých odvětvích a otázkách, na něž se vztahuje tvorba politik Unie. Došlo také k dalším mírně méně viditelným nebo známým událostem, jako je například vytvoření evropské sítě veřejných ochránců práv, kteří uplatňují právo EU.

68. Podle názoru veřejné ochránkyně práv existuje věrohodná domněnka, že převážná většina těchto (historicky) nedávných aktérů EU sdílí bez ohledu na své někdy odlišné směry výše uvedené společné přání přispět k silnému právnímu státu v EU. Zdá se, že je stejně pravděpodobné, že budou moci tento cíl lépe podpořit, pokud budou mít dostatečné znalosti o probíhajících otázkách prosazování práva EU.

69. Při zahájení tohoto šetření položil veřejný ochránce práv Komisi řadu otázek týkajících se jejího přístupu k dokumentům týkajícím se řízení o nesplnění povinnosti. K tomu byl vyzván obsahem korespondence, kterou si Komise vyměnila se stěžovatelem. Komise ve svém stanovisku na tyto otázky odpověděla a v podstatě nastínila různé přístupy a argumenty, o které se hodlá opřít, aby zabránila zveřejnění dokumentů týkajících se probíhajících řízení o nesplnění povinnosti. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že toto šetření představuje vhodnou příležitost k řešení některých klíčových otázek týkajících se přístupu veřejnosti k dokumentům v souvislosti s probíhajícími řízeními o nesplnění povinnosti.

70. Výše uvedené přístupy a argumenty lze shrnout následovně.

71. Výchozím bodem je obecná domněnka nezveřejnění. Komise obecně odkazuje na "judikaturu"týkající se této otázky a konkrétně na relativně nedávný případ státní podpory. Obecná domněnka vyplývá ze zájmu na ochraně cílů vyšetřování protiprávního jednání (čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001). Komise zjistila riziko "nepatřičného vnějšího tlaku", které by podle jejího názoru pravděpodobně ohrozilo účel vyšetřování protiprávního jednání.

72. Kromě toho Komise odkazuje na ustálenou judikaturu, která uznává právo členských států očekávat, že Komise zachová důvěrnost, pokud jde o šetření, která mohou vést k řízení o nesplnění povinnosti (rozsudek Petrie, viz bod 27 výše).

73. Kromě zájmu na ochraně účelu vyšetřování porušení právních předpisů znamená možnost, že probíhající vyšetřování porušení právních předpisů může vést k soudnímu řízení, že je v sázce zájem na ochraně soudního řízení. Podle názoru Komise by tento zájem sám o sobě představoval důvod pro nezpřístupnění dokumentů týkajících se probíhajících vyšetřování protiprávního jednání.

74. Pokud jde o obecnou domněnku důvěrnosti, veřejný ochránce práv souhlasí s tím, že judikatura Soudního dvora obsahuje náznaky, že taková domněnka existuje. Veřejný ochránce práv však není zcela přesvědčen, že konkrétní soudní případ, na který Komise odkázala (rozsudek Technische Glasswerke), je užitečnou analogií. V této věci Soudní dvůr odkázal na "zúčastněné strany"a "systém kontroly státní podpory". Komise sama často zdůrazňovala, že v obecných řízeních o nesplnění povinnosti nejsou občané „zúčastněnými stranami“ a že obecná řízení o nesplnění povinnosti (ve fázi před zahájením soudního řízení) mají představovat flexibilní fóra pro jednání mezi ní a dotyčným členským státem. Popsat to jako "systém"srovnatelný se zvláštními pravidly pro řešení otázek státní podpory se nejeví jako přesvědčivé.

75. Zdá se však, že novější judikatura odkazuje na obecnou domněnku v souladu s tím, co Komise zamýšlela předložit. V rozsudku ze dne 14. února 2012 Tribunál uvedl, že „[...] je třeba nejprve poukázat na to, že na rozdíl od dosud probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti [...] neexistuje obecná domněnka, že by zpřístupnění výměn informací mezi Komisí a členským státem v rámci ukončeného řízení o nesplnění povinnosti nepříznivě ovlivnilo účel vyšetřování uvedený v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001“[11]. Pozoruhodné je rovněž to, že domněnka, na kterou Tribunál poukázal, souvisí s ustanovením uvedeným v citované pasáži. Nezdá se, že by byla spojena s domněnkou, která by vyplývala z výše uvedeného odlišného, byť souvisejícího, práva členského státu očekávat od Komise důvěrnost.

76. Z toho vyplývá, že Komise na základě uvedeného ustanovení správně odkázala na "domněnku". Pokud jde o rozsah a použití této domněnky, veřejný ochránce práv však není přesvědčen, že přístup Komise je plně v souladu s nařízením č. 1049/2001 a příslušnou judikaturou.

77. Podle názoru veřejného ochránce práv je obecnou domněnkou, na kterou odkazuje Tribunál, domněnka, která slouží jako výchozí bod a která nanejvýš snižuje intelektuální a administrativní zátěž Komise při vysvětlování osobám žádajícím o dokumenty, proč nemůže být zpřístupnění poskytnuto. Umožňuje například Komisi odkazovat na „standardní“, i když přesná vysvětlení nezveřejnění.

78. Veřejný ochránce práv navíc může domněnku použít pouze v „jednoduchých“ situacích, tj. pokud se vyšetřování porušení nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi a pokud se členský stát sám dosud nezapojil do otázky možného zpřístupnění dokumentů.

79. Veřejný ochránce práv konečně poukazuje na to, že otázka přístupu veřejnosti k dokumentům v probíhajících šetřeních o nesplnění povinnosti se musí vyznačovat minimálním stupněm rovnosti mezi oběma zúčastněnými stranami, tj. Komisí a členskými státy. Ve výše uvedeném rozsudku Německo v. Komise Tribunál v souvislosti s důvody, které musí členské státy uvést, pokud nesouhlasí se zveřejněním, zdůraznil, že se použijí známé základní požadavky týkající se důvodů pro nezveřejnění. To znamená, že důvody "musí být zvláštní povahy a riziko zásahu do chráněného zájmu musí být rozumně předvídatelné, a nikoli pouze hypotetické". Tyto požadavky by se proto měly vztahovat i na případná standardní vysvětlení Komise uvedená v bodě 77 výše.

80. V tomto šetření Komise použila formulaci, kterou si zřejmě přeje přijmout jako standardní vysvětlení pro použití výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001. Je pravděpodobné, že zveřejnění by způsobilo "nepatřičný vnější tlak".

81. Veřejný ochránce práv není přesvědčen, že tato formulace je dostatečně v souladu s požadavky uvedenými výše v bodě 79. Tento výraz může postačovat, pokud by Komise mohla ve skutečnosti odkazovat, a to i standardní formou, na minulé zkušenosti, které by jasně propůjčily důvěryhodnost očekávanému riziku.

82. Veřejný ochránce práv je rovněž znepokojen tím, že pokud není pojem „nepatřičného vnějšího tlaku“definován, může to u široké veřejnosti vyvolat dojem, že Komise si v zásadě přeje odkázat na pokusy členů občanské společnosti, nebo dokonce tvůrců veřejné politiky, předložit během šetření protiprávního jednání svá stanoviska k otázkám, které jsou předmětem dotčeného šetření protiprávního jednání.

83. S ohledem na výše uvedené předloží veřejná ochránkyně práv níže související návrh doporučení, k němuž bude připojeno další doporučení týkající se budoucích jednotlivých žádostí o přístup veřejnosti k dokumentům souvisejícím s probíhajícím vyšetřováním porušení právních předpisů.

84. Pokud jde o druhý důvod, který Komise uvedla výše, a sice ustálenou judikaturu (rozsudek ve věci Petrie), která uznává právo členských států očekávat, že Komise zachová důvěrnost, pokud jde o šetření, která mohou vést k řízení o nesplnění povinnosti, veřejný ochránce práv konstatuje, že dotčená judikatura se zdá být i nadále platná (viz například případy uvedené v rozsudku ve věci API v. Komise [12], body 120–121). Vzhledem k tomu, že Komise však často zaujímala k odmítnutí zveřejnění široký přístup, a to s odvoláním na rozsudek ve věci Petrie, považoval veřejný ochránce práv za nezbytné prošetřit přístup Komise, pokud se samotný členský stát proti zveřejnění nevyjádří, nebo jej dokonce považuje za zcela vhodný. V takových případech Komise ve svém stanovisku k této výtce rovněž uvedla, že by se pravděpodobně použily dvě další výjimky, a to pravděpodobná újma na účelu vyšetřování (viz výše) a pravděpodobná újma na soudním řízení (viz níže).

85. Veřejný ochránce práv, jehož mandát mu ukládá, aby zvážil systémové důsledky otázek, které mu byly předloženy, nemůže dospět k závěru, že tato otázka byla odpovídajícím způsobem vyřešena, i když se lze platně dovolávat těchto dvou výjimek. Důvodem je problém, na který stěžovatelé ve věci 2207/2010/PB odkazují, a sice že členský stát, který by neměl žádné politické ani právní námitky proti zveřejnění dokumentu týkajícího se probíhajícího vyšetřování protiprávního jednání, se může velmi zdráhat dokument skutečně zveřejnit, pokud jej Komise informuje, že by bylo lepší zachovat jeho důvěrnost. Jinak řečeno, v takovém případě existuje vážné riziko, že se občan může potýkat s velmi nešťastnou situací "kolotočového kolotoče".

86. Veřejný ochránce práv není přesvědčen, že v takových situacích je zaručena odpovídající míra transparentnosti. Je důležité se touto záležitostí zabývat, zejména proto, že nedávná judikatura výrazně zvýšila úroveň transparentnosti, která se vztahuje na opačnou situaci, kdy je to členský stát, kdo žádá Komisi, aby dokumenty nezveřejňovala [13].

87. Veřejný ochránce práv proto doporučí, aby Komise zavedla opatření, která zajistí, aby jednotlivcům, kteří chtějí požádat o přístup k dokumentům týkajícím se probíhajících šetření o nesplnění povinnosti, byla zaručena přiměřená míra transparentnosti, pokud jde o souvislosti případného odepření zpřístupnění, konkrétně o postavení dotčeného členského státu.

88. Pokud jde o názor Komise, že zpřístupnění dokumentů týkajících se probíhajících šetření o nesplnění povinnosti může poškodit soudní řízení, protože správní fáze řízení o nesplnění povinnosti může vést k soudnímu řízení, veřejná ochránkyně práv může pouze poznamenat, že Komise tento názor nijak podrobně nevysvětlila. Veřejný ochránce práv si není vědom žádných zásad, pravidel nebo judikatury, které by tomuto argumentu jednoznačně propůjčily věrohodnost. Nemůže se tedy zabývat názorem Komise, ale může Komisi pouze připomenout, že pokud chce tento argument uplatnit v reakci na konkrétní žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům, judikatura vyžaduje, aby konkrétně a nikoli hypoteticky vysvětlila, proč je tento argument platný.

B. Návrhy doporučení

Na základě svého šetření této stížnosti předkládá veřejný ochránce práv Evropské komisi tyto návrhy doporučení:

Pokud Komise obdrží žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se probíhajících řízení o nesplnění povinnosti, měla by systematicky konzultovat dotčený členský stát, aby získala jeho názor na to, zda si přeje trvat na svém právu na důvěrnost uvedeném v judikatuře týkající se této otázky. Písemná korespondence týkající se konzultace by měla být zpravidla veřejná.

Komise by měla vždy, když s ní členský stát konzultuje možné zveřejnění dokumentů týkajících se probíhajících šetření o nesplnění povinnosti, a v případě záporného stanoviska předložit odpověď, která je v souladu s normami, jež jsou nyní od členských států vyžadovány, když doporučují, aby Komise dokument nezpřístupnila. Veřejná ochránkyně práv v souvislosti s tím doporučuje, aby odpověď Komise byla zpravidla klasifikována jako veřejná.

Komise by měla v tomto případě a obecně při vyřizování žádostí o přístup žadatelům vysvětlit, co znamená výrazem „nepatřičný vnější tlak“, který se používá k uplatnění ochrany cílů vyšetřování jako základu pro nezpřístupnění dokumentů týkajících se probíhajících vyšetřování protiprávního jednání. Konkrétně by Komise měla vysvětlit, na jaký druh potenciálních vnějších aktérů chce odkazovat a co znamená "nepatřičný"a "tlak".

Kromě toho by Komise měla při přípravě své odpovědi na tento návrh doporučení přezkoumat, zda má k dispozici konkrétní informace o konkrétních příkladech zamýšleného nebo náhodného zpřístupnění dokumentů týkajících se probíhajících vyšetřování nesplnění povinnosti, které zjevně vedlo k poškození účelu dotčených vyšetřování, v restriktivním smyslu tohoto pojmu v nařízení č. 1049/2001. Tyto informace by měl poskytnout ve své odpovědi a měl by poskytnout kopie veškeré příslušné dokumentace.

Komise a stěžovatel budou o těchto návrzích doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle Komise do 31. října 2012 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhů doporučení a v popisu toho, jak byla provedena.

S odkazem na věcná zjištění veřejné ochránkyně práv týkající se prvního tvrzení (body 42–46) by veřejná ochránkyně práv uvítala, kdyby se Komise mohla zabývat otázkou, co se stalo s dotyčnými e-maily stěžovatele. Veřejný ochránce práv k tomuto účelu přikládá kopii připomínek stěžovatele.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 18. července 2012.

---

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[2] http://www.ombudsman.europa.eu/en/cases/decision.faces/en/4390/html.bookmark

[3] Věc T-191/99 Petrie a další v. Komise, Sb. rozh. 2001, s. II-3677.

[4] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13).

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[6] Rozsudek Petrie v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 68.

[7] Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, Sb. rozh. 2010, s. I-5885, bod 58.

[8] Hranaté závorky uvedené v textu níže uvedených zpráv buď nahrazují osobní údaje, nebo obsahují překlad textu poskytnutého útvary veřejného ochránce práv.

[9] Nařízení č. 1367/2006, uvedené v poznámce pod čarou 5.

[10] Rozsudek Tribunálu ze dne 14. února 2012, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí.

[11] Rozsudek Německo v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 78, zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska.

[12] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci API v. Komise, T-36/04, Sb. rozh. 2007, s. II-3201.

[13] Viz věc C-64/05 P, Švédsko v. Komise, rozsudek ze dne 18. prosince 2007, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí; a věc T-59/09, Německo v. Komise, rozsudek Tribunálu ze dne 14. února 2012, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí.