Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv [1]

Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Článek 45a služebního řádu odkazuje na tzv. „certifikační“ postup. Stanoví, že za určitých podmínek mohou být úředníci Unie ve funkční skupině AST jmenováni na pracovní místo ve funkční skupině AD. Za tímto účelem musí být dotyčný úředník v souhrnu vybrán orgánem oprávněným ke jmenování k účasti na povinném vzdělávacím programu definovaném tímto orgánem, absolvovat vzdělávací program a následně složit ústní a písemnou zkoušku prokazující, že se jej úspěšně zúčastnil [2].

2. Před zahájením certifikačního řízení určí orgán oprávněný ke jmenování počet uchazečů, kteří budou oprávněni účastnit se vzdělávacího programu v následujícím roce. Vypracováním a organizací interinstitucionálního vzdělávacího programu je pověřena Evropská správní škola (EAS)[3]. Ústní a písemné zkoušky určuje a organizuje EAS a Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO).

3. V roce 2009 se stěžovatel, který zastával funkci AST u Evropské komise, zúčastnil certifikačního procesu [...] (dále jen „certifikační proces“), který Komise zahájila na rok [...]. Absolvoval výcvikový program a sedl si na požadované čtyři zkoušky.

4. Dne [...] informoval úřad EPSO stěžovatele, že získal „PASS“ ve dvou zkouškách a „FAIL“ ve dvou dalších zkouškách (konkrétně ve zkouškách [...] a [...]). Jeho jméno proto nebylo zařazeno na seznam úředníků, kteří složili zkoušky.

5. Dne [několik dat v letech 2009 a 2010] se stěžovatel obrátil na úřad EPSO s žádostí o „zpětnou vazbu“ohledně odůvodnění výsledků „FAIL“. Podrobně tvrdil, že podle jeho názoru byly tyto výsledky způsobeny nesprávným posouzením a případně jeho diskriminací.

6. Úřad EPSO odpověděl na obavy stěžovatele dne [několik dat] 2010. Odmítl podezření stěžovatele na diskriminaci a nesprávné posouzení a poskytl mu i) hodnotící list jeho certifikační zkoušky, ii) kopii jeho skriptu pro písemnou zkoušku [...] a iii) rozpis jeho výsledků ve zkouškách [...] a [...], který odráží celkové známky a známky udělené zkušební komisí pro každé hodnotící kritérium. Úřad EPSO mu neposkytl jednání zkušební komise a podrobné odůvodnění jeho negativních výsledků a uvedl, že „tyto informace tvoří nedílnou součást interních jednání komise“a jsou důvěrné.

7. Dne 12. [MĚSÍCE] 2010 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu (dále jen „stížnost podle čl. 90 odst. 2“) u Generálního ředitelství Komise pro lidské zdroje (dále jen „GŘ pro lidské zdroje“).

8. Dne 13. [MĚSÍC+6] 2010 se stěžovatel obrátil na GŘ pro lidské zdroje, aby se dotázal na výsledek své stížnosti, a uvedl, že „lhůta pro odpověď z velké části uplynula“. GŘ pro lidské zdroje odpovědělo dne 15. [MĚSÍC+6] 2010 a informovalo stěžovatele, že vzhledem k tomu, že nemá pravomoc zabývat se jeho stížností podle čl. 90 odst. 2, postoupilo ji dne 12. [MĚSÍC] 2010 úřadu EPSO. GŘ pro lidské zdroje stěžovateli doporučilo, aby se v tomto ohledu obrátil na úřad EPSO.

9. Stěžovatel kontaktoval úřad EPSO dne 15. [MONTH+6] 2010. Následující den jej úřad EPSO informoval, že se k němu co nejdříve vrátí.

10. Dne 27. [MONTH+6] 2010 úřad EPSO informoval stěžovatele, že se mu nepodařilo nalézt dopis GŘ pro lidské zdroje, kterým mu byla postoupena jeho stížnost podle čl. 90 odst. 2. Úřad EPSO obdržel stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 až dne 15. [MĚSÍC+6] 2010 a jako datum registrace uvedl datum původního podání stížnosti GŘ pro lidské zdroje, tj. 12. [MĚSÍC] 2010. Úřad EPSO se proto domníval, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 by měla být považována za mlčky zamítnutou ode dne 13. [POČET+4] 2010, protože v době, kdy ji úřad EPSO skutečně obdržel, uplynula čtyřměsíční lhůta pro odpověď na jeho stížnost.

11. Úřad EPSO stěžovateli připomněl, že lhůta pro podání žaloby k Soudu pro veřejnou službu proti tomuto implicitnímu zamítnutí tedy začala běžet dne 13. [MONTH+4] 2010 a je závazná. Z tohoto důvodu výslovné, opožděné rozhodnutí EPSO, které mělo v úmyslu zaslat stěžovateli v každém případě, nemohlo tuto lhůtu prodloužit, jakmile ji stěžovatel nechal uplynout.

12. Dne 16. prosince 2010 zaslal úřad EPSO stěžovateli dopis, v němž setrval na svém stanovisku vyjádřeném v předchozí korespondenci, pokud jde o stížnosti stěžovatele. Úřad EPSO uvedl, že jak bylo oznámeno v jeho dopise ze dne 27. [MONTH+6] 2010, jeho neposkytnutí odpovědi na stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 v zákonné lhůtě znamenalo, že byla od 13. [MONTH+4] 2010 mlčky zamítnuta. Její dopis ze dne 16. prosince 2010 byl tedy pouze potvrzením rozhodnutí o konkludentním zamítnutí jeho stížnosti, které nemohlo být předmětem žaloby k Soudu pro veřejnou službu. Rovněž nemohla prodloužit lhůtu pro zahájení soudního řízení proti konkludentnímu zamítnutí. Úřad EPSO odpověděl stěžovateli pouze „v zájmu řádné správy“.

13. Dne 4. března 2011 podal stěžovatel stížnost evropskému veřejnému ochránci práv [4].

Předmět šetření

14. Veřejný ochránce práv zahájil šetření následujícího tvrzení a tvrzení [5].

Tvrzení:

Úřad EPSO nesprávně vyřídil stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2.

Nárok:

Úřad EPSO by měl vzít v úvahu, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 byla podána v den, kdy ji úřad EPSO skutečně obdržel.

15. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 31. srpna 2011 uvedl, že by bylo užitečné požádat úřad EPSO o stanovisko ve věci samé, konkrétně o rozhodnutí zkušební komise prohlásit stěžovatele za neúspěšného v certifikačním řízení. Dále poukázal na údajnou diskriminaci vůči němu a na další podstatné aspekty certifikačního procesu. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv neshledal důvody pro zahrnutí těchto aspektů do svého šetření [6], není možné vyhovět přání stěžovatele. Kromě toho jeho argumenty týkající se jiných otázek, než je procesní řešení jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2, nebudou v tomto rozhodnutí řešeny.

Šetření

16. Dne 13. května 2011 postoupil veřejný ochránce práv stížnost řediteli úřadu EPSO a vyzval jej, aby k výše uvedenému tvrzení a žádosti předložil stanovisko. Veřejná ochránkyně práv zejména požádala úřad EPSO, aby podrobněji vysvětlil i) důvody, proč GŘ Komise pro lidské zdroje trvalo tak dlouho, než stížnost předalo úřadu EPSO, a ii) důvody, proč se úřad EPSO domníval, že stížnost stěžovatele byla podána v den, kdy byla zaslána uvedenému generálnímu ředitelství Komise, a nikoli v den, kdy se skutečně dostala do úřadu EPSO.

17. Téhož dne veřejný ochránce práv informoval Komisi o svém šetření a požádal ji, aby objasnila, i) kdy předal stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 úřadu EPSO a zda existují nějaké záznamy o tomto předání, ii) zda informoval stěžovatele o předání, a pokud ano, kdy, a iii) zda se v minulosti zabýval stížnostmi podle čl. 90 odst. 2 proti úřadu EPSO, a pokud ano, kdy k tomu došlo. Veřejná ochránkyně práv výslovně informovala Komisi, že stěžovatel si pouze stěžoval na úřad EPSO a že se jeho stížnost netýkala způsobu, jakým zaměstnanecký mediátor řešil jeho případ. Informoval o tom rovněž mediátora pro zaměstnance.

18. Úřad EPSO zaslal veřejnému ochránci práv své stanovisko dne 22. června 2011. Komise odpověděla na otázky veřejné ochránkyně práv dne 26. července 2011. Oba dokumenty byly zaslány stěžovateli s výzvou k předložení jeho připomínek veřejnému ochránci práv. Stěžovatel tak učinil dne 31. srpna 2011.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení týkající se nesprávného vyřízení stížnosti stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 úřadem EPSO a souvisejícího tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

Argumenty stěžovatele

19. Spolu se svou stížností ze dne 4. března 2011 předložil stěžovatel veřejnému ochránci práv kopii dopisu adresovaného úřadu EPSO se stejným datem. V tomto dopise stěžovatel zdůraznil, že jeho stížnost podle čl. 90 odst. 2 podaná u GŘ Komise pro lidské zdroje dne 12. [MĚSÍCE] 2010 a zaslaná uvedeným GŘ úřadu EPSO téhož dne „byla ztracena do 15. [MĚSÍCE+6] [2010]“ a byla nakonec zaregistrována dne 15. [MĚSÍCE+6] 2010 s datem jejího podání Komisi, tj. 12. [MĚSÍCE] 2010.

20. Stěžovatel nesouhlasil s postojem úřadu EPSO vyjádřeným v jeho dopise ze dne 27. [MONTH+6] 2010, že případné výslovné rozhodnutí úřadu EPSO týkající se jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2 neprodlouží lhůtu pro podání odvolání. Stěžovatel odkázal na čl. 91 odst. 3 služebního řádu, který stanoví, že výslovným rozhodnutím o zamítnutí stížnosti, které bylo přijato po implicitním zamítnutí, avšak stále ve lhůtě pro podání opravného prostředku, se lhůta obnovuje. Mezi 27. [MĚSÍC+6] 2010, datem, kdy úřad EPSO napsal stěžovateli, a polovinou [MĚSÍC+7], kdy uplynula lhůta pro podání odvolání k Soudu pro veřejnou službu, by výslovné rozhodnutí úřadu EPSO vedlo k novému běhu lhůty a umožnilo by stěžovateli odpovídajícím způsobem připravit přihlášku. Prohlášení úřadu EPSO bylo proto klamavé a vedlo k tomu, že mu chyběla jedna ze tří šancí, které měl k dispozici, aby úspěšně složil neúspěšné zkoušky [7]. Stěžovatel tvrdil, že EPSO tím, že odpověděl mimo lhůtu pro podání odvolání, porušil jeho důvěru.

Vysvětlení Komise

21. Komise uznala, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 obdržela dne 12. [MĚSÍCE] 2010 a téhož dne mu zaslala potvrzení o automatickém přečtení. Vzhledem k tomu, že Komise neměla pravomoc stížnost vyřídit, postoupila ji úřadu EPSO elektronickými prostředky. Bohužel „nezachovala žádnou stopu“po převodu a „neobávala se následného vyřízení stížnosti úřadem EPSO“.

22. Komise se domnívala, že úřad EPSO zašle stěžovateli potvrzení o přijetí. Vyjadřuje politování nad tím, že o svém případu neobdržel žádné zprávy až do 15. [MONTH+6] 2010.

23. Po vytvoření úřadu EPSO jako nezávislého úřadu Komise se Komise po určitou dobu zabývala stížnostmi na rozhodnutí úřadu EPSO podle čl. 90 odst. 2. To se uskutečnilo ve spolupráci s ředitelem úřadu EPSO, který je orgánem oprávněným ke jmenování a jemuž útvary Komise předložily návrhy odpovědí k podpisu. Samotný úřad EPSO se však začal těmito typy stížností zabývat od 15. října 2009 na základě dohody mezi ředitelem úřadu EPSO a generálním ředitelem Komise pro lidské zdroje. Do 11. prosince 2009 Komise nadále poskytovala logistickou podporu, zejména pokud jde o registraci stížností podle čl. 90 odst. 2. K tomuto datu se úřad EPSO stal při vyřizování těchto stížností zcela nezávislým.

24. Komise se stěžovateli omluvila za to, že ho okamžitě neinformovala o tom, že jednak není příslušný k vyřízení jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2, a jednak postoupila jeho stížnost úřadu EPSO, který je příslušný k jejímu vyřízení.

Stanovisko úřadu EPSO

25. Úřad EPSO ve svém stanovisku veřejnému ochránci práv uvedl, že navzdory svým prohlídkám nenašel žádnou stopu po stížnosti stěžovatele podle čl. 90 odst. 2, kterou mu předalo GŘ pro lidské zdroje. Úřad EPSO požádal Komisi (GŘ pro lidské zdroje), aby mu poskytla kopii předávacího listu, který však Komise nemohla poskytnout. Stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 proto byla úřadu EPSO doručena až dne 15. [MONTH+6] 2010, kdy GŘ pro lidské zdroje kontaktovalo úřad EPSO s cílem zjistit jeho výsledek a poskytlo mu kopii stížnosti stěžovatele podle čl. 90 odst. 2.

26. Pokud jde o datum registrace stížnosti podle čl. 90 odst. 2, úřad EPSO citoval ustanovení čl. 90 odst. 2 [8] a zdůraznil, že podle těchto ustanovení musí být taková stížnost k tomu, aby byla přípustná, podána do tří měsíců od rozhodnutí, které má negativní dopad na stěžovatele. Úřad EPSO uvedl, že pokud by měl za to, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 byla podána v okamžiku, kdy ji skutečně obdržel, musel by ji dne 15. [MĚSÍC+6] 2010 prohlásit za nepřípustnou, neboť tříměsíční lhůta z velké části uplynula.

27. Kromě toho měl EPSO za to, že pokud by stížnost zaevidoval dne 15. [MONTH+6] 2010, stěžovatel by mohl mít za to, že lhůta pro podání žaloby začala běžet až poté, co EPSO v této věci rozhodl. Lhůty stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu jsou záležitosti veřejného pořádku, které jsou nezávislé na vůli stran a které musí soud uplatnit z moci úřední [9]. V takovém případě by tedy byla žaloba stěžovatele k Soudu pro veřejnou službu prohlášena za nepřípustnou, neboť jeho stížnost podle čl. 90 odst. 2 ze dne 12. [MĚSÍCE] 2010 se považuje za mlčky zamítnutou ke dni 13. [MĚSÍCE+4] 2010 z důvodu, že orgán oprávněný ke jmenování o ní nerozhodl v zákonných mezích.

28. Vzhledem k okolnostem případu stěžovatele se úřad EPSO domníval, že je vhodnější jej varovat, že: i) neposkytnutí odpovědi na jeho stížnost podle čl. 90 odst. 2 znamenalo, že byla mlčky zamítnuta; ii) lhůta pro zahájení soudního řízení ve smyslu článku 91 služebního řádu nebyla přerušena ani pozastavena; a iii) mohl se obrátit na Soud pro veřejnou službu. Úřad EPSO se tímto jednáním snažil chránit oprávněné zájmy stěžovatele. Kromě toho úřad EPSO v zájmu řádné správy nakonec dne 16. prosince 2010 odpověděl na všechny otázky vznesené stěžovatelem v jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2 a vysvětlil mu, proč nemůže změnit implicitní zamítavé rozhodnutí. V tomto ohledu EPSO zdůraznil, že podle judikatury je odpověď zaslaná po uplynutí lhůty pouhým potvrzením předchozího implicitního zamítnutí, proti němuž již nelze podat kasační opravný prostředek [10].

29. Úřad EPSO měl tedy za to, že jakmile se dozvěděl o stížnosti podle čl. 90 odst. 2, kterou stěžovatel nesprávně zaslal GŘ pro lidské zdroje, řádně ji vyřídil a jednal v souladu s příslušnými právními předpisy a judikaturou.

Připomínky stěžovatele

30. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 31. srpna 2011 uvedl, že důvody, proč byla jeho stížnost doručena úřadu EPSO tak pozdě, nebyly objasněny.

31. Uvedl, že stanovisko úřadu EPSO, podle kterého mu jeho e-mail ze dne 27. [MONTH+6] 2010 umožnil podat žalobu k Soudu ve stanovených lhůtách, je v rozporu s tvrzením úřadu EPSO v témže e-mailu, že stěžovateli zašle samostatnou odpověď. Ačkoli EPSO uvedl, že taková odpověď neprodloužila lhůty, její obsah byl pravděpodobně podstatným prvkem žaloby podané k Soudu. Úřad EPSO navíc tím, že stěžovateli odpověděl až po uplynutí lhůty pro podání soudního odvolání, promeškal příležitost zmírnit důsledky nesprávného vyřízení jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2.

32. Kromě toho úřad EPSO „přistupuje k případu formalisticky a legalisticky“a „skrývá se za časovým omezením“, a sice že registrace stížnosti podle čl. 90 odst. 2 dne 15. [MĚSÍC+6] 2010 by ji učinila nepřípustnou. Úřad EPSO ani GŘ pro lidské zdroje však nepředložily žádný návrh na zmírnění dopadů jejich nesprávného vyřízení jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2.

Posouzení veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

33. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost obsahuje SFEU zvláštní odkaz na „evropskou správu“, v němž se uvádí, že se neočekává pouze nezávislost, ale také otevřenost a účinnost [11]. Institucionální rámec Evropské unie je navíc výslovně pověřen, aby sloužil mimo jiné zájmům občanů Unie [12]. V některých případech znamená služba občanům značné úsilí, jednání na vysoké úrovni nebo politická rozhodnutí. V jiných případech se jedná pouze o dodržování jednoduchých procesních pravidel, která zajišťují bezproblémovou interakci mezi občany a orgány, které jim slouží.

34. Dvě z těchto jasných, avšak zásadních procesních pravidel jsou zakotvena v článcích 15 [13] a 24 [14] Evropského kodexu řádné správní praxe (dále jen "ECGAB"), které na úrovni EU kodifikují, byť nezávazně, podobná ustanovení, která jsou obsažena ve vnitrostátních správních právních předpisech. Článek 15 ECGAB vyžaduje, aby dopis obdržený útvarem, který není příslušný k jeho vyřízení, byl neprodleně zaslán příslušnému útvaru a zároveň byl informován autor tohoto přemístění a pověřený úředník. Článek nerozlišuje mezi tím, zda dotčené služby patří k témuž orgánu, nebo k různým, neboť i v posledně uvedeném případě je toto ustanovení v každém případě odůvodněno existencí interinstitucionální spolupráce. Článek 24 ECGAB vyžaduje, aby orgány vedly odpovídající záznamy o příchozí a odchozí poště, o obdržených dokumentech a o přijatých opatřeních.

35. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v tomto případě nebyla tato pravidla dodržena. I když Komise ve svých vysvětleních tvrdí, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 postoupila úřadu EPSO, jelikož neměla pravomoc se jí zabývat, neexistují žádné důkazy, které by to prokázaly. Jak EPSO, tak Komise totiž souhlasí s tím, že podle vlastních slov Komise neexistuje žádný záznam o tomto předání, tj. žádná registrace odchozí pošty, žádné informace pro stěžovatele v tomto ohledu a žádný důkaz o tom, že EPSO tuto zprávu obdržel. Stručně řečeno, podle vlastních slov Komise žádné „stopy“.

36. V projednávané věci se nejednalo o pouhý správní dohled s omezenými důsledky, který by mohl být zmírněn upřímnou omluvou. Naopak, výše uvedené správní dohledy umožnily, aby se stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 „ztratila“ někde mezi Komisí a úřadem EPSO, a to z 12 [MĚSÍC] na 15 [MĚSÍC+6] 2010. Objektivně tato situace nepředstavuje řádnou správní praxi. V důsledku tohoto selhání se stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 dostala až k úřadu EPSO, příslušnému orgánu, který se jí měl zabývat, o šest měsíců později. Tato okolnost kromě rozhodnutí EPSO považovat stížnost za doručenou v den, kdy jí ve skutečnosti nebyla doručena, významně bránila právu stěžovatele účinně napadnout akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení, jelikož zkrátila lhůtu, kterou měl stěžovatel k dispozici pro přípravu své případné žaloby k Soudu pro veřejnou službu, ze tří měsíců na méně než jeden měsíc.

37. Pokud jde o ztrátu stížnosti stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 mezi 12 [MĚSÍCEM] a 15 [MĚSÍCEM+6] 2010, na rozdíl od toho, co se původně objevilo ve stížnosti, zavinění této ztráty nespočívá na úřadu EPSO, ale na Komisi. Komise tuto skutečnost připustila ve svých vysvětleních. Veřejný ochránce práv však nemůže přezkoumávat jednání Komise v tomto šetření, neboť v souladu s přáním stěžovatele nebylo zahájeno proti tomuto orgánu, ale proti úřadu EPSO. Veřejný ochránce práv proto zaměří své posouzení na chování úřadu EPSO poté, co obdrží stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 od Komise.

Chování úřadu EPSO od 15. [MĚSÍC+6] 2010

38. Je ustálenou skutečností, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 byla úřadu EPSO doručena dne 15. [MONTH+6] 2010. Od tohoto data se stížnost stala "administrativně vyřízeným" dokumentem, zatímco před tím byla "administrativně neexistující". Mezi 12 [MĚSÍCEM] a 15 [MĚSÍCEM+6] 2010 se jí totiž Komise ani úřad EPSO ve skutečnosti nezabývaly: Komisi, protože k tomu neměla pravomoc, a domnívala se, že ji zaslala úřadům EPSO a EPSO, protože ani nevěděla o její existenci. Z toho vyplývá, že jediným dnem, kdy se stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 stala předmětem příslušného správního řízení, je 15 [MĚSÍC+6] 2010.

39. Za těchto okolností nemůže veřejný ochránce práv souhlasit s úřadem EPSO, že stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 byla ke dni 13. [POČET+4] 2010 mlčky zamítnuta. Pro veřejného ochránce práv je ve skutečnosti obtížné pochopit, jak a kým mohla být stížnost zamítnuta, byť mlčky, pokud by se jí nikdo nezabýval. Účelem „tichého rozhodnutí“ uvedeného v čl. 90 odst. 2 posledním pododstavci je chránit zaměstnance před nadměrnými prodlevami při vyřizování jejich stížností ze strany subjektů EU, neboť jim umožňuje obrátit se na soudy Unie, jakmile byla překročena lhůta, kterou normotvůrce považuje za přiměřenou. To však předpokládá existenci orgánu, který je povinen přijmout rozhodnutí a který z jakéhokoli důvodu nemůže nebo nepovažuje za nezbytné tak učinit. Je zřejmé, že v projednávané věci takový orgán ve skutečnosti existoval až dne 15. [MONTH+6] 2010.

40. Tento závěr je rovněž podpořen ustálenou judikaturou Soudního dvora EU, který rozhodl, že stížnost se „podává“ nikoli v okamžiku, kdy je zaslána orgánu, ale v okamžiku, kdy je mu doručena [15]. Kromě toho v rozsudku Lacroix v. Komise [16] Soudní dvůr jasně rozhodl, že „den, kdy se administrativa může seznámit se stížností, je jediným dnem, který může být vzat v úvahu“[17] právě proto, že po orgánu nelze požadovat, aby se stížností zabýval, a čtyřměsíční lhůta pro přijetí rozhodnutí proti němu nemůže běžet, dokud mu stížnost skutečně není doručena. To jasně vyplývá i z nedávné judikatury Soudu pro veřejnou službu [18], který rozhodl, že tento výklad musí mít přednost, „jelikož je to jediný způsob, jak může administrativa znát okamžik, od kterého běží lhůta, ve které musí oznámit své odůvodněné rozhodnutí v odpovědi na stížnost.“

41. Z toho vyplývá, že v projednávané věci je třeba mít za to, že stížnost byla formálně podána dne 15. [MONTH+6] 2010 a že čtyřměsíční lhůta, v níž měl EPSO přijmout rozhodnutí, začala běžet od tohoto data.

42. Jiný názor by vedl ke dvěma absurdním a nepřijatelným závěrům. Na jedné straně by orgán, který není příslušný k projednání stížnosti podle čl. 90 odst. 2, mohl ve skutečnosti rozhodnout o jejím výsledku tím, že ji příslušnému orgánu včas nepředá [19]. Na druhé straně by správní pochybení orgánu EU mohlo zaměstnance připravit o veškeré opravné prostředky proti rozhodnutí, které chtějí napadnout. Pokud by se totiž stěžovatel obrátil na Soud pro veřejnou službu proti údajnému „tichému rozhodnutí“ze dne 13. [MONTH+4] 2010, jak navrhoval EPSO, jeho žaloba by mohla být zamítnuta z důvodu, že nepodal u příslušného orgánu předběžnou stížnost.

43. Veřejná ochránkyně práv navíc zásadně nesouhlasí s názorem úřadu EPSO, že považovat stížnost za podanou dne 15. [MONTH+6] 2010 by znamenalo prohlásit ji za nepřípustnou, protože byla podána mimo příslušné lhůty. Nejen, že tento závěr není podložen: je zcela nespravedlivé vůči stěžovateli.

44. Zaprvé, i když se EPSO o stížnosti dozvěděl až k tomuto datu, je nesporné, že stěžovatel splnil své povinnosti a podal ji u unijní správy ve lhůtě k tomu stanovené, tedy dne 12. [MĚSÍCE] 2010 (zatímco lhůta uplynula dne 16. [MĚSÍCE] 2010). Stěžovatel neměl důvod pochybovat o tom, že jeho stížnost byla úspěšně doručena správnímu orgánu, neboť téhož dne obdržel od Komise potvrzení o přečtení.

45. Zadruhé, i když lze tvrdit, že stěžovatel měl podat stížnost u úřadu EPSO, a nikoli u Komise, jeho chování je pochopitelné. Jednak v té době pracoval pro Komisi a právě tento orgán jej vybral k účasti na certifikačním řízení v souladu s postupem popsaným v bodě 1 tohoto rozhodnutí. V rámci tohoto orgánu by rovněž hledal pracovní místo AD, pokud by v tomto certifikačním řízení uspěl. Na druhé straně z vysvětlení Komise vyplývá, že v době, kdy stěžovatel podal stížnost podle čl. 90 odst. 2, byl úřad EPSO při vyřizování těchto stížností nezávislý na Komisi pouze po dobu [...] měsíců. Předchozí správní praxe tak mohla přispět k chování stěžovatele.

46. Bez ohledu na důvody tohoto jednání je však nepopiratelné, že i) stěžovatel nebyl Komisí nikdy informován o tom, že není příslušný k vyřízení jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2, a ii) jeho stížnosti bylo zabráněno v tom, aby se obrátila na příslušný orgán z důvodu, že ji Komise nepředala. Jak rozhodl Tribunál ve věci Lacroix v. Komise, bylo by naprosto nespravedlivé způsobit stěžovateli újmu „z důvodu faktorů, které nemůže ovlivnit a které mohou oddálit předání jeho stížnosti. Zejména nemůže nést odpovědnost za jakékoli nedostatky nebo zpoždění při přenosu sdělení z jednoho oddělení do druhého [...]“[20]

47. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že úřad EPSO měl ve svém dopise ze dne 27. [MONTH+6] 2010 nesprávně za to, že: i) lhůta pro rozhodnutí o stížnosti stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 začala běžet od 12. [MĚSÍCE] 2010; ii) stížnost byla mlčky zamítnuta dne 13. [MONTH+4] 2010; a iii) lhůta pro podání žaloby k Soudu pro veřejnou službu začala běžet dnem vydání tohoto konkludentního rozhodnutí.

48. Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že i kdyby úřad EPSO zaujal výše uvedené stanovisko, mohl přesto zmírnit škodu, kterou stěžovateli způsobily nesprávné administrativní postupy, a to pouhým přijetím výslovného rozhodnutí o jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2 v údajně zbývající lhůtě pro podání odvolání k soudu. V takovém případě by bylo stěžovateli plně přiznáno jeho legitimní právo napadnout rozhodnutí nepříznivě zasahující do jeho právního postavení, jelikož čl. 91 odst. 3 služebního řádu stanoví, že opožděné výslovné rozhodnutí přijaté ve lhůtě pro podání opravného prostředku k soudu obnovuje lhůtu pro podání opravného prostředku. Veřejná ochránkyně práv uznává, že časový rámec pro přijetí rozhodnutí úřadem EPSO v tomto scénáři by byl krátký. Pro stěžovatele však bylo stejně těsné, pokud by se rozhodl zahájit soudní řízení proti údajnému tichému zamítnutí, a šance na úspěch takové žaloby, zejména pokud jde o přípustnost, byly nejisté.

49. Tím, že úřad EPSO jednal způsobem shrnutým v bodech 47 a 48, nejednal vůči stěžovateli spravedlivě a neusiloval o zmírnění škody, která již byla stěžovateli způsobena nesprávným administrativním zpracováním jeho stížnosti. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

50. Úřad EPSO již nemá možnost napravit nedostatky zjištěné v předchozím bodě a řešit obavy stěžovatele, neboť lhůta, v níž se stěžovatel může obrátit na Soud pro veřejnou službu, v každém případě z velké části uplynula. Proto není vhodné, aby veřejný ochránce práv navrhoval smírné řešení podle čl. 3 odst. 5 statutu evropského veřejného ochránce práv.

51. Situace popsaná v projednávané věci by se však mohla v budoucích věcech opakovat, neboť EPSO jako interinstitucionální orgán organizuje výběrová řízení a certifikační zkoušky pro jiné orgány Unie. Situace má tedy obecné důsledky. Veřejný ochránce práv proto v souladu s čl. 3 odst. 6 svého statutu předloží níže uvedené návrhy doporučení.

52. Veřejný ochránce práv by však chtěl poukázat na to, že úřad EPSO tím, že stěžovateli poskytl výslovné rozhodnutí o jeho stížnosti, ačkoli se domníval, že již byla mlčky zamítnuta, jednal v souladu s opakovaným postojem veřejného ochránce práv, že mlčky učiněná rozhodnutí, byť právní, nepředstavují řádnou správní praxi.

B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti předkládá veřejný ochránce práv tyto návrhy doporučení:

1. V takových případech, jako je projednávaný případ, kdy je stížnost podle čl. 90 odst. 2 věcně určena úřadu EPSO jakožto orgánu oprávněnému ke jmenování, i) podána ve lhůtě stanovené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, ii) u orgánu, instituce nebo jiného subjektu, který není příslušný k řešení dané záležitosti, iii) přijímající subjekt ji na úřad EPSO neprodleně účinně nepřevede podle článku 14 evropského kodexu řádné správní praxe a iv) přijímající subjekt okamžitě neinformuje stěžovatele o tom, že není příslušný k řešení dané stížnosti, by měl mít úřad EPSO za to, že stížnost byla podána ke dni, kdy ji skutečně obdržel, přičemž posoudí její přípustnost z hlediska dodržování lhůt na základě data podání nepříslušnému orgánu.

2. Úřad EPSO by měl usilovat o zvýšení povědomí orgánů, institucí a jiných subjektů EU o tom, že je důležité okamžitě mu předat stížnosti podle čl. 90 odst. 2, zajistit sledovatelnost těchto předání a odpovídajícím způsobem informovat stěžovatele. Úsilí úřadu EPSO by mělo být zaměřeno zejména na ty orgány, pro něž organizuje certifikační postupy, u nichž je riziko záměny mezi orgány oprávněnými ke jmenování větší.

Úřad EPSO a stěžovatel budou o těchto návrzích doporučení informováni. Vzhledem k úzké vazbě na tento případ bude informována i Komise. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle úřad EPSO do 31. března 2012 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhů doporučení a v popisu toho, jak byla provedena.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 14. prosince 2011.

---

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[2] Článek 45a služebního řádu stanoví:

„1. Odchylně od čl. 5 odst. 3 písm. b) a c) může být úředník ve funkční skupině AST jmenován z platové třídy 5 na pracovní místo ve funkční skupině AD, pokud:

a) byl postupem podle odstavce 2 tohoto článku vybrán k účasti na povinném vzdělávacím programu podle písmene b) tohoto odstavce,

b) absolvoval vzdělávací program stanovený orgánem oprávněným ke jmenování, který zahrnuje soubor povinných vzdělávacích modulů, a

c) je na seznamu sestaveném orgánem oprávněným ke jmenování uchazečů, kteří složili ústní a písemnou zkoušku prokazující, že se úspěšně zúčastnili vzdělávacího programu uvedeného v písmenu b) tohoto odstavce. Obsah této zkoušky se stanoví v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. c) přílohy III.

2. Orgán oprávněný ke jmenování vypracuje návrh seznamu úředníků AST vybraných k účasti na výše uvedeném vzdělávacím programu na základě jejich pravidelných zpráv uvedených v článku 43 a úrovně jejich vzdělání a odborné přípravy a s přihlédnutím k potřebám útvarů. Tento návrh se předkládá smíšenému výboru k vyjádření stanoviska.

Tento výbor může vyslechnout úředníky, kteří požádali o účast na výše uvedeném vzdělávacím programu, a zástupce orgánu oprávněného ke jmenování. K návrhu seznamu předloženému orgánem oprávněným ke jmenování vydá většinou hlasů odůvodněné stanovisko. Orgán oprávněný ke jmenování přijme seznam úředníků, kteří jsou oprávněni účastnit se uvedeného vzdělávacího programu.

3. Jmenování na pracovní místo ve funkční skupině AD nemá vliv na platovou třídu a platový stupeň úředníka v okamžiku jmenování.

4. Počet jmenování na místa ve funkční skupině AD stanovený v odstavcích 1 až 3 tohoto článku nepřesáhne 20 % celkového počtu jmenování uskutečněných za rok v souladu s čl. 30 druhým pododstavcem.

5. Orgány přijmou obecná prováděcí ustanovení k tomuto článku v souladu s článkem 110.“

[3] EAS je administrativně připojen k Evropskému úřadu pro výběr personálu. Rozhodnutí generálních tajemníků Evropského parlamentu, Rady, Komise, Soudního dvora, Účetního dvora, Evropského hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů a zástupce evropského veřejného ochránce práv ze dne 26. ledna 2005 o organizaci a fungování Evropské správní školy, Úř. věst. L 37, 2005, s. 17.

[4] Jednalo se o druhou stížnost stěžovatele k veřejnému ochránci práv. Dne 13. října 2010 se poprvé obrátil na veřejného ochránce práv a podal stížnost zaevidovanou pod číslem 2224/2010/AN. Dne 29. listopadu 2010 veřejný ochránce práv tuto stížnost uzavřel, neboť měl za to, že není důvod zahájit šetření ve věci, kterou se zabývá mediátor Komise. Dne 21. ledna 2011 napsala zprostředkovatelka zaměstnanců Evropské komise výkonnému řediteli a informovala ho, že případ stěžovatele uzavřela.

[5] Stěžovatel ve své stížnosti rovněž tvrdil, že zkušební komise nesprávně posoudila jeho zkoušky [...] a [...], a tvrdil, že a) by mu mělo být poskytnuto řádné odůvodnění jeho výsledků v těchto zkouškách, b) zkušební komise by měla přezkoumat své posouzení a c) udělit mu při těchto zkouškách známku „PASS“. Veřejná ochránkyně práv neshledala důvody k provedení šetření výše uvedeného tvrzení a tvrzení a informovala o tom stěžovatele a úřad EPSO. Zdůraznil, že výsledek jeho šetření nemůže tento závěr zpochybnit ani znovu otevřít lhůtu, v níž může stěžovatel podat žalobu k soudu.

[6] Viz poznámka pod čarou č. 5.

[7] Úředníci EU ve funkční skupině AST mohou skládat každou zkoušku z certifikačního řízení pouze třikrát během celé své kariéry. Pokaždé musí složit pouze ty zkoušky, ve kterých v předchozích zasedáních neuspěli.

[8] "2. Každá osoba, na kterou se vztahuje tento služební řád, může podat orgánu oprávněnému ke jmenování stížnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, a to buď v případě, že uvedený orgán přijal rozhodnutí, nebo v případě, že nepřijal opatření stanovené služebním řádem. Stížnost musí být podána do tří měsíců. Lhůta začíná běžet:

— ke dni zveřejnění aktu, jedná-li se o opatření obecné povahy;

— ke dni oznámení rozhodnutí dotčené osobě, avšak v žádném případě ne později než ke dni, kdy tato osoba toto oznámení obdržela, pokud se opatření dotýká konkrétní osoby; pokud však akt, který se dotýká určité osoby, může nepříznivě ovlivnit jinou osobu, počíná lhůta ve vztahu k této jiné osobě běžet dnem, kdy tato osoba obdrží oznámení o tomto aktu, avšak v žádném případě ne později než dnem zveřejnění;

— ke dni uplynutí lhůty pro odpověď, pokud se stížnost týká implicitního rozhodnutí o zamítnutí žádosti podle odstavce 1. Orgán oznámí dotčené osobě své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne podání stížnosti. Neobdrží-li žadatel po uplynutí této lhůty odpověď na stížnost, má se za to, že se jedná o implicitní rozhodnutí o jejím zamítnutí, proti němuž lze podat odvolání podle článku 91.“

[9] Věc F-13/09, rozsudek ze dne 12. května 2010, Peláez Jimeno v. Parlament, bod 18.

[10] Věc F-18/07, rozsudek ze dne 4. listopadu 2008, Marcuccio v. Komise, body 24–28.

[11] Článek 298 odst. 1 SFEU: „Při plnění svých úkolů se orgány, instituce a jiné subjekty Unie opírají o otevřenou, účinnou a nezávislou evropskou správu.“

[12] Článek 13 odst. 1 SEU: „Unie má institucionální rámec, jehož cílem je podporovat její hodnoty, prosazovat její cíle, sloužit jejím zájmům, zájmům jejích občanů a zájmům členských států [...]“

[13] Článek 15, nadepsaný "Povinnost předat příslušnému útvaru orgánu": „1. Je-li dopis nebo stížnost adresována orgánu nebo předána generálnímu ředitelství, ředitelství nebo oddělení, které nemá pravomoc se jimi zabývat, jeho útvary zajistí, aby byl spis neprodleně předán příslušnému útvaru orgánu. 2. Útvar, který dopis nebo stížnost původně obdržel, uvědomí o tomto předání autora a uvede jméno a telefonní číslo úředníka, jemuž byl spis předán. 3. Úředník upozorní veřejnost nebo organizaci na jakékoli chyby nebo opomenutí v dokumentech a poskytne příležitost k jejich nápravě.“

[14] Článek 24, nadepsaný "Vedení odpovídajících záznamů", stanoví, že "útvary orgánu vedou odpovídající záznamy o příchozí a odchozí poště, o dokumentech, které obdrží, a o opatřeních, která přijmou."

[15] Věc F-73/06 Van Neyghem v. Komise, rozsudek ze dne 13. prosince 2007, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 43; Rozsudek Soudu ze dne 15. března 2011, Ifemy’s Holding GmbH v. OHIM (T-50/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 68).

[16] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Max Lacroix v. Komise, T-54/90, Recueil 1991, s. II-749.

[17] Bod 29.

[18] Usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 24. května 2007 ve spojených věcech F-27/06 a F-75/06, Alessandro Lofaro v. Komise, bod 38.

[19] Je třeba poznamenat, že pokud měl Soudní dvůr ve věci Lacroix v. Komise za to, že stížnost byla podána v okamžiku, kdy se dostala k útvaru, který nebyl příslušný k jejímu projednání, bylo to rovněž proto, že uvedený útvar patřil ke stejnému orgánu jako příslušný orgán. Případné tiché zamítnutí by tedy mutatis mutandis v každém případě pocházelo od příslušného orgánu, což je důvod, proč stanovisko Soudního dvora k této otázce není podle názoru veřejného ochránce práv na projednávanou věc použitelné. Výše uvedené zjištění Účetního dvora je navíc v každém případě založeno na předpokladu, že nepříslušný útvar předá dopis se stížností příslušnému útvaru.

[20] Bod 30.