Pozadí

1. Stěžovatel, jehož jméno bylo zařazeno na rezervní seznam smluvních zaměstnanců ve funkční skupině III v delegacích EU, požádal v roce 2012 o místo v Komisi a byl vybrán. Komise jej však odmítla zaměstnat. Tvrdil, že diplom, který předložil k prokázání svého postsekundárního vzdělání, je nezpůsobilý, a nesplňuje tedy požadavky příslušné výzvy k vyjádření zájmu (dále jen „výzva“) a právní předpisy použitelné na smluvní zaměstnance. [1]

2. Stěžovatel je držitelem zvláštního diplomu uděleného ústavem pro průběžnou odbornou přípravu a vzdělávání v oblasti sociálního rozvoje ve Valonsko-bruselské federaci v Belgii [2], který podle Komise nepředstavuje postsekundární diplom. Komise sice uznala, že vnitrostátní diplomy musí mít hodnotu, kterou jim přiznávají platné vnitrostátní právní předpisy, provedla však vlastní posouzení hodnoty diplomu stěžovatele s ohledem na platné vnitrostátní právní předpisy a dospěla k závěru, že se nejedná o úroveň postsekundárního vzdělání.

3. Stěžovatel toto stanovisko zpochybnil a uvedl, že podle belgického práva je jeho diplom postsekundární. Jeho stanovisko bylo podpořeno osvědčením vydaným orgány Valonsko-bruselské federace, které jednoznačně potvrdilo postsekundární povahu stěžovatelova diplomu.

4. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření tvrzení stěžovatele, že Evropská komise nesprávně považovala diplom stěžovatele za nezpůsobilý, a jeho tvrzení, že Komise by měla i) zrušit své rozhodnutí, prohlásit stěžovatele za způsobilého a buď ii) nabídnout mu rovnocenné pracovní místo, nebo iii) odpovídajícím způsobem mu nahradit škodu, kterou utrpěl, pokud jde o ztrátu příjmů, ztrátu odborné praxe a morální újmu. [3]

Údajné protiprávní rozhodnutí o prohlášení diplomu za nezpůsobilý a související nárok

Návrh řešení veřejného ochránce práv

5. Dne 29. listopadu 2014 předložila veřejná ochránkyně práv návrh řešení. Při navrhování řešení veřejný ochránce práv zohlednil argumenty a stanoviska předložená stranami.

6. Veřejný ochránce práv odkázal na příslušnou judikaturu soudů EU, podle níž je požadavek na získání diplomu vykládán s ohledem na to, jak je takový diplom definován v právních předpisech členského státu, v němž uchazeč dokončil studium.[4] Tvrdila proto, že osvědčení vydané příslušnými orgány Valonsko-bruselské federace, které uvádí, že „diplom [stěžovatele] odpovídá postsekundární úrovni vzdělání, by mělo postačovat k prokázání postsekundární povahy diplomu stěžovatele.

7. Pracovní řád ostatních zaměstnanců EU (dále jen „PŘOZ“), jakož i obecná prováděcí ustanovení Komise týkající se postupů při zaměstnávání smluvních zaměstnanců a příslušná výzva vyžadovaly pro inzerované pracovní místo alespoň „úroveň postsekundárního vzdělání doložená diplomem“. Neexistoval žádný požadavek na konkrétní druh postsekundárního studia (ať už v tradiční instituci nebo v instituci sociálního rozvoje) nebo konkrétní kategorii diplomu, který by je osvědčoval (rovnocenný nebo specifický).

8. S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv navrhl Komisi, aby zrušila „své rozhodnutí a výslovně prohlásila stěžovatele za způsobilého pro pozice, které držitelé postsekundárních diplomů obvykle splňují, a aby mu buď i) nabídla rovnocenné postavení, jaké mu bylo neprávem odepřeno, pokud je k dispozici, nebo, pokud to není možné, ii) odpovídajícím způsobem nahradila škodu, kterou utrpěl, pokud jde o ztrátu příjmu, ztrátu odborné praxe a morální újmu“.

9. V reakci na návrh řešení předložený veřejnou ochránkyní práv Komise trvala na svém původním stanovisku. Tvrdila, že pokud jde o diplomy udělované institucemi sociálního rozvoje, jako je tomu v případě stěžovatele, belgické právo odlišuje diplomy, které jsou rovnocenné diplomům udělovaným tradičními institucemi, od diplomů, které jsou specifické, a sice nabízené pouze institucemi sociálního rozvoje. Vzhledem k tomu, že diplom stěžovatele nebyl rovnocenný tradičnímu postsekundárnímu diplomu, nesplňoval podle Komise podmínky stanovené v pracovním řádu ostatních zaměstnanců a ve výzvě, a stěžovatel proto nemohl být přijat.

10. Komise rovněž tvrdila, že tento přístup uplatnila v jiných podobných případech a že navzdory tomu, že jiní uchazeči tento výklad zpochybnili prostřednictvím mechanismu pro podávání a vyřizování stížností podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, neexistovala až do tohoto bodu žádná judikatura Soudního dvora, která by byla v rozporu s chápáním Komise.

11. Veřejná ochránkyně práv poznamenala, že ačkoli Komise uznala, že je třeba přisoudit vnitrostátním diplomům hodnotu, kterou jim přiznávají platné vnitrostátní právní předpisy, provedla své vlastní posouzení hodnoty diplomu stěžovatele s ohledem na platné vnitrostátní právní předpisy. Proto se obrátila na Stálé zastoupení Belgie při EU a požádala jej, aby záležitost objasnilo. Položila zastoupení následující otázku: „i) [F] potvrzuje diplom stěžovatele postsekundární studium z hlediska belgického práva? Pokud je odpověď kladná, zpochybňuje skutečnost, že se jedná o zvláštní diplom, jeho postsekundární povahu?

12. Odpověď zastoupení posílila hodnocení veřejného ochránce práv, neboť potvrdila postsekundární povahu diplomu stěžovatele.[6] S ohledem na tyto informace se veřejný ochránce práv rozhodl požádat Komisi, aby přehodnotila svůj postoj a předložila další návrh řešení [7].

13. V reakci na další návrh řešení předložený veřejnou ochránkyní práv Komise trvala na svém stanovisku. Zaprvé tvrdila, že informace poskytnuté stálým zastoupením Belgie nepřinesly do věci nové skutečnosti. Zadruhé Komise tvrdila, že ačkoli podle judikatury EU vnitrostátní orgány určují hodnotu vnitrostátních diplomů, nevyplývá z toho, že vnitrostátní orgány mohou rovněž určit, zda vnitrostátní diplom umožňuje přístup k unijnímu výběrovému řízení nebo zaměstnání. Komise zatřetí tvrdila, že vzhledem k tomu, že diplom stěžovatele není rovnocenný diplomu udělovanému tradičními postsekundárními vzdělávacími institucemi, není schopna porovnat (počet hodin, předmětů, zkoušek atd.) diplom stěžovatele s diplomy získanými v jiných zemích EU, a zajistit tak rovné zacházení s uchazeči. Začtvrté Komise zopakovala argument, že ustálená správní praxe, kterou Komise uplatňuje ve všech podobných věcech, nebyla nikdy u Soudního dvora zpochybněna.

14. Komise rovněž navrhla, že pokud by stěžovatel splnil požadavky čl. 82 odst. 2 bodu ii) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie [8], mohl by se zúčastnit probíhající výzvy k vyjádření zájmu, na jejímž základě by bylo možné uvažovat o zaměstnání jako kontaktní osoba funkční skupiny III.

15. Stěžovatel byl informován o odpovědi a návrhu Komise, které odmítl přijmout.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po návrhu řešení

16. Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad tím, že Komise podruhé zamítla její návrh řešení s tím, že i když je diplom stěžovatele postsekundární, není rovnocenný diplomu udělenému „tradiční“ postsekundární vzdělávací institucí, a proto není způsobilý. Jak potvrdilo stálé zastoupení Belgie, i když příslušné belgické právní předpisy mohou zachovat rozlišení mezi rovnocennými a specifickými diplomy v závislosti na jejich původu (vydávanými tradiční provozovnou či nikoli), nemění to jejich povahu v tom smyslu, že oba mají postsekundární úroveň, pokud jde o výzvu. [9]

17. Veřejný ochránce práv znovu poukazuje na to, že jediným požadavkem výzvy bylo, aby diplom uchazeče byl postsekundární, což belgické orgány v tomto případě potvrdily. Samotná výzva navíc neobsahovala žádné konkrétní ustanovení ani popis druhu požadovaného postsekundárního diplomu.

18. Veřejný ochránce práv uznává, že služební řád přiznává orgánům široký prostor pro uvážení, pokud jde o jejich přijímací řízení.[10] Rozhodnutí o tom, zda tento diplom kvalifikuje dotčeného kandidáta na pracovní místo v EU, přísluší pouze Komisi, a nikoli členskému státu, který diplom vydal. Pokud však Komise chtěla omezit kritéria přípustnosti na postsekundární diplomy vydávané výhradně tradičními vzdělávacími zařízeními, měla tak učinit ve výzvě.

21. Veřejný ochránce práv dále znovu poukazuje na to, že za současného stavu práva EU [11] má Komise povinnost respektovat povahu diplomů, o níž rozhodly vnitrostátní orgány, které je vydávají. Porovnání hodin, předmětů, zkoušek atd. studia doloženého diplomem od jednoho typu vnitrostátního zařízení se studiem v jiných typech za účelem ověření „skutečné“ povahy diplomu by znamenalo zpochybnění rozhodnutí členského státu o povaze diplomu.

22. S ohledem na výše uvedenou analýzu se veřejná ochránkyně práv domnívá, že se Komise dopustila nesprávného úředního postupu, když považovala diplom stěžovatele za nezpůsobilý, přestože splňoval požadavky stanovené ve výzvě. Vzhledem k přetrvávajícímu odmítání Komise vyhovět jejím návrhům řešení nevidí veřejná ochránkyně práv žádnou vyhlídku na to, že by Komise mohla přijmout formální doporučení. Případ proto uzavírá níže uvedenou kritickou poznámkou.

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem a kritickou poznámkou:

Komise zamítla diplom stěžovatele na základě dodatečných požadavků, které nebyly stanoveny ve výzvě ani v příslušných právních předpisech EU. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Stěžovatel a Evropská komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Štrasburk, 7. prosince 2015

Konečné anglické znění rozhodnutí o stížnosti 1756/2013/ZA

[1] Podle výzvy (CAST/RELEX/2008), která převzala čl. 82 odst. 2 písm. b) bod i) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie, byly minimálními požadavky na vzdělání pro ucházení se o místo smluvního zaměstnance ve funkční skupině III „postsekundární vzdělání doložené diplomem nebo středoškolské vzdělání doložené diplomem umožňující přístup k postsekundárnímu vzdělání a odpovídající odborná praxe v délce nejméně tří let“. V tomto případě je relevantní pouze první požadavek.

[2] Postsekundární vzdělávací systém Federace Valonsko-Brusel zahrnuje „postsekundární vzdělávací instituce na plný úvazek“ (établissements d'enseignement supérieur de plein exercice) a „vzdělávací instituce pro sociální rozvoj“ (établissements d'enseignement de promotion sociale). První z nich jsou "tradiční" postsekundární vzdělávací zařízení na plný úvazek, zatímco druhá mají poskytovat celoživotní vzdělávání na sekundární a postsekundární úrovni jednotlivcům, jejichž studium nesleduje tradiční cestu, například proto, že chtějí kombinovat práci a studium. Studie prováděné na postsekundární úrovni v rámci vzdělávací instituce pro sociální rozvoj mohou být doloženy diplomy, které jsou buď rovnocenné diplomům udělovaným tradičními postsekundárními vzdělávacími institucemi („ekvivalentní diplomy“), nebo jsou specifické pro tyto studie („specifické diplomy“). Zvláštní diplomy se vydávají, pokud studium, které dosvědčují, není nabízeno v tradičních institucích nebo se liší od studia prováděného v tradičních institucích.

[3] Další informace o souvislostech stížnosti, argumentech stran a šetření veřejného ochránce práv naleznete v úplném znění návrhu veřejného ochránce práv na řešení, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/correspondence.faces/en/61517/html.bookmark

[4] Obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1989, Jaenicke Cendoya v. Komise, C-108/88, ECLI:EU:C:1989:325, body 49, 50 a 51, a rozsudek Tribunálu ze dne 7. února 1991, Ferreira de Freitas v. Komise, T-2/90, ECLI:EU:T:1991:11.

[5] V čl. 3 odst. 3 statutu evropského veřejného ochránce práv se stanoví, že „orgány členských států jsou povinny poskytnout veřejnému ochránci práv, kdykoli o to požádá, prostřednictvím stálých zastoupení členských států při Evropských společenstvích veškeré informace, které mohou pomoci objasnit případy nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství, pokud se na tyto informace nevztahují právní předpisy o utajení nebo předpisy zabraňující jejich sdělení. V posledně uvedeném případě však může dotčený členský stát veřejnému ochránci práv povolit, aby měl tyto informace k dispozici, pokud se zaváže, že je nezveřejní.“

[6] Stálé zastoupení Belgie ve své odpovědi uvedlo, že „z hlediska belgického práva (...) diplom stěžovatele skutečně potvrzuje postsekundární studium... Skutečnost, že se jedná o specifický diplom, nezpochybňuje jeho postsekundární povahu."(překlad z originálu, ve francouzštině). Rovněž dodala, že rozlišení mezi „rovnocennými“ a „zvláštními“ diplomy „nemá žádný dopad na úroveň“získaných titulů nebo diplomů.

[7] Další informace o dalším návrhu řešení předloženém veřejnou ochránkyní práv naleznete v úplném znění návrhu řešení předloženého veřejnou ochránkyní práv, které je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/correspondence.faces/en/61518/html.bookmark

[8] Ustanovení čl. 82 odst. 2 písm. b) bodu i) pracovního řádu ostatních zaměstnanců stanoví, že minimální požadavky na vzdělání pro ucházení se o místo smluvního zaměstnance ve funkční skupině III jsou „[...] nebo středoškolské vzdělání doložené diplomem, který umožňuje přístup k postsekundárnímu vzdělání, a odpovídající odborná praxe v délce nejméně tří let“.

[9] Viz poznámka pod čarou č. 1.

[10] Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. dubna 2003, Parlament v. Samper, C-277/01 P, ECLI:EU:C:2003:196, bod 42.

[11] Viz poznámka pod čarou 4.