Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel je francouzský občan. Od dubna 1977 do listopadu 1981 pracoval pro Evropský parlament jako tiskař během parlamentních zasedání ve Štrasburku. V průměru pracoval pět dní v měsíci. Byl zaměstnán jako pomocný zaměstnanec pro parlamentní zasedání podle článku 78 pracovního řádu ostatních zaměstnanců (dále jen „PŘOZ“) [1].

2. V roce 2007 se stěžovatel chystal odejít do důchodu. Aby získal plný nárok na důchod, musel vypracovat podrobný popis svého dosavadního zaměstnání.

3. Dne 9. prosince 2007 na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu požádal Parlament, aby mu předložil potvrzení o příspěvcích Parlamentu do francouzského vnitrostátního důchodového systému za období od dubna 1977 do listopadu 1981.

4. Dopisem ze dne 27. února 2008 informovalo oddělení Parlamentu pro odměňování stěžovatele, že jeho žádosti nemůže vyhovět. Byl informován, že Parlament vstoupil do francouzského systému sociálního zabezpečení až 1. září 1982. Teprve od tohoto data byl tedy orgán povinen odvádět příspěvky do francouzského systému sociálního zabezpečení. Před tímto datem byl Parlament přidružen k soukromému pojišťovacímu makléři, který svým zaměstnancům poskytoval úrazové pojištění. Parlament tedy neplatil příspěvky do francouzského systému sociálního zabezpečení stěžovateli během jeho let zaměstnání.

5. Dne 7. července 2008 stěžovatel požádal francouzskou penzijní organizaci Union de Recouvrement des Cotisations de Sécurité Sociale et d'Allocations Familiales (URSAFF) o nápravu situace týkající se jeho důchodu. URSAFF prohlásil, že k tomu nemá pravomoc z toho důvodu, že "podle francouzské vyhlášky č. 75-109 ze dne 24. února 1975 může být situace osob, jejichž zaměstnavatelé po určitou dobu neodváděli příspěvky, upravena pouze tehdy, pokud splňovaly podmínky účasti ve francouzském všeobecném důchodovém systému"[2]. Stěžovatel rovněž předložil záležitost Centre interministériel de renseignements administratifs (CIRA)[3] a Centre de liaison européen et international (CLEISS)[4], které rovněž prohlásily, že nejsou příslušné k řešení této záležitosti.

6. Dne 6. dubna 2009 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

7. Stěžovatel ve své stížnosti tvrdil, že Parlament neuvedl právní důvody, proč za něj nezaplatil příspěvky do francouzského vnitrostátního důchodového systému v době, kdy pro tento orgán pracoval před zářím 1982.

8. Navrhoval, aby mu Parlament byl nápomocen při jednáních s francouzskými orgány, aby nyní platil příspěvky, které by mu zakládaly nárok na důchod za dobu, po kterou pracoval pro tento orgán, a sice od roku 1977 do roku 1981.

Šetření

9. Dne 28. května 2009 požádal veřejný ochránce práv příslušné útvary Parlamentu, aby stěžovateli lépe vysvětlily, proč do francouzského systému sociálního zabezpečení před rokem 1982 nepřispíval svým zaměstnancům.

10. Dne 17. června 2009 zaslal Parlament stěžovateli dopis, v němž pouze zopakoval obsah svého dopisu stěžovateli ze dne 27. února 2008 (viz bod 4 výše). Kopie dopisu ze dne 17. června 2009 byla rovněž zaslána veřejnému ochránci práv.

11. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že dopis Parlamentu neposkytl stěžovateli požadované vysvětlení.

12. Dne 31. srpna 2009 proto veřejný ochránce práv požádal Parlament o stanovisko k výše uvedenému tvrzení a tvrzení stěžovatele.

13. Dne 2. března 2010 zaslal Parlament své stanovisko. Veřejný ochránce práv jej předal stěžovateli s výzvou k vyjádření, kterou zaslal dne 31. března 2010.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Údajné opomenutí Parlamentu uvést právní důvody pro nezaplacení příspěvků na starobní důchod a související nároky

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

14. Stěžovatel tvrdil, že Parlament neuvedl právní důvody pro nezaplacení příspěvků na důchod francouzským orgánům před zářím 1982. Požadoval, aby mu Parlament pomohl platit příspěvky odpovídající období od roku 1977 do roku 1981, během něhož pracoval pro Parlament. To by umožnilo, aby doba, po kterou pracoval pro Parlament, byla zahrnuta do výpočtu jeho francouzského důchodu.

15. Parlament ve svém stanovisku nejprve zpochybnil přípustnost stížnosti. V této souvislosti odkázala na čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv [5]. Podle názoru Parlamentu stěžovatel nevyčerpal všechny možnosti vnitřních opravných prostředků, které měl k dispozici. I když dne 9. prosince 2007 podal žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu, nepodal proti odpovědi mzdové jednotky ze dne 27. února 2008 stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

16. Zadruhé, pokud jde o opodstatněnost stížnosti, Parlament uvedl, že stěžovatel nikdy nezpochybnil ani podmínky svých po sobě jdoucích smluv pomocného zaměstnance pro parlamentní zasedání, ani výplatní pásky týkající se jeho odměny za každý odpracovaný měsíc. Výplatní pásky stěžovatele neobsahovaly žádnou zmínku o platbách důchodového pojištění za práci vykonanou během parlamentních zasedání. Parlament přiložil ke svému stanovisku kopii výplatní pásky vztahující se k zasedání v květnu 1978. Stěžovatel si proto měl být vědom skutečnosti, že jediným poskytovaným krytím bylo úrazové a nemocenské pojištění. Stěžovatel tuto otázku vznesl až po více než 25 letech od ukončení svého pracovního poměru s Parlamentem. V tomto ohledu Parlament odkázal na judikaturu, která stanoví, že žádosti podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu musí být podány v přiměřené lhůtě [6].

17. Parlament poukázal na to, že stěžovatel byl přijat podle článku 78 pracovního řádu ostatních zaměstnanců. V době náboru stěžovatele to znělo takto:

„Odchylně od ustanovení této hlavy podléhají pomocní zaměstnanci zaměstnaní Evropským parlamentem po dobu trvání jeho zasedání podmínkám náboru a odměňování stanoveným v dohodě mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním Západoevropské unie o přijímání těchto zaměstnanců.“

18. Parlament však uvedl, že taková dohoda nebyla uzavřena pro pomocné zaměstnance jiné než pomocné tlumočníky. To znamenalo, že Parlament nebyl povinen platit příspěvky na důchodové zabezpečení do francouzského systému sociálního zabezpečení pro jiné pomocné zaměstnance než tlumočníky. Žádost stěžovatele tedy postrádala jakýkoli právní základ.

19. Parlament sdělil tento aspekt spisu stěžovateli nejprve v dopise platového oddělení ze dne 27. února 2008 a poté v dopise ředitele administrativy ze dne 17. června 2009, který byl zaslán v reakci na žádost veřejného ochránce práv.

20. Nakonec Parlament ve svém stanovisku uvedl následující: „Aby byla dodržena zásada řádné správy, je správa Parlamentu ochotna setkat se s panem [jméno stěžovatele] a podrobněji přezkoumat jeho spis. Pokud si to přeje, může si domluvit schůzku s paní [...], členkou kabinetu generálního tajemníka pro personální záležitosti.“

21. Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svém požadavku, aby mu Parlament pomohl hradit příspěvky na důchodové zabezpečení za období od roku 1977 do roku 1981, během něhož byl zaměstnán Parlamentem.

Posouzení veřejného ochránce práv

22. Veřejný ochránce práv nejprve bere na vědomí připomínky Parlamentu týkající se použitelnosti čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv v tomto případě. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s Parlamentem, že přípustnost stížnosti jako takové je sporná. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že případ nastoluje obecnou otázku, která by mohla být ve veřejném zájmu a která se týká odpovědnosti Parlamentu, pokud jde o důchodové nároky bývalých zaměstnanců. Kromě toho se veřejná ochránkyně práv s ohledem na stanovisko Parlamentu k podstatě stížnosti domnívá, že v této fázi nejsou zapotřebí žádná další šetření v této věci (viz bod 24 níže). Není proto nutné, aby veřejný ochránce práv zaujal stanovisko k přípustnosti stížnosti.

Dávky sociálního zabezpečení stěžovatele za období od roku 1977 do roku 1981

23. Ve svém stanovisku Parlament odkázal na článek 78 PŘOZ, který byl v platnosti v době zaměstnání stěžovatele v Parlamentu (dále jen "příslušný PŘOZ"), a sice od dubna 1977 do listopadu 1981. Tento článek stanovil odchylku od běžných ustanovení pracovního řádu ostatních zaměstnanců, pokud jde o podmínky přijímání a odměňování pomocných zaměstnanců.  Podle uvedeného článku „pomocní zaměstnanci … zaměstnaní Evropským parlamentem po dobu trvání jeho zasedání podléhají podmínkám náboru a odměňování stanoveným v dohodě mezi Parlamentem, Radou Evropy a Shromážděním Západoevropské unie, pokud jde o přijímání těchto zaměstnanců.“

24. Veřejná ochránkyně práv z vysvětlení Parlamentu uvedeného v jejím stanovisku vyrozuměla, že smlouva stěžovatele s Parlamentem se neřídila dohodou Parlamentu s Radou Evropy a Shromážděním Západní unie (dále jen „dohoda“) o platbách sociálního zabezpečení pro jeho pomocné zaměstnance ve Štrasburku. Smlouva tak nebyla upravena, protože se smlouva týkala pouze tlumočníků. Dohoda byla navíc uzavřena až v roce 1982, tedy rok poté, co stěžovatel přestal pracovat pro Parlament.

25. Vzhledem k tomu, že výjimka uvedená v článku 78 příslušného pracovního řádu ostatních zaměstnanců [7] se proto na situaci stěžovatele nevztahovala, vyplývá z toho, že podmínky pro přijímání a odměňování stěžovatele měly být stanoveny v souladu s běžnými ustanoveními pracovního řádu ostatních zaměstnanců.

26. Na základě stanoviska Parlamentu se veřejný ochránce práv domnívá, že ačkoli byla smlouva stěžovatele z roku 1978 nazvána „contrat temporaire“, Parlament se domnívá, že byl ve skutečnosti pomocným zaměstnancem. Na jeho podmínky přijímání a odměňování se proto vztahovala hlava III příslušného pracovního řádu ostatních zaměstnanců, která se týkala pomocných zaměstnanců.

27. Článek 70 hlavy III příslušného pracovního řádu ostatních zaměstnanců v souhrnu předpokládal, že orgán odpovídá za příspěvky zaměstnavatele v plné výši, pokud byla účast ve vnitrostátním systému sociálního zabezpečení povinná buď podle vnitrostátních právních předpisů země původu zaměstnance, nebo země, v jejímž systému byl zaměstnanec naposledy pojištěn. Orgán odpovídá za dvě třetiny příspěvků na sociální zabezpečení, pokud se zaměstnanec dobrovolně zapojil do vnitrostátního systému. Pokud by účast ve vnitrostátním systému nebyla povinná nebo dobrovolná, měli by být pomocní zaměstnanci pojištěni pro poskytování starobního důchodu na náklady orgánu až do výše dvou třetin příslušného příspěvku [8].

28. Proto by v souladu s článkem 70 příslušného pracovního řádu měli být pomocní zaměstnanci Parlamentu pojištěni pro případ nemoci, úrazu, invalidity a smrti. Aby mohli získat starobní důchod, měli by být pojištěni v povinném systému sociálního zabezpečení, nejlépe v zemi, v níž byli naposledy pojištěni, nebo v zemi jejich původu. Na základě komunikace stěžovatele s příslušnými francouzskými orgány, jejíž kopie byly přiloženy k jeho stížnosti a předány Parlamentu, však veřejný ochránce práv chápe, že stěžovatel zřejmě nebyl povinně ani dobrovolně přidružen k obecnému francouzskému systému. Stěžovatel tedy nebyl účastníkem důchodového systému financovaného Parlamentem. To by stěží mohlo být odůvodněno skutečností, že stěžovatel pracoval pro Parlament pouze na částečný úvazek, nebo skutečností, že v jeho smlouvě nebyla žádná zmínka o tom, zda jej Parlament zapojil do určitého důchodového systému, či nikoli. Veřejný ochránce práv proto nechápe, proč se Parlament ve svém stanovisku nezabýval otázkou, zda měl orgán platit příspěvky do systému sociálního zabezpečení, aby stěžovateli poskytl starobní důchod podle článku 70 příslušného pracovního řádu ostatních zaměstnanců.

29. Veřejný ochránce práv konstatuje, že ve stanovisku předloženém Parlamentem se orgán nabídl, že se se stěžovatelem setká, aby "přesněji přezkoumal jeho spis."Veřejný ochránce práv vítá tuto iniciativu a věří, že Parlament by mohl najít vhodný způsob, jak stěžovateli pomoci při jednání s francouzskými orgány, aby jeho starobní důchod zohledňoval čtyři roky, které pro Parlament pracoval. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že by taková schůzka mohla nejlépe posloužit zájmům stěžovatele, a proto stěžovatele vybízí, aby kontaktoval Parlament s cílem sjednat schůzku. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že není nutné pokračovat v tomto šetření. Uvede však další poznámku níže.

D. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Neexistují žádné důvody pro další šetření tvrzení a tvrzení stěžovatele.

Stěžovatel a Parlament budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámky

Veřejný ochránce práv vyzývá Parlament, aby prozkoumal všechny možnosti, jak stěžovateli pomoci při jednání s francouzskými orgány, aby bylo možné při výpočtu jeho nároků na důchod zohlednit dobu, po kterou pracoval pro tento orgán.

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 17. prosince 2010.

[1] Toto ustanovení bylo změněno v roce 2004.

[2] Viz původní francouzská verze: „En réponse, je vous informe qu'en application des dispositions du décret no 75-109 du 24 février 1975, la possibilité de régulariser les cotisations prescrites est ouverte aux personnes qui remplissaient les conditions d'assujettissement au régime général des salariés de la sécurité sociale pour les périodes non déclarées pour lesquelles l'employeur a omis de verser le s cotisations.“

[3] "CIRA" je francouzský veřejný orgán, který se zabývá žádostmi o informace týkajícími se administrativních záležitostí.

[4] "CLEISS" je francouzský veřejný orgán zajišťující spojení mezi francouzskými a mezinárodními organizacemi sociálního zabezpečení.

[5] V čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv se stanoví, že „Veřejnému ochránci práv nelze podávat stížnosti týkající se pracovních vztahů mezi orgány a institucemi Společenství a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci, pokud dotyčná osoba nevyčerpala všechny možnosti pro podání vnitřních administrativních žádostí a stížností, zejména postupy uvedené v čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu, a pokud neuplynuly lhůty pro odpovědi takto předloženého orgánu.“

[6] Věc T-45/01, Stephen G. Sanders a další v. Komise Evropských společenství, Sb. rozh. 2004, s. II-1183: „Povinnost jednat v přiměřené lhůtě existuje ve všech případech, kdy při neexistenci právního předpisu brání zásady právní jistoty nebo ochrany legitimního očekávání tomu, aby orgány Společenství a fyzické osoby jednaly bez časového omezení, čímž hrozí mimo jiné narušení stability již nabytých právních situací. Přiměřenost lhůty se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, a zejména na význam sporu pro dotčenou osobu, jeho složitost a chování účastníků řízení.“

[7] Nařízení č. 31 (EHS), č. 11 (ESAE), kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 1962, P 45, s. 1385).

[8] Článek 70 hlavy III PŘOZ stanoví:

„1. Aby byli pomocní zaměstnanci pojištěni proti nemoci, úrazu, invaliditě a úmrtí a mohli si vybudovat starobní důchod, musí být pojištěni v povinném systému sociálního zabezpečení, nejlépe v zemi, v níž byli naposledy pojištěni, nebo v zemi původu.

Orgán odpovídá za příspěvky zaměstnavatele požadované podle platných právních předpisů, pokud je zaměstnanec povinně pojištěn v takovém systému sociálního zabezpečení, nebo za dvě třetiny příspěvků zaměstnance, pokud zůstává dobrovolně pojištěn ve vnitrostátním systému sociálního zabezpečení, jehož byl členem před nástupem do služebního poměru ve Společenství, nebo pokud se dobrovolně účastní vnitrostátního systému sociálního zabezpečení.

2. Není-li možné použít ustanovení odstavce 1, jsou pomocní zaměstnanci pojištěni pro případ nemoci, úrazu, invalidity a úmrtí a pro poskytování starobního důchodu na náklady instituce, která je zaměstnává, až do výše dvou třetin příspěvku podle odstavce 1.…".