Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Projednávaná věc se týká sporu mezi stěžovatelem, úředníkem Evropské komise a Komisí ohledně převodu jeho nároků na důchod nabytých před nástupem do služebního poměru v Evropské unii do důchodového systému orgánů Evropské unie (PSEUI).

2. Dne 4. prosince 2009 požádal stěžovatel o převod svých nároků na důchod z i) důchodového systému vnitrostátního ministerstva, pro které předtím pracoval, a ii) soukromého důchodového systému.

3. Dne 24. března 2010 předložil Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) stěžovateli svůj návrh, podle kterého by převod nároků na důchod, které získal v rámci soukromého důchodového systému, vedl k zápočtu ve výši 2 let, 5 měsíců a 14 dnů v PSEUI. Při provádění příslušných výpočtů použil PMO jako základ obecná prováděcí ustanovení k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu o převodu nároků na důchod stanovená v roce 2004 (dále jen „OPU 2004“). Stěžovatel návrh přijal dne 15. září 2010.

4. Dne 3. března 2011 schválila Komise nová obecná prováděcí ustanovení k článkům 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu týkající se převodu nároků na důchod (dále jen "OPU 2011")[1].

5. Dne 23. září 2011 předložil PMO stěžovateli návrh na převod jeho nároků na důchod z důchodového systému vnitrostátního ministerstva. Stěžovatel návrh přijal dne 24. října 2011. Dne 21. prosince 2011 však podal proti tomuto návrhu stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Dne 13. března 2012 Komise stížnost zamítla.

6. Dne 17. ledna 2012 zaslal Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků stěžovateli sdělení, kterým návrh ze dne 24. března 2010 zrušil a nahradil. Stěžovatel nepřijal nový návrh, který vycházel z OPU z roku 2011. Dne 15. února 2012 podal stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Dne 19. dubna 2012 Komise stížnost zamítla.

7. Dne 18. června 2012 se stěžovatel obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

8. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření těchto tvrzení a tvrzení:

Tvrzení:

1) Komise nesprávně uplatnila OPU 2011 na žádost stěžovatele o převod jeho nároků na důchod, která byla podána před vstupem těchto pravidel v platnost.

Podpůrné argumenty:

i) OPU z roku 2011 nelze použít se zpětnou působností; ii) OPU 2004 se vztahovala na případ stěžovatele; a iii) nařízení Rady (ES) č. 1324/2008 ze dne 18. prosince 2008, kterým se ode dne 1. července 2008 upravuje sazba příspěvku úředníků a ostatních zaměstnanců Evropských společenství do důchodového systému [2], neodkazuje na článek 11 přílohy VIII služebního řádu, a uvedené nařízení se proto na případ stěžovatele nevztahuje.

2) Komise tím, že vyřizovala některé žádosti o převod nároků na důchod podané po 1. lednu 2009 na základě OPU zveřejněného dne 28. března 2011, zatímco jiné takové žádosti byly vyřizovány na základě OPU 2004, porušila zásadu rovného zacházení.

Podpůrný argument:

Různé žádosti o převod důchodových práv podané v roce 2009 byly vyřizovány různou rychlostí, což mělo dopad na uplatňování OPU 2004 nebo OPU 2011.

3) Komise poskytla stěžovateli zavádějící informace.

Podpůrné argumenty:

i) „oznámení o přípustnosti žádosti“ výslovně odkazovalo na OPU 2004; ii) v prvním návrhu Komise bylo uvedeno, že pokud by se pravidla změnila, nebyl by tím dotčen počet uznaných let; iii) informace zveřejněné Komisí na jejích intranetových internetových stránkách (dále jen "Intracomm") dne 30. července 2010 uváděly, že nová pravidla se budou vztahovat pouze na žádosti podané po vstupu těchto pravidel v platnost.

Nárok:

1) Komise by měla přepočítat renty stěžovatele na základě OPU 2004. Alternativně by měla stěžovateli poskytnout finanční náhradu za ušlé anuity.

9. Stěžovatel rovněž tvrdil, že žádosti úředníků Parlamentu o převod nároků na důchod byly vyřízeny v souladu s OPU 2004. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel v této záležitosti dosud neučinil odpovídající předchozí administrativní kroky vůči Komisi, veřejný ochránce práv se domníval, že v souladu s čl. 2 odst. 4 jeho statutu je to nepřípustné.

Šetření

10. Dne 2. srpna 2012 zaslal veřejný ochránce práv Komisi žádost o stanovisko. Dne 25. října 2012 zaslala Komise své stanovisko. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby dokončila své stanovisko dne 5. června 2013, což učinila dne 1. srpna 2013. Stěžovatel nepředložil žádné připomínky.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení a tvrzení stížnosti

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

11. Podle stěžovatele v době, kdy Komise zaslala svůj první návrh, žádný z platných právních textů neobsahoval jasný odkaz na použitelnost nového souboru parametrů. Nesouhlasil s názorem Komise, že OPU 2004 nemá od 1. ledna 2009 žádný právní základ, a poukázal na to, že i na straně PMO, tedy mezi kolegy, kteří věnují celou svou odbornou způsobilost a energii otázkám týkajícím se převodů důchodů, existuje dostatečný stupeň nejasností. Stěžovatel rovněž tvrdil, že ne se všemi žadateli bylo zacházeno stejně. Dále tvrdil, že objektivní zacházení je možné pouze tehdy, pokud Komise zohlední datum podání žádosti. Stěžovatel dále uvedl, že dne 30. července 2010 PMO informoval zaměstnance na svých intranetových stránkách, že nadcházející nová OPU se bude vztahovat pouze na nové žádosti a že OPU z roku 2004 se bude nadále vztahovat na všechny žádosti o převod obdržené do té doby. Podle názoru stěžovatele byla skutečnost, že Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků jednal v rozporu s informacemi, které předtím oficiálně poskytl, nesprávným úředním postupem.

12. Komise ve svém stanovisku uvedla, že na všechny otázky týkající se řízení o převodu nároků na důchod, které stěžovatel vznesl, se vztahovalo 20 žalob podaných k Soudu pro veřejnou službu a projednávaných před Soudem pro veřejnou službu, zejména včetně věcí F-117/11 a F-130/11. Komise vyjádřila názor, že veřejný ochránce práv nemůže prošetřovat záležitosti, které jsou projednávány před soudem nebo které již byly soudem projednány. Komise tak měla za to, že stížnost předložená veřejnému ochránci práv je nepřípustná.

13. Po obdržení tohoto stanoviska veřejný ochránce práv mimo jiné požádal Komisi, aby poskytla konkrétnější informace o předmětu věcí projednávaných před Soudem pro veřejnou službu.

14. Ve svém dalším stanovisku Komise informovala veřejného ochránce práv, že Soudu pro veřejnou službu bylo předloženo 12 dalších věcí, čímž se celkový počet projednávaných věcí zvýšil na 32 [3]. Uvedl rovněž, že dne 24. dubna 2013 se konalo jednání ve věcech F-130/11 a F-117/11. Komise poskytla podrobné informace o předmětu dvou z těchto věcí. Odkázala rovněž na informace týkající se projednávaných věcí, které byly zveřejněny v Úředním věstníku a byly k dispozici na internetových stránkách Soudu pro veřejnou službu. Na tomto základě Komise zopakovala svůj názor, že všechny otázky a argumenty předložené stěžovatelem byly rovněž předloženy Soudu pro veřejnou službu.

15. Stěžovatel se k podáním Komise nevyjádřil.

Posouzení veřejného ochránce práv

16. Úvodem se jeví jako vhodné připomenout, že na základě čl. 1 odst. 3 a čl. 2 odst. 7 statutu veřejného ochránce práv nemůže veřejný ochránce práv stížnost přezkoumat, pokud jsou skutečnosti, na nichž je založena, projednávány před soudem. Je však třeba rovněž připomenout, že podávání stížností veřejnému ochránci práv je základním právem podle práva EU, jak objasňuje článek 43 Listiny základních práv EU. Podle názoru veřejného ochránce práv je proto třeba omezení práva podat stížnost veřejnému ochránci práv vykládat striktně. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že skutečnosti, na nichž je stížnost založena, jsou projednávány před soudem pouze tehdy, pokud se příslušný soudní případ týká vlastního případu stěžovatele. Pokud jde o projednávanou věc, je zřejmé, že věc stěžovatele není projednávána před Soudem pro veřejnou službu. Výše uvedená ustanovení se tedy v projednávané věci nepoužijí, a stížnost je proto přípustná.

17. Po přezkoumání informací poskytnutých Komisí však veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že je zřejmé, že Soud pro veřejnou službu se bude muset v rámci řízení, na které Komise odkázala, zabývat mimo jiné otázkou použitelnosti OPU 2011 a otázkou zásady rovného zacházení, tedy základními otázkami vznesenými stěžovatelem v rámci této stížnosti. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel to zřejmě nezpochybňuje. Jak Komise správně uvedla ve svém dopise ze dne 1. srpna 2013, veřejný ochránce práv proto musí přezkoumat, zda existují důvody pro to, aby pokračovala v šetření této stížnosti.

18. Vzhledem k tomu, že je vysoce pravděpodobné, že Soud pro veřejnou službu bude ve svých rozsudcích týkajících se projednávaných věcí rozhodovat o stejných právních otázkách, jako jsou otázky uvedené v této stížnosti, a že je pravděpodobné, že tyto rozsudky budou vydány v blízké budoucnosti, má veřejný ochránce práv za to, že neexistují žádné důvody pro další šetření této věci. Proto případ uzavírá.

19. Zdá se užitečné dodat, že veřejný ochránce práv věří, že Komise zohlední zjištění Soudu pro veřejnou službu i ve vztahu k případu stěžovatele, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel nepodal u tohoto soudu žalobu.

B. Závěr

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá následujícím závěrem:

Neexistují žádné důvody pro další šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Ve Štrasburku dne 4. prosince 2013.

[1] K(2011) 1278 v konečném znění ze dne 3. března 2011.

[2] Úř. věst. 2008, L 345, s. 17.

[3] Věci F-117/11; F-130/11; F-131/11; F-134/11; F-136/11; F-138/11; F-18/12; F-29/12; F-31/12; F-42/12; F-44/12; F-55/12; F-61/12; F-62/12; F-66/12; F-75/12; F-88/12; F-91/12; F-108/12 ; Systémové požadavky F-112/12; F-144/12; F-146/12; F-147/12; F-152/12; F-18/13; F-19/13; F-23/13; F-25/13; F-35/13; F-38/13; F-39/13 a F-40/13.