Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel je německý občan.

2. Článek 11 směrnice 2006/66 [1] (dále jen "směrnice") stanoví, že členské státy zajistí, aby výrobci navrhovali spotřebiče tak, aby odpadní baterie a akumulátory "mohly být snadno odstraněny". Stěžovatel se domnívá, že skutečnost, že koncoví uživatelé nemohou odstranit akumulátory obsažené v rostoucím počtu tabletových počítačů, chytrých telefonů a ultrabooků, není v souladu s článkem 11 směrnice. Usiloval o to, aby byl tento problém přednesen Komisi v lednu 2012. Poté, co se neúspěšně pokusila kontaktovat komisařku Kroesovou prostřednictvím svých účtů na sociálních médiích, zaslala stěžovatelka stížnost na porušení právních předpisů do zvláštní e-mailové schránky Komise. Poštovní schránka však odrážela příchozí zprávy. Poté svou stížnost zaslal do jiné e-mailové schránky Komise a požádal, aby byla postoupena příslušnému generálnímu ředitelství. Přestože obdržel potvrzení o přijetí, neobdržel žádnou další odpověď. Dne 12. května 2012 opět zaslal svou stížnost na zvláštní e-mailovou schránku Komise. Stěžovatel poukázal na to, že neobdržel potvrzení o přijetí ani číslo případu.

3. Dne 15. června 2012 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

4. Stěžovatel ve své stížnosti předložil následující tvrzení a tvrzení:

Tvrzení

(1) Komise nezaslala potvrzení o přijetí stížnosti podané stěžovatelem dne 12. května 2012 a nepřidělila jí číslo případu.

Nárok

(1) Komise by měla potvrdit přijetí stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů a přidělit mu číslo případu.

5. Poté, co útvary veřejného ochránce práv navázaly kontakt s útvary Komise, zaslaly útvary Komise stěžovateli odpověď ze dne 12. června 2012 (viz body 9–10 níže).

6. Komise ve své replice uvedla, že článek 11 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby výrobci navrhovali zařízení tak, aby odpadní baterie a akumulátory mohly být snadno vyjmuty. Kromě toho musí být k zařízením, do nichž jsou baterie a akumulátory zabudovány, přiloženy pokyny uvádějící, jak je lze bezpečně vyjmout, a případně informující konečné uživatele o typu zabudovaných baterií a akumulátorů. Komise uvedla, že podle jejího chápání článek 11 směrnice vyžaduje, aby baterie a akumulátory mohly být snadno a bezpečně odstraněny buď konečnými uživateli, nebo odbornými službami, jako jsou servisní střediska nebo zařízení pro odstraňování odpadu. Komise dodala, že v pokynech by mělo být rovněž uvedeno, kdo je podle výrobce nejvhodnější pro vyjímání baterií a akumulátorů. Závěrem uvedl, že všechny členské státy správně provedly článek 11 směrnice do vnitrostátního práva. Otázky vznesené stěžovatelem proto podle názoru Komise nepředstavují porušení uvedeného ustanovení.

7. Odpověď Komise byla předána stěžovateli k vyjádření (viz bod 11 níže). Stěžovatel ve svých připomínkách potvrdil, že odpověď Komise obdržel. Uvedl, že je politováníhodné, že se pohled Komise omezuje na likvidaci starých zařízení, včetně řádného vyjmutí baterií a akumulátorů. Podle něj, vzhledem k tomu, že má tendenci regulovat každý jednotlivý aspekt života, jako je například zákaz běžných žárovek v EU, byl postoj Komise k této otázce neuspokojivý a nebyl snadno srozumitelný z hlediska spotřebitele ani z hlediska ochrany životního prostředí. Stěžovatel proto požádal veřejného ochránce práv, aby posoudil, zda je postoj Komise v souladu s cíli sledovanými směrnicí. Stěžovatel uvedl, že pokud by tomu tak bylo, požádal by o informace o tom, jak postupovat v záležitosti, kterou vznesl, vzhledem k tomu, že podstata odpovědi Komise mu dále nepomohla a ani směrnice o ekodesignu (směrnice 2009/125 [2]) v tomto ohledu neposkytla žádné řešení.

8. S ohledem na připomínky stěžovatele k odpovědi Komise veřejná ochránkyně práv pochopila, že stěžovatel si přeje vznést následující další tvrzení a tvrzení.

Tvrzení

(2) Výklad článku 11 směrnice provedený Komisí není v souladu s cíli uvedené směrnice, a zejména s cílem minimalizovat negativní dopad baterií, akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů na životní prostředí.

Nárok

(2) Komise by měla i) přehodnotit svůj výklad článku 11 směrnice s ohledem na cíle sledované směrnicí a ii) odpovídajícím způsobem pokračovat ve stížnosti stěžovatele na nesplnění povinnosti.

Šetření

9. Dne 5. července 2012 informovaly útvary veřejné ochránkyně práv stěžovatele, že je veřejná ochránkyně práv požádala, aby kontaktovaly Komisi s cílem prozkoumat možnost nalezení rychlého řešení původního tvrzení a tvrzení stěžovatele.

10. Dne 9. července 2012 předala Komise útvarům veřejného ochránce práv odpověď, kterou zaslala stěžovateli dne 12. června 2012.

11. Dne 10. července 2012 předaly útvary veřejného ochránce práv odpověď Komise stěžovateli k vyjádření, kterou zaslal téhož dne.

12. Dne 23. července 2012 požádala veřejná ochránkyně práv předsedu Komise o stanovisko k dalšímu tvrzení a tvrzení stěžovatele. Stanovisko Komise bylo stěžovateli předáno k vyjádření do 31. prosince 2012. K tomuto ani k pozdějšímu datu nebyly obdrženy žádné připomínky.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. K prvnímu tvrzení a tvrzení stěžovatele

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

13. Stěžovatel tvrdil, že Komise nezaslala potvrzení o přijetí stížnosti, kterou podal dne 12. května 2012, a nepřidělila jí číslo případu. Tvrdil, že Komise by měla potvrdit přijetí jeho stížnosti na nesplnění povinnosti a přidělit jí číslo případu.

14. Ve své odpovědi stěžovateli Komise vysvětlila svůj výklad článku 11 směrnice a uvedla, že otázky, které stěžovatel vznesl, nepředstavují porušení uvedeného ustanovení.

15. Stěžovatel ve svých připomínkách kritizoval podstatu odpovědi Komise [3], ale nevrátil se k otázce údajného nepotvrzení přijetí jeho stížnosti.

16. Komise se ve svém stanovisku rovněž vyjádřila k tomu, jak stížnost stěžovatele řešila. Odkázala na bod 3 svého sdělení o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s uplatňováním práva Unie [4] (dále jen "sdělení Komise"), který stanoví, že stížnost nelze vyšetřit, pokud se výslovně nebo implicitně netýká členského státu, kterému lze přičíst opatření nebo praxi, jež jsou v rozporu s právem EU, nebo pokud uvádí stížnost, k níž Komise zaujala jasné, veřejné a konzistentní stanovisko, které se sdělí stěžovateli. Komise dále uvedla, že vzhledem k tomu, že dopis stěžovatele neobsahoval žádné náznaky porušení práva EU ze strany Německa nebo jiného členského státu ani žádné důkazy v tomto smyslu v souladu s bodem 3 sdělení Komise, nelze jej ze své podstaty považovat za stížnost. Jeho dopis tak mohl být považován pouze za žádost o informace týkající se výkladu směrnice a byl odpovídajícím způsobem zodpovězen ve lhůtě jednoho měsíce.

17. Komise na závěr uvedla, že podle jejího názoru nakládala s korespondencí se stěžovatelem v plném souladu s platnými pravidly pro vyřizování stížností občanů a korespondenci s nimi.

18. Stěžovatel nepředložil ke stanovisku Komise žádné připomínky.

Posouzení veřejného ochránce práv

19. Tvrzení a nárok stěžovatele se týkají údajného nepotvrzení přijetí jeho stížnosti na porušení právních předpisů ze strany Komise a nepřidělení čísla případu této stížnosti. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že sdělení Komise, které bylo přijato v roce 2002 a aktualizováno v roce 2012, stanoví určité základní procesní záruky ve prospěch stěžovatelů, kteří mu podávají stížnosti na porušení právních předpisů. Je na veřejné ochránkyni práv, aby zajistila, že Komise bude při vyřizování stížností, které jí předloží občané, dodržovat její sdělení.

20. Pokud jde o registraci stížností na porušení právních předpisů, bod 3 sdělení Komise zpravidla vyžaduje, aby každá stížnost týkající se uplatňování práva Unie členským státem byla zaznamenána v „centrální žádosti o registraci stížností týkajících se uplatňování práva Unie členským státem“. Bod 3 však rovněž stanoví určité výjimky z tohoto pravidla. Korespondenci tedy nelze vyšetřovat jako stížnost Komise, a proto se do žádosti nezaznamená, pokud například i) výslovně nebo implicitně neodkazuje na členský stát, kterému lze přičíst opatření nebo praxi, jež jsou v rozporu s právem EU, nebo ii) uvádí stížnost, k níž Komise zaujala jasné, veřejné a konzistentní stanovisko, které musí být sděleno stěžovateli.

21. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v tomto případě se Komise opírala o obě výše uvedené výjimky, aby podpořila své stanovisko, že nebyla povinna evidovat stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů. Pokud jde o první z těchto výjimek, veřejný ochránce práv se domnívá, že by mohly existovat pochybnosti o postoji Komise vzhledem k tomu, že ze stížnosti stěžovatele vyplývá, že se domnívá, že všechny členské státy porušují směrnici (zejména z oddílu 7 stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů). Bylo by tedy logické předpokládat, že stěžovatel přinejmenším implicitně odkázal na členské státy, kterým lze podle jeho názoru přičíst porušení unijního práva. Pokud jde o druhou z těchto výjimek, stanovisko Komise by rovněž mohlo vyvolat pochybnosti. I když je pravda, že Komise zveřejnila informace o svém výkladu směrnice na svých internetových stránkách, tyto informace na první pohled neobsahují jasný a výslovný postoj k věcné otázce vznesené stěžovatelem. V každém případě měla Komise ve své odpovědi ze dne 12. června 2012 informovat stěžovatele o důvodech, proč se v souladu se svým sdělením domnívala, že není povinna stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů zaevidovat.

22. Bez ohledu na výše uvedené skutečnosti veřejný ochránce práv konstatuje, že ve svých připomínkách k odpovědi Komise ze dne 12. června 2012 se stěžovatel nevrátil k údajnému nepotvrzení přijetí své stížnosti a nepřidělení čísla případu. Zdá se tedy, že hlavním zájmem stěžovatele je stanovisko Komise k opodstatněnosti jeho stížnosti. V důsledku toho se veřejný ochránce práv domnívá, že neexistují důvody pro další šetření údajného nezaslání potvrzení o přijetí stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů a nepřidělení čísla případu stěžovateli.

B. K druhému tvrzení a tvrzení stěžovatele

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

23. Stěžovatel tvrdil, že výklad článku 11 směrnice provedený Komisí není v souladu s cíli uvedené směrnice, a zejména s cílem minimalizovat negativní dopad baterií, akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů na životní prostředí. Na podporu tohoto tvrzení žadatel tvrdil, že omezená životnost akumulátorů a baterií vede k plýtvání zdroji v případech, kdy je koneční uživatelé nemohou snadno a bezpečně odstranit. Stěžovatel rovněž tvrdil, že situace, kdy mohou mít koneční uživatelé akumulátory a baterie odstraněny a nahrazeny servisními středisky, není praktická a dostatečně neřeší problém plýtvání zdroji. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla i) přehodnotit svůj výklad článku 11 směrnice s ohledem na cíle sledované směrnicí a ii) odpovídajícím způsobem pokračovat v jeho stížnosti na nesplnění povinnosti.

24. Komise ve svém stanovisku uvedla, že ve své odpovědi ze dne 12. června 2012 uvedla svůj výklad směrnice, který již zveřejnila na internetových stránkách GŘ pro životní prostředí (otázky a odpovědi ke směrnici o bateriích 2006/66/ES)[5]. Po citaci článku 11 směrnice Komise uvedla, že hlavním cílem směrnice je minimalizovat negativní dopad baterií a akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů na životní prostředí, a tím přispět k ochraně, zachování a zlepšování kvality životního prostředí. Jak je uvedeno ve 2. bodě odůvodnění směrnice, tohoto cíle má být dosaženo zejména snížením množství nebezpečných látek v odpadu a v případech, kdy vzniku odpadu nelze zabránit, opětovným použitím nebo využitím tohoto odpadu pro jeho materiál nebo energii. Komise dodala, že dosažení těchto cílů je zajištěno, pokud mohou být baterie snadno vyjmuty ze zařízení, a to buď konečným uživatelem, nebo odborníkem, a mohou být odeslány k využití nebo recyklaci. Komise dodala, že podle informací, které má k dispozici, všechny členské státy toto ustanovení správně provedly. Dále zdůraznil, že k právně závaznému výkladu unijního práva je příslušný pouze Soudní dvůr.

25. Stěžovatel nepředložil ke stanovisku Komise žádné připomínky.

Posouzení veřejného ochránce práv

26. Veřejná ochránkyně práv úvodem připomíná, že, jak správně uvedla Komise, je věcí Soudního dvora, a pouze Soudního dvora, aby právo EU vykládal autoritativně. To však veřejnému ochránci práv nebrání v tom, aby zaujal stanovisko k tomu, zda je výklad orgánu k určité otázce v souladu s právem a zásadami řádné správy.

27. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel a Komise souhlasí, pokud jde o cíle sledované směrnicí, konkrétně minimalizovat negativní dopad baterií a akumulátorů a odpadních baterií a akumulátorů na životní prostředí. Nelze-li vzniku odpadu zabránit, měl by být odpad opětovně použit nebo využit pro svůj materiál nebo energii. Stěžovatel a Komise se však neshodují, pokud jde o prostředky k dosažení těchto cílů. Stěžovatel sice zastával názor, že situace, kdy odborníci odstraňují a vyměňují akumulátory a baterie pro konečné uživatele, dostatečně neřeší problém plýtvání zdroji, Komise však poukázala na to, že dosažení cílů směrnice je zajištěno, pokud lze baterie snadno vyjmout ze zařízení, a to buď konečným uživatelem, nebo odborníkem.

28. Článek 11 směrnice zní takto:

„Členské státy zajistí, aby výrobci navrhovali zařízení tak, aby odpadní baterie a akumulátory mohly být snadno vyjmuty. Ke spotřebičům, do nichž jsou zabudovány baterie a akumulátory, musí být přiloženy pokyny uvádějící, jak je lze bezpečně vyjmout, a případně informující konečného uživatele o typu zabudovaných baterií a akumulátorů. Tato ustanovení se nepoužijí, pokud je z důvodů bezpečnosti, výkonu, zdravotního stavu nebo integrity údajů nezbytná kontinuita napájení a vyžaduje trvalé spojení mezi spotřebičem a baterií nebo akumulátorem.“

29. Veřejný ochránce práv konstatuje, že článek 11 směrnice vyžaduje, aby zařízení byla navržena tak, aby odpadní baterie a akumulátory mohly být snadno vyjmuty, a aby k nim byly přiloženy příslušné pokyny. Nestanoví však zvláštní požadavek, aby samotní koneční uživatelé mohli vyjmout odpadní baterie a akumulátory. Z toho vyplývá, že výklad článku 11 směrnice provedený Komisí, podle kterého lze požadavek „snadno odstranit“, je splněn, pokud mohou být odpadní baterie a akumulátory odstraněny buď konečnými uživateli, nebo profesionály, je na první pohled potvrzen zněním tohoto ustanovení. Přesto by mohly existovat pochybnosti o výkladu Komise vzhledem k tomu, že kritérium odstranitelnosti je kvalifikováno jako „snadno odstranitelné“, což by mohlo znamenat, že samotní koneční uživatelé by měli mít možnost odstranit odpadní baterie a akumulátory. Tento názor by mohl získat další podporu, pokud by se mělo za to, že výklad článku 11 směrnice provedený Komisí se zřejmě vztahuje na situace, kdy odborníci posílají spotřebiče výrobcům za účelem výměny odpadních baterií a akumulátorů. Vzhledem k tomu, že v takových případech by koneční uživatelé byli po určitou dobu ponecháni bez svých spotřebičů, mohli by zvážit pořízení nového spotřebiče namísto výměny baterie nebo akumulátoru, což by zase mohlo vést k plýtvání zdroji, na které stěžovatel odkázal. Lze proto pochybovat o tom, zda je výklad Komise v souladu s cíli sledovanými směrnicí, mezi něž patří předcházení vzniku odpadů. V této souvislosti je třeba poznamenat, že článek 8 směrnice se vztahuje na systémy sběru. Článek 8 zejména stanoví, že členské státy zajistí, aby byly zavedeny vhodné systémy sběru odpadních přenosných baterií a akumulátorů. Tyto systémy mimo jiné umožní konečným uživatelům vyřadit odpadní přenosné baterie nebo akumulátory na přístupném sběrném místě v jejich blízkosti a vyžadují, aby distributoři při dodávání přenosných baterií nebo akumulátorů zpravidla bezplatně odebírali zpět odpadní přenosné baterie nebo akumulátory. Lze tedy tvrdit, že článek 8 směrnice je relevantní pro výklad článku 11 směrnice. Komise se však k tomuto aspektu nevyjádřila.

30. S ohledem na výše uvedené úvahy se veřejný ochránce práv domnívá, že stěžovatel a Komise na první pohled předložili možné výklady článku 11 směrnice. Aby veřejný ochránce práv dospěl ke konečnému názoru na slučitelnost výkladu článku 11 směrnice provedeného Komisí s cíli směrnice, musel by tento výklad dále zkoumat, a tudíž pokračovat ve svém šetření. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel ke stanovisku Komise nepředložil žádné připomínky. Zároveň ve svém vyjádření k odpovědi Komise ze dne 12. června 2012 požádal o informace o tom, jak v této záležitosti postupovat, pokud by se mělo za to, že výklad Komise je v souladu s cíli směrnice. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv připomíná, že článek 227 Smlouvy o fungování EU dává občanům a rezidentům EU právo předložit Evropskému parlamentu petici ve věci, která spadá do oblasti činnosti Evropské unie a která se jich přímo dotýká. Mohlo by proto být užitečné kontaktovat Parlament v souvislosti se záležitostí vznesenou stěžovatelem. Tato úvaha je dále posílena skutečností, že přijetí výkladu článku 11 směrnice stěžovatelem by mohlo vyžadovat změnu směrnice. Vzhledem k úloze Parlamentu jako spolutvůrce právních předpisů, a tedy k jeho ústřední úloze při tvorbě a revizi právních předpisů EU, by proto stěžovatel mohl zvážit předložení petice Parlamentu. S ohledem na tyto úvahy se veřejný ochránce práv domnívá, že neexistují důvody pro další šetření.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Neexistují žádné důvody pro další šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 26. února 2013.

[1] Směrnice 2006/66/ES o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, Úř. věst. 2006, L 266, s. 1.

[2] Směrnice 2009/125 ze dne 21. října 2009 o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie (přepracované znění), Úř. věst. 2009, L 285, s. 10.

[3] Tento aspekt bude posouzen níže pod nadpisem druhého tvrzení a tvrzení stěžovatele.

[4] COM(2012) 154 final.

[5] http://ec.europa.eu/environment/waste/batteries/pdf/qa.pdf