Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel je doktorandským výzkumným pracovníkem v oblasti práva Evropské unie. Dne 11. června 2010 požádal podle nařízení č. 1049/2001 [1] Komisi, aby mu poskytla přístup k několika dokumentům z let 1980 až 1992, které se týkaly řady otázek, jimiž se stěžovatel zabýval v rámci svého doktorského výzkumu. Kromě jiných dokumentů, kterých se šetření veřejného ochránce práv v tomto případě netýká, požádal stěžovatel o zpřístupnění dokumentů, které měla Komise k dispozici a které byly předloženy v rámci soudního řízení před Soudním dvorem ve věcech 279/80 [2], C-113/89 [3] a spojených věcech 62/81 a 63/81 [4] (předběžná rozhodnutí).

2. Dne 18. června 2010 předala Komise žádost stěžovatele své právní službě.

3. Dne 30. září 2010 Komise prodloužila lhůtu pro odpověď na žádost stěžovatele o 15 pracovních dnů, přičemž na jedné straně uvedla, že se musí žádostí stěžovatele zabývat s ohledem na nedávný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-514/07P, C-528/07P a C-532/07P [5] (dále jen "rozsudek API"), a na druhé straně, že v nedávné době obdržela řadu žádostí o přístup k dokumentům.

4. Dne 20. října 2010 Komise poskytla stěžovateli přístup k některým požadovaným dokumentům, ale odmítla zpřístupnit písemnosti předložené Soudnímu dvoru členskými státy, které vstoupily do výše uvedených věcí jako vedlejší účastníci (dále jen "spisy třetích stran").

5. Komise měla za to, že spisy třetích osob nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001, jelikož čl. 15 odst. 3 SFEU výslovně stanoví, že se na Soudní dvůr vztahují ustanovení tohoto článku pouze tehdy, jedná-li jako správní orgán. Kromě toho podle rozsudku API nemá veřejnost právo na přístup k dokumentům předloženým Soudnímu dvoru v rámci soudního řízení. Komise dodala, že nařízení č. 1049/2001 se vztahuje pouze na její vlastní vyjádření předložená Soudnímu dvoru, která byla zpřístupněna, zatímco zpřístupnění vyjádření třetích osob by bylo v rozporu s cíli článku 15 SFEU a jednacího řádu Soudního dvora.

6. Dne 20. října 2010 podal stěžovatel potvrzující žádost. Zpochybnil postoj Komise a uvedl, že čl. 15 odst. 3 SFEU by měl být ve skutečnosti chápán pouze jako povinnost Soudního dvora vyřizovat žádosti o přístup k dokumentům, ale nikoli jako vyloučení všech dokumentů, které „prošly Soudním dvorem“, z oblasti působnosti článku. Pokud by měl být článek 15 SFEU vykládán tak, jak navrhovala Komise, pak by nebyl důvod, aby Komise zpřístupnila své vlastní spisy účastníka řízení, jak to učinila. Kromě toho byl výklad rozsudku API provedený Komisí nesprávný.

7. Dne 7. prosince 2010 Komise na základě stejných argumentů potvrdila své rozhodnutí neposkytnout stěžovateli přístup k odmítnutým soudním dokumentům. Komise měla rovněž za to, že podle statutu Soudního dvora [6] a pokynů pro vedoucího soudní kanceláře jsou procesní písemnosti předávány pouze účastníkům řízení a ve výjimečných případech a s řádným souhlasem předsedy Soudního dvora třetím osobám, které prokáží oprávněný zájem. Komise se proto domnívala, že veřejnost nemá právo na přístup k procesním písemnostem předloženým Soudnímu dvoru.

8. Kromě toho podle 2. a 10. bodu odůvodnění preambule nařízení č. 1049/2001 je cílem tohoto nařízení umožnit občanům „úžeji se účastnit rozhodovacího procesu“a „přinášet větší otevřenost činnosti orgánů“. Podle názoru Komise nebyl žádný z těchto dvou cílů naplněn zpřístupněním dokumentů požadovaných stěžovatelem, které odkazovaly na soudní řízení a které měl pouze jako účastník tohoto řízení.

9. Stěžovatel se dne 16. února 2011 obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

10. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se následujících tvrzení a tvrzení.

Tvrzení:

Komise nesprávně neposkytla stěžovateli přístup k dokumentům předloženým Soudnímu dvoru třetími stranami ve věci 279/80 Alfred John Webb, spojené věci 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral a věc C-113/89 Rush Portuguesa.

Nárok:

Komise by měla stěžovateli poskytnout přístup k těmto dokumentům.

Šetření

11. Veřejný ochránce práv zahájil šetření této stížnosti dne 23. března 2011 tím, že požádal předsedu Komise, aby předložil stanovisko k tvrzení uvedenému v bodě 10. Dne 26. května 2011 požádala Komise o odklad lhůty pro předložení stanoviska. Stanovisko nakonec předložila dne 22. června 2011.

12. Veřejný ochránce práv předal stanovisko Komise stěžovateli a vyzval jej, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel tak učinil dne 4. července 2011.

13. Veřejná ochránkyně práv provedla další šetření stížnosti a dne 16. září 2011 požádala Komisi, aby odpověděla na řadu dalších otázek.

14. Komise odpověděla dne 19. prosince 2011. Stěžovatel předložil své připomínky k odpovědi Komise dne 28. února 2012.

15. Dne 2. srpna 2012 předložila veřejná ochránkyně práv Evropské komisi návrh doporučení. Stěžovatel byl o této skutečnosti informován .

16. Dne 6. října 2012 stěžovatel objasnil, že již získal přístup k dokumentům týkajícím se případu 279/80 Alfred John Webb a spojené věci 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral, které byly zveřejněny v historických archivech Komise. Jeho tvrzení se proto týkalo pouze dokumentů souvisejících s věcí C-113/89 Rush Portuguesa. Veřejná ochránkyně práv o tom informovala Komisi.

17. Komise odpověděla na návrh doporučení veřejné ochránkyně práv dne 12. listopadu 2012. Odpověď byla předána stěžovateli k vyjádření, které předložil dne 13. listopadu 2012.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o nesprávném odepření přístupu k příslušným dokumentům a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

18. Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že nařízení č. 1049/2001 odkazuje jak na vypracované dokumenty, tak na dokumenty, které orgány obdržely. Vzhledem k tomu, že Komise obdržela napadené dokumenty, bylo tedy irelevantní, zda Tribunál podléhal povinnosti transparentnosti, či nikoli. Stěžovatel se domníval, že se Komise ve skutečnosti snaží vyhnout postupu konzultace s třetí stranou stanovenému v čl. 4 odst. 4 až 6 nařízení.

19. Komise ve svém stanovisku zopakovala své stanovisko a uvedla, že přístup k dokumentům Soudního dvora se řídí statutem Soudního dvora, jednacím řádem různých soudů a pokyny pro vedoucího soudní kanceláře. Článek 20 statutu stanoví „sdělování návrhů, spisů účastníků řízení, žalobních odpovědí a vyjádření a případných odpovědí účastníkům řízení a orgánům Unie, jejichž rozhodnutí jsou předmětem sporu, jakož i všech podpůrných písemností a dokumentů“. Podle jednacího řádu Soudního dvora (čl. 16 odst. 5), Tribunálu (článek 24) a Soudu pro veřejnou službu (čl. 20 odst. 4) mohou kopie procesních písemností získat pouze účastníci řízení. Kromě toho čl. 5 odst. 8 pokynů pro vedoucího soudní kanceláře stanoví, že „soukromá nebo veřejná třetí osoba může mít po vyslechnutí účastníků řízení přístup ke spisu nebo k procesním písemnostem bez výslovného souhlasu předsedy Tribunálu nebo, pokud věc stále probíhá, předsedy soudního kolegia, které věc projednává.“Podle Komise to znamená, že dokumenty, které jsou součástí soudního řízení, nejsou třetím osobám k dispozici po dobu třiceti let, po jejímž uplynutí se archivy Soudního dvora stanou veřejnými.

20. Ve svých připomínkách stěžovatel uvedl, že stanovisko Komise je neuspokojivé a opakující se. Komise se ve skutečnosti snažila stěžovatele odradit od toho, aby požádal o přístup k příslušným dokumentům. Kromě toho dva případy, jichž se jeho žádosti týkaly, byly staré již 30 let. Kromě toho čl. 15 odst. 3 SFEU pouze zbavuje Soudní dvůr procesních povinností týkajících se přístupu k jeho vlastním dokumentům, ale nevylučuje tyto dokumenty jako takové ze zpřístupnění. V každém případě Komise není Tribunálem a plně podléhá nařízení č. 1049/2001, pokud jde o dokumenty, které má v držení, bez ohledu na jejich původ.

21. Veřejný ochránce práv ve svých dalších šetřeních požádal Komisi, aby odpověděla na tyto otázky:

„1. Komise uvádí, že dotčené nezveřejněné dokumenty jsou vyloučeny z oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001. Komise se však žádostí stěžovatele, která se jich týká, zabývala podle nařízení č. 1049/2001. Mohla by Komise tento nesoulad vysvětlit?

2. Konzultovala Komise Soudní dvůr nebo autory nezveřejněných dokumentů ohledně možnosti poskytnout stěžovateli přístup k nim?

3. Mohla by Komise přehodnotit svůj postoj, podle kterého jsou soudní dokumenty vyloučeny z oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001, na základě následujících úvah:

(a) Úř. věst. Nařízení č. 1049/2001 stanoví, že se vztahuje na všechny dokumenty v držení orgánů, s výjimkou soudních dokumentů; a

b) Úř. věst. V rozsudku [API] Soudní dvůr jasně rozhodl, že přístup k písemnostem Komise, které jsou soudními písemnostmi, by měl být posuzován podle uvedeného nařízení?

4. Mohla by Komise přehodnotit své stanovisko, že stěžovateli nemůže poskytnout přístup k nezveřejněným dokumentům na základě následujících úvah:

(a) Úř. věst. Články 1 a 2 nařízení Rady č. 1700/2003 [7] stanoví, že "každý orgán [...] zřídí své historické archivy a zpřístupní je veřejnosti [...] po uplynutí lhůty 30 let ode dne vytvoření dokumentu", pokud jde o "dokumenty jakéhokoli druhu a na jakémkoli nosiči, které pocházejí od jednoho z orgánů nebo které některý z orgánů obdržel";

b) Úř. věst. Článek 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 se mohou použít po dobu nejvýše 30 let. a

c) Úř. věst. Nezveřejněné dokumenty týkající se případu 279/80 Alfred John Webb a spojených věcí 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral jsou nebo budou ve velmi blízké budoucnosti staré 30 let?

22. Ve své odpovědi na další šetření veřejného ochránce práv Komise uvedla, že vyřídila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům v souladu s postupem stanoveným v nařízení č. 1049/2001, protože stěžovatel podal žádost podle uvedeného právního nástroje. To nebylo v rozporu se stanoviskem Komise, že uvedené nařízení není na dotčené dokumenty použitelné. Kromě toho Komise nekonzultovala Soudní dvůr ani autory příslušných písemností, aby se zabývala žádostí stěžovatele, protože nařízení 1049/2001 nebylo použitelné.

23. Komise zdůraznila, že čl. 3 písm. a) in fine nařízení č. 1049/2001 stanoví podmínku, a to, že dokumenty, které má orgán k dispozici, by měly spadat do působnosti orgánu („relèvent de la compétence de l'institution“, v původní odpovědi). V případě dokumentů, o které stěžovatel žádal, tomu tak nebylo. Kromě toho Soudní dvůr v rozsudku ve věci API jasně uvedl, že spisy předložené orgány Soudnímu dvoru jsou „většinou součástí soudní činnosti Soudního dvora než správní činnosti Komise“. V každém případě se nařízení 1049/2001 nemůže odchýlit od čl. 15 odst. 3 SFEU. Pokud by Komise příslušné dokumenty zveřejnila, byla by v rozporu s ustanoveními SFEU a statutu Soudního dvora.

24. Pokud jde o relevantní dokumenty týkající se soudních případů starších 30 let, Komise uvedla, že její oddělení historických archivů již stěžovatele informovalo, že má přístup ke spisům, které má k dispozici.

25. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel kromě argumentů, které již byly předloženy v předchozích fázích řízení, vyvrátil tvrzení Komise, že dokumenty, které má v držení, spadají do působnosti nařízení č. 1049/2001 pouze tehdy, pokud spadají do jeho vlastní oblasti odpovědnosti. Ustanovení čl. 3 písm. a) nařízení ve skutečnosti odkazuje na dokumenty „týkající se záležitosti, která se týká politik, činností a rozhodnutí spadajících do oblasti působnosti orgánu“. Sledování soudní činnosti Účetního dvora je záležitostí související s činnostmi spadajícími do oblasti působnosti Komise. Je skutečně odpovědností Komise zajistit uplatňování unijního práva, a z tohoto důvodu musí sledovat práci Soudního dvora. Komise musí rovněž podporovat vývoj práva EU a mnoho jejích legislativních návrhů je založeno na judikatuře. Kromě toho relevantní písemnosti sloužily zcela nebo zčásti jako základ pro vlastní písemnosti Komise předložené Soudnímu dvoru v dotčených věcech. Konečně skutečnost, že Komise věnuje čas a prostředky na uchovávání relevantních dokumentů, prokazuje, že jejich obsah úzce souvisí s činnostmi spadajícími do její působnosti, či nikoli.

26. Stěžovatel popřel relevanci odkazů Komise na jednací řád tří unijních soudů v rozsahu, v němž se vztahují pouze na dokumenty, které mají v držení. Jakmile jsou příslušné dokumenty v držení Komise, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001. Rozsudkem API bylo uznáno, že dokumenty orgánů týkající se uzavřených soudních řízení podléhají transparentnosti.

27. Stěžovatel nakonec odmítl nabídku Komise nahlédnout do jejích historických archivů, kterou měla učinit, když podal svou žádost a byl stále v Bruselu. Stěžovatel nebyl ochoten cestovat do Bruselu a měl za to, že za účelem nápravy svého chybného odmítnutí zpřístupnit příslušné dokumenty by mu je Komise měla poskytnout ve formátu PDF e-mailem.

Posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k návrhu doporučení

28. Veřejná ochránkyně práv nejprve uvedla, že účelem nařízení č. 1049/2001 je „uplatnit v plném rozsahu právo veřejnosti na přístup k dokumentům a stanovit obecné zásady a omezení tohoto přístupu“[8]. Měl by být umožněn přístup "ke všem dokumentům, které má orgán v držení, tj. k dokumentům, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, ve všech oblastech činnosti Evropské unie"[9] (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

29. Veřejná ochránkyně práv dále uvedla, že je tedy zřejmé, že nařízení 1049/2001 definuje pojem „dokument“široce, aniž by vylučovalo jakoukoli kategorii dokumentů, jako jsou dokumenty týkající se soudních případů. Kromě toho zakotvuje zásadu, podle které původ nebo autor dokumentu není pro oblast jeho působnosti relevantní. Veřejný ochránce práv měl za to, že to není v rozporu s čl. 15 odst. 3 SFEU, neboť nařízení č. 1049/2001 se nevztahuje na Soudní dvůr jednající v rámci svých soudních pravomocí.

30. Znění i duch nařízení č. 1049/2001 proto vyžadují, aby se v případě, že má Komise dokument v držení, použilo nařízení č. 1049/2001 a aby se přístup k takovému dokumentu nebo odepření přístupu k němu řídil pravidly v něm stanovenými. To platí pro soudní písemnosti i pro jakékoli jiné písemnosti. Veřejná ochránkyně práv připomněla, že v rozsudku ve věci API Soudní dvůr jasně rozhodl, že přístup k písemnostem Komise, které jsou soudními písemnostmi, by měl být posuzován s ohledem na uvedené nařízení.

31. Veřejná ochránkyně práv proto shledala překvapivým a politováníhodným, že v projednávané věci Komise zaujala stanovisko, že nařízení č. 1049/2001 se nepoužije na písemnosti třetích osob předložené Soudnímu dvoru, které má Komise k dispozici. Tento postoj nebyl v souladu se zásadami, na nichž je nařízení 1049/2001 založeno, a s výslovným zněním uvedeného nařízení, jak bylo uvedeno výše.

32. Pokud jde o argumenty Komise týkající se jednacího řádu Soudního dvora, veřejný ochránce práv poukázal na to, že v bodě 100 rozsudku API Soudní dvůr rozhodl, že přístup ke spisům účastníka řízení, které mu byly předloženy, by zpochybnil „systém procesních pravidel upravujících soudní řízení před soudy EU“ (zdůraznění doplněno). Veřejný ochránce práv souhlasil s výkladem stěžovatele, že Účetní dvůr jasně odkázal na probíhající řízení, během nichž interní pravidla Účetního dvora skutečně předpokládají, že kopie procesních písemností by měly být doručovány pouze účastníkům řízení. Jak již bylo uvedeno, dokumenty, které stěžovatel požadoval, se netýkají probíhajících řízení.

33. Ačkoli však soudní dokumenty nejsou vyloučeny z použití nařízení č. 1049/2001, jejich obsah a povaha musí být při rozhodování o zpřístupnění zohledněny, jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku API. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že nařízení 1049/2001 i čl. 15 odst. 3 SFEU [10] sledují stejný cíl, a sice zajistit, aby přístup k dokumentům neohrožoval ochranu soudního řízení [11]. Měl rovněž za to [12], že existuje "obecná domněnka, že zpřístupnění spisů účastníka řízení předložených jedním z orgánů v soudním řízení by ohrozilo ochranu tohoto řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001, zatímco toto řízení stále probíhá"(kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Pokud je však řízení již ukončeno, "neexistují již důvody pro domněnku, že by zpřístupnění spisů účastníka řízení ohrozilo soudní činnost Soudního dvora ..."[13] Předmětné dokumenty se týkají tří případů, které byly uzavřeny dlouho předtím, než stěžovatel podal žádost o přístup. Jejich zveřejnění proto nemohlo ohrozit žádné soudní řízení.

34. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že nařízení 1049/2001 je plně použitelné na žádost stěžovatele o přístup k dokumentům, a při posuzování této žádosti měla Komise dodržet postup stanovený v uvedeném nařízení. To zahrnovalo povinnost Komise podle čl. 4 odst. 4 nařízení konzultovat Soudní dvůr ohledně zpřístupnění dokumentů v rozsahu, v němž je obdržela od Soudního dvora a jako takové se jednalo o "soudní dokumenty". Rovněž to znamenalo, že v případě, že byl přístup poskytnut, měl být ve formátu, který odpovídal „upřednostnění žadatele“, je-li k dispozici, jak je stanoveno v čl. 10 odst. 1 nařízení.

35. Skutečnost, že Komise neposoudila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001 a v případě poskytnutí přístupu mu neposkytla verzi všech zpřístupněných dokumentů ve formátu PDF, jak požadoval, představovala nesprávný úřední postup. Vzhledem k postoji, který Komise v tomto případě zaujala, se veřejná ochránkyně práv domnívala, že neexistuje přiměřená vyhlídka na dosažení smírného řešení. Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi návrh doporučení, aby posoudila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001. Komise by přitom měla i) v případě potřeby konzultovat Účetní dvůr ohledně zpřístupnění požadovaných dokumentů podle čl. 4 odst. 4 nařízení a ii) v případě poskytnutí přístupu zpřístupnit dokumenty ve formátu, který stěžovatel upřednostňuje, je-li k dispozici, podle čl. 10 odst. 1 nařízení.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho návrhu doporučení

36. Ve své odpovědi na návrh doporučení veřejného ochránce práv Komise zopakovala svůj postoj, pokud jde o použitelnost nařízení č. 1049/2001 na dokumenty předložené Soudnímu dvoru jinými stranami než samotnou Komisí. Kromě toho Komise uvedla, že tato otázka je předmětem soudního řízení probíhajícího před Tribunálem, a sice věci T-188/12 Breyer v. Komise. Komise si položila otázku, zda by veřejný ochránce práv mohl za těchto okolností pokračovat ve svém šetření. Komise každopádně uvedla, že nemůže přijmout návrh doporučení veřejného ochránce práv, který je v rozporu s postojem, který hájí v tomto řízení, dokud se Tribunál k této otázce nevyjádří.

37. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že předmět věci T-188/12 není zcela znám. Mohlo by se to týkat přístupu k podáním třetích stran v projednávaných věcech, a proto by nemohlo být totožné s předmětem šetření veřejného ochránce práv. Existuje rovněž možnost, že se Soudní dvůr k meritu věci ani nevyjádří. Podle názoru stěžovatele by se tedy veřejný ochránce práv měl tímto šetřením i nadále zabývat.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu doporučení

38. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že podle článku 228 SFEU je oprávněn „provádět šetření, která považuje za opodstatněná ... s výjimkou případů, kdy jsou nebo byly tvrzené skutečnosti předmětem soudního řízení.“Kromě toho čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že „... pokud veřejný ochránce práv z důvodu probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se předložených skutečností prohlásí stížnost za nepřípustnou nebo ukončí její projednávání, výsledek jakýchkoli šetření, která do té doby provedl, se podává bez dalších opatření.“

39. Vyvstává tedy otázka, zda se věc T-188/12 týká podobných skutečností, jaké jsou zkoumány v rámci tohoto šetření.

40. Z informací dostupných na příslušných internetových stránkách Soudního dvora Evropské unie [14] vyplývá, že jednou z otázek vznesených žalobcem ve věci T-188/12 je, zda „písemná vyjádření členského státu [...] předložená Evropskému soudnímu dvoru [...], jejichž kopie Komise obdržela jako účastník řízení, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001“.

41. Kromě toho se zdá, že dokumenty dotčené věcí T-188/12 byly předloženy v soudním řízení, které je nyní uzavřeno, neboť Soudní dvůr vydal rozsudek a proti jeho rozhodnutí nelze podat opravný prostředek [15].

42. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že je vysoce pravděpodobné, že Tribunál ve svém rozsudku ve věci T-188/12 zaujme postoj ke stejné otázce, která je předmětem tohoto šetření. I když, jak tvrdí stěžovatel, případné překážky přípustnosti mohou nakonec bránit Tribunálu v tom, aby zaujal stanovisko k meritu věci, nic to nemění na tom, že pokud veřejný ochránce práv bude pokračovat ve svém šetření v projednávané věci, bude se v rozporu s článkem 228 SFEU zabývat záležitostí, která je „předmětem soudního řízení“.

43. S ohledem na článek 228 SFEU a čl. 2 odst. 7 výše uvedeného statutu veřejného ochránce práv proto veřejný ochránce práv ukončuje projednávání stížnosti a předkládá výsledky svých dosud provedených šetření bez dalších opatření.

C. Závěry

Vzhledem k tomu, že před Tribunálem probíhá řízení týkající se stejného předmětu, jaký byl zkoumán v rámci tohoto šetření, veřejný ochránce práv ukončuje projednávání stížnosti a předkládá výsledky svých dosud provedených šetření bez dalších opatření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandourosová

Ve Štrasburku dne 24. ledna 2013

---

[1] Úř. věst. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[2] Úř. věst. Rozsudek Soudního dvora ve věci Alfred John Webb, 279/80, Recueil 1981, s. 3305.

[3] Úř. věst. Věc C-113/89 Rush Portuguesa Ltd v. Office national d'immigration, Sb. rozh. 1990, s. I-1417.

[4] Úř. věst. Spojené věci 62/81 a 63/81, Seco a Desquenne & Giral v. Etablissement d'assurance contre la vieillesse et l'invalidité, Recueil 1982, s. 223.

[5] Úř. věst. Spojené věci C-514/07P Švédsko a API v. Komise, C-528/07P API v. Komise a C-532/07P Komise v. API, Sb. rozh. 2010, s. I-8533.

[6] Úř. věst. Čl. 20 odst. 2: „Písemný postup spočívá v tom, že jsou účastníkům řízení a orgánům Unie, jejichž rozhodnutí jsou předmětem sporu, předány návrhy, spisy účastníka řízení, žalobní odpovědi a vyjádření, jakož i případné odpovědi, jakož i všechny listiny a dokumenty na jejich podporu nebo jejich ověřené kopie.“

[7] Úř. věst. Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1700/2003 ze dne 22. září 2003, kterým se mění nařízení (EHS, Euratom) č. 354/83 o otevření historických archivů Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii veřejnosti, Úř. věst. 2003, L 243, s. 1.

[8] Úř. věst. Bod odůvodnění 4.

[9] Úř. věst. Čl. 1 odst. 3.

[10] Bývalý článek 255 ES.

[11] Viz bod 84 rozsudku API, ve kterém Soudní dvůr rozhodl: „[z] článku 255 ES i z nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že omezení uplatňování zásady transparentnosti ve vztahu k soudním činnostem sledují stejný cíl, a sice zajistit, aby výkon práva na přístup k dokumentům orgánů neohrožoval ochranu soudního řízení“.

[12] Bod 94.

[13] Bod 131.

[14] http://curia.europa.eu

[15] Dokumenty se týkají věci C-189/09 Komise v. Rakousko, což je předběžná otázka, o níž Soudní dvůr vydal rozsudek dne 29. července 2010.