Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel je Ph.D. výzkumný pracovník v oblasti práva Evropské unie. Dne 11. června 2010 požádal na základě nařízení č. 1049/2001 [1] Komisi, aby mu poskytla přístup k několika dokumentům z let 1980 až 1992, které se týkaly řady otázek, jimiž se stěžovatel zabýval v rámci svého doktorského výzkumu. Kromě jiných dokumentů, kterých se šetření veřejného ochránce práv v této věci netýká, požádal stěžovatel o zpřístupnění dokumentů, které měla Komise k dispozici a které byly předloženy v rámci soudního řízení před Soudním dvorem ve věcech 279/80 [2], C-113/89 [3] a spojených věcech 62/81 a 63/81 [4] (rozhodnutí o předběžné otázce).

2. Dne 18. června 2010 postoupila Komise žádost stěžovatele své právní službě.

3. Dne 30. září 2010 Komise prodloužila lhůtu pro odpověď na žádost stěžovatele o 15 pracovních dnů a uvedla na jedné straně, že se musí žádostí stěžovatele zabývat s ohledem na nedávný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-514/07P, C-528/07P a C-532/07P [5] (dále jen "rozsudek API"), a na druhé straně, že nedávno obdržela řadu žádostí o přístup k dokumentům.

4. Dne 20. října 2010 Komise poskytla stěžovateli přístup k některým požadovaným dokumentům, ale odmítla zpřístupnit spisy účastníka řízení předložené Soudnímu dvoru členskými státy, které vstoupily do řízení ve výše uvedených věcech jako vedlejší účastníci (dále jen „spisy třetích stran“).

5. Komise měla za to, že spisy třetích stran nespadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001, jelikož čl. 15 odst. 3 SFEU výslovně stanoví, že se na Soudní dvůr vztahují ustanovení tohoto článku pouze tehdy, jedná-li v rámci své správní pravomoci. Podle rozsudku API navíc veřejnost nemá právo na přístup k dokumentům předloženým Soudnímu dvoru v rámci soudního řízení. Komise dodala, že nařízení 1049/2001 se vztahuje pouze na její vlastní podání k Soudnímu dvoru, která byla zpřístupněna, zatímco zpřístupnění podání třetích stran by bylo v rozporu s cíli článku 15 SFEU a jednacího řádu Soudního dvora.

6. Dne 20. října 2010 předložil stěžovatel potvrzující žádost. Zpochybnil postoj Komise a uvedl, že čl. 15 odst. 3 SFEU by měl být ve skutečnosti chápán pouze jako zproštění Soudního dvora povinnosti vyřizovat žádosti o přístup k dokumentům, nikoli však jako vyloučení všech dokumentů, které „prošly Soudním dvorem“, z oblasti působnosti tohoto článku. Pokud by měl být článek 15 SFEU vykládán tak, jak navrhovala Komise, pak by neexistoval žádný důvod pro to, aby Komise zveřejnila své vlastní spisy účastníka řízení, jak to učinila. Výklad rozsudku API provedený Komisí byl navíc chybný.

7. Dne 7. prosince 2010 Komise na základě týchž argumentů potvrdila své rozhodnutí neposkytnout stěžovateli přístup k odmítnutým soudním dokumentům. Komise se rovněž domnívala, že podle statutu Soudního dvora [6] a pokynů pro vedoucího soudní kanceláře jsou procesní písemnosti předávány pouze účastníkům řízení a ve výjimečných případech a s řádným souhlasem předsedy Soudního dvora třetím osobám, které prokáží oprávněný zájem. Komise se proto domnívala, že veřejnost nemá právo na přístup k procesním písemnostem předloženým Tribunálu.

8. Kromě toho podle druhého a desátého bodu odůvodnění preambule nařízení č. 1049/2001 je cílem uvedeného nařízení umožnit občanům "více se podílet na rozhodovacím procesu"a "přinést větší otevřenost do práce orgánů". Podle názoru Komise nebylo ani jednomu z těchto dvou cílů dosaženo zpřístupněním dokumentů požadovaných stěžovatelem, které odkazovaly na soudní řízení a které měl pouze jako účastník tohoto řízení.

9. Stěžovatel se dne 16. února 2011 obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

10. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření následujícího tvrzení a tvrzení.

Tvrzení:

Komise nesprávně neposkytla stěžovateli přístup k dokumentům předloženým Soudnímu dvoru třetími stranami ve věci 279/80 Alfred John Webb, spojené věci 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral a věc C-113/89 Rush Portuguesa.

Nárok:

Komise by měla stěžovateli poskytnout přístup k těmto dokumentům.

Šetření

11. Veřejný ochránce práv zahájil šetření této stížnosti dne 23. března 2011 tím, že požádal předsedu Komise, aby předložil stanovisko k tvrzení uvedenému v bodě 10. Dne 26. května 2011 požádala Komise o prodloužení lhůty pro předložení stanoviska. Stanovisko nakonec předložila dne 22. června 2011.

12. Veřejný ochránce práv předal stanovisko Komise stěžovateli a vyzval ho, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel tak učinil dne 4. července 2011.

13. Veřejná ochránkyně práv provedla další šetření stížnosti a dne 16. září 2011 požádala Komisi, aby odpověděla na řadu dalších otázek.

14. Komise odpověděla dne 19. prosince 2011. Stěžovatel předložil své připomínky k odpovědi Komise dne 28. února 2012.

15. Dne 2. srpna 2012 předložila veřejná ochránkyně práv Evropské komisi návrh doporučení. Stěžovatel byl odpovídajícím způsobem informován.

16. Dne 6. října 2012 stěžovatel objasnil, že již získal přístup k dokumentům souvisejícím s věcí 279/80 Alfred John Webb a spojeným věcem 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral, které byly zveřejněny v historických archivech Komise. Jeho žádost se proto týkala pouze dokumentů souvisejících s věcí C-113/89 Rush Portuguesa. Veřejný ochránce práv o tom informoval Komisi.

17. Komise odpověděla na návrh doporučení veřejné ochránkyně práv dne 12. listopadu 2012. Odpověď byla předána stěžovateli k vyjádření, které předložil dne 13. listopadu 2012.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o nesprávném odepření přístupu k příslušným dokumentům a související nárok

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

18. Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že nařízení č. 1049/2001 odkazuje jak na vypracované dokumenty, tak na dokumenty, které orgány obdržely. Vzhledem k tomu, že Komise obdržela sporné dokumenty, bylo tedy irelevantní, zda Tribunál podléhal povinnostem transparentnosti, či nikoli. Stěžovatel se domníval, že se Komise ve skutečnosti snaží vyhnout postupu konzultace s třetí stranou stanovenému v čl. 4 odst. 4 až 6 nařízení.

19. Komise ve svém stanovisku zopakovala své stanovisko a uvedla, že přístup k dokumentům Soudního dvora se řídí statutem Soudního dvora, jednacím řádem jednotlivých soudů a pokyny pro vedoucího soudní kanceláře. Článek 20 statutu stanoví „sdělování návrhů, spisů účastníků řízení, žalobních odpovědí a vyjádření a případných odpovědí účastníkům řízení a orgánům Unie, jejichž rozhodnutí jsou předmětem sporu, jakož i všech písemností a dokumentů na jejich podporu“. Podle jednacího řádu Soudního dvora (čl. 16 odst. 5), Tribunálu (článek 24) a Soudu pro veřejnou službu (čl. 20 odst. 4) mohou kopie procesních písemností získat pouze účastníci řízení. Kromě toho čl. 5 odst. 8 pokynů pro vedoucího soudní kanceláře stanoví, že „třetí osoba, soukromá nebo veřejná, může mít přístup ke spisu nebo k procesním písemnostem bez výslovného souhlasu předsedy Tribunálu, nebo pokud věc stále probíhá, předsedy soudního kolegia, které věc projednává, po vyslechnutí účastníků řízení.“Podle názoru Komise to znamená, že dokumenty, které jsou součástí soudního řízení, nejsou třetím osobám k dispozici po dobu třiceti let, po jejímž uplynutí se archivy Soudního dvora stanou veřejnými.

20. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že stanovisko Komise je neuspokojivé a opakující se. Komise se ve skutečnosti snažila stěžovatele odradit od toho, aby požádal o přístup k příslušným dokumentům. Kromě toho byly dva z případů, jichž se jeho žádosti týkaly, již 30 let staré. Kromě toho čl. 15 odst. 3 SFEU pouze zprošťuje Soudní dvůr procesních povinností týkajících se přístupu k jeho vlastním dokumentům, ale nevylučuje zpřístupnění těchto dokumentů jako takových. V každém případě Komise není Tribunálem a plně podléhá nařízení č. 1049/2001, pokud jde o dokumenty, které má k dispozici, bez ohledu na jejich původ.

21. Ve svých dalších šetřeních veřejný ochránce práv požádal Komisi, aby odpověděla na tyto otázky:

„1. Komise uvádí, že dotčené nezpřístupněné dokumenty jsou vyloučeny z oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001. Komise se však žádostí stěžovatele, která se jich týká, zabývala podle nařízení č. 1049/2001. Mohla by Komise prosím tento nesoulad vysvětlit?

2. Konzultovala Komise Soudní dvůr nebo autory nezveřejněných dokumentů ohledně možnosti poskytnout stěžovateli k nim přístup?

3. Mohla by Komise přehodnotit své stanovisko, že soudní dokumenty jsou vyloučeny z oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001 na základě následujících úvah:

a) nařízení č. 1049/2001 stanoví, že se vztahuje na všechny dokumenty v držení orgánů, s výjimkou soudních dokumentů, a

b) V [rozsudku API] Soudní dvůr jasně rozhodl, že přístup k písemnostem Komise, které jsou soudními dokumenty, je třeba posuzovat podle uvedeného nařízení?

4. Mohla by Komise přehodnotit své stanovisko, že nemůže stěžovateli poskytnout přístup k nezveřejněným dokumentům, a to na základě následujících úvah:

a) Články 1 a 2 nařízení Rady č. 1700/2003 [7] stanoví, že "každý orgán [...] zřídí své historické archivy a zpřístupní je veřejnosti ... po uplynutí 30 let ode dne vytvoření dokumentu", pokud jde o "dokumenty jakéhokoli druhu a na jakémkoli nosiči, které pocházejí od některého z orgánů nebo které některý z orgánů obdržel";

b) Ustanovení čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 lze použít po dobu nejvýše 30 let, a

c) Nezveřejněné dokumenty týkající se věci 279/80 Alfred John Webb a spojených věcí 62/81 a 63/81 Seco, Desquenne & Giral jsou nebo budou ve velmi blízké budoucnosti staré 30 let?“

22. Ve své odpovědi na další šetření veřejné ochránkyně práv Komise uvedla, že vyřídila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům v souladu s postupem stanoveným v nařízení č. 1049/2001, protože stěžovatel podal žádost podle uvedeného právního nástroje. To nebylo v rozporu se stanoviskem Komise, že uvedené nařízení se na dotčené dokumenty nevztahuje. Kromě toho Komise nekonzultovala Soudní dvůr ani autory příslušných písemností, aby se vypořádala s žádostí stěžovatele, protože nařízení č. 1049/2001 nebylo použitelné.

23. Komise zdůraznila, že čl. 3 písm. a) in fine nařízení č. 1049/2001 stanoví podmínku, a sice že dokumenty, které má orgán v držení, by měly spadat do jeho působnosti („relèvent de la compétence de l'institution“, v původní odpovědi). U dokumentů, které stěžovatel požadoval, tomu tak nebylo.  Kromě toho Soudní dvůr v rozsudku ve věci API jasně uvedl, že spisy účastníků řízení předložené orgány Soudnímu dvoru „jsou spíše součástí soudní činnosti Soudního dvora než správní činnosti Komise“. Nařízení 1049/2001 se každopádně nemůže odchýlit od čl. 15 odst. 3 SFEU. Pokud by Komise zveřejnila příslušné dokumenty, bylo by to v rozporu s ustanoveními SFEU a statutu Soudního dvora.

24. Pokud jde o příslušné dokumenty týkající se soudních případů, které jsou starší 30 let, Komise uvedla, že její oddělení historických archivů již stěžovatele informovalo, že má přístup ke spisům, které má k dispozici.

25. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise stěžovatel kromě argumentů již předložených v předchozích fázích řízení vyvrátil tvrzení Komise, že dokumenty, které má k dispozici, spadají do působnosti nařízení č. 1049/2001 pouze tehdy, spadají-li do její vlastní oblasti působnosti. Čl. 3 písm. a) nařízení ve skutečnosti odkazuje na dokumenty "týkající se záležitostí, které se týkají politik, činností a rozhodnutí spadajících do oblasti působnosti orgánu". Sledování soudní činnosti Soudního dvora souvisí s činnostmi spadajícími do oblasti působnosti Komise. Je skutečně odpovědností Komise zajistit uplatňování práva EU, a z tohoto důvodu musí sledovat práci Soudního dvora. Komise musí rovněž podporovat vývoj práva EU a mnoho jejích legislativních návrhů je založeno na judikatuře. Kromě toho příslušné dokumenty sloužily zcela nebo zčásti jako základ pro vlastní vyjádření Komise k Soudnímu dvoru v dotčených věcech. Konečně skutečnost, že Komise věnuje čas a prostředky na uchovávání relevantních dokumentů, prokazuje, že se jejich obsah úzce či nikoli týká činností spadajících do její působnosti.

26. Stěžovatel popřel relevanci odkazů Komise na jednací řád tří unijních soudů v rozsahu, v němž se vztahují pouze na dokumenty, které mají v držení. Jakmile jsou příslušné dokumenty v držení Komise, vztahuje se na ně nařízení č. 1049/2001. V rozsudku ve věci API bylo uznáno, že dokumenty orgánů týkající se uzavřených soudních řízení podléhají transparentnosti.

27. Stěžovatel nakonec odmítl nabídku Komise nahlédnout do jejích historických archivů, kterou měl učinit při podání své žádosti a která se stále nacházela v Bruselu. Stěžovatel nebyl ochoten cestovat do Bruselu a domníval se, že za účelem nápravy svého chybného odmítnutí zpřístupnit příslušné dokumenty by mu je Komise měla poskytnout ve formátu PDF e-mailem.

Posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k návrhu doporučení

28. Veřejný ochránce práv nejprve poznamenal, že účelem nařízení č. 1049/2001 je „zajistit plný účinek práva veřejnosti na přístup k dokumentům a stanovit obecné zásady a omezení tohoto přístupu“[8]. Přístup by měl být umožněn "ke všem dokumentům, které má orgán v držení, tj. k dokumentům, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, ve všech oblastech činnosti Evropské unie"[9] (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

29. Veřejný ochránce práv dále uvedl, že je proto zřejmé, že nařízení č. 1049/2001 definuje pojem „dokument“široce, aniž by vylučovalo jakoukoli kategorii dokumentů, jako jsou dokumenty týkající se soudních případů. Kromě toho stanoví zásadu, podle které je původ nebo autor dokumentu irelevantní pro oblast jeho působnosti. Veřejný ochránce práv měl za to, že to není v rozporu s čl. 15 odst. 3 SFEU, neboť nařízení č. 1049/2001 se nevztahuje na Soudní dvůr při výkonu jeho soudních pravomocí.

30. Znění i duch nařízení č. 1049/2001 proto vyžadují, aby se v případě, že je dokument v držení Komise, použilo nařízení č. 1049/2001 a přístup k takovému dokumentu nebo odepření přístupu k němu se musely řídit pravidly stanovenými v uvedeném nařízení. To platí jak pro soudní písemnosti, tak pro všechny ostatní písemnosti. Veřejný ochránce práv připomněl, že v rozsudku ve věci API Soudní dvůr jasně rozhodl, že přístup k písemnostem Komise, které jsou soudními dokumenty, by měl být posuzován s ohledem na uvedené nařízení.

31. Veřejný ochránce práv proto považoval za překvapivé a politováníhodné, že Komise v tomto případě zaujala stanovisko, že nařízení č. 1049/2001 se nevztahuje na spisy třetích osob předložené Soudnímu dvoru, které má Komise k dispozici. Tento postoj byl v rozporu se zásadami, na nichž je založeno nařízení č. 1049/2001, a s výslovným zněním uvedeného nařízení, jak je uvedeno výše.

32. Pokud jde o argumenty Komise týkající se jednacího řádu Soudního dvora, veřejný ochránce práv poukázal na to, že v bodě 100 rozsudku API Soudní dvůr rozhodl, že přístup ke spisům účastníka řízení, které mu byly předloženy, by zpochybnil „systém procesních pravidel upravujících soudní řízení před soudy EU“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Veřejná ochránkyně práv souhlasila s výkladem stěžovatele, že Soudní dvůr jasně odkázal na probíhající řízení, během něhož vnitřní pravidla Soudního dvora skutečně stanoví, že kopie procesních písemností by měly být doručeny pouze stranám. Jak již bylo uvedeno, dokumenty, které stěžovatel požadoval, se netýkají probíhajícího řízení.

33. Ačkoli však soudní dokumenty nejsou vyloučeny z použití nařízení č. 1049/2001, jejich obsah a povaha musí být zohledněny při rozhodování o zpřístupnění, jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku API. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že nařízení 1049/2001 i čl. 15 odst. 3 SFEU [10] sledují stejný cíl, a sice zajistit, aby přístup k dokumentům nenarušoval ochranu soudního řízení [11]. Měl rovněž za to [12], že existuje „obecná domněnka, že zpřístupnění spisů účastníka řízení předložených jedním z orgánů v soudním řízení by ohrozilo ochranu tohoto řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001, zatímco toto řízení stále probíhá“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Pokud je však řízení již ukončeno, "neexistují již důvody k domněnce, že by zpřístupnění spisů účastníka řízení ohrozilo soudní činnost Soudního dvora ..."[13] Dotčené dokumenty se týkají tří případů, které byly uzavřeny dlouho před tím, než stěžovatel podal žádost o přístup. Jejich zpřístupnění tedy nemohlo ohrozit žádné soudní řízení.

34. Veřejný ochránce práv proto dospěl k závěru, že nařízení č. 1049/2001 je plně použitelné na žádost stěžovatele o přístup k dokumentům, a při posuzování této žádosti měla Komise postupovat podle postupu stanoveného v uvedeném nařízení. To zahrnovalo povinnost Komise podle čl. 4 odst. 4 nařízení konzultovat Soudní dvůr ohledně zpřístupnění dokumentů v rozsahu, v němž je obdržela od Soudního dvora, a jednalo se tedy o "soudní dokumenty". Znamenalo to rovněž, že v případě, že byl přístup udělen, měl být ve formátu, který odpovídá „preferenci žadatele“, je-li k dispozici, jak stanoví čl. 10 odst. 1 nařízení.

35. Skutečnost, že Komise neposoudila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001 a v případě poskytnutí přístupu mu neposkytla PDF verzi všech zpřístupněných dokumentů, jak požadoval, představovala nesprávný úřední postup. S ohledem na postoj, který Komise v projednávané věci zaujala, se veřejný ochránce práv domníval, že neexistuje přiměřená vyhlídka na dosažení smírného řešení. Veřejný ochránce práv proto předložil Komisi návrh doporučení, aby posoudila žádost stěžovatele o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001. Komise by přitom měla i) v případě potřeby konzultovat Soudní dvůr ohledně zpřístupnění požadovaných dokumentů podle čl. 4 odst. 4 nařízení a ii) v případě poskytnutí přístupu zpřístupnit dokumenty ve formátu, který stěžovatel upřednostňuje, pokud je k dispozici, podle čl. 10 odst. 1 nařízení.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho návrhu doporučení

36. Ve své odpovědi na návrh doporučení veřejné ochránkyně práv Komise zopakovala svůj postoj, pokud jde o použitelnost nařízení č. 1049/2001 na dokumenty předložené Soudnímu dvoru jinými stranami než samotnou Komisí. Kromě toho Komise uvedla, že tato otázka je předmětem soudního řízení probíhajícího před Tribunálem, a sice věci T-188/12, Breyer v. Komise. Komise si kladla otázku, zda by veřejný ochránce práv mohl za těchto okolností pokračovat v šetření. V každém případě Komise uvedla, že nemůže přijmout návrh doporučení veřejného ochránce práv, což je v rozporu s postojem, který v tomto řízení zastává, dokud Tribunál nezaujme v této věci stanovisko.

37. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že předmět věci T-188/12 není zcela znám. Mohla by se týkat přístupu ke spisům třetích stran v projednávaných věcech, a nemohla by tedy být totožná s předmětem šetření veřejného ochránce práv. Existuje rovněž možnost, že se Soudní dvůr ani nevyjádří k věci samé. Podle názoru stěžovatele by se tedy veřejný ochránce práv měl tímto šetřením i nadále zabývat.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu doporučení

38. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že podle článku 228 SFEU je oprávněn „provádět šetření, která považuje za odůvodněná [...], s výjimkou případů, kdy tvrzené skutečnosti jsou nebo byly předmětem soudního řízení.“ Kromě toho čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že „... pokud veřejný ochránce práv prohlásí stížnost za nepřípustnou z důvodu probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se skutečností, které byly předloženy, nebo ukončí její projednávání, výsledek šetření, která dosud provedl, se podává bez dalších kroků.“

39. Vyvstává tedy otázka, zda se věc T-188/12 týká podobných skutkových okolností, jaké jsou zkoumány v rámci tohoto šetření.

40. Z informací dostupných na příslušných internetových stránkách Soudního dvora Evropské unie [14] vyplývá, že jednou z otázek vznesených žalobcem ve věci T-188/12 je, zda „písemná podání členského státu [...] k Evropskému soudnímu dvoru [...], jejichž kopie Komise obdržela jako účastník řízení, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001“.

41. Kromě toho se zdá, že dokumenty dotčené věcí T-188/12 byly předloženy v soudním řízení, které je nyní ukončeno, neboť Soudní dvůr vydal rozsudek a proti jeho rozhodnutí nelze podat opravný prostředek [15].

42. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že je vysoce pravděpodobné, že Tribunál ve svém rozsudku ve věci T-188/12 zaujme stanovisko ke stejné otázce, která je předmětem tohoto šetření. I když, jak tvrdí stěžovatel, případné překážky přípustnosti mohou nakonec bránit Tribunálu v tom, aby zaujal stanovisko k věci samé, zůstává otázkou, že pokud veřejný ochránce práv bude pokračovat ve svém šetření projednávané věci, bude se zabývat záležitostí, která je „předmětem soudního řízení“, což je v rozporu s článkem 228 SFEU.

43. S ohledem na článek 228 SFEU a čl. 2 odst. 7 výše uvedeného statutu veřejného ochránce práv proto veřejný ochránce práv ukončí projednávání stížnosti a bez dalších kroků předloží výsledek dosud provedených šetření.

C. Závěry

Vzhledem k tomu, že před Tribunálem probíhá řízení týkající se stejného předmětu, jako je předmět zkoumaný v rámci tohoto šetření, veřejný ochránce práv ukončí projednávání stížnosti a bez dalších kroků předloží výsledek dosud provedených šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 24. ledna 2013.

---

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[2] Rozsudek Soudního dvora ve věci Alfred John Webb, 279/80, Recueil 1981, s. 3305.

[3] Rozsudek Soudního dvora ve věci Rush Portuguesa Ltd v. Office national d'immigration, C-113/89, Recueil 1990, s. I-1417.

[4] Spojené věci 62/81 a 63/81 Seco a Desquenne & Giral v. Etablissement d'assurance contre la vieillesse et l'invalidité [1982] Sb. rozh. 223.

[5] Spojené věci C-514/07P Švédsko a API v. Komise, C-528/07P API v. Komise a C-532/07P Komise v. API, Sb. rozh. 2010, s. I-8533.

[6] Článek 20 odst. 2: „Písemné řízení sestává ze sdělení návrhů, spisů účastníků řízení, žalobních odpovědí a vyjádření a případných odpovědí účastníkům řízení a orgánům Unie, jejichž rozhodnutí jsou předmětem sporu, jakož i ze všech podpůrných písemností a dokumentů nebo jejich ověřených kopií.“

[7] Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1700/2003 ze dne 22. září 2003, kterým se mění nařízení (EHS, Euratom) č. 354/83 o otevření historických archivů Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii veřejnosti, Úř. věst. 2003, L 243, s. 1.

[8] Bod odůvodnění 4.

[9] Čl. 1 odst. 3.

[10] Bývalý článek 255 ES.

[11] Viz bod 84 rozsudku API, ve kterém Soudní dvůr rozhodl: "[t] hus, jak z článku 255 ES, tak z nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že omezení použití zásady transparentnosti ve vztahu k soudní činnosti sledují stejný cíl: to znamená, že jejich cílem je zajistit, aby výkon práva na přístup k dokumentům orgánů nenarušil ochranu soudního řízení".

[12] Bod 94.

[13] Bod 131.

[14] http://curia.europa.eu

[15] Dokumenty se týkají věci C-189/09 Komise v. Rakousko, předběžné otázky, o níž Soudní dvůr rozhodl dne 29. července 2010.