Případ se týkal rozhodnutí Komise uzavřít spis týkající se stížnosti na porušení právních předpisů proti Finsku, v němž se tvrdilo, že Finsko diskriminovalo muže v dobrovolných doplňkových důchodových systémech. Stěžovatelé tvrdili, že postoj Komise není konzistentní, neboť Komise podala u Soudního dvora dvě podobná řízení o nesplnění povinnosti proti Itálii a Řecku, zatímco v případě Finska tak neučinila. Podle jejich názoru Komise rovněž dostatečně neodůvodnila svůj postoj, že není jasné, zda by Soudní dvůr dospěl k závěru, že příslušné finské právo porušuje unijní právo.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že Komise v průběhu šetření dostatečně odůvodnila své stanovisko, čímž využila posuzovací pravomoci, kterou má při vyřizování stížností na porušení právních předpisů. Dospěla proto k závěru, že neexistují důvody pro další šetření v této věci, a případ uzavřela.

Stěžovatel je italský občan s bydlištěm v Německu. Tvrdil, že jeho manželka byla v Německu obětí diskriminace v zaměstnání na základě věku a státní příslušnosti, protože společnost, o kterou se ucházela, ji nezaměstnala. Po neúspěšném výsledku soudního řízení podal stěžovatel Evropské komisi stížnost na porušení právních předpisů, v níž tvrdil, že německé orgány řádně neprovedly do vnitrostátního právního řádu směrnici EU o rovném zacházení v zaměstnání a povolání.

Stěžovatel se následně obrátil na evropského veřejného ochránce práv a tvrdil, že Komise i) nezaregistrovala jeho stížnost na porušení právních předpisů, ii) nevyřídila ji odpovídajícím způsobem a iii) neposkytla přesvědčivé důvody, proč v jeho případě nezasáhla.

Komise ve svém stanovisku vysvětlila, že stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů zaevidovala několik dní poté, co ji obdržela. Vyjádřila politování nad tím, že stěžovatele předem neoznámila, že má v úmyslu jeho stížnost na porušení právních předpisů uzavřít, a že jej o uzavření případu neinformovala. Komise dále vysvětlila, že Německo provedlo výše uvedenou směrnici vhodným a včasným způsobem, a uvedla konkrétní důvody, proč nebylo nutné zahájit řízení o nesplnění povinnosti na základě podání stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Komise stížnost na porušení právních předpisů skutečně zaevidovala, nezjistila veřejná ochránkyně práv v tomto ohledu žádný nesprávný úřední postup. Pokud jde o věc samou, žádná další šetření nebyla odůvodněná, protože Komise uvedla konkrétní a přesvědčivé důvody na podporu svého stanoviska v průběhu šetření. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise uznala, že stěžovatele předem neoznámila o svém záměru uzavřít jeho stížnost na porušení právních předpisů, ani ho neinformovala o uzavření případu. Kromě toho se za toto opomenutí neomluvila. Proto učinil kritickou poznámku.

Stěžovatel je italským občanem, který v roce 2009 podal Evropské komisi stížnost týkající se údajného porušení směrnice 83/391/EHS o bezpečnosti pracovníků ze strany Itálie. V září 2011 se Komise rozhodla zaslat Itálii výzvu. Poté, co stěžovatel následně požádal o přístup k tomuto dopisu na základě nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, Komise přístup odmítla. Po předložení potvrzující žádosti o přístup informovala Komise stěžovatele, že jeho žádost je posuzována, ale že stále nemá všechny prvky potřebné k provedení konečného posouzení. Komise proto uvedla, že v souladu s nařízením č. 1049/2001 prodloužila lhůtu pro rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatele o 15 pracovních dnů.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise protiprávně prodloužila lhůtu pro rozhodnutí o jeho potvrzující žádosti o přístup. Dne 30. ledna 2012 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření týkající se tvrzení stěžovatele a požádala Komisi, aby do 31. března 2012 předložila své stanovisko. Komise následně požádala o prodloužení lhůty pro předložení stanoviska do 30. dubna 2012, což veřejná ochránkyně práv povolila. Současně informoval Komisi, že si vyhrazuje právo postupovat na základě informací, které mu již byly poskytnuty, v případě, že Komise nedodrží novou lhůtu. V době, kdy bylo rozhodnutí veřejné ochránkyně práv v červnu 2012 přijato, nebylo stanovisko Komise dosud obdrženo.

Veřejný ochránce práv měl za to, že informace, které mu již byly poskytnuty, postačují k vyřízení této stížnosti, která se týkala pouze prodloužení lhůty pro odpověď na potvrzující žádost, a nikoli případného rozhodnutí o odepření přístupu. Dospěl proto k závěru, že není třeba dalších vyšetřovacích opatření ani déle čekat na stanovisko Komise.

Pokud jde o věc samou, veřejný ochránce práv poznamenal, že nařízení č. 1049/2001 stanoví závazné lhůty a že výjimky jsou možné pouze ve výjimečných případech a v případě, že žadateli byly poskytnuty podrobné důvody. V projednávané věci se Komise omezila na tvrzení, že stále nemá k dispozici všechny skutečnosti nezbytné k provedení konečného posouzení. Podle názoru veřejné ochránkyně práv bylo toto prohlášení zjevně nedostatečné k prokázání toho, že Komise byla konfrontována s výjimečným případem, který by mohl odůvodnit prodloužení lhůty. Pouhý odkaz Komise na potřebu delšího času na shromažďování informací tedy nesplňuje požadavky stanovené v nařízení č. 1049/2001, a zejména požadavek na podrobné odůvodnění. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že Komise protiprávně prodloužila lhůtu pro rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatele a že její opatření představovalo nesprávný úřední postup. Případ uzavřel kritickou poznámkou.