Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Projednávaná věc se týká toho, jak Evropská komise vyřídila stížnost na porušení právních předpisů 2004/4404 proti Finsku týkající se údajné diskriminace mužů v dobrovolných doplňkových důchodových systémech.

2. Po přistoupení Finska k Evropskému hospodářskému prostoru dne 1. ledna 1994 muselo Finsko vyrovnat důchodové dávky pro muže a ženy. Za tímto účelem přijal zákon 1038/97 o vyrovnávacích opatřeních v dobrovolných doplňkových důchodových systémech (dále jen "vyrovnávací zákon"), který je použitelný se zpětnou účinností od 1. ledna 1994. Před vstupem zákona o vyrovnávání v platnost mohly ženy odejít do důchodu ve věku 60 až 63 let. Věk odchodu do důchodu pro muže byl 65 let. Vyrovnávací zákon dal mužům i ženám možnost zvolit si nižší nebo vyšší věk odchodu do důchodu.

3. Dne 28. března 2002 podal finský veřejný ochránce práv pro rovnost Komisi stížnost pro nesplnění povinnosti. Ve své stížnosti poukázala na to, že v některých případech vedl výpočet důchodových dávek na základě vyrovnávacího zákona k nepříznivým výsledkům pro zaměstnance mužského pohlaví ve srovnání s jejich protějšky ženského pohlaví. Pokud by se muž rozhodl odejít do důchodu dříve podle nové právní úpravy, doba jeho zaměstnání před rokem 1994 by nebyla zohledněna, zatímco pokud by tak učinila žena, byla by tato doba zohledněna. Zaměstnanec mužského pohlaví, který byl zaměstnán před 1. lednem 1994 a zvolil si nižší věk odchodu do důchodu, by tak za stejných okolností pobíral nižší důchod než jeho protějšek ženského pohlaví. Finský veřejný ochránce práv pro rovnost ve své stížnosti na porušení právních předpisů vznesl otázku, zda je vyrovnávací zákon v souladu s nynějším článkem 157 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a příslušnými sekundárními právními předpisy (směrnice 2006/54/ES [1], která nahradila dřívější směrnici 86/378/EHS [2]).

4. Po výměně korespondence s finskou vládou zahájila Komise v roce 2004 řízení o nesplnění povinnosti. V lednu 2005 zaslala Finsku výzvu, po níž v říjnu 2006 následovala doplňující výzva. V červnu 2007 zaslala Komise odůvodněné stanovisko, po němž v září 2008 následovalo další odůvodněné stanovisko.

5. Stěžovateli v projednávané věci jsou dva finští muži, p. K. a p. S., jejichž nároky na důchod mohou být ovlivněny výsledkem stížnosti na porušení 2004/4404. Pan S rovněž zastupuje pana P., který je stěžovatelem v původní věci předložené finskému veřejnému ochránci práv pro rovnost. V říjnu 2010 se pan S. obrátil na Komisi, aby si stěžoval, že Komise do té doby nepodala žalobu proti Finsku u Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") ve věci 2004/4404.

6. Dne 1. prosince 2010 Komise odpověděla panu S., že věc je složitá. Z tohoto důvodu nebylo možné uvést, kdy bude přijato rozhodnutí o dalších krocích nebo jaký bude obsah tohoto rozhodnutí. Dále vysvětlila, že má tři možnosti: i) vydat druhé dodatečné odůvodněné stanovisko, ii) rozhodnout o postoupení věci Soudnímu dvoru nebo iii) věc uzavřít.

7. Dne 14. ledna 2011 se stěžovatelé obrátili na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

8. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se tohoto tvrzení a tvrzení:

Tvrzení

Komise se v přiměřené lhůtě nerozhodla, zda věc postoupit Soudnímu dvoru Evropské unie podle článku 258 Smlouvy o fungování Evropské unie, či nikoli.

Nárok

Komise by měla rozhodnout, zda věc předloží Soudnímu dvoru, či nikoli.

Šetření

9. Dne 16. března 2011 požádala veřejná ochránkyně práv Komisi o předložení stanoviska k tvrzení a tvrzení stěžovatelů. Komise zaslala své stanovisko dne 27. září 2011. Po obdržení stanoviska Komise se veřejný ochránce práv rozhodl nahlédnout do spisu Komise týkajícího se stížnosti na porušení Smlouvy 2004/4404, jakož i do spisu týkajícího se dalších stížností na porušení Smlouvy proti jiným členským státům, na které Komise ve svém stanovisku odkázala a které se před časem rozhodla uzavřít. Útvary veřejného ochránce práv provedly kontrolu dne 14. listopadu 2011. Stanovisko Komise a kopie inspekční zprávy byly zaslány stěžovatelům s výzvou k vyjádření.

10. Dne 7. prosince 2011 Komise informovala veřejného ochránce práv, že dne 24. listopadu 2011 se rozhodla uzavřít řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404 proti Finsku.

11. Téhož dne předaly útvary veřejné ochránkyně práv kopii výše uvedeného dopisu Komise stěžovatelům, kteří tento dopis zohlednili při předkládání svých připomínek dne 15. prosince 2011.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

12. Aby se předešlo jakémukoli nedorozumění, je důležité zdůraznit, že rozsah tohoto šetření je omezen na posouzení, zda doba, kterou Komise potřebovala k vyřízení stížnosti na nesplnění povinnosti 2004/4404, byla přiměřená.

13. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise mezitím přijala rozhodnutí o uzavření stížnosti na nesplnění povinnosti. Stěžovatelé ve svých připomínkách předložili řadu argumentů týkajících se opodstatněnosti rozhodnutí Komise a tvrdili následující. Zaprvé, poté, co Soudní dvůr vydal rozsudky proti Itálii a Řecku ve srovnatelných věcech, Komise zjevně změnila svůj přístup v projednávaných věcech proti jiným členským státům. Ve svém žalobním důvodu předloženém v řízení proti Řecku v roce 2007 měla Komise za to, že argumenty členských států týkající se možných dopadů na vnitrostátní rozpočty z hlediska nákladů jsou bezpředmětné. V konečném důsledku však byly dopady na náklady zřejmě jedním z hlavních důvodů, na nichž bylo založeno rozhodnutí Komise uzavřít řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404 proti Finsku. Vysvětlení poskytnutá Komisí ohledně těchto účinků na náklady byla naproti tomu hypotetická a okrajová. Zadruhé stěžovatelé rovněž odkázali na další důvod, který Komise uvedla pro uzavření řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404. Chtěl totiž být v souladu s jinými podobnými řízeními o nesplnění povinnosti, v nichž nepožádal dotčené členské státy, aby se zpětnou účinností napravily nesprávné provedení, a v nichž diskriminované strany nebyly odškodněny. Stěžovatelé tvrdili, že důvody, které Komise uvedla pro ukončení řízení proti Finsku, byly vykonstruované, neboť ve stížnosti na nesplnění povinnosti 2004/4404 nebyla požadována žádná finanční náhrada. Zatřetí stěžovatelé rovněž zpochybnili důvody Komise, proč věc nepostoupila Soudnímu dvoru, zatímco v podobných případech proti jiným členským státům tak učinila úspěšně. Nakonec požádali veřejného ochránce práv, aby ověřil, zda důvody, které Komise uvedla k uzavření případu nesplnění povinnosti 2004/4404, byly dostatečné a právně platné.

14. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že podle čl. 2 odst. 4 jeho statutu musí stížnostem, které jsou mu podány, předcházet vhodné administrativní kroky vůči dotyčnému orgánu. I když je pravda, že ve své odpovědi ze dne 26. října 2011 na dopis Komise o předběžném uzavření ze dne 7. října 2011 jeden ze stěžovatelů jednající jménem pana P. zpochybnil záměr Komise uzavřít případ, nezdá se, že by stěžovatelé již Komisi předložili všechny nebo alespoň většinu otázek uvedených v bodě 13 výše. Za těchto okolností je veřejná ochránkyně práv toho názoru, že stěžovatelé dosud neučinili všechny vhodné administrativní kroky vůči Komisi. Veřejný ochránce práv se tedy nemůže těmito otázkami ve svém současném rozhodnutí zabývat. Stěžovatelé mají samozřejmě i nadále možnost podat novou stížnost veřejnému ochránci práv, pokud poté, co se obrátili na Komisi, neobdrží uspokojivou odpověď v přiměřené lhůtě.

15. Jako druhou předběžnou poznámku veřejná ochránkyně práv poznamenává, že v části svých připomínek, která se týkala inspekční zprávy, stěžovatelé zastávali názor, že Komise nepředložila zástupcům veřejné ochránkyně práv při nahlížení do spisů všechny příslušné dokumenty. Veřejný ochránce práv připomíná, že kontrolní zpráva, jak je v ní uvedeno, uvádí pouze ty dokumenty, jejichž kopie se jeho zástupci rozhodli pořídit během kontroly. To však neznamená, že během kontroly neměli přístup ke všem dokumentům považovaným za relevantní, a tedy i k dokumentům neuvedeným ve zprávě.

16. Jako třetí předběžnou poznámku veřejný ochránce práv poznamenává, že stěžovatelé rovněž vyjádřili záměr podat žalobu proti Komisi pro nečinnost podle článku 265 SFEU. Uvedli, že tak učiní jménem pana P., původního stěžovatele před finským veřejným ochráncem práv pro rovnost. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle judikatury Soudního dvora „žalobkyně tím, že žádá Komisi o zahájení řízení podle článku [258 SFEU], ve skutečnosti usiluje o přijetí aktů, které se jí bezprostředně a osobně nedotýkají [...] a které by v žádném případě nemohla napadnout v rámci řízení o zrušení“. „Žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje k určení nečinnosti Komise a protiprávnosti jejího nezahájení řízení podle článku [258] [SFEU]“ [3].

17. Tvrzení stěžovatelů je vhodné posoudit společně s tvrzením.

A. Pokud jde o způsob, jakým Komise vyřizuje stížnost pro nesplnění povinnosti

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

18. Stěžovatelé ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdili, že Komise nerozhodla v přiměřené lhůtě o tom, zda věc postoupit Soudnímu dvoru podle článku 258 SFEU, či nikoli. Tvrdili, že Komise by měla neprodleně přijmout rozhodnutí.

19. Komise ve svém stanovisku poukázala na to, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je k rozhodnutí o tom, zda má po postupu před zahájením soudního řízení následovat postoupení věci Soudnímu dvoru, příslušná pouze Komise. Komise má "právo, nikoli však povinnost, zahájit řízení před Soudním dvorem za účelem určení, že dotyčný členský stát porušuje své povinnosti"podle práva EU [4]. Komise dále s odkazem na judikaturu Soudního dvora [5] zdůraznila, že „pravidla článku 169 [nyní článek 258 SFEU] Smlouvy musí být uplatňována bez povinnosti Komise jednat ve stanovené lhůtě, s výjimkou případů, kdy nadměrná délka postupu před zahájením soudního řízení stanovená v článku 169 [nyní článek 258 SFEU] může dotyčnému členskému státu ztížit vyvrácení argumentů Komise, a tím porušit právo na obhajobu.“Komise dále zdůraznila, že má širokou posuzovací pravomoc, která „vylučuje právo jednotlivců požadovat, aby zaujal konkrétní postoj“[6], a „ani Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o tom, zda byla tato posuzovací pravomoc využita moudře“.

20. Komise ve svém stanovisku (které předcházelo jejímu rozhodnutí ukončit řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404) rovněž připustila, že v projednávané věci nebylo po září 2008 přijato žádné formální rozhodnutí. Tvrdila však, že její útvary od té doby nepřetržitě pracují na spisu. Na začátku roku 2011 požádala Komise Finsko o poskytnutí dalších informací, což finská vláda učinila na konci března 2011. Kromě toho Komise krátce předtím uzavřela několik podobných řízení o nesplnění povinnosti týkajících se nerovných důchodových nároků a důchodového věku v zaměstnaneckých důchodových systémech. V těchto případech byly rovněž v sázce otázky zpětné účinnosti a vyrovnávacích opatření pro důchodové nároky. Komise dospěla k závěru, že věc je složitá a musí zaujmout přístup, který je v souladu s jejím přístupem ve všech podobných věcech proti ostatním dotčeným členským státům.

21. Stěžovatelé ve svých připomínkách stručně poukázali na následující otázky. Zaprvé zdůraznily, že Komise disponovala dostatečnými informacemi, aby dospěla k závěru, že finský vyrovnávací zákon porušuje právo EU. Když Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti, měla za to, že údajnou diskriminaci mužů ze strany Finska lze snadno zjistit. V určitém okamžiku po roce 2009 však Komise zjevně změnila svůj postoj. Za druhé, Komise nedávno úspěšně předložila Soudnímu dvoru dvě podobné věci, a to jednu proti Itálii [7] a druhou proti Řecku [8]. V těchto dvou věcech dospěl Soudní dvůr k závěru, že dotčené členské státy tím, že zachovaly ustanovení, podle nichž se podmínky odchodu do důchodu liší podle toho, zda jsou úředníky muži nebo ženy, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 141 ES [9]. Případ Itálie byl v podstatě totožný s případem Finska. Neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby bylo s finským případem zacházeno jinak než s italským případem. Kromě toho Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Niemi [10] rozhodl, pokud jde o věk odchodu do důchodu rozlišený podle pohlaví, že „na takový důchod, jako je důchod vyplácený podle [finského zákona o státních důchodech], se vztahuje článek 141 Smlouvy [nyní článek 157 SFEU]“. Názory pana P. na dopis o předběžném uzavření ze dne 7. října 2011 nebyly zohledněny.

22. Nakonec stěžovatelé poukázali na to, že podle bodu 8 sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (dále jen "sdělení Komise")[11] by Komise měla prošetřit stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí buď přijmout další opatření, nebo uzavřít případ do jednoho roku ode dne registrace stížnosti. Od září 2008 však Komise v tomto případě nepřijala žádné rozhodnutí.

Posouzení veřejného ochránce práv

23. Veřejná ochránkyně práv poukazuje na to, že stížnosti občanů představují zásadní prostředek pro informování Komise o možných porušeních práva EU. Umožňují Komisi účinně plnit její úlohu strážkyně Smluv.

24. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že stejná odměna mužů a žen je základní zásadou Evropské unie zakotvenou v článku 157 SFEU. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že důchodový věk, jakož i dávky související s nárokem na důchod a dalšími nároky musí být stejné pro muže i ženy [12].

25. Podle ustálené judikatury Soudního dvora má Komise při posuzování stížností podaných občany široký prostor pro uvážení a není povinna zahájit řízení o nesplnění povinnosti ve všech případech, kdy členský stát porušil právo EU. Občané proto nejsou oprávněni požadovat, aby Komise zaujala konkrétní stanovisko k podstatě jejich stížností na nesplnění povinnosti [13].

26. Skutečnost, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, však zjevně neznamená, že při vyřizování stížností na nesplnění povinnosti nepodléhá omezením vyplývajícím ze základních práv a zásad řádné správy. V tomto ohledu má zvláštní význam článek 41 Listiny základních práv Evropské unie, který stanoví právo na řádnou správu. Ze znění čl. 41 odst. 1 Listiny vyplývá, že „[o]samotná osoba má právo na to, aby její záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie vyřízeny [...] v přiměřené lhůtě“.

27. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že Komise ve svém sdělení přijala určité závazky, pokud jde o vyřizování stížností na porušení právních předpisů. Bod 8 sdělení stanoví, že „útvary Komise zpravidla prošetří stížnosti s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne registrace stížnosti“. Veřejná ochránkyně práv soustavně zastává názor, že toto ustanovení znamená, že se Komise zavázala učinit vše, co je v jejích silách, aby vyšetřování dokončila a do jednoho roku rozhodla, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti, nebo případ uzavře. Není však vyloučeno, že v určitých situacích může být zapotřebí více času [14]. Toto chápání je potvrzeno poslední větou bodu 8, podle níž "v případě překročení této lhůty útvar Komise odpovědný za daný případ písemně informuje stěžovatele".

28. Veřejný ochránce práv navíc objasnil, že překročení jednoleté lhůty je odůvodněné pouze tehdy, pokud Komise uvede konkrétní a platné důvody zpoždění [15] a v každém případě, pokud případ skutečně stále vyšetřuje. Kromě toho se Komise nemůže opírat o svou diskreční pravomoc, aby odůvodnila svou správní neschopnost jednat [16].

29. V daném případě podal finský veřejný ochránce práv pro rovnost dne 28. března 2002 stížnost na porušení právních předpisů 2004/4404. V roce 2004 zahájila Komise proti Finsku řízení o nesplnění povinnosti. Dne 24. listopadu 2011, tedy více než sedm let po zahájení tohoto řízení, se rozhodla stížnost pro nesplnění povinnosti uzavřít. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise uplatnila dva různé argumenty, aby odůvodnila, proč překročila jednoletou lhůtu pro přijetí rozhodnutí o stížnosti na porušení právních předpisů: zaprvé, že dané otázky jsou obtížné a složité a vyžadují obzvláště důkladnou analýzu; a zadruhé, že před přijetím dalších opatření bylo vhodné, aby Komise zaujala přístup, který by byl v souladu s jejím přístupem ve všech podobných případech proti jiným členským státům, pokud jde o zpětnou účinnost vyrovnávacích opatření pro důchodové nároky.

30. Pokud jde o první argument, veřejný ochránce práv se domnívá, že Komise nepodložila svůj názor, že se jedná o složitý případ. Analýza nahlíženého spisu však ukázala, že řada vznesených argumentů byla skutečně skutkově a právně složitá. Veřejný ochránce práv proto nemůže zpochybnit posouzení Komise, že argumenty vznesené v tomto případě byly složité. Složitost případu jako taková však nemůže odůvodnit zpoždění při vyřizování stížnosti na nesplnění povinnosti, pokud se ukáže, že Komise nepřijala vhodná opatření v době, kterou měla k dispozici.

31. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že navzdory uznané složitosti daného případu nahlédnutí do spisu odhalilo, že opatření přijatá Komisí v období od listopadu 2008 do listopadu 2011 byla poměrně omezená. Kromě interních sdělení a žádosti o informace uvedené v bodě 20 výše se zdá, že Komise během tohoto období zaslala finským orgánům osm interních e-mailů a několik e-mailů. Kromě toho až v roce 2011 poté, co se na ni jeden ze stěžovatelů znovu obrátil v říjnu 2010, Komise znovu kontaktovala finské orgány.

32. V této souvislosti není veřejný ochránce práv přesvědčen, že žádost Komise o další informace adresovaná Finsku v lednu 2011 byla skutečně nezbytná k tomu, aby Finsko zaujalo stanovisko ke stížnosti na nesplnění povinnosti 2004/4404. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že odpověď Finska na žádost Komise o informace pouze potvrdila určité statistické a vnitrostátní hospodářské údaje. Pokud byla další žádost adresovaná finským orgánům skutečně nezbytná, veřejný ochránce práv nechápe, proč Komise nemohla dospět k tomuto závěru dříve. V dané souvislosti je třeba rovněž připomenout, že na údajné protiprávní jednání byla Komise upozorněna v roce 2002, zatímco Komise případ uzavřela až 24. listopadu 2011. Kromě toho Komise pokračovala v práci na případu i poté, co Soudní dvůr vydal rozsudky proti Itálii a Řecku ve věcech uvedených v poznámkách pod čarou 7 a 8 výše. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že složitost těchto otázek neodůvodnila zpoždění v daném případě.

33. Pokud jde o druhý ze dvou argumentů uvedených v bodě 29 výše (soulad s jinými podobnými řízeními o nesplnění povinnosti), účastníci řízení se neshodují na tom, zda argument Komise, podle kterého se snažila zachovat soudržnost ve vztahu k jiným podobným řízením o nesplnění povinnosti vedeným proti jiným členským státům, může odůvodnit dobu, kterou orgán potřeboval k rozhodnutí o tomto řízení o nesplnění povinnosti. Komise v podstatě tvrdila, že považuje srovnání s ostatními případy za nezbytné, neboť i) věc týkající se nesplnění povinnosti 2004/4404 a ostatní věci týkající se nesplnění povinnosti se všechny týkaly nerovných důchodových nároků a důchodového věku v zaměstnaneckých důchodech, jakož i retroaktivních opatření týkajících se důchodových nároků, a ii) Komise musela ve všech dotčených případech zaujmout jednotný přístup.

34. Veřejný ochránce práv připomíná, že zastává názor, že má-li Komise důsledně reagovat na stejné druhy porušení a zajistit rovné zacházení, musí před přijetím stanoviska analyzovat podobné případy proti jinému členskému státu. Veřejný ochránce práv dále uznává, že tato skutečnost by jako taková mohla představovat přijatelné odůvodnění argumentu, že před dosažením konečného závěru je zapotřebí více času [17]. Při uplatnění takového argumentu však musí Komise náležitě zohlednit zásady řádné správy. To mimo jiné znamená, že při přijímání „jednotného přístupu“ musí Komise náležitě zohlednit zájmy občanů. Uplatňování "konzistentního přístupu" navíc nesmí vést ke zbytečným prodlevám v rozhodnutí Komise [18].

35. V daném případě Komise neupřesnila ani neprokázala, proč jí potřeba soudržnosti bránila rozhodnout dříve. Veřejný ochránce práv chápe, že řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404 proti Finsku a další příslušná řízení o nesplnění povinnosti proti Itálii, Řecku, Francii a Dánsku vyvolala otázky zpětné účinnosti a "přechodné nerovnosti". Komise rovněž prošetřila všechny případy v podstatě současně. I kdyby však skutečně existovala potřeba soudržnosti, zdá se, že by tato potřeba nemohla odůvodnit zpoždění Komise při přijímání rozhodnutí v tomto případě. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že, jak je uvedeno v bodě 32 výše, případ protiprávního jednání 2004/4404 byl Komisi oznámen v roce 2002, ale byl posledním z pěti podobných případů protiprávního jednání, které měly být uzavřeny. Co se týče žalob proti Itálii a Řecku, Komise je navíc předložila Soudnímu dvoru dne 1. února 2007 a 17. prosince 2007 a Soudní dvůr vydal rozsudky v letech 2008 a 2009. Jak však bylo uvedeno výše, řízení o nesplnění povinnosti 2004/4404 zůstalo otevřené a bylo uzavřeno až dne 24. listopadu 2011, tj. více než dva roky po vynesení posledního z těchto dvou rozsudků.

36. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise neposkytla platné důvody pro přijetí rozhodnutí o stížnosti na nesplnění povinnosti 2004/4404 až koncem roku 2011, tj. více než sedm let poté, co Komise zahájila šetření. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

37. Pokud veřejný ochránce práv zjistí nesprávný úřední postup, případně předloží dotčenému orgánu návrh smírného řešení nebo návrh doporučení. V projednávané věci je však třeba poznamenat, že v průběhu šetření veřejného ochránce práv přijala Komise rozhodnutí o uzavření stížnosti na porušení Smlouvy 2004/4404. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že by neposloužilo žádnému užitečnému účelu předložit smírný návrh řešení nebo návrh doporučení, pokud jde o otázku zpoždění. To nemá vliv na výše uvedený závěr, že Komise utrpěla nepřiměřené zpoždění. Veřejný ochránce práv proto učiní níže kritickou poznámku.

B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následující kritickou poznámkou:

Správnou správní praxí je vyřizovat stížnosti na porušení právních předpisů v přiměřené lhůtě. V daném případě Komise případ uzavřela až více než sedm let poté, co zahájila řízení o nesplnění povinnosti proti Finsku, aniž by poskytla pádné důvody pro jeho zpoždění. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Stěžovatelé, Komise a finský veřejný ochránce práv pro rovnost budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 12. října 2012.

---

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění), Úř. věst. 2006, L 204, s. 23.

[2] Směrnice Rady 86/378/EHS ze dne 24. července 1986 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v systémech sociálního zabezpečení pracovníků (Úř. věst. L 225, s. 40).

[3] Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Star Fruit v. Komise, 247/87, Recueil 1989, s. 291, body 11 a 13, a rozsudek Soudu ve věci Century Oils Hellas AE v. Komise, T-13/94, Recueil 1994, s. II-431, body 14 a 16.

[4] věc C-207/97, Komise v. Belgie, Sb. rozh. 1999, s. I-275, bod 24; Rozsudek Soudního dvora ve věci Star Fruit v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 12; Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Německo, C-191/95, Recueil 1998, s. I-5449, bod 46.

[5] Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Nizozemsko, C-96/89, Recueil 1991, s. I-2461, body 15 a 16, a rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Belgie, uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 25.

[6] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Lefebvre frères et soeurs a další v. Komise, T-571/93, Recueil 1995, s. II-2379, bod 60.

[7] Věc C-46/07, Komise v. Itálie, Sb. rozh. 2008, s. I-151.

[8] Věc C-559/07, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 2009, s. I-47.

[9] Článek 141 ES odpovídá současnému článku 157 SFEU.

[10] Rozsudek Soudního dvora ve věci Niemi, C-351/00, Recueil 2002, s. I-7007, bod 56.

[11] Úř. věst. 2002, C 244, s. 5. Toto sdělení bylo v roce 2012 nahrazeno novým sdělením. Zavedené změny však nemají na projednávanou věc vliv.

[12] Viz zejména věc 262/88 Barber [1990] Sb. rozh. I-1889, body 32 až 35.

[13] Viz poznámka pod čarou č. 6.

[14] Viz například rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 2944/2004/(GK)(OV)ID, bod 1.7 a jeho rozhodnutí o stížnosti 706/2007/(WP)BEH, bod 34.

[15] Viz odkazy v předchozí poznámce pod čarou.

[16] Viz rovněž rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 1480/2011/MHZ, bod 28, a stanovisko generálního advokáta Albera ve věci C-358/97, Komise v. Irsko, Sb. rozh. 2000, s. I-6301, bod 83.

[17] Viz rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 1480/2011/MHZ, body 36 a 37.

[18] Viz rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 706/2007/(WP)BEH, body 39 a 40.