ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Příslušné vnitrostátní evropské spotřebitelské centrum (NECC) je součástí sítě evropských spotřebitelských center. Jeho specifickým cílem je informovat spotřebitele v příslušné zemi o jejich právech a poskytovat pomoc v přeshraničních otázkách, včetně sporů. NECC je dotován příslušnou národní vládou a Komisí. V roce 2005 měla dvě křesla: jeden sdílený s národním hostitelským orgánem v jednom městě; a druhý, který byl nezávislý na hostitelském orgánu, v hlavním městě země.

2. Stěžovatelem je nezisková organizace spotřebitelů. V roce 2005 byl národním hostitelským orgánem NECC, což znamenalo, že NECC poskytl některé služby v oblasti řízení zaměstnanců a účetnictví (dále jen "projekt NECC"). Tyto služby byly kryty grantem, který stěžovateli poskytla Komise na základě grantové dohody č. X ze dne Y. prosince 2004.  Grantová dohoda platila od 1. ledna do 31. prosince 2005 a mohla být obnovena.

3. Ve dnech 31. listopadu a 1. prosince 2005 provedla Komise naléhavý audit ad hoc týkající se výdajů/řízení výše uvedeného grantu v prostorách stěžovatele a NECC v jednom městě, jakož i v prostorách NECC v hlavním městě. Dva ze čtyř auditorů byli úředníci Komise zabývající se sítí evropských spotřebitelských center. Audit byl zahájen na základě stížnosti tehdejšího ředitele NECC (paní A.[1]), který byl v té době rovněž zaměstnancem stěžovatele.

4. Dne 20. prosince 2005 informovala Komise dopisem příslušné vnitrostátní orgány o předběžných výsledcích auditu a dospěla k závěru, že stěžovatel již nemůže být hostitelským orgánem NECC. Požádala proto příslušné vnitrostátní orgány, aby k plnění tohoto úkolu určily jiný subjekt.

5. Příslušné vnitrostátní ministerstvo následně stěžovatele informovalo o výše uvedeném rozhodnutí Komise nahradit jej jako hostitelský orgán.

6. Dne 6. února 2006 zaslala Komise stěžovateli závěrečnou zprávu o auditu a požádala jej o připomínky [2]. Podle zprávy se mělo za to, že stěžovatel porušil podmínky grantové dohody tím, že požadoval a) způsobilost výdajů, které nelze považovat za "způsobilé", a b) vyplacení částek, které nebyly splatné.

7. Dne 15. března 2006 zaslal stěžovatel Komisi své připomínky. Rovněž zaslala své závěrečné a technické zprávy o provádění projektu NECC, na který se grant vztahuje.

8. Dne 29. března 2006 požádala Komise stěžovatele, aby co nejdříve objasnil některé konkrétní body týkající se technické zprávy. Stěžovatel tak učinil.

9. Dne 13. června 2006 poté, co stěžovatel zaslal svá vysvětlení, jej Komise informovala, že: a) na základě zjištění auditorů se rozhodla pozastavit platbu představující zůstatek grantové dohody; b) musel provést další kontroly, aby zjistil přesnou výši finančního nároku stěžovatele; a c) informuje stěžovatele o výsledcích svých kontrol.  Stěžovatel v odpovědi požádal o částečnou platbu částek splatných podle grantové dohody, které auditoři nezpochybnili. Komise odmítla.

10. Ve dnech 4. a 5. října 2006 provedl OLAF inspekci v prostorách stěžovatele.

11. V lednu 2007 se stěžovatel obrátil na evropského veřejného ochránce práv.

PŘEDMĚT DOTAZU

12. V průběhu šetření si stěžovatel s Komisí vyměnil několik dopisů [3] týkajících se otázek, jichž se šetření týká. Veřejná ochránkyně práv vzala tuto korespondenci ve svém šetření v úvahu.

13. Stěžovatel ve své původní stížnosti uvedl těchto sedm tvrzení:

(1) Komise nezajistila stěžovateli právo na obhajobu a porušila zásadu řádné správy tím, že před formálním ukončením auditu a před tím, než stěžovatele požádala, aby se k závěrům auditu vyjádřil, informovala příslušné vnitrostátní orgány, že stěžovatel již nemůže být hostitelským orgánem NECC.

2) Komise uvedla nedostatečné důvody pro pozastavení platby představující zůstatek grantu (dále jen "platba");

(3) Komise nejednala jednotně, když žádala stěžovatele o objasnění jeho zprávy (na níž platba závisela), a následně jej informovala, že na základě výsledků auditu, které byly provedeny několik měsíců před žádostí o objasnění, nemohla být platba provedena;

(4) Komise ji neinformovala o konečném posouzení jejího spisu, přestože učinila prohlášení, že tak učiní;

(5) Komise jednala netransparentně, když svěřila odpovědnost za audit úředníkovi, který měl privilegovaný vztah s autorem obvinění proti stěžovateli;

(6) Komise zneužila své pravomoci tím, že umožnila úředníkovi sdělit obsah dopisu Komise příslušným vnitrostátním orgánům osobě, která vznesla obvinění proti stěžovateli, a

(7) Vzhledem k výše uvedenému privilegovanému vztahu mezi úředníkem provádějícím audit a osobou, která vznesla obvinění proti stěžovateli, nebyly výsledky auditu objektivní.

14. Ve své původní stížnosti stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise by měla: a) stáhnout výsledky auditu; b) vyplatit stěžovateli zůstatek platby vyplývající z grantu, včetně úroků z prodlení vypočtených od 6. května 2006; a c) obnovit postavení stěžovatele jako hostitelského orgánu NECC.

15. Kromě toho se stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise ze dne 30. ledna 2008 dovolával finanční a morální újmy a požádal o odškodnění. Vzhledem k tomu, že ve svém dopise zaslaném přímo Komisi dne 29. ledna 2008 se stěžovatel obrátil na Komisi ohledně výše uvedených škod a Komise na tento dopis odpověděla dne 25. února 2008, veřejný ochránce práv se rozhodl zabývat se těmito dodatečnými nároky v tomto rozhodnutí.

16. V průběhu šetření zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv řadu dopisů, které si vyměnil s úřadem OLAF a které se v podstatě týkaly a) výsledků vyšetřování úřadu OLAF týkajícího se výkonnosti stěžovatele podle grantové dohody a b) přístupu k dokumentům. Vzhledem k tomu, že se toto šetření týká pouze stížnosti proti Komisi, a nikoli proti úřadu OLAF, veřejný ochránce práv výše uvedené dokumenty nevzal v úvahu. Stěžovatel má však i nadále možnost předložit veřejnému ochránci práv samostatnou stížnost na úřad OLAF poté, co k ní učinil příslušné předchozí administrativní kroky.

Šetření

17. Dne 20. února 2007 zaslal veřejný ochránce práv stížnost Komisi k vyjádření stanoviska. Dne 31. května 2007 požádala Komise o prodloužení lhůty pro odpověď. Dne 20. září 2007 předložila Komise stanovisko v angličtině a dne 15. října 2007 jeho překlad do francouzštiny. Překlad byl předán stěžovateli k vyjádření, které zaslal dne 30. ledna 2008.

18. Dne 10. července 2008 zaslal veřejný ochránce práv Komisi návrh smírného řešení v angličtině a kopii tohoto návrhu stěžovateli. Dne 1. srpna 2008 zaslal veřejný ochránce práv stěžovateli překlad návrhu do francouzštiny. Poté, co Komise požádala o tři prodloužení lhůty pro předložení odpovědi na návrh veřejného ochránce práv, zaslala dne 4. prosince 2008 svou odpověď v angličtině. Dne 21. ledna 2009 zaslala francouzský překlad této odpovědi, který byl předán stížnosti k vyjádření. Dne 25. března 2009 zaslal stěžovatel své připomínky.

Analýza a závěry ombudsmana (část I a část II)

Část I

Tvrzení a tvrzení, k nimž veřejný ochránce práv předložil dva návrhy na smírné řešení

A. Údajné nezajištění práva stěžovatele na obhajobu, porušení zásady řádné správy a zneužití pravomoci (první a šesté tvrzení).

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

19. Stěžovatel tvrdil, že Komise nezajistila právo stěžovatele na obhajobu a porušila zásadu řádné správy, když před formálním ukončením auditu a před tím, než stěžovatele požádala, aby se vyjádřil k výsledkům auditu, informovala příslušné vnitrostátní orgány, že stěžovatel již nemůže být hostitelským orgánem NECC (první tvrzení).

20 Na podporu tohoto tvrzení stěžovatel tvrdil, že dne 20. prosince 2005 Komise: a) informovalo příslušné vnitrostátní ministerstvo dopisem (dále jen "dopis"), že výsledky auditu jsou vůči stěžovateli kritické; a b) potvrdil, že stěžovatel již nemůže být hostitelským orgánem. Teprve dne 7. února 2006 však Komise informovala stěžovatele o výsledcích auditu a požádala jej o připomínky k nim, které stěžovatel zaslal dne 15. března 2006.

21. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise zneužila své pravomoci tím, že jednomu ze svých úředníků umožnila sdělit obsah dopisu paní A., osobě, která podala Komisi obvinění proti stěžovateli, což vedlo k dotčenému auditu (šesté tvrzení).

22. Na podporu šestého tvrzení stěžovatel předložil kopii e-mailu ze dne 19. prosince 2005, který paní A. zaslala třetí osobě. V tomto e-mailu paní A. odkázala na část dopisu. Uvedla přitom, že Komise prohlásila, že si již nepřeje spolupracovat se stěžovatelem jako hostitelským orgánem. Požádala proto příslušné vnitrostátní ministerstvo, aby určilo nový hostitelský orgán. Kromě toho uvedla, že dotčený úředník ji o dopisu informoval během telefonického rozhovoru téhož dne, tj. 19. prosince 2005.

23. Ve svém stanovisku ke stížnosti Komise uvedla, že „kvůli časovým omezením finančního harmonogramu Komise a aby financování na rok 2006 nebylo zpožděno potřebou najít jiný hostitelský subjekt v dohodě s příslušnou vnitrostátní vládou, je nezbytné, aby byly příslušné vnitrostátní orgány informovány o výhradách Komise týkajících se [stěžovatelovy] způsobilosti do konce roku“.

Z tohoto důvodu Komise zaslala dopis příslušným vnitrostátním orgánům dne 20. prosince 2005.

24. Komise dodala, že je zásadní nedovolit, aby problémy, které měla s jedním ze svých příjemců, bránily účinnosti jejích opatření ke zvýšení ochrany spotřebitele prostřednictvím NECC. Aby tedy nepřerušil financování NECC, měl: a) posoudila řádné provádění grantové dohody; a b) po dohodě s příslušnými vnitrostátními orgány usilovala o novou hostitelskou strukturu pro NECC.

25. Komise dospěla k závěru, že stěžovatel může hájit svá práva, protože měl možnost se ke zjištěním auditu písemně vyjádřit. Tyto připomínky byly zohledněny při rozhodování o platbě zůstatku za rok 2005.

26. Pokud jde o informace, které úředník Komise poskytl paní A. během telefonického rozhovoru, Komise zdůraznila, že: a) zveřejnění bylo v souladu s "běžnými zásadami otevřenosti"a nebyly zveřejněny žádné důvěrné informace; b) "paní A. byla příslušnými vnitrostátními orgány označena za budoucí vedoucí NECC v rámci nového hostitelského subjektu a zahájila přípravné práce, aby se této funkce ujala", a proto jí telefonát "umožnil pouze potvrdit, že Komise skutečně vyjádřila přání mít jiný hostitelský subjekt"; a c) dotčené zveřejnění neovlivnilo stanovisko stěžovatele.

Předběžné posouzení veřejné ochránkyně práv, které vedlo k návrhu smírného řešení

27. Veřejný ochránce práv nejprve konstatoval, že ve dnech 30. listopadu a 1. prosince 2005 provedla Komise interní audit v prostorách stěžovatele v jednom městě a v prostorách NECC v hlavním městě, aby ověřila tvrzení, která proti stěžovateli vznesla tehdejší ředitelka NECC paní A.

28. Stěžovatel se však o konečných závěrech auditorů dozvěděl až v únoru 2006, kdy mu byla zaslána zpráva o auditu s výzvou k předložení připomínek.

29. Z toho vyplývá, že Komise mohla v dopise odkázat pouze na předběžné závěry auditorů, když uvedla, že na základě těchto závěrů již stěžovatel nemůže být nadále hostitelským orgánem NECC, a že příslušné vnitrostátní orgány by proto měly určit jiný subjekt, který bude hostitelem NECC. Komise dokonce ve svém stanovisku zastávala názor, že „předběžné závěry auditu ... potvrdily rozhodnutí útvarů Komise požádat příslušné vnitrostátní orgány o určení nového hostitelského orgánu namísto stěžovatele“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

30. Nelze vyloučit, že konečné závěry se mohly lišit od předběžných závěrů. Proto není nerozumné mít za to, že předběžné závěry, na které Komise odkázala v dopise a ve svém stanovisku, mohly pouze ilustrovat podezření vůči stěžovateli. Skutečnost, že Komise vyjádřila takové podezření v dopise předtím, než auditoři formulovali své konečné závěry, mohla mít negativní důsledky pro individuální stanovisko stěžovatele. Veřejný ochránce práv v této souvislosti poznamenal, že stěžovatel poukázal na morální újmu, která mu v důsledku dopisu vznikla.

31. I kdyby veřejný ochránce práv po analýze závěrečné zprávy o auditu a dopisu [4] dospěl k závěru, že obsah dopisu se podstatně neliší od konečných závěrů zprávy o auditu, přesto se domníval, že stěžovatel neměl být předjímán před tím, než auditoři vydali svou závěrečnou zprávu. V tomto ohledu veřejný ochránce práv analogicky odkázal na judikaturu soudu Společenství v oblasti práva hospodářské soutěže [5], jakož i na nedávné stanovisko generálního advokáta ve spojených věcech C-55/07 a C-56/07 týkajících se sociální politiky. Výše uvedená judikatura a nedávné stanovisko v podstatě vyžadují, aby se stejné obecné zásady (včetně presumpce neviny) vztahovaly jak na trestní právo, tak na sankce prováděné správními orgány [6].

32. Veřejný ochránce práv byl proto znepokojen tím, že se Komise, opírajíc se pouze o předběžné závěry svých auditorů, již dne 20. prosince 2005 rozhodla zaslat příslušným vnitrostátním orgánům dopis, v němž se kategoricky uvádí, že stěžovatele nemůže v budoucnu přijmout jako hostitelský orgán pro NECC, a žádá tyto orgány, aby místo toho určily jiný hostitelský orgán.

33. Tvrzení Komise v jejím stanovisku, že auditní postup poskytl stěžovateli možnost vyjádřit se písemně ke zjištěním auditorů, není ve výše uvedené souvislosti relevantní, neboť Komise odkazovala na připomínky stěžovatele ke konečným zjištěním auditorů, které stěžovatel mohl předložit až po 6. únoru 2006. Před zasláním dopisu neměl stěžovatel možnost se v jakékoli formě, ať už písemné či ústní, hájit.

34. Zdá se, že Komise výše uvedené odůvodnila následujícími důvody.

Zaprvé mohla „sdělit své názory ohledně způsobilosti [stěžovatele] získat další finanční prostředky Společenství jako hostitelská organizace [N]ECC s příslušnými vnitrostátními orgány, které spolufinancují projekt společně s Komisí“.

Zadruhé musela naplánovat své rozpočtové výdaje na nadcházející rok 2006, a proto se musela do konce roku 2005 obrátit na příslušné vnitrostátní orgány, aby zajistila kontinuitu financování poskytnutého NECC. Zdá se tedy, že Komise odkazuje na zásadu řádného řízení.

35. Veřejný ochránce práv nemohl takové odůvodnění přijmout.

Pokud jde o první důvod Komise, Komise tvrdila, že její kategorické prohlášení v dopise, že v budoucnu nemůže přijmout stěžovatele jako hostitelský orgán pro NECC, a její žádost, aby tyto orgány místo toho určily jiný hostitelský orgán [7], znamenala pouze "sdílení [jeho] názorů". Veřejná ochránkyně práv nemohla souhlasit s výkladem Komise a zjistila, že její sdělení rozhodně znamená mnohem více než jen sdílet její názory.

36. Pokud jde o druhý důvod kasačního opravného prostředku Komise, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že takového cíle, bez ohledu na to, jak rozumný může být, nelze dosáhnout žádným zásahem do práva stěžovatele na obhajobu. Tato práva, která vyplývají z práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, představují základní právo, které je součástí obecných právních zásad, na nichž je Unie založena (čl. 6 odst. 1 a 2 SEU).

37. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívala, že zaslání dopisu Komisí před tím, než a) auditoři vydali své konečné závěry a b) před slyšením stěžovatele, by mohlo být případem nesprávného úředního postupu.

38. Veřejný ochránce práv navíc nemohl přijmout vysvětlení Komise týkající se telefonního hovoru mezi paní A. a úředníkem Komise. Zaprvé, v souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 35 výše, stěžovatel měl být prvním, kdo obdržel informace o rozhodnutí Komise, které ovlivnilo jeho postavení hostitelského orgánu. Nikdo jiný o tom neměl vědět. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že dotčený telefonní hovor by mohl představovat druhý případ nesprávného úředního postupu.

39. V tomto ohledu veřejný ochránce práv poznamenal, že stěžovatel ve svém dopise Komisi ze dne 29. ledna 2008 a ve svých připomínkách z následujícího dne požadoval morální a finanční újmu související s tímto tvrzením. Uvedla, že pokud by ji Komise informovala dříve o rozhodnutí nadále ji nepřijímat jako hostitelský subjekt, mohla by snížit své náklady vyplývající z uzavření NECC, které činily 43 000 eur. Ve své odpovědi ze dne 25. února 2008 Komise na výše uvedené škody neodkázala.

40. Stěžovatel však ve svých připomínkách nedoložil, jak při výpočtu svých ztrát dospěl k výše uvedené částce. Rovněž neposkytla žádné další vysvětlení týkající se uplatňované morální újmy.

41. Veřejný ochránce práv se nicméně domníval, že s ohledem na jeho předběžný závěr, že v tomto případě mohou v souvislosti s prvním a šestým tvrzením existovat dva případy nesprávného úředního postupu, by Komise a stěžovatel mohli spolupracovat na nalezení vhodných řešení v rámci svých přímých kontaktů a dohodnout se na přesné výši náhrady za údajné ztráty stěžovatele vyplývající z výše uvedených případů nesprávného úředního postupu. Veřejná ochránkyně práv proto předložila tento (první) návrh smírného řešení:

Komise by mohla zvážit vyplacení přiměřené náhrady stěžovateli za ztráty, o nichž tvrdí, že vyplývaly ze skutečnosti, že byla příliš pozdě informována o tom, že ji Komise od roku 2006 již nebude v budoucnu přijímat jako hostitelský orgán pro NECC.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho smírném návrhu řešení

42. Komise zopakovala, že právo stěžovatele na obhajobu bylo během procesu auditu dodrženo. Rovněž objasnila, že stěžovatel byl během auditu dotazován a že jeho připomínky byly zohledněny již v předběžných zjištěních auditorů. Stěžovatel měl navíc možnost předložit své připomínky ke konečným zjištěním auditorů, a to dne 15. března 2006. Posledně uvedené připomínky byly vzaty v úvahu při rozhodování o konečné platbě stěžovatele týkající se grantu na rok 2005.

43. Komise tvrdila, že před zasláním dopisu příslušným vnitrostátním orgánům nebylo nutné dát stěžovateli příležitost vyjádřit své stanovisko. Za prvé, dopis byl zaslán v souvislosti s dvoustrannými vztahy mezi Komisí a orgány členských států jako subjektem pro spolufinancování NECC. Členský stát sám rozhodne, koho určí jako vnitrostátní hostitelský orgán, a příslušné vnitrostátní orgány měly být informovány (i když na poslední chvíli roku 2005) o situaci stěžovatele, aby mohly rozhodnout o alternativním hostitelském orgánu pro rok 2006. Za druhé, příslušné vnitrostátní orgány si byly již před provedením auditu vědomy obtíží stěžovatele při řízení NECC a problému týkajícího se nezávislosti ředitele NECC.

44. Komise poukázala na to, že řádné finanční řízení vyžadovalo, aby pozastavila grant do doby, než bude znám výsledek auditu, jehož původní zjištění vyvolala obavy ohledně stěžovatele. Komise však připustila, že dopis nebyl vypracován dostatečně přesně, protože v něm nebylo vhodné naznačovat, že výše uvedené pozastavení je trvalé. Dopis měl odkazovat pouze na pozastavení v souvislosti s rokem 2006,

45. Pokud jde o telefonický rozhovor, Komise zdůraznila, že paní A. byla v té době již příslušnými vnitrostátními orgány označena jako budoucí vedoucí NECC v rámci nového hostitelského orgánu. Účelem telefonního hovoru bylo pouze získat potvrzení těchto informací. Komise však připustila, že by bylo lepší obrátit se na "osobu telefonující pro informaci"[8], pokud jde o volbu hostitelského orgánu, u příslušných vnitrostátních orgánů.

46. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považovala Komise za vhodné sdělit svůj výše uvedený postoj stěžovateli přímo v samostatném dopise ze dne 28. listopadu 2008 (jehož kopie byla přiložena k odpovědi Komise).

47. Pokud jde o první návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení, totiž že by stěžovateli mohla být vyplacena finanční náhrada, Komise odkázala na ustálenou judikaturu týkající se mimosmluvní odpovědnosti Společenství za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství přičitatelným orgánu nebo instituci Společenství v souladu s čl. 288 odst. 2 Smlouvy o ES. Podle této judikatury může Společenství vzniknout mimosmluvní odpovědnost, pokud jsou splněny všechny tyto tři podmínky: a) protiprávní jednání dotyčného orgánu (porušení právního předpisu musí být dostatečně závažné a toto ustanovení musí přiznávat práva jednotlivcům); b) prokázaná škoda a c) existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a dotčenou škodou. Jak uvedl veřejný ochránce práv, stěžovatel nepředložil důkazy o údajně vzniklé finanční a morální újmě. Kromě toho si měla být vzhledem ke svým kontaktům s příslušnými vnitrostátními orgány, které se uskutečnily před podáním žádosti o grant na rok 2006 a po něm (lhůta pro podání žádostí byla 21. října 2005 a žádné rozhodnutí nebylo přijato před 20. prosincem 2005), vědoma toho, že tyto orgány neměly v úmyslu určit ji jako hostitelský subjekt pro NECC v roce 2006.

48. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Komise odmítla stěžovateli vyplatit finanční náhradu. Rozhodl, že by nebylo v souladu se zásadou řádného finančního řízení poskytnout finanční náhradu stěžovateli, který věděl, že je vyšetřován z důvodu závažného špatného řízení. Toto špatné řízení bylo následně potvrzeno v konečných závěrech auditorů a úřadem OLAF.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho prvním návrhu smírného řešení

49. Veřejná ochránkyně práv je potěšena, že Komise ve svém stanovisku připustila své nedostatky v tomto případě a navíc v tomto ohledu zdvořile zaslala stěžovateli samostatný dopis.

50. Je však zmaten skutečností, že Komise připustila své nedostatky pouze z hlediska nespravedlivosti a v souvislosti s telefonickým rozhovorem s paní A. Zatímco jednání Komise, na které odkazuje druhé zjištění veřejného ochránce práv týkající se nesprávného úředního postupu v souvislosti s telefonickým rozhovorem (bod 38 výše), by mohlo být skutečně považováno za nespravedlivé vůči stěžovateli, první zjištění nesprávného úředního postupu týkající se dopisu se jasně týkalo porušení a) práva stěžovatele na obhajobu a b) zásady presumpce neviny stěžovatele v řízení, která vedla k potrestání stěžovatele.

51. Skutečnosti, že a) OLAF a auditoři potvrdili špatné finanční řízení stěžovatele po zaslání dopisu a že b) stěžovatel věděl, že byl v době odeslání dopisu vyšetřován, nezpochybňují právo stěžovatele na obhajobu a presumpci jeho neviny. Je nesporné, že ředitel stěžovatele byl v průběhu auditu vyslechnut auditory, stejně jako mnoho dalších, kteří pracovali na projektu NECC. V souvislosti s auditem však byl vyslyšen spíše jako "svědek" než "obviněný". Obhajobu stěžovatele mohl předložit až 15. března 2006 poté, co mu Komise poskytla konečné závěry auditorů.

52. Komise tím, že v dopise uvedla, že stěžovatel nemůže být v budoucnu přijat jako hostitelský orgán (tj. nikdy znovu), sankcionovala stěžovatele dříve, než se mohl bránit. Zdá se, že poslední slovo ohledně výběru hostitelského subjektu má Komise, a nikoli příslušné vnitrostátní orgány. Zdá se, že tomu tak je i v případě, že – jak uvedl stěžovatel ve svém posledním vyjádření – mu příslušné vnitrostátní orgány předloží pouze jednoho kandidáta. Pokud Komise v dopise oznámila, že kandidaturu stěžovatele již nelze přijmout jako hostitelský orgán, příslušné vnitrostátní orgány nemusely situaci stěžovatele vyjasňovat. To platí zejména s ohledem na odpověď Komise na návrh smírného řešení, z níž vyplynulo, že tyto orgány a) si byly vědomy problémů stěžovatele se špatným řízením před odesláním dopisu a b) neměly v úmyslu jmenovat stěžovatele v roce 2006 hostitelským orgánem.

53. A konečně skutečnost, že dopis byl zaslán příslušným vnitrostátním orgánům v souvislosti s jejich dvoustrannými vztahy s Komisí v rámci projektu NECC, nezbavuje stěžovatele jeho práva na obhajobu, neboť byl náhodou účastníkem tohoto vztahu.

54. S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv potvrzuje svá původní zjištění o nesprávném úředním postupu.

55. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel nepodložil svá tvrzení o finanční a morální újmě, jak uvedl veřejný ochránce práv ve svém návrhu smírného řešení. To však nevylučuje, že by tak mohla učinit, pokud by ji Komise kontaktovala. Zkušenosti veřejného ochránce práv ukazují, že nejúčinnějším způsobem řešení nároků na náhradu škody mohou být přímá jednání vedená příslušným orgánem se stěžovatelem. Veřejná ochránkyně práv proto vyzvala Komisi, aby tato tvrzení objasnila prostřednictvím svých přímých kontaktů se stěžovatelem a poté zvážila výši odškodnění. V tomto ohledu rovněž uvedl, že Komise by tak mohla prokázat přístup vstřícný k občanům.

56. Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad tím, že Komise nenavázala kontakt s ředitelem stěžovatele, aby se s ním dohodla na tom, jak by mohla napravit zjištěné případy nesprávného úředního postupu. S ohledem na odpovědi Komise předložené v průběhu šetření, a zejména na skutečnost, že Komise zdůraznila, že závěrečný audit dospěl k závěru, že v řízení NECC stěžovatelem existují nesrovnalosti a že OLAF tato zjištění potvrdil, nevidí veřejný ochránce práv žádné reálné vyhlídky na úspěšný výsledek návrhu doporučení ohledně odškodnění, které má být stěžovateli vyplaceno. Prodloužení jeho vyšetřování by proto bylo bezvýsledné. Z tohoto důvodu se rozhodl uzavřít tento aspekt případu níže uvedenými kritickými poznámkami.

B. Nárok na obnovení postavení stěžovatele jako hostitelského orgánu

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

57. Stěžovatel tvrdil, že by Komise měla obnovit svůj status hostitelského orgánu NECC.

58. Komise ve svém stanovisku uvedla, že se ukázalo, že stěžovatel má "nepřekonatelné"obtíže při zajišťování správného a finančně řádného provádění grantové dohody podepsané s Komisí. Zachování stěžovatele jako příjemce projektu NECC by proto bylo neopatrné a v rozporu s pravidly řádného řízení. Stěžovatel navíc neměl nárok ani legitimní očekávání, aby byl příslušnými vnitrostátními orgány označen za příjemce finančních prostředků Společenství pro rok 2006.

Předběžné posouzení veřejného ochránce práv, pokud jde o tvrzení, že je hostitelským orgánem, které vedlo k druhému návrhu smírného řešení

59. Podle stanoviska Komise a jejího dopisu stěžovateli ze dne 4. října 2007 úřad OLAF nezjistil žádný případ podvodu v činnostech stěžovatele. Shledala však nesprávné hospodaření s finančními prostředky Společenství v rozsahu, v němž činnosti stěžovatele nebyly z finančního a manažerského hlediska odlišeny od jeho činností jakožto hostitelského orgánu NECC. Veřejná ochránkyně práv v tomto ohledu vzala na vědomí argument stěžovatele, že to bylo způsobeno rozdílným výkladem, který zastávala ona sama a Komise, pokud jde o její vnitrostátní a přeshraniční úkoly jakožto hostitelského orgánu NECC.

60. S ohledem na výše uvedené se nezdá být přiměřené "zakázat"stěžovateli, aby v budoucnu znovu působil jako hostitelský orgán. Veřejná ochránkyně práv proto předložila tento další návrh smírného řešení:

Komise by mohla objasnit svůj postoj k možnosti, že se stěžovatel v budoucnu stane hostitelským orgánem.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho smírném návrhu řešení

61. Komise uvedla, že granty na pokrytí činností hostitelských subjektů se poskytují každoročně a výběr jejich příjemců není automatický. Žádosti o granty se posuzují s ohledem na každý jednotlivý případ. Každoročně se zasílají Komisi spolu s úředním dopisem dotčeného členského státu, kterým se určuje hostitelský orgán. Stěžovatel proto nemohl mít legitimní očekávání, že bude vybrán jako hostitelský orgán pro rok 2006, neboť byl hostitelským orgánem pro rok 2005.

62. Komise však nevyloučila, že stěžovatel může podat žádost o to, aby se v nadcházejících letech stal hostitelským orgánem.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu smírného řešení

63. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že Komise ve svém dopise stěžovateli ze dne 28. listopadu 2008 uvedla, že: a) příslušné vnitrostátní orgány mohou určit hostitelský orgán pro příští rok, včetně stěžovatele [9]; a b) poté posoudí individuální zásluhy každého kandidáta.

64. I kdyby, jak uvedl stěžovatel ve svých připomínkách k odpovědi Komise na smírné řešení, příslušné vnitrostátní orgány navrhly pouze jednoho kandidáta, lze mít za to, že výše uvedená prohlášení Komise naznačují, že stěžovateli nebude v budoucnu zakázáno stát se hostitelským orgánem NECC.

65. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise na tento aspekt tohoto případu odpověděla kladně, i když mohl být přesnější.

Část II

Zbývající tvrzení a nároky

C. Údajné nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o pozastavení platby (druhé tvrzení)

66. Stěžovatel tvrdil, že Komise neposkytla dostatečné důvody pro pozastavení platby představující zůstatek grantu.

67. Stěžovatel odkázal na dopis Komise zaslaný dne 13. června 2006, v němž Komise uvedla výsledky auditu jako důvod pro pozastavení platby. Stěžovatel uvedl, že Komise tak nemohla rozumně učinit, protože zpráva o auditu neobsahovala žádná doporučení, že by pozastavení mělo být provedeno [10].

68. Ve svém stanovisku Komise vysvětlila, že její rozhodnutí pozastavit dotčené platby bylo založeno na čl. II.16 odst. 2 grantové dohody. Uvedený článek stanoví, že „Komise může rovněž kdykoli pozastavit své platby, pokud se zjistí nebo se předpokládá, že příjemce porušil ustanovení dohody, zejména na základě auditů a kontrol stanovených v článku II.19.“

69. Komise dále odkázala na pátý bod článku II.19, který stanoví možnost, aby OLAF prováděl kontroly a inspekce na místě, a uvedla, že pozastavila dotyčnou platbu, "aby mohla zohlednit výsledky vyšetřování OLAF". Kromě toho měla Komise za to, že vzhledem k tomu, že její audit z listopadu/prosince 2005 vyvolal pochybnosti o tom, zda lze všechny náklady na zaměstnance, u nichž stěžovatel požadoval náhradu za rok 2005, považovat za způsobilé, bylo by v rozporu se zásadou řádného řízení nepozastavit platbu.

Posouzení veřejného ochránce práv

70. Veřejný ochránce práv si klade otázku, proč Komise odkázala na audit až 13. června 2006, když odůvodnila své rozhodnutí pozastavit dotyčnou platbu, pokud OLAF zahájil své vyšetřování již v březnu 2006. Podle Komise bylo toto šetření skutečně důvodem pozastavení. Jak správně uvedl stěžovatel, zdá se, že auditoři nezahrnuli do své závěrečné zprávy žádné doporučení v tomto smyslu.

71. Veřejný ochránce práv se nicméně domnívá, že Komise nejprve ve svém dalším dopise stěžovateli ze dne 3. dubna 2007 a poté ve svém stanovisku ke stížnosti, když odkázala na vyšetřování OLAF a na příslušná ustanovení grantové dohody, rozpracovala své odůvodnění svého rozhodnutí pozastavit dotyčnou platbu ze dne 13. června 2006. V důsledku toho není s ohledem na tento aspekt stížnosti nutné žádné další šetření.

D. Údajná nesoudržnost (třetí a čtvrté obvinění)

72. Stěžovatel tvrdil, že Komise nejednala konzistentně tím, že a) ji dne 29. března 2006 požádala o objasnění její závěrečné zprávy o činnostech NECC v roce 2005 pro účely konečné platby a b) poté ji informovala, že na základě výsledků auditu provedených několik měsíců před žádostí o objasnění nemohla být platba provedena (třetí tvrzení).

73. Stěžovatel v tomto ohledu připomněl, že Komise mu dne 6. února 2006 sdělila výsledky auditu, který byl proveden v listopadu/prosinci 2005. Následně Komise dne 29. března 2006 požádala stěžovatele, aby objasnil některé konkrétní body týkající se jeho závěrečné zprávy o provádění projektu NECC, na který se vztahuje grant, kterou mezitím zaslala Komisi. Komise tak již dne 29. března 2006 znala výsledky auditu. Stěžovatel si kladl otázku, proč, pokud tyto výsledky auditu tvořily základ pro rozhodnutí Komise o pozastavení platby, ho Komise požádala, aby zaslal vysvětlení, když dobře věděla, že platba nemohla být provedena.

74. Stěžovatel rovněž tvrdil, že jej Komise neinformovala o konečném posouzení jeho spisu, a to bez ohledu na prohlášení obsažená v jeho dopisech stěžovateli, že tak učiní (čtvrté tvrzení).

75. Stěžovatel dále odkázal na dopisy Komise ze dne 13. června 2006 a 8. srpna 2006, které obsahovaly následující prohlášení: „[w]e [bude] ... vás informovat o našem konečném posouzení během několika příštích týdnů“a „[w]e právě dokončuje posouzení vašeho spisu“. V tomto ohledu stěžovatel uvedl, že ke dni podání jeho stížnosti veřejnému ochránci práv nebyl informován o výsledku tohoto posouzení.

76. Pokud jde o třetí tvrzení, Komise ve svém stanovisku uvedla, že podle článku II.15.4 grantové dohody je oprávněna požádat příjemce o jakékoli další informace, které považuje za nezbytné pro schválení zprávy. Komise rovněž uvedla, že korespondence, na kterou odkazuje první tvrzení stěžovatele o nesouladu, měla ověřit, zda opatření, za něž stěžovatel tvrdil, že byla provedena platba, byla provedena v souladu s pracovním programem dohodnutým mezi stěžovatelem a Komisí. Komise dodala, že taková korespondence není známkou nesoudržnosti.

77. Pokud jde o čtvrté tvrzení, Komise tvrdila, že by nebylo vhodné poskytnout stěžovateli konečné posouzení jeho výkonnosti předtím, než se dozví o výsledcích probíhajících vyšetřování prováděných úřadem OLAF. Komise připomněla, že úřad OLAF ji informoval o ukončení vyšetřování dne 16. července 2007.

Posouzení veřejného ochránce práv

78. Článek II.15.4 grantu, na který Komise odkazuje, stanoví, že „[p]roplacení zůstatku, které nelze opakovat, se provádí po skončení akce na základě nákladů skutečně vynaložených příjemcem při provádění akce [...] příjemce předloží žádost o vyplacení zůstatku spolu s následujícími doklady [...] Po obdržení těchto dokumentů má Komise lhůtu stanovenou [i] v článku I.4, aby:-schválila závěrečnou zprávu o provádění akce:-požádala příjemce o podklady nebo jakékoli další informace, které považuje za nezbytné pro schválení zprávy;-zamítla zprávu a požádala o předložení nové zprávy...“

79. Dne 13. června 2006 se Komise rozhodla pozastavit platbu dlužného zůstatku. Proto i když byla platba pozastavena z důvodu vyšetřování úřadu OLAF (které bylo zahájeno v březnu 2006) a konečných výsledků auditu (které byly známy v únoru 2006), rozhodnutí o pozastavení v době podání žádosti o vysvětlení ještě nebylo přijato. Možnost vyplacení zůstatku tedy nebyla vyloučena.

80. Žádost o vysvětlení podaná v souladu s výše uvedeným článkem II.15.4 grantové dohody byla proto přiměřená a konzistentní. Platba zůstatku byla navíc nakonec provedena v říjnu 2007.

81. S ohledem na výše uvedené neshledává veřejný ochránce práv žádný případ nesprávného úředního postupu, pokud jde o třetí tvrzení.

82. V dopise ze dne 13. června 2006 Komise uvedla, že v příštích několika týdnech informuje stěžovatele o svém posouzení. V dopise ze dne 8. srpna 2006 uvedla, že takové posouzení se právě dokončuje . Veřejná ochránkyně práv s politováním konstatuje, že zatímco Komise činila výše uvedená prohlášení stěžovateli, odkazovala ve skutečnosti na vyšetřování úřadu OLAF, za jehož načasování Komise nenesla odpovědnost.

83. Veřejná ochránkyně práv však chápe názor Komise, že by nebylo vhodné poskytnout stěžovateli konečné posouzení jeho výkonnosti předtím, než se dozví o výsledcích probíhajících vyšetřování prováděných úřadem OLAF. Poznamenává, že poté, co OLAF informoval Komisi o výsledcích, Komise provedla platbu zůstatku stěžovateli.

84. S ohledem na výše uvedené neshledává veřejný ochránce práv v souvislosti se čtvrtým tvrzením žádný případ nesprávného úředního postupu.

E. Údajné nejednání transparentně (pátá a sedmá obvinění)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

85. Stěžovatel tvrdil, že Komise jednala netransparentně, když svěřila odpovědnost za provedení auditu úředníkovi, který měl privilegovaný vztah s paní A., autorkou obvinění proti stěžovateli (páté obvinění).

86. Stěžovatel rovněž tvrdil, že s ohledem na výše uvedený privilegovaný vztah nebyly výsledky auditu objektivní (sedmé tvrzení ).

87. Na podporu svých tvrzení stěžovatel tvrdil, že jiná příslušná vnitrostátní organizace (W) lobbuje u příslušné vnitrostátní správy a Komise s cílem prokázat, že W, a nikoli stěžovatel, má lepší předpoklady k tomu, aby byl hostitelským orgánem NECC. Podle stěžovatelky se autorka obvinění proti stěžovatelce (paní A.) ve svých jednáních s Komisí mezitím stala novou ředitelkou NECC.

88. Komise ve svém stanovisku uvedla, že nemá žádný důvod se domnívat, že by mezi paní A. a některým z úředníků Komise zabývajících se dotčeným spisem mohl existovat privilegovaný vztah. Kontakty mezi místními řediteli evropských spotřebitelských center a úředníky Komise, kteří se těmito centry zabývají, byly běžnou praxí. Není tedy důvod se domnívat, že zařazení dvou úředníků z oddělení zabývajícího se sítí ESC mezi čtyři auditory vedlo ke zkreslenému auditu nebo ke zkreslené auditní zprávě.

Posouzení veřejného ochránce práv

89. Interní audit provedený Komisí byl, jak je uvedeno ve zprávě o auditu, „výjimečným“auditem a Útvar interního auditu Komise jej zjevně neprovedl.

90. Veřejná ochránkyně práv nicméně považuje za užitečné odkázat na etiku auditu vypracovanou (americkým) Institutem interních auditorů [11], na kterou sama Komise odkazuje ve svém Charte de Mission du Service d'audit interne [12].

„Etický kodex, pravidla chování, objektivita

2.1 [Interní auditoři] se nesmí podílet na žádné činnosti nebo vztahu, které by mohly narušit nebo by mohly narušit jejich objektivní hodnocení. Tato účast zahrnuje činnosti nebo vztahy, které mohou být v rozporu se zájmy organizace [podléhající jejich auditu].“

„[...] posouzení kvalifikace a dovedností interních auditorů a odborníků, kteří jsou k dispozici pro účast na vyšetřování, by mělo být provedeno s cílem zajistit, aby zakázky prováděly osoby s odpovídajícími typy a úrovněmi technických odborných znalostí. To by mělo zahrnovat ujištění o takových záležitostech, jako jsou profesní osvědčení, licence, pověst a skutečnost, že neexistuje žádný vztah k vyšetřovaným osobám ani k žádnému ze zaměstnanců nebo vedení organizace.

Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že podtržená citace uvádí „žádný“vztah.

91. S ohledem na výše uvedené není nepřiměřené mít pochybnosti o tom, zda může být audit transparentní, pokud existuje vztah mezi dotčenými auditory a zaměstnancem, který byl propuštěn z organizace, která je předmětem auditu. Toto zjištění platí i v případě, že se jedná pouze o profesionální vztah. Důkazy shromážděné v rámci tohoto šetření neodhalily, že by dotčení auditoři nebyli objektivní. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že podle Komise dospěl úřad OLAF po šetření stěžovatele v podstatě ke stejným závěrům jako interní auditoři Komise.

92. Veřejný ochránce práv se proto nedomnívá, že v souvislosti s tímto aspektem stížnosti jsou nutná další šetření.

F. K návrhovým žádáním, aby Komise a) stáhla výsledky auditu a b) vyplatila zůstatek

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

93. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla: a) stáhnout výsledky auditu; a b) zaplatit mu zůstatek platby vyplývající z grantu, včetně úroků z prodlení vypočtených od 6. května 2006.

94. V odpovědi na tato tvrzení Komise odkázala na výsledky vyšetřování úřadu OLAF a znovu uvedla, že úřad OLAF závěry auditorů potvrdil. Ve svých připomínkách ke zprávě o auditu stěžovatel nezpochybnil hlavní zjištění auditorů, že měl problémy s „plným a správným“ prosazováním ustanovení článku 1.10.98 grantové dohody. Uvedený článek stanoví, že „[...] ředitel účinně řídí centrum [NECC] tím, že přebírá celkovou odpovědnost za správu, finance a politiku.“Nezávislost ředitele NECC je klíčovým prvkem společné akce, neboť přispívá ke zviditelnění akce tím, že rozlišuje mezi činnostmi ECC a činnostmi hostitelské struktury.

95. Ve svých připomínkách ke stanovisku stěžovatel informoval veřejnou ochránkyni práv, že Komise provedla platbu zůstatku. Ve svém dopise Komisi ze dne 29. ledna 2008, jehož kopii stěžovatel připojil ke svým připomínkám, však stěžovatel trval na tom, že finanční výpočty Komise byly založeny pouze na podáních paní A. V tomto ohledu rovněž předložil některé finanční návrhy a požadoval úroky „za zpoždění“ při platbě zůstatku.

Posouzení veřejného ochránce práv, pokud jde o tvrzení, že výsledky auditu byly staženy

96. Veřejný ochránce práv nejprve poukazuje na to, že podle Komise úřad OLAF potvrdil zjištění auditorů. Navíc, i kdyby taková zjištění vycházela z tvrzení paní A., nutně by to neznamenalo, že jsou nesprávná. Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodě 91 výše, stěžovateli se nepodařilo prokázat, že tato zjištění nebyla objektivní. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že tomuto tvrzení nelze vyhovět.

Posouzení veřejné ochránkyně práv, pokud jde o žádost o platbu zůstatku a úroky

97. Podle stěžovatele provedla Komise platbu zůstatku v průběhu tohoto šetření.

98. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 25. února 2008 Komise uvedla, že její finanční služby stále přezkoumají platbu pro stěžovatele týkající se jejího bulletinu.

99. Kromě toho, jak uvedla Komise ve svém stanovisku a ve svých dopisech stěžovateli ze dne 15. června 2007 a 25. února 2008, pozastavení této platby bylo v souhrnu způsobeno skutečností, že a) OLAF zahájil vyšetřování a b) pozastavení nabylo účinku před uplynutím lhůty pro platbu. Jako takový byl v souladu s grantovou dohodou.

100. Veřejná ochránkyně práv z tvrzení stěžovatele vyvozuje, že pozastavení považuje za opožděnou platbu.

101. Jak je uvedeno v článku I.4.3, na který Komise odkázala,„[]Komise může pozastavit platební lhůtu [představující zůstatek grantu] postupem podle článku II.16.2.“

Jak je uvedeno v článku II.16.2, na který Komise rovněž odkázala,„Komise může [...] kdykoli pozastavit své platby [...] na základě auditů a kontrol [...]. Zbývající platební lhůta začíná znovu běžet ... na konci období pozastavení oznámeného Komisí.“

Jak je uvedeno v článku II.16.3, „pozastavení platby ze strany Komise nelze považovat za opožděnou platbu“.

102. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že ve svých připomínkách ke stanovisku stěžovatel zřejmě nezpochybnil: a) pozastavení platby zůstatku ze strany Komise do doby, než budou k dispozici výsledky vyšetřování úřadu OLAF, nebylo v rozporu s grantovou dohodou; nebo b) že Komise pozastavila tuto platbu ve lhůtě 45 dnů stanovené v grantové dohodě pro schválení nebo zamítnutí závěrečné zprávy stěžovatele o technickém provádění. Zdá se, že tato lhůta začala znovu běžet poté, co žadatel předložil dodatečné vysvětlení [13] v reakci na žádost Komise ze dne 29. března 2006.

103. Stěžovatel zřejmě tvrdil, že pozastavení platby zůstatku nemohlo nabýt účinku, protože jej Komise o pozastavení neinformovala doporučeným dopisem s dodejkou, což měla v souladu s čl. II.16.2 třetím pododstavcem grantové dohody učinit.

104. Pokud jde o výše uvedený argument stěžovatele, veřejný ochránce práv konstatuje, že dne 13. července 2006 zaslala Komise stěžovateli informace týkající se pozastavení, avšak nikoli doporučeným dopisem. Téhož dne žadatel ve svém dalším dopise Komisi potvrdil, že tyto informace obdržel.

105. Požadavek používat doporučený dopis s potvrzením o přijetí má poskytnout jistotu a jasnost, pokud jde o okamžik, kdy rozhodnutí Komise o pozastavení platby nabude účinku, a okamžik, kdy stěžovatel obdrží takové oznámení. V tomto případě stěžovatel potvrdil přijetí dopisu téhož dne. Zdá se proto, že tento argument stěžovatele není platný.

106. S ohledem na svá výše uvedená zjištění se veřejný ochránce práv domnívá, že v souvislosti s tímto tvrzením není nutné žádné další šetření. Stěžovatel se však může obrátit na Komisi, pokud jde o její přezkum platby stěžovateli týkající se bulletinu.

ZÁVĚRY

Pokud jde o druhé, páté a sedmé tvrzení a návrh na stažení výsledků auditu, nejsou žádná další šetření odůvodněná.

Pokud jde o třetí a čtvrté tvrzení, nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup. Žádosti o platbu zůstatku nelze vyhovět.

Pokud jde o první tvrzení, je třeba uvést následující kritickou poznámku:

Při zasílání dopisu příslušným vnitrostátním orgánům Komise odkázala na předběžné závěry auditorů a na jejich základě tyto orgány požádala, aby pro rok 2006 určily jiný hostitelský subjekt. Rovněž uvedla, že stěžovatel nemůže být v budoucnu hostitelským orgánem. Stěžovatel se mohl hájit až poté, co mu byly o dva měsíce později zaslány konečné závěry auditorů. Za těchto okolností Komise nedodržela právo stěžovatele na obhajobu a zásadu presumpce neviny. Jednalo se o první případ nesprávného úředního postupu.

Pokud jde o šesté tvrzení, je třeba uvést následující kritickou poznámku:

Komise tím, že paní A. informovala o obsahu výše uvedeného dopisu ještě předtím, než se o něm dozvěděl jejich adresát a stěžovatel, nejednala spravedlivě. Jednalo se o druhý případ nesprávného úředního postupu.

Pokud jde o tvrzení týkající se budoucího postavení stěžovatele jako hostitelského orgánu, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise na smírné řešení v tomto ohledu odpověděla kladně.

Stěžovatel a předseda Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 19. května 2009.

---

[1] Stěžovatel odkázal na jmenovanou osobu, která byla v té době ředitelem NEEC a bývalým zaměstnancem stěžovatele. V zájmu důslednosti bude tato osoba v celém tomto rozhodnutí označována jako "paní A".

[2] Stěžovatel ke své stížnosti připojil kopii zprávy o auditu.

[3] Dopisy ze dne 20. března, 3. a 4. dubna, 15. května a 4. října 2007 a 29. ledna a 25. února 2008.

[4] V tomto dopise Komise mimo jiné uvedla, že audit prokázal, že v rozporu s podmínkami grantové dohody ředitel stěžovatele řídil veškeré finanční a personální záležitosti NECC. Komise proto shledala, že paní A. nemohla vykonávat funkci ředitelky NEEC. V témže dopise Komise rovněž uvedla, že řada zaměstnanců NECC ve skutečnosti pracovala pro stěžovatele, i když jim NECC platil. Řízení lidských zdrojů stěžovatele bylo navíc takové, že zaměstnanci nebyli schopni jasně určit, pro kterou organizaci skutečně pracovali. To bylo obzvláště důležité, protože 80 % nákladů projektu NECC souviselo s výdaji na zaměstnance. Kromě toho byly s pomocí grantových prostředků zveřejněny vlastní brožury stěžovatele, přestože tyto prostředky byly určeny pouze pro publikace NECC. Kromě toho byly výdaje NECC zaúčtovány do účtů stěžovatele a nebyly odděleny. Komise proto uvedla, že stěžovatel již nemůže být nadále hostitelským orgánem NECC. Požádala proto příslušné vnitrostátní orgány, aby určily jiný subjekt, který bude hostitelem NECC.

[5] Věc T-36/05, Coats Holdings a Coats v. Komise, Sb. rozh. 2007, s. II-110, bod 70.

[6] Viz stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera ve spojených věcech Michaeler, C-55/07 a C-56/07, přednesené dne 24. ledna 2008, dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 56. Rozsudek soudu v těchto spojených věcech byl vydán dne 24. dubna 2008.

[7] "... la Commission ne peut plus accepter [stěžovatel] comme structure hôte pour le CEC [národní] à l´avenir et je vous serais reconnaissante de bien vouloir nous communiquer une structure hôte alternative dans les meilleurs délais".

[8] Veřejný ochránce práv chápe tento výraz jako odkaz na paní A.

[9] "Závěrem, je voudrais qu'il soit bien clair que les autorités [národní], dans un prochain appel à propositions, sont entièrement libres de nommer l' association de choix, y compris la vôtre, comme structure d'accueil en W. Le moment venu, la Commission évaluera les mérites de chaque candidature."

[10] Příslušná část tohoto dopisu je následující: „... Komise pozastavuje platbu představující zůstatek grantové dohody... podle článku II.16.2.

Domníváme se, že musíme provést další kontroly, abychom zjistili přesnou výši finančních nároků vyplývajících z grantové dohody... na základě informací a zjištění, které jsou v současné době k dispozici.

Zejména musíme vzít v úvahu zjištění auditu provedeného ve dnech 31. listopadu a 1. prosince 2005, na jehož základě se má za to, že [stěžovatel] jako příjemce porušil podmínky grantové dohody [...] tím, že se domáhal způsobilosti výdajů, které nelze považovat za způsobilé, a požadoval neoprávněně vyplacené částky.

Odhadujeme [sic], že kontroly ukončíme a během několika příštích týdnů vám sdělíme naše konečné hodnocení.“

[11] Internetové stránky (amerického) institutu interních auditorů jsou k dispozici na adrese http://www.theiia.org.

[12] SEK(200)1801/2.

[13] Na základě dostupných důkazů není veřejný ochránce práv obeznámen s datem, kdy stěžovatel předložil toto vysvětlení.