ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Stěžovatelem je italské sdružení na ochranu životního prostředí Comitato Monte Oro. Dne 3. října 2002 podala stížnost Evropské komisi (stížnost 2002/5191) v souladu s článkem 226 Smlouvy o ES. Stížnost se týkala projektu silničního spojení mezi italskými městy Rovereto a Riva del Garda.

2. Stěžovatel ve své stížnosti Komisi tvrdil, že italské orgány v provincii Trento porušily směrnici 85/337/EHS [1] (dále jen "směrnice EIA"). Podle názoru stěžovatele uvedené orgány rozhodnutím ze dne 18. října 2000 schválily výstavbu obchvatu kolem Riva del Garda, aniž by provedly posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) podle čl. 4 odst. 2 směrnice EIA [2].

3. Obchvat Riva del Garda byl součástí prací zaměřených na zlepšení celkového silničního spojení mezi městy Rovereto a Riva del Garda. Tento celkový projekt se skládal ze tří samostatných sekcí. Úsek mezi městy Linfano a S. Giovanni byl předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, zatímco další dva úseky, včetně úseku s obchvatem Riva del Garda, nebyly předmětem posouzení vlivů na životní prostředí.

4. Dne 28. ledna 2004 Komise informovala stěžovatele o svém záměru případ uzavřít a poskytla mu jeden měsíc na předložení případných připomínek. Vzhledem k rozsáhlým informacím, které stěžovatel následně zaslal dne 27. února 2004, informovala Komise stěžovatele, že pozastaví své rozhodnutí případ uzavřít, dokud nevyhodnotí všechny nové důkazy.

5. Dne 7. října 2004 Komise případ uzavřela s odůvodněním, že Itálie neporušila právo Společenství.

6. Dne 3. února 2005 zaslal stěžovatel Komisi další dopis, v němž zopakoval své tvrzení, že italské orgány porušily směrnici EIA, pokud jde o výstavbu obchvatu Riva del Garda.

7. Ve své odpovědi ze dne 22. března 2005 Komise uvedla, že stěžovatel nepředložil žádné nové "prvky", které by odůvodňovaly znovuotevření případu.

8. Dne 10. května 2005 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

PŘEDMĚT DOTAZU

9. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření těchto tvrzení.

i) Komise neprávem uzavřela věc 2002/5191, jelikož své rozhodnutí o dopadu záměru na životní prostředí založila pouze na posouzení jeho životaschopnosti, které však bylo provedeno po schválení záměru, čímž porušila čl. 2 odst. 1 směrnice EIA.

ii) Komise se řádně nezabývala dopisem stěžovatele Komisi ze dne 3. února 2005.

10. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se tvrzení, že by Komise měla přehodnotit své rozhodnutí týkající se stížnosti podané stěžovatelem.

Šetření

11. Po obdržení stížnosti dne 26. května 2005 zahájil veřejný ochránce práv dne 13. července 2005 šetření. Komise zaslala své stanovisko dne 25. listopadu 2005, které veřejný ochránce práv předal stěžovateli s výzvou k předložení připomínek. Stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv své první připomínky dne 13. ledna 2006 a další připomínky dne 26. srpna 2006.

Ombudsmanova analýza a závěry

A. Úvodní poznámky

12. Tato stížnost se týká způsobu, jakým Komise vyřizuje stížnost, která jí byla předložena proti členskému státu pro údajné porušení práva Společenství. Komise má při výkonu své úlohy strážkyně Smlouvy povinnost zajistit, aby vnitrostátní orgány dodržovaly právo Společenství. V této souvislosti může zahájit a vést řízení o nesplnění povinnosti proti členskému státu podle článku 226 Smlouvy o ES.

13. Účelem řízení podle článku 226 je poskytnout Komisi prostředky k zajištění toho, aby členské státy dodržovaly právo Společenství v případě, že se Komise domnívá, že došlo k porušení práva Společenství.

14. Jak zdůraznila Komise ve svém stanovisku a veřejný ochránce práv ve svých předchozích rozhodnutích [3], judikatura Evropského soudního dvora stanovila, že Komise má diskreční pravomoci podle článku 226 Smlouvy o ES [4]. Tato diskreční pravomoc vylučuje právo jednotlivců i) požadovat, aby Komise zaujala určité stanovisko, a ii) podat žalobu proti Komisi z důvodu odmítnutí jednat v konkrétním případě.

15. Nicméně vzhledem k tomu, že diskreční pravomoc není totožná s pravomocí svévolnou, musí Komise při výkonu své diskreční pravomoci jednat v mezích své zákonné pravomoci.

16. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv z roku 2002 (dále jen "sdělení")[5] stanoví procesní rámec, kterým by se Komise měla řídit, pokud jde o stížnosti týkající se způsobu uplatňování článku 226. Sdělení zejména vyžaduje, aby Komise informovala stěžovatele o svém záměru navrhnout, aby v souvislosti se stížností podle článku 226 nebyla přijata žádná další opatření, a aby uvedla důvody, na jejichž základě navrhuje případ uzavřít.

17. Šetření veřejné ochránkyně práv se v této souvislosti omezují na prošetření toho, zda Komise při vyřizování stížnosti podle článku 226 jednala v souladu s pravidly a zásadami, které jsou pro ni závazné, v mezích své pravomoci a zda stěžovateli poskytla přiměřenou odpověď na jeho stížnost, včetně odůvodnění svého rozhodnutí.

18. Vzhledem k tomu, že obě tvrzení spolu úzce souvisejí, veřejný ochránce práv se domnívá, že je vhodné se jimi zabývat společně.

A. Tvrzení stěžovatele, že Komise neoprávněně uzavřela případ 2002/5191 a řádně se nezabývala dopisem stěžovatele ze dne 3. února 2005

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv stěžovatelem

19. Použitelné vnitrostátní právní předpisy stanoví, že na všechny provinční a státní silnice by se mělo vztahovat posouzení vlivů na životní prostředí, pokud délka silnice přesahuje minimální prahovou hodnotu 3,5 km [6]. Kromě toho by projekty týkající se venkovských silnic, které nebyly podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí, měly (alespoň) podléhat „prověření“, pokud délka navrhované silnice přesahuje 1,5 km [7].

20. Podle příslušných provinčních právních předpisů [8] mělo být provedeno posouzení vlivů na životní prostředí v souvislosti s obchvatem Riva del Garda, protože překračoval prahovou hodnotu 3,5 km. Stěžovatel tvrdil, že tento názor potvrzuje dokument vypracovaný společností SWS Engineering s názvem "Netechnické shrnutí posouzení vlivů na životní prostředí týkající se oddílu Linfano-S. Giovanni". Shrnutí tohoto dokumentu uvádělo, že:

„[T]zkoumaná silnice musí být hodnocena i v případě, že je rozdělena na úseky kratší než 3,5 km, protože čl. 2 odst. 6 zákona se vztahuje rovněž na projekty, které jsou sice rozděleny na různé úseky, ale fungují jako jednotný silniční systém a mají jím být (...)“[9].

21. Podle názoru stěžovatele byl obchvat Riva del Garda nepřiměřeně "rozdělen"na dva menší úseky, takže každý úsek, posuzovaný jednotlivě, by klesl pod prahovou hodnotu 3,5 km. Prvním úsekem byla nová silnice o délce 2,7 km. Druhý úsek, měřící 1,9 km, byla stávající silnice, která prošla řadou podstatných změn. Stěžovatel uvedl, že na základě judikatury musí členské státy poskytnout široký výklad pojmů „kumulace s jinými záměry“,„změny a rozšíření“a „přímé a nepřímé účinky“[10]. Tyto připomínky by se měly vztahovat i na velké projekty, které, i když jsou posuzovány jednotlivě pod prahovou hodnotou, mají významný dopad na životní prostředí, jsou-li posuzovány společně. S ohledem na to dospěl stěžovatel k závěru, že posouzení vlivů na životní prostředí je nezbytné, i když jednotlivé fáze záměru nedosahují vnitrostátních prahových hodnot nebo by mohly mít významný dopad na životní prostředí. Dopad dotčeného záměru na životní prostředí mohl být posouzen pouze posouzením vlivů na životní prostředí nebo zjišťovacím řízením. Stěžovatel tvrdil, že dokud celý projekt se všemi jeho silnicemi neprojde posouzením vlivů na životní prostředí ani screeningem, nelze vyloučit, že bude mít významný dopad na životní prostředí.

22. Pokud jde o posouzení obchvatu Riva del Garda, stěžovatel poukázal na to, že se omezuje na stručný odstavec obsažený v posouzení vlivů na životní prostředí pro úsek Lifano-S. Giovanni projektu. Odstavec zní následovně.

„(...) Obec Riva del Garda, ačkoli jí nekřižoval žádný z analyzovaných projektů, byla do navrhovaných silnic silně zapojena (...) Léto je další kritickou sezónou, zejména během prázdnin, kdy stávající silnice musí nést rekreační provoz vjíždějící a vyjíždějící ve směru Rovereto-Riva del Garda. To způsobuje obrovské dopravní zácpy podél silnice SS 240 od Nago a Torbole po Mori (...)“[11].

23. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že dotčené italské orgány nedodržely čl. 5 odst. 1 [12], článek 6 [13] a článek 9 [14] směrnice EIA.

Argumenty Komise

24. Směrnice EIA stanoví, že záměry, které spadají do seznamu obsaženého v příloze I, musí být podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí podle článků 5 až 10 směrnice EIA. Členské státy však musí buď případ od případu, nebo na základě prahových hodnot či kritérií určit, zda je u typů záměrů uvedených v příloze II nezbytné posouzení vlivů na životní prostředí.

25. Na podporu výše uvedeného Komise uvedla, že čl. 2 odst. 1 směrnice EIA stanoví, že:

„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku na povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto projekty jsou vymezeny v článku 4.“

Článek 4 odst. 1 stanoví:

„S výhradou čl. 2 odst. 3 podléhají záměry uvedené v příloze 1 posouzení v souladu s články 5 až 10.“

Článek 4 odst. 2 stanoví:

„S výhradou čl. 2 odst. 3 určí členské státy u projektů uvedených v příloze II prostřednictvím: a) přezkoumání každého jednotlivého případu nebo b) prahové hodnoty nebo kritéria stanovená členským státem, zda projekt podléhá posouzení v souladu s články 5 až 10. Členské státy se mohou rozhodnout, že použijí oba postupy uvedené v písmenech a) a b).“

26. V rámci stížnosti na protiprávní jednání podané dne 3. října 2002 si Komise vyžádala informace od italských orgánů dne 12. února 2003. Komise a italské orgány rovněž projednaly stížnost na schůzce v Římě dne 25. června 2003. Při této příležitosti italské orgány zdůraznily, že záměr byl zařazen do kategorie 10 písm. e) přílohy II [15] směrnice EIA a že nebyl podroben úplnému posouzení vlivů na životní prostředí, protože klesl pod prahovou hodnotu stanovenou pro tento typ záměru.

27. Vzhledem k tomu, že se přezkum provedený italskými orgány jevil jako přiměřený, informovala Komise dne 28. ledna 2004 stěžovatele o svém záměru uzavřít případ 2002/5191.

28. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předložil dne 27. února 2004 obsáhlé doplňující informace, rozhodla se Komise pozastavit svůj návrh na uzavření případu, dokud nevyhodnotí nové důkazy. V doplňujících připomínkách bylo uvedeno, že i) obchvat Riva del Garda byl ve skutečnosti součástí změny již existujícího silničního spojení mezi městy Rovereto a Riva del Garda a ii) celé silniční spojení mezi městy Rovereto a Riva del Garda spadalo do kategorie 13 první odrážky přílohy II směrnice EIA.

29. Dne 6. července 2004 italské orgány potvrdily, že obchvat Riva del Garda je součástí prací zaměřených na zlepšení celkového silničního spojení mezi městy Rovereto a Riva del Garda. Tento celkový projekt sestával ze tří jednotlivých oddílů, z nichž každý spadal do oblasti působnosti směrnice EIA. Úsek mezi městy Linfano a S. Giovanni byl podroben úplnému posouzení vlivů na životní prostředí, zatímco podle čl. 4 odst. 2 směrnice o posuzování vlivů na životní prostředí nebyly další dva úseky, včetně obchvatu Riva del Garda, podrobeny úplnému posouzení vlivů na životní prostředí. Italské orgány však potvrdily, že celkový záměr na změnu silničního spojení mezi městy Rovereto a Riva del Garda nebude mít významné nepříznivé účinky na životní prostředí. Posouzení vlivů na životní prostředí pro úsek Linfano-S. Giovanni ve skutečnosti prokázalo, že upravené spojení Rovereto-Riva del Garda by jako celek nemělo žádné významné nepříznivé účinky na životní prostředí. Naopak by to vedlo k dekongesci stávajících silnic, což by vedlo k celkovému zlepšení okolního prostředí.

30. Komise uvedla, že obchvat Riva del Garda byl považován za celý záměr spadající do kategorie 10 přílohy II směrnice EIA. I kdyby se však nejednalo o celý záměr, ale spíše o změnu silničního spojení mezi Roveretem a Riva del Garda spadajícího do kategorie 13 první odrážky přílohy II směrnice EIA, v každém případě se ukázalo, že italské orgány směrnici EIA použily správně. Existence významných nepříznivých vlivů celého záměru na životní prostředí byla totiž vyloučena. V tomto ohledu se články 5 až 10 směrnice EIA vztahují pouze na záměry definované v příloze I nebo na záměry definované v příloze II, u nichž výsledky prověřování naznačují nutnost provést posouzení vlivů na životní prostředí. V tomto případě tomu tak nebylo. Úplné posouzení vlivů na životní prostředí zahrnující aspekty uvedené ve výše zmíněném článku směrnice EIA proto nebylo nutné.

31. Dne 6. srpna 2004 Komise informovala stěžovatele o svém záměru uzavřít případ 2002/5191. Případ byl uzavřen dne 7. října 2004.

32. V dopise ze dne 22. března 2005 Komise v odpovědi na dopis stěžovatele ze dne 3. února 2005 uvedla, že posouzení vlivů na životní prostředí provedené na úseku Lifano - S. Giovanni potvrdilo, že záměr jako celek nemá žádné významné nepříznivé účinky na životní prostředí. I když byl obchvat Riva del Garda z formálního hlediska skutečně schválen před potvrzením neexistence významných nepříznivých vlivů na životní prostředí, italské orgány nakonec přijaly opatření nezbytná k dosažení souladu se směrnicí EIA. Jakékoli opatření Komise týkající se tohoto aspektu případu by proto bylo nevhodné (nenaplnilo by žádný užitečný účel). V tomto ohledu Komise zdůraznila, že účelem řízení o nesplnění povinnosti není postihovat členské státy pokaždé, když dojde k porušení práva Společenství, ale spíše zajistit, aby členské státy upravily své chování tak, aby bylo v souladu s právem Společenství.

33. Komise dále uvedla, že stěžovatel tím, že zpochybnil podstatu svého rozhodnutí v rámci řízení o nesplnění povinnosti 2002/5191, zpochybnil diskreční pravomoc orgánu rozhodnout, zda zahájit řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 Smlouvy o ES, či nikoli.

34. Komise zdůraznila, že stěžovatel byl neprodleně a pravidelně informován o všech rozhodnutích týkajících se jeho případu. Zdálo se však, že navzdory intenzivní výměně korespondence a opakovaným písemným vysvětlením útvarů Komise stěžovatel správně nepochopil význam a důsledky směrnice EIA.

Posouzení veřejného ochránce práv

35. Článek 2 odst. 1 směrnice EIA stanoví:

„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění toho, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku na povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto projekty jsou vymezeny v článku 4.“

Článek 4 odst. 1 směrnice EIA stanoví:

„S výhradou čl. 2 odst. 3 podléhají záměry tříd uvedených v příloze I posouzení v souladu s články 5 a 10.“

Článek 4 odst. 2 směrnice EIA stanoví:

„S výhradou čl. 2 odst. 3 určí členské státy u projektů uvedených v příloze II prostřednictvím: a) přezkoumání každého jednotlivého případu nebo b) prahové hodnoty nebo kritéria stanovená členským státem, zda projekt podléhá posouzení v souladu s články 5 až 10. Členské státy se mohou rozhodnout, že použijí oba postupy uvedené v písmenech a) a b).“

36. Příloha I směrnice EIA tak určuje druhy záměrů, které mohou mít významný nepříznivý vliv na životní prostředí. Tyto záměry musí být vždy podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí v souladu s články 5 až 10 směrnice EIA.

37. Typy záměrů uvedené v příloze II směrnice EIA však nemají vždy významný nepříznivý vliv na životní prostředí, a proto ne vždy vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí. Členské státy musí buď případ od případu, nebo na základě prahových hodnot či jiných kritérií určit, zda by záměr spadající do přílohy II měl podléhat posouzení vlivů na životní prostředí.

38. V projednávané věci je nesporné, že záměr obsahující obchvat Riva del Garda není záměrem uvedeným v příloze I směrnice EIA, pro který by bylo posouzení vlivů na životní prostředí povinné. Jedná se spíše o záměr spadající do přílohy II směrnice EIA.

39. I když záměry spadající do přílohy II nevyžadují vždy posouzení vlivů na životní prostředí, musí příslušné orgány buď případ od případu, nebo na základě prahových hodnot nebo kritérií ověřit, zda existuje riziko, že mohou mít významný vliv na životní prostředí. Toto hodnocení je obecně označováno jako "screening".

40. V projednávané věci je nesporné, že obchvat Riva del Garda nebyl před schválením příslušnými orgány podroben žádné zvláštní zkoušce. Stanovisko italských orgánů, které Komise přijala, je spíše takové, že následné posouzení vlivů na životní prostředí pro projekt Lifano - S. Giovanni postačovalo ve svém rozsahu rovněž k tomu, aby představovalo "prověření" celého spojení mezi společnostmi Rovereto a Riva del Garda, které zahrnovalo obchvat Riva del Garda.

41. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že postoj Komise by měl být hodnocen i) z procesního hlediska (zda bylo načasování prověřování přiměřené) a ii) z věcného hlediska (zda bylo prověřování přiměřené).

Načasování prověřování

42. Pokud jde o načasování prověřování, veřejný ochránce práv konstatuje, že Soudní dvůr v rozhodnutí o předběžné otázce týkajícím se výkladu článku 6 směrnice Rady 92/43 [16] rozhodl, že:

„[T]to ustanovení tak zavádí postup, jehož cílem je prostřednictvím předběžného přezkoumání zajistit, aby plán nebo projekt, který s péčí o dotčenou lokalitu přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, ale který by na ni mohl mít významný vliv, byl povolen pouze v rozsahu, v němž nebude mít nepříznivý vliv na celistvost této lokality.

(...)

Zejména s ohledem na zásadu předběžné opatrnosti, která je jedním ze základů vysoké úrovně ochrany sledované politikou Společenství v oblasti životního prostředí (...), takové riziko [že plán nebo projekt bude mít významný vliv na dotyčnou lokalitu] existuje, pokud na základě objektivních informací nelze vyloučit, že plán nebo projekt bude mít významný vliv na dotyčnou lokalitu.“[17]

43. Obdobně by se stejná zásada měla vztahovat na zjišťovací řízení stanovené pro záměry uvedené v příloze II směrnice EIA. Italské orgány zjevně nejednaly odpovídajícím způsobem, neboť před schválením úseku zahrnujícího obchvat Riva del Garda neprovedly alespoň předběžnou kontrolu.

44. Komise připouští, že prověření mělo být dokončeno před schválením projektu. Komise zastává názor, že i když se italské orgány dopustily formální chyby, pokud jde o okamžik provedení "screeningu", jakékoli její opatření podle článku 226 Smlouvy o ES by bylo v této fázi nevhodné vzhledem k tomu, že by nesloužilo žádnému praktickému účelu.

45. Veřejný ochránce práv však souhlasí s tím, že účelem řízení o nesplnění povinnosti není postihovat členské státy pokaždé, když dojde k porušení práva Společenství, ale spíše zajistit, aby členské státy upravily své chování tak, aby bylo v souladu s právem Společenství. Soudy Společenství a veřejný ochránce práv uznali, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda by existence konkrétního případu nedodržení práva Společenství měla vést Komisi k přijetí dalších opatření v souladu s článkem 226 Smlouvy o ES.

46. Jak je uvedeno v bodě 16 výše, sdělení zejména vyžaduje, aby Komise uvedla důvody, na jejichž základě navrhuje stížnost uzavřít. V projednávaném případě Komise skutečně informovala stěžovatele o důvodech svého rozhodnutí nejednat proti Itálii navzdory skutečnosti, že italské orgány neprovedly prověření před schválením příslušné části projektu. Komise ve skutečnosti uvedla, že nepodnikne žádné kroky v souvislosti s případem stěžovatele navzdory této chybě ze strany Itálie, protože takové kroky by již nesloužily žádnému praktickému účelu. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že přístup Komise k tomuto aspektu případu spadá do jejích výsad.

Přiměřenost prověřování

47. Pokud jde o věcný aspekt prověřování obchvatu Riva del Garda, veřejný ochránce práv konstatuje, že soudy Společenství stanovily přesné zásady týkající se povahy takového prověřovacího postupu.

48. Soudní dvůr ve věci WWF rozhodl, že:[18]

„Článek 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice svěřuje členským státům prostor pro uvážení, pokud jde o upřesnění určitých druhů záměrů, které budou předmětem posouzení, nebo pokud jde o stanovení použitelných kritérií nebo prahových hodnot. Tento prostor pro uvážení je však omezen povinností stanovenou v čl. 2 odst. 1, podle níž záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné z důvodu své povahy, rozsahu nebo umístění, podléhají posouzení vlivů na životní prostředí.“

49. To znamená, že pokud členský stát:

„[e]stanoví kritéria nebo prahové hodnoty na takové úrovni, aby v praxi byla celá třída záměrů předem osvobozena od požadavku posouzení vlivů, a překročila tak meze své posuzovací pravomoci podle čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 směrnice, ledaže by všechny vyloučené záměry mohly být považovány za záměry, které jako celek pravděpodobně nemají významný vliv na životní prostředí.“[19]

50. Kromě toho, jak rozhodl Soudní dvůr, prověřování musí být komplexní [20] a přiměřené:

„[] rozhodnutí, kterým se příslušný vnitrostátní orgán domnívá, že vlastnosti záměru nevyžadují, aby byl podroben posouzení jeho vlivů na životní prostředí, musí obsahovat nebo k němu musí být přiloženy všechny informace, které umožňují ověřit, zda je záměr založen na odpovídajícím zjišťovacím řízení provedeném v souladu s požadavky směrnice 85/337“[21]

51. Veřejný ochránce práv nemůže vyloučit, že úplné posouzení vlivů na životní prostředí provedené u konkrétní části záměru může za určitých okolností postačovat k "prověření" jiné části tohoto záměru. V projednávané věci veřejný ochránce práv nemůže vyloučit, že úplné posouzení vlivů na životní prostředí provedené na úseku Linfano-S. Giovanni silničního spojení mezi Roveretem a Riva del Garda představuje odpovídající kontrolu obchvatu Riva del Garda. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že by Komise měla stěžovateli poskytnout konkrétní a výslovné informace, které prokáží, že tomu tak skutečně je.

52. Při projednávání stížnosti týkající se údajného porušení práva Společenství členským státem má Komise širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti, či nikoli, nebo zda věc postoupí Soudnímu dvoru. Zásady řádné správy obecně, a zejména sdělení, pokud jde o stížnosti podle článku 226, však vyžadují, aby orgán svá rozhodnutí odůvodnil. Tyto důvody musí být dostatečné a soudržné.

53. Veřejný ochránce práv konstatuje, že k odůvodnění uzavření případu 2002/5191 Komise pouze obecně odkázala na skutečnost, že italské orgány nakonec provedly posouzení vlivů na životní prostředí na úseku Linfano-S. Giovanni a že z tohoto posouzení vyplynulo, že záměr jako celek (včetně obchvatu Riva del Garda) neměl žádné významné nepříznivé účinky na životní prostředí. Jak však bylo připomenuto v bodě 22 výše, nepřímé odkazy na Riva del Garda a obchvat Riva del Garda v posouzení vlivů na životní prostředí provedeném na úseku Linfano-S. Giovanni byly velmi omezené.

54. S ohledem na výše uvedené nepovažuje veřejný ochránce práv vysvětlení Komise týkající se důvodů, proč uzavřela stížnost 2002/5191, za dostatečné a soudržné. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že Komise tyto důvody nevysvětlila, když odpověděla na dopis stěžovatele ze dne 3. února 2005. Jednalo se o nesprávný úřední postup a veřejný ochránce práv učiní kritickou poznámku.

55. Veřejný ochránce práv však uznává, že tento závěr neznamená, že Komise měla povinnost zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti Itálii, ale že neposkytla dostatečné a soudržné vysvětlení, pokud jde o důvody, proč se rozhodla nezahájit řízení o nesplnění povinnosti proti Itálii.

B. Tvrzení stěžovatele, že by Komise měla přehodnotit své rozhodnutí uzavřít stížnost 2002/5191

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

56. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise ve svém stanovisku k tvrzení stěžovatele kromě připomínek k jeho tvrzením neuvedla žádné konkrétní připomínky.

57. Stěžovatel ve svém vyjádření výslovně neodkázal na své tvrzení.

Posouzení veřejného ochránce práv

58. Veřejný ochránce práv se domnívá, že s ohledem na závěry učiněné v bodě 55 výše nelze tvrzení stěžovatele přijmout.

C. Závěry

Po důkladné analýze a pečlivém vyhodnocení informací, které mi byly předloženy, jsem se rozhodl ukončit své šetření kritickou poznámkou:

Při projednávání stížnosti týkající se údajného porušení práva Společenství členským státem má Komise širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o to, zda zahájit řízení o nesplnění povinnosti, či nikoli. Zásady řádné správy však vyžadují, aby orgán svá rozhodnutí odůvodnil. Tyto důvody musí být dostatečné a soudržné. Vzhledem k absenci dalších konkrétních vysvětlení nepovažuje veřejný ochránce práv vysvětlení Komise týkající se důvodů, proč se rozhodla stížnost 2002/5191 uzavřít, za dostatečné a soudržné.

O tomto rozhodnutí budu informovat stěžovatele a Evropskou komisi.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 18. prosince 2008.

---

[1] Směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. L 175, s. 40). Tato směrnice byla následně změněna směrnicí Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997, Úř. věst. 1997, L 73, s. 5.

[2] Projekt byl změněn rozhodnutími ze dne 26. října 2001 a 3. září 2004.

[3] Rozhodnutí veřejného ochránce práv ve věcech 480/2004/TN a 3255/2005/IP, k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu

[4] Viz věc C-200/88, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 1990, s. I-4299, bod 9.

[5] sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v případě porušení práva Společenství (KOM(2002) 141 v konečném znění); Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[6] Italský zákon 28/88 a prováděcí nařízení D.P.G.P. č. 13-11/Leg/1989.

[7] D.P.G.P. č. 13-11/Leg/1989.

[8] Provinční zákon č. 28 ze dne 29. srpna 1988, ve znění následujících vyhlášek: 13-11/Leg ze dne 22. listopadu 1989, 7-21/Leg ze dne 10. května 1995 a 5-56/Leg ze dne 13. března 2001. Dále jen "provinční zákon".

[9] Překlady provedené útvary veřejného ochránce práv.

[10] Stěžovatel výslovně odkázal na věc C-392/96, Komise v. Irsko, Sb. rozh. 1999, s. I-5901.

[11] Vzhledem k tomu, že připomínky stěžovatele byly v italštině, byl text přeložen útvary veřejného ochránce práv.

[12] „V případě záměrů, které musí být podle článku 4 podrobeny posouzení vlivů na životní prostředí v souladu s články 5 až 10, přijmou členské státy nezbytná opatření, aby oznamovatel poskytl ve vhodné formě informace uvedené v příloze III, pokud:

a) členské státy se domnívají, že informace jsou relevantní pro danou fázi povolovacího řízení a pro specifické vlastnosti konkrétního záměru nebo typu záměru a environmentálních prvků, které by mohly být ovlivněny;

b) členské státy se domnívají, že po oznamovateli může být rozumně požadováno, aby tyto informace shromáždil, mimo jiné s ohledem na současné znalosti a metody hodnocení.“

[13] "Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby orgány, které by mohly být záměrem dotčeny z důvodu své zvláštní odpovědnosti za životní prostředí, měly možnost vyjádřit své stanovisko k žádosti o povolení. Členské státy určí orgány, které mají být za tímto účelem konzultovány, a to obecně nebo v každém jednotlivém případě, kdy je podána žádost o souhlas. Informace shromážděné podle článku 5 se předávají těmto orgánům. Podrobná pravidla pro konzultace stanoví členské státy (...)“

[14] "1. Pokud bylo přijato rozhodnutí o udělení nebo zamítnutí povolení, příslušný orgán nebo orgány o tom uvědomí veřejnost v souladu s vhodnými postupy a zpřístupní veřejnosti tyto informace:

obsah rozhodnutí a veškeré podmínky s ním spojené,

hlavní důvody a úvahy, na nichž je rozhodnutí založeno,

- v případě potřeby popis hlavních opatření k zamezení, snížení a pokud možno vyrovnání hlavních nepříznivých účinků.

2. Příslušný orgán nebo orgány uvědomí každý členský stát, který byl konzultován podle článku 7, a předají mu informace uvedené v odstavci 1.“

[15] Výstavba silnic, přístavů a přístavních zařízení, včetně rybářských přístavů - projekty neuvedené v příloze I.

[16] Směrnice 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, Úř. věst. 1992, L 206, s. 7.

[17] Věc C-127/02, Landelijke Vereniging tot Behoud van de Waddenzee, Nederlandse Vereniging tot Bescherming van Vogels proti Staatssecretaris van Landbouw, Natuurbeheer en Visserij, Sb. rozh. 2004, s. I-7405, body 34 a 44.

[18] Rozsudek Soudního dvora ve věci World Wildlife Fund (WWF) a další v. Autonome Provinz Bozen a další, C-435/97, Recueil 1999, s. I-5403, bod 36.

[19] Věc C-435/97 výše, bod 38; Věc C-72/95 výše, bod 53.

[20] Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Italská republika, C-87/02, Sb. rozh. 2004, s. I-05975, bod 44.

[21] Věc C-87/02 výše, bod 49.