ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Od 1. října 1994 do 30. června 1996 pracoval stěžovatel, tehdy dočasný zaměstnanec a později úředník Evropské komise, jako vědecký asistent v oddělení jaderné chemie Ústavu pro transuranové prvky (dále jen „ITU“) v Karlsruhe. ITU je součástí Společného výzkumného střediska (JRC), což je generální ředitelství (GŘ) Komise. Od 1. července 1996 do 30. dubna 1999 pracoval stěžovatel v oddělení jaderné bezpečnosti a infrastruktury ITU. V této funkci a přibližně od července 1997 se musela zabývat přepravou radioaktivních materiálů. Stěžovatel následně pracoval v jiném GŘ Komise. Odešla do důchodu dne 1. ledna 2005.

2. Dne 16. září 2002 a v rámci správní stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“), která se týkala personálních záležitostí, podala stěžovatelka GŘ pro personál a administrativu (dále jen „GŘ ADMIN“) žádost o zahájení šetření případů nesprávného úředního postupu v oblasti ochrany před zářením a přepravy radioaktivních materiálů, zejména pokud jde o ITU. Stěžovatelka ve své žádosti uvedla, že tyto případy nesprávného úředního postupu byly způsobeny tím, co považovala za zcela nedostatečný systém řízení a kontroly, a nedostatky, pokud jde o odbornou přípravu zaměstnanců. Stěžovatel tvrdil, že příslušní zaměstnanci GŘ JRC jsou dočasní zaměstnanci, a mohou být proto snadněji vydíráni. Rovněž uvedla, že míra, do jaké vrcholové vedení dodržovalo své povinnosti v oblasti bezpečnosti a ochrany před zářením, podléhá naprosto nedostatečné kontrole. Podle stěžovatele se značný počet zaměstnanců obával možného nepříznivého dopadu na jejich osobní situaci v případě, že se rozhodnou dodržovat bezpečnostní předpisy a předpisy o ochraně před zářením.

3. K této poznámce byla přiložena tabulka, v níž stěžovatelka uvedla a popsala devět nejzávažnějších incidentů nebo aspektů činnosti ITU, které podle jejího názoru bylo třeba přezkoumat a které lze shrnout takto: 1) provádění přepravy radioaktivních materiálů i přesto, že příslušný personál neprošel požadovaným školením a zkouškami; 2) organizační nedostatky, které znamenaly, že v případě nepřítomnosti zaměstnanců nebylo zajištěno řádné zastupování; (3) úmyslně nedovolená přeprava a vývoz radioaktivních materiálů do Brookhaven National Laboratory (dále jen "BNL") v USA v červnu, červenci nebo srpnu 1997; (4) úmyslná nedovolená přeprava radioaktivních materiálů v říjnu 1998 bez nezbytných průvodních dokladů; (5) přijetí nedovolené přepravy radioaktivního materiálu, která byla původně prohlášena za normální náklad v březnu 1999 a následně umlčena, spolu s příkazem vedoucího odpovědného útvaru zničit příslušné dokumenty; 6) nesprávné zacházení s průkazy externích pracovníků, u nichž bylo zjištěno ozáření, a neoznámení mimořádné události dozorovým úřadům; (7) využití zaměstnanců, kteří byli zcela nevhodní pro obsazená pracovní místa, a nevyhoštění dotčených osob v případě vážného pochybení; 8) několik incidentů vedoucích ke kontaminaci; a (9) zadání dekontaminačních/destrukčních prací podniku, který neměl kvalifikaci požadovanou v nabídce. Seznam rovněž uváděl možné svědky, dokumenty, které by mohly být relevantní, a odpovědné osoby.

4. Podle stěžovatele byl nejvýznamnějším z těchto incidentů incident třetí. Stěžovatelka uvedla, že příslušná přeprava se týkala radioaktivního materiálu (zřejmě 1 g oxidu uranu) a měla ji připravit. Stěžovatelka vysvětlila, že poté zjistila, že materiál již byl odeslán jako běžná přeprava kurýrem do společnosti BNL v USA. Podle stěžovatele měla být zásilka deklarována jako spadající do kategorie nebezpečných věcí a odeslána prostřednictvím specializované firmy. Stěžovatel poukázal na to, že správný způsob zasílání by byl přibližně desetkrát dražší a zabral by více času. Podle stěžovatelky jí pan R., zástupce vedoucího příslušného oddělení, v rozhodné době tyto skutečnosti potvrdil a rovněž ji informoval, že pan L., vedoucí oddělení, věděl o tom, co se stalo.

5. Stěžovatelka ve svém sdělení Komisi rovněž uvedla, že zřejmě existují problémy i v jiných odděleních (Ispra, Geel, inspektorát Euratomu v Lucemburku, GŘ pro energetiku a dopravu a GŘ pro životní prostředí), ačkoli poukázala na to, že se v tomto ohledu opírá o informace, které obdržela od kolegů, kteří tam pracovali. Stěžovatel nakonec uvedl, že s elektrárnou BNFL v Sellafieldu (a se Spojeným královstvím jako takovým) bylo podle všeho zacházeno velmi shovívavě, a to navzdory četným incidentům a případům, kdy nebyla dodržena pravidla pro registraci jaderného materiálu a pro ochranu před zářením. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že pan C., bývalý úředník Komise, zde nyní zastával vedoucí postavení a že pan K., bývalý zaměstnanec uvedeného závodu, následně pracoval pro útvar Komise odpovědný za Sellafield. Na závěr uvedla, že by mohlo být vhodné provést bližší šetření i v tomto bodě.

6. Dne 9. října 2002 byl pan L. jmenován novým ředitelem ITU od 1. listopadu 2002.

7. Stěžovatelka dopisem ze dne 16. října 2002 požádala Komisi v souladu s čl. 90 odst. 1 služebního řádu, aby jí přiznala zřeknutí se povinností vyplývajících z článků 17 a 19 služebního řádu, a umožnila jí tak podat svědeckou výpověď v jakémkoli budoucím řízení.

8. Ve dnech 4. a 6. listopadu 2002 byl stěžovatel vyslechnut ředitelstvím IDOC (Úřad pro vyšetřování a disciplinární opatření) GŘ ADMIN.

9. Dne 18. listopadu 2002 předalo GŘ ADMIN/IDOC záležitost Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF).

10. Stěžovatelka byla vyslechnuta OLAF ohledně svých obvinění dne 8. ledna 2003. Dne 14. ledna 2003 OLAF informoval stěžovatelku, že promlčecí lhůta se vztahuje na všechny incidenty v ITU, které zmínila [1].

11. Dne 13. února 2003 informoval OLAF o této skutečnosti ministerstvo životního prostředí a dopravy spolkové země Bádensko-Württembersko [2].

12. Dne 28. února 2003 podal stěžovatel Komisi stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Tato výtka se týkala toho, co považovala za implicitní zamítnutí svých žádostí ze dne 16. září a 16. října 2002. V téže poznámce stěžovatel rovněž požádal o další správní šetření chování vrcholných manažerů Komise a plnění povinností Komise jako orgánu odpovědného za čtyři jaderná zařízení. Na podporu své žádosti stěžovatelka poukázala na to, že podle německého práva musí osoby odpovědné za jaderná zařízení splňovat podmínku spolehlivosti („Zuverlässigkeit“). Stěžovatel uvedl, že ředitel ITU tuto podmínku nesplnil vzhledem k tomu, že svému tehdejšímu zástupci umožnil záměrně zasílat radioaktivní materiál do USA jako běžný náklad bez nezbytného prohlášení. Dodala, že v posledních několika letech došlo k závažným incidentům i v jiných výzkumných střediscích, ale že Komise nepovažovala za nutné tyto nedostatky odhalit nebo napravit, zejména pokud jde o její vrcholné vedení. V této souvislosti žadatel odkázal na přepravu údajně prázdného kontejneru z Geelu přes Lucembursko k výrobci v Anglii, který ve skutečnosti obsahoval vzorek, v němž bylo přítomno plutonium. Stěžovatelka měla za to, že způsob, jakým GŘ ADMIN vyřídilo její žádost ze dne 16. září 2002, lze považovat pouze za snahu o sabotáž šetření.

13. Dne 28. února 2003 zmocnilo GŘ ADMIN stěžovatele k podání svědectví UVM. Stěžovatel byl vyslechnut dne 5. března 2003.

14. Dopisem ze dne 1. dubna 2003 OLAF informoval stěžovatele, že nenavrhuje provést šetření sám, ale že místo toho informoval UVM.

15. Dne 14. dubna 2003 UVM vypracoval zprávu o výsledcích šetření, která provedl. Poukázala na to, že podání stěžovatele jsou celkově věrohodná. Uvedl, že dokumentace týkající se interního školení o právních předpisech týkajících se nebezpečných věcí chybí pro posuzované období od roku 1993 a že v některých případech došlo ke zpožděním při školení "odpovědných osob" určených podle právních předpisů týkajících se nebezpečných věcí, jakož i při sdělování hodnot záření externím firmám a při sdělování zásilek příslušnému německému orgánu. UVM však uvedl, že v žádném z devíti případů nebyly chyby způsobeny nedostatkem odborných znalostí nebo nedostatečným školením zaměstnanců. Dále uvedl, že v žádném z uvedených případů nebylo možné zjistit jasné nebo postižitelné porušení právních předpisů o radiační ochraně nebo právních předpisů týkajících se nebezpečných věcí ze strany zaměstnanců ITU.

16. UVM se ve své poznámce rovněž vyjádřil k různým otázkám vzneseným stěžovatelem. Pokud jde o třetí bod (zásilka materiálu do USA), UVM uvedl, že se zdá, že předpokládaná přeprava se týkala 1 g UO ₂ s činností 15 910 Bq. UVM dále konstatoval, že tato přeprava byla pečlivě naplánována, ale podle dostupných dokumentů JRC nikdy neopustila. UVM poukázal na to, že dokumenty určené pro příjemce jsou stále v ITU, úplné a bez podpisů, a že neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že materiál opustil příslušné oddělení ITU. Podle UVM mohl stěžovatel zaměnit dvě zásilky vzhledem k tomu, že k příslušnému datu skutečně došlo k odeslání do USA, které se však netýkalo radioaktivního vzorku.

17. UVM uvedl, že body 7 a 9 vznesené stěžovatelem nebyly přezkoumány, protože se týkaly pouze vnitřních záležitostí Komise.

18. Ve dvou e-mailech ze dne 14. a 18. července 2003 stěžovatelka informovala Komisi, že dosud neobdržela odpověď na své sdělení ze dne 16. září 2002. Zpochybnila rovněž skutečnost, že pan K. byl mezitím rovněž jmenován do funkce ředitele, a uvedla, že případ pana K./pana C. nebyl sdělen německým orgánům ani jiným vnitrostátním orgánům.

19. Dne 29. července 2003 podala stěžovatelka stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti implicitnímu zamítnutí její žádosti ze dne 28. února 2003 o provedení dalšího interního šetření. Stěžovatelka ve svém sdělení poukázala zejména na výše uvedenou nepravidelnou přepravu z Geelu přes Lucembursko do Spojeného království, k níž došlo v roce 1999.

20. Generální ředitel GŘ ADMIN odpověděl dopisem ze dne 31. července 2003 na žádosti stěžovatelky ze dne 16. září a 16. října 2002 a na její stížnost ze dne 28. února 2003. Komise poukázala na to, že tyto žádosti nebyly implicitně zamítnuty. Dále byl toho názoru, že vzhledem k tomu, že jak OLAF, tak německé orgány zvážily skutečnosti předložené stěžovatelkou a že jak IDOC, tak OLAF zaujaly k těmto otázkám stanovisko, přijal orgán oprávněný ke jmenování veškerá možná opatření k objasnění a rozhodnutí o jejích tvrzeních. Podle Komise nebyla za těchto okolností odůvodněna žádná další interní šetření. Komise však konstatovala, že bez ohledu na tvrzení stěžovatele byl v té době v rámci GŘ JRC prováděn komplexní interní přezkum a že závěrečná zpráva týkající se tohoto interního šetření by měla být k dispozici koncem roku 2003. Podle názoru Komise tento dodatečný prvek prokázal ostražitost Komise, pokud jde o práci jejích útvarů a její odhodlání přijmout opatření ke zlepšení této práce. Kopie dopisu, který UVM zaslal OLAF dne 29. dubna 2003 a ve kterém předal OLAF kopii svého sdělení ze dne 14. dubna 2003, byla přiložena k dopisu Komise. Ve svém dopise ze dne 31. července 2003 Komise rovněž uvedla, že pokud jde o další otázky vznesené v e-mailech stěžovatelky ze dne 14. a 18. července 2003, nemůže přijmout žádné opatření na základě toho, co sama stěžovatelka ve svém sdělení ze dne 16. září 2002 nazvala "podezřeními" nebo "nepřímými informacemi".

21. Dne 12. srpna 2003 podal stěžovatel stížnost proti odmítnutí Komise přijmout další vnitřní opatření, jak je uvedeno v dopise Komise ze dne 31. července 2003. Stěžovatel poukázal na to, že tato stížnost je založena na čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Měla za to, že sdělení vypracované UVM se netýká všech otázek, které vznesla, a že Komise by měla v každém případě provést vlastní šetření týkající se těchto otázek. Žadatel předložil podrobné připomínky ke zjištěním UVM. Pokud jde konkrétně o třetí otázku, stěžovatel tvrdil, že skutečnost, že dokumentace k přepravě byla v ITU stále k dispozici, neprokazuje, že se žádná přeprava neuskutečnila, jak sám UVM dospěl k závěru ohledně čtvrté otázky. Stěžovatel dále tvrdil, že tvrzení, že přeprava, která byla odeslána, se týkala materiálu, který nebyl radioaktivní, nebylo přesvědčivé a že nedošlo k nejasnostem. Tvrdila, že skutečnost, že příslušný vzorek byl následně vrácen ITU z USA, správně deklarovaný jako přeprava radioaktivních materiálů, nebyla zohledněna. Stěžovatel uvedl, že se nezdá, že by bylo vynaloženo úsilí ke kontrole příslušných skutečností u příjemce dopravy v USA. Dále uvedla, že pan R., kterého se v rozhodné době na tuto záležitost dotazovala, jí sdělil, že se přeprava uskutečnila, že se jednalo o přepravu radioaktivního materiálu a že pan L. si byl vědom skutečnosti, že přeprava byla provedena kurýrem, a nikoli postupem stanoveným pro přepravu nebezpečných věcí. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se stěžovatel domníval, že je naléhavě nutné provést šetření. Stěžovatel vyjádřil názor, že UVM, který byl pověřen kontrolou ITU a nezdálo se, že odvedl dobrou práci, měl zájem bagatelizovat význam incidentů.

22. Ve svém dopise ze dne 12. srpna 2003 stěžovatelka rovněž tvrdila, že některé body týkající se Komise nebyly dosud vůbec zodpovězeny.

23. Dne 20. září 2003 se stěžovatel písemně obrátil na generální sekretariát Komise s žádostí o přístup k řadě dokumentů, které se týkaly příslušných záležitostí a které byly v držení 1) OLAF, 2) GŘ ADMIN nebo IDOC a 3) ITU nebo GŘ JRC. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, zaslal stejnou žádost znovu dne 16. října 2003 a označil ji za potvrzující žádost.

24. Ve sdělení ze dne 22. září 2003 OLAF informoval GŘ ADMIN/IDOC, že po přezkoumání dopisů stěžovatele ze dne 29. července a 12. srpna 2003 nepovažuje za nutné pokračovat v šetření.

25. Dopisem ze dne 22. října 2003 informoval generální sekretariát Komise stěžovatelku, že její dopis ze dne 20. září 2003 zřejmě nebyl doručen stěžovatelce, a proto bude považovat její potvrzující žádost (zaevidovanou dne 22. října 2003) za žádost o přístup, která má být vyřízena do 15 pracovních dnů.

26. Dopisem ze dne 13. listopadu 2003 informovalo GŘ ADMIN stěžovatelku, že pokud jde o přístup k dokumentům v držení OLAF a JRC, obdrží od těchto orgánů samostatné odpovědi. Pokud jde o dokumenty v držení GŘ ADMIN a IDOC, Komise vysvětlila, že přístup musí být odepřen na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise [3] (dále jen „nařízení 1049/2001“), neboť všechny dokumenty, na které stěžovatel odkazuje, pokud existují, obsahují osobní údaje. Podle Komise musel být přístup rovněž odmítnut na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky a čl. 4 odst. 3 nařízení.

27. Zdá se, že tento dopis, který byl zaslán doporučeným dopisem, nebyl stěžovateli doručen před 18. listopadem 2003.

28. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neodpověděla na svou žádost o přístup, podala potvrzující žádost e-mailem zaslaným dne 16. listopadu 2003.

29. Dopisem ze dne 20. listopadu 2003 generální ředitel GŘ JRC zamítl žádost stěžovatele o přístup k dokumentům na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Generální ředitel dále uvedl, že se domnívá, že zpřístupnění příslušných dokumentů „by představovalo porušení zásady proporcionality, pokud jde o úsilí potřebné k umožnění přístupu k těmto dokumentům ve vztahu k dodatečným informacím, které byste získali – což je „žádné“.

30. Dne 21. listopadu 2003 se pan Kinnock, člen Komise pověřený správními záležitostmi, písemně obrátil na stěžovatelku ohledně jejích dvou stížností ze dne 29. července 2003 a 12. srpna 2003. Pan Kinnock měl za to, že tyto dvě stížnosti jsou nepřípustné, neboť podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu lze podat stížnost proti implicitnímu nebo výslovnému zamítnutí žádosti, nikoli však stížnosti. Rovněž uvedl, že stížnosti se týkaly rozhodnutí, která nepředstavují opatření přímo a osobně ovlivňující stěžovatele. Pan Kinnock nicméně rovněž vysvětlil, že se s odkazem na dopis Komise ze dne 31. července 2003 domnívá, že jakákoli další opatření týkající se otázek vznesených stěžovatelem jsou „nevhodná“. Pokud jde o nepravidelnou přepravu z Geelu do Spojeného království v roce 1999, pan Kinnock vysvětlil, že byl zahájen interní audit týkající se této události, kterou popsal jako „neúmyslnou zásilku vzorku obsahujícího dávku plutonia“. Audit dospěl k závěru, že byla přijata okamžitá opatření ke zlepšení provozních pokynů a postupů, aby se předešlo podobným incidentům nebo nesrovnalostem. Pokud jde o tvrzení týkající se pana K. a pana C., pan Kinnock poznamenal, že stěžovatelka neměla žádné přímé informace, ale spoléhala se na to, co slyšela o údajném chování třetích stran. Pan Kinnock vysvětlil, že tato obvinění byla předána úřadu IDOC, úřadu OLAF a Společnému výzkumnému středisku. Sdělením ze dne 22. září 2003 OLAF podle M. Kinnocka uvedl, že nepovažuje za nutné zahájit nové vyšetřování. OLAF dále uvedl, že kontrola ITU ze strany UVM neodhalila žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly další opatření ze strany OLAF.

31. Dne 1. prosince 2003 podala stěžovatelka tzv. "druhou potvrzující žádost" ("Drittantrag") o přístup. Trvala však na tom, že lhůta pro odpověď vyvolaná její potvrzující žádostí by neměla být dotčena. Stěžovatelka dodala, že tvrdohlavost, s níž Komise odmítla přijmout její návrhy, ji přiměla k otázce, zda příslušná zásilka v roce 1997 obsahovala "pouze" uran nebo také plutonium, v kterémžto případě by byl spáchán trestný čin. Stěžovatelka zaslala svůj dopis ze dne 1. prosince 2003 rovněž e-mailem ze dne 1. a 2. prosince 2003. Dne 3. prosince 2003 zaslala elektronickou poštou „dodatek“ týkající se odmítnutí GŘ JRC poskytnout přístup generálnímu sekretariátu Komise.

32. Ve sdělení ze dne 10. prosince 2003 zastával generální sekretariát Komise názor, že potvrzující žádost stěžovatelky ze dne 16. listopadu 2003 (obdržená Komisí dne 19. listopadu 2003) se stala bezpředmětnou vzhledem k tomu, že GŘ ADMIN odpovědělo na její původní žádost dne 13. listopadu 2003, OLAF dne 17. listopadu 2003 a GŘ JRC dne 20. listopadu 2003. Generální sekretariát vyjádřil politování nad zpožděním a informoval stěžovatelku, že její e-maily ze dne 1. a 2. prosince 2003, které byly zaregistrovány dne 3. prosince 2003, budou vyřízeny jako potvrzující žádosti, pokud jde o přístup k dokumentům v držení GŘ ADMIN a GŘ JRC, a že obdrží odpověď do 15 pracovních dnů, tj. do 5. ledna 2004.

33. Poté, co stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s tímto výkladem nařízení č. 1049/2001 v e-mailu zaslaném dne 17. prosince 2003, potvrdil generální sekretariát svůj názor v e-mailu zaslaném dne 18. prosince 2003. Generální sekretariát rovněž poukázal na to, že s ohledem na složité otázky musí být lhůta pro odpověď prodloužena o dalších 15 pracovních dnů, tj. do 26. ledna 2004.

PŘEDMĚT DOTAZU

Stížnost veřejnému ochránci práv

34. Dne 2. ledna 2004 podal stěžovatel stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Stěžovatelka uvedla, že její stížnost směřovala proti GŘ ADMIN, GŘ JRC a generálnímu sekretariátu Komise, jakož i proti úřadu OLAF. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv přistupuje k úřadu OLAF jako k samostatnému subjektu Společenství, byla stížnost týkající se úřadu OLAF zaregistrována samostatně (220/2004/GG)[4].

35. Stěžovatelka ve své stížnosti proti Komisi uvedla následující tvrzení:

1. Komise nesprávně neposkytla přístup k dokumentům v držení GŘ ADMIN/IDOC a GŘ JRC;
2. Komise nevyřídila původní žádost o přístup ze dne 16. října 2003 včas a vyčerpávajícím způsobem;
3. Komise tím, že prohlásila potvrzující žádost za bezpředmětnou, porušila zákon, odepřela jí spravedlnost a dopustila se zneužití pravomoci;
4. Komise řádně nevyšetřila a nevyřešila případy nesprávného úředního postupu uvedené v jejím dopise ze dne 16. září 2002, zejména třetí případ;
5. Komise více než rok porušovala německý "Atomgesetz" (zákon o jaderné energii) a německý "Strahlenschutzverordnung" (příkaz k ochraně před zářením), neboť ITU nadále řídily osoby, které neměly potřebné znalosti a spolehlivost;
6. GŘ ADMIN se ji pokusilo umlčet a obtěžovalo ji;
7. Komise byla nekompetentní, pokud jde o nakládání s jadernými palivy a právní předpisy týkající se této činnosti;
8. Komise nebyla ochotna a schopna zajistit dodržování pravidel ve svých vlastních útvarech;
9. Komise byla nekompetentní, pokud jde o provádění interních šetření, auditů a opatření zaměřených na zajištění kvality v jaderném odvětví; a
10. Komise upřednostňovala a povyšovala manažery, kteří nedodržovali pravidla.

36. Stěžovatel uvedl, že existuje významný veřejný zájem, pokud jde o řádné uplatňování příslušných bezpečnostních pravidel pro nakládání s radioaktivními materiály a jejich přepravu ze strany Komise. Podle názoru stěžovatele bylo jediným cílem, který Komise sledovala, snaha zakrýt celou záležitost.

37. Stěžovatel uvedl, že od roku 1997 byly v ITU provedeny četné audity a kontroly, a to jak útvary Komise, tak externími hodnotiteli, a že ITU navíc podléhá pravidelné kontrole ze strany UVM a inspektorátu Euratomu Komise. Podle stěžovatele se však kontroly provedené útvary Komise [5] ukázaly jako naprosto zbytečné. Stěžovatel se dotázal, zda je Komise nyní vůbec schopna plnit své povinnosti podle článku 2b (ochrana zdraví) a článku 2e (zajištění, aby byl jaderný materiál používán pouze k zamýšlenému účelu, a nikoli k výrobě jaderných zbraní) Smlouvy o Euratomu.

38. Pokud jde o otázku přístupu k dokumentům, stěžovatel se domníval, že ani GŘ ADMIN, ani GŘ JRC neodpověděly na původní žádost do 15 pracovních dnů.

39. Pokud jde o otázku zastrašování a obstrukcí, stěžovatelka zdůraznila, že prvním opatřením IDOC bylo požádat ji, aby vzala svou žádost ze dne 16. října 2002 zpět, a že systematické nereagování na její dopisy představuje zneužití moci, odepření spravedlnosti a obstrukci.

40. Stěžovatel uvedl následující tvrzení:

1. Požadované dokumenty by měly být zpřístupněny nebo by Komise měla uvést, že neexistují;
2. Pokud by výše uvedená možnost nebyla možná, měl by veřejný ochránce práv, jeho zaměstnanci nebo členové Evropského parlamentu dokumenty nahlédnout;
3. Je třeba ověřit její tvrzení týkající se případu 3 uvedeného v jejím seznamu ze dne 16. září 2002;
4. Měly by být vyvozeny nezbytné závěry, tj. ukončení nezákonné situace v rámci ITU; a
5. Měla by být přijata nezbytná opatření k nápravě nesprávného úředního postupu v rámci Komise jako celku (zejména GŘ ADMIN).

41. Stěžovatel dále požádal veřejného ochránce práv, aby rovněž zahájil činnost v souladu s rozhodnutím Komise K(2002)845 ze dne 4. dubna 2002 (pravidla pro „oznamování“).

Dopis stěžovatele ze dne 9. února 2004

42. V dalším dopise ze dne 9. února 2004 stěžovatelka informovala veřejného ochránce práv, že Komise odpověděla na její e-maily ze dne 1. a 3. prosince 2003 dopisem ze dne 27. ledna 2004 a zveřejnila některé dokumenty týkající se GŘ ADMIN a IDOC. Komise rovněž vysvětlila, že řada dokumentů, k nimž stěžovatel požádal o přístup, neexistuje a trvá na svém odmítnutí poskytnout přístup k některým dokumentům. Stěžovatelka předložila řadu závěrů, které vyvodila z dokumentů, k nimž jí byl umožněn přístup, a uvedla některé otázky, které podle jejího názoru ještě zbývá zodpovědět.

43. Stěžovatelka rovněž informovala veřejného ochránce práv, že dne 15. ledna 2004 napsala Evropskému parlamentu v souladu s rozhodnutím Komise K(2002)845 a požádala jej, aby se stal aktivním.

Dopis stěžovatele ze dne 22. března 2004

44. Dopisem ze dne 22. března 2004 stěžovatelka informovala veřejného ochránce práv, že v návaznosti na rozhodnutí GŘ JRC ze dne 19. února 2004 o její potvrzující žádosti o přístup obdržela od Komise značný počet dokumentů. Stěžovatel předložil k těmto dokumentům podrobné připomínky.

45. Tyto dokumenty obsahovaly interní poznámku ITU ze dne 15. dubna 2003, v níž byly popsány výsledky kontroly provedené UVM.

46. Zdá se užitečné citovat nejdůležitější části tohoto dokumentu a doplnit připomínky stěžovatele (kurzívou):

• Pokud jde o znalosti odpovědných osob, byl Dr. V. v roce 1993 jmenován osobou odpovědnou za nebezpečné přepravy („Gefahrgutbeauftragter“). Dr. V. absolvoval příslušné kurzy odborné přípravy v silniční dopravě (ADR) od roku 1993 a v letecké dopravě (IATA), včetně pravidelných obnov. Osoby, které samy prováděly přepravu radioaktivních materiálů, mohly být interně vyškoleny osobou odpovědnou za přepravu nebezpečných látek za předpokladu, že na toto školení byla vydána osvědčení. Žádná taková osvědčení nebyla vydána. Pan V. absolvoval výcvik v letecké dopravě až na jaře roku 1998. Stěžovatel tak učinil v únoru 1998. Před tímto datem tedy nebyl nikdo, kdo by absolvoval příslušnou odbornou přípravu, a to bez ohledu na skutečnost, že ITU prováděla přibližně 50 leteckých přeprav ročně. Zpráva UVM ze dne 14. dubna 2003 kritizovala skutečnost, že paní B. se zabývala přepravou nebezpečných věcí bez příslušných osvědčení o odborné přípravě. Problémy tedy v této oblasti na ITU stále existovaly.
• Pokud jde o přepravu 1 g ochuzeného uranu (UO ₂) do BNL dne 22. července 1997, bylo nepravděpodobné, že by k této přepravě došlo. Nebyly předloženy žádné potvrzení o přijetí ani jiné přepravní doklady a v registru zásob ITU nebyla provedena žádná změna. Příchod takové zásilky také nebyl "vysledovatelný" v BNL. Bylo také nepravděpodobné, že by radioaktivní materiál, který byl před několika dny dodán z BNL, byl vrácen ve stejném množství. Bylo rovněž nevysvětlitelné, proč měla být tato přeprava provedena v rozporu s pravidly, zatímco, jak dokládají přepravní doklady, řada přeprav 1 g ochuzeného uranu již byla předem odeslána jako přeprava radioaktivních materiálů. Samotná ITU s ohledem na případ uvedený pod č. 4 seznamu stěžovatele uznala, že existence přepravních dokladů a neexistence změny evidence zásob neprokazuje, že nebyla provedena žádná přeprava. Pan R. v rozhodné době uvedl, že datum vyšetření bylo dohodnuto s BNL a že nakládání s přepravou jako s jedním z radioaktivních materiálů by zabralo příliš mnoho času a bylo by příliš nákladné. V období od května do října 1997 nastala v ITU výjimečná situace vzhledem k tomu, že osoba odpovědná za manipulaci s radioaktivními přepravami, paní Z., byla nemocná. To vedlo k různým problémům, včetně značných zpoždění.
• Pokud jde o přepravu 1,64 g ochuzeného uranu dne 28. září 1998 (případ 4 seznamu stěžovatelů ze dne 16. září 2002), tato přeprava se skutečně uskutečnila. V rozhodné době měl každý právo držet až 197 g přírodního uranu nebo ochuzeného uranu. Byly vydány pokyny, že materiál by měl předat strážný. Tato odchylka od obvyklých postupů vysvětlovala, proč dokumenty, které měly doprovázet materiál, byly stále v centrální účetní jednotce. Příslušné oddělení nezaznamenalo do evidence zásob žádnou zprávu týkající se této přepravy. Pokud jde o evidenci zásob, přeprava se tedy neuskutečnila. UVM nepovažoval tento incident za porušení zákona, ale považoval jej za případ malé neopatrnosti ("kleinere Schlamperei"). Vzhledem k tomu, že se v ITU uskutečnilo přibližně 200 přeprav radioaktivních materiálů za rok, představovaly tři „malé nedbalosti“, které stěžovatel kritizoval, pouze zlomek těchto přeprav. Výše uvedený limit pro množství, které může osoba držet, se na přepravu radioaktivního materiálu nevztahoval.
• Pokud jde o přepravu radioaktivního materiálu z Francie do ITU (případ 5 ze seznamu stěžovatelů ze dne 16. září 2002), množství, které byla osoba v té době oprávněna vlastnit, činilo 6,2 g Th. Příslušná přeprava obsahovala 5,1 g Th. Zásilka nebyla uskutečněna podle pravidel upravujících nebezpečné věci, jak to vyžadují příslušná pravidla. ITU to německým orgánům neoznámila, protože množství nepřekročilo výše uvedenou prahovou hodnotu. Příslušná prahová hodnota se nevztahovala na přepravu radioaktivního materiálu. Incident měl být nahlášen.

47. Stěžovatelka uvedla, že auditní zpráva ("Audit radiační ochrany na ITU") ze dne 22. ledna 2004, ke které měla přístup, se týkala pouze roku 2003. Poukázala na to, že je důležité, že se tato zpráva nezabývala kritikou vznesenou UVM po jeho kontrole v roce 2003. Stěžovatelka dále uvedla, že ji Komise informovala, že ke spisu ITU a GŘ JRC neexistují žádné další dopisy nebo poznámky týkající se otázek, které vznesla. Podle stěžovatele tato skutečnost zdůraznila, jak malý význam Komise této záležitosti přikládala.

48. Stěžovatel uvedl, že Komise nebyla schopna předložit žádný dokument, který by prokazoval, že se přeprava do BNL v létě 1997 týkala neradioaktivního vzorku. Podle ní prohlášení učiněné ve sdělení ITU ze dne 2. února 2004 (k němuž měla přístup) o neexistenci záznamů o datu a povaze dodávek do BNL (kromě dodávek uranu, neptunia a plutonia) odporovalo víře, neboť bylo v rozporu s obvyklou praxí v laboratořích a se základními požadavky jakéhokoli řízení jakosti. Stěžovatel však připustil, že neexistence takových dokumentů nepředstavuje z čistě právního hlediska důkaz o tom, že došlo k nedovolené přepravě radioaktivního materiálu. Dodala, že to očekávala. Podle jejího názoru by jasné důkazy mohly být získány pouze tehdy, pokud by materiál byl správně zaregistrován při přijetí u BNL. Neexistovala žádná záruka, že tomu tak je. Stěžovatel však dodal, že skutečnost, že nebylo provedeno žádné zdokumentované měření k uvolnění příslušného materiálu z kontrolovaného území, představuje v každém případě porušení pravidel. Tento bod nebyl zmíněn ani ve zprávě o auditu za rok 2003.

49. Stěžovatelka uvedla, že dne 19. března 2004 požádala Komisi o přístup k dalším dokumentům a o doplňující informace týkající se předmětu její stížnosti.

50. Stěžovatelka na závěr požádala veřejnou ochránkyni práv, aby jí pomohla získat přístup ke všem nezbytným dokumentům nebo aby si tyto dokumenty sama prohlédla.

Rozsah šetření

51. Veřejná ochránkyně práv se rozhodla zahájit šetření týkající se tvrzení stěžovatele a tvrzení týkajících se Komise.

52. Pokud jde o žádost stěžovatele, aby se veřejný ochránce práv stal aktivním také na základě rozhodnutí Komise K(2002)845 ze dne 4. dubna 2002 (pravidla pro „whistleblowing“), veřejný ochránce práv konstatoval, že OLAF a příslušné německé orgány již byly o této záležitosti informovány. Informoval proto stěžovatele, že se domnívá, že v této fázi šetření není třeba, aby v souvislosti s uvedeným rozhodnutím podnikal jakékoli kroky.

53. Ve svém dopise ze dne 16. září 2002 a v následné korespondenci s Komisí stěžovatelka rovněž poukázala na problémy, které podle jejího názoru existovaly v jiných útvarech Komise (Ispra, Geel, inspektorát Euratomu v Lucemburku, GŘ pro energetiku a dopravu a GŘ pro životní prostředí), a učinila určité poznámky týkající se pana C., bývalého úředníka Komise, který byl následně zřejmě jmenován do vedoucí funkce v závodě BNFL v Sellafieldu, a pana K., bývalého zaměstnance uvedeného závodu, který zřejmě následně pracoval pro útvar Komise odpovědný za Sellafield. Stěžovatelka uznala, že příslušná prohlášení nebyla založena na bezprostředních znalostech, ale na informacích, které údajně získala od kolegů pracujících v dotčených odděleních. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že není zcela jasné, zda si stěžovatel přeje, aby se těmito otázkami zabýval v rámci tohoto šetření. Pokud jde o údajné problémy v jiných útvarech Komise, stěžovatel nepředložil žádné konkrétní skutečnosti ani tvrzení. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že by v žádném případě neexistovaly dostatečné důvody pro další šetření těchto aspektů případu. Pokud jde o obvinění vznesená proti panu C. a panu K., veřejná ochránkyně práv uvedla, že stěžovatelka ve svých připomínkách ke stanovisku Komise uvedla, že v této věci případně podá veřejnému ochránci práv novou stížnost nebo ji předloží Parlamentu. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že tento aspekt případu není třeba řešit v rámci tohoto šetření.

54. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatelka vznesla další tvrzení, tj. 1) že někteří manažeři v ITU zničili zdraví paní Z., osoby odpovědné za organizaci přepravy radioaktivního materiálu, a 2) že ji Komise neinformovala (stěžovatele) v souladu s čl. 2 odst. 2 rozhodnutí Komise K(2002)845 ze dne 4. dubna 2002 (pravidla o „whistleblowingu“) o době, kterou mělo šetření trvat. Veřejný ochránce práv se domníval, že by nebylo vhodné tato další tvrzení v tomto případě zkoumat, neboť by to pravděpodobně zpozdilo jeho šetření původní stížnosti. Veřejná ochránkyně práv však stěžovatelku informovala, že má i nadále možnost podat novou stížnost týkající se těchto otázek poté, co se předem vhodným způsobem obrátila na Komisi.

55. Ve svých připomínkách k podrobnému stanovisku Komise k návrhu doporučení veřejného ochránce práv stěžovatelka vznesla další otázky, a to 1) že se Komise nevyjádřila ke skutečnosti, že úředník IDOC pověřený šetřením úřadu IDOC obdržel pouze neúplný francouzský překlad jejího dopisu ze dne 16. září 2002, a 2) že Komise neuvedla důvody pro implicitní a protiprávní zamítnutí její žádosti ze dne 16. října 2002. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že tyto další otázky by neměly být v tomto případě projednávány, aby se nezpozdilo šetření původní stížnosti. Podle názoru veřejné ochránkyně práv se zdá, že tyto otázky mají v každém případě omezený význam ve srovnání s hlavním problémem, kterým se stěžovatel zabývá. Vzhledem ke svému rozhodnutí o této hlavní otázce (viz níže) se veřejný ochránce práv domníval, že šetření těchto sekundárních otázek se nejeví jako nezbytné.

Šetření

56. Dne 26. ledna 2004 se veřejný ochránce práv písemně obrátil na Komisi, aby ji požádal o stanovisko k těm aspektům stížnosti, které byly určeny Komisi. Veřejný ochránce práv následně rovněž předal Komisi kopii dalších podstatných informací, které stěžovatelka předložila ve svých dopisech ze dne 9. února 2004 a 22. března 2004.

57. Komise zaslala své stanovisko dne 9. června 2004. Dne 14. července 2004 předložil stěžovatel připomínky k tomuto stanovisku.

58. Dne 24. listopadu 2004 zaslal veřejný ochránce práv Komisi návrh doporučení.

59. Dne 29. března 2005 zaslala Komise veřejnému ochránci práv své podrobné stanovisko k tomuto návrhu doporučení. Dne 26. dubna 2005 předložila stěžovatelka své připomínky k tomuto podrobnému stanovisku.

60. Dne 15. prosince 2005 zaslal veřejný ochránce práv místopředsedovi Komise panu Kallasovi dopis, v němž navrhl, aby bylo provedeno řádné a důkladné prošetření tvrzení vznesených stěžovatelkou v jejím dopise ze dne 16. září 2002. V reakci na to pan Kallas jasně uvedl, že útvary Komise se tímto případem budou znovu zabývat.

61. Dne 18. května 2006 Komise informovala veřejného ochránce práv, že zahájila správní kontroly týkající se tvrzení stěžovatele. Dne 30. května 2006 zaslala Komise další dopis, v němž veřejného ochránce práv informovala, že ověření bylo dokončeno a že byla vypracována zpráva, která byla klasifikována jako „EU restricted“, ale byla k dispozici veřejnému ochránci práv k nahlédnutí (dále jen „zpráva Komise“). Dne 6. června 2006 poskytla Komise nedůvěrné znění této zprávy. Dne 24. června a 10. září 2006 předložil stěžovatel připomínky k tomuto dokumentu.

62. Dne 28. září 2006 útvary veřejného ochránce práv nahlédly do spisu Komise. Kopie zprávy o této kontrole byla předána stěžovateli, který předložil své připomínky dne 7. listopadu 2006.

63. Dne 24. ledna 2007 Komise informovala veřejného ochránce práv, že v tomto případě přijala následná opatření a že veřejnému ochránci práv bude předloženo formální sdělení týkající se tohoto opatření. Dne 12. dubna 2007 předala Komise veřejnému ochránci práv další připomínky a informace týkající se tohoto případu. Stěžovatelka zaslala své připomínky ve dnech 6. a 30. května 2007.

64. Dne 27. dubna 2007 zaslal veřejný ochránce práv Komisi dopis, v němž se jí dotázal, jaké další kroky v této věci podnikl. Veřejný ochránce práv požádal o poskytnutí těchto informací do 31. května 2007. Komise na tuto žádost o další informace odpověděla dne 17. července 2007. Dne 28. července 2007 předložil stěžovatel připomínky k této odpovědi.

65. Dne 8. ledna 2008 se stěžovatel veřejného ochránce práv dotázal, jak daleko jeho šetření pokročilo. Ve své odpovědi ze dne 17. ledna 2008 se veřejný ochránce práv omluvil za zpoždění, k němuž došlo, a informoval stěžovatele, že tento případ bude projednán společně se dvěma dalšími stížnostmi podanými stěžovatelem (stížnost 3303/2005/GG a 327/2007/GG) a že toto šetření bude provedeno co nejdříve.

66. Dne 16. května 2008 požádal veřejný ochránce práv Komisi o další informace týkající se tohoto případu, zejména pokud jde o relevanci určitého dokumentu v jeho spisu. Komise odpověděla dne 31. července 2008. Dne 14. září 2008 předložil stěžovatel připomínky k této odpovědi.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky

67. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tento případ vyvolává vážné problémy. Před řešením těchto otázek by však měla být vyjasněna řada předběžných otázek.

68. Stěžovatelka ve své stížnosti ze dne 2. ledna 2004 uvedla deset tvrzení a pět tvrzení. Ze stanoviska předloženého Komisí vyplývá, že Komise pochopila, že stěžovatelka ve svém dalším dopise veřejnému ochránci práv ze dne 26. března 2004 předložila tři další tvrzení. Vzhledem k počtu obvinění a tvrzení obsažených v původní stížnosti (a případně v dalším dopise stěžovatele ze dne 26. března 2004) se veřejný ochránce práv domnívá, že aby bylo toto šetření účinné a užitečné, mělo by se zaměřit na nejdůležitější otázky. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tvrzení a nároky stěžovatelky v podstatě vyvolávají dvě hlavní otázky, a to 1) otázku, zda Komise řádně vyřídila dopis stěžovatelky ze dne 16. září 2002, v němž požádala Komisi, aby zahájila šetření některých incidentů, k nimž podle ní došlo v ITU, a 2) otázku, zda Komise řádně a správně vyřídila žádosti stěžovatelky o přístup k dokumentům. Podle názoru veřejného ochránce práv by se proto jeho současné šetření mělo zaměřit na tyto dvě hlavní otázky.

69. Pokud jde o první z těchto dvou hlavních otázek, veřejný ochránce práv zastává názor, že čtvrté tvrzení stěžovatele [6] představuje jádro případu stěžovatele. Podle tohoto tvrzení Komise řádně neprošetřila a nevyřešila případy nesprávného úředního postupu uvedené v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, zejména třetí z nich. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že páté tvrzení stěžovatelky a její tvrzení č. 4 a 5 s tímto hlavním tvrzením přímo souvisejí a závisí na něm. Podle pátého tvrzení byla Komise více než rok v rozporu s německým zákonem o jaderné energii a německým nařízením o radiační ochraně, jelikož ITU nadále řídily osoby, které neměly potřebné znalosti a spolehlivost. Podle tvrzení č. 4 je třeba ověřit její tvrzení týkající se případu č. 3 uvedeného v jejím seznamu ze dne 16. září 2002. Podle tvrzení č. 5 by měly být vyvozeny nezbytné závěry, tj. ukončení protiprávní situace v rámci ITU.

70. Veřejný ochránce práv zastává názor, že stejný závěr platí pro tvrzení č. 7 až 10, jakož i pro páté tvrzení stěžovatele. Podle tvrzení č. 7 byla Komise nekompetentní, pokud jde o nakládání s jadernými palivy a právní předpisy týkající se této činnosti. Podle tvrzení č. 8 nebyla Komise ochotna a schopna zajistit dodržování pravidel ve svých vlastních útvarech. Podle tvrzení č. 9 byla Komise nekompetentní, pokud jde o provádění interních šetření, auditů a opatření k zajištění kvality v jaderném odvětví. Podle tvrzení č. 10 Komise zvýhodňovala a povyšovala manažery, kteří nedodržovali pravidla. Podle pátého tvrzení stěžovatele by Komise měla přijmout veškerá nezbytná opatření k nápravě nesprávného úředního postupu v rámci svých útvarů jako celku, a zejména GŘ ADMIN. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že jeho šetření týkající se první ze dvou výše uvedených hlavních otázek by se mělo zaměřit na čtvrté tvrzení stěžovatelky, tj. na to, zda Komise důkladně přezkoumala incidenty v ITU, na které stěžovatelka odkázala ve svém dopise ze dne 16. září 2002.

71. Ve svém šestém tvrzení stěžovatelka uvedla, že se ji GŘ ADMIN pokusilo umlčet a obtěžovat. V této souvislosti stěžovatelka zejména tvrdila, že ji Komise telefonicky požádala, aby vzala zpět svou žádost ze dne 16. října 2002, aby jí bylo přiznáno zřeknutí se svých povinností podle článků 17 a 19 služebního řádu, aby mohla podat svědectví v jakémkoli budoucím řízení, a dodala, že k této Komisi došlo před tím, než bylo zahájeno šetření incidentů, které uvedla. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve své žádosti ze dne 16. září 2002 uvedla závažné problémy a že německý dozorový úřad následně potvrdil, že její tvrzení jsou celkově věrohodná, měl veřejný ochránce práv za to, že by Komise jednala nesprávně, pokud by se skutečně pokusila přimět stěžovatelku, aby svou žádost ze dne 16. října 2002 stáhla. Je třeba poznamenat, že podle jejího názoru se Komise k této konkrétní otázce nevyjádřila. Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že tento aspekt případu by si zasloužil podrobnější přezkum. Měl však za to, že provedení šetření v této záležitosti, které by mohlo zahrnovat svědeckou výpověď dotčených úředníků Komise, by zpozdilo jeho zkoumání hlavní otázky, tj. otázky, zda Komise řádně nevyšetřila případy nesprávného úředního postupu uvedené v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, zejména třetí, a nepodnikla v návaznosti na ně patřičné kroky. Ve svém návrhu doporučení proto veřejný ochránce práv zastával názor, že tato otázka by v tomto šetření neměla být řešena. Stěžovatel od té doby podal novou stížnost týkající se této záležitosti, která je projednávána u veřejného ochránce práv (stížnost 3303/2005/GG).

72. Pokud jde o druhou hlavní otázku vznesenou v této věci, tj. otázku přístupu k dokumentům, stěžovatelka předložila tři tvrzení, a to, že Komise 1) jí nesprávně neposkytla přístup k dokumentům v držení GŘ ADMIN/IDOC a GŘ JRC, 2) nevyřídila původní žádost o přístup ze dne 16. října 2003 včas a vyčerpávajícím způsobem a 3) odmítla její spravedlnost a dopustila se zneužití pravomoci tím, že prohlásila potvrzující žádost za bezpředmětnou. Stěžovatel rovněž předložil dvě tvrzení, a to 1) že požadované dokumenty by měly být zpřístupněny nebo že by Komise měla uvést, že neexistují, a 2) že pokud by výše uvedená možnost nebyla možná, veřejný ochránce práv, jeho zaměstnanci nebo poslanci Evropského parlamentu by měli dokumenty nahlédnout.

73. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že druhé a třetí tvrzení, které se týkají procesních aspektů, lze posoudit společně.

74. Pokud jde o věcnou otázku, zda je třeba poskytnout přístup k relevantním dokumentům, stěžovatelka zdůraznila, že žádosti o přístup podala pouze z toho důvodu, že Komise odmítla žádosti nebo stížnosti, které podala od 16. září 2002, nebo se jimi nemohla zabývat. Stěžovatel dodal, že pokud by Komise tyto žádosti a stížnosti vyřizovala řádně, nebylo by nutné tyto žádosti o přístup k dokumentům předkládat. Z těchto připomínek vyplynulo, že stěžovatel považoval otázku přístupu k dokumentům za podřízenou prvnímu hlavnímu problému zjištěnému veřejným ochráncem práv (viz bod 69 výše). Veřejný ochránce práv proto ve svém návrhu doporučení dospěl k závěru, že neexistují důvody pro další šetření tohoto tvrzení a dvou tvrzení týkajících se odepření přístupu k dokumentům v této fázi. Stěžovatelka od té doby jasně uvedla, že ačkoli souhlasí s přístupem, který veřejný ochránce práv zaujal ve svém návrhu doporučení, přeje si rovněž, aby veřejný ochránce práv přezkoumal její právo na přístup k dotčeným dokumentům. Vzhledem k pokročilé fázi, do které toto šetření již dospělo, se veřejný ochránce práv rozhodl přezkoumat tuto otázku v rámci svého šetření následné stížnosti podané stěžovatelem, která před ním probíhá (stížnost 3303/2005/GG).

75. Stěžovatelka ve svém vyjádření k podrobnému stanovisku Komise uvedla, že je nezbytné, aby šetření provedl subjekt mimo Komisi, a že evropský veřejný ochránce práv má nejlepší předpoklady k provedení takového šetření, neboť může nahlížet do dokumentů a vyslechnout svědky. Podle jejího názoru by bylo samozřejmě užitečné, kdyby na základě tohoto posouzení mohla být Evropskému parlamentu zaslána zvláštní zpráva.

76. V dopise zaslaném dne 4. listopadu 2005 veřejný ochránce práv informoval stěžovatelku, že její návrh, aby on sám provedl důkladné šetření otázek týkajících se ITU, které vznesla, by znamenal, že veřejný ochránce práv sám provede návrh doporučení, které adresoval Komisi. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že takový přístup by nebyl v souladu s pravidly upravujícími jeho práci. Dále zdůraznil, že jeho úřad nebude mít v žádném případě zdroje a odborné znalosti k provedení šetření v tak specializovaném odvětví, jako jsou bezpečnostní pravidla v jaderném odvětví. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že proto nebude provádět vlastní šetření.

77. Ve svých připomínkách k nedůvěrnému znění zprávy Komise, v níž Komise uvedla výsledky svého přezkumu otázek vznesených v dopise ze dne 16. září 2002, vyjádřila stěžovatelka určité připomínky k přístupu přijatému veřejným ochráncem práv. Zejména poznamenala, že veřejný ochránce práv ve svém dopise ze dne 15. prosince 2005, v němž vyzval Komisi, aby provedla takové šetření, poukázal na to, že je na Komisi, aby „určila vhodnou formu šetření“, kterou navrhl. Podle názoru stěžovatele se jednalo víceméně o výzvu Komisi k provedení „pseudošetření“. Stěžovatelka rovněž vyjádřila názor, že se zdá, že ani jeden z nich si nepřeje, aby se vyjádřila k obsahu nedůvěrného znění zprávy Komise.

78. Veřejný ochránce práv ve své odpovědi poukázal na to, že Komisi nevyzval ani nemá v úmyslu vyzvat k provedení „pseudošetření“. Veřejný ochránce práv zdůraznil, že ve svém návrhu doporučení naléhavě vyzval Komisi, aby „provedla řádné a důkladné posouzení“ příslušných otázek. Poznámka uvedená stěžovatelem znamenala pouze to, že o způsobu provedení tohoto návrhu doporučení bude muset rozhodnout sama Komise. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv neměl žádnou pravomoc nutit orgán, aby učinil, co požaduje, neměl rovněž žádnou pravomoc instruovat orgán, jak nejlépe provést jeho návrhy doporučení. Veřejná ochránkyně práv dále zdůraznila, že nedůvěrné znění zprávy Komise jí bylo předáno právě proto, aby mohla vznést připomínky. Znovu ji proto vyzval, aby předložila jakékoli další připomínky, které by mohla chtít předložit. Stěžovatel této nabídky využil.

A.Údajné nesprávné prošetření případů nesprávného úředního postupu uvedených v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002 a následná opatření

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

79. Stěžovatelka tvrdila, že Komise řádně neprošetřila případy nesprávného úředního postupu uvedené v jejím dopise ze dne 16. září 2002, zejména třetí případ, a nepodnikla v těchto případech žádné kroky.

80. Komise ve svém stanovisku poukázala na to, že s ohledem na závěry německých orgánů uvedené ve sdělení UVM ze dne 14. dubna 2003 (dále jen „poznámka UVM“) se domnívá, že v tomto ohledu nejsou užitečná žádná další opatření. Dále dodala, že oddělení interního auditu JRC rovněž provedlo audit radiační ochrany v ITU. I když audit nebyl konkrétně zaměřen na odpověď na tvrzení stěžovatele, body vznesené stěžovatelem byly řešeny v průběhu příslušných šetření.

Posouzení veřejné ochránkyně práv, které vedlo k návrhu doporučení

81. Zdálo se, že Komise jednala rychle poté, co vzala na vědomí tvrzení stěžovatelky uvedená v jejím dopise ze dne 16. září 2002. Stěžovatel byl vyslechnut ředitelstvím IDOC GŘ ADMIN na začátku listopadu 2002. Krátce poté IDOC postoupil případ úřadu OLAF, který stěžovatele rovněž vyslechl a poté se rozhodl informovat o této záležitosti příslušné německé ministerstvo (UVM). Stěžovatel nepodal proti IDOC a OLAF žádné obvinění a nic nenasvědčovalo tomu, že by tyto dva orgány stěžovatelovým tvrzením nevěnovaly náležitou pozornost. Podle názoru veřejného ochránce práv tedy v této fázi řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

82. Stěžovatel byl vyslechnut UVM dne 5. března 2003. Dne 14. dubna 2003 UVM vypracoval zprávu o výsledcích svého přezkumu a následně informoval Komisi. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv může zkoumat pouze případy nesprávného úředního postupu orgánů a institucí Společenství, nebyl zjevně schopen přezkoumat šetření UVM a výsledky, ke kterým dospělo. Stěžovatel, který si byl této skutečnosti vědom, v podstatě tvrdil, že Komise nereagovala řádně, jakmile byla informována o zjištěních UVM. Rozhodující otázkou tedy bylo, zda je stanovisko Komise, podle něhož po ukončení šetření UVM nebyla odůvodněna žádná další šetření ze strany jejích vlastních útvarů, správné. Vzhledem k tomu, že se tato otázka týkala postoje Komise, a tedy orgánu Společenství, jednoznačně spadala do mandátu veřejného ochránce práv.

83. Nejprve je třeba poznamenat, že UVM ve svém sdělení ze dne 14. dubna 2003 poukázal na to, že se nezabýval dvěma (body 7 a 9) z devíti bodů, které stěžovatel vznesl, protože tyto body se týkaly pouze interních záležitostí Komise. Vzhledem k tomu, že UVM tyto body proto nepřezkoumal, odkaz Komise na zjištění UVM nevysvětluje, proč nebylo nutné se těmito otázkami dále zabývat. Veřejná ochránkyně práv mimochodem poznamenala, že šetření provedené UVM mohlo rovněž odhalit další aspekty vznesené stěžovatelem. Například ve svém dopise ze dne 16. září 2002 stěžovatelka tvrdila, že dokumenty týkající se pátého incidentu, který v něm uvedla, byly zničeny. Ačkoli bylo toto tvrzení zmíněno ve zjištěních UVM, nezdálo se, že by UVM považovalo za nutné toto tvrzení podrobně zkoumat.

84. Poznámka UVM dále poukázala na určité nedostatky v rámci ITU, zejména pokud jde o odbornou přípravu osob odpovědných za organizaci přepravy nebezpečných věcí. Podle názoru veřejné ochránkyně práv je příslušný právní a regulační rámec založen na předpokladu, že je důležité, aby nakládání s radioaktivními materiály podléhalo obzvláště přísným normám. Bylo tedy obtížné pochopit, jak skutečnost, že UVM dospěl k závěru, že v žádném z uvedených případů nebylo možné určit jasné nebo postižitelné porušení právních předpisů o radiační ochraně nebo právních předpisů týkajících se nebezpečných věcí ze strany zaměstnanců ITU, postačuje k tomu, aby Komise mohla mít za to, že nejsou nutná žádná další interní šetření. Soudě podle znění příslušného dopisu se zdálo, že UVM uplatnil přísné normy trestního práva. Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že zásady řádné správní praxe zavazují správu nejen k tomu, aby se vyhýbala páchání trestných činů, ale také k tomu, aby co nejlépe organizovala své správní postupy. Podle jeho názoru byla tato vyšší úroveň nezbytná zejména v citlivé oblasti, jako je tato, která se týkala manipulace s nebezpečnými výrobky. Dále bylo třeba vzít v úvahu skutečnost, že UVM ve svém sdělení ze dne 14. dubna 2003 poukázala na to, že se pokusila ověřit tvrzení stěžovatele přezkoumáním dostupných dokumentů a pohovorem s odpovědnými osobami. Nelze tedy vyloučit, že závěr UVM, že nebyl schopen určit jasné nebo sankcionovatelné protiprávní jednání, neznamenal nic jiného než to, že na základě důkazů, které zkoumal, nemohlo být takové zjištění učiněno. Takové zjištění zjevně nevylučuje možnost dospět na základě dalších důkazů k jinému závěru. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že by bylo osvědčeným správním postupem přezkoumat zjištění UVM a posoudit, jaké závěry (pokud nějaké) je třeba z nich vyvodit ohledně pracovních postupů ITU. Nicméně kromě sdělení vypracovaného ITU, které bylo ze dne 15. dubna 2003 a bude projednáno později (viz bod 89), nic nenasvědčovalo tomu, že by Komise provedla takový vnitřní přezkum poté, co byla informována o zjištěních UVM.

85. Komise ve svém stanovisku odkázala na audit radiační ochrany v ITU, který provedl útvar interního auditu Společného výzkumného střediska. Komise uvedla, že ačkoli tento audit nebyl konkrétně zaměřen na reakci na tvrzení stěžovatele, body vznesené stěžovatelem byly v něm přesto řešeny. Stěžovatelka však ve svém dopise ze dne 22. března 2004 zastávala názor, že auditní zpráva ze dne 22. ledna 2004 „Audit radiační ochrany na ITU“, ke které měla přístup, se vztahuje pouze na rok 2003 a nezabývá se kritikou UVM po jeho kontrole v roce 2003. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise na tento argument neodpověděla. Z přezkoumání příslušné zprávy dále vyplynulo, že názor stěžovatele se nezdá být neopodstatněný.

86. I za předpokladu, že by z výše uvedené auditní zprávy vyplynulo, že nakládání s nebezpečnými věcmi na ITU nyní fungovalo dobře a v souladu se všemi příslušnými pravidly, nebylo zřejmé, že by již nebylo nutné řádně přezkoumávat tvrzení stěžovatele týkající se incidentů, k nimž došlo v letech 1997 a 1998. Stěžovatel poukázal na to, že podle německého práva musí osoby odpovědné za jaderná zařízení splňovat podmínku spolehlivosti („Zuverlässigkeit“). Podle jejího názoru incidenty popsané v jejím dopise ze dne 16. září 2002 ukázaly, že ředitel ITU tuto podmínku nesplnil, jelikož svému tehdejšímu zástupci umožnil, aby do USA úmyslně zasílal radioaktivní materiál jako běžný náklad bez nezbytného prohlášení (třetí z případů uvedených v jejím dopise ze dne 16. září 2002). Komise se ve svém stanovisku k tomuto argumentu nevyjádřila.

87. Stěžovatel přikládal tomuto posledně zmíněnému incidentu největší význam, a sice údajné přepravě radioaktivního materiálu do USA v roce 1997. Pokud jde o tento incident, veřejná ochránkyně práv konstatovala, že UVM dospěl k závěru, že neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že příslušný materiál opustil ITU. V této souvislosti UVM poukázal na skutečnost, že příslušné dokumenty plánované pro přepravu jsou v ITU stále k dispozici a že nedošlo k žádné změně týkající se evidence zásob. Stěžovatel však správně poznamenal, že v případě jiné přepravy (incident č. 4 na seznamu stěžovatele) dospěl UVM k závěru, že byla skutečně provedena, i když příslušná dokumentace neopustila ITU a i když nedošlo k žádné změně týkající se evidence zásob. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že by bylo vhodné vyvinout důkladné úsilí k objasnění tohoto incidentu. Ve svém sdělení ze dne 15. dubna 2003 týkajícím se výsledků kontroly provedené UVM však ITU pouze uvedla, že je "nepravděpodobné", že se tato přeprava uskutečnila. V poznámce bylo rovněž uvedeno, že příchod příslušné zásilky není v BNL "sledovatelný"[7]. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že tato prohlášení nepostačují k prokázání toho, že bylo vynaloženo náležité úsilí, aby se zjistilo, zda se zásilka dostala k příjemci a co obsahovala. Sdělení ze dne 15. dubna 2003 rovněž uvádělo, že je "nevysvětlitelné", proč měla být příslušná přeprava provedena v rozporu s pravidly, zatímco mnoho jiných bylo zasláno řádným způsobem. Stěžovatelka však uvedla, že byla panem R. v rozhodné době informována o tom, že s BNL bylo ve skutečnosti dohodnuto datum pro přezkoumání příslušného materiálu a že přeprava s radioaktivním materiálem by zabrala příliš mnoho času a byla by příliš nákladná. Opět se nezdá, že by se Komise tímto bodem zabývala. Co je však nejdůležitější, nic nenasvědčovalo tomu, že by pan R. a pan L. byli někdy vyslechnuti Komisí jako svědci. Je třeba rovněž uvést, že stěžovatelka ve svém dopise ze dne 22. března 2004 uvedla, že i kdyby se přeprava, na kterou odkazuje, týkala neradioaktivního materiálu, každá taková přeprava by předpokládala zdokumentované měření umožňující uvolnění tohoto materiálu z kontrolovaného prostoru v ITU. Stěžovatel zdůraznil, že neexistují žádné dokumenty, které by prokazovaly, že k takovému měření došlo.

88. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívala, že stěžovatel předložil příslušné otázky, kterými se měla Komise zabývat. Veřejný ochránce práv znovu zdůraznil, že se projednávaná věc týká možného porušení bezpečnostních pravidel týkajících se nakládání s radioaktivním materiálem. Měl za to, že je třeba věnovat zvláštní pozornost přezkumu tvrzení v této oblasti, zejména tvrzení, která byla příslušným orgánem (v tomto případě UVM) prohlášena za věrohodná jako celek. Skutečnost, že v jednom z případů (pátá nehoda) sám UVM dospěl k závěru, že byla uskutečněna přeprava, která nebyla v souladu s pravidly, měla Komisi přimět k ještě větší obezřetnosti.

89. Jediným důkazem, který nasvědčoval tomu, že otázky vznesené stěžovatelem byly Komisí posouzeny s ohledem na připomínky UVM, byla poznámka ze dne 15. dubna 2003, kterou vypracovala ITU a která již byla zmíněna výše. Veřejná ochránkyně práv nepovažovala za nutné zkoumat otázku, zda je vhodné svěřit přezkoumání tak závažných tvrzení samotnému orgánu, proti němuž tato obvinění směřovala. Považoval však za pozoruhodné, že ITU ve výše uvedené poznámce zastávala názor, že UVM považovala pátou událost zmíněnou stěžovatelem, tj. že se uskutečnila přeprava 1,64 g ochuzeného uranu, která nebyla v souladu s příslušnými pravidly, za nepatrnou neopatrnost („kleinere Schlamperei“), a uvedla, že vzhledem ke skutečnosti, že se v ITU uskutečnilo přibližně 200 přeprav radioaktivních materiálů za rok, představovaly tři „malé neopatrnosti“, které stěžovatel kritizoval, pouze zlomek těchto přeprav. Podle názoru veřejné ochránkyně práv je nepravděpodobné, že by postoj k bezpečnostním pravidlům, který je v tomto sdělení uveden, vzbudil důvěru občanů.

90. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zaslal veřejný ochránce práv dne 24. listopadu 2004 Komisi návrh doporučení, v němž ji vyzval, aby provedla řádné a důkladné posouzení údajných případů nesprávného úředního postupu uvedených v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, a požádal ji, aby zohlednila závěry příslušného německého ministerstva uvedené v dopise stěžovatele ze dne 29. dubna 2003.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho návrhu doporučení

91. Ve svém podrobném stanovisku k tomuto návrhu doporučení Komise uvedla tyto připomínky:

92. Pokud jde o sedmý bod uvedený v dopise stěžovatelky ze dne 16. září 2002, Komise zaujala stanovisko, že je politováníhodné, že stěžovatelka čekala pět let, než ji upozornila na své dohady. Dále tvrdila, že v roce 2002, pět let po relevantních skutečnostech, bylo pro orgán oprávněný ke jmenování obtížné zahájit šetření. Podle judikatury Soudu totiž musí být správní šetření zahájeno v přiměřené lhůtě, zejména pokud se jedná o případy domnělé profesní neschopnosti. Zahájení takového šetření již nebylo odůvodněné.

93. Pokud jde o devátý bod uvedený v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, Komise poukázala na to, že v souladu s tehdy platným finančním nařízením byla příslušná zakázka zadána na základě nabídkového řízení. Dále uvedla, že veřejná ochránkyně práv byla vítána při nahlédnutí do příslušné dokumentace ve svých prostorách v Karlsruhe. Dodala, že plnění smlouvy se sice v poslední fázi setkalo s obtížemi, což vedlo ITU k přijetí vhodných opatření.

94. Pokud jde o potřebu provést hloubkový přezkum ostatních tvrzení stěžovatele, Komise k tomu potřebovala mít k dispozici minimum prvků. Pokud jde o třetí bod vznesený stěžovatelkou v jejím dopise ze dne 16. září 2002, poznámka UVM potvrdila, že přeprava do BNL se neuskutečnila. Neradioaktivní materiál byl ve skutečnosti poslán do BNL, ale ne radioaktivní materiál. Všechny informace shromážděné německými orgány směřovaly tímto směrem. Kromě toho americké právo uložilo společnosti BNL povinnost informovat příslušné orgány o každém produktu přijatém prostřednictvím nedovolené přepravy. ITU požádala BNL, aby uvedla, zda se k ní z ITU dostala nějaká nelegální zásilka. BNL odpověděla, že v předchozích 12 letech nebyla zjištěna žádná nedovolená přeprava. Nic tedy neumožňovalo dospět k závěru, že se předpokládaná zásilka uskutečnila. Zahájení šetření se proto nejeví jako vhodné.

Vzhledem k neexistenci informací, které by umožnily dospět k závěru, že se příslušná zásilka uskutečnila, nebyla otázka týkající se „Zuverlässigkeit“ ředitele ITU relevantní. Kromě toho neexistoval žádný dokument, který by prokazoval, že tento ředitel mohl svého tehdejšího zástupce pověřit provedením přepravy, která se nikdy neuskutečnila.

95. Pokud jde o pátý bod uvedený v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, bylo uznáno, že tato zásilka byla prohlášena za "běžnou Fracht" (běžnou přepravu). Německé orgány se touto otázkou podrobně zabývaly. Komise neměla k dispozici žádné informace, které by prokazovaly, že dokumenty související s touto zásilkou byly zničeny. S ohledem na poznámku UVM a zprávu vypracovanou oddělením interního auditu jejích útvarů byly vnitřní postupy ITU přezkoumány a opraveny tak, aby se zajistilo, že v budoucnu k žádným takovým incidentům nedojde. Vzhledem k tomu, že byla přijata odpovídající opatření, nebylo šetření odůvodněné.

96. Pokud jde o čtvrtý bod uvedený v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, bylo uznáno, že se příslušná přeprava uskutečnila a že německé orgány nebyly informovány. Bylo rovněž uznáno, že tato zásilka byla uskutečněna bez příslušných dokumentů a že tyto dokumenty byly příjemci předány až následně. S ohledem na poznámku UVM a zprávu vypracovanou oddělením interního auditu jejích útvarů byly vnitřní postupy ITU přezkoumány a opraveny tak, aby se zajistilo, že v budoucnu k žádným takovým incidentům nedojde. Vzhledem k tomu, že byla přijata odpovídající opatření, nebylo šetření odůvodněné.

97. Pokud jde o školení zaměstnanců (viz první a druhý z bodů uvedených v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002), úředník odpovědný za tyto zásilky byl najat v roce 1993 a absolvoval školení požadované německými orgány. Během krátké doby musela stěžovatelka z důvodu nepřítomnosti kolegyně, která byla nemocná, takové zásilky zorganizovat, i když její školení ještě nebylo dokončeno. Bylo potvrzeno, že od roku 1998 všichni úředníci a ostatní zástupci odpovědní za přepravu radioaktivního materiálu absolvovali takové školení v souladu s příslušnými německými právními předpisy. Za těchto okolností se šetření nezdá být odůvodněné.

98. Pokud jde o osmý bod uvedený v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, toto tvrzení nebylo podloženo žádnými skutečnostmi. Kromě toho poznámka UVM neobsahovala žádný prvek na podporu tvrzení stěžovatele. Incidenty, jako jsou incidenty uvedené stěžovatelem, byly systematicky hlášeny příslušným orgánům. Za tímto účelem byl po šetření německými orgány zaveden nový postup.

Pokud jde o šestý bod uvedený v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002, skutečnosti popsané stěžovatelem byly správné. Nicméně, a jak je zdůrazněno v poznámce UVM, neměly žádné důsledky.

Pokud jde o poslední dvě tvrzení, ITU pečlivě dodržovala postupy stanovené německým právem.

99. Komise na závěr uvedla, že podle jejího názoru neexistuje žádný prvek, který by odůvodňoval zahájení správního šetření. Vyzvala veřejného ochránce práv, aby navštívil Karlsruhe a ujistil se, že útvary Komise přijaly opatření, která je třeba přijmout.

100. Stěžovatelka ve svých připomínkách trvala na svém stanovisku a uvedla mimo jiné následující další připomínky k relevantním otázkám:

101. Pokud jde o první a druhý bod uvedený v jejím dopise ze dne 16. září 2002, z poznámky UVM vyplynulo, že tvrzení Komise, podle kterého byla všechna příslušná pravidla dodržována od roku 1998, je neopodstatněné. Když byla v červnu/červenci 1997 požádána, aby se zabývala přepravou radioaktivního materiálu, neměla žádné relevantní školení. Nepřítomnost osoby, která by mohla nahradit odpovědného úředníka, byla známa již řadu let, aniž by odpovědní vedoucí pracovníci podnikli jakékoli kroky k nápravě tohoto problému.

102. Pokud jde o třetí bod uvedený v jejím dopise ze dne 16. září 2002, postoj Komise byl více než odvážný a drzý („dreist und unverschämt“). V uvedeném dopise byly uvedeny všechny potřebné skutkové okolnosti. Z dokumentů poskytnutých Komisí jasně vyplynulo, že k údajné přepravě neradioaktivní látky nedošlo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Komise v té době vyslechla odpovědné osoby.

103. Pokud jde o čtvrtý bod uvedený v jejím dopise ze dne 16. září 2002, je třeba se zeptat, jak by přijetí nových postupů zvýšilo účinnost. Projednávaná věc ukázala, že problém vznikl proto, že bylo porušeno stávající pravidlo.

104. Závěr Komise, že byla přijata všechna nezbytná opatření, nebyl správný. Zejména pokud jde o třetí a pátou otázku, další šetření byla odůvodněná a nezbytná vzhledem k tomu, že se tyto otázky týkaly spolehlivosti osob provozujících jaderné zařízení. Nezdálo se však, že by Komise byla ochotna nebo schopna taková šetření provést. Nebylo by proto smysluplné zachovat doporučení provést řádné šetření. Nutné bylo, aby třetí a pátá otázka byly přezkoumány vnějším subjektem (to by nemělo být UVM). Jediným zájmem Komise v tomto případě bylo celou záležitost zakrýt a zastrašit ji. Rovněž chtěla trvat na svém tvrzení založeném na třetím a pátém bodu jejího dopisu ze dne 16. září 2002, podle kterého vedoucí pracovníci ITU nesplnili podmínku spolehlivosti („Zuverlässigkeit“).

105. Pokud jde o sedmý bod uvedený v jejím dopise ze dne 16. září 2002, relevantní incident byl v rámci ITU obecně znám. Jeden z vedoucích pracovníků odpovědných za problém zdůrazněný v druhém bodě jejího dopisu ze dne 16. září 2002 byl v ITU stále aktivní a od té doby byl několikrát povýšen.

106. Pokud jde o devátý bod uvedený v jejím dopise ze dne 16. září 2002, ITU by měla mít stále k dispozici kopii jejího e-mailu nebo dopisu, v němž bude uvedeno, že dotčená společnost nesplnila jednu z podmínek zadávacího řízení. Pokud je jí známo, dotčená věc vedla k šetření oddělení Komise pověřeného bojem proti podvodům. Bylo by proto smysluplné, kdyby veřejný ochránce práv kontroloval nejen dokumenty v ITU, ale také dokumenty týkající se uvedeného šetření.

107. Stěžovatelka na závěr uvedla, že Komise nadále nebyla ochotna zkoumat dosud nevyřešené otázky, zejména třetí a pátou z otázek, které vznesla ve svém dopise ze dne 16. září 2002, a že arogantně ignorovala a odmítla odpovědět na její dotazy týkající se těchto otázek. Zdůraznila také, že je zřejmé, že je třeba vyslechnout svědky.

Přístup veřejného ochránce práv ke komisaři odpovědnému za tuto záležitost

108. Dne 15. prosince 2005 zaslal veřejný ochránce práv dopis komisaři odpovědnému za administrativní záležitosti panu Kallasovi. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že podrobné stanovisko Komise v souhrnu uvádí, že šetření není odůvodněné, i) protože ITU se již dotázala BNL, zda se k ní z ITU dostala jakákoli nedovolená přeprava, a obdržela zápornou odpověď, ii) protože vnitřní postupy ITU již byly přezkoumány a opraveny a iii) protože s ohledem na judikaturu soudů Společenství by bylo pro orgán oprávněný ke jmenování obtížné zahájit šetření pět let poté, co nastaly relevantní skutečnosti.

109. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že považuje za obtížné přijmout tyto argumenty. Pouhé spoléhání Komise na zápornou odpověď BNL se vzhledem k závažnosti tvrzení stěžovatele nezdálo být dostatečné. Přezkum vnitřních postupů ITU, který byl proveden, neobjasnil, zda byla během událostí uváděných stěžovatelem porušena pravidla jaderné bezpečnosti. I když uplynulo několik let, veřejnost měla stále legitimní a skutečný zájem znát odpověď na tuto otázku.

110. Veřejná ochránkyně práv proto vyjádřila naději, že komisař bude schopen přesvědčit Komisi, aby přijala potřebu řádného a důkladného přezkoumání tvrzení stěžovatele, což by zahrnovalo poskytnutí možnosti oběma úředníkům přímo obviněným stěžovatelem vyjádřit své názory.

Informace a argumenty předložené veřejnému ochránci práv poté, co se obrátil na komisaře odpovědného za administrativní záležitosti

111. V reakci na přístup veřejného ochránce práv Komise přistoupila k tomu, co označila za "správní ověření" záležitostí, na které stěžovatelka upozornila ve svém dopise ze dne 16. září 2002. Výsledky tohoto šetření jsou popsány níže v nedůvěrné verzi zprávy Komise, kterou má žadatel k dispozici:

112. z devíti tvrzení stěžovatele,

• jedno z nich bylo odůvodněno v celém rozsahu;
• jeden z nich byl do určité míry doložen;
• dvě měly části, které byly doloženy, a části, které nebyly doloženy;
• dvě měly části, které byly do určité míry doloženy, a části, které nebyly doloženy; a
• Tři z nich byly nepodložené.

113. Tvrzení nebo jejich části, které byly do určité míry podložené nebo podložené, se týkaly opožděného školení, nedostatku zástupců, chybějících průvodních přepravních dokladů, porušení účetnictví, opožděného oznamování dávek externím dodavatelům a zadání zakázky dodavateli bez řádně kvalifikovaných pracovníků. Žádný z těchto incidentů se netýkal porušení německých právních předpisů a žádný z nich nepředstavoval významná rizika pro dotčené zaměstnance, dodavatele ani širokou veřejnost.

114. Ve všech případech, kdy byla tvrzení zcela nebo do určité míry opodstatněná, přijala ITU vhodná opatření k nápravě situací uvedených v tvrzeních. Celkově se ITU ukázala být otevřená kritice, proaktivní a zaměřená na zlepšení.

115. V oblastech, na něž se obvinění vztahují, nebyla zjištěna žádná aktuální relevantní rizika. Správní ověření, které potvrdilo posouzení provedené německými orgány, prokázalo, že odpovídající nesrovnalosti byly menšího rozsahu a že byly odpovídajícím způsobem napraveny. UVM výslovně uvedlo, že „celková organizační opatření pro dopravní operace v současné době působí velmi dobře“. Ověřovací tým toto tvrzení potvrdil.

116. Zjištění a závěry týkající se jednotlivých tvrzení lze shrnout takto:[8]

117. Tvrzení č. 1:

1.a: provádění přepravy radioaktivního materiálu, přičemž personál nedokončil nezbytné školení a zkoušky,

1.b: To znamená, že podle německého práva byly všechny tyto přepravy nezákonné.

Ověřovací tým se rozhodl zaměřit analýzu tvrzení na situaci samotné stěžovatelky.

Tvrzení 1.a bylo částečně podložené. Školení stěžovatele na pracovišti v období od května do června 1997 nebylo nezávisle zdokumentováno. Zatímco své samostatné povinnosti zahájila v červenci 1997 pod dohledem úředníka pro nebezpečné zboží, první formální vzdělání získala až v září 1997. Další významná formální odborná příprava v oborech souvisejících s dopravou proběhla v první polovině roku 1998.

Tvrzení 1.b bylo podle poznámky UVM nepodložené.

118. Tvrzení č. 2:

Nedostatečná organizace, [což znamenalo], že v případě nepřítomnosti zaměstnanců nebylo zaručeno řádné zastupování.

Tvrzení č. 2 bylo podložené, pokud bylo chápáno tak, že se týká povinností v oblasti přepravy jaderné energie do 1. února 1999. Okamžitá náprava tohoto organizačního nedostatku se setkala se souhlasem UVM.

119. Tvrzení č. 3:

3.a: Nedostatečná organizace, [což má za následek] úmyslnou nedovolenou přepravu a vývoz radioaktivního materiálu, neboť tento materiál byl odeslán kurýrem jako běžná nákladní zásilka.

3.b: Porušení účetních pravidel.

3.c: Zároveň došlo k porušení řady pravidel v oblasti radiační ochrany.

3.d: Současně pašovaný obchod s radioaktivním materiálem.

3.e: A konečně také porušení zákona o kontrole válečných zbraní / zboží dvojího užití.

Toto tvrzení se týkalo zásilky z ITU do BNL v červenci 1997.

Zjištění: odchozí nejaderná přeprava

Vývozní osvědčení (ze dne 25. července 1997) vydané dopravcem, který byl použit, popisovalo přepravovaný předmět jako "krystal ze speciálního materiálu pro základní výzkum".

Kopie uchovávaná v ITU obsahovala ručně psané poznámky stěžovatele, které zněly takto (jména odstraněna):[9]

„Podezření: Vrácená zásilka vzorku vyčerpaného UO ₂ cca 1 g dorazila s VRM 125/97. Dne 30. července jsem se pana [X] zeptal, zda se jedná o radioaktivní materiál, a on to popřel. dne 25. srpna 1997 telefonický rozhovor s panem [Y]; je to UO ₂ [vzorek].“

Dalšími relevantními dokumenty v téže dokumentaci byly faktura za objednávku odeslání (24. července 1997), faktura (30. července 1997) a záznam o platbě ITU (1. srpna 1997).

Podle ITU byla společnost BNL kontaktována, aby získala konečné potvrzení, že neobdržela radioaktivní materiály, které byly pravděpodobně odeslány, ale po právním poradenství v USA společnost BNL formálně odmítla potvrdit "neudálost".

Vzhledem k přísným bezpečnostním normám uplatňovaným v jaderné oblasti byla nedostatečná reakce BNL (která spadá do pravomoci ministerstva obrany USA) významným důkazem, i když ne přesvědčivým, nejaderné povahy této konkrétní přepravy. V jiných případech americké úřady reagovaly silně, když bylo neúmyslně odesláno malé množství jaderného materiálu.

Zjištění: příchozí jaderná doprava

Ověřovací tým podrobně přezkoumal dokumentaci týkající se příchozí přepravy z BNL, kterou uvedl stěžovatel (VRM 125/97). Tato přeprava se týkala vzorku 1 g vyčerpaného UO ₂, který byl do ITU doručen dne 22. července 1997. Ověřovací tým požádal o umístění tohoto konkrétního vzorku. Byly konzultovány záznamy a bylo zjištěno, že jsou stále v ITU. Ověřovacímu týmu byl ukázán vzorek. Ačkoli žádné zvláštní označení vzorku neumožnilo ověřovacímu týmu jednoznačně jej identifikovat, další analýza nebyla považována za užitečnou pro hodnocení tvrzení.

Všichni úředníci zúčastnění na obvinění předložili formální prohlášení potvrzující, že v červenci 1997 nedošlo k žádné neoficiální přepravě radioaktivního materiálu z ITU do BNL a že přeprava uvedená stěžovatelem neobsahovala oxid uranu ani jiný radioaktivní materiál.

Ověření potvrdilo rozsudek UVM.

Tvrzení 3.a, 3.b, 3.c, 3.d a 3.e byla proto nepodložená, neboť údajná jaderná přeprava nebyla provedena.

120. Tvrzení č. 4:

4.a: úmyslná nedovolená přeprava radioaktivního materiálu,

4.b: protože tento materiál byl [někomu] zaslán bez požadovaných průvodních dokladů.

4.c: Porušení účetních pravidel.

4.d: Zároveň došlo k porušení řady pravidel v oblasti radiační ochrany.

4.e: Současně pašovaný obchod s radioaktivním materiálem.

Toto tvrzení se týkalo odeslání z ITU na univerzitu v Dortmundu dne 28. září 1998.

Přeprava byla správně popsána v plánovacích dokumentech. Ověřovacímu týmu bylo předloženo prohlášení, že došlo ke změně brány dodání na poslední chvíli a přeprava byla nesprávně odeslána z ITU bez průvodních dokladů.

Ačkoli bylo dotčené množství nižší než prahové úrovně vyžadující povolení nebo oznámení, UVM byla o přepravě stále informována. Toto oznámení bylo zahrnuto do standardní zprávy zaslané UVM dne 22. října 1998.

Určitý počet účetních oprav byl proveden v dubnu a květnu 2003.

Úředníci ITU uznali náhodné porušení postupu jaderné přepravy ITU, které zahrnovalo velmi malá množství.

Tvrzení č. 4a bylo nepodložené. Nebyla prokázána ani úmyslnost, ani nezákonnost (jelikož množství materiálu bylo výrazně pod prahovou hodnotou pro osvobození).

Tvrzení 4.b bylo opodstatněné. Skutečnost, že připravené přepravní doklady skutečně nedoprovázely přepravu, byla potvrzena UVM a uznána ITU. Byla přijata nápravná opatření.

Tvrzení č. 4 písm. c) bylo opodstatněné. Výstup materiálu nebyl v době přepravy zaznamenán. Opravy byly provedeny v roce 2003.

Tvrzení 4.d bylo nepodložené, neboť množství byla nižší než prahová hodnota pro osvobození.

Tvrzení č. 4 písm. e) bylo nepodložené, neboť byl prokázán nedostatek úmyslnosti a materiál dosáhl svého zamýšleného místa určení.

121. Tvrzení 5:

5.a: Vstup nedovolené přepravy radioaktivního materiálu (oxidu thoričitého) do ITU [který] byl prohlášen za běžný náklad.

5.b: Krytí tohoto incidentu ze strany ITU.

5.c: Příkazy [vydané] ke zničení dokumentů.

5.d: Porušení účetních pravidel.

5.e: Neoznámení incidentu podléhajícího oznamovací povinnosti.

Toto tvrzení se týkalo zásilky z Francie, která dorazila do ITU dne 25. března 1999.

Z neznámých důvodů byla zásilka odeslána do ITU jako běžná neradioaktivní zásilka. ITU pak zjistila, že zásilka obsahovala nějakou radioaktivitu. Nebylo učiněno žádné oznámení UVM, protože to bylo ze zákona povinné pouze v případě, že radioaktivní materiál překročil limit výjimky. Úředníci ITU popřeli, že by vydali pokyny ke zničení souvisejících dokumentů. Jak zjistil ověřovací tým, tyto dokumenty byly uchovávány v příslušných záznamech. Neexistovalo žádné radiační riziko, protože se jednalo o malé množství Thoria. Za žádných okolností by nebylo rozumné odmítnout přijetí zásilky.

Po provedení nezbytných zkoušek byl dotčený materiál zaslán zpět podle standardních postupů. Výstup z příslušného materiálu byl zaznamenán v účetních knihách. Tento účetní záznam byl neúplný, protože přijetí materiálu nebylo zaznamenáno vůbec.

Tvrzení 5.a bylo nepodložené. Ačkoli zásilka nebyla deklarována jako jaderná přeprava, odpovědnost za toto opomenutí měla být připsána odesílateli, nikoli ITU.

Tvrzení 5.b a 5.c byla nepodložená.

Tvrzení 5.d bylo částečně podložené.

Tvrzení 5.e bylo nepodložené, neboť dotčená množství byla nižší než prahová hodnota pro osvobození.

122. Tvrzení č. 6:

6.a: nesprávné nakládání s radiačními pasy zaměstnanců externích dodavatelů; ITU skutečně zaznamenala měsíční hodnoty dávek, nikoli však hodnoty dávek [odpovídající] příhodám,

6.b: Neoznámení incidentu podléhajícího oznamovací povinnosti dozorovému úřadu.

Toto tvrzení se týkalo praxe udržování pasů souvisejících s ozářením pro zaměstnance externích dodavatelů v letech 1992–1996.

Dne 7. srpna 1996 ITU informovala dotyčnou smluvní stranu o dávkách záření, které její zaměstnanci obdrželi při 39 jednotlivých incidentech v letech 1992 až 1996. Vzhledem k tomu, že cílem oznámení bylo umožnit dodavateli omezit roční příjem dávky jeho zaměstnanci na zákonné limity, nebylo takové pozdní oznámení smysluplné.

Oznámení se nyní prováděla měsíčně, pokud obdržená dávka překročila 10 % maximální přípustné roční dávky.

Tvrzení 6.a bylo opodstatněné. Byla provedena nezbytná nápravná opatření.

Tvrzení 6.b bylo nepodložené. Oznamovací povinnosti byly dodrženy.

123. Tvrzení č. 7:

7.a: Jmenování zcela nevhodných osob jako delegátů radiační ochrany

7.b: [Jmenování zcela nevhodných osob jako] odpovědných vedoucích pracovníků

7.c: aniž by je zbavil [jejich] funkce [navzdory] závažnému pochybení.

Toto tvrzení se týkalo organizační struktury ITU do roku 1997.

Vzhledem k tomu, že tvrzení bylo pozoruhodně obecné, rozhodl se ověřovací tým vzít v úvahu konkrétní skutečnosti uvedené žadatelem v této souvislosti, a to:

• požár ve skladu štěpného materiálu, zatímco odpovědný vedoucí nebyl na místě;
• dopis týkající se přepravy, kterou Zásobovací agentura Euratomu nepovoluje.

Podle úředníků ITU, kteří byli dotazováni, tato prohlášení nebyla přesná, protože

• k údajnému požáru nedošlo; došlo k náhodnému falešnému poplachu v důsledku poruchy systému;
• Zásobovací agentura Euratomu neměla licenční orgán pro přepravu, ale pouze pro nákupy.

Ověřovací tým nezjistil žádné prokázané pochybení v záznamech ITU. Jednotlivci uvedení stěžovatelem navíc odešli do důchodu a byli nahrazeni v rámci běžné generační změny organizace.

Tvrzení 7.a bylo nepodložené. Přijetí jmenovaných zmocněnců pro radiační ochranu německými orgány muselo být respektováno jako přiměřený důkaz jejich vhodnosti.

Tvrzení 7.b bylo nepodložené. Nepřesnost tvrzení neumožnila provést šetření. K relevantním skutečnostem nedošlo, jak tvrdí stěžovatel.

Tvrzení 7.c bylo nepodložené. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné podložené důkazy o pochybení dotčených úředníků, nebylo možné uvažovat o jejich disciplinárním absolutoriu.

124. Tvrzení č. 8:

Četné incidenty, které vedly ke kontaminaci jednotlivců nebo příjmu radioaktivní látky.

Toto tvrzení se týkalo obecných činností ITU v letech 1996 až 1999.

Tvrzení stěžovatele bylo spíše obecné. Případy zkoumané ověřovacím týmem v záznamech o radiační ochraně byly méně závažné a v případě potřeby byly řádně sděleny UVM.

Obvinění č. 8 bylo nepodložené. Poznámka UVM byla přesvědčivá; nezjistila žádnou nedbalost ze strany ITU, která by vedla k dotčeným případům, a potvrdila, že tyto případy byly prošetřeny a že předpisy o oznamování byly správně uplatňovány.

125. Tvrzení č. 9:

Zadání dekontaminačních/demoličních prací v oblasti horkých komor společnosti (DETEC), jejíž zaměstnanci neměli kvalifikaci stanovenou ve výzvě k podávání nabídek.

Toto tvrzení se týkalo zadání zakázky v červnu až září 1996 a plnění této zakázky v letech 1996 až 1999.

Po zveřejnění a zodpovězení výzvy k podávání nabídek vypracovala ITU zprávu, ve které bylo uvedeno, že platné nabídky předložily pouze dvě společnosti a že obě splnily všechny podmínky stanovené v technické specifikaci.

Tvrzení č. 9 bylo částečně podložené, pokud jde o jednu konkrétní osobu. ITU zadala zakázku v souladu se schváleným postupem. Před zahájením zakázky zjistila ITU možné nedostatky u osoby, která byla jmenována zástupcem dodavatele na místě. ITU na tento problém upozornila dodavatele a včas se dohodla na nápravných opatřeních. Nápravná opatření přijatá ITU však nebyla plně účinná. Při plnění smlouvy dotyčná osoba nerespektovala významné požadavky na bezpečnost radiační ochrany. Jak odhalilo důkladné vyšetřování incidentu ITU, toto ignorování bylo alespoň částečně spojeno s nedostatkem právních a technických znalostí jednotlivce, stejně jako s jeho nevhodným postojem. Jak během této epizody, tak i poté, ITU varovala jednotlivce o jeho chování a opakovaně ho žádala, aby přestal jednat tímto způsobem. Krátce poté ITU vznesla tuto otázku s dodavatelem a v březnu 1998 získala náhradu zástupce na místě.

Úvodní připomínky stěžovatele k dalším informacím a argumentům předloženým Komisí

126. Ve svých počátečních připomínkách stěžovatelka uvedla, že Komise záměrně odkázala na určité prahové hodnoty pro osvobození, přestože se tyto prahové hodnoty nevztahovaly na přepravu jaderného materiálu (na rozdíl od manipulace s ním v rámci ITU). Podle jejího názoru se Komise nezabývala skutečností, že v ITU nebyly k dispozici žádné dokumenty týkající se údajné přepravy neradioaktivního materiálu do BNL, zejména pokud jde o měření, která měla být provedena před uvolněním dotčeného materiálu z kontrolovaného pásma. Stěžovatel uvedl, že příslušné šetření nebylo provedeno v duchu transparentnosti, jak tvrdí Komise, ale s cílem systematicky maskovat a bagatelizovat závažná pochybení manažerů Komise. Dodala, že je zřejmé, že prohlášení odpovídající skutečným skutečnostem již nelze očekávat od nikoho v Komisi, i když doufala, že někteří svědci řeknou pravdu. Za těchto okolností bylo zřejmé, že některá její tvrzení nemohla být prokázána ve striktně právním smyslu, vzhledem k tomu, že jedno prohlášení stálo proti druhému.

Nahlížení do spisu

127. Dne 28. září 2006 se zástupci veřejného ochránce práv seznámili se spisem Komise týkajícím se tohoto případu. Inspekce zahrnovala důvěrnou verzi zprávy Komise s názvem „Správní ověření týkající se obvinění proti JRC-ITU v oblasti jaderné dopravy a další“ ze dne 23. května 2006.

128. Úředníci Komise přítomní při kontrole vysvětlili, že kontaktovali všechny zaměstnance uvedené stěžovatelem a požádali je o stanovisko. Tým vedl rozhovory se zaměstnanci zapojenými do této záležitosti, s výjimkou pana L., který odešel do důchodu. Byl však kontaktován i pan L. Odpověděl e-mailem a zaslal podepsané prohlášení. Tyto dokumenty byly součástí spisu, který byl kontrolován zástupci veřejného ochránce práv. V odpovědi na otázku zástupců veřejného ochránce práv úředníci Komise přítomní při kontrole uvedli, že z rozhovorů nebyly pořízeny žádné přepisy, ale že byly k dispozici ručně psané poznámky.

129. Pokud jde o údajnou nedovolenou přepravu radioaktivního materiálu do BNL (oddíl 4.3 zprávy), ukázalo se, že informace uvedené ve zprávě (podle nichž byla BNL kontaktována za účelem získání konečného potvrzení, že údajnou přepravu neobdržela, ale po obdržení právního poradenství formálně odmítla potvrdit „neudálost“) vycházely z výše uvedeného e-mailu pana L. Spis, který zástupci veřejného ochránce práv zkontrolovali, neobsahoval žádnou korespondenci ani odkazy na korespondenci s BNL týkající se této otázky.

130. Zástupci veřejného ochránce práv poukázali na to, že z poznámky UVM vyplynulo, že německé orgány nalezly úplný soubor nepodepsaných dokumentů týkajících se přepravy radioaktivního materiálu do BNL, a dotázali se, zda ověřovací tým Komise tuto okolnost zohlednil. Úředníci Komise přítomní při inspekci odpověděli, že ověřovací tým nezaložil svou zprávu na těchto dokumentech. Zástupci veřejného ochránce práv dále poznamenali, že stěžovatel tvrdil, že i kdyby příslušná zásilka byla z neradioaktivního materiálu, muselo by být provedeno měření, než by materiál mohl opustit ITU. Úředníci Komise přítomní při kontrole uvedli, že ověřovací tým neměl k dispozici žádné dokumenty týkající se takových měření.

131. Úředníci Komise přítomní při kontrole předložili další dokument, e-mail ze dne 17. ledna 2006, v němž pan R. potvrdil, že se neuskutečnila žádná neoficiální přeprava do BNL. Bylo vysvětleno, že tento dokument nebyl zařazen do spisu, protože pan R. byl následně dotazován ověřovacím týmem.

Podrobné připomínky stěžovatele k dalším informacím a argumentům předloženým Komisí a ke zprávě o nahlédnutí do spisu

132. Ve svých dalších připomínkách k nedůvěrnému znění zprávy Komise a ve svých připomínkách ke zprávě veřejné ochránkyně práv o nahlédnutí do spisu Komise stěžovatelka uvedla tyto připomínky:

133. Nahlédnutí do spisu potvrdilo, že Komise provedla pouze falešné šetření, jehož cílem bylo oklamat veřejnost a veřejného ochránce práv. Komise nezkoumala žádný z kritických bodů. Ověřovací tým se ani nezabýval návrhem doporučení veřejné ochránkyně práv, který nebyl uveden v seznamu dokumentů, které byly konzultovány. Je třeba si položit otázku, zda poznámky vypracované ověřovacím týmem odpovídají prohlášením skutečně učiněným osobami vyslýchanými jako svědci, zda tito svědci byli skutečně vyslechnuti a zda ITU skutečně kontaktovala BNL.

134. Všechna tvrzení uvedená v její stížnosti veřejnému ochránci práv ze dne 2. ledna 2004 byla zachována. Komise nebyla schopna ani ochotna dotčené otázky objasnit.

135. Veřejný ochránce práv nyní mohl pouze dospět k závěru, že Komise neprovedla jeho návrh doporučení, a předložit Evropskému parlamentu zvláštní zprávu.

136. Tvrzení Komise, že neexistují žádná skutečná rizika, neodpovídalo skutečnosti.

137. Žadatel dále předložil tyto konkrétní připomínky:

138. Tvrzení č. 1:

Úředník pro nebezpečné zboží neměl před jarem 1998 všechny potřebné kvalifikace, a proto nemohl být považován za řádný dozorový orgán. Ověřovací tým ani nezkontroloval příslušné certifikáty týkající se této osoby. Přímí nadřízení paní Z. a později stěžovatele vážně zanedbali svou povinnost získat vzdělání a zkušenosti, které potřebovali. UVM zjistil, že ani v březnu 2003 osoba najatá za tímto účelem v roce 1999 neměla veškeré příslušné vzdělání týkající se manipulace s přepravou jaderného materiálu.

139. Tvrzení č. 2:

Ukázalo se, že k dosažení změny v této oblasti je nezbytné jasné varování německých spolkových úřadů. UVM opět zjistil vady při svých kontrolách v březnu 2003.

140. Tvrzení č. 3:

Bylo zřejmé, že nebylo vynaloženo žádné úsilí ke zjištění povahy vzorku zaslaného společnosti BNL v červenci 1997. Nebyl k dispozici jediný dokument týkající se přepravy neradioaktivní látky do BNL. Odmítnutí BNL vydat prohlášení potvrdilo její podezření. Ověřovací tým vycházel výlučně z prohlášení pana R. a pana L. Skutečnost, že ověřovací tým neprovedl žádné měření, pokud jde o vzorek, který mu byl předložen, byla neuvěřitelná. Ukázalo se, že konosament ("Lieferschein") pro příslušnou přepravu byl v ITU zničen. Pokud by Komise měla zájem tuto otázku vážně přezkoumat, mohla požádat společnost BNL nebo dopravce o kopii tohoto dokumentu.

141. Tvrzení č. 4:

Z dopisu odpovědné osoby ze dne 25. září 1998 adresovaného strážím vyplynulo, že problém nebyl, jak tvrdí Komise, způsoben změnou brány dodávky na poslední chvíli. Změna na místo dodání, která nebyla předvídána, představovala jasné porušení vnitřních pravidel ITU. Prahová hodnota pro osvobození nebyla v tomto případě použitelná. Vzhledem k tomu, že Komise připustila, že přeprava byla provedena bez nezbytných průvodních dokladů, byla tato přeprava protiprávní.

142. Tvrzení č. 5:

Je pravda, že odeslání této zásilky nespadalo do odpovědnosti ITU. Zdálo se však, že odesílatelé byli rovněž zaměstnanci EU. Touto otázkou se proto měl zabývat i důkladný přezkum. Prahové hodnoty pro osvobození nebyly v tomto případě použitelné. Incident ukázal, že nevinní příjemci nesprávně deklarovaných zásilek obsahujících radioaktivní materiály ne vždy informovali příslušné orgány. Z toho vyplynulo, že tvrzení Komise týkající se přepravy do společnosti BNL nelze zachovat. Skutečnost, že ověřovací tým jednoduše zkopíroval výsledky dosažené UVM, ukázala, že Komise nebyla schopna a ochotna provést seriózní šetření.

143. Tvrzení č. 6:

Skutečnost, že ověřovací tým označil za „nevýznamnou“ skutečnost, že příslušné informace byly poskytnuty se zpožděním, které v některých případech činilo několik let, vyjadřovala arogantní postoj, který lze považovat pouze za skandální. Proti dotčeným osobám v Komisi samozřejmě nebyly podniknuty žádné kroky. Nebylo pochopitelné, proč nebyly externím dodavatelům hlášeny měsíční dávky záření, které nepřesahovaly 10 % maximální přípustné roční dávky.

144. Tvrzení č. 7:

Bylo skutečností, že pan C., osoba, která v té době vykonávala řídící funkci, byla kontaktována, ale v rozporu s pravidly byla daleko od ITU a nestanovila zástupce ani neinformovala zaměstnance o své nepřítomnosti. Pokud jde o druhý incident, je pravda, že Zásobovací agentura Euratomu nemohla povolit nebo zakázat přepravu jako takovou. V daném případě však agentura plánovanou transakci (zaslání materiálu ústavu ve Švýcarsku) zakázala, což znamenalo, že i odpovídající přeprava byla automaticky zakázána. V této souvislosti pan C. zaslal dopis soukromé firmě zapojené do projektu, v němž stěžovatele urazil. Bez ohledu na tyto skutečnosti zůstal pan C. na svém pracovním místě. Skutečnost, že osoba byla UVM přijata jako pracovník ochrany před zářením, neznamená, že tato osoba nemůže být odvolána ze své funkce.

145. Tvrzení č. 8:

Skutečnost, že byly zavedeny postupy pro oznamování, ukázala, že toto tvrzení je opodstatněné.

146. Tvrzení č. 9:

V rozhodné době byl stěžovatel dotázán, zda osoba zamýšlená dodavatelem jako zástupce na místě má požadovanou kvalifikaci. Očividně tomu tak nebylo. Dopis/e-mail, který zaslala ohledně této záležitosti, by měl být stále k dispozici v ITU, pokud nebyl mezitím zničen. Smlouva tedy neměla být s dotyčným zhotovitelem uzavřena nebo měla být vypovězena co nejdříve. Nejednalo se o pochybení jednotlivce, ale o otázku, zda byla zakázka řádně zadána a provedena.

Další informace poskytnuté Komisí a připomínky stěžovatele

147. Dne 12. dubna 2007 poskytla Komise veřejnému ochránci práv tyto další informace:

• Pokud jde o údajnou přepravu radioaktivního materiálu do společnosti BNL, zaslala Komise dne 23. listopadu 2006 společnosti BNL dopis s žádostí o informace týkající se této přepravy. BNL ještě neodpověděla. Dopis byl rovněž zaslán společnosti DHL, která zásilku uskutečnila. Dne 17. listopadu 2006 společnost DHL informovala Komisi, že příslušné dokumenty již byly zničeny, přičemž právně závazná lhůta pro vedení těchto záznamů činila šest let.
• Pokud jde o zadání zakázky, na které se vztahuje tvrzení stěžovatele č. 9, byly veřejnému ochránci práv předloženy kopie technických specifikací a dokumentů týkajících se zadání zakázky. Podle Komise tyto dokumenty prokazovaly, že uchazeči nebyli vyzváni, aby před podpisem smlouvy upřesnili totožnost a kvalifikaci osob, které se chystaly plnit úkoly. V důsledku toho Komise nebyla schopna zjistit, že dotyčná osoba neměla požadovanou odbornou přípravu a zkušenosti k výkonu práce, dokud jí nebyla sdělena její totožnost a kvalifikace. Jak již bylo uvedeno výše, Komise poté jednala rychle, aby problém, který se objevil, vyřešila.
• Pokud jde o odbornou přípravu zaměstnanců v oblasti přepravy radioaktivních materiálů, a zejména o kvalifikaci úředníka obviněného stěžovatelem, byla veřejnému ochránci práv předložena kopie příslušných osvědčení o odborné přípravě.

148. Ve svých připomínkách k těmto dalším informacím stěžovatelka poukázala na to, že Komise dosud nezaujala žádné stanovisko, pokud jde o konosament, který byl zničen v ITU. Skutečnost, že Komise teprve nyní požádala společnost DHL o příslušné dokumenty, ukázala, že všechna "šetření", která Komise a UVM dosud provedly, byla fraškou. Odpověď společnosti DHL správně odrážela právní situaci. Dokumenty by však byly k dispozici i v letech 2002/2003. Stěžovatel rovněž uvedl, že skutečnost, že Komise společnosti BNL napsala až nyní, rovněž ukázala, že v tomto ohledu nebylo vynaloženo žádné předchozí úsilí a že prohlášení, která Komise v této souvislosti učinila, byla lživá. Pokud jde o kopie osvědčení poskytnuté Komisí, je třeba mít za to, že se týkaly pana V., i když byl název na těchto kopiích vynechán. Podle stěžovatele neexistovaly žádné důkazy, které by prokazovaly, že příslušné školení pro leteckou přepravu radioaktivního materiálu probíhalo před únorem 1998.

149. Dne 17. července 2007 Komise informovala veřejného ochránce práv, že dne 24. května a 26. června 2007 zaslala společnosti BNL dvě upomínky. Kopie těchto dopisů byly přiloženy k dopisu Komise.

150. Ve svých připomínkách k tomuto dopisu stěžovatelka uvedla, že sled událostí ukázal, že Komise neměla skutečný zájem na získání odpovědi od společnosti BNL. V každém případě nebyla položena rozhodující otázka týkající se skutečného obsahu zásilky. Stěžovatel se dále dotázal, zda Komise skutečně předá veřejnému ochránci práv jakoukoli odpověď, kterou by od společnosti BNL obdržela.

151. Dne 16. května 2008 zaslal veřejný ochránce práv Komisi žádost o další informace. Komise byla požádána, aby se vyjádřila ke konkrétnímu dokumentu a jeho významu pro projednávanou věc. Tímto dokumentem bylo oznámení ze dne 10. října 1997, které ITU učinila na základě německého práva a které bylo přiloženo k dopisu ze dne 15. října 1997 podepsanému panem W. a adresovanému německým orgánům. Jednalo se o pořízení, výrobu, výrobu a expedici radioaktivních materiálů za červenec 1997 ("Meldung über Erwerb, Gewinnung, Erzeugung und Abgabe radioaktiver Stoffe nach § 78 StrlSchV").

152. Komise ve své odpovědi uvedla následující připomínky:

153. Příslušný dokument byl přezkoumán jak německými orgány dozoru, tak samotnou Komisí při jejím správním ověřování. Komise tedy potvrdila své stanovisko, že k údajné protiprávní přepravě radioaktivního materiálu z ITU do BNL v červenci 1997 nedošlo. Je třeba připomenout, že sama stěžovatelka vypracovala zprávu ze dne 10. října 1997 a doplnila údajnou odchozí přepravu. Neexistence kontrolního čísla záznamu souhlasí se záznamy v odvětví "jaderného účetnictví", pokud takový záznam neexistuje. Neexistence takového evidenčního kontrolního čísla naznačuje, že dotčený materiál skutečně nebyl uvolněn z kontrolovaného pásma.

154. Příslušná německá pravidla nevyžadovala dokumentaci výsledků kontroly kontaminace ani jejich archivaci, ale pouze provedení měření. Je však běžnou praxí ITU zaznamenávat výsledky kontroly kontaminace látek, předmětů, nástrojů, zařízení atd., které opouštějí kontrolovanou oblast. Archiv výsledků kontroly kontaminace z července 1997 neobsahoval dokument, který by odpovídal položce "krystal ze zvláštního materiálu". Zdálo se, že stěžovatel skutečně mohl zmást různé zásilky.

155. Stěžovatelka ve svých připomínkách zdůraznila, že Komise opět připustila, že neexistuje žádný dokument týkající se měření údajné přepravy neradioaktivního materiálu do společnosti BNL. Vedení takového záznamu však nebylo jen "běžnou praxí", ale bylo vyžadováno interními pokyny pro zaměstnance ITU. Podle Komise tedy neexistoval jediný dokument, který by prokazoval uskutečněnou přepravu. Stěžovatelka zdůraznila, že nezaměnila dvě různé zásilky. Zdůraznila, že podle Komise nelze nalézt konosament podepsaný příjemcem, který by byl za normálních okolností zapotřebí ke schválení úhrady nákladů na dopravu. Stěžovatelka poukázala na to, že vzhledem k tomu, že tento dokument v té době viděla, musel být zničen. Vzhledem ke způsobu, jakým se Komise chovala, měl žadatel podezření, že příslušná zásilka mohla rovněž obsahovat plutonium.

Konečné posouzení veřejné ochránkyně práv

156. Než se budu zabývat podstatou tohoto tvrzení, zdá se užitečné připomenout, že veřejný ochránce práv ve svém návrhu doporučení vyzval Komisi, aby provedla řádné a důkladné posouzení údajných případů nesprávného úředního postupu uvedených v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002 s přihlédnutím k závěrům příslušného německého ministerstva uvedeným ve sdělení tohoto ministerstva ze dne 14. dubna 2003. Ve svém podrobném stanovisku měla Komise za to, že neexistují žádné informace, které by odůvodňovaly zahájení správního šetření. To znamenalo jednoznačné zamítnutí návrhu doporučení. Podle názoru veřejného ochránce práv byl postoj takto přijatý Komisí jednoznačně neuspokojivý. Pokud by Komise tento postoj zachovala, musela by veřejná ochránkyně práv zvážit, zda je třeba předložit Evropskému parlamentu zvláštní zprávu o této záležitosti.

157. Veřejný ochránce práv s potěšením konstatuje, že se Komise následně rozhodla přezkoumat tvrzení, která stěžovatelka uvedla ve svém dopise ze dne 16. září 2002. Je zřejmé, že tento přezkum představoval pro Komisi značné úsilí. Ještě důležitější je, že výsledky tohoto přezkumu, které jsou podrobně popsány v předchozí části tohoto rozhodnutí, poskytly cenné nové poznatky o otázkách vznesených stěžovatelem a umožnily veřejnému ochránci práv tyto otázky řádně posoudit. Podle názoru veřejné ochránkyně práv si proto Komise zaslouží pochvalu za to, že se rozhodla provést toto šetření.

158. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přesto není spokojen se závěry, k nimž Komise dospěla, musí veřejný ochránce práv ověřit, zda Komise prostřednictvím svého správního ověření z roku 2006 řádně a důkladně přezkoumala údajné případy nesprávného úředního postupu uvedené v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002. Při tomto přezkumu je rovněž třeba vzít v úvahu další informace, které Komise poskytla po dokončení ověřování. Stěžovatelka objasnila, že třetí z tvrzení uvedených v jejím dopise ze dne 16. září 2002 představuje jádro jejího případu. Po přezkoumání ostatních tvrzení se proto jeví jako vhodné vzít toto tvrzení v úvahu.

159. Pokud jde o tato další tvrzení, dospěla veřejná ochránkyně práv k těmto závěrům:

160. První tvrzení uvedené v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002 se týká provádění přepravy radioaktivních materiálů navzdory skutečnosti, že příslušní zaměstnanci neprošli požadovaným školením a zkouškami. Stěžovatelka ve svém dopise poukázala na to, že její tvrzení se týkalo období do února 1998. Ve své zprávě o ověření provedeném v roce 2006 Komise potvrdila, že existují nedostatky týkající se školení stěžovatele. Podle zprávy Komise nebyla odborná příprava stěžovatelky na pracovišti v období od května do června 1997 nezávisle zdokumentována, její první formální odborná příprava se uskutečnila až v září 1997, zatímco své samostatné povinnosti začala vykonávat již v červenci 1997 a další rozsáhlá odborná příprava se uskutečnila až v prvním pololetí roku 1998. Vzhledem k tomu, že zpráva Komise považovala v této souvislosti za relevantní, že stěžovatel pracoval pod dohledem pana V., tehdejšího úředníka ITU pro nebezpečné zboží, bylo by podle názoru veřejného ochránce práv nezbytné přezkoumat, zda tato osoba měla v příslušném okamžiku potřebnou kvalifikaci. Zpráva Komise se touto otázkou podrobně nezabývá. Odkazuje však na poznámku UVM, v níž UVM dospěl k závěru, že pan V. měl odpovídající vzdělání a ve vhodných termínech absolvoval další vzdělávání a výuku. Kopie příslušných osvědčení o odborné přípravě byly následně poskytnuty veřejnému ochránci práv. Je pravda, že stěžovatel tvrdil, že z těchto dokumentů vyplynulo, že úředník pro nebezpečné zboží neměl před jarem 1998 všechny potřebné kvalifikace. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že toto tvrzení by mohlo být chápáno tak, že zpochybňuje výše uvedené závěry UVM. Veřejný ochránce práv považuje za důležité připomenout, že je oprávněn přezkoumávat pouze správní činnost orgánů a institucí Společenství. Není tedy oprávněn posuzovat chování jiných orgánů nebo institucí, jako je UVM. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že v žádném případě není nutné, aby přezkoumal opodstatněnost argumentu stěžovatele. Komise uznává, že existovaly nedostatky týkající se kvalifikace osob manipulujících s radioaktivními přepravami v ITU, přinejmenším pokud jde o samotnou stěžovatelku. Zpráva Komise však uvádí, že pokud byla tvrzení stěžovatele zcela nebo do určité míry opodstatněná, přijala ITU vhodná opatření. Za těchto okolností nic nenasvědčuje tomu, že by tyto nedostatky stále přetrvávaly. Pro úplnost je třeba poznamenat, že z poznámky UVM vyplývá, že v době, kdy UVM zkoumal ITU v březnu 2003, potřeboval nástupce stěžovatele ještě určité dodatečné kvalifikace. Poznámka UVM však také uvádí, že chybějící kvalifikace bude získána v blízké budoucnosti.

161. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala prvním tvrzením stěžovatele.

162. Druhé tvrzení stěžovatele se týkalo organizačních nedostatků, což znamenalo, že v případě nepřítomnosti zaměstnanců v období do podzimu 1998 nebylo zajištěno řádné zastupování. Z poznámky UVM vyplývá, že příslušné nedostatky byly odstraněny. Podle názoru veřejné ochránkyně práv proto nebylo nutné, aby Komise v tomto aspektu případu podnikla další kroky.

163. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala druhým tvrzením stěžovatele.

164. Čtvrté tvrzení stěžovatele se týkalo toho, co stěžovatel označil za záměrně nezákonnou přepravu radioaktivních materiálů. Ze zprávy Komise vyplývá, že tato přeprava se uskutečnila dne 28. září 1998. Jak z poznámky UVM, tak ze zprávy Komise vyplývá, že nezbytné dokumenty byly připraveny, ale nakonec nebyly k přepravě přiloženy. Je nesporné, že tyto dokumenty měly být předány společně s věcí, která má být přepravena. Je však třeba poznamenat, že poznámka UVM nedospívá k závěru, že toto opomenutí učinilo přepravu protiprávní. Veřejná ochránkyně práv se v každém případě domnívá, že příslušné tvrzení stěžovatelky se zaměřuje na její přesvědčení, že ITU jednala úmyslně, tj. že měla v úmyslu nechat přepravu odejít bez nezbytných průvodních dokumentů. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že informace, které má k dispozici, nepostačují k prokázání toho, že tomu tak skutečně bylo. Ve zprávě Komise se odkazuje na skutečnost, že ověřovacímu týmu Komise bylo sděleno, že došlo ke změně termínu dodání na poslední chvíli. Zdá se, že cílem tohoto argumentu bylo vysvětlit, proč byla přeprava odeslána bez nezbytných průvodních dokladů. Toto vysvětlení je však nepřesvědčivé. Jak správně uvedl stěžovatel, způsoby předání zásilky, která má být odeslána, již byly stanoveny v poznámce vypracované ITU dne 25. září 1998, tj. tři dny před tím, než přeprava opustila ITU. Veřejný ochránce práv se nicméně domnívá, že nebylo prokázáno, že ITU zamýšlela přepravu opustit bez doprovodných dokumentů. Jak bylo uvedeno výše, je nesporné, že tyto dokumenty byly řádně připraveny. Veřejný ochránce práv není schopen zjistit, jaký zájem by ITU mohla mít na odeslání příslušné přepravy bez těchto dokumentů. V poznámce UVM se předpokládá, že příslušné opomenutí bylo způsobeno nedorozuměním. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že to je skutečně nejpravděpodobnější vysvětlení toho, co se stalo. Pokud jde o další tvrzení stěžovatele, že byla porušena pravidla vedení účetnictví, poznámka UVM poukazuje na to, že ITU začala provádět nezbytné opravy ex post. Zpráva Komise potvrzuje, že nezbytná nápravná opatření byla skutečně přijata.

165. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala čtvrtým tvrzením stěžovatele.

166. Stěžovatelka ve svém pátém tvrzení poukázala na to, že v březnu 1999 byla přijata nedovolená přeprava radioaktivního materiálu. Podle stěžovatele byl tento incident následně umlčen a vedoucí odpovědného útvaru vydal příkaz ke zničení příslušných dokumentů. Je nesporné, že ITU skutečně obdržela a přijala příslušnou přepravu radioaktivního materiálu, který byl nesprávně odeslán jako neradioaktivní zásilka. Podle poznámky UVM i zprávy Komise obdržela ITU nástroj obsahující radioaktivní materiál, který měl být testován na ITU. Z těchto zpráv dále vyplývá, že po provedení těchto testů byl nástroj vrácen odesílateli, řádně označen a bylo s ním nakládáno jako s přepravou radioaktivního materiálu. Veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel nezpochybňuje zjištění Komise, že odeslání této zásilky do ITU nespadalo do odpovědnosti ITU. Je pravda, že stěžovatel následně tvrdil, že se zdá, že odesílatelé zásilky byli rovněž zaměstnanci EU, a že by proto tato záležitost měla být dále prošetřena. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že mu nebyly předloženy žádné přesvědčivé důkazy, které by tento předpoklad prokázaly. V každém případě je třeba zohlednit skutečnost, že projednávaná věc se týká způsobu, jakým Komise řešila relevantní tvrzení stěžovatelky uvedené v jejím dopise ze dne 16. září 2002. Toto tvrzení se však jasně zaměřuje na přijetí uvedené zásilky ITU, a nikoli na její odeslání odesílatelem.

167. Komise ve své zprávě tvrdila, že UVM nebylo učiněno žádné oznámení, neboť by to bylo právně povinné pouze v případě, že by radioaktivní materiál překročil limit pro výjimku. Ve svých připomínkách stěžovatelka uvedla, že prahové hodnoty pro osvobození nejsou v tomto případě použitelné. Z poznámky UVM však vyplývá, že UVM měl rovněž za to, že nebylo nutné na incident upozorňovat. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že není nutné pokoušet se rozhodnout, zda se prahové hodnoty pro osvobození použily, či nikoli. Je pravda, že stěžovatel tvrdí, že stanovisko UVM bylo nesprávné. Jak již však bylo uvedeno, veřejný ochránce práv nemá pravomoc přezkoumávat správnost opatření přijatých orgány nebo institucemi, které nejsou orgány nebo institucemi Společenství. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že nebylo prokázáno, že incident byl utajen, jak tvrdil stěžovatel.

168. Podle zprávy Komise byly dokumenty týkající se příslušné dopravy stále k dispozici v záznamech ITU. Je pravda, že to nevylučuje, že někdo v ITU mohl vydat příkaz ke zničení těchto dokumentů. Ze zprávy Komise však vyplývá, že dotčený úředník ITU popřel, že by takový příkaz vydal. Skutečnost, že dokumenty jsou stále k dispozici, tomuto prohlášení jednoznačně propůjčuje věrohodnost. Dále je třeba poznamenat, že stěžovatelka nebyla schopna podpořit své tvrzení žádnými konkrétními důkazy.

169. Pokud jde o další tvrzení stěžovatele, že byla porušena pravidla vedení účetnictví, zpráva Komise uznává, že účetní záznamy jsou neúplné, neboť přijetí materiálu v březnu 1999 nebylo zaznamenáno vůbec. Skutečnost, že příslušná pasáž zprávy Komise v této souvislosti používá současný čas („je“) a neodkazuje na žádné nápravné opatření, by mohla být vykládána v tom smyslu, že účetní záznamy nebyly opraveny ex post a jsou stále neúplné. Zpráva Komise však uvádí, že ve všech případech, kdy bylo zjištěno, že tvrzení stěžovatele jsou opodstatněná, "ITU přijala vhodná opatření k nápravě situací uvedených v tvrzeních"[10]. Veřejná ochránkyně práv proto věří, že to platí i pro nedostatky týkající se účetních záznamů, které byly ve zprávě Komise v této souvislosti zjištěny.

170. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala pátým tvrzením stěžovatele.

171. Pokud jde o šesté tvrzení, stěžovatel kritizoval nesprávné zacházení s průkazy externích pracovníků, u nichž bylo zjištěno vystavení záření, a neoznámení incidentu, k němuž došlo v období do druhé poloviny roku 1996, dozorovým úřadům. Podle stěžovatele byly poskytnuty měsíční údaje, ale nebyly uvedeny žádné údaje týkající se konkrétních incidentů. Stěžovatel rovněž tvrdil, že ITU neinformovala UVM o incidentu, který měl být nahlášen. Zpráva Komise uvádí, že v daném případě byla dotčená smluvní strana informována v srpnu 1996 a že se tyto informace týkaly 39 incidentů sahajících až do ledna 1992. Z poznámky UVM vyplývá, že UVM nepotvrdilo názor stěžovatele, že jej ITU neinformovala o incidentu, který měl být nahlášen. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že s ohledem na postoj UVM je zde třeba zvážit pouze způsob, jakým Komise nakládala s příslušnými průkazy. Pokud jde o tuto otázku, zpráva Komise uvádí, že opožděné poskytování informací o dávkách záření, které obdrželi její externí pracovníci, „nebylo smysluplné“. Veřejný ochránce práv se domnívá, že takový výraz není v současném kontextu, který se týká informací o možných zdravotních rizicích, která mohou mít zásadní význam pro dodavatele a jejich zaměstnance, téměř vhodný. Námitky stěžovatele vůči tomuto výrazu jsou proto pochopitelné. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že volba slov, i když je zjevně neškodná, nenaznačuje arogantní postoj Komise. Zpráva Komise vysvětluje, že cílem oznámení je umožnit dodavateli omezit roční příjem dávky jeho pracovníků na zákonné limity, a objasňuje, že způsob, jakým Komise řešila tuto otázku v dotčeném období, byl sporný.

172. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že ITU od té doby přijala opatření k nápravě těchto nedostatků. Ve zprávě Komise je současný režim popsán takto: i) oznámení se nyní provádějí na měsíčním základě; ii) oznámení je povinné, pokud obdržená dávka překročí maximální roční dávku; iii) oznámení musí být provedeno v souladu s písemnými požadavky dozorového úřadu, pokud obdržená dávka překročí 10 % maximální přípustné roční dávky, ale nedosáhne ročního maxima; iv) není učiněno žádné oznámení, pokud dávka nedosáhne 10 % maximální přípustné roční dávky.

173. Je pravda, že stěžovatelka ve svém vyjádření kritizovala posledně uvedený aspekt současného systému. Veřejný ochránce práv se domnívá, že bod iv) by mohl, pokud by byl vykládán izolovaně, umožnit, aby dodavatel nemusel být informován, i když jeden z jeho pracovníků obdrží více než maximální roční dávku. Tak by tomu mohlo být například v případě, kdy pracovník působil v ITU po celý rok a obdržel 9 % roční dávky v každém z dvanácti měsíců. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že se s největší pravděpodobností jedná o teoretický příklad a že bod ii) by vyžadoval oznámení, jakmile souhrnná dávka dosáhne ročního maxima.

174. V každém případě je třeba vzít v úvahu skutečnost, že tvrzení stěžovatelky uvedené v jejím dopise ze dne 16. září 2002 se týkalo období do roku 1996, a nikoli systému, který se v současnosti používá. Dále je třeba poznamenat, že v poznámce UVM bylo uvedeno, že nezbytná zlepšení podrobně stanoví UVM a ITU. Zdá se tedy, že současný systém je výsledkem pokynů UVM. Zdá se, že skutečnost, že zpráva Komise odkazuje v souvislosti s bodem iii) na „písemné požadavky dozorového úřadu“, to potvrzuje. Veřejný ochránce práv se domnívá, že při neexistenci výjimečných okolností nelze zjistit nesprávný úřední postup, pokud orgán Společenství dodržuje pokyny, které mu dal příslušný vnitrostátní orgán.

175. Ačkoli se tedy veřejný ochránce práv domnívá, že postoj Komise je přiměřený, pokud jde o problém jako takový, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatelka ve svém dopise ze dne 16. září 2002 jasně navrhla, aby bylo přezkoumáno, kdo je odpovědný za zjištěné nedostatky a zda je třeba přijmout další opatření. Z poznámky UVM vyplývá, že zpoždění v podávání zpráv, k nimž došlo v letech 1992 až 1996, si zasluhovalo důtku a že organizační zlepšení byla nezbytná. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tato zpoždění jsou skutečně nepřijatelná a nejvíce znepokojivá. Je proto obtížné pochopit, proč se nezdá, že by Komise zkoumala otázku osobní odpovědnosti týkající se této otázky. V této souvislosti je třeba poznamenat, že stěžovatel uvedl jméno úředníka, který mohl případně odpovídat za vzniklé problémy. Veřejný ochránce práv si je plně vědom obtíží, s nimiž se takový přezkum mohl setkat v roce 2002, šest let po relevantních událostech, a ještě více v roce 2006, kdy Komise provedla ověření. Skutečnost, že se Komise touto otázkou ani nezabývala, je však obtížně pochopitelná, zejména s ohledem na skutečnost, že tvrzení stěžovatele se týkalo záležitosti, která byla pro dotčené pracovníky přímo a význačným zájmem. Aby se předešlo případnému nedorozumění, veřejný ochránce práv nechce naznačovat, že Komise měla vůči dotčenému úředníkovi přijmout disciplinární opatření. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že je třeba zvážit alespoň otázku, kdo byl odpovědný za zjištěné nedostatky, aby se zajistilo, že v budoucnu k žádným takovým problémům nedojde.

176. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neprokázala, že se řádně zabývala šestým tvrzením stěžovatele.

177. Stěžovatelka ve svém sedmém obvinění kritizovala skutečnost, že osoby, které byly zcela nevhodné, byly jmenovány jako delegáti radiační ochrany a jako vedoucí pracovníci ve službě a že tyto osoby nebyly odvolány ze svých povinností v případě závažného pochybení. Stěžovatelka poukázala na to, že její tvrzení se týkalo období do roku 1997, a v této souvislosti zmínila dva konkrétní incidenty. V prvním případě byl odpovědný vedoucí údajně v Bruselu, když v obchodě s štěpným materiálem v Karlsruhe vypukl požár. Druhý případ se týkal přepravy, kterou Zásobovací agentura Euratomu údajně zakázala. Podle stěžovatele se oba případy týkaly stejného úředníka ITU, pana C. Zpráva Komise se domnívá, že jmenování pověřených úředníků pro radiační ochranu je upraveno německým právem a že přijetí osob jmenovaných ITU německými orgány musí být považováno za přiměřený důkaz jejich vhodnosti. Veřejná ochránkyně práv to považuje za přesvědčivé vysvětlení. Souhlasí však také s tvrzením stěžovatele, že to neznamená, že Komise nemůže tyto osoby v případě závažného pochybení odvolat z funkce. Ve zprávě Komise se uvádí, že vzhledem k tomu, že příslušné tvrzení bylo velmi obecné, ověřovací tým se rozhodl vzít v úvahu konkrétní skutečnosti citované žadatelem jako důkaz tohoto tvrzení. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tento přístup byl jednoznačně rozumný a správný. Je pravda, že stěžovatelka ve svém vyjádření k nedůvěrnému znění zprávy uvedla, že ve svém dopise ze dne 16. září 2002 uvedla další příklady svědčící o nedostatku pravomoci delegátů radiační ochrany a jejich zástupců. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že není zcela jasné, jaké další konkrétní příklady zde stěžovatel uvádí. V každém případě se veřejný ochránce práv domnívá, že se Komise mohla oprávněně omezit na zkoumání příkladů, které stěžovatelka přímo citovala na podporu svého tvrzení.

178. Pokud jde o druhý ze dvou výše uvedených případů, veřejný ochránce práv konstatuje, že v této souvislosti stěžovatel odkázal na dopis zaslaný dotčeným úředníkem (panem C.) německé společnosti v souvislosti s příslušnou dopravou. Ve svém dopise ze dne 16. září 2002 stěžovatelka rovněž odkázala na fax, který považovala za „impertinentní“ („unverschämten Fax“). Zdá se, že oba odkazy se týkají jednoho a téhož dokumentu. Ve svých připomínkách k nedůvěrnému znění zprávy Komise stěžovatelka uvedla, že se domnívá, že ji příslušný dopis urazil. Ačkoli je třeba připustit, že údaje poskytnuté žadatelem v této souvislosti nebyly příliš jasné, ověřovací tým Komise správně pochopil, že dopis zaslaný panem C. byl stěžovatelem uplatněn jako důkaz jejího tvrzení. Aby se Komise vypořádala s tvrzením stěžovatele, měla tento dopis přezkoumat. Údaje poskytnuté stěžovatelem měly Komisi umožnit nalézt tento dopis v archivech ITU. Ze zprávy Komise však nevyplývá, že tento dopis byl zkontrolován a přezkoumán. Zpráva neobsahuje žádný další odkaz na tento dokument. Je pravda, že zpráva Komise uvádí, že ověřovací tým nezjistil „žádné prokázané pochybení v záznamech ITU“. Toto prohlášení však nepředstavuje jasný důkaz o tom, že ověřovací tým dopis pana C. viděl a zvážil.

179. Pokud jde o první případ, veřejný ochránce práv s potěšením slyší, že se ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo k požáru ve skladu štěpného materiálu, ale pouze k náhodnému falešnému poplachu. Stěžovatel však vytýkal, že pan C., vedoucí pracovník ve službě, nebyl přítomen v Karlsruhe, ale byl pryč v Bruselu. Ve svém vyjádření k nedůvěrnému znění zprávy Komise stěžovatelka dále uvedla, že pan C. svého zástupce ani neinformoval své kolegy o své nepřítomnosti. Je-li výpověď stěžovatele správná, jednání tohoto úředníka by skutečně pravděpodobně představovalo závažné porušení povinností, které mu příslušejí. Stěžovatelka ve svém dopise ze dne 16. září 2002 uvedla jméno svědka, který by mohl její obvinění potvrdit, a obecně odkázala na další potenciální svědky. Ze zprávy Komise nevyplývá, zda byl tento svědek nebo tito další svědci vyslechnuti. Ve zprávě se uvádí, že osoby uvedené stěžovatelem odešly do důchodu a byly nahrazeny. Skutečnost, že osoba odešla do důchodu, však nutně neznamená, že již nemůže být kontaktována za účelem získání případných nezbytných vysvětlení. Nelze samozřejmě vyloučit, že od těchto osob nemohly být získány žádné další užitečné informace. Kromě toho samozřejmě nelze vyloučit, že obvinění stěžovatele jsou neopodstatněná. Skutečností však zůstává, že logika použitá Komisí v této souvislosti je chybná. Skutečnost, že nedošlo k požáru, neprokazuje, že dotyčný správce plnil své povinnosti. Přinejmenším bylo možné od Komise očekávat, že prokáže, že byla přijata opatření, aby se zabránilo vzniku nebo opakování problémů, jako je ten, na který upozornil stěžovatel. Zpráva Komise se však touto otázkou nezabývá.

180. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neprokázala, že se sedmým tvrzením stěžovatele řádně zabývala.

181. Ve svém osmém tvrzení stěžovatelka odkazuje na četné incidenty, které vedly ke kontaminaci jednotlivců nebo příjmu radioaktivních látek. Zpráva Komise poukazuje na to, že takové incidenty, i když by se jim rozhodně mělo za každou cenu zabránit, nejsou nutně spojeny s pochybením nebo organizačními či technickými nedostatky. Podle Komise bylo třeba prověřit, i) zda k incidentu došlo v důsledku nedbalosti, ii) zda po něm nenásledovalo řádné vyšetřování a nápravná opatření a iii) zda nebyl nahlášen v souladu s předpisy. Zpráva Komise dodala, že tvrzení stěžovatele bylo spíše obecné a že incidenty, které byly přezkoumány ověřovacím týmem, byly méně závažné a v případě potřeby byly řádně nahlášeny německému dozorovému úřadu. Komise dále popsala stávající kontrolní postup a další plánovaná zlepšení. Komise rovněž odkázala na skutečnost, že poznámka UVM nezjistila žádnou nedbalost ze strany ITU, pokud jde o příslušné incidenty.

182. Veřejná ochránkyně práv považuje vysvětlení Komise za zcela uspokojivé. Ve svých připomínkách stěžovatelka tvrdila, že opatření, která byla přijata, a opatření, která měla být zavedena ITU, ukázala, že její tvrzení nebylo neopodstatněné. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že tento argument není přesvědčivý. Přístup ITU lze stejně dobře vysvětlit jejím přáním dále zlepšovat již tak uspokojivý systém.

183. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala osmým tvrzením stěžovatele.

184. Ve svém devátém tvrzení stěžovatelka kritizovala skutečnost, že dekontaminační/demoliční práce v oblasti horkých komor ITU byly zadány společnosti, jejíž zaměstnanci neměli kvalifikaci stanovenou ve výzvě k podávání nabídek. Zpráva Komise uvádí, že po příslušné výzvě k podávání nabídek ITU dne 4. června 1996 řádně předložila zprávu poradní skupině pro zadávání veřejných zakázek. Podle této zprávy předložily platné nabídky pouze dvě společnosti, které obě splnily všechny podmínky stanovené v technické specifikaci. Na základě návrhu uvedeného v této zprávě byla zakázka zadána jedné z obou společností a podepsána dne 21. srpna 1996. Před zahájením smlouvy dne 16. září 1996 kontaktovala ITU zhotovitele mimo jiné ohledně školení a zkušeností zástupce zhotovitele navrženého na místě. ITU následně obdržela osvědčení o dalším školení v oblasti radiační ochrany získané navrhovaným zástupcem na místě. Toto školení bylo zjevně zamýšleno jako opatření k nápravě pochybností, které v tomto ohledu vyjádřila ITU. Podle zprávy Komise se bezpečnostní problémy objevily o více než rok později v důsledku jednání zástupce dodavatele na místě. Z jednání konaného v lednu 1998 vyplynulo, že tato osoba nemá základní znalosti v oblasti německých právních předpisů, vnitřních předpisů ITU a měření radiace. Ve zprávě Komise se uvádí, že ITU poté podala formální stížnost. V důsledku toho byl zástupce na místě v březnu 1998 nahrazen. Zpráva Komise dospěla k závěru, že tvrzení stěžovatele bylo proto částečně podložené, pokud jde o zástupce na místě, který byl následně nahrazen.

185. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že závěr, k němuž Komise dospěla, zní na první pohled poněkud paradoxně. Stěžovatel v podstatě tvrdil, že zakázka byla zadána společnosti, která nesplnila nezbytné podmínky. Je těžké si představit, jak by takové tvrzení mohlo být "částečně" opodstatněné. Aby se Komise s tímto tvrzením vypořádala, musela zjistit, zda bylo rozhodnutí o zadání zakázky dotčené společnosti správné, tj. zda tato společnost splnila nezbytné podmínky. Zdá se však zřejmé, že ověřovací tým tuto otázku nepřezkoumal. Jak bylo uvedeno výše, zpráva Komise pouze cituje názor vyjádřený ITU v její zprávě ze dne 4. června 1996, že dotčená společnost splnila všechny příslušné podmínky. Stěžovatelka však ve svém vyjádření poukázala na to, že pokud věděla, byla tato otázka předmětem vyšetřování ze strany UCLAF, předchůdce úřadu OLAF. Ačkoli stěžovatel neposkytl (nebo nebyl schopen poskytnout) další podrobnosti týkající se tohoto šetření, veřejný ochránce práv se proto domnívá, že otázku vznesenou stěžovatelem není třeba dále zkoumat.

186. Zpráva Komise vychází z předpokladu, že rozhodnutí o zadání zakázky dotčené společnosti bylo správné. Poté se zabývá otázkou, zda ITU řádně řešila problémy, které se objevily po podpisu smlouvy. Zvážíme-li relevantní otázku z tohoto hlediska, není pochyb o tom, že tomu tak skutečně bylo. ITU okamžitě upozornila společnost na to, co považovala za nedostatky, pokud jde o školení a zkušenosti navrhovaného zástupce dodavatele na místě. Kromě toho se zdá, že ITU přijala okamžitá a rozhodná opatření, když se následně ukázalo, že zástupce na místě neplnil své povinnosti.

187. S ohledem na výše uvedené a s výhradou toho, co bylo uvedeno v bodě 185 výše, se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo prokázáno, že se Komise řádně nezabývala devátým tvrzením stěžovatele.

188. Zbývá přezkoumat, jak se Komise vypořádala s tím, co je jasně jádrem případu stěžovatelky, tj. s jejím třetím tvrzením.

189. Toto tvrzení se týká toho, co stěžovatel považuje za úmyslnou nedovolenou přepravu a vývoz radioaktivního materiálu do BNL v roce 1997. Podle stěžovatele byla příslušná zásilka odeslána běžným kurýrem. Stěžovatel tvrdí, že se jednalo také o porušení účetních předpisů, porušení četných pravidel radiační ochrany, pašovaného obchodu s radioaktivním materiálem a nakonec porušení zákona o válečných zbraních. Je třeba připomenout, že žadatel tvrdí, že příslušná zásilka se týkala 1 g oxidu uranu (UO _2).

190. Než se budeme zabývat rozhodující otázkou, zda Komise jednala správně, když dospěla k závěru, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem nebyly prokázány, je třeba stručně projednat dvě předběžné otázky. Zaprvé se zdá, že není sporu o tom, že pokud by tvrzení stěžovatele o událostech bylo správné, došlo by k závažnému porušení pravidel upravujících přepravu radioaktivních látek a pravidel radiační ochrany, jakož i ustanovení o vedení účetnictví. Není tedy třeba zkoumat příslušná ustanovení podrobněji. Zadruhé je účelem šetření vedeného veřejným ochráncem práv ověřit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise. Veřejný ochránce práv zjevně není oprávněn ani schopen určit, zda došlo k porušení trestního práva. Není proto třeba se dále zabývat tvrzením stěžovatele, že k takovým porušením došlo. V každém případě poznámka UVM uvádí, že i kdyby tvrzení stěžovatele bylo správné, nedošlo by k porušení zákona o válečných zbraních. Je třeba poznamenat, že v dopise zaslaném Komisi dne 31. července 2003 stěžovatel uznal, že závěr UVM ohledně zákona o válečných zbraních je správný.

191. Pokud jde o skutečnosti uváděné stěžovatelem, veřejný ochránce práv konstatuje, že se Komise původně domnívala, že šetření provedené UVM v březnu 2003 objasnilo otázky vznesené stěžovatelem. Je pravda, že poznámka UVM uvádí, že toto tvrzení bylo zkoumáno "zvláště důkladně". V poznámce UVM se uvádí, že přeprava 1 g UO ₂ s aktivitou 15 910 Bc byla pečlivě naplánována a požadována. Dodala však, že tato zásilka "alespoň podle stavu spisu" nikdy neopustila ITU a že příslušná nepodepsaná dokumentace je stále k dispozici v záznamech ITU. UVM dospěl k závěru, že je třeba mít za to, že stěžovatel zaměnil dvě zásilky vzhledem k tomu, že k relevantnímu datu se přeprava neradioaktivního materiálu do BNL uskutečnila.

192. Z výše uvedeného vyplývá, že UVM nedospěl k jednoznačnému závěru, zda je tvrzení stěžovatele opodstatněné, či nikoli. Poznámka UVM by tedy Komisi umožnila zaujmout názor, že tvrzení stěžovatele nebylo podložené, pouze pokud by byly všechny relevantní prvky skutečně řádně přezkoumány.

193. V poznámce ze dne 15. dubna 2003, která se zabývala závěry poznámky UVM, ITU tvrdila, že je "velmi nepravděpodobné", že přeprava tvrzená stěžovatelem skutečně proběhla. Zdá se, že tento závěr byl založen na těchto prvcích: i) nebyly k dispozici žádné doklady, které by prokazovaly, že tato přeprava byla skutečně provedena, ani nebyly k dispozici účetní záznamy, které by naznačovaly, že materiál opustil ITU; ii) záznamy ITU obsahovaly fakturu od DHL a dokument týkající se přepravy do BNL uskutečněné v červenci 1997, který se týkal neradioaktivní přepravy "krystalu zvláštního materiálu"; iii) příchod 1 g UO ₂ do BNL v červenci 1997 nebyl "vysledovatelný"; iv) bylo velmi nepravděpodobné, že by materiál, který přišel z BNL teprve před několika dny a byl označen jako přeprava radioaktivního materiálu, měl být vrácen do BNL ve stejném množství; a v) bylo nevysvětlitelné, proč měla být taková přeprava provedena v rozporu s pravidly, vzhledem k tomu, že předchozí přeprava byla provedena v souladu s těmito pravidly.

194. Především je třeba zopakovat, že skutečnost, že dokumenty, které byly vypracovány v souvislosti s přepravou radioaktivního materiálu do BNL, byly stále ve spisu ITU, nepředstavuje jasný důkaz o tom, že příslušná přeprava nebyla provedena. Jak stěžovatel správně poznamenal, pokud jde o jinou přepravu (incident č. 4 na seznamu stěžovatele), UVM dospěl k závěru, že byla provedena, i když příslušná dokumentace neopustila ITU a i když nedošlo k žádné změně týkající se evidence zásob. Dále je třeba poznamenat, že dokumenty týkající se přepravy, která byla provedena, neprokazují, že se tato přeprava týkala spíše neradioaktivního než radioaktivního materiálu. Stěžovatel opakovaně tvrdil, že záznamy ITU by měly obsahovat dokument, v němž BNL potvrzuje přijetí příslušné zásilky. Tento argument se jeví jako mimořádně rozumný, neboť v opačném případě je obtížné pochopit, jak mohla ITU přistoupit k zaplacení zasílateli (DHL) za jeho služby. Zdá se však, že žádný takový dokument není ve spisu ITU. To je velmi překvapivé. Stěžovatel navíc soustavně tvrdil, že i kdyby se příslušná přeprava týkala neradioaktivního materiálu, měření by muselo být provedeno před jeho odesláním a dokumentace k tomuto měření by měla být k dispozici ve spisu ITU. Ve své odpovědi na poslední žádost veřejného ochránce práv o další informace však Komise uznala, že taková měření musí být provedena, a konstatovala, že spis ITU neobsahuje žádný dokument o takovém měření. Veřejná ochránkyně práv to považuje za obtížně pochopitelné.

195. Pokud jde o argument Komise vycházející ze skutečnosti, že dotčený materiál do ITU dorazil od společnosti BNL teprve krátce předtím, zdá se, že dokumentace, která byla vypracována a která je stále k dispozici ve spisu ITU, potvrzuje, že se uvažovalo o rychlém vrácení tohoto materiálu společnosti BNL. Vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici žádné další informace, pouhá skutečnost, že mezi příchodem tohoto materiálu do ITU a jeho opětovnou expedicí do BNL mohlo uplynout pouze několik dní, proto nepředstavuje přesvědčivý argument pro vyloučení této možnosti. Pokud jde o důvod porušení pravidel, stěžovatelka uvedla, že byla v rozhodné době informována o tom, že s BNL bylo dohodnuto datum vyšetření a že zpracování přepravy jako přepravy radioaktivních materiálů by zabralo příliš mnoho času a bylo by příliš nákladné.

196. To ponechává argument, že příchod 1 g UO ₂ do BNL v červenci 1997 nebyl "vysledovatelný". Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že toto prohlášení zřejmě není podloženo žádnými listinnými důkazy. Stejný závěr platí i pro prohlášení Komise uvedené v jejím stanovisku, podle něhož BNL poté, co byla ITU požádána, aby uvedla, zda k ní z ITU dorazila jakákoli nedovolená přeprava, odpověděla, že v posledních dvanácti letech nebyla zjištěna žádná nedovolená přeprava. Totéž platí, pokud jde o prohlášení uvedené ve zprávě Komise, podle něhož BNL poté, co využila právního poradenství v USA, formálně odmítla potvrdit "neudálost". Prvním hmatatelným důkazem úsilí ITU o získání relevantních informací od BNL, který byl dán k dispozici veřejnému ochránci práv, je dopis ITU BNL ze dne 26. října 2006, tj. poté, co Komise předložila své stanovisko k této stížnosti a dokončila ověřování.

197. Ve zprávě Komise je kladen zvláštní důraz na skutečnost, že vzhledem k přísným bezpečnostním normám uplatňovaným v jaderné oblasti byla neexistence reakce BNL významným důkazem nejaderné povahy příslušné přepravy. Na první pohled je to silný argument. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že věrohodnost tohoto argumentu je zpochybněna samotnými skutečnostmi, které uvedl stěžovatel a které Komise uznala v souvislosti s pátým tvrzením uvedeným v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002. Jak bylo uvedeno výše, je nesporné, že v roce 1999 obdržela ITU z Francie zásilku radioaktivního materiálu, který nebyl jako takový označen. Neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že ITU okamžitě informovala odesílatele tohoto materiálu, aby upozornila na chybu, ke které došlo. Kromě toho skutečnost, že přísnost bezpečnostních norem platných v dané oblasti neznamenala, že byly uplatňovány v každém jednotlivém případě, je potvrzena samotnou zprávou Komise. Ve stejném odstavci, v němž se odkazuje na to, že BNL neodpověděla, tato zpráva poukazuje na to, že v jiných případech orgány USA reagovaly důrazně, když bylo neúmyslně zasláno malé množství jaderného materiálu. To může znamenat pouze to, že k takovým případům došlo.

198. Veřejný ochránce práv uznává, že dostupné důkazy mu neumožňují zjistit, zda je tvrzení stěžovatele opodstatněné, či nikoli. Stěžovatel sám souhlasí s tím, že konečnou odpověď mohla poskytnout pouze společnost BNL. Je však třeba vzít v úvahu následující aspekty.

199. Sdělení Komise ze dne 15. dubna 2003 odkazuje na skutečnost, že archivy ITU obsahují dokument týkající se uskutečněné přepravy a že tento dokument obsahuje rukopisnou poznámku stěžovatele, která zní takto:

„Podezření: Vrácená zásilka vzorku vyčerpaného UO ₂ cca 1 g dorazila s VRM 125/97. Dne ^30. července jsem se pana X. zeptal, zda se jedná o radioaktivní materiál, a on to popřel. dne ^25. srpna 1997 telefonický rozhovor s panem Y; Jedná se o UO _2.“

200. Je třeba poznamenat, že tato zpráva byla zřejmě vypracována v době nebo krátce po uskutečnění příslušné přepravy, tj. několik let předtím, než se stěžovatelka v souvislosti s tímto incidentem obrátila na Komisi. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že je obtížné si představit, proč měl stěžovatel takovou poznámku vypracovat, pokud neodpovídala skutečnostem, jak je stěžovatel v té době chápal. Existence uvedeného sdělení nepředstavuje přesvědčivý důkaz, který by prokazoval tvrzení stěžovatele. Tato poznámka však měla Komisi jasně přimět k provedení obzvláště důkladného šetření.

201. Sdělení Komise ze dne 15. dubna 2003 rovněž odkazuje na skutečnost, že v červenci 1997 byla UVM nahlášena přeprava 1 g UO ₂ do BNL. Tato zpráva je ze dne 10. října 1997. V odpovědi na žádost veřejné ochránkyně práv o vyjádření k relevantnosti tohoto dokumentu Komise uvedla, že tento dokument byl při provádění správního ověřování přezkoumán jak německými dozorovými úřady, tak jejími vlastními útvary. Komise dodala, že tedy trvá na svém stanovisku, že k údajné protiprávní přepravě radioaktivního materiálu z ITU do BNL v červenci 1997 nedošlo. Zdůraznila rovněž, že zpráva ze dne 10. října 1997 byla vypracována samotnou stěžovatelkou a že neexistence kontrolního čísla týkajícího se údajné přepravy naznačuje, že dotčený materiál skutečně nebyl uvolněn z kontrolovaného území.

202. Veřejná ochránkyně práv považuje tato vysvětlení za nepřesvědčivá. Je pravda, že zpráva ze dne 10. října 1997 byla vypracována stěžovatelem. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že to nesnižuje význam tohoto dokumentu jako zdroje důkazů. Naopak skutečnost, že stěžovatelka v dokumentu, který měl být předložen UVM, odkázala na přepravu radioaktivního materiálu, která se podle ní uskutečnila, propůjčuje jejímu tvrzení další důvěryhodnost. To platí tím spíše, že dotčené prohlášení nebylo předloženo UVM samotnou stěžovatelkou, ale bylo předáno UVM na základě dopisu podepsaného jejím nadřízeným panem W. Podpis na samotném prohlášení se rovněž jeví jako podpis pana W. Vzhledem k tomu, že zápis týkající se údajné přepravy je poslední na seznamu, který obsahuje o něco více než dvě strany a vyniká mezi ostatními, protože není doprovázen referenčním číslem, je těžké si představit, že by mohl být přehlédnut i při zběžné kontrole. Je proto velmi obtížné pochopit, proč tento dokument nebyl ani zohledněn při ověřování Komise v roce 2006. To je o to více matoucí, že zpráva Komise v jiném kontextu (viz bod 120 výše) vycházela z jedné ze zpráv, které ITU předložila UVM.

203. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a s ohledem na závažnost tvrzení se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise proto měla využít všech možností, které měla přiměřeně k dispozici, aby se pokusila zjistit, zda bylo tvrzení stěžovatele opodstatněné.

204. Veřejná ochránkyně práv uznává, že skutečnost, že se společnost BNL mohla rozhodnout neposkytnout informace k objasnění této záležitosti, nelze přičítat Komisi. Připomíná však, že nejranější konkrétní důkazy o úsilí Komise o získání těchto informací pocházejí ze dne 23. listopadu 2006 (viz bod 196 výše).

205. Jak bylo uvedeno výše, soubor ITU zřejmě neobsahuje žádný dokument, v němž by BNL potvrdila přijetí zásilky, která jí byla zaslána. Dne 26. října 2006 se Komise společnosti DHL dotázala, zda může poskytnout kopie dokumentů týkajících se této přepravy. Ve své odpovědi ze dne 17. listopadu 2006 společnost DHL uvedla, že příslušný spis byl zničen na konci období šesti let, během něhož musel být uchováván v souladu se zákonem. Zdá se tedy zřejmé, že tyto dokumenty by byly k dispozici i v letech 2002 a 2003, pokud by Komise v té době přistoupila k důkladnému přezkumu.

206. Vzhledem k neexistenci přesvědčivých důkazů mají podání úředníků zmíněná stěžovatelkou v jejím dopise ze dne 16. září 2002 samozřejmě zvláštní význam. Veřejný ochránce práv proto s potěšením konstatuje, že při ověřování v roce 2006 Komise přistoupila k získávání informací od těchto úředníků. Ve zprávě Komise jsou výsledky tohoto úsilí zaznamenány takto: „Všichni úředníci, kteří se podíleli na obvinění, vydali formální prohlášení potvrzující, že v červenci 1997 nedošlo k žádné neoficiální přepravě radioaktivního materiálu z ITU do [BNL] a že přeprava uvedená stěžovatelem neobsahovala ani oxid uranu, ani jiný radioaktivní materiál.“

207. Nedůvěrné znění zprávy Komise, které bylo stěžovateli zpřístupněno, nevysvětluje, kdo jsou „úředníci podílející se na obvinění“ uvedení ve výše uvedeném prohlášení. Z úplného znění této zprávy, která byla zkontrolována útvary veřejného ochránce práv, však vyplývá, že dotčenými osobami jsou dva úředníci, které stěžovatelka ve svém dopise ze dne 16. září 2002 označila za odpovědné za údajnou přepravu. V tomto dopise stěžovatelka rovněž uvedla jako svědky dva další úředníky, o nichž tvrdila, že o incidentu informovali. Z úplného znění zprávy Komise vyplývá, že ověřovací tým vyslechl pouze jednoho z těchto úředníků. Není jasné, proč nebyl kontaktován druhý úředník, který je ve zprávě uveden v jiném kontextu. Pokud jde o úředníka, který byl vyslechnut, nic nenasvědčuje tomu, že by byl vyslechnut, pokud jde o tvrzení týkající se přepravy do BNL. Důvodem mohla být mimo jiné skutečnost, že účelem ověření bylo, jak se uvádí ve zprávě Komise, „poskytnout úředníkům přímo obviněným stěžovatelem příležitost vyjádřit své názory“[11]. Z úplného znění této zprávy však vyplývá, že ověřovací tým hovořil i s jinými úředníky než těmi, kteří byli stěžovatelem přímo obviněni. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že je velmi obtížné pochopit, proč Komise podle všeho neověřila, zda úředníci jmenovaní stěžovatelkou jako svědci v souvislosti s jejím třetím tvrzením byli schopni potvrdit výpověď stěžovatele o událostech. Je pravda, že tito svědci by se mohli vyjádřit pouze k tomu, co jim stěžovatel v té době mohl nebo nemusel sdělit. Vzhledem k významu tvrzení stěžovatele by však bylo jistě vhodné ověřit tento potenciální zdroj informací. Veřejný ochránce práv mimoto poznamenává, že se nezdá, že by bylo vynaloženo úsilí, aby se ujistil o relevanci zprávy pro UVM ze dne 10. října 1997 tím, že by položil otázky osobě, která tuto zprávu zaslala a která ji zřejmě podepsala. Jak bylo uvedeno výše (viz bod 202), zdá se, že tato zpráva nebyla při ověřování vůbec zohledněna.

208. Konečně zpráva Komise uvádí, že ověřovací tým byl informován o tom, že položka, která byla doručena od společnosti BNL v červenci 1997 a která tam podle stěžovatele byla zaslána později téhož měsíce, byla stále k dispozici v ITU. Ve zprávě Komise se uvádí, že vzorek nebyl konkrétně označen, což by ověřovacímu týmu umožnilo jej jednoznačně identifikovat. Za těchto okolností je obtížné pochopit, proč ověřovací tým nepožádal o provedení měření. Vzhledem k tomu, že činnost údajné přepravy byla stěžovatelem přesně uvedena (15 910 Bc), mohlo takové měření jednoznačně poskytnout nejužitečnější informace.

209. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise neprokázala, že se řádně zabývala třetím tvrzením stěžovatele.

210. Veřejná ochránkyně práv proto uznává a oceňuje značné úsilí, které Komise vynaložila prostřednictvím svého ověřovacího týmu, avšak dochází k závěru, že Komise neprokázala, že se řádně zabývala třetím, šestým a sedmým tvrzením stěžovatele. Jedná se o nesprávný úřední postup. Kritická poznámka bude proto uvedena níže.

B. Tvrzení, že žádosti o přístup k dokumentům nebyly řádně vyřízeny

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

211. Ve své stížnosti podané veřejnému ochránci práv v lednu 2004 stěžovatelka předložila tvrzení týkající se podstaty rozhodnutí Komise a dvě tvrzení týkající se procesních aspektů. Jak je uvedeno výše (viz bod 74), je třeba zde diskutovat pouze o posledně jmenovaném.

212. Pokud jde o procesní aspekty, stěžovatelka tvrdila, že Komise 1) nevyřídila původní žádost o přístup ze dne 16. října 2003 včas a vyčerpávajícím způsobem a 2) porušila zákon, odepřela jí spravedlnost a dopustila se zneužití pravomoci tím, že prohlásila potvrzující žádost za bezpředmětnou.

213. Komise připustila, že odpovědi GŘ ADMIN (zaslané dne 13. listopadu 2003) a GŘ JRC (zaslané dne 20. listopadu 2003) na původní žádost stěžovatele nedodržely předepsanou lhůtu 15 pracovních dnů, která uplynula dne 12. listopadu 2003. Z formálního hlediska bylo zřejmé, že před uplynutím lhůty měly útvary prodloužit lhůty o dalších 15 pracovních dnů v souladu s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1049/2001. Útvary se však místo toho pokusily odpovědět co nejrychleji, aniž by se uchýlily k předběžné odpovědi. V dopise ze dne 10. prosince 2003 a v e-mailu ze dne 18.[12] prosince 2003 vyjádřil generální sekretariát jménem Komise politování nad tím, že jeho útvary nebyly schopny dodržet lhůtu v prvním stupni.

Pokud jde o druhé tvrzení, stěžovatel podal dne 16. listopadu 2003 potvrzující žádost. Jediným důvodem této potvrzující žádosti byla absence odpovědi na její původní žádost. Tato potvrzující žádost byla pouze opakováním původní žádosti. Pokud by Komise tuto potvrzující žádost neprohlásila za bezpředmětnou navzdory skutečnosti, že odpovědi na původní žádost byly mezitím zaslány, stěžovatelka by byla zbavena svého práva odůvodnit svou potvrzující žádost podle argumentů uvedených v odpovědích na původní žádost, tj. nemohla by rozvinout své argumenty, proč nesouhlasí s posouzením provedeným v prvním stupni. Vzhledem k těmto okolnostem dospěla Komise k závěru, že potvrzující žádost předložená bez odpovědi je bezpředmětná, jelikož se zkřížila s odpověďmi, které byly zaslány o něco později než ve stanovené lhůtě, a že e-maily ze dne 1. a 3. prosince 2003 je třeba považovat za skutečné potvrzující žádosti. Jinými slovy, stěžovatelce nikdy nebylo odepřeno právo podat potvrzující žádost.

Posouzení veřejného ochránce práv

214. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že Komise vyjádřila politování nad tím, že se jejím útvarům nepodařilo odpovědět na žádost stěžovatele ze dne 16. října 2003 v příslušné lhůtě do 12. listopadu 2003. Příslušné odpovědi byly zaslány ve dnech 13. a 20. listopadu 2003. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že není třeba provádět další šetření tohoto aspektu případu.

215. V obecnější rovině veřejná ochránkyně práv konstatuje, že postup stanovený v nařízení č. 1049/2001 pro žádosti o přístup k dokumentům zahrnuje dva kroky, a to původní žádost a potvrzující žádost. Ustanovení čl. 7 odst. 1 nařízení stanoví, že původní žádost musí být zodpovězena do 15 pracovních dnů (pokud orgán nevyužije možnosti prodloužit tuto lhůtu stanovenou v čl. 7 odst. 3 nařízení). Tento postup umožňuje orgánu přezkoumat své stanovisko s ohledem na připomínky, které může žadatel učinit k rozhodnutí o původní žádosti [13]. Podle čl. 7 odst. 4 nařízení je žadatel v případě, že orgán neodpoví v této lhůtě, oprávněn podat potvrzující žádost. Skutečnost, že orgán neodpověděl na původní žádost, tedy nebrání žalobci v tom, aby pokračoval ve své věci. Je třeba rovněž poznamenat, že veřejný ochránce práv soustavně zastává stanovisko, že požadavek stanovený v čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv, podle něhož musí stěžovatel před podáním stížnosti veřejnému ochránci práv učinit „vhodný“ předchozí přístup, znamená, že stěžovatel musí podat jak původní, tak potvrzující žádost podle nařízení č. 1049/2001. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že jeho šetření by se obvykle neměla týkat případného neposkytnutí odpovědi orgánem na původní žádost. Jinak by tomu bylo v případě, že by orgán na potvrzující žádost neodpověděl. Takový nedostatek by žadateli nebránil v tom, aby svou žádost podal u soudu nebo u veřejného ochránce práv, jak objasňuje čl. 8 odst. 3 nařízení. Bez odpovědi na potvrzující žádost by však stěžovatel nemohl vědět, na jakých hmotněprávních důvodech bylo odepření přístupu založeno. Neposkytnutí odpovědi na potvrzující žádost by tedy mohlo narušit schopnost žadatele pokračovat ve své věci.

216. Pokud jde o vyřizování potvrzujících žádostí, veřejný ochránce práv konstatuje, že čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že pokud orgán neodpoví na původní žádost ve stanovené lhůtě, „opravňuje žadatele k podání potvrzující žádosti“. Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že Komise uznává, že její útvary neodpověděly na žádost stěžovatele ve lhůtě do 12. listopadu 2003. Za těchto okolností byl stěžovatel jednoznačně oprávněn podat potvrzující žádost dne 16. listopadu 2003. Jak správně uvedl stěžovatel, nařízení č. 1049/2001 nestanoví možnost prohlásit potvrzující žádost za bezpředmětnou. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že rozhodnutí Komise ze dne 10. prosince 2003 v tomto smyslu nebylo správné.

217. Je však třeba vzít v úvahu také skutečnost, že stěžovatelka ve dnech 1. a 3. prosince 2003 předložila tzv. "druhou potvrzující žádost" ("Drittantrag"). Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že takové další použití nařízení č. 1049/2001 nepředpokládá. Za těchto okolností je zřejmé, že generální sekretariát Komise se ocitl v obtížné situaci. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že řešení přijaté Komisí, i když jako takové není správné, mělo být co nejkonstruktivnější a nejužitečnější. Domnívá se proto, že v souvislosti s tímto aspektem stížnosti není třeba provádět žádná další šetření.

218. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nejsou zapotřebí žádná další šetření, pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se procesních otázek v souvislosti s přístupem k dokumentům.

C. Závěry

219. Na základě svého šetření této stížnosti učinil veřejný ochránce práv tuto kritickou poznámku:

Dne 16. září 2002 stěžovatelka požádala Evropskou komisi, aby přezkoumala devět případů nesprávného úředního postupu, o nichž se domnívala, že k nim došlo v Ústavu pro transuranové prvky (ITU) v Karlsruhe v oblasti ochrany před zářením a v souvislosti s přepravou radioaktivních materiálů. ITU je součástí Společného výzkumného střediska, generálního ředitelství Komise. Po důkladném šetření dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že Komise neprokázala, že se řádně zabývala třetím, šestým a sedmým tvrzením stěžovatele uvedeným v dopise stěžovatele ze dne 16. září 2002. Jedná se o nesprávný úřední postup.

220. V čl. 3 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv se stanoví, že po předložení návrhu doporučení a po obdržení podrobného stanoviska dotčeného orgánu nebo instituce zašle veřejný ochránce práv zprávu Evropskému parlamentu a dotčenému orgánu nebo instituci.

221. Stěžovatel vyzval veřejného ochránce práv, aby Parlamentu předložil zvláštní zprávu.

222. Ve své výroční zprávě za rok 1998 veřejný ochránce práv poukázal na to, že možnost předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu má pro jeho práci neocenitelnou hodnotu. Dodal, že zvláštní zprávy by proto neměly být předkládány příliš často, ale pouze ve vztahu k důležitým záležitostem, v nichž byl Parlament schopen přijmout opatření s cílem pomoci veřejnému ochránci práv [14]. Výroční zpráva za rok 1998 byla předložena Evropskému parlamentu, který ji schválil.

223. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že ačkoli se tento případ týká závažných problémů, konkrétně dodržování pravidel jaderné bezpečnosti útvary Komise, k incidentům, na něž stěžovatel odkázal, došlo před více než deseti lety. Jak by mělo být v tomto rozhodnutí jasně uvedeno, tato časová vzdálenost neznamená, že příslušná tvrzení je třeba brát méně vážně. Předložení zvláštní zprávy Parlamentu by však podle názoru veřejného ochránce práv mělo v tomto případě smysl pouze tehdy, i) pokud by Parlament mohl být nápomocen při zkoumání otázek, které je ještě třeba vyjasnit, nebo ii) pokud by bylo třeba přijmout další opatření s ohledem na budoucnost.

224. Jak je uvedeno v tomto rozhodnutí, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise nepřezkoumala všechna tvrzení stěžovatele s náležitou péčí, která jim měla být poskytnuta. Zdá se však rovněž jasné, že pravděpodobnost, že další šetření přinesou uspokojivější výsledky, je velmi omezená. Zejména je třeba vzít v úvahu skutečnost, že spolehlivá odpověď na jádro případu stěžovatelky, tj. její třetí tvrzení týkající se údajné přepravy radioaktivního materiálu do BNL, by se jevila jako možná pouze v případě, že by BNL při takovém šetření spolupracovala. Zdá se, že to není vůbec jisté a že Komise nemá pravomoc uložit BNL povinnost poskytnout nezbytné informace.

225. Pokud jde o potřebu podniknout v budoucnu další kroky, veřejný ochránce práv vyvozuje ze všech informací, které mu byly poskytnuty, že od doby, kdy stěžovatelka předložila svá obvinění v roce 2002, ITU přijala a nadále přijímá opatření k zajištění toho, aby byla v dotčeném odvětví dodržována všechna příslušná pravidla. Je třeba rovněž poznamenat, že většina úředníků, proti nimž stěžovatel vznesl obvinění v souvislosti s jeho obviněními, zřejmě mezitím odešla do důchodu nebo se přestěhovala jinam. To platí zejména pro osobu, kterou stěžovatelka považuje za odpovědnou za incident, který je předmětem jejího třetího a nejdůležitějšího obvinění.

226. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že předložení zvláštní zprávy Parlamentu v tomto případě se nejeví jako odůvodněné.

227. Veřejný ochránce práv však zašle kopii tohoto rozhodnutí Evropskému parlamentu v souladu s čl. 3 odst. 7 svého statutu. Kopie tohoto rozhodnutí bude rovněž zaslána stěžovateli a Komisi.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 17. prosince 2008.

---

[1] To znamená, že již nebylo možné zahájit soudní řízení týkající se těchto incidentů.

[2] Karlsruhe, sídlo ITU, se nachází v Bádensku-Württembersku.

[3] Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

[4] Tato stížnost byla následně vyřízena ke spokojenosti stěžovatele. Veřejný ochránce práv ukončil šetření této věci rozhodnutím ze dne 2. června 2004.

[5] Stěžovatelka uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že mandát evropského veřejného ochránce práv neumožňuje evropskému veřejnému ochránci práv zkoumat činnost UVM.

[6] Bod 3.4 stížnosti ze dne 2. ledna 2004.

[7] Převrácená čárka je také v originále.

[8] Podnadpisy týkající se devíti tvrzení doplnila Komise pro snazší orientaci.

[9] Komise laskavě poskytla anglický překlad německého originálu tohoto znění.

[10] Zdá se být užitečné poukázat na to, že citace pochází z nedůvěrného znění zprávy Komise.

[11] Citace je opět z nedůvěrného znění zprávy Komise.

[12] Komise odkazuje na 19. prosinec. Kopie příslušného e-mailu předloženého stěžovatelem je však datována 18. prosince 2003.

[13] Užitečnost tohoto postupu se projeví, pokud porovnáme odpověď GŘ JRC ze dne 20. listopadu 2003 s odpovědí téhož orgánu ze dne 19. února 2004 na potvrzující žádost.

[14] Výroční zpráva za rok 1998, s. 27–28.