Štrasburk, 1. prosince 2004

Vážená paní de C.,

Dne 26. srpna 2003 jste jménem své klientky paní P. (dále jen „stěžovatelka“) podal k evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Europol v souvislosti s jejím náborem jako místního zaměstnance, a nikoli jako zaměstnance Europolu.

Dne 22. září 2003 jsem předal stížnost řediteli Europolu. Europol zaslal své stanovisko dne 23. prosince 2003. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 27. února 2004.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny. Omlouvám se za dobu potřebnou k vyřízení Vaší stížnosti.

Stížnost

Podle advokáta stěžovatele byly relevantní tyto skutečnosti:

Dne 1. května 2001 začal stěžovatel pracovat v Europolu jako administrativní asistent. Z její smlouvy s Europolem vyplývá, že byla přijata jako „místní zaměstnanec“ s méně výhodnými (finančními) podmínkami než pro zaměstnance Europolu. V září 2001 stěžovatelka zjistila, že byla přijata v rozporu se služebním řádem Europolu, neboť místo administrativního asistenta by mělo být pracovním místem Europolu, a nikoli místním pracovním místem zaměstnanců. Dne 21. srpna 2002 se právní zástupce stěžovatele písemně obrátil na ředitele Europolu s žádostí o opravu a odškodnění. Ředitel tuto žádost dne 16. prosince 2002 zamítl. Stěžovatel podal dne 14. března 2003 odvolání, které bylo dne 11. června 2003 zamítnuto.

Dne 26. srpna 2003 podal advokát stěžovatele tuto stížnost veřejnému ochránci práv. Stěžovatelka tvrdí, že Europol nedodržel služební řád Europolu (články 1, 2 a 3 a dodatek 1) tím, že ji přijal na pozici administrativní asistentky jako místního zaměstnance, a nikoli jako zaměstnance Europolu, a požaduje finanční náhradu.

Šetření

Stanovisko Europolu

Stěžovatel byl Europolem zaměstnán jako místní zaměstnanec v období od 1. května 2001 do 1. dubna 2003.

Služební řád Europolu (1) stanoví dvě kategorie zaměstnanců, které může Europol zaměstnávat: zaměstnanci Europolu a místní zaměstnanci. Zda může být určité pracovní místo obsazeno pouze osobami náležejícími do jedné nebo druhé z těchto kategorií, je v zásadě stanoveno v dodatku 1 služebního řádu Europolu. Služební řád Europolu rovněž stanoví různé postupy a podmínky pro nábor zaměstnanců Europolu a místních zaměstnanců. Místní zaměstnanci jsou zaměstnáni podle nizozemských vnitrostátních právních předpisů, zatímco zaměstnanci Europolu podléhají služebnímu řádu Europolu stanovenému Radou. Jmenování zaměstnancem Europolu je rovněž možné pouze u osob, které se úspěšně zúčastnily výběrového řízení.

Všechny postoje Europolu jsou stanoveny v plánu pracovních míst, který přijímá Rada jako součást rozpočtu Europolu na každý rok. Jmenování zaměstnance Europolu mimo limity stanovené tímto plánem pracovních míst není z právního hlediska možné.

Vzhledem k nepružnosti systému náboru se Europol musel uchýlit k zaměstnávání dočasných zaměstnanců za podmínek platných pro místní zaměstnance, a to v situacích, kdy plán pracovních míst nepředpokládal pracovní místa Europolu a byla vyžadována dočasná pomoc. K tomu došlo například v situacích, kdy byl pravidelný zaměstnanec dlouhodobě nemocný, nebo v obdobích, kdy se dočasně zvýšila pracovní zátěž.

Europol zastával názor, že i když je pravda, že tato politika zahrnovala zaměstnávání zaměstnanců jako místních zaměstnanců na jiných pozicích, než které jsou formálně popsány v příloze 1 služebního řádu Europolu, Europol tak mohl učinit, pokud se držel v mezích svého personálního rozpočtu.

Podstatou stížnosti je, že stěžovatelka byla Europolem zaměstnána jako místní zaměstnanec, zatímco tvrdí, že jí měla být udělena smlouva jako formálnímu zaměstnanci Europolu. V korespondenci s právníkem stěžovatele Europol vysvětlil důvody, proč se domnívá, že toto tvrzení je nesprávné. Důvody jsou následující:

Hlavním argumentem předloženým Europolem je, že stěžovatel uzavřel s Europolem smlouvu dobrovolně a svobodně, přičemž dobře věděl, že tato smlouva byla uzavřena jako místní zaměstnanec, který se řídí nizozemským právem. To je výslovně uvedeno v zadávací dokumentaci i v korespondenci se stěžovatelem. Stěžovatel ani jeho právní zástupce tuto skutečnost jako takovou nezpochybnili.

Zadruhé Europol zastává názor, že stěžovatelce nebylo možné nabídnout pracovní smlouvu jako zaměstnanci Europolu, jelikož se úspěšně neřídila postupy náboru stanovenými služebním řádem Europolu. Ačkoli se stěžovatelka jednoho z těchto výběrových řízení pro zaměstnance Europolu zúčastnila, nebyla vybrána.

Zatřetí plán pracovních míst nepředpokládal pracovní místo administrativního asistenta Europolu v oddělení, v němž pracovala, zatímco pracovní zátěž tohoto oddělení byla taková, že vyžadovala dočasnou pomoc.

Europol rovněž zpochybňuje, že stěžovatelce vznikla finanční újma v důsledku jejího zaměstnání jako místního zaměstnance vzhledem k tomu, že z právního hlediska nebylo možné stěžovatelku zaměstnat jako zaměstnance Europolu. Vzhledem k tomu, že pracovní místo Europolu nebylo k dispozici a stěžovatel se úspěšně neúčastnil výběrového řízení na pracovní místa, která byla k dispozici, jedinou alternativou pro Europol by bylo stěžovatele vůbec nezaměstnat.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatelka trvala na své stížnosti. Články 2 a 3 služebního řádu Europolu a dodatek 1 jsou jasné a nevyvolávají žádné pochybnosti o tom, kteří zaměstnanci jsou zaměstnanci Europolu. Na rozdíl od toho, co uvedl Europol ve svém stanovisku, služební řád Europolu nepodmiňuje přijímání zaměstnanců Europolu úspěšným absolvováním výběrového řízení. Stěžovatel uvedl jeden příklad zaměstnance Europolu, který neprošel výběrovým řízením.

Stěžovatelka zpochybňuje argument Europolu, že smlouvu podepsala dobrovolně a svobodně, přičemž dobře věděla, že se tato smlouva týká místních zaměstnanců. Když stěžovatelka podepsala smlouvu, nevěděla, že se jedná o funkci zaměstnance Europolu, protože jí nebyla poskytnuta kopie přílohy 1 služebního řádu. Stěžovatelka tedy nemohla vědět, že podepisuje smlouvu, která není v souladu se služebním řádem.

Stěžovatelka rovněž uvádí, že úspěšně absolvovala výběrové řízení na místo druhého úředníka, které se uvolnilo, a že se stala rezervním uchazečem.

Tvrzení, že stěžovatel byl zaměstnán kvůli zvýšené pracovní zátěži, není správné, protože smlouva stěžovatele byla prodloužena po jednom roce a při odchodu stěžovatele se předpokládala výměna. Stěžovatel tak zastával řádné administrativní místo.

Stěžovatelka tvrdí, že pokud by byla zaměstnána v souladu se služebním řádem, získala by finanční výhody, o které nyní přišla. Stěžovatelka proto odmítá argument Europolu, že neutrpěla finanční újmu.

ROZHODNUTÍ

1 Údajný nábor stěžovatele v rozporu se služebním řádem Europolu

1.1 Stěžovatelka tvrdí, že Europol nedodržel služební řád Europolu (články 1, 2 a 3 a dodatek 1) tím, že ji přijal - na pozici administrativní asistentky - jako místního zaměstnance, a nikoli jako zaměstnance Europolu.

1.2 Europol uvedl, že vzhledem k nepružnosti systému přijímání zaměstnanců se musí uchýlit k zaměstnávání dočasných zaměstnanců za podmínek platných pro místní zaměstnance v situacích, kdy plán pracovních míst nepředpokládá pracovní místa Europolu a pracovní zátěž je taková, že je nutná dočasná pomoc. I když je pravda, že tato politika zahrnovala zaměstnávání zaměstnanců jako místních zaměstnanců na jiných pozicích, než které jsou formálně popsány v příloze 1 služebního řádu Europolu, Europol tak mohl učinit, pokud se držel v mezích svého personálního rozpočtu.

Europol dále tvrdil, že stěžovatel uzavřel s Europolem smlouvu dobrovolně a svobodně, přičemž dobře věděl, že tato smlouva se týká místních zaměstnanců a řídí se nizozemským právem. Stěžovatelce nebylo možné nabídnout pracovní smlouvu jako zaměstnankyni Europolu, neboť neuspěla v přijímacích řízeních stanovených služebním řádem Europolu. Plán pracovních míst rovněž nepředpokládal pracovní místo Europolu jako administrativního asistenta v oddělení, v němž pracovala.

1.3 Veřejný ochránce práv konstatuje, že článek 2 služebního řádu Europolu stanoví, že "(…) "zaměstnanci Europolu" jsou zaměstnanci přijatí za účelem obsazení pracovního místa, které je uvedeno na seznamu pracovních míst v příloze 1, s výjimkou míst označených jako místní zaměstnanci". Článek 3 stanoví, že „(…) „místními zaměstnanci“ se rozumí zaměstnanci přijatí podle místních právních předpisů pro manuální nebo služební úkoly, kteří jsou přiděleni na pracovní místo označené jako takové v seznamu pracovních míst v dodatku 1“.

1.4 Odstavec 1 dodatku 1 služebního řádu Europolu stanoví, že "s výhradou odstavce 3 jsou následující pracovní místa pracovními místy Europolu: (…) Asistenti – administrativní asistenti (všechna příslušná oddělení)“. Odstavec 3 dodatku A stanoví, že „správní rada Europolu se v souladu s čl. 28 odst. 1 bodem 15 Úmluvy o Europolu podílí na sestavování rozpočtu a plánu pracovních míst. V této souvislosti navrhne Radě, do jaké míry mohou být pracovní místa uvedená v tomto dodatku obsazena nebo kombinována.“

1.5 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že stěžovatel byl zaměstnán Europolem, zjevně jako administrativní asistent, od 1. května 2001 do 1. dubna 2003. Ačkoli smlouva podepsaná stěžovatelem s Europolem dne 2. května 2001 byla nazvána „Pracovní smlouva pro místní zaměstnance jmenované Europolem“, ve svém prvním článku výslovně stanoví, že „zaměstnanec bude zaměstnán jako administrativní asistent v oddělení lidských zdrojů za podmínek stanovených v nařízeních“. V prodloužení smlouvy podepsané dne 24. dubna 2002 o jeden rok bylo opět uvedeno, že „paní P. bude zaměstnána jako administrativní asistentka v oddělení lidských zdrojů (…)“. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že Europol ve svém stanovisku nezpochybnil, že stěžovatel byl zaměstnán jako administrativní asistent.

1.6 Podle přílohy 1 služebního řádu Europolu je místo administrativního asistenta stěžovatele pracovním místem Europolu, a nikoli pracovním místem pro místní zaměstnance. Služební řád je v tomto ohledu jasný a nezdá se, že by ponechával jakékoli pochybnosti, neboť příloha 1 uvádí, že následující pracovní místa „budou“ pracovními místy Europolu.

1.7 Europol ve svém stanovisku uznal, že přijal praxi zaměstnávání dočasných zaměstnanců, jako je stěžovatel, za podmínek platných pro místní zaměstnance, zejména v situaci, kdy plán pracovních míst nepředpokládal pracovní místa Europolu. Europol tvrdí, že k tomu byl oprávněn, pokud se držel v mezích svého personálního rozpočtu.

1.8 V tomto ohledu veřejný ochránce práv nenalezl ve služebním řádu Europolu žádný právní základ, který by tento postup odůvodňoval. Služební řád Europolu konkrétně neobsahuje žádné ustanovení, podle něhož by pracovní místa administrativních asistentů mohla být za určitých okolností obsazena přijímáním místních zaměstnanců.

1.9 Na základě výše uvedených skutečností dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že Europol nedodržel služební řád tím, že najal stěžovatele jako administrativního asistenta na základě místní smlouvy se zaměstnanci. Jedná se o nesprávný úřední postup a veřejný ochránce práv uvádí níže uvedenou kritickou poznámku.

2 K návrhu na finanční náhradu
škody

2.1 Stěžovatel požaduje finanční kompenzaci.

2.2 Europol popírá, že stěžovatelce vznikla v důsledku jejího zaměstnání jako místního zaměstnance jakákoli finanční újma vzhledem k tomu, že z právního hlediska nebylo možné stěžovatelku zaměstnat jako zaměstnance Europolu. Vzhledem k tomu, že pracovní místo Europolu nebylo k dispozici a stěžovatel se úspěšně neúčastnil výběrového řízení na pracovní místa, která byla k dispozici, jedinou alternativou pro Europol by bylo stěžovatele vůbec nezaměstnat.

2.3 Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stěžovatelka neprokázala, že utrpěla jakoukoli ztrátu v důsledku nesprávného úředního postupu uvedeného v bodě 1.9 výše, protože argument Europolu, že jedinou možností, jak ji zaměstnat jako místního zaměstnance, by bylo ji vůbec nezaměstnat, se nezdá být nepřiměřený. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že není vhodné se tímto aspektem stížnosti dále zabývat.

2.4 Veřejný ochránce práv by však chtěl poukázat na to, že stěžovatel má možnost uplatnit nárok na finanční náhradu u příslušného soudu.

3 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit tuto kritickou poznámku:

Europol nedodržel svůj služební řád tím, že najal stěžovatele jako administrativního asistenta na základě místní smlouvy se zaměstnanci. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Vzhledem k tomu, že tento aspekt případu se týká postupů týkajících se konkrétních událostí v minulosti a že platnost smlouvy stěžovatele skončila dne 1. dubna 2003, není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že výše uvedená kritická poznámka je dostatečná k tomu, aby upozornila Europol na potřebu přezkoumat jeho praxi, pokud jde o zapojení jeho zaměstnanců. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován ředitel Europolu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Akt Rady ze dne 3. prosince 1998, kterým se stanoví služební řád pro zaměstnance Europolu, Úř. věst. 1999, C 26/23.