Souvislosti stížnosti a šetření

1. Podle pravidel EU ^[1] musí členské státy, které hodlají přijmout technické právní předpisy pro výrobky nebo on-line služby, informovat Komisi. Komise a ostatní členské státy pak mohou v „odkladné lhůtě“ tří měsíců posoudit, zda je návrh zákona v souladu s právem EU.

2. V březnu 2017 oznámily německé orgány Komisi svůj záměr přijmout zákon zaměřený na boj proti „agitaci“ a „falešným zprávám“ na sociálních sítích, Netzwerkdurchsetzungsgesetz ^[2] (dále jen „zákon o prosazování sítě“). Odkladná lhůta skončila dne 28. června 2017, aniž by Komise nebo jiné členské státy předložily jakékoli připomínky.

3. V červenci 2017 stěžovatelka, německá poslankyně Evropského parlamentu, požádala Komisi, aby jí poskytla přístup k dokumentům týkajícím se návrhu zákona o prosazování sítě a jeho oznámení německými orgány ^[3].

4. Komise informovala stěžovatele o dvanácti dokumentech, které již byly veřejně dostupné, a poskytla mu široký částečný přístup k šesti dalším dokumentům, přičemž odstranila pouze osobní údaje. Stěžovatelka však tvrdila, že Komise neidentifikovala všechny dokumenty, které jsou relevantní pro její žádost o přístup veřejnosti.

5. Komise znovu zkontrolovala své archivy a identifikovala 18 dalších dokumentů. Poskytla částečný přístup k 13 z těchto dokumentů a žádný přístup k 5 dokumentům. Tyto úpravy odůvodnil potřebou chránit osobní údaje, chránit své rozhodování a chránit právní poradenství ^[4].

6. Stěžovatel se poté obrátil na veřejného ochránce práv.

7. Během šetření veřejné ochránkyně práv stěžovatelka informovala veřejnou ochránkyni práv o dalších šesti dokumentech (e-mailech), o nichž se domnívala, že jí měly být zpřístupněny na základě její žádosti o přístup veřejnosti.

8. Veřejná ochránkyně práv zkontrolovala dokumenty, k nimž Komise odepřela plný přístup, jakož i šest e-mailů identifikovaných stěžovatelem.

Návrh řešení předložený veřejným ochráncem práv

9. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že výklad žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti ze strany Komise byl příliš restriktivní. Dospěla k závěru, že Komise neidentifikovala nejméně pět dokumentů.

10. Veřejná ochránkyně práv navrhla, aby Komise provedla nové posouzení žádosti stěžovatele o přístup a vyhledala dokumenty týkající se návrhu zákona a oznámení tohoto zákona Německem.

11. Pokud jde o dokumenty, které již byly identifikovány, veřejná ochránkyně práv navrhla, aby Komise s ohledem na nedávnou judikaturu znovu zvážila částečné odmítnutí poskytnout plný přístup ^[5].

12. Komise požádala veřejnou ochránkyni práv o prodloužení lhůty pro odpověď na její návrh řešení, ale neodpověděla v prodloužené lhůtě.

Doporučení veřejného ochránce práv

13. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že přetrvávající nesprávný výklad rozsahu žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti ze strany Komise a její restriktivní uplatňování výjimky, jejímž cílem je chránit její rozhodování a právní poradenství, představují nesprávný úřední postup. Doporučila, aby Komise s ohledem na nedávnou judikaturu EU poskytla stěžovateli co nejširší přístup k již určeným dokumentům a ke všem dokumentům, které lze důvodně považovat za dokumenty spadající do oblasti působnosti žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti ^[6].

14. Komise ve své replice trvala na svém předchozím stanovisku. Konkrétně uvedla, že stěžovatele ve svém původním rozhodnutí informovala, že „všechny identifikované dokumenty byly vypracovány v rámci [oznamovacího řízení]“ a že stěžovatel nezpochybnil její výklad rozsahu její žádosti. Rovněž zopakovala, že GŘ GROW je útvarem Komise odpovědným za postup oznamování, a poukázala na to, že mezi identifikovanými dokumenty jsou i některé dokumenty z jiných útvarů.

15. Pokud jde o nedávnou judikaturu EU, na kterou veřejná ochránkyně práv odkázala, Komise tvrdila, že při přijímání konečného rozhodnutí o žádosti stěžovatele o přístup zohlednila právní a skutkové okolnosti v té době, včetně současného stavu judikatury. Kromě toho se relevantní dokumenty, k nimž stěžovatel požádal o přístup, liší od dokumentů dotčených ve věci v původním řízení. Konkrétně dokumenty dotčené v žádosti stěžovatele o přístup nebyly předloženy v rámci posouzení dopadů, ale týkají se oznamovacího postupu. Komise proto zastávala názor, že tato judikatura není použitelná ^[7]. 

16. Stěžovatelka odpověděla, že Komise nesprávně vyložila rozsah její žádosti o přístup, a proto neoznačila všechny příslušné dokumenty. Uvedla rovněž, že argumenty Komise jsou protichůdné.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po návrhu řešení a doporučení

17. Veřejnému ochránci práv je zřejmé, že Komise nesprávně vyložila rozsah žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti.

18. Před šetřením veřejné ochránkyně práv stěžovatelka opakovaně uvedla, že Komise musí mít v držení další dokumenty spadající do oblasti její žádosti o přístup. Vzhledem k tomu, že Komise stěžovatelku neinformovala o tom, jak její žádosti porozuměla, nemohla být stěžovatelka v té době konkrétnější. Stěžovatel zejména nemohl vědět, že Komise hledala dokumenty pouze v rámci GŘ GROW. Jak uvedla sama Komise, existovaly rovněž dokumenty v držení jiných útvarů Komise. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise je jediným subjektem.

19. Během šetření veřejné ochránkyně práv stěžovatelka znovu objasnila, jak má být její žádost chápána, konkrétně že usiluje o přístup k dokumentům týkajícím se oznámení návrhu zákona a samotného návrhu zákona kdekoli v Komisi, což je v souladu se zněním její žádosti o přístup. Kromě toho stěžovatel identifikoval šest e-mailů vyměněných mezi různými útvary Komise. Jeden z těchto e-mailů představoval přílohu k jednomu z identifikovaných dokumentů. Zbývajících pět e-mailů Komise skutečně neidentifikovala. Všechny tyto e-maily se jednoznačně týkají oznámení návrhu zákona a mohou být klasifikovány jako „dokumenty Komise“. Je tedy zřejmé, že Komise neidentifikovala alespoň těchto pět e-mailů.

20. Pokud jde o úpravy provedené na ochranu rozhodování a právního poradenství Komise, veřejná ochránkyně práv nesouhlasí s názorem Komise, že nedávný rozsudek ve věci ClientEarth se v tomto případě nepoužije.

21. Dotčenými dokumenty ve věci ClientEarth byly dokumenty týkající se „posouzení dopadů provedených za účelem případného přijetí legislativních podnětů Komisí“^{. [8]} Zatímco dokumenty dotčené v projednávané věci se netýkají legislativních podnětů Komise - týkají se legislativního podnětu členského státu k přijetí vnitrostátních pravidel - veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že relevantním faktorem ve věci ClientEarth bylo, že dokumenty týkající se přijetí právních předpisů. Občané mají v demokracii větší zájem na tom, aby věděli, proč a jak jsou právní předpisy přijímány. K dokumentům týkajícím se přijímání právních předpisů by měl být vždy umožněn širší přístup veřejnosti, neboť právní předpisy se dotknou všech občanů spadajících do územní působnosti právních předpisů. Skutečnost, že právní předpisy dotčené v projednávané věci jsou vnitrostátními právními předpisy použitelnými pouze v Německu, na této zásadě nic nemění. Bylo tedy zcela správné opírat se o zásady, na nichž je založena judikatura ClientEarth.

22. Kromě toho Komise tvrdila, že sporné dokumenty „jsou i nadále relevantní pro přípravu posouzení dopadů“ týkajícího se „možných opatření k dalšímu zlepšení účinnosti boje proti nezákonnému obsahu online“. Toto posouzení dopadů vedlo k návrhu právních předpisů EU o prevenci šíření teroristického obsahu online, který předložila Komise.^[9] Dotčené dokumenty se tedy nepřímo týkají legislativní iniciativy Komise. I když formálně nepředstavují „zprávy o posouzení dopadů“ ve smyslu judikatury ClientEarth, zásady, na nichž je založena judikatura ClientEarth, platí jistě i z tohoto důvodu.

23. Veřejná ochránkyně práv je proto zklamána tím, že Komise její doporučení zamítla a nevyužila příležitosti k větší transparentnosti.

Závěr

Na základě šetření veřejná ochránkyně práv uzavírá tento případ následujícím závěrem:

Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí zamítnutí jejího doporučení a opakuje své zjištění, že Komise měla stěžovateli poskytnout co nejširší přístup k požadovaným dokumentům.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reillyová

Evropský veřejný ochránce práv

Štrasburk, 20/11/2019

[1] Směrnice 2015/1535 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=celex%3A32015L1535.

[2] Viz https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=celex%3A32015L1535.

[3] Podle nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:32001R1049&from=EN.

[4] V souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b), čl. 4 odst. 3 druhou odrážkou a čl. 4 odst. 2 druhou odrážkou nařízení č. 1049/2001.

[5] Návrh řešení předložený veřejnou ochránkyní práv je k dispozici na adrese:

https://www.ombudsman.europa.eu/en/solution/en/114788.

[6] Doporučení veřejné ochránkyně práv je k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/recommendation/en/115002.

[7] Úplné znění odpovědi Komise na doporučení veřejné ochránkyně práv je k dispozici na adrese: https://www.ombudsman.europa.eu/en/correspondence/en/118691.

[8] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. září 2018, ClientEarth v. Komise, C-57/16 P, bod 89: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=205322&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=2625130.

[9] Viz: https://ec.europa.eu/info/law/better-regulation/initiatives/ares-2018-1183598_en.