Věc se týkala doby, kterou evropský inspektor ochrany údajů (EIOÚ) potřeboval k rozhodnutí o dvou stížnostech téhož stěžovatele v roce 2023 týkajících se zpracování osobních údajů stěžovatele.

V průběhu šetření veřejného ochránce práv poskytl EIOÚ přiměřená vysvětlení týkající se řešení případů a zpoždění. EIOÚ rovněž dokončil předběžné posouzení vznesených otázek.

Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že EIOÚ přijal opatření zaměřená na řešení svých nevyřízených případů, aby se v budoucnu předešlo podobným situacím, a proto případ uzavřela se závěrem, že žádná další šetření nejsou odůvodněná. 

Případ se týkal způsobu, jakým Agentura Evropské unie pro azyl (EUAA) řešila obvinění z porušování základních práv při své činnosti na řeckém ostrově Samos. Stěžovatelé se obávali, že způsob, jakým pracovníci vyslaní do azylových podpůrných týmů agentury EUAA vedli pohovory se zranitelnými žadateli o azyl, je v rozporu s právem EU a že agentura EUAA se tímto problémem nezabývala. Kromě toho se stěžovatelé zajímali o to, jak agentura EUAA řešila zprávy žadatelů o azyl o nuceném navracení.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že v době podání stížnosti agentura EUAA nezajistila, aby pracovníci vyslaní do jejích podpůrných týmů pro otázky azylu byli připraveni řádně vést pohovory se zranitelnými žadateli o azyl, a to ani pokud jde o to, jak zohlednit ukazatele zranitelnosti, pokud se objeví poprvé během pohovoru o azylu. Veřejná ochránkyně práv dále zjistila, že agentura EUAA neposkytla zranitelným žadatelům o azyl vhodný postup pro oznamování chyb, k nimž došlo během pohovorů, a pro přezkum těchto zpráv agenturou EUAA. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že se jedná o nesprávný úřední postup, a agentuře EUAA vydala čtyři doporučení k řešení nedostatků.

Veřejná ochránkyně práv rovněž zaslala tato doporučení svým protějškům z Evropské sítě veřejných ochránců práv (ENO) a požádala je o jejich názory na to, jak je při spolupráci mezi pracovníky agentury EUAA zabývajícími se případy a vnitrostátními azylovými úředníky zajištěno dodržování základních práv.

Veřejná ochránkyně práv navíc zjistila významné nedostatky, pokud jde o způsob, jakým agentura EUAA řešila zveřejňování zkušeností žadatelů o azyl s nuceným navracením během pohovorů. Vzhledem k tomu, že agentura EUAA začala během šetření veřejné ochránkyně práv provádět opatření k nápravě těchto nedostatků, nezjistila nesprávný úřední postup, ale místo toho předložila dva návrhy na zlepšení.

Tento případ se týkal toho, jak Evropská komise vyřídila žádost novináře o přístup veřejnosti k dokumentům souvisejícím s pracovní cestou koordinátora Komise pro boj proti antisemitismu a podporu židovského života do Izraele. Komise odmítla potvrdit nebo popřít existenci takových dokumentů s odkazem na pravidla EU pro ochranu údajů. Tvrdila, že i uznání existence takových dokumentů by znamenalo předání osobních údajů, aniž by to bylo nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, což stěžovatel neprokázal.

Během šetření Komise vyšetřovacímu týmu veřejné ochránkyně práv potvrdila, že se cesta uskutečnila a že uhradila náklady na tuto cestu, čímž vyřešila hlavní obavy stěžovatele týkající se transparentnosti.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že vzhledem k viditelnosti úlohy a citlivosti tématu existuje veřejný zájem na veřejné kontrole profesních činností koordinátora. Poté, co však Komise pracovní cestu potvrdila a uhradila náklady v souladu s platnými pravidly, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že veřejný zájem na kontrole profesní činnosti koordinátora byl splněn.

Veřejná ochránkyně práv však Komisi navrhla zlepšení, konkrétně aby v zájmu zvýšení transparentnosti aktivně zveřejňovala shrnutí oficiálních činností koordinátora, včetně informací o pracovních cestách.

Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela a dospěla k závěru, že žádná další šetření nejsou odůvodněná.

Případ se týkal toho, jak Evropská komise zajišťuje, aby Rumunsko plně provedlo rozsudek Soudního dvora Evropské unie o protiprávním odmítnutí vydat průkazy totožnosti rumunským občanům s bydlištěm v jiných členských státech.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že se situace na vnitrostátní úrovni zřejmě vyvíjí a že Komise situaci aktivně a v přiměřených intervalech monitoruje.

Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela se závěrem, že v této fázi nejsou odůvodněna žádná další šetření. Veřejná ochránkyně práv však požádala Komisi, aby ji do šesti měsíců informovala o svém posouzení souladu Rumunska s rozsudkem a o veškerých dalších opatřeních přijatých Komisí.

Stěžovatel požádal Evropskou komisi o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se jeho výměn s maďarskou vládou o nezávislosti soudnictví v souvislosti s posouzením Komise týkajícím se způsobilosti Maďarska pro fondy soudržnosti. Po konzultaci s maďarskými orgány Komise odepřela přístup k některým dokumentům s odvoláním na dvě výjimky podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům. Komise konkrétně tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo účel jejího šetření, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti a jeho rozhodovací proces. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí přezkoumala (podáním „potvrzující žádosti“). Pokud Komise neodpověděla v příslušných lhůtách, obrátil se stěžovatel na veřejného ochránce práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům. Během šetření veřejného ochránce práv přijala Komise potvrzující rozhodnutí. Ponechala v platnosti své rozhodnutí odepřít přístup, ale dovolávala se další výjimky s tím, že Evropský parlament mezitím zahájil soudní řízení týkající se této záležitosti a zpřístupnění by mohlo tato probíhající řízení ohrozit.

Kontrola veřejného ochránce práv ukázala, že požadované dokumenty obsahují sebehodnocení Maďarska, formální dotazníky zaslané Komisí maďarským orgánům a oficiální odpovědi příslušných maďarských orgánů na tyto otázky. Požadované dokumenty tak tvoří základ rozhodnutí Komise, proti němuž Parlament zahájil soudní řízení. Nebyly vypracovány ani pro účely konkrétního soudního řízení, ani neobsahují interní právní stanoviska ke sporným otázkám v celém textu.

Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že Komise dostatečně neprokázala, jak by zpřístupnění dokumentů mohlo ohrozit dotčené soudní řízení. Veřejný ochránce práv rovněž nebyl přesvědčen argumentem Komise, že zpřístupnění by mohlo ohrozit její šetření. Veřejná ochránkyně práv dále zdůraznila, že je důležité informovat veřejnost o opatřeních Komise a maďarských orgánů na ochranu finančních zájmů EU a zajistit dodržování zásad právního státu. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že odmítnutí Komise poskytnout široký přístup veřejnosti k požadovaným dokumentům představuje nesprávný úřední postup, a doporučila, aby Komise přehodnotila své stanovisko k žádosti o přístup.

Komise v odpovědi potvrdila své stanovisko, že zpřístupnění požadovaných dokumentů by ohrozilo klid soudního řízení zahájeného Parlamentem a jeho vyšetřování, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti. Veřejná ochránkyně práv však zjistila, že Komise neposkytla přesvědčivé vysvětlení, proč k těmto dokumentům nelze poskytnout širší přístup. Veřejná ochránkyně práv proto potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu a případ uzavřela.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k odůvodněnému stanovisku, které Evropská komise zaslala Belgii v rámci řízení o nesplnění povinnosti týkajícího se jejího provedení směrnice o ochraně oznamovatelů.

Komise odepřela přístup k dokumentu, který je součástí spisu probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti. Komise přitom vycházela z obecné domněnky o nezveřejnění založené na potřebě chránit účel probíhajícího šetření. Stěžovatel byl s tímto výsledkem nespokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Zatímco veřejná ochránkyně práv měla za to, že přiměřená ochrana oznamovatelů je nezbytná, na základě kontroly sporného dokumentu konstatovala, že se Komise oprávněně opřela o obecnou domněnku nezpřístupnění, aby odepřela přístup k dokumentu. Proto případ uzavřela.