Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stížnost se týká dluhové krize, a zejména úlohy Komise ve vztahu k finanční pomoci poskytnuté Řecku. Stěžovatelem je řecký občan, který podal totožnou stížnost na Evropskou centrální banku (dále jen "ECB")[1].

2. Dne 13. března 2012 zaslal stěžovatel Komisi dopis obsahující pětidílnou stížnost.

3. V předmluvě stěžovatel citoval čl. 3 odst. 1 SEU a článek 6 SEU.

4. V „souvislosti“ stížnosti (strany 3-32) stěžovatel po stručném úvodu týkajícím se dosavadních výsledků Řecka při plnění jeho cílů v oblasti snižování schodku a dluhu analyzoval návrh, který Komise předložila Radě dne 27. března 2009 v souladu s čl. 126 odst. 6 Smlouvy o fungování EU. Návrh se týkal zjištění, že v Řecku existuje nadměrný schodek. Stěžovatel poté odkázal na dohodu dosaženou v květnu 2010 o ekonomickém ozdravném programu (dále jen "program") pro Řecko výměnou za finanční pomoc. Program zahrnoval obecné směry hospodářské politiky Rady; memorandum o porozumění z května 2010 („memorandum o porozumění I“); smlouvy o úvěru a úvěrové facilitě; a střednědobý program stability a hospodářského rozvoje Řecka. Stěžovatel poskytl nástin: makroekonomické cíle programu; opatření fiskální konsolidace, která by Řecko mělo přijmout, a reformy, které by mělo provést; harmonogram finanční podpory; a úloha Komise, ECB a Mezinárodního měnového fondu (MMF) (dále jen „trojka“) při zajišťování úspěšného provádění programu.

5. V „hlavní“ části stížnosti stěžovatel poskytl podrobnou právní analýzu memoranda o porozumění I se zaměřením na řecké ústavní právo a úlohu Komise (strany 32–41). Stěžovatel tvrdil, že memorandum o porozumění I je mezinárodní dohoda - která stanoví konkrétní závazné podmínky pro pokračující finanční podporu Řecku - uzavřená mezi Řeckem na jedné straně a (tehdy) čtrnácti dalšími členskými státy eurozóny a "Kreditanstalt für Wiederaufbau"(dále jen "KfW") jménem Německa na straně druhé. Stěžovatel tvrdil, že EU není stranou této dohody a že memorandum o porozumění I není zdrojem práva EU. Tím, že orgány EU prosazují provádění programu, jednají nad rámec svých pravomocí na institucionální úrovni.

6. Podle názoru stěžovatele vzhledem k tomu, že opatření uvedená v memorandu o porozumění I přesahují pravomoci Unie v oblasti daňové a sociální politiky, nemá Komise pravomoc je na věcné úrovni vymáhat. Stěžovatel dále tvrdil, že memorandum o porozumění I upřesňuje podrobný obsah a načasování některých opatření, čímž omezuje diskreční pravomoc řeckého zákonodárce a zasahuje do svrchovanosti Řecka. Stěžovatel uvedl, že z ústavního hlediska EU je pro Řecko sporné svěřit orgánům EU svou pravomoc v oblasti hospodářské politiky.

7. Stěžovatel dále uvedl, že zvláštní opatření obsažená v programu (snížení platů a důchodů, jakož i snížení nákladů v oblasti zdravotnictví a sociálního zabezpečení) by v případě provedení porušovala základní lidská a sociální práva, jako jsou práva na sociální zabezpečení, sociální pomoc a zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že podle stěžovatele pociťují dopad programu hospodářsky slabší vrstvy společnosti akutněji, jsou porušovány i zásady rovnosti a lidské důstojnosti.

8. Stěžovatel dále tvrdil, že Komise porušila článek 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 SEU; články 8, 9, 67 a 151–155 SFEU; Evropská úmluva o lidských právech (dále jen „EÚLP“); články 1, 12 a 28 Listiny základních práv EU; a články 1, 2, 4, 7 a 30 Evropské sociální charty.

9. Na podporu tohoto tvrzení (strany 41–46) stěžovatel výslovně odkázal na memorandum o porozumění z února 2012 (dále jen „memorandum II“) uzavřené mezi Evropským nástrojem finanční stability (dále jen „EFSF“) a Řeckem, které snížilo minimální mzdu v soukromém sektoru, čímž ohrozilo právo na kolektivní vyjednávání (článek 28 Listiny základních práv EU).

10. Stěžovatel dále tvrdil, že s ohledem na čl. 3 odst. 3 SEU jsou sociální začleňování, nediskriminace a sociální spravedlnost neoddělitelně spjaty s dosažením hospodářských cílů Unie. Dodal, že EU je založena na dvojím základě hospodářské a sociální soudržnosti.

11. Stěžovatel poukázal na to, že hospodářská krize je rovněž společensko-politickou a morální krizí, a vyjádřil názor, že základem Unie jsou osobní svobody a sociální práva (článek 2 SEU). Tvrdil, že pokud nebudou zaručena základní sociální práva, neexistuje východisko z krize a EU již nemůže existovat.

12. Stěžovatel tvrdil, že program, který trojka Řecku uložila, měl tyto výsledky: i) řecké hospodářství se již čtvrtý rok po sobě nachází v recesi; ii) v aktivním počtu 5 600 000 obyvatel je 1 000 000 nezaměstnaných a 600 000 nedostatečně zaměstnaných; iii) bylo uzavřeno 360 000 podniků; a iv) sociální struktura je ve stavu rozkladu.

13. Pokud jde o EÚLP, stěžovatel odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a tvrdil, že drastické snížení sociální dávky může za určitých podmínek porušovat práva vyplývající z úmluvy.

14. Stěžovatel zdůraznil povinnosti vyplývající z Evropské sociální charty a praxe Evropského výboru pro sociální práva a uvedl, že pokud stát potřebuje vyvážit protichůdná práva, aby upřednostnil přidělování veřejných prostředků, měl by vzít v úvahu tato tři kritéria: přijatá opatření by se měla uplatňovat po přiměřenou dobu, měla by kvantifikovatelným způsobem přispívat k pokroku a měla by optimálně využívat přidělené zdroje.

15. V části své stížnosti týkající se „závěru“ (strany 46–48) stěžovatel tvrdil, že jednání Komise je v rozporu s vlastním popisem EU na jejích internetových stránkách jako: „Evropa práv a hodnot, svobody, solidarity a bezpečnosti, podpora hodnot Unie, zavedení Listiny základních práv do evropského primárního práva, vytvoření nových mechanismů solidarity a zajištění lepší ochrany evropských občanů“[2].

16. Stěžovatel rovněž protestoval proti údajnému nesprávnému úřednímu postupu Komise, zneužití pravomoci a porušení Smluv; požádal Komisi, aby se zdržela porušování Smluv; a vyhradil si právo podle čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie požadovat, aby Unie nahradila škodu, která mu byla způsobena.

17. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neobdržel odpověď do 14. května 2012, podal tuto stížnost evropskému veřejnému ochránci práv.

Předmět šetření

18. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření následujícího tvrzení a tvrzení.

Tvrzení:

Komise na stížnost stěžovatele ze dne 13. března 2012 neodpověděla.

Nárok:

Komise by měla odpovědět na stížnost stěžovatele ze dne 13. března 2012.

Šetření

19. Dne 23. května 2012 se útvary veřejného ochránce práv obrátily na Komisi s cílem prozkoumat možnost nalezení rychlého řešení stížnosti stěžovatele. Vzhledem k tomu, že Komise stěžovateli neposkytla odpověď, požádala veřejná ochránkyně práv dne 19. června 2012 Komisi o stanovisko v této věci.

20. Dne 2. srpna 2012 zaslala Komise své stanovisko, které bylo předáno stěžovateli k vyjádření. Dne 1. září 2012 předložil stěžovatel své připomínky.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o neposkytnutí odpovědi a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

21. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Komise neodpověděla na stížnost obsaženou v jeho dopise Komisi ze dne 13. března 2012, v němž v podstatě tvrdil, že: a) úloha Komise při provádění memorand o porozumění není slučitelná se Smlouvami; b) přijetím opatření k provádění memorand o porozumění Řecko omezilo svou svrchovanost a svěřilo tvorbu své hospodářské politiky trojce; a c) Komise porušila řadu ustanovení Smluv, Evropské úmluvy o lidských právech, Listiny základních práv EU a Evropské sociální charty.

22. Komise ve svém stanovisku tvrdila, že neodpověděla, protože stěžovatel v dopise, který jí byl zaslán dne 13. března 2012, nevznesl žádnou otázku.  Vyzval pouze Komisi, aby přestala porušovat Smlouvy svými politikami, a informoval ji, že by mohl využít svého práva vyplývajícího z čl. 41 odst. 3 Listiny základních práv EU, aby EU nahradila škodu, která mu byla způsobena.

23. Pokud jde o podstatu dopisu stěžovatele ze dne 13. března 2012, Komise shrnula stížnosti stěžovatele do těchto oddílů: a) Komise ve své úloze v rámci programu jedná mimo rámec své působnosti; b) Řecko je nuceno provádět řadu politik a nejedná svobodně; a c) politiky vynucené porušením "několika smluv".

24. Pokud jde o okruh a), Komise tvrdila, že jedná na základě i) článků 126 a 136 SFEU, kterými se provádějí rozhodnutí Rady požadující, aby Řecko přijalo řadu opatření, a ii) zvláštního mandátu, který jí svěřily členské státy k provádění některých úkolů souvisejících s půjčkami poskytovanými těmito členskými státy a EFSF. Komise poté nastínila cíle programu a uvedla: „Provádění programu, mimo jiné prostřednictvím mobilizace stávajících podpůrných nástrojů EU, má zásadní význam pro obnovení důvěry v Řecku doma i v zahraničí a pro podporu růstu, zaměstnanosti a soudržnosti s cílem připravit půdu pro dynamičtější, modernější, inovativnější, udržitelnější a spravedlivější společnost. Úspěch tohoto procesu v konečném důsledku závisí na ochotě Řecka podstoupit takovou transformaci.

25. Pokud jde o písmeno b), Komise uvedla, že se spolu s ECB a MMF zapojila do diskusí s řeckými orgány o koncepci programu. Komise zároveň zdůraznila, že konečná podoba programu odráží rozhodnutí řeckých orgánů. Program byl podepsán ministrem financí a guvernérem řecké centrální banky a schválen řeckým parlamentem.

26. Pokud jde o písmeno c), Komise stěžovatele ujistila, že jako strážkyně Smluv sleduje soulad opatření a politik programu s acquis communautaire.

27. Stěžovatel ve svých připomínkách tvrdil, že „zpožděná a neúplná odpověď Komise“ je „památkou nepřesnosti a úplného zkreslení skutečnosti“.

28. Pokud jde o písmeno a), stěžovatel tvrdil, že úloha Komise podle článku 126 SFEU nemá nic společného s tím, na co si ve svém dopise stěžoval. Stěžovatel zpochybnil úlohu Komise při plnění zvláštního mandátu, který jí jako členovi trojky svěřily členské státy. Uznal, že by mohl být nezbytný kontrolní mechanismus pro sledování provádění mezinárodních úvěrových smluv, ale tvrdil, že členské státy měly takový mechanismus zřídit mimo institucionální rámec EU.

29. Pokud jde o písmeno b), stěžovatel zpochybnil, že se trojka pouze účastnila jednání s řeckými orgány a že rozhodnutí přijala řecká vláda. Podle jeho názoru se tento argument pokouší neelegantně bagatelizovat skutečnou úlohu trojky v každodenních operacích a rozhodování v Řecku. Stěžovatel tvrdil, že trojka kontroluje, rozhoduje a nakonec prosazuje svá přání vůči řecké vládě prostřednictvím hrozby přerušení peněžních toků a následného úpadku Řecka. To podle stěžovatele představuje přímé vydírání prostřednictvím neformálně zřízeného orgánu, jehož se bohužel účastní jak Komise, tak ECB.

30. Pokud jde o písmeno c), stěžovatel odmítl ujištění Komise o její úloze strážkyně Smluv z důvodu, že neodpovídají pravdě. Stěžovatel uvedl: „nesouhlasí-li realita s kroky Komise, je to pro realitu příliš špatné“.

31. Stěžovatel své připomínky uzavřel tvrzením, že se Komise nezabývala podstatou stížnosti, která mu byla adresována.

Posouzení veřejného ochránce práv

32. Veřejný ochránce práv nejprve konstatuje, že získání odpovědi od orgánů Unie je samo o sobě základním právem občanů a že jeho šetření tohoto případu vedlo k tomu, že stěžovatel obdržel odpověď od Komise.

33. V takových případech a s ohledem na připomínky stěžovatele může veřejný ochránce práv pokračovat ve svém šetření s cílem přezkoumat, zda obsah odpovědi neodhaluje nesprávný úřední postup.

34. V tomto případě stěžovatel zásadně nesouhlasí s podstatou odpovědi Komise. Po přezkoumání argumentů stěžovatele s ohledem na odpověď Komise však veřejná ochránkyně práv shledává, že řešení složitých hospodářských, politických a ústavních otázek vznesených argumenty stěžovatele by mohlo vést k riziku, že stěžovatel nebude vykonávat svůj mandát.

35. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že stěžovatel může upozornit Evropský parlament na svou nespokojenost s odpovědí Komise. Může tak učinit uplatněním svého petičního práva k Parlamentu, který má jako politický orgán pravomoc vyjádřit se ke všem otázkám vzneseným stěžovatelem. V rámci stížnosti 747/2012/ANA proti ECB a na žádost stěžovatele veřejný ochránce práv předal spis stížnosti Petičnímu výboru Evropského parlamentu, aby jej projednal jako petici podle článku 227 SFEU.

36. S ohledem na výše uvedené úvahy veřejný ochránce práv konstatuje, že neexistují důvody k dalšímu šetření této stížnosti.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Neexistují žádné důvody pro další šetření této stížnosti.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 7. listopadu 2012.

[1] Stížnost 747/2012/ANA.

[2] http://europa.eu/lisbon_treaty/glance/index_el.htm