1. Stížnost se týká práva na přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 [1] a č. 1367/2006 [2] (dále jen "Aarhuské nařízení"). Návrh společně předložily dvě nevládní organizace, Transport & Environment a ClientEarth (dále jen "stěžovatelé"). Transport & Environment je "nezávislá nezisková organizace, jejímž posláním je podporovat dopravní politiku, která je založena na vědě a principu udržitelného rozvoje", zatímco ClientEarth je "nezisková organizace zaměřená na ochranu planety".

Skutečnosti předcházející stížnosti

2. Revize směrnice o jakosti paliv v roce 2009 [3] zavedla do právních předpisů nový prvek, který dodavatelům ukládá povinnost vykazovat emise skleníkových plynů od roku 2011 a snížit intenzitu skleníkových plynů během životního cyklu paliva a jiné (elektrické) energie dodávané pro použití v silničních vozidlech a paliva pro použití v nesilničních mobilních strojích o 6 % do konce období souladu v roce 2020. Hlavním článkem, který tyto povinnosti stanoví, je článek 7a směrnice o jakosti paliv.

3. Za účelem dosažení plného účinku uvedeného článku musí Komise přijmout různá prováděcí opatření, jako jsou metody výpočtu emisí skleníkových plynů z paliv a jiné energie z fosilních zdrojů, metody výpočtu referenční hodnoty pro měření souladu s cílem, metody výpočtu a ověřování intenzity skleníkových plynů z elektrické energie používané v elektrických vozidlech atd. V červenci 2009 zveřejnila Komise konzultační dokument o provádění článku 7a směrnice o jakosti paliv, v němž vyzvala zúčastněné strany, aby se k této záležitosti vyjádřily [4]. V konzultačním dokumentu byla navržena konkrétní hodnota intenzity emisí skleníkových plynů.

4. Dne 8. července 2010 předložili stěžovatelé Komisi společnou žádost o přístup k některým dokumentům, které Komise obdržela nebo vypracovala v rámci této veřejné konzultace, konkrétně k dokumentům obsahujícím informace o dehtových pískech [5], sdělením týkajícím se dehtových písků, jejich souvisejících emisí oxidu uhličitého a způsobu řešení těchto otázek podle článku 7a směrnice o jakosti paliv. Žádost byla podána na základě nařízení č. 1049/2001 a Aarhuského nařízení.

5. Dne 12. srpna 2010 poskytla Komise stěžovatelům seznam všech dokumentů, které měla k dispozici a které obsahovaly výše uvedené informace. Celkem se jednalo o 15 dokumentů. Komise poskytla stěžovatelům tři z těchto dokumentů. Zbývajících dvanáct odmítla zpřístupnit s odůvodněním, že jsou určeny k interním diskusím o záležitosti, o níž Komise dosud nerozhodla. Podpůrně Komise uvedla, že odmítnuté dokumenty obsahovaly stanoviska pro vnitřní použití v rámci jednání a předběžných konzultací v rámci Komise.

6. Dne 5. září 2010 předložili stěžovatelé generálnímu sekretariátu Komise potvrzující žádost o přístup ke zbývajícím 12 dokumentům. Stěžovatelé ve své žalobě uvedli, že Komise neposkytla podrobné důvody pro odepření přístupu k těmto dokumentům a že jejich zpřístupnění by vážně nenarušilo rozhodovací proces Komise. Kromě toho se stěžovatelé domnívali, že Komise neuspěla: i) poskytnout konkrétní a individuální posouzení každého dokumentu; ii) zvážit úpravu dokumentů tak, aby umožňovaly částečné zpřístupnění; a iii) stanovení doby uplatňování výjimek. Stěžovatelé rovněž uvedli, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění zbývajících dokumentů, konkrétně práva veřejnosti být informována o záležitosti zásadního zájmu, pokud jde o politiku Unie v oblasti životního prostředí.

7. Dne 28. září 2010 Komise prodloužila lhůtu pro přijetí rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatelů. Uvedla, že vzhledem ke složitosti této otázky a potřebě konzultovat všechny dotčené vnitřní útvary není schopna provést řádnou analýzu požadovaných dokumentů, aby mohla přijmout konečné rozhodnutí. Komise stanovila 19. říjen 2010 jako novou lhůtu pro své rozhodnutí.

8. Dne 20. října 2010 Komise tuto lhůtu opět prodloužila.

9. Vzhledem k tomu, že Komise nepřijala žádná další opatření, obrátili se stěžovatelé dne 3. února 2011 na veřejného ochránce práv. Dne 14. února 2011 Komise odpověděla na jejich potvrzující žádost a poskytla jim plný přístup k pěti dalším dokumentům a částečný přístup k dalším sedmi dokumentům (konkrétně k dokumentům 1, 3, 4, 6, 10, 11 a 14), z nichž byly odstraněny informace, které Komise považovala za důvěrné. Komise uvedla, že na vypuštěné části se vztahují výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 o ochraně mezinárodních vztahů (dokumenty 1, 3, 4, 6 a 10) a o ochraně osobních údajů (dokumenty 11 a 14). Komise rovněž uvedla, že výjimky podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 nemusí být vyváženy převažujícím veřejným zájmem.

10. Dne 18. února 2011 stěžovatelé informovali veřejného ochránce práv o odpovědi Komise a uvedli, že ačkoli obdrželi plný přístup k 8 z 15 dokumentů a částečný přístup ke zbývajícím sedmi, chtějí svou stížnost zachovat a rozšířit. Stěžovatelé objasnili, že se jejich stížnost týká: i) "vhodnost jednostranného a neomezeného odkladu po uplynutí lhůty"odpovědi Komise na jejich potvrzující žádost; ii) otázka, zda se na částečně zpřístupněné dokumenty skutečně vztahují výjimky stanovené v nařízení č. 1049/2001 a v Aarhuském nařízení; a iii) otázka, zda je prohlášení Komise, že výjimky nemusí být vyváženy převažujícím veřejným zájmem, v souladu s Aarhuskou úmluvou, a zejména s jejím článkem 4.

Předmět šetření

11. Šetření veřejného ochránce práv se týkalo následujících tvrzení a tvrzení.

Tvrzení:

1. Komise nesprávně odepřela stěžovatelům plný přístup k dokumentům č. 1, 3, 4, 6 a 10.

2. Komise nepřijala rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatelů včas.

Nárok:

Komise by měla stěžovatelům poskytnout plný přístup k dokumentům č. 1, 3, 4, 6 a 10.

Šetření

12. Ve stížnosti se první tvrzení stěžovatelů a jejich tvrzení rovněž týkaly dokumentů 11 a 14, které Komise odmítla v plném rozsahu zpřístupnit za účelem ochrany osobních údajů.

13. Dne 15. března 2011 postoupil veřejný ochránce práv stížnost předsedovi Evropské komise s žádostí, aby do 31. května 2011 poskytl stanovisko k tvrzením a tvrzením v ní obsaženým. Ve svém dopise, v němž informoval stěžovatele o výše uvedené žádosti, je veřejný ochránce práv požádal, aby jej informovali o jakémkoli „výslovném a legitimním odůvodnění nebo přesvědčivém argumentu“, které by případně chtěli předložit, aby prokázali, že je nezbytné, aby byli informováni o osobních údajích úředníků uvedených v dokumentech 11 a 14 v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci Bavarian Lager [6].

14. Dne 17. března 2011 společnost Transport & Environment odpověděla, že nemá zájem být informována o jménech a osobních údajích dotčených úředníků a že potřebuje pouze přístup k obsahu dokumentů.

15. Zdá se, že výše uvedené prohlášení naznačuje, že společnost Transport & Environment si již nepřeje trvat na stížnosti, pokud jde o dokumenty 11 a 14. Útvary veřejného ochránce práv se ho proto dne 22. března 2011 dotázaly, zda by první tvrzení a nárok měly být chápány tak, že se týkají pouze dokumentů 1, 3, 4, 6 a 10. Útvary veřejného ochránce práv se rovněž dotázaly společnosti Transport & Environment, zda druhý stěžovatel, ClientEarth, s jejím postojem souhlasí.

16. Dne 22. března 2011 Transport & Environment a dne 4. května 2011 ClientEarth potvrdily, že si přejí mít přístup pouze k dokumentům 1, 3, 4, 6 a 10 (dále jen "dotčené dokumenty").

17. Dne 16. května 2011 veřejný ochránce práv informoval předsedu Evropské komise, že s ohledem na výše uvedená vysvětlení se jeho šetření týkalo pouze tvrzení uvedených v bodě 11 výše.

18. Dne 17. května 2011 provedly útvary veřejné ochránkyně práv kontrolu dotčených dokumentů, včetně odstavců, které Komise vypustila. Dne 6. června 2011 zaslal veřejný ochránce práv Komisi a stěžovatelům inspekční zprávu. Společnost Transport & Environment zaslala veřejnému ochránci práv další korespondenci týkající se obsahu této inspekční zprávy dne 7. června 2011, na kterou veřejný ochránce práv odpověděl dne 29. června 2011.

19. Dne 26. května 2011 požádala Komise o prodloužení lhůty pro vydání stanoviska do 30. června 2011. Komise nakonec vydala stanovisko dne 25. července 2011. Veřejná ochránkyně práv předala stanovisko stěžovatelům dne 27. července 2011 s žádostí o předložení připomínek do 31. srpna 2011.

20. Žádný ze stěžovatelů nepředložil připomínky ke dni tohoto rozhodnutí.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o neoprávněném odmítnutí úplného zpřístupnění dotčených dokumentů a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

21. Ve svém potvrzujícím rozhodnutí ze dne 14. února 2011 Komise uvedla, že odstavce vypuštěné z dokumentů 1, 3, 4, 6 a 10 projednávaly některé otázky týkající se komplexních hospodářských a obchodních jednání mezi EU a Kanadou [7]. Komise podrobně vysvětlila, že zveřejnění těchto odstavců by mohlo odhalit postoj kanadských orgánů zmíněný v těchto dokumentech. To by vážně ovlivnilo současná obchodní jednání a vztahy Kanady s EU, což by následně ohrozilo ochranu veřejného zájmu, pokud jde o mezinárodní vztahy EU s Kanadou. Zveřejnění by snížilo ochotu Kanady spolupracovat s EU a ovlivnilo by nejen stávající, ale i budoucí jednání. Podle Komise kanadské orgány znovu potvrdily význam zachování důvěrnosti svých postojů v rámci současných jednání, která se týkají citlivých otázek v různých záležitostech, včetně klasifikace ropných písků a jejich administrativního zacházení.

22. Udělení přístupu k vymazaným částem by poškodilo atmosféru vzájemné důvěry, kterou vyžadují jakákoli jednání, a snížilo by šance na úspěšný výsledek jednání. Rovněž by to omezilo vyhlídky na budoucí spolupráci a jednání vzhledem k tomu, že kanadský partner by "měl důvod se domnívat, že jeho postoj vyjádřený během důvěrných jednání by mohl být jednostranně zveřejněn ze strany EU".

23. Kromě toho Komise uvedla, že během jednání s Kanadou průběžně informovala veřejnost o jejich cílech a obecném záměru. Na závěr uvedl, že výjimky podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 nemusí být vyváženy převažujícím veřejným zájmem.

24. Stěžovatelé ve své stížnosti uvedli, že dotčené dokumenty "nespadaly pod tvrzené výjimky podle použitelných právních předpisů", které podle jejich názoru zahrnovaly nejen nařízení 1049/2001, ale také Aarhuské nařízení a Aarhuskou úmluvu, neboť žádost se týkala "informací o životním prostředí týkajících se emisí do životního prostředí". Kromě toho zpochybnily správnost tvrzení Komise, že výjimka nemusí být vyvážena převažujícím veřejným zájmem na zpřístupnění. Stěžovatelé se domnívali, že toto prohlášení není v souladu s článkem 4 Aarhuské úmluvy.

25. Komise ve svém stanovisku uvedla, že ačkoli články 4 a 6 Aarhuského nařízení mají vliv na výklad některých ustanovení nařízení č. 1049/2001, nemění rozsah výjimky stanovené zejména v čl. 4 odst. 1 písm. a). Článek 3 Aarhuského nařízení výslovně stanoví, že nařízení 1049/2001 „se použije na každou žádost žadatele o přístup k informacím o životním prostředí v držení orgánů a subjektů Společenství“. Komise proto nepovažovala za nutné odkazovat ve svém potvrzujícím rozhodnutí na Aarhuské nařízení, ačkoli řádně zohlednila skutečnost, že dotčené dokumenty obsahovaly informace o životním prostředí, jak jsou definovány v čl. 2 písm. d) Aarhuského nařízení.

26. Pokud jde o otázku převažujícího veřejného zájmu, Komise uvedla, že „systém výjimek stanovený v nařízení č. 1049/2001 již zohledňuje veřejný zájem, kterému slouží transparentnost, jak je uvedeno v bodech odůvodnění 1,2, 4, 6, 10, 11 a 12“, a umožňuje upustit od některých výjimek ve prospěch převažujícího veřejného zájmu. Pojem převažujícího veřejného zájmu použitý nařízením č. 1049/2001 se však jasně liší od pojmu veřejného zájmu použitého v čl. 6 odst. 1 druhé části Aarhuského nařízení. První část uvedeného článku totiž odkazuje na „převažující veřejný zájem“, pokud jde o výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, ale nikoli pokud jde o výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.

27. Komise zopakovala svůj názor, že na nezveřejněné části pěti dotčených dokumentů se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, a dospěla proto k závěru, že potvrzující rozhodnutí ze dne 14. února 2011 bylo „správně a náležitě odůvodněno“.

Posouzení veřejného ochránce práv

28. Stěžovatelé ve své původní žádosti o přístup k dokumentům i v potvrzující žádosti odkázali na nařízení 1049/2001 a Aarhuské nařízení. Veřejný ochránce práv se proto na začátku domnívá, že by bylo řádnou správní praxí, kdyby Komise ve svých odpovědích stěžovatelům alespoň zmínila Aarhuské nařízení, což neučinila.

29. Tento procesní nedostatek, který byl nicméně ve stanovisku napraven, neznamená, že Komise nutně měla dospět k jinému závěru, pokud jde o věcné žádosti stěžovatelů.

30. Jako výchozí bod veřejný ochránce práv připomíná, že Soudní dvůr EU v souvislosti s uplatňováním hmotněprávních výjimek týkajících se veřejného zájmu stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 rozhodl, že „orgánu musí být přiznána široká posuzovací pravomoc pro účely určení, zda by zpřístupnění dokumentů týkajících se oblastí, na něž se tyto výjimky vztahují, mohlo ohrozit veřejný zájem“, vzhledem k tomu, že „toto zamítavé rozhodnutí je komplexní a citlivé povahy, která vyžaduje zvláštní péči, a že kritéria stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 jsou velmi obecná“[8].

31. Veřejný ochránce práv dále připomíná, že na rozdíl od čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 nestanoví čl. 4 odst. 1 možnost převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění.

32. Pokud jde o relevanci Aarhuského nařízení v této souvislosti, veřejný ochránce práv zastává názor, že postoj Komise, že nemění rozsah výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001, je z právního hlediska správný.

33. Podle článku 3 Aarhuského nařízení skutečnost, že se žádost o přístup k dokumentům týká informací o životním prostředí, nevylučuje tyto informace z oblasti působnosti nařízení č. 1049/2001, které je v každém případě použitelné. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Aarhuské nařízení bylo přijato po vstupu nařízení 1049/2001 v platnost. Pokud by tedy normotvůrce chtěl stanovit odlišná pravidla pro přístup, pokud dotčené dokumenty odkazují na informace o životním prostředí, mohl tak učinit [9]. Neučinila tak však, ale pouze odkázala na stávající nařízení č. 1049/2001.

34. Konkrétní ustanovení Aarhuského nařízení týkající se těchto případů jsou obsažena v jeho čl. 6 odst. 1, který stanoví, že výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 by měly být „vykládány restriktivním způsobem s přihlédnutím k veřejnému zájmu, kterému zpřístupnění slouží, a k tomu, zda se informace týkají emisí do životního prostředí“. Pouze ve vztahu k výjimkám zakotveným v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 však konstatoval existenci „převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění [...], pokud se požadované informace týkají emisí do životního prostředí“.

35. Je tedy zřejmé, že Aarhuské nařízení, které "provedlo" Aarhuskou úmluvu do unijního práva, mělo za cíl zachovat rozdílné zacházení mezi výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 na jedné straně a výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2 téhož nařízení na straně druhé.

36. Pokud jde o první z nich, veřejný ochránce práv se domnívá, že pokud jde o informace o životním prostředí, měly by orgány zohlednit čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení při výkonu „široké posuzovací pravomoci pro účely určení, zda by zpřístupnění dokumentů týkajících se oblastí, na něž se tyto výjimky vztahují, mohlo ohrozit veřejný zájem“, což uznává judikatura Soudního dvora [10]. Zohlednění čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení by navíc mělo být výslovně uvedeno a případně vysvětleno v rozhodnutích orgánů o žádostech o přístup veřejnosti k dokumentům. V tomto ohledu učiní veřejný ochránce práv další poznámku níže.

37. S ohledem na výše uvedené skutečnosti veřejný ochránce práv konstatuje, pokud jde o povinnost uvést odůvodnění, že potvrzující rozhodnutí Komise stručně informovalo stěžovatele o obsahu vypuštěných odstavců a velmi podrobně vysvětlilo, proč se domnívá, že se na ně vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001. Vysvětlení Komise se jeví jako dostatečná k tomu, aby stěžovatelé mohli zjistit důvody, proč jim Komise odmítla sdělit příslušné odstavce.

38. Pokud jde o posouzení skutkového stavu Komisí a výkon její posuzovací pravomoci, veřejný ochránce práv po nahlédnutí do spisu Komise potvrzuje, že odstavce, které Komise vypustila, odkazují na postoj kanadských orgánů k řadě otázek týkajících se ropných písků a jednání o obchodní dohodě mezi EU a Kanadou. Některé z upravených odstavců odhalují napětí, které mezi kanadskými orgány vyvolaly návrhy Komise týkající se ropných písků, a odkazují na opatření, která tyto orgány zamýšlejí přijmout v případě, že by jejich zájmy byly negativně ovlivněny výsledkem otázky ropných písků. Veřejná ochránkyně práv dále potvrzuje, že informace, které Komise vymazala, se netýkaly emisí do životního prostředí.

39. S ohledem na tyto poznatky získané na základě kontroly spisů Komise se veřejná ochránkyně práv domnívá, že bylo rozumné, aby se Komise s ohledem na veřejný zájem, kterému by zveřejnění vypuštěných odstavců sloužilo, domnívala, že takové zveřejnění by ohrozilo veřejný zájem, pokud jde o mezinárodní vztahy EU s Kanadou, neboť by ohrozilo atmosféru důvěry, kterou vyžadují probíhající jednání mezi EU a Kanadou.

40. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že s ohledem na čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení byla Komise oprávněna odmítnout zpřístupnění uvedených odstavců na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001.

41. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nejsou odůvodněna žádná další šetření týkající se prvního tvrzení stěžovatelů a souvisejícího tvrzení.

B. Tvrzení o neposkytnutí včasné odpovědi na potvrzující žádost

42. Ve stížnosti stěžovatelé uvedli, že „Komise má dlouholetou praxi odkládání lhůty pro odpověď na žádosti o přístup k dokumentům na neurčito a bez odůvodnění“a odkázali na zjištění evropského veřejného ochránce práv v předchozím případě [11]. Domnívaly se, že odpověď Komise mimo dvoufázové správní řízení rovněž narušuje „účinnou účast na [procesu] rozhodování v oblasti životního prostředí“, neboť včasné poskytnutí informací by stěžovatelům umožnilo kontrolovat tvorbu politik v záležitostech životního prostředí.

43. Ve svém potvrzujícím rozhodnutí ze dne 14. února 2011 se Komise stěžovatelům omluvila za pozdní odpověď a za „jakékoli obtíže, které by toto zpoždění mohlo způsobit“.

44. V následném stanovisku Komise uvedla, že stěžovatelům vysvětlila důvody tohoto zpoždění, a to jak ve svých žádostech o prodloužení lhůty, tak ve svém potvrzujícím rozhodnutí. Komise vyjádřila politování nad tím, že zpoždění způsobilo, že stěžovatelé měli pocit, že jejich právo podílet se na rozhodování v oblasti životního prostředí bylo ohroženo.

Posouzení veřejného ochránce práv

45. Dlouhodobým postojem veřejného ochránce práv je, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 ukládá povinnost rychle vyřizovat potvrzující žádosti o přístup k dokumentům. Stanovená lhůta 15 pracovních dnů, která je obecně připočtena k době potřebné k tomu, aby orgán odpověděl na původní žádost, se normotvůrci jevila jako přiměřená, a proto musí být dodržena. V případech, kdy tato lhůta není dostatečná, však mohou instituce v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení tuto lhůtu prodloužit o dalších 15 pracovních dnů, přičemž toto prodloužení řádně odůvodní. Celkově nesmí uplynout více než 30 pracovních dnů od okamžiku, kdy orgán zaregistroval potvrzující žádost, do doby, než žadatel obdrží odpověď.

46. V projednávané věci byla potvrzující žádost Komisí zaregistrována dne 7. září 2010 a odpověď stěžovatelům byla zaslána dne 14. února 2011, tedy o více než pět měsíců později. Kromě toho jsou důvody poskytnuté stěžovatelům dne 20. října 2010 pro druhé prodloužení lhůty zjevně nedostatečné. Komise při této příležitosti informovala stěžovatele, že „vzhledem k [její] snaze poskytnout [stěžovatelům] co nejširší přístup k požadovaným dokumentům“se nachází v procesu podrobného individuálního přezkumu těchto dokumentů. Je však zjevně nepřijatelné, aby se Komise odvolávala na obavy týkající se transparentnosti s cílem odůvodnit přijetí rozhodnutí o transparentnosti mimo lhůty stanovené v nařízení č. 1049/2001.

47. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že důvody předložené Komisí nejsou dostatečné k tomu, aby odůvodnily nevyřízení potvrzující žádosti stěžovatelů ze dne 5. září 2010 ve lhůtě stanovené nařízením č. 1049/2001.

48. Kromě toho, že Komise značně překročila lhůty pro vyřízení potvrzující žádosti, porušila rovněž procesní pravidla, která se na ni vztahují podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 tím, že podruhé prodloužila lhůtu pro svou odpověď a neposkytla stěžovatelům v okamžiku druhé odpovědi odhadované datum svého rozhodnutí. Jak veřejný ochránce práv opakovaně uvedl, „jestliže orgán čelí objektivní potřebě delšího časového období pro vyřízení původní žádosti, bylo by v souladu se zásadami řádné správy, pokud by orgán žadateli vysvětlil důvody, proč tato potřeba vznikla, a rovněž poskytl žadateli určité údaje o tom, jak dlouho bude vyřízení původní žádosti trvat.“[12]

49. Chování Komise popsané v bodech 47 a 48 výše představuje nesprávný úřední postup. Vzhledem k tomu, že ji Komise již nemůže napravit, není vhodné, aby veřejný ochránce práv hledal smírné řešení podle čl. 3 odst. 5 svého statutu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavře kritickou připomínkou v tomto ohledu.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem a kritickými poznámkami:

Neexistuje žádný důvod, aby veřejný ochránce práv provedl další šetření prvního tvrzení stěžovatelů a souvisejícího tvrzení.

Důvody předložené Komisí nepostačují k odůvodnění toho, že nevyřídila potvrzující žádost stěžovatelů ze dne 5. září 2010 ve lhůtě stanovené nařízením č. 1049/2001. Kromě toho Komise porušila procesní pravidla, která se na ni vztahují podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 tím, že podruhé prodloužila lhůtu pro odpověď na potvrzující žádost stěžovatelů a neposkytla stěžovatelům v době druhé odpovědi odhadované datum svého rozhodnutí. Toto chování se rovná nesprávnému úřednímu postupu.

Další poznámky

Pokud jde o výjimky z práva na přístup k dokumentům stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, judikatura Soudního dvora uznává, že orgány Unie mají „širokou posuzovací pravomoc pro účely určení, zda by zpřístupnění dokumentů týkajících se oblastí, na něž se tyto výjimky vztahují, mohlo ohrozit veřejný zájem“. Pokud jde o informace o životním prostředí, měly by orgány Unie při výkonu výše uvedené diskreční pravomoci zohlednit čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení. Zohlednění čl. 6 odst. 1 Aarhuského nařízení by navíc mělo být výslovně uvedeno a případně vysvětleno v rozhodnutích orgánů o žádostech o přístup veřejnosti k dokumentům.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 19. ledna 2012.

---

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13).

[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/30/ES ze dne 23. dubna 2009, kterou se mění směrnice 98/70/ES, pokud jde o specifikaci benzinu, motorové nafty a plynových olejů, zavedení mechanismu pro sledování a snižování emisí skleníkových plynů, a směrnice Rady 1999/32/ES, pokud jde o specifikaci paliva používaného plavidly vnitrozemské plavby, a zrušuje směrnice 93/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 140, s. 88).

[4] http://ec.europa.eu/environment/air/transport/pdf/art7a.pdf

[5] Dehtové písky (známé také jako ropné písky) jsou druhem nekonvenčních ropných ložisek. Písky obsahují přirozeně se vyskytující směsi písku, jílu, vody a hustou a extrémně viskózní formu ropy, technicky označovanou jako asfalt (nebo hovorově "dehet" kvůli podobnému vzhledu, zápachu a barvě).

[6] Rozsudek Soudního dvora ve věci Komise v. Bavarian Lager, C-28/08 P, Sb. rozh. 2010, s. I-6055. Bod 63 tohoto rozsudku uvádí: „má-li žádost založená na nařízení č. 1049/2001 za cíl získat přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje, použijí se ustanovení nařízení č. 45/2001 v plném rozsahu, včetně článku 8 [...]“Uvedený článek 8 vyžaduje, aby strana žádající o přístup prokázala potřebu zpřístupnění.

[7] Tato jednání se týkají dohody o volném obchodu, která se týká obchodu se zbožím a službami, investic, zadávání veřejných zakázek, ochrany a prosazování práv duševního vlastnictví a závazků týkajících se sociálních a hospodářských aspektů obchodu a udržitelného rozvoje.

[8] Věc C-266/05 P Sison v. Rada, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, body 34 až 36; a rozsudek Tribunálu ze dne 13. ledna 2011, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds gGmbH v. Komise (T-362/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 104).

[9] Například čl. 6 odst. 2 Aarhuského nařízení doplnil novou výjimku z výjimek obsažených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, která orgánům umožňuje odepřít přístup k informacím o životním prostředí, „pokud by zpřístupnění mělo nepříznivý vliv na ochranu životního prostředí [...]“.

[10] Rozsudek Soudního dvora ve věci Sison v. Rada, C-266/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, body 34 až 36; a rozsudek Tribunálu ze dne 13. ledna 2011, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds gGmbH v. Komise (T-362/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 104).

[11] Rozhodnutí veřejného ochránce práv ve věci 1010/2008/(AL)DK, body 26, 32–33. K dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu

[12] Viz rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnostech 1302/2009/TS, bod 31, a 2073/2010/AN, bod 34. Obojí je k dispozici na adrese: http://www.ombudsman.europa.eu