Případ se týkal způsobu, jakým Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO) řešil stížnosti národního asistenta evropských pověřených žalobců v Itálii. Stěžovatel tvrdil, že evropští pověření žalobci Úřadu evropského veřejného žalobce v Římě zasahovali do dvou správních řízení, která zahájil na vnitrostátní úrovni. Stížnost se rovněž týkala toho, jak Úřad evropského veřejného žalobce vyřídil žádost o přístup veřejnosti k dokumentům předloženou stěžovatelem.

Veřejná ochránkyně práv zjistila nedostatky v tom, jak Úřad evropského veřejného žalobce vyřizuje stížnosti, pokud jde o způsob, jakým Úřad evropského veřejného žalobce sdělil své stanovisko stěžovateli, a důvody, proč dospěl k závěru, že další opatření nepřijmout. Úřad EPPO se touto otázkou v průběhu šetření zabýval poskytnutím jasných a přiměřených vysvětlení ke svému postoji. Veřejná ochránkyně práv rovněž zjistila, že Úřad evropského veřejného žalobce při vyřizování stížností neporušil práva stěžovatele.

Pokud jde o žádost o přístup k dokumentům, veřejná ochránkyně práv zjistila, že důvody, na které se úřad odvolává, aby požadované dokumenty nezveřejnil, se nezdají být v souladu s právními předpisy EU o přístupu veřejnosti k dokumentům. Veřejná ochránkyně práv nicméně shledala, že rozhodnutí nezpřístupnit dokumenty požadované stěžovatelem je přiměřené, i když z jiného důvodu, než na jaký se odvolává Úřad evropského veřejného žalobce.

Veřejná ochránkyně práv šetření uzavřela závěrem, že žádná další šetření nejsou odůvodněná.

Případ se týkal způsobu, jakým mise EU řešila prodlouženou zdravotní dovolenou vyslaného národního odborníka. Stěžovatel zpochybnil důvody pro jeho ponechání na zdravotní dovolené, použitý postup, ochranu jeho zdravotních údajů a rozhodnutí o ukončení vyplácení denního příspěvku během části jeho nepřítomnosti.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že mise má pro své jednání dostatečné důvody. Vycházela z posouzení několika zdravotnických pracovníků, zahrnovala vysílající orgán stěžovatele a umožnila mu návrat do práce, jakmile byly splněny příslušné podmínky. Mise rovněž uplatnila příslušná pravidla, když přestala vyplácet stěžovateli denní příspěvek.

Veřejná ochránkyně práv proto neshledala žádný nesprávný úřední postup.

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům vypracovaným v rámci auditu Evropské komise týkajícího se dodržování environmentálních požadavků ze strany zemědělců v Litvě, které musí splnit, aby získali finanční prostředky EU.

Komise odmítla poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům s odůvodněním, že zpřístupnění by ohrozilo úspěšné dokončení auditu.

Na základě kontroly příslušných dokumentů veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise byla oprávněna odepřít veřejnosti přístup ke sporným dokumentům. Uzavřela tak šetření, v němž konstatovala, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Vzhledem k tomu, že Komise mezitím potvrdila, že audit byl dokončen, veřejná ochránkyně práv věří, že Komise poskytne co nejširší přístup k dokumentům, pokud by se stěžovatel touto záležitostí zabýval.

Věc se týkala rozhodnutí delegace Evropské unie v Papui-Nové Guineji odmítnout nabídku stěžovatele jako mimořádně nízkou. Stěžovatel tvrdil, že delegace nepožádala o konkrétní vysvětlení, své rozhodnutí neodůvodnila a své zamítnutí založila na prvcích nesouvisejících s cenou uvedenou v nabídce.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že delegace měla být konkrétnější, když od stěžovatele požadovala vysvětlení ceny, a měla stanovit jasnou vazbu mezi cenou a všemi prvky, které byly v jejím posouzení zohledněny. Delegace rovněž dostatečně neodůvodnila své rozhodnutí odmítnout nabídku jako mimořádně nízkou, což je v rozporu s povinností uvést odůvodnění. Tyto nedostatky představují nesprávný úřední postup.

Ačkoli Komise během šetření poskytla další vysvětlení, veřejná ochránkyně práv zjistila, že tato vysvětlení dostatečně neřeší zjištěné nedostatky.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že by v tomto případě nebylo vhodné vydat odpovídající doporučení, neboť zakázka byla zadána. Předložila však tři návrhy, jejichž cílem je zabránit tomu, aby se takové problémy vyskytovaly v budoucích podobných případech.

Případ se týkal toho, jak Evropská centrální banka (ECB) řešila procesní aspekty související se zprávou oznamovatele, kterou stěžovatel [1] předložil v roce 2022. Oznámení oznamovatele se týkalo údajného rodinného vztahu mezi najímajícím úředníkem a osobou, která byla najata.

Stěžovatel se setkal s chováním údajných pachatelů, o němž se domnívali, že představuje nevhodné chování (včetně obtěžování). Stěžovatel požádal o související správní šetření.

ECB se rozhodla posoudit zprávu oznamovatele společně s otázkou údajného nevhodného chování. Rovněž informovala stěžovatele, že předložené důkazy neodůvodňují zahájení správního šetření. Stěžovatel napadl oba body prostřednictvím správní stížnosti, kterou ECB prohlásila za nepřípustnou pro nedostatek individuálního zájmu (společné řešení obou otázek) nebo pro nedostatek napadnutelného rozhodnutí (nezahájení správního šetření).

Stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv a napadl rozhodnutí ECB o nepřípustnosti. V průběhu šetření veřejného ochránce práv stěžovatel rovněž požádal veřejného ochránce práv, aby se podrobněji zabýval vyřizováním oznámení a stížností oznamovatelů v ECB.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že důvody, které ECB uvedla pro prohlášení správní stížnosti stěžovatele za nepřípustnou, nebyly přesvědčivé.

Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že během jejího šetření došlo v této věci k významnému vývoji a že související vnitřní vyšetřování na vysoké úrovni stále probíhají. Kromě toho ECB dokončovala přezkum svého rámce pro podávání zpráv, vyšetřování a disciplinárního rámce z vlastního podnětu. Za těchto okolností dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že žádné další šetření nebylo v daném okamžiku odůvodněné, a šetření uzavřela.

 

[1] Z důvodu anonymity, a to i pokud jde o pohlaví stěžovatele, text odkazuje na stěžovatele jako na „oni“ / „jejich“ / „jejich“.