Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům Agentury Evropské unie pro azyl (EUAA) týkajícím se podmínek pro nezletilé osoby bez doprovodu v uprchlických zařízeních financovaných EU v Řecku. Agentura EUAA identifikovala 53 dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti, a poskytla částečný přístup ke všem těmto dokumentům. Při odepření plného přístupu se agentura EUAA dovolávala několika výjimek z práva veřejnosti na přístup k dokumentům na základě ochrany soukromí a integrity jednotlivců, jejího rozhodovacího procesu a veřejného zájmu, pokud jde o veřejnou bezpečnost. Agentura EUAA zejména tvrdila, že požadované dokumenty obsahují citlivé informace o osobách pobývajících ve zvláštních zařízeních a předběžné informace o situaci v těchto zařízeních, které vnitrostátní orgány poskytují důvěrně. Zveřejnění posledně uvedených informací by mohlo narušit důvěru těchto orgánů vůči agentuře EUAA, a tudíž i její rozhodovací procesy a veřejnou bezpečnost.

Stěžovatel nebyl s touto odpovědí a uplatněnými úpravami spokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval neupravené verze požadovaných dokumentů a projednal uplatněné úpravy se zástupci agentury EUAA. Na základě toho veřejná ochránkyně práv přijala argumenty agentury EUAA týkající se potřeby chránit soukromí a integritu obzvláště zranitelných osob pobývajících v konkrétních zařízeních. Uznala rovněž širokou posuzovací pravomoc agentury EUAA při uplatňování výjimky týkající se veřejné bezpečnosti, která by mohla být nepříznivě ovlivněna, pokud by agentura EUAA důvěrně zveřejnila informace sdílené vnitrostátními orgány, což by je odrazovalo od úzké spolupráce s agenturou EUAA a jejími vyslanými zaměstnanci. Kromě toho se veřejná ochránkyně práv s ohledem na citlivé pracovní podmínky zaměstnanců agentury EUAA vyslaných na pomoc vnitrostátním orgánům domnívala, že agentura EUAA by mohla přiměřeně usilovat o ochranu připomínek svých zaměstnanců týkajících se konkrétních zařízení, a to na základě výjimky týkající se ochrany rozhodovacího procesu agentury EUAA.

Veřejná ochránkyně práv však nebyla zcela přesvědčena všemi odůvodněními agentury EUAA, pokud jde o uplatněné úpravy a jejich soudržnost. Vzhledem k širokému částečnému přístupu, který agentura EUAA k požadovaným dokumentům již poskytla, však veřejná ochránkyně práv shledala, že žádná další šetření této stížnosti nejsou odůvodněná. Proto případ uzavřela a navrhla zlepšení.

 

Případ se týkal žádosti o přístup veřejnosti k „vzorovým kartám“ týkajícím se nástrojů umělé inteligence Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol). Vzorové karty obsahují informace o zamýšleném použití nástrojů UI a jejich hodnocení. Europol identifikoval čtyři dokumenty, které spadají do oblasti působnosti žádosti. Odmítla přístup ke třem dokumentům v plném rozsahu a poskytla částečný přístup ke zbývajícímu dokumentu. Europol přitom vycházel z potřeby chránit veřejný zájem, pokud jde o veřejnou bezpečnost.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv zkontroloval sporné dokumenty a setkal se se zástupci Europolu. Na základě toho a s ohledem na široký prostor pro uvážení, který mají orgány a agentury EU, pokud se domnívají, že je ohrožena veřejná bezpečnost, veřejná ochránkyně práv zjistila, že rozhodnutí Europolu o odepření (úplného) přístupu veřejnosti nebylo zjevně nesprávné. Vzhledem k tomu, že dotčený veřejný zájem nemůže být nahrazen jiným veřejným zájmem, který je považován za důležitější, uzavřel veřejný ochránce práv šetření a shledal, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že vysvětlení Europolu poskytnutá stěžovatelce, proč musel být (úplný) přístup k těmto dokumentům odepřen, mohla být konkrétnější, a odkázala na předchozí návrh na zlepšení, který v tomto ohledu předložila. 

 

Stěžovatel požádal Evropskou komisi o přístup veřejnosti k dokumentům týkajícím se jeho výměn s maďarskou vládou o nezávislosti soudnictví v souvislosti s posouzením Komise týkajícím se způsobilosti Maďarska pro fondy soudržnosti. Po konzultaci s maďarskými orgány Komise odepřela přístup k některým dokumentům s odvoláním na dvě výjimky podle právních předpisů EU o přístupu veřejnosti k dokumentům. Komise konkrétně tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo účel jejího šetření, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti a jeho rozhodovací proces. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí přezkoumala (podáním „potvrzující žádosti“). Pokud Komise neodpověděla v příslušných lhůtách, obrátil se stěžovatel na veřejného ochránce práv.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se implicitního odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k požadovaným dokumentům. Během šetření veřejného ochránce práv přijala Komise potvrzující rozhodnutí. Ponechala v platnosti své rozhodnutí odepřít přístup, ale dovolávala se další výjimky s tím, že Evropský parlament mezitím zahájil soudní řízení týkající se této záležitosti a zpřístupnění by mohlo tato probíhající řízení ohrozit.

Kontrola veřejného ochránce práv ukázala, že požadované dokumenty obsahují sebehodnocení Maďarska, formální dotazníky zaslané Komisí maďarským orgánům a oficiální odpovědi příslušných maďarských orgánů na tyto otázky. Požadované dokumenty tak tvoří základ rozhodnutí Komise, proti němuž Parlament zahájil soudní řízení. Nebyly vypracovány ani pro účely konkrétního soudního řízení, ani neobsahují interní právní stanoviska ke sporným otázkám v celém textu.

Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že Komise dostatečně neprokázala, jak by zpřístupnění dokumentů mohlo ohrozit dotčené soudní řízení. Veřejný ochránce práv rovněž nebyl přesvědčen argumentem Komise, že zpřístupnění by mohlo ohrozit její šetření. Veřejná ochránkyně práv dále zdůraznila, že je důležité informovat veřejnost o opatřeních Komise a maďarských orgánů na ochranu finančních zájmů EU a zajistit dodržování zásad právního státu. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že odmítnutí Komise poskytnout široký přístup veřejnosti k požadovaným dokumentům představuje nesprávný úřední postup, a doporučila, aby Komise přehodnotila své stanovisko k žádosti o přístup.

Komise v odpovědi potvrdila své stanovisko, že zpřístupnění požadovaných dokumentů by ohrozilo klid soudního řízení zahájeného Parlamentem a jeho vyšetřování, pokud jde o způsobilost Maďarska pro fondy soudržnosti. Veřejná ochránkyně práv však zjistila, že Komise neposkytla přesvědčivé vysvětlení, proč k těmto dokumentům nelze poskytnout širší přístup. Veřejná ochránkyně práv proto potvrdila své zjištění nesprávného úředního postupu a případ uzavřela.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k odůvodněnému stanovisku, které Evropská komise zaslala Belgii v rámci řízení o nesplnění povinnosti týkajícího se jejího provedení směrnice o ochraně oznamovatelů.

Komise odepřela přístup k dokumentu, který je součástí spisu probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti. Komise přitom vycházela z obecné domněnky o nezveřejnění založené na potřebě chránit účel probíhajícího šetření. Stěžovatel byl s tímto výsledkem nespokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Zatímco veřejná ochránkyně práv měla za to, že přiměřená ochrana oznamovatelů je nezbytná, na základě kontroly sporného dokumentu konstatovala, že se Komise oprávněně opřela o obecnou domněnku nezpřístupnění, aby odepřela přístup k dokumentu. Proto případ uzavřela.

Případ se týkal odmítnutí Agentury Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost (ENISA) poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům souvisejícím s vyšetřováním pochybení jednoho z jejích zaměstnanců Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF). Při odepření přístupu se agentura ENISA dovolávala výjimky podle unijních právních předpisů o přístupu veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění by ohrozilo potřebu chránit soukromí a integritu osob uvedených v dokumentech, včetně osoby dotčené vyšetřováním úřadu OLAF.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že stěžovatel neprokázal potřebu zveřejnění osobních údajů ve veřejném zájmu, jak vyžadují právní předpisy EU o ochraně údajů. Agentura ENISA tedy oprávněně odmítla zpřístupnit veškeré osobní údaje obsažené ve sporných dokumentech. Na základě argumentů předložených agenturou ENISA však veřejný ochránce práv nebyl přesvědčen, že sporné dokumenty představují osobní údaje v plném rozsahu. Navrhla proto agentuře ENISA, aby znovu zvážila svůj postoj, že přístup k dokumentům musí být odepřen v plném rozsahu.

V reakci na to provedla agentura ENISA nové posouzení sporných dokumentů. Na základě toho trvala na svém stanovisku, že dokumenty obsahují osobní údaje v celém rozsahu, a že tedy nemohl být poskytnut přístup veřejnosti. S ohledem na dodatečné informace, které agentura ENISA v této fázi poskytla, veřejná ochránkyně práv uznala, že dokumenty lze důvodně považovat za osobní údaje v celém rozsahu. Uzavřela proto své šetření s tím, že agentura ENISA návrh řešení přijala. Veřejná ochránkyně práv však navrhla, aby agentura ENISA v rámci řádné správy poskytla žadateli seznam dokumentů, které identifikuje při vyřizování žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům.

Věc se týkala toho, že Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) neposkytla věcnou odpověď na správní stížnost týkající se obvinění z obtěžování a nesrovnalostí ze strany úředníka stálého útvaru kategorie 2.

Stěžovatel podal správní stížnost agentuře Frontex v březnu 2023. Agentura Frontex odpověděla, že na rozdíl od předchozích informací, které stěžovateli poskytla, nemá stěžovatel právo podat takovou stížnost. V důsledku toho by neobdržel věcnou odpověď. V průběhu šetření veřejné ochránkyně práv však agentura Frontex uvedla, že stěžovateli poskytne obecnou věcnou odpověď do listopadu 2024. Agentura Frontex poskytla tuto odpověď stěžovateli až v prosinci 2025. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že nekonzistentní informace poskytnuté stěžovateli a nehorázné zpoždění v odpovědi na stížnost představují nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv však nepovažovala za nutné vydat doporučení vzhledem k tomu, že agentura Frontex nyní stěžovateli poskytla věcnou odpověď.

Šetření veřejné ochránkyně práv navíc odhalilo, že pro úředníky kategorie 2 neexistuje účinný mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy, například v situacích obtěžování v agentuře Frontex. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že se jedná o systémový problém, který rovněž představuje nesprávný úřední postup.

Veřejná ochránkyně práv doporučila, aby správní rada agentury Frontex zavedla při nadcházející revizi právního rámce pro příslušníky kategorie 2 účinný mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy.

Věc se týkala žádosti o přístup veřejnosti k výzvě dopisem v řízení o nesplnění povinnosti týkajícím se po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou ve španělském veřejném sektoru. Komise odepřela přístup k dopisu s odůvodněním, že je součástí probíhajícího řízení o nesplnění povinnosti, pro které existuje obecná domněnka o nezveřejnění. Komise zjistila, že žadatel neprokázal existenci převažujícího veřejného zájmu na poskytnutí informací. Stěžovatel byl s tímto výsledkem nespokojen a obrátil se na veřejného ochránce práv.

Vyšetřovací tým veřejného ochránce práv přezkoumal sporný dokument a potvrdil, že je součástí správního spisu v probíhajícím řízení o nesplnění povinnosti. Na základě toho veřejná ochránkyně práv shledala, že Komise se oprávněně opřela o obecnou domněnku nezveřejnění, aby odepřela přístup k výzvě dopisem. Rovněž shledala, že je rozumné, aby se Komise domnívala, že žadatel nepředložil dostatečné argumenty k prokázání existence převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění. Proto případ uzavřela a neshledala žádný nesprávný úřední postup.