Dámy a pánové,

Vaše Excelence,

Nejprve bych rád poděkoval Asociaci certifikovaných účetních za pozvání k zamyšlení nad klíčovým tématem úřadu evropského veřejného ochránce práv, které je podle mého názoru zásadní i pro náš veřejný a hospodářský život: jak budujeme a zachováváme důvěryhodnost institucí a organizací ve stále náročnější společnosti.

Musím se přiznat, že význam tohoto zásahu mi nebyl okamžitě zřejmý. Koneckonců se může zdát, že práce evropského veřejného ochránce práv a účetní profese se nacházejí ve zcela odlišných světech.

Při přípravě této úvahy jsem si však uvědomil, že mezi nimi existují důležité společné rysy: důvěra, odpovědnost, integrita a především potřeba zajistit, aby pravidla a procesy fungovaly tak, jak by měly, a aby ti, kterým sloužíme, mohli důvěřovat výsledku.

Stejně jako účetní, ombudsmani také pracují na něčem, co není vždy vidět přímo, ale podporuje vše ostatní.

Ve vašem případě zajišťujete, aby údaje byly spolehlivé, aby byly dodržovány postupy a aby bylo vše „v pořádku“, což je pozoruhodný úspěch.

V našem případě se snažíme zajistit, aby evropská veřejná správa jednala spravedlivě, transparentně a odpovědně.

Pokud je veřejný ochránce práv „strážcem řádné správy“ v orgánech EU, je účetní strážcem finanční integrity a transparentnosti v organizacích.

V obou případech jde o to zajistit, aby systémy fungovaly tak, jak by měly, a co nejdříve identifikovat známky selhání nebo nedostatků, které by v případě, že by byly ignorovány, mohly mít mnohem širší důsledky.

Jedná se o reaktivní i preventivní práci. A od přírody diskrétní … až do dne, kdy tomu tak přestane být.

A možná právě zde nacházíme jednu z klíčových pravd o důvěře v instituce: Důvěra je často budována prostřednictvím věcí, které nevidíme, problémů, které se nestávají, a chyb, které jsou napraveny dříve, než jsou škodlivé.

O této důvěře – a především o tom, co můžeme udělat pro její posílení v Evropě občanů – bych s vámi dnes rád hovořil.

A činím tak samozřejmě z „okna pozorování“ mého orgánu.

Evropský veřejný ochránce práv je svým způsobem privilegovaným pozorovatelem toho, jak evropské orgány ovlivňují každodenní život občanů.

A to, co vidíme, když se podíváme z tohoto okna, nejsou jen pravidla, postupy nebo rozhodnutí. Vidíme lidi.

Hledá nás občan se svými konkrétními problémy. Často bez znalosti právního rámce, bez zvládnutí složitosti evropských procesů, poháněných pouze jednoduchým přesvědčením: že by s nimi mělo být zacházeno spravedlivě, že jejich obavy si zaslouží být vyslyšeny a že mají právo na odpověď.

A možná právě zde nabývá otázka důvěryhodnosti orgánů svého nejkonkrétnějšího rozměru. Protože pro ty na druhé straně, instituce není abstrakce. Je to rozhodnutí, které obdržíte, odpověď, kterou dostanete, postup, kterému čelíte – a v konečném důsledku způsob, jakým je s vámi zacházeno.

A právě z tohoto přímého kontaktu s lidmi – z toho, jak žijí, z obtíží, kterým čelí, a z toho, jak se v praxi cítí, z přítomnosti evropských orgánů – bych se rád podíval na výzvy, které před námi stojí.

Za posledních šest let jsme zažili významné historické události: pandemie, návrat totální války na evropský kontinent a postupné oslabování dodržování pravidel, která se po desetiletí snažila strukturovat mezinárodní řád.

Zároveň byla naše planeta konfrontována s ničivými suchy, lesními požáry a záplavami; veřejný prostor byl zaplaven dezinformacemi a konspiračními teoriemi; a lidé a podniky se museli vypořádat s hlubokými sociálními a hospodářskými důsledky velkých technologických transformací – zejména umělé inteligence.

Svět poznamenaný změnami a nestabilitou samozřejmě není nic nového. Lidstvo zažilo období obrovských turbulencí v celé své historii.

Co vlastně tuto éru odlišuje?

Podle mého názoru to není změna sama o sobě. Ale spíše je to rychlost a složitost, s jakou se tato změna děje dnes.

To představuje nové výzvy pro řádnou správu věcí veřejných.

Sociální a technologický rozvoj se po staletí zrychluje. Ale v posledních letech se zdá, že jsme dosáhli bodu zvratu: Čas, kdy rychlost a složitost změn začíná testovat hranice tradičních způsobů vládnutí.

A zde leží možná jeden z velkých paradoxů naší doby: demokratické rozhodování a systémy řádné správy věcí veřejných – navržené tak, aby byly promyšlené, inkluzivní a poradní – jsou vyzývány, aby reagovaly na svět, který se pohybuje stále rychleji.

Žijeme tedy v kontextu rostoucí složitosti, zejména na administrativní – nebo, chcete-li, byrokratické – úrovni. Kromě rychlosti jsou rozhodnutí techničtější, procesy propojenější a očekávání občanů a organizací vyšší.

Tváří v tvář scénáři rychlých změn a úzkosti závisí zdraví veřejných a soukromých institucí stále více na jasnosti zásad, jimiž se řídí, a na kvalitě postupů, které přijímají.

A to je místo, kde etika nabývá na obnoveném významu.

Protože když se svět mění rychleji, než pravidla mohou držet krok, nemůžeme očekávat, že bude vždy existovat norma pro každou situaci.

Potřebujeme zásady, kterými se řídí rozhodování v případech, kdy pravidla ještě neexistují. Potřebujeme zodpovědnost, když odpověď není zřejmá. A potřebujeme integritu, když správná volba není nutně nejvhodnější.

O pravidlech, mechanismech a strukturách v Evropské unii bylo řečeno mnoho. To vše je samozřejmě zásadní. Ale v praxi se mi zdá, že největší rozdíl je kultura, která řídí rozhodnutí.

Etický rozměr není doplňkem. To je to, co musí být na počátku rozhodnutí.

Ve specializovanějším a vzájemně provázanějším světě se hranice mezi veřejným a soukromým sektorem stala propustnější. Veřejné politiky se často spoléhají na spolupráci se soukromými subjekty a k tomu, aby tento vztah fungoval, je zapotřebí zdravý prostor pro spolupráci založený na jasných pravidlech a společných hodnotách.

Dovolte mi, abych posílil jednu myšlenku: požadavky na integritu neexistují pouze za účelem ochrany veřejného zájmu. Chrání také soukromé zájmy a jsou nezbytné pro budování důvěryhodných, stabilních a předvídatelných vztahů mezi nimi.

Snižují rizika a vyhýbají se překvapením, která, jak účetní vědí, jsou zřídkakdy dobrá, když se objeví v auditu.

Pokud je tento rámec zdravý, má z něj prospěch každý: instituce jsou důvěryhodnější, podniky odolnější a občané mají větší důvěru ve fungování systému.

Jasná pravidla jí dávají pevnost, ale také – a znovu zdůrazňuji – se chová. Právě z této kombinace se rodí skutečná kultura integrity.

Protože zejména v dnešním světě může právní rámec stěží předvídat všechny situace. A proto nemůže nahradit úsudek, odpovědnost a etický smysl, který není vždy psán, ale který musí vést ty, kdo rozhodují.

To je místo, kde jsou principy odhaleny. To je také místo, kde se získává důvěra.

Když se rozhodnete vysvětlit rozhodnutí, i když to není povinné.

Když očekáváte potenciální střet zájmů, místo toho, abyste čekali, až se stane problémem.

Když je upřednostňována konzistence před pohodlím.

Právě tato soudržnost, která se v průběhu času opakuje, je základem legitimity orgánů.

A právě tuto soudržnost se snažím prostřednictvím své práce identifikovat a posilovat – práce, která se zaměřuje nejen na to, co říká zákon, ale také na to, jak se pravidla promítají do rozhodnutí a chování v praxi.

Pokud nyní etika definuje kulturu, na níž jsou rozhodnutí založena – skutečnou zbroj důvěry – dovolte mi nyní hovořit o účasti občanů na rozhodování.

Evropská unie ve skutečnosti není jen institucionálním projektem. Je to také projekt členství.

A toto členství automaticky nevyplývá ze smluv. Vytváří se, když občané cítí, že se mohou zapojit, že jsou vyslyšeni a že jejich hlas může něco změnit.

Účast není jen o hlasování.

Je to schopnost pochopit, jak se dělají rozhodnutí. Znamená to mít přístup k informacím a dokumentům. Nalézá dostupné procesy a důvěryhodné kanály, jak přispět, klást otázky a být vyslyšen.

Transparentnost je proto základní hodnotou a přístup k veřejným informacím nemůže být pouhou administrativní formalitou. Je to právo. Je to podmínka pro informovanou účast a v konečném důsledku i pro důvěru v rozhodnutí.

Nestačí však zahájit veřejnou konzultaci nebo zavést participativní mechanismus. Tyto nástroje musí být důvěryhodné a konzistentní. A především musí mít občané možnost si uvědomit, že jejich příspěvky byly skutečně zváženy, bez ohledu na konečný výsledek.

Protože účast nemusí nutně znamenat, že naše pozice zvítězí. Znamená to vědět, že jsme byli vyslyšeni, že naše argumenty byly zváženy a že osoba, která se rozhodne, je schopna vysvětlit, proč se vydala určitou cestou.

Významnou součástí práce evropského veřejného ochránce práv je právě kontrola toho, zda tyto brány k informacím a účasti skutečně zůstávají otevřené – a zda jsou procesy prováděny transparentním, spravedlivým a vhodným způsobem.

Evropská identita je z velké části tvořena neustálou interakcí mezi institucemi a společností.

Posílení účasti proto není jen otázkou demokratické kvality. Je to také podmínka pro posílení pocitu sounáležitosti.

Jedná se o přístupnější procesy. Jasnější jazyk. Je to skutečná ochota naslouchat a zvážit různé příspěvky, a to i v případě, že jsou kritické nebo obtížně přizpůsobitelné.

Víme, že evropské orgány dnes fungují v kontextu, který vyžaduje rychlá a účinná rozhodnutí. Úkolem je reagovat na tento požadavek, aniž bychom se vzdali vlastností, které dávají legitimitu evropskému rozhodovacímu procesu: transparentnost, důkazy a začlenění.

Je to napětí, které nezmizí. Může však být řízen ve světle základních zásad a hodnot Smluv.

V této rovnováze – mezi potřebou rozhodovat a potřebou naslouchat – je rovněž v sázce schopnost zachovat integritu a posílit důvěru v orgány a v evropský projekt.

A právě v této rovnováze mezi otevřeností, účastí a efektivitou vyvstává nová otázka: umělá inteligence.

Pokud etika definuje kulturu, o niž se rozhodnutí opírají, a účast určuje, kdo se na těchto rozhodnutích podílí – nebo může podílet –, představuje nám umělá inteligence nový rozměr téže důvěry: jak instituce využívají technologie, které transformují samotné rozhodování.

Rostoucí využívání automatizovaných systémů ve veřejném i soukromém sektoru vyvolává nové otázky. Nejen technické, ale i právní a etické otázky.

Jak zajistit, aby rozhodnutí byla srozumitelná?

Jak můžeme zajistit, aby nereprodukovaly nerovnosti?

Jak si udržet odpovědnost v kontextu rostoucí automatizace?

Opět platí, že odpověď není jen technologie. Je to v tom, jak to zarámujeme.

Potřebujeme systémy, které jsou od počátku navrhovány na základě jasných zásad: dodržování základních práv, lidský dohled a možnost kontroly.

A to vyžaduje připravené odborníky, ostražité instituce a – což je možná nejdůležitější – kulturu, která se nevyhýbá kladení obtížných otázek. Dokonce i když odpovědi nejsou okamžité…nebo obzvláště pohodlné.

Umělá inteligence proto nenahrazuje odpovědnost orgánů. Místo toho je to ještě náročnější. A zavazuje nás, abychom zajistili, že s tím, jak se nástroje mění, neztratíme ze zřetele zásady, jimiž by se měla řídit rozhodnutí.

Dámy a pánové,

V kontextu zrychlených změn může být lákavé hledat rychlá řešení.

Síla institucí – veřejných i soukromých – však stále závisí na velmi konkrétních faktorech: jasnost pravidel, konzistentnost postupů a odpovědnost při rozhodování. Záleží také na serióznosti a upřímné komunikaci.

Je to právě tato schopnost jednat na základě zásad, která instituce skutečně testuje – zejména v případech, kdy okolnosti činí rozhodnutí náročnějšími.

To je místo, kde se vaše role jako účetní protíná tak přímo s úlohou veřejných institucí.

Zajištěním přísnosti, transparentnosti a spolehlivosti pro společnosti, organizace a jednotlivce, kterým slouží, přispívají ke stabilnějšímu a předvídatelnějšímu ekonomickému prostředí. A také, možná méně viditelně, zvyšují kvalitu veřejného prostoru, ve kterém všichni působíme.

V podstatě se jedná o sdílenou odpovědnost.

Odpovědnost, která je postavena na každodenním základě, často daleko od pozornosti, ale která má velmi konkrétní důsledky pro způsob, jakým se občané dívají na instituce, podniky a samotný evropský projekt.

Protože v konkrétních rozhodnutích přestávají být principy slovy a stávají se důvěrou.

Děkuji vám.