Případ se týkal rozhodnutí Evropské komise považovat některé náklady vykázané nevládní organizací, která se podílela na projektu financovaném EU a zaměřeném na boj proti rasismu vůči Romům, za nezpůsobilé. Žadatel tvrdil, že Komise řádně nepřezkoumala důkazy předtím, než určila, že náklady jsou nezpůsobilé.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Během konference Evropské sítě veřejných ochránců práv, která se konala ve dnech 19.–20. června 2017, vyjádřili někteří veřejní ochránci práv, kteří se zúčastnili pracovní skupiny pro migraci, obavy ohledně praktického uplatňování zvláštní odchylky obsažené v čl. 12 odst. 1 třetím pododstavci směrnice o sloučení rodiny (dále jen „směrnice“)[1].

Členské státy se zejména mohou rozhodnout neuplatnit odchylku od požadavků [2] stanovených pro výkon práva na sloučení rodiny [3], pokud je žádost o sloučení rodiny podána po uplynutí tří měsíců [4] od přiznání postavení uprchlíka.

V návaznosti na diskusi pracovní skupiny útvary belgického federálního veřejného ochránce práv v e-mailu ze dne 18. října 2017 objasnily, že belgické právo překračuje minimální tříměsíční lhůtu stanovenou ve směrnici [5] a uplatňuje dvanáctiměsíční lhůtu pro použitelnost odchylky.

Belgický federální veřejný ochránce práv však na základě obdržených stížností zjistil, že rodinní příslušníci uprchlíků v Belgii se mohou potýkat s praktickými obtížemi, které jim brání podat žádost ve lhůtě dvanácti měsíců od přiznání postavení uprchlíka osobě usilující o sloučení rodiny. Tyto obtíže byly původně řešeny v roce 2015 ^[6]. V důsledku toho mohou rodinní příslušníci uprchlíků podat žádost přímo, pokud předloží doklad o své totožnosti, vyplní formulář žádosti o vízum a případně zaplatí vízové poplatky (jejich spis lze vyplnit později).

Podle belgického federálního veřejného ochránce práv se však konzulární úřady i na konzulárních úřadech stále potýkaly s určitými obtížemi, například proto, že:

(1) Konzulární úřady ne vždy uvádějí příslušné informace na svých internetových stránkách nebo na podpůrných dokladech pro uprchlíky.

(2) Ne vždy aktivně informují rodinné příslušníky uprchlíků, kteří kontaktují konzulární úřady, že je možné podat žádost přímo.

(3) Žadatelé o vízum se někdy setkávají s dlouhým zpožděním při získávání schůzky na velvyslanectví (z důvodu nedostatku administrativní kapacity, což má za následek vážné organizační omezení).

(4) Prosazování příznivých pravidel závisí na informovanosti velvyslanectví o těchto pravidlech a organizačních omezeních.

(5) Náprava situací, kdy je uplynutí lhůty způsobeno jednáním (či nečinností) velvyslanectví, je obtížná, neboť ministerstvo zahraničních věcí a imigrační úřad zaujímají v této věci protichůdná stanoviska.

V zájmu řešení těchto problémů chtěl belgický federální veřejný ochránce práv požádat Komisi o možný příznivější výklad směrnice.

Dotaz

V dotazu, který evropský veřejný ochránce práv předal Komisi, byl orgán dotázán, zda může potvrdit, že jeho (příznivý) výklad tříměsíční lhůty (stanovené v čl. 12 odst. 1 třetím pododstavci směrnice 2003/86/ES) uvedený ve sdělení Komise z roku 2014 [7], kterým se členským státům poskytují pokyny k uplatňování směrnice [8], stále platí vzhledem ke zhoršení uprchlické krize od roku 2014 a relativně malému podílu žadatelů o azyl, kterým členské státy podle všeho dosud přiznaly postavení uprchlíka.

Odpověď Komise

Dne 20. prosince 2017 Komise na dotaz odpověděla.

Komise potvrdila, že prohlášení uvedené v jejím sdělení z roku 2014 o pokynech pro uplatňování směrnice je stále použitelné. Rozsáhle citovala oddíl 6.1.3 sdělení.

Komise dodala, že ve svém „Evropském programu pro migraci“ z května 2015 [9] zdůraznila, že v reakci na lidské tragédie během migrační krize by členské státy měly souběžně se znovuusídlováním využít dalších legálních cest dostupných osobám, které potřebují ochranu. Patří mezi ně „soukromé/nevládní sponzorství a humanitární povolení a ustanovení o sloučení rodiny“. Komise dospěla k závěru, že výše uvedené prohlášení prokazuje, že postoj Komise k otázkám sloučení rodiny uprchlíků se v důsledku zhoršení uprchlické krize nezměnil.

V neposlední řadě Komise odkázala na zprávu o nedávné studii EMS (Evropská migrační síť), která poskytuje přehled o situaci v různých členských státech, pokud jde o časový rámec, v němž by měly být podávány žádosti o usnadnění sloučení rodiny pro uprchlíky [10]. 

Odpověď Komise byla belgickému federálnímu veřejnému ochránci práv zaslána dne 9. ledna 2018.

Zpětná vazba

Belgický spolkový veřejný ochránce práv nepředložil k odpovědi Komise žádné připomínky.

Ukončovací řízení

Vzhledem k obsahu odpovědi (tj. že Komise potvrdila prohlášení, které učinila ve svém sdělení z roku 2014) a ke skutečnosti, že belgický federální veřejný ochránce práv nepředložil žádné připomínky, byl učiněn závěr, že otázka vznesená v dotazu byla odpovídajícím způsobem vyřešena.

[1] Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny, Úř. věst. L 251, 3.10.2003, s. 12.

[2] Těmito požadavky jsou: i) vhodné ubytování pro rodinu, ii) zdravotní pojištění a iii) dostatečné stálé a pravidelné příjmy.

[3] Příslušná část čl. 12 odst. 1 prvního pododstavce zní takto: „Odchylně od článku 7 členské státy od uprchlíka a/nebo rodinného příslušníka (rodinných příslušníků) nevyžadují, aby v souvislosti se žádostmi týkajícími se rodinných příslušníků uvedených v čl. 4 odst. 1 předložil důkaz, že uprchlík splňuje požadavky stanovené v článku 7.“

[4] Příslušná část čl. 12 odst. 1 třetího pododstavce zní takto: „Členské státy mohou požadovat, aby uprchlík splnil podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1, není-li žádost o sloučení rodiny podána ve lhůtě tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

[5] Článek 10 odst. 2 pátá odrážka zákona ze dne 15. prosince 1980 o vstupu, pobytu, usazování a vyhošťování cizích státních příslušníků (Belgie).

[6] Belgický veřejný ochránce práv uvedl tyto praktické nesrovnalosti, kterými se v roce 2015 zabývalo ministerstvo zahraničních věcí a imigrační úřad: (1) Belgická velvyslanectví vyžadují, aby žadatelé legalizovali všechny své dokumenty před podáním žádosti o sloučení rodiny, což je časově náročné. (2) Belgický veřejný ochránce práv zjistil, že rodinní příslušníci mají vážné potíže se získáním všech dalších dokumentů požadovaných velvyslanectvím k registraci žádosti.

[7] Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o pokynech pro uplatňování směrnice 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, COM(2014) 210 final.

[8] COM(2014) 210, 6.1.3: „Článek 12 odst. 1 třetí pododstavec umožňuje členským státům požadovat, aby uprchlík splňoval podmínky čl. 7 odst. 1, pokud žádost o sloučení rodiny není podána ve lhůtě tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka. Uprchlíci se v tomto časovém rámci často potýkají s praktickými obtížemi, které mohou představovat praktickou překážku pro sloučení rodiny. Komise proto považuje za nejvhodnější řešení skutečnost, že většina členských států toto omezení neuplatňuje.

Pokud se však členské státy rozhodnou toto ustanovení použít, Komise se domnívá, že by měly zohlednit objektivní praktické překážky, kterým žadatel čelí, jako jeden z faktorů při posuzování jednotlivé žádosti. Kromě toho, i když členské státy mohou v souladu s článkem 11 a čl. 5 odst. 1 svobodně určit, zda má žádost podat osoba usilující o sloučení rodiny, nebo rodinný příslušník, zvláštní situace uprchlíků a jejich rodinných příslušníků to může obzvláště ztížit nebo znemožnit.

Komise se proto domnívá, že členské státy, zejména při uplatňování lhůty, by měly umožnit, aby osoba usilující o sloučení rodiny podala žádost na území členského státu, aby byla zaručena účinnost práva na sloučení rodiny. A konečně, pokud se žadatel potýká s objektivními praktickými překážkami, které mu brání dodržet tříměsíční lhůtu, Komise se domnívá, že členské státy by mu měly umožnit podat částečnou žádost, která bude dokončena, jakmile budou dokumenty k dispozici nebo jakmile bude úspěšně dokončeno vysledování. Komise rovněž naléhavě vyzývá členské státy, aby uprchlíkům včas a srozumitelně poskytovaly jasné informace o sloučení rodiny (například když je jim přiznáno postavení uprchlíka).“

[9] Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Evropský program pro migraci (COM(2015) 240).

[10] Zpráva je k dispozici na adrese: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/00_family_reunification_sr_final.pdf

Případ se týkal toho, jak Komise vyřídila stížnost týkající se vyloučení stěžovatele ze sítě odborníků z důvodu jeho údajně nevhodného chování. Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že celková reakce Komise na obvinění vznesená proti stěžovateli byla nedostatečná. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise neprovedla důkladné, objektivní a neutrální posouzení skutečností. Veřejná ochránkyně práv poté předložila návrh řešení, který Komise zamítla. Veřejná ochránkyně práv se proto rozhodla případ uzavřít zjištěním nesprávného úředního postupu ze strany Komise.

Tato stížnost byla podána německou společností, která působí v oblasti přírodního inženýrství a kulturních věd a medicíny. Jednalo se o projekt EU zabývající se pochopením mechanismů kontroly buněčného cyklu a nalezením možných řešení onemocnění souvisejících s buněčným cyklem. Po auditu projektu se Komise rozhodla neuznat některé výdaje za způsobilé. Stěžovatel vznesl proti tomuto rozhodnutí námitku a tvrdil, že způsob, jakým Komise a její auditoři zacházeli s auditem, byl nesprávný, nespravedlivý a nebyl v souladu se správnou správní praxí. Veřejná ochránkyně práv tyto problémy prošetřila a nezjistila žádný nesprávný úřední postup Komise.

Případ se týkal způsobu, jakým agentura ENISA přerozdělila úkoly a provedla změny v pracovním prostředí stěžovatele, zaměstnance agentury ENISA. Veřejná ochránkyně práv se touto otázkou zabývala a předložila návrh smírného řešení, které agentura ENISA nepřijala. Veřejná ochránkyně práv poté předložila návrhy doporučení, v nichž požádala agenturu ENISA: 1) uznat, že a) nekonzultovala stěžovatele před přijetím rozhodnutí o přeřazení, b) neodůvodnila své kroky, c) řádně nesdělila svá rozhodnutí o přeřazení, d) neodpověděla na příslušné žádosti stěžovatele a e) řádně nezohlednila blaho stěžovatele; 2) nabídnout stěžovateli omluvu; 3) zaplatit stěžovateli ex gratia částku 1 000 eur; a 4) dát veřejnému ochránci práv formální závazek, že se v budoucnu takových případů nesprávného úředního postupu nedopustí. Agentura ENISA přijala návrhy doporučení veřejné ochránkyně práv a podnikla kroky k jejich provedení. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela.