(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Skutečnosti lze podle stěžovatele shrnout následovně.

Otec stěžovatele, který byl bývalým zaměstnancem Komise, zemřel dne 8. listopadu 1998. Stěžovatel byl jeho jediným dědicem.

Dne 7. května 2003 Penzijní služby Komise písemně informovaly stěžovatele, že v důsledku finanční kontroly invalidního důchodu jeho otce si Penzijní služby všimly, že neoprávněně vyplatily otcův důchod ve výši 69 164 BEF + 1 314 BEF za měsíc prosinec 1998. Komise informovala stěžovatele, že je povinna získat zpět výše uvedenou částku (která odpovídá částce 1 747,10 EUR). Vyzvala stěžovatele, aby Komisi za tímto účelem sdělil totožnost nástupců svého otce, a informovala ho, že pokud tak neučiní před 15. červnem 2003, bude Komise povinna vydat příkaz k navrácení podpory jménem stěžovatele.

Po výměně telefonických hovorů v této věci se stěžovatel dne 7. července 2005 písemně obrátil na Komisi a navrhl, aby prováděl měsíční platby ve výši 72,80 EUR po dobu 24 měsíců. Komise mu na to odpověděla návrhem, aby v souvislosti s odloženou platbou prováděl měsíční platby ve výši 300 EUR za šest měsíců, navýšené o úroky ve výši 45 EUR.

Dne 15. července 2003 stěžovatel Komisi písemně uvedl, že jeho základní měsíční plat je nižší než částka, kterou Komise zamýšlela vymáhat měsíčně. Poukázal na to, že kvůli tragickým okolnostem - v krátké době přišel o několik členů své rodiny - nevěděl o částkách na příslušných bankovních účtech, které byly navíc zablokovány. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že Komise si neoprávněné platby všimla až po čtyřech a půl letech. Navrhl, aby se měsíční splátky po dobu 12 měsíců.

Dne 7. srpna 2003 Komise odpověděla, že přijala návrh stěžovatele provádět měsíční platby po dobu 12 měsíců a poskytla mu platební plán. Vysvětlila, že celková částka činila 1 795,17 EUR. Tato částka zahrnovala 48,07 EUR, což odpovídalo úrokům z odložené platby.

Dne 7. října 2003 zaslala Komise stěžovateli dopis, v němž ho informovala, že vzhledem k tomu, že od něj neuhradil žádné platby, požaduje, aby ve lhůtě 15 dnů zaplatil částku 1 747,10 eura navýšenou o úroky. V dopise byl stěžovatel informován o tom, že Komise zahájí řízení o navrácení v případě, že ve stanovené lhůtě neprovede platbu. Zdůraznila rovněž, že dluh stěžovatele se denně zvyšoval kvůli úrokům.

Dne 20. října 2003 se stěžovatel písemně obrátil na Komisi s námitkou proti inkasnímu příkazu. Poukázal na článek 85 služebního řádu a tvrdil, že jednal v dobré víře. Připomněl, že neměl automatický přístup k bankovnímu účtu svého otce. Kromě toho tvrdil, že opožděné zahájení řízení o vymáhání, tj. čtyři a půl roku po vyplacení, je v rozporu s belgickou právní úpravou, která stanoví šestiměsíční lhůtu pro vymáhání přeplatků na důchodech. Stěžovatel dále tvrdil, že vzhledem k tomu, že bankovní účet zesnulé osoby byl zablokován, je povinností banky jeho otce vrátit jakoukoli neoprávněně vyplacenou částku. Inventarizace majetku byla podepsána dne 20. ledna 1999. Tento dokument neposkytl stěžovateli žádný automatický přístup k bankovnímu účtu jeho otce. Stěžovatel zdůraznil, že je dobrovolným pracovníkem nevládní organizace a že nemá prostředky na zaplacení částky, kterou se Komise snaží získat zpět.

Dne 26. dubna 2004 Komise informovala stěžovatele, že v souladu s doporučením právní služby Komise není ochotna zrušit inkasní příkaz. Na podporu svého rozhodnutí Komise poukázala na to, že: i) stěžovatel jako pozůstalý a dědic svého otce musel mít přístup k bankovnímu účtu zesnulého; ii) dotčená nesrovnalost byla natolik zjevná, že o ní stěžovatel nemohl nevědět; iii) stěžovatel dopisem ze dne 15. července 2003 souhlasil s úhradou dlužné částky a iv) jeho návrh na vrácení částky v měsíčních splátkách prokázal, že není možné zrušit vymáhání z důvodu platební neschopnosti. Pokud jde o údajné prodlení, doba mezi neoprávněnou platbou a datem oznámení navrácení činila méně než pět let, a nebyla tedy překážkou řízení o navrácení.

Dne 2. srpna 2004 stěžovatel znovu požádal Komisi, aby přezkoumala rozhodnutí o navrácení.

Dne 14. září 2004 ředitel Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků potvrdil pokračování řízení o vymáhání. Dopis obsahoval výzvu k úhradě (č. 3240502021), v níž byl uveden dluh stěžovatele (který v této fázi na základě naběhlých úroků činil 1 856,46 EUR).

Dne 21. dubna 2005 podal stěžovatel stížnost veřejnému ochránci práv.

Stěžovatel tvrdil, že jednal v dobré víře, že v řízení o navrácení došlo k nepřiměřenému prodlení a že inkasní příkaz není v souladu s článkem 85 služebního řádu.

Stěžovatel v podstatě tvrdil, že výkon inkasního příkazu ze strany Komise by byl nespravedlivý.

Tvrdil, že Komise by měla uvedený inkasní příkaz zrušit.

Šetření

Stanovisko Komise

Stanovisko Komise lze shrnout následovně.

Skutečnosti předcházející sporu

Otec stěžovatele, který byl bývalým zaměstnancem Komise, zemřel dne 8. listopadu 1998.

Dne 7. května 2003 Komise informovala stěžovatele, že v důsledku finanční kontroly invalidního důchodu jeho otce její útvary zjistily, že mu za měsíc prosinec 1998 neoprávněně vyplatily otcův důchod (69 164 BEF + 1 314 BEF). Stěžovateli sdělila, že je povinna získat výše uvedenou částku (odpovídající částce 1 747,10 EUR) zpět, a vyzvala jej, aby Komisi za tímto účelem sdělil totožnost dědiců svého otce. Komise vysvětlila, že pokud by tak stěžovatel neučinil před 15. červnem 2003, musel by vydat inkasní příkaz jménem stěžovatele.

Dne 18. června 2003 a vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, vydala Komise inkasní příkaz S12.284311.

Dne 20. června 2003 zaslala Komise stěžovateli oznámení o dluhu č. 3240502120.

Dne 7. a 15. července 2003 stěžovatel navrhl vrácení výše uvedené částky v měsíčních splátkách v délce 24 a 12 měsíců.

Dne 7. srpna 2003 Komise přijala návrh stěžovatele na vrácení částky 1 795,17 EUR (včetně úroků ve výši 48,07 EUR) v měsíčních platbách po dobu 12 měsíců a poskytla mu platební plán.

Vzhledem k tomu, že Komise neobdržela od stěžovatele žádné platby ve lhůtách stanovených v platebním plánu, informovala stěžovatele dne 7. října 2003, že se domnívá, že je v prodlení.

Dne 20. října 2003 stěžovatel změnil názor a požádal Komisi, aby jej zprostila povinnosti vrátit neoprávněně vyplacenou částku. Tvrdil, že se o neoprávněné platbě nemohl dozvědět a že neměl automatický přístup k bankovnímu účtu svého otce. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že od provedení sporné platby uplynuly čtyři roky a šest měsíců.

Dne 20. února 2004 si Komise vyžádala stanovisko své právní služby k argumentům stěžovatele.

Dne 16. března 2004 navrhla právní služba Komisi, aby pokračovala v řízení o navrácení podpory.

Dne 26. dubna 2004 se Komise písemně obrátila na stěžovatele a předložila argumenty své právní služby. Informovala stěžovatele o svém záměru pokračovat v řízení o navrácení.

Dne 2. srpna 2004 stěžovatel požádal ředitele Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků (dále jen „PMO“), aby rozhodnutí o navrácení přezkoumal.

Dne 14. září 2004 ředitel PMO dopisem potvrdil rozhodnutí Komise pokračovat ve vymáhání původní částky, jakož i úroků z odložené platby. V dopise bylo rovněž zdůrazněno, že dluh stěžovatele roste denně kvůli úrokům.

Stanovisko Komise k tvrzení a tvrzení stěžovatele

Komise poukázala na to, že stěžovatel ve svých dopisech ze dne 7. a 15. července 2003 souhlasil s vrácením neoprávněně vyplacené částky do majetku svého otce, a proto uznal oprávněnost žádosti Komise předtím, než dne 20. října 2003 změnil názor. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedodržel splátkový kalendář stanovený na základě jeho vlastního návrhu na vrácení neoprávněně obdržené částky, nemohl se dovolávat své dobré víry.

Komise se rovněž domnívala, že návrh stěžovatele na vrácení neoprávněně vyplacené částky do majetku jeho otce v měsíčních splátkách ukazuje, že vzdání se dluhu v důsledku platební neschopnosti dlužníka nelze uplatnit.

Komise připomněla, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu článek 85 služebního řádu nestanovil žádnou lhůtu pro vrácení přeplatků. Článek 85 byl mezitím změněn. Podle druhého pododstavce nového znění uvedeného článku má nyní správa k podání žádosti o navrácení lhůtu pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Mezi datem neoprávněné platby (prosinec 1998) a datem oznámení stěžovateli o její existenci (květen 2003) uplynuly čtyři roky a pět měsíců, a oznámení tak bylo učiněno ve stanovené lhůtě. I kdyby se tedy použil nový služební řád, žádost Komise o navrácení by byla stále v řádné lhůtě stanovené v článku 85 služebního řádu.

Komise zdůraznila, že podle ustálené judikatury soudů Společenství "k tomu, aby mohla být částka vyplacená bez odůvodnění navrácena, musí být předloženy důkazy prokazující, že příjemce skutečně věděl o neexistenci řádného důvodu pro platbu nebo že skutečnost přeplatku byla zjevně taková, že o ní nemohl nevědět."(2) Pokud v tomto případě příjemce zpochybňuje, že si byl vědom nesrovnalosti platby, existuje důvod přezkoumat okolnosti, za kterých byla příslušná platba provedena, aby bylo možné určit, zda by nesrovnalost platby měla být považována za patent.

Podle Komise "[p]ojem"patentně takový" týkající se přeplatku ve smyslu článku 85 služebního řádu neznamená, že [příjemce], který obdrží neoprávněně vyplacenou částku, nemusí vynaložit žádné úsilí k zamyšlení nebo kontrole, ale spíše, že k navrácení dojde, pokud se jedná o chybu, která neunikne oznámení [příjemce], který jedná s řádnou péčí"(3).

V tomto případě stěžovatel přijal aktiva a pasiva dědictví. Z toho vyplývá, že od okamžiku tohoto přijetí měl mít přístup k bankovnímu účtu zesnulého. Dotčené částky byly nejen součástí aktivního majetku, ale stěžovatel jako jediný dědic musel získat výpisy z bankovního účtu, které vysledovaly pohyby bankovního účtu, včetně výpisů ze sporných plateb.

Komise zdůraznila, že podle ustálené judikatury Soudu(4) nemůže být situace správního orgánu pověřeného vyplácením tisíců platů a příspěvků všeho druhu srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny. I když je nešťastné, že Komisi trvalo dlouho, než se o přeplatku dozvěděla, což je zpoždění, které je nicméně v mezích článku 85 služebního řádu, nic to nemění na tom, že stěžovatel, který ani zdaleka nebyl zproštěn jakékoli snahy o přehodnocení nebo kontrolu, neoprávněně obdržel částku, která nemohla uniknout oznámení osoby vykonávající běžnou péči.

Komise se proto domnívala, že stížnost není opodstatněná, a že tedy nelze této výtce vyhovět.

Připomínky stěžovatelů

Stěžovatel v souhrnu trvá na argumentech své původní stížnosti. Zdůraznil, že původně souhlasil s provedením splátek pod tlakem, že obdrží oficiální dopis Komise. Svůj názor na vymáhání změnil až poté, co se dozvěděl o služebním řádu a článku 85 a o pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování prominout dluh. Zdůraznil, že není advokátem z povolání a že ho Komise nikdy neinformovala o právních ustanoveních, na nichž je založeno vymáhání, aby mu umožnila jej od počátku napadnout.

Stěžovatel měl rovněž za to, že přeplatek nebyl zjevně takový, aby o něm nemohl nevědět. Zdůraznil, že v době událostí byl osiřelý teprve před dvěma týdny, a proto nemohl být v pozici, aby "přemýšlel nebo kontroloval".

Pokud jde o služební řád, nová ustanovení by neměla být zohledněna, neboť skutkové okolnosti projednávané věci nastaly před vstupem nového služebního řádu v platnost. Stěžovatel měl za to, že ačkoli bývalý služební řád nestanovil lhůtu pro zpětné získání prostředků, občané měli mít možnost spolehnout se na přiměřenou lhůtu.

Stěžovatel nakonec připomněl, že pobírá dávky v nezaměstnanosti. Nepřeje si proto, aby se Komise vzdala dluhu na základě jeho „insolvence“, jak Komise uvedla ve svém stanovisku, ale aby zaujala humánnější a méně mechanický přístup.

Úsilí ombudsmana dosáhnout přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska a připomínek nebyla veřejná ochránkyně práv spokojena s tím, že Komise odpovídajícím způsobem reagovala na tvrzení stěžovatele a související tvrzení.

Návrh přátelského řešení

Ustanovení čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv ukládá veřejnému ochránci práv, aby pokud možno hledal s dotčeným orgánem řešení s cílem odstranit nesprávný úřední postup a uspokojit stěžovatele.

Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi tento návrh smírného řešení:

S ohledem na výjimečné okolnosti případu by Komise mohla zvážit, zda by bylo spravedlivé a přiměřené zrušit nebo smysluplně snížit navrácení přeplatku.

Tento návrh vycházel z těchto úvah:

Veřejný ochránce práv nejprve uvedl, že podle jeho chápání skutkového stavu došlo k dotčenému přeplatku v důsledku chyby Komise. Veřejná ochránkyně práv vzala na vědomí argument Komise, že stěžovatel nemohl o přeplatku nevědět, pokud by postupoval s běžnou péčí, ale domnívala se, že to ignoruje vysvětlení stěžovatele, že si nebyl vědom částek na příslušném bankovním účtu z důvodu své osobní situace, tj. vícenásobného úmrtí. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že Komise neposkytla žádné vysvětlení doby, která uplynula mezi její chybou při provádění přeplatku a zjištěním chyby prostřednictvím finanční kontroly.

Veřejná ochránkyně práv měla za to, že stěžovatel poskytl přiměřené a snadno srozumitelné vysvětlení, proč nejprve navrhl platební plán a poté platby neprovedl, a že proto neexistuje žádný důvod, aby Komise z tohoto důvodu zpochybnila dobrou víru stěžovatele.

Veřejný ochránce práv konečně uznal, že Komise má povinnost vymáhat neoprávněně vyplacené částky za účelem ochrany finančních zájmů Společenství. Veřejná ochránkyně práv však konstatovala, že Komise netvrdila, že je z právního hlediska nemožné zrušit inkasní příkaz. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že v některých členských státech přijaly orgány veřejné moci odpovědné za daně a dávky po konzultaci s příslušným vnitrostátním veřejným ochráncem práv politiky, které mají zajistit, aby přeplatky vyplývající z úředních chyb nebyly získány zpět, není-li to spravedlivé a přiměřené (5). V tomto ohledu mohou tyto orgány přijmout výjimečné okolnosti, jako je úmrtí, jako přiměřené vysvětlení pro příjemce, který neověřuje správnost plateb přijatých na bankovní účty (6).

S ohledem na výše uvedené měl veřejný ochránce práv za to, že zásada spravedlnosti vyžaduje, aby Komise zohlednila: i) skutečnost, že i když je to zákonné, zpoždění Komise při požadování vrácení nebylo vysvětleno; ii) vysvětlení stěžovatele, že si nebyl vědom částek na příslušném bankovním účtu z důvodu své osobní situace vícenásobného úmrtí v té době; a iii) že v tomto případě jedná s osobou, která by mohla v důsledku zpětného získání utrpět obtíže.

Za výše uvedených okolností dospěl veřejný ochránce práv k předběžnému závěru, že výkon inkasního příkazu Komisí by byl nespravedlivý a represivní, a představoval by tedy nesprávný úřední postup.

Odpověď Komise

Komise stručně zopakovala argumenty, které ve svém stanovisku předložila veřejnému ochránci práv. Kromě toho uvedla, že ve snaze nalézt smírné řešení případu se rozhodla pozastavit řízení o vymáhání a navrhnout stěžovateli nový plán úhrad ve splátkách na období 24 měsíců namísto 12 měsíců.

Ačkoli Komise souhlasila s tím, že přeplatek je důsledkem chyby, které se dopustila, měla za to, že tuto chybu lze snadno vysvětlit. Právo otce stěžovatele na důchod zaniklo dne 1. prosince 1998. Komise zaplatila neoprávněně vyplacenou částku v prosinci 1998. Prosinec je měsíc, v němž dochází k roční úpravě důchodu, což znamená, že Komise musela otci stěžovatele vyplatit roční "úpravu" za období od července do listopadu 1998. Důchodový věstník tedy musela vydat v prosinci 1998.

V každém případě skutečnost, že se Komise dopustila pochybení, neměla vliv na její právo požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že použití článku 85 služebního řádu předpokládá právě to, že se administrativa dopustila pochybení při neoprávněné platbě(7).

Během celého období mezi 7. srpnem 2003, dnem, kdy Komise přijala úhradu v měsíčních splátkách, a 7. říjnem 2003, dnem dopisu Komise informujícího stěžovatele, že se domnívá, že je v prodlení, stěžovatel nereagoval. Teprve dne 20. října 2003 stěžovatel změnil názor a požádal Komisi, aby jej osvobodila od povinnosti vrátit neoprávněně vyplacenou částku.

Komise má za to, že osoba, která jedná v dobré víře, by se ujala iniciativy a kontaktovala ji od okamžiku, kdy uznala ustanovení služebního řádu, aby ji informovala o svých pochybnostech a požádala ji o zrušení inkasního příkazu. Stěžovatel se omezil na mlčení a nerespektoval plán úhrad stanovený na jeho žádost. Chování stěžovatele jej postavilo do protiprávní situace, která mu bránila v tom, aby se dovolával své dobré víry a byl zproštěn povinnosti vrátit neoprávněně obdrženou částku.

Komise může upustit od inkasa celé zjištěné pohledávky nebo její části pouze v určitých případech za omezených podmínek stanovených v článku 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení (8). Pohledávka v tomto případě není taková, aby posunula Komisi tímto směrem, pokud jde o poměr efektivnosti nákladů nebo nemožnost zpětného získání.

Komise připomněla, že přeplatek byl zjištěn během finanční kontroly, a uznala, že by bylo žádoucí, aby byla nesprávná platba zjištěna dříve. Měl však za to, že skutečnost, že nesrovnalost byla zjištěna, prokazuje, že Komise je vybavena účinnými kontrolními systémy. Situace správního orgánu, který odpovídá za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, není srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny(9).

V každém případě byla žádost Komise o vrácení podpory stále v mezích článku 85 služebního řádu.

Komise uvedla, že může připustit, aby mezi přeplatkem a zjištěním nesrovnalosti stěžovatele uplynula určitá doba, jelikož neměl automatický přístup k bankovním výpisům svého otce. Mohl rovněž pochopit obtíže, s nimiž se stěžovatel mohl setkat při zjištění přeplatku, ačkoli od okamžiku, kdy přijal aktiva a pasiva tohoto dědictví, měl mít přístup k bankovnímu účtu zůstavitele a musel získat výpisy z bankovního účtu, které vysledovaly pohyby bankovního účtu, včetně výpisů týkajících se sporných plateb.

Komise nicméně připomněla, že podle judikatury Soudu(10) postačuje, aby zúčastněná strana měla pochybnosti o řádnosti platby, aby byla povinna obrátit se na správní orgán, aby provedl všechna nezbytná ověření.

Komise zdůraznila, že její inkasní příkaz se v každém případě týkal pouze přeplatků a že ve svém dopise ze dne 7. října 2003 požadovala od stěžovatele úroky až poté, co stěžovatel nezaplatil jistinu.

Komise připomněla, že dne 7. srpna 2003 na návrh stěžovatele a s ohledem na jeho osobní situaci přijala úhradu v měsíčních platbách po dobu 12 měsíců a poskytla stěžovateli plán úhrad.

S ohledem na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv se však Komise rozhodla pozastavit postup zpětného získávání částek a prostřednictvím veřejného ochránce práv navrhnout stěžovateli nový plán úhrad, který stanoví úhradu ve výši 2 005,52 EUR (jistina a úroky z odložené platby) – navíc k 0,26 EUR za každý dodatečný den mezi 1. dubnem 2006 a dnem první úhrady – ve splátkách za období 24 měsíců, tj. 23 splátek ve výši 85 EUR a 24. splátku ve výši 45,52 EUR navíc k dodatečným platbám.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel v souhrnu vyjádřil své zklamání nad tím, že Komise trvá na svém stanovisku, a uvedl, že návrh Komise nepřijímá, a zopakoval své tvrzení, že nebyl schopen uznat přeplatek.

Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby jej informoval o i) svém postoji k návrhu Komise a ii) dalších krocích postupu.

ROZHODNUTÍ

1 Tvrzení o nespravedlivosti

1.1 Stěžovatel je jediným dědicem bývalého zaměstnance Komise, který zemřel dne 8. listopadu 1998. V květnu 2003 Komise informovala stěžovatele, že při finanční kontrole zjistila, že neoprávněně vyplatila otcův důchod za měsíc prosinec 1998. Byla proto povinna získat od stěžovatele zpět částku 1 747,10 EUR. Po projednání způsobu navrácení podpory Komise v srpnu 2003 uznala, že stěžovatel může provádět měsíční splátky po dobu 12 měsíců. Dne 7. října 2003 Komise vzhledem k tomu, že od něj neobdržela žádné platby, oznámila, že je připravena zahájit řízení o navrácení podpory ve lhůtě patnácti dnů. Dne 20. října 2003 stěžovatel zpochybnil nadcházející přijetí inkasního příkazu. Dne 26. dubna 2004 ho Komise informovala o svém záměru vydat inkasní příkaz a dne 14. září 2004 mu zaslala výzvu k úhradě ve výši 1 856,46 eura.

1.2 Stěžovatel tvrdí, že by bylo nespravedlivé, aby Komise vymáhala inkasní příkaz. Na podporu svého tvrzení stěžovatel v souhrnu tvrdí, že: i) jednal v dobré víře; ii) Komise požádala o vrácení pouze čtyři a půl roku po provedení platby; iii) o částkách na příslušném bankovním účtu nevěděl z důvodu tragických okolností, a sice ztráty několika členů jeho rodiny v krátké době, a iv) vzhledem k jeho osobní situaci, a sice že je dobrovolným pracovníkem nevládní organizace, nemá prostředky k vrácení této částky.

1.3 Komise v souhrnu tvrdí: i) že starý služební řád nestanovoval žádnou lhůtu pro vymáhání a že i kdyby se použil nový služební řád, vymáhání by bylo stále v pětileté lhůtě; ii) že stěžovatel nemohl nevědět o přeplatku, pokud by jednal s řádnou péčí; iii) že se nemůže dovolávat dobré víry, protože nedodržel platební plán stanovený na základě jeho vlastního návrhu; a iv) že původní dluh ve výši 1 747,10 eura nemohl být prominut, protože stěžovatel není v platební neschopnosti.

1.4 Z výše uvedených důvodů navrhl veřejný ochránce práv stěžovateli smírné řešení.

1.5 Komise trvala na tom, že jednala v souladu s příslušnými právními předpisy, a "ve snaze nalézt smírné řešení případu" navrhla nový plán úhrady ve výši 2 005,52 EUR ve splátkách po dobu 24 měsíců. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv konstatuje, že namísto toho, aby v souladu s návrhem smírného řešení veřejné ochránkyně práv zvažovala, zda by bylo spravedlivé a přiměřené inkasní příkaz zrušit nebo smysluplně snížit, ve skutečnosti zvýšila částku, kterou požadovala od stěžovatele, připočtením dalších úrokových plateb.

1.6 Veřejný ochránce práv rovněž poznamenává, že Komise ve své odpovědi na jeho návrh smírného řešení zejména uvedla, že i) skutečnost, že stěžovatel mlčel a nerespektoval plán úhrady v období mezi dnem, kdy Komise přijala úhradu prostřednictvím měsíčních splátek, a jeho dopisem ze dne 20. října 2003, jej postavila do nesprávné situace, která mu bránila v tom, aby se dovolával své dobré víry a byl zproštěn povinnosti vrátit neoprávněně obdrženou částku; ii) Komise se může vzdát vrácení pouze v některých případech za omezených podmínek článku 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení; iii) podle judikatury ve věci White (11) situace správního orgánu, který je odpovědný za vyplacení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, není srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny; a iv) judikatura ve věci Jensen (12) stanoví, že příjemce musí v případech, kdy existují pochybnosti o správnosti platby, postupovat tak, aby administrativa mohla provést všechna nezbytná ověření.

1.7 Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise vykládá nečinnost a/nebo mlčení stěžovatele v rozporu s požadavky dobré víry. Veřejný ochránce práv nemůže přijmout tento výklad skutkového stavu. Veřejný ochránce práv je toho názoru, že Komise mohla platně zpochybnit dobrou víru stěžovatele pouze tehdy, pokud jeho původní souhlas s vrácením neoprávněně vyplacené částky do majetku jeho otce v prosinci 1998 představoval známku toho, že si byl vědom toho, že tato platba byla provedena omylem. Zdá se však, že ze skutečností sdělených veřejnému ochránci práv jasně vyplývá, že místo toho, aby stěžovatel souhlasil s tím, že si byl vědom (nebo si měl být vědom) toho, že platba byla provedena neoprávněně, původní souhlas stěžovatele s žádostí Komise vyplýval z toho, že si nebyl vědom toho, že v článku 85 služebního řádu existuje výjimka, která zneplatňuje právo orgánu na vrácení neoprávněně vyplacených částek (tato výjimka se týkala případů, kdy příjemce buď nevěděl, že pro platbu neexistuje žádný řádný důvod, nebo skutečnost přeplatku nebyla zjevně taková, že o ní nemohl nevědět). Veřejný ochránce práv proto nepovažuje počáteční souhlas stěžovatele s žádostmi Komise za dostatečný důkaz toho, že věděl, že platba do majetku jeho otce byla provedena neoprávněně. Nanejvýš lze původní stanovisko stěžovatele, podle něhož souhlasil s provedením splátek ve splátkách, použít k vyvrácení jeho následných argumentů, že nebyl schopen splácet. Jakmile se stěžovatel dozvěděl o výjimce podle článku 85 služebního řádu, upozornil Komisi na to, že si není vědom neoprávněné povahy platby. Mlčení stěžovatele od srpna 2003 do 20. října 2003, kdy zpochybnil postupy vymáhání, lze proto rozumně vykládat tak, že bylo nezbytné, aby stěžovatel posoudil své stanovisko, a zejména aby se informoval o obsahu a povaze služebního řádu.

1.8 Veřejný ochránce práv dále poukazuje na to, že v každém případě se zdá, že neexistuje rozdíl mezi tím, jak Komise chápe dobrou víru, a chováním stěžovatele. Komise chápe, že "osoba, která jedná v dobré víře, by se chopila iniciativy a kontaktovala ji od okamžiku, kdy uznala ustanovení služebního řádu, informovala ji o svých pochybnostech a požádala ji, aby se zřekla vymáhání." (13) Chování stěžovatele se zdá být v souladu s tímto výkladem, neboť na základě důkazů, které má veřejný ochránce práv k dispozici, a jak uznala Komise, stěžovatel odkázal na článek 85 služebního řádu právě ve svém dopise ze dne 20. října 2003.

1.9 Komise tvrdí, že stěžovatel měl mít přístup k údajům o bankovním účtu svého otce, a mohl si proto být vědom, že platby byly provedeny v prosinci 1998. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že nestačí tvrdit, že stěžovatel věděl, že platba byla provedena v prosinci 1998; je rovněž nezbytné prokázat, že si stěžovatel nebyl vědom toho, že platba byla "nepatřičná", není věrohodná. V tomto ohledu veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise ve své odpovědi na jeho návrh „přátelského řešení“ uvedla, že prosinec je měsíc, v němž dochází k roční úpravě důchodu, což znamená, že Komise musí do pozůstalosti otce stěžovatele vyplatit roční „úpravu“ důchodu jeho otce odpovídající období od července do listopadu 1998. Veřejný ochránce práv má za to, že částka neoprávněně vyplacená v prosinci 1998 byla proto vyplacena v rámci jiných plateb, které byly řádně vyplaceny. Vzhledem k tomu, že Komise připouští, že některé platby byly splatné jeho otci i po jeho smrti, veřejný ochránce práv se domnívá, že pouhá skutečnost, že stěžovatel mohl vědět, že platba byla provedena v prosinci 1998, tedy po smrti jeho otce, nestačí k tomu, aby byla "patentálně" taková, že stěžovatel nemohl nevědět o neoprávněné povaze této platby. Veřejná ochránkyně práv považuje za nelogické, že Komise může prohlásit, že její pochybení při provádění neoprávněné platby v prosinci 1998 "může být snadno vysvětleno"na základě skutečnosti, že v této době bylo provedeno více plateb, přičemž zároveň tvrdí, že stěžovatel si mohl být vědom toho, že jedna z těchto plateb byla provedena neoprávněně, pouze na základě toho, že věděl o existenci (více) plateb.

1.10 Veřejný ochránce práv dále bere na vědomí bod 38 rozsudku ve věci T-107/92 White (14) a bod 63 rozsudku ve věci T-156/96 Jensen (15) a připomíná, že na rozdíl od situace v těchto dvou případech jedná Komise v tomto případě s osobou, která není ani "služebníkem", ani "úředníkem" a která, jak Komise sama přijala ve své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv, měla potíže se zjištěním neoprávněné povahy platby. Zatímco citovaná judikatura vyžaduje, aby úředníci a zaměstnanci měli zvláštní odpovědnost, pokud jde o platby, které jim byly vyplaceny, nelze mít za to, že osoby, které nejsou ani zaměstnanci, ani úředníky, mají takovou zvláštní odpovědnost.

1.11 Veřejný ochránce práv konečně konstatuje, že Komise zastává názor, že částka splatná stěžovatelem není taková, aby odůvodňovala upuštění od inkasa. V tomto ohledu Komise odkazuje na článek 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení (16). Komise odkazuje zejména na poměry nákladové efektivnosti a nemožnost zpětného získání (17). Veřejný ochránce práv má za to, že tato prohlášení jsou odkazem na čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) prováděcích pravidel k finančnímu nařízení, který stanoví, že od inkasa lze upustit, pokud: i) by předpokládané náklady na inkaso překročily částku, která má být inkasována, a upuštění od inkasa by nepoškodilo pověst Společenství, a ii) pohledávku nelze inkasovat s ohledem na její stáří nebo platební neschopnost dlužníka. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že výše uvedený článek rovněž odkazuje (v odst. 1 písm. c) a v odstavci 2) na případy, kdy lze upustit od zpětného získání částek, pokud je to v rozporu se zásadou proporcionality. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že vysvětlení Komise uvedené ve stanovisku, které veřejnému ochránci práv zaslala, řádně nezohledňuje všechny možnosti upustit od zpětného získání neoprávněně vyplacené částky.

1.12 S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že protinávrh Komise pozastavit postup zpětného získávání a nabídnout stěžovateli plán úhrady zvýšené částky 2 005,52 EUR ve splátkách po dobu 24 měsíců je nespravedlivý a represivní. Vzhledem k tomu, že z informací předložených Komisí v její odpovědi na návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení vyplývá, že v prosinci 1998 bylo provedeno několik plateb do majetku otce stěžovatele a že některé z nich byly řádně zaplaceny, zatímco jiné nebyly řádně zaplaceny, nelze tvrdit, že neoprávněná povaha platby byla "patentně" taková, že stěžovatel nemohl nevědět o neoprávněnosti této platby . S ohledem na tyto nové důkazy již není vhodné, aby Komise snížila částku, kterou hodlá od žadatele získat zpět. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že Komise by měla zvážit, zda by bylo v souladu s platnými pravidly, kromě toho, že by bylo spravedlivé a přiměřené, zrušit zpětné získání přeplatku, a že pokud by tak neučinila, jednalo by se o nesprávný úřední postup.

2 Závěr

S ohledem na výše uvedené předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

S ohledem na výjimečné okolnosti případu by Komise měla zvážit, zda by bylo v souladu s platnými pravidly, kromě toho, že by bylo spravedlivé a přiměřené, zrušit vrácení přeplatku.

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise do 31. května 2007 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhu doporučení veřejného ochránce práv a v popisu opatření přijatých k jeho provedení.

Štrasburk 2. dubna 2007

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci White v. Komise, T-107/92, Recueil FP, s. I-A-41 a II-143, bod 32.

(3) Viz rozsudky Soudního dvora ve věci Broe v. Komise, 252/78, Recueil 1979, s. 2393; ve věci Stempels v. Komise, 310/87, Recueil 1989, s. 43; ve věci Mulligan v. Komise, 235/83, Recueil 1984, s. 3379, bod 4; ve věci White v. Komise, T-107/92, uvedený výše, bod 33; ve věci Maslias v. Parlament, T-92/94, Recueil FP, s. I-A-249 a II-713, a ve věci Kraus v. Komise, T-14/99, Recueil FP, s. I-A-7 a II-39.

(4) Výše uvedený rozsudek ve věci White v. Komise, T-107/92, body 38 a 39.

(5) Viz například bod 10 dopisu ministerstva financí Spojeného království ze dne 29. července 2005 veřejnému ochránci práv pro parlamentní a zdravotní služby Spojeného království, který je k dispozici na jejích internetových stránkách (http://www.ombudsman.org.uk/improving_services/special_reports/pca/taxcredits05/tax_hmt_letter.html).

(6) Viz strany 3 a 6 dokumentu „What happens if we have paid you too much tax credit?“, HM Revenue & Customs, Code of practice, COP26, který je k dispozici na internetových stránkách HM Treasury (http://www.hmrc.gov.uk/leaflets/cop26.pdf).

(7) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Stahlschmidt v. Parlament, T-38/93, Recueil FP, s. I-A-65 a II-227, body 20 až 23.

(8) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357).

(9) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci White v. Komise, T-107/92, Recueil FP, s. I-A-41 a II-143, body 38 a 39.

(10) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Jensen v. Komise, T-156/96, Recueil FP, s. I-A -411 a II-1173, bod 63.

(11) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci White v. Komise, T-107/92, Recueil FP, s. I-A-41 a II-143, body 38 a 39.

(12) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Jensen v. Komise, T-156/96, Recueil FP, s. I-A -411 a II-1173, bod 63.

(13) V původním francouzském znění: " La Commission considère qu'une personne qui agit "en tout bonne foi", comme le plaignant affirme l'avoir fait, aurait pris l'initiative de contacter la Commission dès qu'elle aurait eu connaissance des dispositions du statut pour lui faire part de ses doutes et lui demander de renoncer à la dette."

(14) "Situace správního orgánu, který odpovídá za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, nemůže být srovnatelná se situací úředníka, který má osobní zájem na kontrole plateb, které mu jsou každý měsíc vypláceny."

(15) "Nejenže [příjemce] není osvobozen od jakéhokoli úsilí o zvážení a kontrolu plateb, které mu byly vyplaceny, je povinen okamžitě vrátit částku, pokud dojde k chybě, která by neunikla běžně pečlivému zaměstnanci nebo úředníkovi, o němž se má za to, že zná pravidla upravující jeho plat."

(16) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst.

(17) V původním francouzském znění: "[l]a créance dont il est question ne présente pas les caractéristiques susceptibles de motiver la Commission dans ce sens, en termes de rapport coût-efficacité ou d'impossibilité du recouvrement."