(Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Skutkové okolnosti lze podle stěžovatele shrnout následovně.

Otec stěžovatele, který byl bývalým zaměstnancem Komise, zemřel dne 8. listopadu 1998. Stěžovatel byl jeho jediným dědicem.

Dne 7. května 2003 zaslaly důchodové služby Komise stěžovateli dopis, v němž ho informovaly, že v důsledku finanční kontroly invalidního důchodu jeho otce si důchodové služby všimly, že neoprávněně vyplatily otcovský důchod ve výši 69 164 BEF + 1 314 BEF za měsíc prosinec 1998. Komise stěžovatele informovala, že je povinna získat zpět výše uvedenou částku (která činila 1 747,10 EUR). Vyzvala stěžovatele, aby Komisi za tímto účelem sdělil totožnost nástupců svého otce, a informovala ho, že pokud tak neučiní do 15. června 2003, bude Komise povinna vydat inkasní příkaz jménem stěžovatele.

Po výměně telefonních hovorů v této věci se stěžovatel písemně obrátil na Komisi dne 7. července 2005 a navrhl, aby po dobu 24 měsíců platil měsíční platby ve výši 72,80 EUR. Komise odpověděla tím, že navrhla, aby po dobu šesti měsíců platil měsíčně 300 EUR plus úroky ve výši 45 EUR v souvislosti s odloženou platbou.

Dne 15. července 2003 stěžovatel písemně upozornil Komisi, že jeho základní měsíční plat je nižší než částka, kterou Komise zamýšlela měsíčně vymáhat. Poukázal na to, že kvůli tragickým okolnostem - během krátké doby ztratil několik členů své rodiny - nevěděl o částkách na příslušných bankovních účtech, které byly navíc zablokovány. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že Komise si neoprávněné platby všimla až po čtyřech a půl letech. Navrhl splácet měsíční splátky po dobu 12 měsíců.

Dne 7. srpna 2003 Komise odpověděla, že přijala návrh stěžovatele provádět měsíční platby po dobu 12 měsíců a poskytla mu platební plán. Vysvětlila, že celková částka činila 1 795,17 eura. Tato částka zahrnovala 48,07 eura, což odpovídalo úrokům z odložené platby.

Dne 7. října 2003 zaslala Komise stěžovateli dopis, v němž ho informovala, že vzhledem k tomu, že od něj žádné platby nebyly provedeny, požádala jej, aby do 15 dnů zaplatil částku 1 747,10 eura navýšenou o úroky. Dopis stěžovatele informoval, že Komise zahájí řízení o navrácení podpory v případě, že platbu neprovede ve stanovené lhůtě. Zdůraznila rovněž, že dluh stěžovatele každodenně roste kvůli úrokům.

Dne 20. října 2003 stěžovatel zaslal Komisi dopis, v němž napadl inkasní příkaz. Odkázal na článek 85 služebního řádu a tvrdil, že jednal v dobré víře. Připomněl, že nemá automatický přístup k bankovnímu účtu svého otce. Kromě toho tvrdil, že prodlení při zahájení řízení o vymáhání, tedy čtyři a půl roku po vyplacení, bylo v rozporu s belgickými právními předpisy, které stanovily šestiměsíční lhůtu pro vymáhání přeplatků na důchodech. Stěžovatel dále tvrdil, že vzhledem k tomu, že bankovní účet zemřelé osoby byl zablokován, je povinností banky jeho otce vrátit jakoukoli neoprávněně vyplacenou částku. Inventární soupis pozůstalosti byl podepsán dne 20. ledna 1999. Tento dokument stěžovateli neposkytl žádný automatický přístup k bankovnímu účtu jeho otce. Stěžovatel zdůraznil, že je dobrovolným pracovníkem v nevládní organizaci a že nemá prostředky na zaplacení částky, kterou se Komise snaží získat zpět.

Dne 26. dubna 2004 Komise informovala stěžovatele, že v souladu s doporučením právní služby Komise není ochotna zrušit platnost inkasního příkazu. Na podporu svého rozhodnutí Komise uvedla, že: (i) jako pozůstalý a dědic svého otce musí mít stěžovatel přístup k bankovnímu účtu zesnulého; ii) dotyčná nesrovnalost byla natolik zřejmá, že o ní stěžovatel nemohl nevědět; iii) stěžovatel svým dopisem ze dne 15. července 2003 souhlasil s úhradou dlužné částky; a iv) jeho návrh na vrácení částky v měsíčních platbách prokázal, že navrácení nelze prohlásit za neplatné z důvodu platební neschopnosti. Pokud jde o údajné prodlení, činila doba mezi neoprávněnou platbou a datem oznámení navrácení méně než pět let, a nebyla tedy překážkou řízení o navrácení.

Dne 2. srpna 2004 stěžovatel znovu požádal Komisi, aby přezkoumala rozhodnutí o navrácení podpory.

Dne 14. září 2004 ředitel Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků potvrdil pokračování řízení o navrácení podpory. Dopis obsahoval výzvu k úhradě (č. 3240502021), v níž byl uveden dluh stěžovatele (který v této fázi na základě naběhlých úroků činil 1 856,46 EUR).

Dne 21. dubna 2005 podal stěžovatel stížnost k veřejnému ochránci práv.

Stěžovatel tvrdil, že jednal v dobré víře; že došlo k nepřiměřenému zpoždění v řízení o zpětném získání částek; a že inkasní příkaz nebyl v souladu s článkem 85 služebního řádu.

Stěžovatel v podstatě tvrdil, že by bylo nespravedlivé, aby Komise vymáhala inkasní příkaz.

Tvrdil, že Komise by měla uvedený inkasní příkaz zrušit.

POTVRZENÍ

Stanovisko Komise

Stanovisko Komise lze shrnout následovně.

Skutečnosti předcházející sporu

Otec stěžovatele, který byl bývalým zaměstnancem Komise, zemřel dne 8. listopadu 1998.

Dne 7. května 2003 Komise informovala stěžovatele, že v důsledku finanční kontroly invalidního důchodu jeho otce její útvary zjistily, že mu neoprávněně vyplatily otcovský důchod (69 164 BEF + 1 314 BEF) za měsíc prosinec 1998. Informovala stěžovatele, že je povinna získat zpět výše uvedenou částku (odpovídající částce 1 747,10 EUR), a vyzvala jej, aby Komisi za tímto účelem sdělil totožnost nástupců svého otce. Komise vysvětlila, že pokud tak stěžovatel neučiní před 15. červnem 2003, bude nucen vydat inkasní příkaz jménem stěžovatele.

Dne 18. června 2003 a vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, vydala Komise inkasní příkaz S12.284311.

Dne 20. června 2003 zaslala Komise stěžovateli oznámení o dluhu č. 3240502120.

Dne 7. a 15. července 2003 stěžovatel navrhl úhradu výše uvedené částky v měsíčních platbách v délce 24 a 12 měsíců.

Dne 7. srpna 2003 Komise přijala návrh stěžovatele na vrácení částky 1 795,17 EUR (včetně úroků ve výši 48,07 EUR) v měsíčních splátkách po dobu 12 měsíců a poskytla mu platební plán.

Vzhledem k tomu, že Komise neobdržela od stěžovatele žádné platby ve lhůtách stanovených v platebním plánu, informovala stěžovatele dne 7. října 2003, že se domnívá, že je v prodlení.

Dne 20. října 2003 stěžovatel změnil názor a požádal Komisi, aby jej zprostila povinnosti vrátit neoprávněně vyplacenou částku. Tvrdil, že o neoprávněné platbě nemohl vědět a že neměl automatický přístup k bankovnímu účtu svého otce. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že od provedení sporné platby uplynuly čtyři roky a šest měsíců.

Dne 20. února 2004 si Komise vyžádala stanovisko své právní služby k argumentům stěžovatele.

Dne 16. března 2004 právní služba navrhla, aby Komise pokračovala v řízení o navrácení podpory.

Dne 26. dubna 2004 se Komise písemně obrátila na stěžovatele a předložila argumenty své právní služby. Informovala stěžovatele o svém záměru pokračovat v řízení o navrácení podpory.

Dne 2. srpna 2004 stěžovatel požádal ředitele Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků (dále jen „PMO“), aby rozhodnutí o navrácení přezkoumal.

Dne 14. září 2004 potvrdil ředitel PMO dopisem rozhodnutí Komise pokračovat ve vymáhání původní částky, jakož i úroků z odložené platby. V dopise bylo rovněž zdůrazněno, že dluh stěžovatele každodenně roste kvůli úrokům.

Stanovisko Komise k tvrzení a tvrzení stěžovatele

Komise poukázala na to, že stěžovatel ve svých dopisech ze dne 7. a 15. července 2003 souhlasil s vrácením částky neoprávněně vyplacené na pozůstalost svého otce, a proto uznal oprávněnost žádosti Komise před tím, než dne 20. října 2003 změnil názor. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedodržel platební plán stanovený na základě jeho vlastního návrhu na vrácení neoprávněně obdržené částky, nemohl se dovolávat své dobré víry.

Komise rovněž zastávala názor, že návrh stěžovatele na splacení částky neoprávněně vyplacené do majetkové podstaty jeho otce v měsíčních platbách ukazuje, že se nelze odvolávat na prominutí dluhu v důsledku platební neschopnosti dlužníka.

Komise připomněla, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu článek 85 služebního řádu nepředpokládal žádnou lhůtu pro vrácení přeplatků. Článek 85 byl od té doby změněn. Podle druhého pododstavce nového znění tohoto článku má nyní administrativa na podání žádosti o vymáhání pohledávky lhůtu pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Mezi datem neoprávněné platby (prosinec 1998) a datem oznámení stěžovateli o její existenci (květen 2003) uplynuly čtyři roky a pět měsíců, takže oznámení bylo učiněno ve stanovené lhůtě. I kdyby se tedy použil nový služební řád, byla by žádost Komise o vrácení stále ve lhůtě stanovené v článku 85 služebního řádu.

Komise zdůraznila, že podle ustálené judikatury soudů Společenství "aby částka vyplacená bez odůvodnění mohla být vrácena, musí být předloženy důkazy, které prokazují, že příjemce skutečně věděl, že pro platbu neexistuje žádný řádný důvod nebo že skutečnost, že došlo k přeplatku, byla zjevně taková, že o ní nemohl nevědět."(2) Pokud v tomto případě příjemce zpochybňuje, že si byl vědom nesrovnalosti platby, je třeba přezkoumat okolnosti, za kterých byla příslušná platba provedena, aby se zjistilo, zda je třeba nesrovnalost platby považovat za patent.

Podle Komise "[s]ousloví'patentně takové' týkající se přeplatku ve smyslu článku 85 služebního řádu neznamená, že [příjemce], který obdrží neoprávněnou platbu, nemusí vynaložit žádné úsilí, aby to zohlednil nebo ověřil, ale spíše, že zpětné získání je splatné, pokud se jedná o chybu, která neunikne oznámení [příjemce], který postupuje s běžnou péčí."(3)

V tomto případě stěžovatel přijal majetek a závazky z dědictví. Z toho vyplývá, že od okamžiku tohoto přijetí měl mít přístup k bankovnímu účtu zesnulého. Dotčené částky byly nejen součástí aktivního majetku, ale stěžovatel jako jediný dědic musel obdržet bankovní výpisy zachycující pohyby bankovního účtu, včetně výpisů ze sporných plateb.

Komise zdůraznila, že podle ustálené judikatury Soudu(4) nemůže být situace správního orgánu, který je pověřen vyplácením tisíců platů a příspěvků všeho druhu, srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny. I když je nešťastné, že Komisi trvalo dlouho, než se dozvěděla o přeplatku - zpoždění, které je nicméně v mezích článku 85 služebního řádu -, nic to nemění na tom, že stěžovatel, který zdaleka nebyl zproštěn jakéhokoli úsilí o přemýšlení nebo kontrolu, neoprávněně obdržel částku, která nemohla uniknout oznámení osoby vykonávající běžnou péči.

Komise se proto domnívala, že stížnost není opodstatněná, a že toto tvrzení tedy nemůže obstát.

Připomínky stěžovatelů

Stěžovatel v souhrnu trval na argumentech své původní stížnosti. Zdůraznil, že původně souhlasil se splácením pod tlakem, že obdrží oficiální dopis od Komise. Svůj názor na vymáhání změnil až poté, co se dozvěděl o služebním řádu a článku 85 a o pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování vzdát se dluhu. Zdůraznil, že není advokátem z povolání a Komise jej nikdy neinformovala o právních ustanoveních, na nichž je vymáhání založeno, aby jej mohl od počátku napadnout.

Stěžovatel měl rovněž za to, že přeplatek zjevně nebyl takový, aby o něm nemohl nevědět. Zdůraznil, že v době událostí byl osiřelý pouze dva týdny předtím, a proto nemohl být v pozici, „k přemýšlení nebo kontrole“.

Pokud jde o služební řád, nová ustanovení by neměla být zohledněna, neboť skutkové okolnosti projednávané věci nastaly před vstupem nového služebního řádu v platnost. Stěžovatel měl za to, že ačkoli dřívější služební řád nestanovil lhůtu pro vymáhání, občané měli mít možnost dovolávat se přiměřené lhůty.

Nakonec stěžovatel připomněl, že pobírá podporu v nezaměstnanosti. Nepřeje si proto, aby se Komise vzdala dluhu na základě jeho „úpadku“, jak Komise uvedla ve svém stanovisku, ale aby zaujala humánnější a méně mechanický přístup.

Účinky společnosti OMBUDSMAN na dosažení přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska a připomínek nebyla veřejná ochránkyně práv přesvědčena, že Komise odpovídajícím způsobem reagovala na tvrzení stěžovatele a související tvrzení.

Návrh na přátelské řešení

Ustanovení čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv ukládá veřejnému ochránci práv, aby v co největší možné míře hledal řešení s dotčeným orgánem s cílem odstranit nesprávný úřední postup a uspokojit stěžovatele.

Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi následující návrh smírného řešení:

Vzhledem k výjimečným okolnostem případu by Komise mohla zvážit, zda by bylo spravedlivé a přiměřené zrušit nebo smysluplně snížit vrácení přeplatku.

Tento návrh vycházel z těchto úvah:

Veřejný ochránce práv nejprve uvedl, že podle jeho chápání skutečností došlo k dotčenému přeplatku v důsledku chyby Komise. Veřejný ochránce práv vzal na vědomí argument Komise, že stěžovatel nemohl nevědět o přeplatku, pokud by postupoval s řádnou péčí, ale měl za to, že to ignoruje vysvětlení stěžovatele, že si nebyl vědom částek na příslušném bankovním účtu kvůli své osobní situaci, tj. jeho vícenásobnému úmrtí. Veřejná ochránkyně práv rovněž uvedla, že Komise neposkytla žádné vysvětlení doby, která uplynula mezi chybou při přeplatku a odhalením chyby finanční kontrolou.

Veřejná ochránkyně práv měla za to, že stěžovatel poskytl přiměřené a snadno srozumitelné vysvětlení, proč nejprve navrhl platební plán a poté platby neprovedl, a že proto není důvod, aby Komise z tohoto důvodu vyčítala dobrou víru stěžovatele.

Veřejný ochránce práv konečně uznal, že Komise má povinnost získat zpět neoprávněně vyplacené částky za účelem ochrany finančních zájmů Společenství. Veřejná ochránkyně práv však poznamenala, že Komise netvrdila, že je pro ni právně nemožné inkasní příkaz zrušit. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že v některých členských státech přijaly veřejné orgány odpovědné za daně a dávky po konzultaci s příslušným vnitrostátním veřejným ochráncem práv politiky k zajištění toho, aby přeplatky, které vyplývají z oficiálních chyb, nebyly získány zpět, pokud to není spravedlivé a přiměřené (5). V tomto ohledu mohou tyto orgány přijmout výjimečné okolnosti, jako je úmrtí, jako přiměřené vysvětlení pro příjemce, který neověřuje správnost přijatých plateb na bankovní účty (6).

S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívala, že zásada spravedlnosti vyžaduje, aby Komise zohlednila: i) skutečnost, že i když je to v souladu se zákonem, zpoždění Komise při žádosti o vrácení nebylo vysvětleno; ii) vysvětlení stěžovatele, že si nebyl vědom částek na příslušném bankovním účtu z důvodu své osobní situace v době vícečetného úmrtí; a iii) že se v projednávané věci jedná o osobu, která by mohla být v důsledku zotavení postižena obtížemi.

Za výše uvedených okolností dospěl veřejný ochránce práv k předběžnému závěru, že provedení inkasního příkazu Komisí by bylo nespravedlivé a represivní, a představovalo by tak nesprávný úřední postup.

Odpověď Komise

Komise v souhrnu zopakovala argumenty předložené ve svém stanovisku veřejnému ochránci práv. Kromě toho uvedla, že ve snaze nalézt smírné řešení případu se rozhodla pozastavit řízení o navrácení podpory a navrhnout stěžovateli nový splátkový plán na období 24 měsíců namísto 12 měsíců.

Ačkoli Komise souhlasila s tím, že přeplatek vznikl v důsledku chyby, které se dopustila, měla za to, že tuto chybu lze snadno vysvětlit. Právo otce stěžovatele na důchod zaniklo dne 1. prosince 1998. Komise zaplatila neoprávněnou částku v prosinci 1998. Prosinec je měsíc, v němž dochází k roční úpravě důchodu, což znamenalo, že Komise stále musela vyplácet otci stěžovatele roční "přizpůsobení" za období od července do listopadu 1998. Proto byla povinna vydat důchodový věstník v prosinci 1998.

V každém případě skutečnost, že se Komise dopustila pochybení, neměla vliv na její právo požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek. Podle ustálené judikatury totiž použití článku 85 služebního řádu předpokládá právě to, že se administrativa dopustila pochybení při provádění neoprávněné platby(7).

Během celého období mezi 7. srpnem 2003, dnem, kdy Komise souhlasila s úhradou v měsíčních splátkách, a 7. říjnem 2003, dnem, kdy Komise informovala stěžovatele, že se domnívá, že je v prodlení, stěžovatel nereagoval. Teprve dne 20. října 2003 stěžovatel změnil názor a požádal Komisi, aby jej zprostila povinnosti vrátit neoprávněně vyplacenou částku.

Komise se domnívá, že osoba, která jedná v dobré víře, by se ujala iniciativy a kontaktovala ji od okamžiku, kdy uznala ustanovení služebního řádu, aby ji informovala o svých pochybnostech a požádala ji o zrušení inkasního příkazu. Stěžovatel se omezil na mlčení a nerespektoval plán úhrad stanovený na jeho žádost. Jednání stěžovatele jej přivedlo do protiprávní situace, která mu bránila v tom, aby se dovolával své dobré víry a byl zproštěn povinnosti vrátit neoprávněně obdrženou částku.

Komise se může vzdát inkasa celé stanovené pohledávky nebo její části pouze v určitých případech za omezených podmínek stanovených v článku 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení (8). Pohledávky v projednávané věci nemohou Komisi posunout tímto směrem, pokud jde o poměr efektivity nákladů nebo nemožnost navrácení.

Komise připomněla, že přeplatek byl zaznamenán během finanční kontroly, a uznala, že by bylo žádoucí, aby byla neoprávněná platba zaznamenána dříve. Měl však za to, že skutečnost, že nesrovnalost byla zjištěna, prokazuje, že Komise je vybavena účinnými kontrolními systémy. Situace správního orgánu, který je odpovědný za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, není srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny(9).

V každém případě byla žádost Komise o vrácení stále v mezích článku 85 služebního řádu.

Komise uvedla, že může připustit, že mezi přeplatkem a tím, že se stěžovatel dozví o jeho protiprávní povaze, uplynula určitá doba vzhledem k tomu, že neměl automatický přístup k bankovním výpisům svého otce. Mohla by rovněž pochopit obtíže, s nimiž se stěžovatel mohl setkat při zjištění přeplatku, ačkoli od okamžiku, kdy přijal aktiva a pasiva tohoto dědictví, měl mít přístup k bankovnímu účtu zůstavitele a musel získat bankovní výpisy zaznamenávající pohyby bankovního účtu, včetně výpisů týkajících se sporných plateb.

Komise však připomněla, že podle judikatury Soudu(10) stačí, aby zúčastněná strana měla pochybnosti o opodstatněnosti platby, aby byla povinna obrátit se na administrativu, aby mohla provést všechna nezbytná ověření.

Komise zdůraznila, že její příkaz k navrácení se v každém případě týkal pouze přeplatků a že ve svém dopise ze dne 7. října 2003 požadovala od stěžovatele úroky až poté, co stěžovatel nezaplatil jistinu.

Komise připomněla, že dne 7. srpna 2003 na návrh stěžovatele a s ohledem na jeho osobní situaci souhlasila s úhradou měsíčních plateb po dobu 12 měsíců a poskytla stěžovateli plán úhrad.

S ohledem na návrh smírného řešení veřejné ochránkyně práv se však Komise rozhodla pozastavit postup zpětného získávání prostředků a navrhnout stěžovateli prostřednictvím veřejného ochránce práv nový plán úhrad, který stanoví úhradu ve výši 2 005,52 EUR (částka jistiny a úroky z odložené platby) - navíc k 0,26 EUR za každý doplňkový den mezi 1. dubnem 2006 a dnem první úhrady - ve splátkách po dobu 24 měsíců, tj. 23 splátek ve výši 85 EUR a 24. splátka ve výši 45,52 EUR navíc k doplňkovým platbám.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel v souhrnu vyjádřil své zklamání nad tím, že Komise trvá na svém postoji, a uvedl, že návrh Komise nepřijímá, a zopakoval své tvrzení, že nebyl schopen uznat přeplatek.

Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby jej informoval o i) svém postoji k návrhu Komise a ii) dalších krocích v postupu.

ROZHODNUTÍ

1 Tvrzení o nespravedlnosti

1.1 Stěžovatel je jediným dědicem bývalého zaměstnance Komise, který zemřel dne 8. listopadu 1998. V květnu 2003 Komise informovala stěžovatele, že během finanční kontroly zjistila, že neoprávněně vyplatila důchod jeho otce za měsíc prosinec 1998. Proto byla povinna vymáhat od stěžovatele částku ve výši 1 747,10 eur. Po projednání způsobu navrácení podpory Komise v srpnu 2003 souhlasila s tím, že stěžovatel může provádět měsíční splátky po dobu 12 měsíců. Dne 7. října 2003 Komise oznámila, že vzhledem k tomu, že od něj žádné platby neobdržela, je připravena zahájit do 15 dnů řízení o navrácení podpory. Dne 20. října 2003 stěžovatel napadl blížící se přijetí inkasního příkazu. Dne 26. dubna 2004 mu Komise sdělila, že má v úmyslu přistoupit k inkasnímu příkazu, a dne 14. září 2004 mu zaslala výzvu k úhradě v celkové výši 1 856,46 eura.

1.2 Stěžovatel tvrdí, že by bylo nespravedlivé, aby Komise vymáhala inkasní příkaz. Na podporu svého tvrzení stěžovatel v souhrnu tvrdí, že: (i) jednal v dobré víře; ii) Komise požádala o vrácení až čtyři a půl roku po provedení platby; iii) o částkách na příslušném bankovním účtu nevěděl z důvodu tragických okolností, konkrétně ztráty několika členů jeho rodiny v krátké době; a iv) vzhledem ke své osobní situaci, totiž že je dobrovolným pracovníkem v nevládní organizaci, nemá prostředky na vrácení této částky.

1.3 Komise v souhrnu tvrdí: i) že starý služební řád nestanovil žádnou lhůtu pro navrácení a že i kdyby se použil nový služební řád, bylo by navrácení stále v pětileté lhůtě; ii) že stěžovatel nemohl nevědět o přeplatku, pokud by postupoval s řádnou péčí; iii) že se nemůže dovolávat své dobré víry, protože nedodržel splátkový kalendář stanovený na základě jeho vlastního návrhu; a iv) původní dluh ve výši 1 747,10 EUR nebylo možné prominout, protože stěžovatel není v platební neschopnosti.

1.4 Z výše uvedených důvodů veřejný ochránce práv navrhl stěžovateli smírné řešení.

1.5 Komise trvala na tom, že jednala v souladu s příslušnými právními předpisy a "ve snaze nalézt smírné řešení případu" navrhla nový plán úhrady ve výši 2 005,52 EUR ve splátkách po dobu 24 měsíců. V tomto ohledu veřejná ochránkyně práv konstatuje, že místo toho, aby v souladu s návrhem smírného řešení veřejné ochránkyně práv zvážila, zda by bylo spravedlivé a přiměřené zrušit nebo smysluplně snížit inkasní příkaz, ve skutečnosti zvýšila částku, kterou požadovala od stěžovatele, přidáním dalších úrokových plateb.

1.6 Veřejný ochránce práv rovněž poznamenává, že Komise ve své odpovědi na jeho návrh smírného řešení zejména uvedla, že i) skutečnost, že stěžovatel mlčel a nerespektoval plán úhrad v období mezi dnem, kdy Komise přijala úhradu prostřednictvím měsíčních splátek, a jeho dopisem ze dne 20. října 2003, jej postavila do nesprávné situace, která mu bránila v tom, aby se dovolával své dobré víry a byl zproštěn povinnosti vrátit neoprávněně obdrženou částku; ii) Komise může upustit od zpětného získání prostředků pouze v určitých případech za omezených podmínek stanovených v článku 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení; iii) podle bílé judikatury(11) není situace správního orgánu, který je odpovědný za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, srovnatelná se situací osoby, která má osobní zájem na kontrole plateb, které jí byly vyplaceny; a iv) judikatura Jensen(12) stanoví, že příjemce se musí v případě pochybností o přiměřenosti platby, která mu byla vyplacena, obrátit na administrativu, aby jí umožnila provést všechna nezbytná ověření.

1.7 Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise vykládá nečinnost a/nebo mlčení stěžovatele v rozporu s požadavky dobré víry. Veřejný ochránce práv nemůže tento výklad skutkového stavu přijmout. Veřejný ochránce práv je toho názoru, že Komise mohla platně zpochybnit dobrou víru stěžovatele pouze tehdy, pokud by jeho původní souhlas s vrácením částky neoprávněně vyplacené do pozůstalosti jeho otce v prosinci 1998 představoval známku toho, že si byl vědom toho, že tato platba byla provedena omylem. Zdá se však, že ze skutečností sdělených veřejnému ochránci práv vyplývá, že původní souhlas stěžovatele s žádostí Komise nevyplýval z přijetí skutečnosti, že si byl vědom (nebo měl být vědom) toho, že platba byla provedena neoprávněně, ale spíše z toho, že si nebyl vědom toho, že v článku 85 služebního řádu existuje výjimka, která zneplatňuje právo orgánu na vrácení neoprávněně vyplacených částek (tato výjimka se týkala případů, kdy si příjemce buď nebyl vědom toho, že pro platbu neexistuje řádný důvod, nebo skutečnost, že přeplatek nebyl zjevně takový, že o tom nemohl nevědět). Veřejný ochránce práv proto nepovažuje původní souhlas stěžovatele s žádostmi Komise za dostatečný důkaz toho, že věděl, že platba do pozůstalosti jeho otce byla provedena neoprávněně. Nanejvýš může být původní stanovisko stěžovatele, podle kterého souhlasil se splácením ve splátkách, použito k vyvrácení jeho následných argumentů, že nebyl schopen splácet. Jakmile se stěžovatel dozvěděl o výjimce stanovené v článku 85 služebního řádu, vznesl u Komise otázku, že si není vědom neoprávněné povahy platby. Nečinnost stěžovatele od srpna 2003 do 20. října 2003, kdy zpochybnil postupy vymáhání, tedy může být rozumně vykládána tak, že byla nezbytná k tomu, aby stěžovatel zhodnotil své stanovisko, a zejména aby se informoval o obsahu a povaze služebního řádu.

1.8 Veřejný ochránce práv dále zdůrazňuje, že v každém případě se zdá, že neexistuje žádný rozdíl mezi chápáním dobré víry ze strany Komise a chováním stěžovatele. Komise chápe, že "osoba, která jedná v dobré víře, by se ujala iniciativy a kontaktovala by ji od okamžiku, kdy uznala ustanovení služebního řádu, informovala ji o svých pochybnostech a požádala ji, aby se zřekla vymáhání."(13) Zdá se, že chování stěžovatele je v souladu s tímto výkladem, protože na základě důkazů, které má veřejný ochránce práv k dispozici a které Komise uznala, se stěžovatel ve svém dopise ze dne 20. října 2003 odvolával na článek 85 služebního řádu.

1.9 Komise tvrdí, že stěžovatel měl mít přístup k údajům o bankovním účtu svého otce, a mohl si tedy být vědom toho, že platby byly provedeny v prosinci 1998. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že nestačí tvrdit, že stěžovatel věděl, že platba byla provedena v prosinci 1998; je rovněž nezbytné prokázat, že nevědomost stěžovatele o tom, že platba byla „neoprávněná“, není věrohodná. V tomto ohledu veřejný ochránce práv poznamenává, že Komise ve své odpovědi na jeho návrh Přátelského řešení uvedla, že prosinec je měsícem, v němž dochází k roční úpravě důchodu, což znamená, že Komise stále musí vyplácet pozůstalosti otce stěžovatele roční "úpravu" důchodu jeho otce odpovídající období od července do listopadu 1998. Veřejný ochránce práv má za to, že částka neoprávněně vyplacená v prosinci 1998 se tedy uskutečnila v rámci jiných plateb, které byly řádně vyplaceny. Vzhledem k tomu, že Komise připouští, že některé platby byly splatné jeho otci i po jeho smrti, má veřejný ochránce práv za to, že pouhá skutečnost, že stěžovatel mohl vědět, že platba byla provedena v prosinci 1998, tedy po smrti jeho otce, nepostačuje k tomu, aby byla provedena "patentově", takže stěžovatel nemohl nevědět o neoprávněné povaze této platby. Veřejný ochránce práv považuje za neslučitelné, že Komise může konstatovat, že její pochybení při provádění neoprávněné platby v prosinci 1998 "může být snadno vysvětleno" na základě skutečnosti, že v této době bylo provedeno více plateb, přičemž zároveň tvrdí, že stěžovatel si mohl být vědom toho, že jedna z těchto plateb byla provedena neoprávněně, pouze na základě toho, že věděl o existenci (více) plateb.

1.10 Veřejný ochránce práv dále bere na vědomí bod 38 rozsudku ve věci T-107/92 White (14) a bod 63 rozsudku ve věci T-156/96 Jensen (15) a připomíná, že na rozdíl od situace v těchto dvou věcech se Komise v tomto případě zabývá osobou, která není ani "služebníkem", ani "úředníkem" a která, jak sama Komise přijala ve své odpovědi na návrh smírného řešení veřejného ochránce práv, měla potíže s vědomím neoprávněné povahy platby. I když citovaná judikatura vyžaduje, aby úředníci a zaměstnanci měli zvláštní odpovědnost, pokud jde o platby, které jim byly vyplaceny, nelze předpokládat, že osoby, které nejsou ani zaměstnanci, ani úředníky, mají takovou zvláštní odpovědnost.

1.11 Veřejný ochránce práv konečně poznamenává, že Komise zastává názor, že částka splatná stěžovatelem není taková, aby odůvodňovala upuštění od zpětného získání. V tomto ohledu Komise odkazuje na článek 87 prováděcích pravidel k finančnímu nařízení (16). Komise odkazuje zejména na poměry nákladové efektivnosti a nemožnost zpětného získání prostředků (17). Veřejný ochránce práv má za to, že tato prohlášení odkazují na čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) prováděcích pravidel k finančnímu nařízení, v nichž se uvádí, že od zpětného získání lze upustit, pokud: i) předvídatelné náklady na zpětné získání by přesáhly částku, která má být získána zpět, a zproštění povinnosti by nepoškodilo image Společenství; a ii) pohledávku nelze vymáhat s ohledem na její věk nebo platební neschopnost dlužníka. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že výše uvedený článek rovněž odkazuje (v odst. 1 písm. c) a v odstavci 2) na případy, kdy lze upustit od vymáhání, pokud je to v rozporu se zásadou proporcionality. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že vysvětlení Komise uvedené ve stanovisku, které zaslala veřejnému ochránci práv, řádně nezohledňuje všechny možnosti, jak se vzdát vrácení neoprávněně vyplacené částky.

1.12 S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že protinávrh Komise pozastavit řízení o navrácení podpory a nabídnout stěžovateli plán úhrad ve výši 2 005,52 EUR ve splátkách po dobu 24 měsíců je nespravedlivý a represivní. "Vzhledem k tomu, že z informací, které Komise předložila ve své odpovědi na návrh veřejného ochránce práv na smírné řešení, nyní vyplývá, že v prosinci 1998 bylo provedeno více plateb do pozůstalosti otce stěžovatele a že některé z nich byly řádně zaplaceny, zatímco jiné nebyly řádně zaplaceny, nelze tvrdit, že neoprávněná povaha platby byla "patentově" taková, že stěžovatel nemohl nevědět o neoprávněné povaze této platby." S ohledem na tyto nové důkazy již není vhodné, aby Komise snížila částku, kterou hodlá od stěžovatele získat zpět. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že by Komise měla zvážit, zda by bylo v souladu s platnými pravidly, kromě toho, že by bylo spravedlivé a přiměřené, zrušit vrácení přeplatku, a že by jeho nečinnost představovala nesprávný úřední postup.

2 Závěr

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Vzhledem k výjimečným okolnostem případu by Komise měla zvážit, zda by bylo v souladu s platnými pravidly, kromě toho, že by bylo spravedlivé a přiměřené, zrušit vrácení přeplatku.

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise podrobné stanovisko do 31. května 2007. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhu doporučení veřejného ochránce práv a v popisu opatření přijatých k jeho provedení.

Štrasburk 2. dubna 2007

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci White v. Komise, T-107/92, Recueil FP, s. I-A-41 a II-143, bod 32.

(3) Viz věc 252/78 Broe v. Komise, Sb. rozh. 1979, s. 2393; věc 310/87 Stempels v. Komise, Sb. rozh. 1989, s. 43; věc 235/83, Mulligan v. Komise, Sb. rozh. 1984, s. 3379, bod 4; výše uvedený rozsudek ve věci White v. Komise, T-107/92, bod 33; věc T-92/94 Maslias v. Parlament, Sb. VS s. I-A-249 a II-713; a věc T-14/99, Kraus v. Komise, Sb. VS s. I-A-7 a II-39.

(4) Rozsudek ve věci White v. Komise, T-107/92, citovaný výše, body 38 a 39.

(5) Viz například bod 10 dopisu ministerstva financí Spojeného království ze dne 29. července 2005 adresovaného veřejné ochránkyni práv pro parlamentní a zdravotní služby Spojeného království, který je k dispozici na jejích internetových stránkách (http://www.ombudsman.org.uk/improving_services/special_reports/pca/taxcredits05/tax_hmt_letter.html).

(6) Viz strany 3 a 6 dokumentu „Co se stane, pokud jsme vám zaplatili příliš mnoho slevy na dani?“, HM Revenue & Customs, Code of practice, COP26, dostupného na internetových stránkách HM Treasury (http://www.hmrc.gov.uk/leaflets/cop26.pdf).

(7) Věc Stahlschmidt v. Parlament, T-38/93, Recueil FP, s. I-A-65 a II-227, body 20–23.

(8) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357).

(9) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci White v. Komise, T-107/92, Recueil FP, s. I-A-41 a II-143, body 38 a 39.

(10) Věc T-156/96, Jensen v. Komise, Sb. VS s. I-A-411 a II-1173, bod 63.

(11) Věc T-107/92, White v. Komise, Sb. VS s. I-A-41 a II-143, body 38 a 39.

(12) Věc T-156/96, Jensen v. Komise, Sb. VS s. I-A-411 a II-1173, bod 63.

(13) V původním francouzském znění: " "La Commission considère qu'une personne qui agit "en tout bonne foi", comme le plaignant affirme l'avoir fait, aurait pris l'initiative de contacter la Commission dès qu'elle aurait eu connaissance des dispositions du statut pour lui faire part de ses doutes et lui demander de renoncer à la dette."

(14) "Situace správního orgánu, který je odpovědný za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, nemůže být srovnatelná se situací úředníka, který má osobní zájem na kontrole měsíčních plateb, které mu byly vyplaceny."

(15) "Nejenže [příjemce] není zproštěn povinnosti vynaložit jakékoli úsilí, aby zvážil a zkontroloval platby, které mu byly vyplaceny, je povinen neprodleně vrátit částku, dojde-li k chybě, která by neunikla běžně pečlivému zaměstnanci nebo úředníkovi, u něhož se má za to, že zná pravidla upravující jeho odměnu."

(16) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst.

(17) V původním francouzském znění: „[l]a créance dont il est question ne présente pas les caractéristiques susceptibles de motiver la Commission dans ce sens, en termes de rapport coût-efficacité ou d'impossibilité du recouvrement.“