(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv [1])

ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Budova Parlamentu D3 v Bruselu byla předmětem dlouhodobé nájemní smlouvy mezi Parlamentem a vlastníkem budovy, která byla podepsána v roce 1992. Příslušná smlouva poskytla Parlamentu možnost uvedenou budovu koupit. Parlament tuto kupní opci využil v roce 1998. Tato výtka se týká financování nákupu budovy D3 Parlamentem.

2. V roce 2002 se stěžovatel, novinář, obrátil na předsedu Evropské komise a upozornil ho na určité údajné nesrovnalosti týkající se nabytí budovy D3 Parlamentu, které by mohly mít možné trestněprávní důsledky. Podle stěžovatele generální tajemník Parlamentu v roce 1998 pověřil společnost financováním nabytí budovy, aniž by zveřejnil výzvu k podávání nabídek. Učinil tak navzdory velkému finančnímu objemu operace.

3. Na základě informací poskytnutých stěžovatelem zahájil OLAF vyšetřování (OF/2003/0026), během něhož byli vyslechnuti a konzultováni svědci a znalci. Dne 11. srpna 2006 úřad OLAF případ uzavřel a nedoporučil žádná další následná opatření kromě poskytnutí kopie závěrečné zprávy úřadu OLAF Parlamentu a informování stěžovatele o výsledcích vyšetřování.

4. Dne 1. září 2006 požádal stěžovatel o přístup k i) závěrečné zprávě o případu, ii) průběžné zprávě úřadu OLAF a iii) stanovisku právního odborníka, který byl konzultován v rámci vyšetřování. Úřad OLAF poskytl přístup k anonymizovaným verzím závěrečné zprávy o případu a znaleckého posudku. Pokud jde o průběžnou zprávu, OLAF vycházel z řady výjimek obsažených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 [2] a uvedl, že ji nemůže zpřístupnit.

5. Dopisem ze dne 27. září 2006 položil stěžovatel OLAF několik otázek týkajících se jeho vyšetřování. Požádal také o přístup k řadě dalších dokumentů. Dopisem ze dne 19. října 2006 jej OLAF informoval, že na jednotlivé otázky odpoví samostatně do šesti týdnů.

6. Dne 29. října 2006 podal stěžovatel potvrzující žádost o přístup k požadovaným dokumentům dne 27. září 2006. Dne 30. října 2006 obdržel dopis ze dne 23. října 2006, v němž mu bylo sděleno, že vzhledem k velkému počtu dokumentů, ke kterým žádá o přístup, musí být lhůta pro vyřízení jeho žádosti prodloužena o 15 pracovních dnů. Od té doby však od OLAF neobdržel žádnou další korespondenci.

7. Dne 21. května 2007 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

PŘEDMĚT DOTAZU

8. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel uvedl následující tvrzení.

(1) Při vyšetřování financování budovy D3 Parlamentu OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice 92/50/EHS [3] (dále jen "směrnice") o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby.

(2) OLAF nepřezkoumal možný dopad tohoto případu na finanční zájmy Společenství.

(3) Úřad OLAF neuvedl pravidla, podle nichž by nabídka stěžovatele odpovědět na otázky úřadu OLAF v písemném řízení mohla být zamítnuta.

(4) OLAF řádně nevyřídil svou žádost ze dne 27. září 2006 o přístup k dokumentům.

(5) OLAF nesprávně zamítl jeho žádost o přístup k průběžné zprávě („Zwischenbericht“), kterou musel zaslat dozorčímu výboru OLAF devět měsíců po zahájení šetření.

9. Dne 21. prosince 2007 předložil stěžovatel své připomínky ke stanovisku úřadu OLAF (viz bod 10 níže). Při této příležitosti předložil následující další tvrzení.

(6) OLAF nereagoval na svůj dopis ze dne 27. září 2007, v němž OLAF požádal, aby ze své závěrečné zprávy o případu odstranil některé pasáže týkající se jeho osoby.

(7) OLAF mu neposkytl vysvětlení k některým otázkám týkajícím se jeho vyšetřování, ačkoli ve svém dopise ze dne 19. října 2006 oznámil, že tak učiní.

(8) Ve své korespondenci se stěžovatelem úřad OLAF nereagoval na nabídku stěžovatele odpovědět na otázky úřadu OLAF písemným postupem.

Šetření

10. Stížnost byla předána generálnímu řediteli úřadu OLAF k vyjádření stanoviska. Stanovisko úřadu OLAF bylo stěžovateli předáno s výzvou k vyjádření, kterou zaslal dne 21. prosince 2007. S ohledem na jeho připomínky se další šetření veřejného ochránce práv ukázala jako nezbytná. V dopise ze dne 11. června 2008 proto veřejný ochránce práv požádal úřad OLAF, aby mu poskytl další informace týkající se původních tvrzení stěžovatele. V témže dopise veřejný ochránce práv rovněž požádal úřad OLAF o stanovisko k dalším tvrzením, která stěžovatel uvedl ve svých připomínkách ke stanovisku úřadu OLAF.

11. Doplňující stanovisko úřadu OLAF, které se zabývalo dalšími tvrzeními stěžovatele, jakož i žádostí veřejného ochránce práv o doplňující informace, bylo stěžovateli předáno s výzvou k vyjádření. Dne 17. října 2008 zaslal stěžovatel své připomínky.

12. Ve svém dopise ze dne 17. října 2008 stěžovatel mimo jiné informoval veřejného ochránce práv, že dne 18. září 2008 evropský inspektor ochrany údajů rozhodl, že úřad OLAF musí opravit informace obsažené v jeho závěrečné zprávě o případu, které se týkají stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel vysvětlil, že nevidí potřebu dále se zabývat svým šestým tvrzením.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky

13. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedl, že nevidí potřebu dále se zabývat svým šestým tvrzením, veřejný ochránce práv chápe, že si přeje toto tvrzení stáhnout. Tento návrh doporučení se proto bude zabývat pouze tvrzeními stěžovatele 1) až 5) a 7) až 8).

14. Vzhledem k tomu, že třetí i osmé tvrzení stěžovatele se týkají postoje úřadu OLAF k návrhu "písemného postupu" předloženému stěžovatelem, zdá se být užitečné zabývat se jimi společně.

A. Údajné nepřezkoumání použitelnosti směrnice 92/50/EHS (první tvrzení stěžovatele)

Úvodní poznámky

15. Ve svých připomínkách k dalším připomínkám předloženým úřadem OLAF stěžovatel poukázal na to, že úřad OLAF nesprávně citoval zápis ze schůze předsednictva Parlamentu. Zápisy týkající se zapojení developera do refinancování se týkaly "nepravidelného postupu", zatímco OLAF ve svých dalších připomínkách hovořil o "pravidelném postupu"("nach gängiger Praxis"). Veřejná ochránkyně práv porovnala anglické původní znění s německým překladem dodatečných připomínek úřadu OLAF. Zdá se, že německý překlad se odchyluje od anglického původního znění vzhledem k tomu, že první z nich hovoří o běžné praxi, zatímco druhý z nich odkazuje na nepravidelnou praxi. Vzhledem k tomu, že původní anglická verze odpovídá informacím obsaženým v závěrečné zprávě úřadu OLAF o případu, považuje veřejný ochránce práv anglickou verzi za směrodatnou, zatímco německý překlad je zjevně postižen chybou v překladu. Stěžovateli byla zaslána původní anglická verze dodatečných připomínek úřadu OLAF. V této souvislosti veřejný ochránce práv zváží anglickou verzi dalších připomínek úřadu OLAF jako základ pro své posouzení dané záležitosti.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

16. Stěžovatel tvrdil, že úřad OLAF při vyšetřování financování pořízení budovy D3 Parlamentu vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice.

17. Na podporu svého tvrzení tvrdil, že OLAF konzultoval externího odborníka, který dospěl k závěru, že není důvod předpokládat, že se směrnice nevztahuje na financování pořízení budovy D3 Parlamentu. OLAF nicméně ve své závěrečné zprávě o případu uvedl, že použitelnost směrnice je "alespoň diskutabilní". Ve svém dopise ze dne 27. září 2006 adresovaném OLAF, na který odkázal ve své stížnosti, stěžovatel v podstatě uvedl, že Parlament tím, že neorganizoval zadávací řízení na zakázku na refinancování budovy D3, porušil směrnici.

18. OLAF ve svém stanovisku uvedl, že jak vyplývá ze závěrečné zprávy o případu, zkoumal použitelnost směrnice v průběhu svého správního vyšetřování. Měl za to, že tvrzení stěžovatele nebylo podloženo důkazy a že otázka použitelnosti směrnice byla vyřešena.

19. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že OLAF se vůbec nevyjádřil k prohlášením učiněným v jeho dopise ze dne 27. září 2006, na které odkázal ve své stížnosti. Uvedl, že v rámci vyšetřování OLAF byla jeho prohlášení vážně a objektivně analyzována externím odborníkem. Externí odborník dospěl k závěru, že použití směrnice lze očekávat. Prohlášení osob vyslechnutých úřadem OLAF v rámci jeho vyšetřování však nebyla podrobena seriózní a objektivní analýze. V důsledku toho dospěl OLAF k závěru, že použitelnost směrnice je "alespoň diskutabilní".

20. Stěžovatel rovněž zopakoval prohlášení obsažená v jeho dopise ze dne 27. září 2006, že pokud jde o financování budovy D3, smlouva mezi Parlamentem a developerem pověřila developera, aby jako zprostředkovatel poskytoval dvě služby: zaprvé konzultovat finanční trhy a zadruhé vystupovat jako prozatímní dlužník ve vztahu k bankám poskytujícím úvěry.

21. Stěžovatel dále uvedl, že v závěrečné zprávě o případu byl citován jeden ze svědků vyslechnutých úřadem OLAF, který uvedl, že pokud kromě možného odškodnění není za takovou službu zaplacena žádná dodatečná cena, neměla by být taková dohoda považována za smlouvu o finančních službách ve smyslu směrnice [4]. Svědek dále vysvětlil, že v projednávané věci developer obdržel pouze odškodnění ve výši 2 500 000 BEF (přibližně 62 000 eur). Stěžovatel měl za to, že výpověď svědka je v rozporu se směrnicí, která se podle svého jasného znění vztahuje na smlouvy o finančních službách uzavřené ve stejnou dobu, před nebo po uzavření smlouvy o nabytí nebo pronájmu pozemků, stávajících budov nebo jiného nemovitého majetku nebo týkající se práv k nim v jakékoli formě (čl. 1 písm. a) bod iii) směrnice). OLAF však svědka s tímto právním stavem zjevně nekonfrontoval.

22. Stěžovatel dále uvedl, že relativně malá výše odškodnění byla způsobena pouze skutečností, že developer po krátké době od smlouvy odstoupil. Pokud by však byla smlouva plněna po dobu 10 let, jak bylo stanoveno, byla by splatná částka v milionech. Opět platí, že podle stěžovatele OLAF svědka s tímto aspektem nekonfrontoval. I kdyby se předpokládalo, že uvedená smlouva skutečně předpokládala pouze odškodnění ve výši 62 000 EUR, muselo by být v souladu s článkem 57 finančního nařízení ještě uspořádáno nabídkové řízení v té podobě, v jaké v té době existovalo.

23. Konečně stěžovatel poukázal na řadu dalších aspektů, které podle něj OLAF v průběhu svého vyšetřování nezohlednil. Podle prohlášení tehdejšího místopředsedy Parlamentu bylo nepravidelnou praxí, že developer byl využíván k poskytování finančních služeb po dokončení budovy, ačkoli to byla současná praxe ve fázi výstavby. Úřad OLAF rovněž přijal prohlášení generálního tajemníka Parlamentu, že i) formálnímu uplatňování směrnice bylo zabráněno, aby se ušetřil čas, a ii) zkrácení lhůt bylo jedinou podstatnou odchylkou od směrnice. Pokud však jde o posledně uvedený aspekt, stěžovatel poukázal na to, že vzhledem k možnosti postupu pro naléhavé případy (článek 20 směrnice) není nutné odchýlit se od lhůt stanovených ve směrnici. Kromě toho se podle znaleckého posudku generální tajemník Parlamentu odchýlil od pravidel směrnice ve více než jednom ohledu. Ze závěrečné zprávy o případu OLAF nevyplývá, že by se tímto aspektem dále zabýval.

24. Ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace úřad OLAF vysvětlil, že odškodnění ve výši přibližně 62 000 EUR nebylo uvedeno v podání stěžovatele, ale bylo stanoveno v průběhu jeho vlastního vyšetřování. OLAF dále uvedl, že "obvinění stěžovatele nebyla potvrzena, toto "ploché odškodnění" jako takové nebylo předmětem dalšího důkladného vyšetřování. OLAF se opíral o svůj závěr - že je "přinejmenším diskutabilní" považovat tuto smlouvu za samostatnou finanční smlouvu ve smyslu článku 1 směrnice - na základě prohlášení znalce právní služby EP na jedné straně a na základě vlastního výkladu směrnice na straně druhé.“

25. OLAF mimoto zdůraznil, že vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná jednoznačná nesrovnalost, otázka, zda je směrnice použitelná jak z právního hlediska, tak v konkrétním případě, nebyla předmětem dalšího důkladného vyšetřování. V dané souvislosti měl OLAF za to, že interní vyšetřování slouží ke zjištění skutečností, jakož i jejich případné nesrovnalosti, s cílem dospět k závěru, zda tyto skutečnosti mohou vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení proti zaměstnancům orgánů. Vyšetřování nebylo zaměřeno na zodpovězení hypotetických otázek.

26. Pokud jde o prohlášení tehdejšího místopředsedy a externího odborníka o nesrovnalostech v uplatňované praxi, OLAF uvedl, že podle místopředsedy bylo nepravidelnou praxí, že developer byl při dokončení budovy využíván k poskytování finančních služeb. V projednávané věci však byla situace odlišná vzhledem k tomu, že zhotovitel/vlastník stavby se refinancoval sám. Pokud jde o prohlášení externího znalce, OLAF poukázal na to, že transakci kvalifikoval nejen jako soukromou transakci, ale jako "přenechání půjčky".

27. Ve svých připomínkách k dodatečným připomínkám úřadu OLAF stěžovatel uvedl, že podle úřadu OLAF nebylo "ploché odškodnění" jako takové předmětem dalšího hloubkového vyšetřování. OLAF však ve své závěrečné zprávě o případu odkázal na paušální odškodnění na podporu svého závěru, že je přinejmenším sporné, zda Parlament může kvalifikovat financování pořízení budovy D3 jako samostatnou finanční smlouvu. To potvrdilo názor, že OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice. Místo toho byly závěry úřadu OLAF založeny na prohlášeních, která neprošla seriózním hodnocením.

28. Stěžovatel rovněž uvedl, že podle úřadu OLAF je otázka, zda se směrnice použije, či nikoli, hypotetickou otázkou. OLAF však ve své závěrečné zprávě o případu zjevně přijal prohlášení generálního tajemníka Parlamentu, podle něhož k refinancování budovy D3 došlo v časové tísni. Závěry úřadu OLAF tedy opět nemohly obstát v seriózním hodnocení. Rovněž poznamenal, že OLAF se nevyjádřil k potřebě uspořádat zadávací řízení v souladu s tehdy platným zněním finančního nařízení.

Posouzení veřejného ochránce práv

29. Zdá se, že se účastníci řízení shodují, pokud jde o použitelnost směrnice v zásadě na smlouvy o dodávkách zboží a poskytování služeb, jakož i na smlouvy o koupi, pronájmu a nájmu uzavřené Parlamentem. Veřejný ochránce práv chápe, že použitelnost směrnice vyplývá z článku 56 starého finančního nařízení [5], podle něhož „každý orgán plní stejné povinnosti, jaké tyto směrnice ukládají subjektům v členských státech“. Zdá se však, že panuje neshoda ohledně toho, zda měl Parlament povinnost uplatňovat směrnici v souvislosti s financováním pořízení své budovy D3.

30. Před provedením analýzy tvrzení, které je předmětem tohoto přezkumu, se jeví jako nezbytné připomenout úkoly a povinnosti svěřené úřadu OLAF, zejména prostřednictvím nařízení č. 1073/1999 [6]. Podle čl. 1 odst. 3 nařízení č. 1073/1999 provádí OLAF správní vyšetřování za účelem boje proti podvodům, korupci a jinému protiprávnímu jednání ohrožujícímu finanční zájmy Evropského společenství. Za tímto účelem vyšetřuje závažné otázky týkající se výkonu služebních povinností, které by mohly představovat zanedbání povinností úředníků a ostatních zaměstnanců Společenství a vést k disciplinárnímu nebo případně trestnímu řízení. V této souvislosti je zřejmé, že úkoly OLAF zahrnují i) boj proti nesrovnalostem (jako jsou podvody a korupce), které se dotýkají finančních zájmů Evropského společenství, a ii) za tímto účelem vyšetřování závažných záležitostí týkajících se výkonu služebních povinností úředníků a ostatních zaměstnanců Společenství.

Zatímco druhý aspekt je nedílnou součástí úkolů OLAF, nezdá se, že by se jeho úkoly omezovaly na vyšetřování případů, kdy jednání úředníka nebo jiného zaměstnance Společenství může vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení.

31. V závěrečné zprávě o případu úřad OLAF doporučil, aby se případem dále nezabýval. Toto doporučení vycházelo z jeho názoru, že žádný ze zaměstnanců Parlamentu se nedopustil žádné nesrovnalosti, která by mohla vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení. Kromě toho OLAF ve svých dodatečných připomínkách uvedl, že nebyla zjištěna žádná jednoznačná nesrovnalost. Otázka, zda je směrnice použitelná, tedy nebyla předmětem dalšího důkladného šetření. S odkazem na druhý aspekt svých úkolů, jak uvedl veřejný ochránce práv výše, OLAF poukázal na to, že cílem vyšetřování není odpovídat na hypotetické otázky.

32. Otázka, zda jednání úředníka nebo zaměstnance Společenství může vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení, je pouze jedním aspektem vyšetřování prováděného OLAF. S ohledem na tuto skutečnost není veřejný ochránce práv přesvědčen o názoru úřadu OLAF, že není třeba důkladně vyšetřovat použitelnost směrnice. Pokud by byl jeho názor správný, znamenalo by to, že OLAF by mohl odmítnout vyšetřování nesrovnalostí pouze z toho důvodu, že tyto nesrovnalosti, pokud by byly zjištěny, by v žádném případě nemohly vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení. Takto úzké chápání jeho mandátu by mohlo mít za následek, že by OLAF nebyl schopen plně dostát svému úkolu bojovat proti podvodům, korupci a jakékoli jiné protiprávní činnosti poškozující finanční zájmy Evropského společenství. Dále by bylo obtížné uvést do souladu s článkem 280 Smlouvy o ES, na němž je založeno nařízení č. 1073/1999 a který se týká podvodů a jiných protiprávních jednání ohrožujících finanční zájmy Společenství, bez ohledu na to, zda tyto nesrovnalosti vedou k trestnímu nebo disciplinárnímu řízení. V zájmu jasnosti je třeba zdůraznit, že ani článek 280 Smlouvy o ES, ani nařízení č. 1073/1999 výslovně nestanoví, že by OLAF musel v plném rozsahu vyšetřovat pouze jednoznačné nesrovnalosti.

33. Veřejný ochránce práv konstatuje, že na první pohled je tvrzení stěžovatele omezeno na otázku, zda OLAF vážně a objektivně zkoumal použitelnost směrnice. Souvisí tedy s přístupem úřadu OLAF, pokud jde o přezkum použitelnosti směrnice. Zároveň z podání stěžovatele jasně vyplývá, že má v úmyslu zpochybnit i zjištění OLAF týkající se použitelnosti směrnice. Za předpokladu, že by použitelnost byla „alespoň diskutabilní“, úřad OLAF doporučil, aby se případem dále nezabýval, neboť nedošlo k žádné jednoznačné nesrovnalosti, která by mohla vést k disciplinárnímu nebo trestnímu řízení. Odůvodnění OLAF však nelze považovat za přesvědčivé, pokud převážná část argumentů hovoří ve prospěch použití směrnice, jejíž použitelnost by v důsledku toho nemohla být označena za "přinejmenším diskutabilní". Vzhledem k výše uvedenému musí veřejný ochránce práv analyzovat, zda v tomto případě úřad OLAF vážně a objektivně přezkoumal nesrovnalost, kterou stěžovatel uvedl, konkrétně údajné neuplatňování směrnice Parlamentem. Veřejný ochránce práv přitom musí přezkoumat, zda argumenty předložené úřadem OLAF, a to jak v jeho závěrečné zprávě o případu, tak v průběhu tohoto šetření, dostatečně a přiměřeně podporují závěr, k němuž nakonec dospěl, a sice že použitelnost směrnice byla „přinejmenším diskutabilní“.

34. Stěžovatel zpochybnil příslušná zjištění úřadu OLAF ve své závěrečné zprávě o případu z řady důvodů. Měl za to, že OLAF ve svém vyšetřování dostatečně nezohlednil relevanci odškodnění při přezkumu použitelnosti směrnice. Dále uvedl, že OLAF souhlasil s neuplatněním směrnice z důvodu časové tísně. Podle něj OLAF nezohlednil skutečnost, že pro developera bylo poskytování finančních služeb po dokončení budovy nestandardní. Na první pohled se zdá, že stěžovatel předložil řadu argumentů, které by mohly zpochybnit zjištění úřadu OLAF. Je tedy třeba zjistit, do jaké míry byly námitky formulované stěžovatelem ve skutečnosti dostatečně řešeny v závěrečné zprávě OLAF o případu a/nebo zda OLAF předložil přesvědčivé argumenty k jejich řešení v průběhu vyšetřování.

35. Pokud jde o argument stěžovatele, že OLAF dostatečně nezohlednil odškodnění, které Parlament vyplatil developerovi, za prvé je třeba poznamenat, že se zdá, že se strany shodly na tom, že odškodnění bylo vyplaceno. Za druhé, OLAF nevznesl námitky proti tvrzení stěžovatele, že způsob financování budovy D3 Parlamentu sestával ze dvou aspektů: i) příkaz Parlamentu k refinancování budovy ii) a provedení tohoto příkazu developerem. Podle názoru stěžovatele došlo k zásadnímu porušení směrnice v souvislosti s prvním aspektem.

36. Podle stěžovatele skutečnost, že bylo vyplaceno odškodnění, znamenala, že příslušné smluvní ujednání mezi Parlamentem a developerem by mělo být považováno za smlouvu o finančních službách ve smyslu směrnice. Naproti tomu OLAF na základě prohlášení znalce právní služby Parlamentu na jedné straně a na základě vlastního výkladu směrnice na straně druhé dospěl k závěru, že je "alespoň diskutabilní"považovat příslušnou smlouvu za samostatnou finanční smlouvu.

37. Veřejný ochránce práv připomíná, že znění čl. 1 písm. a) bodu iii) zní takto:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

a) veřejnými zakázkami na služby úplatné smlouvy uzavřené písemně mezi poskytovatelem služeb a veřejným zadavatelem, s výjimkou:

[...]

iii) smlouvy o nabytí nebo nájmu pozemků, stávajících budov nebo jiného nemovitého majetku nebo o právech k nim jakýmikoli finančními prostředky; tato směrnice se však vztahuje na smlouvy o finančních službách uzavřené v jakékoli formě současně se smlouvou o nabytí nebo pronájmu, před touto smlouvou nebo po ní;" [7]

V této souvislosti se veřejný ochránce práv domnívá, že znění čl. 1 písm. a) bodu iii) podporuje názor stěžovatele, že se směrnice vztahuje na smlouvy o finančních službách uzavřené v souvislosti s nabýváním nemovitostí. OLAF uvedl svůj vlastní výklad směrnice jako jeden z důvodů, proč je použitelnost směrnice diskutabilní, ale svůj výklad dále nevysvětlil. Nicméně vzhledem k prima facie jasnému znění citovaného ustanovení bylo takové vysvětlení o to nezbytnější. Jeví se jako užitečné dodat, že s ohledem na závěry, k nimž dospěl externí právní odborník, kterého konzultoval, by bylo možné očekávat, že OLAF vysvětlí, proč se podle jeho názoru směrnice nepoužije.

38. Pokud jde o výpověď znalce, o kterou se úřad OLAF kromě vlastního výkladu směrnice opíral, je příslušná výpověď uvedena v závěrečné zprávě o případu. V tomto dokumentu je citován znalec, který uvádí, že pokud kromě případného odškodnění není za takovou službu (tj. refinancování) zaplacena žádná dodatečná cena, neměla by být taková dohoda považována za smlouvu o finančních službách ve smyslu směrnice. Znalec dále uvedl, že v projednávané věci developer obdržel pouze paušální odškodnění ve výši 2 500 000 BEF (přibližně 62 000 eur). V této souvislosti dospěl znalec k závěru, že se směrnice nevztahuje na smluvní ujednání, která stanoví pouze odškodnění. Z tohoto prohlášení však veřejný ochránce práv není schopen pochopit, proč znalecký posudek předpokládal, že by takové smluvní ujednání mělo být vyloučeno z oblasti působnosti směrnice. Zdá se být užitečné dodat, že jak přesvědčivě tvrdí stěžovatel, odškodnění by bylo podstatně vyšší, kdyby byla smlouva plněna po celou dobu, kterou stanoví. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že OLAF zřejmě nezpochybnil příslušné výpočty stěžovatele.

39. Ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace úřad OLAF uvedl, že odškodnění jako takové nebylo předmětem důkladného vyšetřování, protože tvrzení stěžovatele nebyla potvrzena. Veřejný ochránce práv považuje příslušné stanovisko úřadu OLAF za obtížně srozumitelné vzhledem k tomu, že, jak uvedl stěžovatel, sám úřad OLAF odkázal na odškodnění, aby podpořil svůj názor, že použitelnost směrnice na mechanismus financování byla přinejmenším sporná.

40. V této souvislosti veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že pokud jde o právní důsledky odškodnění vyplaceného Parlamentem, úřad OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice.

41. Pokud jde o otázku časových omezení, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že není možné přijmout, aby se jinak použitelný právní předpis neuplatňoval z důvodu časových omezení. Ve svém "právním hodnocení, závěrech a doporučeních", které je posledním oddílem závěrečné zprávy o případu, úřad OLAF poukázal na "určitou naléhavost"při řešení otázky (re)financování vzhledem k tomu, že možnost koupě budovy D3 musel Parlament uplatnit před stanoveným datem. Zatímco OLAF výslovně nepodpořil názor, že naléhavost mohla učinit použití směrnice bezpředmětným, otázka časových omezení je jednoznačně jedním z aspektů, které vedly OLAF k závěru, že použitelnost směrnice je přinejmenším diskutabilní. Jak však uvedl stěžovatel, článek 20 směrnice výslovně uznává skutečnost, že běžné lhůty stanovené směrnicí nemusí být v naléhavých případech proveditelné. Článek 20 proto v takových případech umožňuje odchylky od běžných lhůt. Závěrečná zpráva o případu však neanalyzovala otázku, do jaké míry mohla být časová omezení upravena postupem pro naléhavé případy stanoveným v článku 20. Veřejný ochránce práv proto dospěl k závěru, že pokud jde o otázku časových omezení, úřad OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice.

42. Pokud jde o poskytování finančních služeb developerem, veřejný ochránce práv bere na vědomí názor úřadu OLAF, že podle uvedeného místopředsedy Parlamentu bylo nepravidelnou praxí, že developer poskytoval finanční služby po dokončení budovy. OLAF však rovněž poukázal na to, že v projednávané věci byla situace odlišná vzhledem k tomu, že samotný zhotovitel/vlastník budovy refinancoval nabytí dotčené budovy. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že příslušné prohlášení úřadu OLAF je nejasné, pokud jde o úlohu Parlamentu při refinancování jeho budovy D3. Neobjasňuje ani relevanci směrnice. V této souvislosti se veřejný ochránce práv domnívá, že informace poskytnuté úřadem OLAF neposkytují dostatečný základ pro závěr, že se tímto aspektem vážně a objektivně zabýval.

43. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že externí právní odborník zastával názor, že Parlament se odchýlil od pravidel směrnice ve více než jednom ohledu. Závěrečná zpráva o případu ani prohlášení úřadu OLAF v rámci šetření však veřejnému ochránci práv neumožňují dospět k závěru, že toto prohlášení vyústilo v jakékoli další šetření ze strany úřadu OLAF.

44. Ačkoli veřejný ochránce práv nemusí dospět ke konečným závěrům ohledně toho, zda měla být směrnice použita, či nikoli, dochází z výše uvedených důvodů k závěru, že OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice. Toto zjištění dále potvrzuje skutečnost, že úřad OLAF vyslechl znalce z právní služby Parlamentu a konzultoval externího právního odborníka. Zatímco znalecký posudek popřel použitelnost směrnice vzhledem k tomu, že bylo vyplaceno pouze paušální odškodnění, externí právní znalec dospěl k závěru, že lze očekávat, že se směrnice použije na smluvní ujednání o financování nabytí budovy D3 Parlamentu, které kvalifikoval jako přechodný úvěr. Stanovisko externího právního odborníka proto jednoznačně podporuje názor stěžovatele, že směrnice měla být uplatněna. OLAF nicméně dospěl k závěru, že použitelnost směrnice je přinejmenším diskutabilní. Jeví se jako užitečné dodat, že s ohledem na množství argumentů ve prospěch použitelnosti směrnice měl OLAF provést obzvláště pečlivý přezkum použitelnosti směrnice.

45. S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv konstatuje, že úřad OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv proto níže předkládá odpovídající návrh doporučení.

B. Údajné nepřezkoumání možného dopadu případu na finanční zájmy Společenství (druhé tvrzení stěžovatele)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

46. Stěžovatel tvrdil, že OLAF nepřezkoumal možný dopad případu na finanční zájmy Společenství. Odkázal na svůj dopis ze dne 27. září 2006, v němž poukázal na to, že podle závěrečné zprávy úřadu OLAF nemá tento případ takový dopad. Stěžovatel s tímto hodnocením výslovně nesouhlasil a uvedl, že konečná platba Parlamentu bance poskytující úvěr byla splatná dne 15. června 2008. V této souvislosti v podstatě tvrdil, že úroveň úroků na finančním trhu je nižší než úroková sazba, kterou má platit Parlament. Pokud by Parlament v souladu s platnými pravidly rychle odstoupil od smlouvy, bylo by dosaženo významného snížení nákladů.

47. OLAF měl ve svém stanovisku za to, že vzhledem k tomu, že nebyla zjištěna žádná nesrovnalost, otázka finančního dopadu případu nepředstavuje problém. Dále uvedla, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by naznačovaly možný dopad na finanční zájmy Společenství. Podle úřadu OLAF závěrečná zpráva o případu jasně uvedla, proč finanční aspekty nejsou problémem.

48. Stěžovatel ve svém vyjádření vysvětlil, že již ve fázi počátečního posouzení, a tedy před zahájením vyšetřování konkrétního případu, byl OLAF povinen posoudit možný dopad případu na finanční zájmy Společenství. Tato povinnost vyplývá z příručky úřadu OLAF, která obsahovala příslušné pokyny pro vyšetřovatele. Taková analýza byla nezbytná s ohledem na článek 1 nařízení č. 1073/1999, podle kterého byla existence možného dopadu na finanční zájmy Společenství podmínkou pro vyšetřování OLAF. Úřad OLAF však nevypracoval průzkum všech skutečně provedených plateb ani nezadal nezávislou analýzu podmínek pro refinancování budovy D3. Skutečnost, že nebyl přezkoumán dopad případu na finanční zájmy Společenství, byla navíc s ohledem na usnesení Parlamentu přijaté dne 30. března 2004 nesrozumitelná. V tomto usnesení Parlament jasně vyjádřil své očekávání, že veškeré platby mezi developerem a bankou poskytující úvěr, jakož i případné platby třetím stranám, budou v průběhu vyšetřování úřadu OLAF prošetřeny.

49. Stěžovatel dále uvedl, že úřad OLAF se nevyjádřil k otázce nepříznivých úrokových sazeb vztahujících se na financování budovy D3, přestože by bylo možné provést nezávislou analýzu finančního odborníka. Místo toho se OLAF ve své závěrečné zprávě o případu omezil na odkaz na skutečnost, že náklady na financování pořízení budovy byly jasně nižší než náklady na dlouhodobý pronájem. Podle stěžovatele toto prohlášení neodpovědělo na otázku, zda financování koupě budovy bylo v souladu s příznivými a obvyklými tržními podmínkami.

50. Ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace úřad OLAF potvrdil postoj, který zaujal ve svém stanovisku. Vysvětlila, že vzhledem k tomu, že šetření neprokázalo jednoznačnou nesrovnalost, byla otázka finančního dopadu v důsledku toho čistě hypotetická a pro závěry jejího vnitřního šetření irelevantní. Nebyla tedy předmětem dalšího hloubkového šetření. Úřad OLAF dále uznal, že neanalyzoval tržní podmínky. Stanovila však, že využití kupní opce a ukončení dlouhodobého pronájmu Parlamentu je ve finančním zájmu Společenství.

51. Ve svých doplňujících připomínkách se stěžovatel k této otázce nevyjádřil.

Posouzení veřejného ochránce práv

52. Ustanovení čl. 1 odst. 3 první odrážky nařízení č. 1073/1999 svěřuje úřadu OLAF pravomoc vést správní vyšetřování za účelem "boje proti podvodům, korupci a jinému protiprávnímu jednání ohrožujícímu finanční zájmy Evropského společenství"[8]. Názor stěžovatele, že dopad na finanční zájmy Společenství je předpokladem pro vyšetřování OLAF, se proto jeví jako správný. Ve svých "informacích dozorčímu výboru OLAF"[9] OLAF poukázal na to, že není jasné, zda Evropské společenství mohlo utrpět finanční újmu. V každém případě se zdá, že OLAF předpokládal, že případ mohl mít dopad na finanční zájmy Společenství, jelikož zahájil vyšetřování. To je v souladu s čl. 1 odst. 3 první odrážkou nařízení č. 1073/1999, jakož i bodem 3.3.3.3.v. příručky úřadu OLAF.

53. Na základě svého názoru, že nebyla zjištěna žádná jednoznačná nesrovnalost, se předpoklad OLAF, že finanční dopad případu nebyl problémem, zdá být na první pohled přiměřený. Zároveň je třeba zohlednit skutečnost, že ve vztahu k prvnímu tvrzení stěžovatele veřejný ochránce práv konstatoval, že OLAF vážně a objektivně nepřezkoumal použitelnost směrnice. Stanovisko úřadu OLAF, že posouzení finančního dopadu nebylo nutné, proto již nelze považovat za přesvědčivé za předpokladu, že by směrnice měla být použita.

54. V této souvislosti veřejný ochránce práv připomíná, že zjištění použitelnosti směrnice by vyžadovalo, aby OLAF přezkoumal dopad daného případu na finanční zájmy Společenství. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv proto níže předkládá odpovídající návrh doporučení.

C. K postoji úřadu OLAF k písemnému postupu navrženému stěžovatelem (třetí a osmé obvinění stěžovatele)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

55. Stěžovatel vysvětlil, že vedoucí interního vyšetřování operací úřadu OLAF jej dvakrát pozval na schůzku. Navzdory žádosti stěžovatele v tomto smyslu HOII neuvedl, jaký byl cíl navrhovaného setkání. V e-mailu ze dne 11. prosince 2005 stěžovatel zpochybnil nestrannost úřadu HOII vzhledem k tomu, že byl zapojen do vyšetřování jiného novináře, který informoval o financování budov Parlamentu v Bruselu. Vysvětlil proto, že není k dispozici pro žádnou neformální diskusi o této otázce. Vyjádřil však ochotu odpovědět na otázky k písemnému zodpovězení.

56. Na základě jeho e-mailu byl stěžovatel nejprve předvolán, aby byl vyslechnut jako oběť, a později byl „pozván“, aby svědčil. Poté, co stěžovatel dopisem ze dne 19. března 2006 zpochybnil právní základ obou dopisů OLAF, zopakoval, že je připraven odpovědět na písemné otázky. Dále dodal, že v případě, že OLAF bude i nadále odmítat použití tohoto písemného postupu, přeje si, aby mu byl poskytnut právní základ pro toto odmítnutí. V dopise ze dne 19. dubna 2006 měl OLAF za to, že nepřítomnost stěžovatele na jednání svědčí o jeho odmítnutí účastnit se výslechu svědků OLAF. Stěžovatel ve svém dopise ze dne 27. září 2006 popsal sled výše uvedených událostí a zpochybnil, proč OLAF mohl zahájit vyšetřování na základě informací, které předložil, ale nemohl mu předložit písemné otázky.

57. Tvrdil, že úřad OLAF neuvedl pravidla, podle nichž by jeho nabídka odpovědět na otázky úřadu OLAF v písemném řízení mohla být zamítnuta (třetí tvrzení stěžovatele). Kromě toho tvrdil, že OLAF ve své korespondenci s ním neodpověděl/nereagoval na jeho nabídku odpovědět na otázky OLAF v písemném řízení (osmé obvinění stěžovatele).

58. Úřad OLAF ve svém stanovisku uvedl, že stěžovatele pozval k pohovoru dvakrát neformálně a dvakrát formálně. Vzhledem k tomu, že OLAF odmítl přijmout jeho pozvání, rozhodl se vypracovat závěrečnou zprávu o případu, aniž by ho požádal o další vysvětlení. OLAF měl za to, že při stanovování své vyšetřovací strategie má určitý prostor pro uvážení. Ačkoli vyjádřila politování nad přístupem stěžovatele, poukázala na to, že neexistuje žádné pravidlo, které by ji zavazovalo přijmout nabídku odpovědět na otázky v písemném řízení. Dodala, že rozhovory týkající se jejího vyšetřování tohoto případu byly zaznamenány a byla stanovena možnost reagovat na návrhy záznamů.

59. Stěžovatel ve svých připomínkách zopakoval, že má pochybnosti o nestrannosti vyšetřovatelů úřadu OLAF. Předvolání úřadu OLAF navíc postrádalo právní základ. Vzal na vědomí, že podle úřadu OLAF neexistuje žádné pravidlo, které by mu ukládalo přijmout nabídku odpovědět na otázky v písemném řízení. Z toho vyvodil, že neexistuje ani žádné pravidlo, které by OLAF zavazovalo odmítnout nabídku uvedenou v jeho dopise ze dne 19. března 2006 odpovědět na otázky v písemné části řízení. Přesto trval na svém názoru, že OLAF měl ve svém dopise ze dne 19. dubna 2006 odpovědět na jeho nabídku odpovědět na otázky OLAF písemným postupem a vysvětlit důvody, proč tuto nabídku nepřijal.

60. OLAF ve svém doplňujícím stanovisku zopakoval a dále vysvětlil, že ho dne 19. dubna 2006 informoval o svém rozhodnutí ukončit vyšetřování, aniž by si od něj vyžádal další informace. Podle OLAF to znamenalo, že odmítl vyhovět jeho žádosti. OLAF rovněž připomněl, že vedení jeho vyšetřování řídí jeho ředitel. Informátoři mohou kdykoli odmítnout komunikovat s úřadem OLAF.

Posouzení veřejného ochránce práv

61. Než se budeme zabývat tvrzením stěžovatele, je důležité připomenout, že tvrzení, která jsou předmětem přezkumu, nezahrnují zákonnost předvolání/pozvání k pohovoru, které úřad OLAF zaslal stěžovateli. Tento aspekt, na který se stěžovatel i OLAF odvolávali v rámci šetření veřejného ochránce práv, proto není předmětem tohoto šetření. Místo toho je předmětem probíhajícího šetření veřejného ochránce práv ve stížnosti 856/2008/BEH.

62. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že OLAF neuvedl pravidla, podle nichž by jeho nabídka odpovědět na otázky v písemném řízení mohla být zamítnuta, měl OLAF za to, že neexistuje žádné pravidlo, které by jej zavazovalo takové nabídky přijmout. Stěžovatel toto prohlášení uznal, ale uvedl, že neexistuje ani žádné pravidlo, které by OLAF nutilo takové nabídky odmítnout. Veřejná ochránkyně práv uznává, že OLAF zřejmě nemá povinnost odmítnout nabídky na zodpovězení otázek v písemném řízení. To však nemůže znamenat, že OLAF bude muset vyhovět případným žádostem o písemné řízení, jelikož na základě nařízení č. 1073/1999 má určitý prostor pro uvážení, pokud jde o provádění jeho vyšetřování. Vzhledem k tomu, že úřad OLAF v průběhu šetření vysvětlil svůj postoj k právní situaci týkající se použití písemného postupu, veřejný ochránce práv se domnívá, že není třeba, aby podnikl další kroky ohledně třetího tvrzení stěžovatele.

63. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že úřad OLAF ve své korespondenci s ním nereagoval na jeho nabídku odpovědět na otázky úřadu OLAF písemným postupem, veřejný ochránce práv konstatuje, že v dané souvislosti stěžovatel i úřad OLAF odkázali na dopis úřadu OLAF stěžovateli ze dne 19. dubna 2006.

64. V tomto dopise úřad OLAF vysvětlil důvody, proč se domnívá, že výslech stěžovatele jako svědka je v souladu s nařízením č. 1073/1999. Kromě toho úřad OLAF uvedl, že nepřítomnost stěžovatele na plánovaném slyšení představuje svědectví o jeho odmítnutí účastnit se výslechu svědků úřadem OLAF. Na základě toho úřad OLAF uvedl, že přistoupí k uzavření případu bez dalších prodlev.

65. OLAF měl ve svém doplňujícím stanovisku za to, že informování stěžovatele o zamýšleném uzavření případu v jeho dopise ze dne 19. dubna 2006 znamená, že zamítl jeho žádost o písemné řízení. Stěžovatel měl naproti tomu za to, že OLAF nereagoval na jeho nabídku odpovědět na písemné otázky a nevysvětlil důvody odmítnutí nabídky.

66. Bod 4 kodexu řádné správní praxe Komise uvádí, že „Komise je odhodlána odpovídat na dotazy nejvhodnějším způsobem...“. Je samozřejmé, že odpověď na dopis zaslaný občanem znamená, že otázky vznesené v korespondenci občana jsou řešeny. Je zřejmé, že dopis OLAF ze dne 19. dubna 2006 výslovně neodkazuje na nabídku stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že úřad OLAF výslovně neuvedl, že se zabývá nabídkou stěžovatele. Měla však za to, že její záměr uzavřít případ, o němž informovala stěžovatele, představuje implicitní odmítnutí nabídky stěžovatele. S ohledem na obsah dopisu OLAF ze dne 19. dubna 2006 muselo být stěžovateli jasné, že OLAF jeho nabídku nepřijme. V každém případě v průběhu jeho šetření vyšlo najevo, že OLAF odmítl nabídku stěžovatele odpovědět na písemné otázky. Veřejná ochránkyně práv proto shledává, že úřad OLAF se zabýval nabídkou stěžovatele odpovědět na jeho otázky písemným postupem a reagoval na ni. V této souvislosti dospěl k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o třetí a osmé tvrzení stěžovatele.

D. Údajné nesprávné vyřízení žádosti stěžovatele o přístup k dokumentům (čtvrté tvrzení stěžovatele)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

67. Stěžovatel tvrdil, že OLAF řádně nevyřídil jeho žádost o přístup k dokumentům ze dne 27. září 2006. Uvedl, že dne 29. října 2006 podal potvrzující žádost o přístup. Dne 30. října 2006 obdržel odpověď ze dne 23. října 2006, v níž OLAF vysvětlil, že z důvodu velkého počtu požadovaných dokumentů musí být lhůta pro vyřízení jeho žádosti o přístup prodloužena o 15 pracovních dnů. Stěžovatel uvedl, že od té doby o něm OLAF neslyšel.

68. OLAF ve svém stanovisku potvrdil sled událostí předložený stěžovatelem a uvedl, že kromě jeho dopisu ze dne 23. října 2006 mu nebyla zaslána žádná další odpověď. Důvodem byl administrativní dohled, který byl důsledkem problémů s vnitřní koordinací. Úřad OLAF se omluvil za způsob, jakým byla vyřízena žádost stěžovatele o přístup. Zároveň uvedla, že mezitím na žádost stěžovatele odpověděla.

69. Stěžovatel vzal ve svých připomínkách na vědomí omluvu úřadu OLAF. Zároveň pochyboval o tom, že OLAF jeho žádost o přístup dále nezpracoval z důvodu přehlédnutí. Podle interní korespondence, kterou měl k dispozici, OLAF navrhl generálnímu ředitelství Komise pro vnitřní trh a služby, aby s ním přestalo komunikovat. V této souvislosti uvedl, že se jeví jako věrohodné předpokládat, že OLAF uplatnil tento návrh i na svou vlastní korespondenci, a že to byl skutečný důvod, proč nezaslal další dopisy.

70. V odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace úřad OLAF uvedl, že se nikdy nerozhodl přerušit korespondenci se stěžovatelem. To bylo potvrzeno skutečností, že obdržel několik písemných odpovědí na svůj dopis ze dne 27. září 2006.

71. Stěžovatel ve svých dodatečných připomínkách uvedl, že OLAF ve svých dopisech ze dne 19. a 23. října 2006 oznámil, že odpoví ve lhůtě šesti týdnů, ale poté na své oznámení nereagoval [10]. Teprve poté, co se obrátil na evropského inspektora ochrany údajů a veřejného ochránce práv, mu úřad OLAF nadále odpovídal. Dále poznamenal, že OLAF nevysvětlil důvody, proč doporučil Komisi, aby přestala s jeho korespondencí.

Posouzení veřejného ochránce práv

72. Na úvod se jeví jako užitečné připomenout, že toto tvrzení se týká toho, že OLAF řádně nevyřídil žádost stěžovatele ze dne 27. září 2006 o přístup k dokumentům. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel ve svých připomínkách zastával názor, že úřad OLAF doporučil GŘ Komise pro vnitřní trh a služby, aby s ním ukončilo korespondenci. Veřejný ochránce práv se domnívá, že z podání stěžovatele není jasné, zda si přál, aby veřejný ochránce práv zahrnul tento aspekt do svého šetření. Tímto aspektem se proto tento návrh doporučení nebude zabývat.

73. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že podle úřadu OLAF byla žádost stěžovatele o přístup mezitím vyřízena. Stěžovatel tuto skutečnost nezpochybnil. S ohledem na události, které nejsou mezi stěžovatelem a úřadem OLAF sporné, je zřejmé, že úřad OLAF nedodržel lhůty stanovené v nařízení č. 1049/2001 pro zpracování žádosti stěžovatele o přístup. Úřad OLAF se však stěžovateli za zpoždění omluvil. Kromě toho se zdá, že OLAF své zpoždění odůvodnil, což se na první pohled jeví jako věrohodné. Zatímco stěžovatel pochyboval o věrohodnosti uvedeného důvodu, veřejný ochránce práv s ohledem na dopisy OLAF ze dne 19. a 23. října 2006, v nichž oznámil odpověď ve stanovené lhůtě, není přesvědčen, že OLAF úmyslně ukončil svou korespondenci se stěžovatelem.

74. Vzhledem k tomu, že OLAF zřejmě mezitím vyřídil žádost stěžovatele o přístup a omluvil se stěžovateli za způsob, jakým byla jeho žádost o přístup vyřízena, nepovažuje veřejný ochránce práv v souvislosti se čtvrtým tvrzením stěžovatele za nutné podniknout další kroky.

E. Pokud jde o přístup k průběžné zprávě (páté tvrzení stěžovatele)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

75. Stěžovatel uvedl, že OLAF nesprávně zamítl jeho žádost o přístup k průběžné zprávě („Zwischenbericht“), kterou musel zaslat dozorčímu výboru devět měsíců po zahájení šetření. V podstatě tvrdil, že podle dopisu OLAF ze dne 1. září 2006 by zpřístupnění vážně ohrozilo účinnost budoucích vyšetřování OLAF. Domníval se však, že toto odůvodnění není přesvědčivé vzhledem k tomu, že průběžná zpráva nutně obsahovala podstatně méně informací než závěrečná zpráva o případu. Bylo proto nepochopitelné, proč OLAF mohl poskytnout přístup k závěrečné zprávě o případu, ale neumožnil přístup k průběžné zprávě.

76. OLAF ve svém stanovisku vysvětlil, že ve svém rozhodnutí o potvrzující žádosti stěžovatele o přístup jej informoval, že se na průběžnou zprávu vztahují čtyři z výjimek uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Tyto výjimky se týkaly soukromí a osobnosti jednotlivce (čl. 4 odst. 1 písm. b)); ochrana obchodních zájmů (čl. 4 odst. 2 první odrážka); účel inspekcí, vyšetřování a auditů (čl. 4 odst. 2 třetí odrážka); a rozhodovací proces orgánu (čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec). V důsledku toho nemohla být průběžná zpráva zveřejněna.

77. OLAF vysvětlil, že po opětovném přezkoumání této záležitosti se domníval, že jeho závěry jsou nevhodné. Zejména její předpoklad, že by zpřístupnění vážně narušilo účinnost vyšetřování úřadu OLAF v budoucnu, byl obecný a nepodložený. V tomto případě skutečně neexistovalo žádné konkrétní riziko. Avšak vzhledem k tomu, že některé výjimky, zejména ty, které se týkají ochrany soukromí a osobnosti jednotlivců a obchodních zájmů, zůstaly v platnosti, mohl úřad OLAF zveřejnit informace, které byly zaslány dozorčímu výboru, pouze částečně. Svým stanoviskem tak přiložila dokument o čtyřech stranách nazvaný "Informace dozorčímu výboru OLAF - vyšetřování začíná [ sic] po dobu více než 9 měsíců", ve kterém byly některé informace zatemněny.

78. Stěžovatel ve svém vyjádření neodkázal na své páté tvrzení.

Posouzení veřejného ochránce práv

79. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že úřad OLAF zřejmě přijal názor stěžovatele, že jeho spoléhání se na překážku účinnosti vyšetřování v budoucnu nebylo přesvědčivé. Ačkoli OLAF trval na svém názoru, že některé další výjimky znemožňují úplné zpřístupnění požadovaného dokumentu, zpřístupnil upravenou verzi požadovaného dokumentu a připojil ji spolu se svým stanoviskem. Vzhledem k částečnému zpřístupnění dokumentu úřadem OLAF a ke skutečnosti, že se stěžovatel ve svých připomínkách k této otázce nevyjádřil, neexistují důvody pro další šetření ze strany veřejného ochránce práv.

F. Údajné neposkytnutí vysvětlení (sedmé tvrzení stěžovatele)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

80. Stěžovatel tvrdil, že mu OLAF neposkytl vysvětlení k některým otázkám týkajícím se jeho vyšetřování, přestože to oznámil ve svém dopise ze dne 19. října 2006. Zdůraznil, že ve svém dopise ze dne 27. září 2006 předložil OLAF několik otázek a připomínek k závěrečné zprávě o případu. OLAF ve své odpovědi ze dne 19. října 2006 uvedl, že vysvětlení v této věci obdrží do šesti týdnů. Uvedl však, že neobdržel odpověď.

81. OLAF ve svém stanovisku uvedl, že ve svém dopise ze dne 19. října 2006 přislíbil, že stěžovateli poskytne další vysvětlení týkající se osobních údajů, které se ho týkají a které má případně v držení, jakož i rozhodnutí týkající se jeho žádosti o přístup k dokumentům. Úřad OLAF uvedl, že se zabýval žádostmi stěžovatele týkajícími se obou otázek. Dodal, že informátoři nemají právo obdržet vysvětlení týkající se provádění jeho vyšetřování. V každém případě měla za to, že její připomínky v průběhu šetření veřejného ochránce práv vyhověly žádosti stěžovatele o vysvětlení.

82. Stěžovatel ve svém vyjádření zopakoval, že OLAF ve svém dopise ze dne 19. října 2006 přislíbil odpověď na otázky, které vznesl. Ze znění příslušného dopisu OLAF jasně vyplývalo, že odpovědi, které OLAF oznámil, nebudou omezeny na otázky osobních údajů a přístupu k dokumentům. Stěžovatel dále uvedl, že v rozporu se svým prohlášením se úřad OLAF nevyjádřil ke všem otázkám uvedeným v jeho dopise v rámci šetření veřejného ochránce práv. Pokud jde o jednu otázku, OLAF nyní výslovně odmítl poskytnout odpověď, kterou původně přislíbil.

Posouzení veřejného ochránce práv

83. Veřejný ochránce práv konstatuje, že dopis stěžovatele ze dne 27. září 2006 obsahoval řadu otázek a připomínek týkajících se vyšetřování úřadu OLAF, jeho závěrečné zprávy o případu a vlastní úlohy stěžovatele při vyšetřování, zejména pokud jde o osobní údaje v držení úřadu OLAF [11].

84. V dopise ze dne 19. října 2006 OLAF shrnul otázky a žádosti stěžovatele do deseti odrážek a vyzval jej, aby mu sdělil, zda byly jeho otázky a žádosti zcela a správně shrnuty. Pokud je veřejnému ochránci práv známo, stěžovatel seznam úřadu OLAF nezpochybnil. OLAF dále uvedl, že jednotlivé aspekty obsažené v dopise stěžovatele budou řešeny odděleně. V této souvislosti uvedla následující:

„Sie werden innerhalb der kommenden sechs Wochen gesonderte Erklärungen erhalten betreffend eventuell vorhandene personenbezogene Daten (Punkt 3), betreffend Ihren Antrag auf Zugang zu den von Ihnen genannten Dokumenten (Punkt 10) und schließlich betreffend die Punkte, die sich auf die Untersuchung selbst beziehen [12].“

85. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že z citované pasáže je zřejmé, že úřad OLAF slíbil zaslat stěžovateli samostatné odpovědi týkající se i) osobních údajů, které má případně v držení, ii) jeho žádosti o přístup k dokumentům a iii) otázek týkajících se jeho vyšetřování. V průběhu šetření OLAF nezpochybnil, že neodpověděl na otázky uvedené v bodě iii) ve lhůtě šesti týdnů. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že OLAF nedodržel jednoznačný slib obsažený v jeho dopise ze dne 19. října 2006.

86. I kdybychom předpokládali, že úřad OLAF neslibuje samostatnou odpověď na otázky stěžovatele související s vyšetřováním, obecná povinnost korespondence s občany, jakož i jeho závazek odpovědět "na dotazy co nejvhodnějším způsobem a co nejrychleji"(bod 4 kodexu Komise), by ho stále zavazovaly poskytnout stěžovateli odpověď na otázky, které vznesl. To vyplývá rovněž z čl. 22 odst. 1 evropského kodexu řádné správní praxe, podle něhož úředníci poskytují veřejnosti informace, které požadují.

87. Ačkoli OLAF zastával názor, že informátoři nemají právo obdržet vysvětlení týkající se vedení jeho vyšetřování, poukázal rovněž na to, že jeho připomínky vznesené v průběhu šetření veřejného ochránce práv vyhověly žádostem stěžovatele. Podle stěžovatele však některé otázky, které vznesl, úřad OLAF dosud neřešil. Stěžovatel například poukázal na to, že OLAF ve svém dopise ze dne 19. října 2006 neodpověděl na pátou otázku uvedenou na seznamu. Tato otázka se týkala úlohy projektového manažera Parlamentu pro jeho nové budovy při financování budovy D3 Parlamentu.

88. Po analýze podání úřadu OLAF v průběhu šetření týkajícího se seznamu otázek v dopise úřadu OLAF ze dne 19. října 2006 sdílí veřejný ochránce práv názor stěžovatele, že se úřad OLAF nezabýval všemi otázkami uvedenými v dopise ze dne 19. října 2006.

89. Podle čl. 22 odst. 3 evropského kodexu řádné správy „[p]okud úředník nemůže z důvodu své důvěrnosti sdělit požadované informace, [...] sdělí dotyčné osobě důvody, proč nemůže tyto informace sdělit.“OLAF se domnívá, že informátoři nemají právo obdržet vysvětlení týkající se průběhu jeho vyšetřování. S ohledem na čl. 22 odst. 3 evropského kodexu nelze vyloučit, že mohou existovat aspekty týkající se vyšetřování, o nichž OLAF nemůže sdělit informace. Veřejná ochránkyně práv zároveň připomíná, že v takových případech by byl úřad OLAF povinen uvést důvody, proč požadované informace nelze zpřístupnit. Žádné takové vysvětlení však dosud nebylo poskytnuto.

90. Na základě výše uvedených skutečností veřejný ochránce práv konstatuje, že úřad OLAF neodpověděl na některé otázky vznesené v dopise stěžovatele ze dne 27. září 2006. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv proto níže předkládá odpovídající návrh doporučení.

G. Návrh doporučení

Na základě svého šetření této stížnosti předkládá veřejný ochránce práv úřadu OLAF tento návrh doporučení:

S ohledem na zjištění veřejného ochránce práv by měl úřad OLAF přehodnotit výsledky svého vyšetřování, pokud jde o použitelnost směrnice 92/50/EHS. Pokud úřad OLAF shledá směrnici použitelnou, měl by posoudit dopad případu na finanční zájmy Společenství.

OLAF by měl v rozsahu, v jakém tak dosud neučinil, odpovědět na otázky vznesené v dopise stěžovatele ze dne 27. září 2006.

OLAF a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv zašle orgán do 31. října 2009 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí návrhu doporučení a v popisu toho, jak bylo provedeno.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 21. července 2009.

---

[1] Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv (94/262/ESUO, ES, Euratom), Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[3] Směrnice Rady (EHS) č. 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na služby, Úř. věst. L 209, s. 1.

[4] Podle čl. 1 písm. a) směrnice 92/50 se veřejnými zakázkami na služby rozumí úplatné smlouvy uzavřené písemně mezi poskytovatelem služeb a veřejným zadavatelem. Tento článek dále vylučuje určité kategorie smluv.

[5] Finanční nařízení ze dne 21. prosince 1977 o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, naposledy pozměněné dne 9. dubna 2001 a zrušené nařízením Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství.

[6] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), Úř. věst. [1999] L 136, s. 1.

[7] Zdůraznění doplněno veřejným ochráncem práv.

[8] Zdůraznění doplněno veřejným ochráncem práv.

[9] Podrobnosti k tomuto dokumentu viz páté tvrzení stěžovatele níže.

[10] Viz sedmé tvrzení stěžovatele níže.

[11] Příloha dopisu stěžovatele obsahovala žádost o přístup k dokumentům (viz čtvrté tvrzení stěžovatele výše).

[12] Anglický překlad vyhotovený útvary veřejného ochránce práv: „Během příštích šesti týdnů obdržíte samostatné odpovědi, pokud jde o osobní údaje, které má [úřad OLAF] případně k dispozici v souvislosti s vaší žádostí o přístup k dokumentům, které jste zmínil, a konečně pokud jde o otázky, které se týkají samotného vyšetřování.“