- CS Čeština
Strojové překlady mohou obsahovat chyby, které mohou snižovat jejich srozumitelnost a přesnost. Veřejný ochránce práv nenese žádnou odpovědnost za případné nesrovnalosti. Pokud chcete mít nejspolehlivější informace a právní jistotu, podívejte se na původní znění v angličtina (odkaz viz výše).
Více informací naleznete v naší politice týkající se jazyků a překladů.
Rozhodnutí evropské veřejné ochránkyně práv o ukončení šetření stížnosti 503/2012/DK na Evropskou komisi
Rozhodnutí
Případ 503/2012/DK - Otevřeno dne Středa | 28 března 2012 - Doporučení týkající se Úterý | 07 května 2013 - Rozhodnutí ze dne Úterý | 09 června 2015 - Dotčený orgán Evropská komise ( Kritická poznámka ) - Země Irsko
Případ se týkal toho, jak Evropská komise řešila stížnost týkající se irského zákona upravujícího právo pracovat jako architekt. Zákon vyžadoval, aby osoby, které nezískaly formální kvalifikaci architekta, ale které chtěly používat titul "architekt" v Irsku, pracovaly v Irsku nejméně deset let jako architekti. Stěžovatel se domníval, že tento požadavek diskriminuje osoby, které získaly rovnocenné zkušenosti mimo Irsko. Když Komise stížnost na porušení povinnosti uzavřela tím, že dospěla k závěru, že irské právo není diskriminační, stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv.
Veřejná ochránkyně práv vyzvala Komisi, aby uznala, že irské právo je diskriminační a že jediným důvodem, proč se touto záležitostí dále nezabývala, bylo to, že se domnívala, že by to bylo nepřiměřené.
Komise návrh doporučení veřejné ochránkyně práv nepřijala. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela kritickou poznámkou.
Pozadí
1. Stěžovatel je původem z Francie, který se po období, kdy pracoval jako architekt ve Spojeném království, přestěhoval do Irska jako architekt. Nemá žádnou formální kvalifikaci architekta. V roce 2010 podal stěžovatel u Evropské komise stížnost na porušení právních předpisů týkající se irského zákona o stavební kontrole z roku 2007 (dále jen „zákon“). Jednou z možností stanovených zákonem je, že osoby bez formální architektonické kvalifikace by přesto mohly být uznány za architekty v Irsku na základě desetileté odborné praxe získané v irském státě. Stěžovatel se domníval, že je to diskriminační, protože zkušenosti, které získal ve Spojeném království, nebyly zohledněny vedle jeho sedmileté odborné praxe v Irsku.
2. Když Komise v listopadu 2011 stížnost na porušení povinnosti [1] uzavřela, podal stížnost veřejnému ochránci práv.
3. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření stížnosti. V průběhu šetření obdržel veřejný ochránce práv stanovisko Komise ke stížnosti a připomínky stěžovatele k ní.
4. Irský zákon o stavební kontrole z roku 2007 stanoví systém registrace osob oprávněných vykonávat praxi pod názvem "architekt" v Irsku. Zákon stanoví uznávání kvalifikací získaných jak v Irsku, tak v jiných členských státech. Kromě toho stanoví opatření, podle nichž mohou být pro účely registrace architekta uznány zkušenosti osob bez formální kvalifikace, které však před zákonem vykonávaly činnost „architektů“. Zákon ve skutečnosti stanoví dva samostatné soubory opatření pro umožnění registrace osob se zkušenostmi, ale bez formální kvalifikace. Standardní ujednání ve zkratce vyžaduje, aby jednotlivec měl alespoň sedmiletou praxi (nikoli nutně v rámci irského státu) a složil zkoušku. Alternativní ujednání podle požadavků uvedených v článcích 21–22 zákona je k dispozici jednotlivcům, kteří (v době přijetí irského zákona) měli alespoň desetiletou relevantní zkušenost v irském státě.[2] Druhé ujednání, které se vztahuje na konečný počet jednotlivců, je z hlediska poplatků a časového závazku levnější než první ujednání.
K údajnému pochybení Komise při uzavírání stížnosti pro nesplnění povinnosti
Návrh doporučení veřejné ochránkyně práv
5. V průběhu tohoto šetření veřejný ochránce práv předložil Komisi návrh doporučení [3]. Veřejný ochránce práv přitom přihlédl k argumentům a stanoviskům předloženým stranami.
6. Veřejná ochránkyně práv zastávala názor, že požadavek, aby příslušné zkušenosti byly získány „ve státě“Irska, by mohl nepříznivě ovlivnit větší počet neirských státních příslušníků než irských státních příslušníků.
7. Unijní právo umožňuje takové požadavky objektivně odůvodnit, pokud mají legitimní cíl a pokud jsou prostředky použité k dosažení tohoto cíle přiměřené a nezbytné. Veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise řádně neprošetřila, zda tomu tak skutečně bylo, pokud jde o irské právo. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise nepředložila žádné důkazy o tom, že by se irských orgánů dotázala: a) zda požadavek na získání dotyčné praxe ve státě může být objektivně odůvodněn legitimním cílem, který nesouvisí s diskriminací na základě státní příslušnosti, a b) zda prostředky k dosažení tohoto cíle byly přiměřené a nezbytné. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že Komise nesprávně dospěla k závěru, že v tomto případě nedošlo k porušení práva EU a že tvrzení stěžovatele je opodstatněné. Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi tento návrh doporučení:
S ohledem na zjištění veřejného ochránce práv by Komise měla uznat, že články 21–22 irského zákona o kontrole budov z roku 2007 jsou diskriminační, a měla by uznat, že jediným důvodem pro uzavření stížnosti na porušení bylo, že by bylo nepřiměřené se touto záležitostí zabývat.
Argumenty Komise v reakci na návrh doporučení
8. Ve své odpovědi Komise uvedla, že její právní posouzení zohlednilo cíle sledované zákonem a jeho celkovou konstrukci, jakož i argumenty předložené jak stěžovatelem, tak irskými orgány. Na základě tohoto posouzení nemohla Komise dospět k závěru, že záměrem irských orgánů bylo diskriminovat na základě státní příslušnosti nebo že jakékoli diskriminační účinky, které byly v ojedinělých případech neúmyslně způsobeny státní příslušností dotčených osob.
9. Komise dále uvedla, že irské orgány tvrdily, pokud jde o soulad sporných oddílů zákona s právem EU, že omezení zajišťuje, že pouze předem stanovený počet osob s nabytými právy bez ohledu na státní příslušnost má možnost pokračovat ve své praxi bez kvalifikace, kterou zákon jinak vyžaduje od architektů. Vzhledem k tomu, že Irsko bylo „prakticky“ jedinečné tím, že neregulovalo činnost architektů ani nechránilo profesní označení „architekt“, toto ustanovení se vždy zaměřovalo především na irské státní příslušníky, aniž by nutně představovalo porušení unijního práva.
10. Kromě toho Komise dodala, že rozdílné zacházení bylo odůvodněno skutečností, že zkušenosti získané v jiných členských státech by vyžadovaly podrobnější posouzení. Je tomu tak proto, že každá země má jedinečné vlastnosti, a to jak z hlediska regulačního rámce pro výkon povolání, tak i dalších faktorů, jako jsou faktory týkající se rozdílů ve fyzickém prostředí a národních tradicích, které mají dopad na činnost architektů. Toto hloubkové posouzení je zaručeno podle § 14 zákona. Je tedy rozumné připustit, že hloubkové posouzení nezbytné k prokázání pověřovacích listin osoby, která usiluje o přístup k regulovanému povolání na základě zkušeností získaných v jiných členských státech, než je hostitelský členský stát, může být pro žadatele nutně obtížnější než posouzení stanovené v přechodné „doložce o zachování právních účinků“ zaměřené na jednorázové osoby usazené v dotčeném členském státě po dlouhou dobu. Existují proto objektivní důvody pro rozdílné zacházení s žádostmi o zápis jako „architekt“ podle § 21 až 22 a § 14 a pro rozdíl v souvisejících nákladech.
11. Komise trvala na tom, že články 21–22 nelze vykládat izolovaně, aby bylo možné určit, zda je zákon spravedlivý vůči všem odborníkům, kteří chtějí v Irsku působit jako „architekti“, bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo členský stát kvalifikace. Systém musí být analyzován celostně, a nikoli tak, že se samoučící architekti považují za samostatnou kategorii, jak navrhuje stěžovatel.
12. Oddíl 14 se vztahuje na uznávání architektů samouk bez ohledu na to, kde získali své odborné znalosti a/nebo kvalifikaci. V této souvislosti mohly být praktické zkušenosti těchto odborníků získány při výkonu služebních povinností v Irsku nebo v zahraničí. Pokud byla praxe získána v zahraničí, musí být náplň práce úměrná náplni práce architekta v Irsku. Tento oddíl je výslovně zaměřen na osoby, které se rozhodly získat přístup k profesnímu označení „architekt“ především prostřednictvím praktických zkušeností, nikoli prostřednictvím akademického vzdělávání.
13. Na druhé straně se podle Komise články 21–22 vztahují na konečný počet samostatně vyučovaných architektů bez ohledu na státní příslušnost, kteří v době, kdy se zákon stal závazným, poskytovali architektonické služby v Irsku po dobu deseti let. Opět platí, že tyto služby musely být přiměřené službám architekta v Irsku. Důležitým prvkem v této souvislosti je, že architektonické služby, které mají být posouzeny, byly služby, o nichž se má za to, že je poskytují architekti v Irsku. V tomto ohledu se nejednalo o státní příslušnost dotčených osob.
14. Jinými slovy, články 14 a 21–22 se týkají různých skutkových situací a zavádějí různé metody posuzování. Komise tyto oddíly posoudila komplexně a dospěla k závěru, že systém jako celek není diskriminační. Z tohoto důvodu Komise uvedla, že nemůže přijmout zjištění veřejného ochránce práv, že se při posuzování případu dopustila pochybení.
15. Komise dodala, že neshoda mezi ní a veřejným ochráncem práv, pokud jde o právní posouzení případu, by neměla být veřejným ochráncem práv považována za nesprávný úřední postup. Soudnímu dvoru přísluší posoudit, zda členský stát nesplnil své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, či nikoli. Komise se musí omezit na určení, zda existují dostatečně přesvědčivé důkazy o tom, že členský stát vytvořil podmínky bránící volnému pohybu na jednotném trhu, které odůvodňují podání žaloby k Soudnímu dvoru, a zda rozsah problému odůvodňuje podání žaloby. S ohledem na svou analýzu příslušných ustanovení irského práva, jakož i na informace poskytnuté jak stěžovatelem, tak irskými orgány dospěla Komise k závěru, že nemůže tvrdit, že systém vytvořený irskou vládou pro registraci architektů prostřednictvím zákona je diskriminační na základě státní příslušnosti.
16. Komise uzavřela svou odpověď tím, že uvedla, že se nedomnívá, že by jakákoli změna jejího postoje byla pro stěžovatele přínosná, pokud by nebyla doprovázena konkrétními nápravnými opatřeními irských orgánů. V době šetření irské orgány naznačily, že pokud by byly články 21–22 irského zákona o stavební kontrole shledány neslučitelnými se Smlouvou, rozhodly by se pro vypuštění článků 21–22, místo aby je rozšířily na osoby, které byly usazeny jako architekti v jiných členských státech, aniž by měly formální kvalifikaci. To znamená, že stěžovatel by měl k dispozici přesně stejnou cestu k registraci. Komise dodala, že zpráva irského parlamentního výboru doporučuje přezkoumat režim zachování právních účinků. Pokud by irská vláda přijala opatření zaměřená na změnu nařízení v této oblasti, Komise by se snažila zajistit, aby změny nediskriminovaly žádné architekty samouk na základě státní příslušnosti. V zájmu zajištění hladké spolupráce Komise uvedla, že se již obrátila na irské orgány.
Argumenty stěžovatele
17. Stěžovatel tvrdil, že odpověď Komise opět přehlédla ústřední bod jeho stížnosti, a sice že zákon nezohlednil odbornou praxi, kterou získal ve Spojeném království jako architekt před přestěhováním do Irska, pokud jde o jeho články 21–22. Stěžovatel rovněž uvedl, že argument Komise, že důkladné posouzení odborné praxe získané mimo Irsko by bylo obtížnější z důvodu faktorů, jako jsou faktory týkající se rozdílů ve fyzickém prostředí a vnitrostátních tradicích, je v rozporu se zásadou volného pohybu v rámci Evropské unie. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že argument Komise, že Irsko je prakticky jedinečné v tom, že nereguluje činnosti architektů, je nepravdivý, a poukázal na příklad Spojeného království. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že to nebyl on, kdo vytvořil myšlenku, že samoučící architekti jsou samostatnou kategorií; ve skutečnosti je to § 21-22 zákona, který jej vytvořil. Z těchto důvodů stěžovatel trval na svém názoru, že Komise nesprávně uzavřela jeho stížnost na nesplnění povinnosti.
Posouzení veřejného ochránce práv po návrhu doporučení
18. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že návrh doporučení vycházel ze zjištění, že se Komise dopustila pochybení tím, že uzavřela stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů, aniž by plně zkoumala, zda § 21–22 irského zákona o stavební kontrole z roku 2007 není diskriminován na základě státní příslušnosti, a není tedy v souladu s právem EU.
19. Veřejná ochránkyně práv po přezkoumání odpovědi Komise na její návrh doporučení konstatuje, že Komise dosud neposkytla dostatečné informace, aby prokázala, že provedla řádné šetření, než dospěla k závěru, že tyto oddíly irského zákona o kontrole budov z roku 2007 nejsou diskriminační.
20. Veřejný ochránce práv poukazuje na to, že pokud by Komise provedla úplné posouzení situace, mohla ověřit, jak to učinil veřejný ochránce práv [4], kontaktováním orgánů Spojeného království, že Spojené království v minulosti rovněž povolilo samouk architektům pracovat jako architekti a použilo ustanovení o zachování právních účinků pro samouk architekty podobné tomu v Irsku (stěžovatel získal část svých zkušeností ve Spojeném království)[5]. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že kdyby Komise provedla řádné posouzení situace, mohla přijmout informované rozhodnutí o tom, zda lze zkušenosti získané ve Spojeném království objektivně odlišit od zkušeností získaných v Irsku, s přihlédnutím k velké podobnosti právních, správních a architektonických režimů v těchto dvou členských státech. Kromě toho se zdá, že Spojené království bylo jediným jiným členským státem, v němž bylo samoukovým architektům povoleno vykonávat praxi.
21. Komise měla podniknout nezbytné kroky k prošetření těchto bodů. To se nestalo. Pokud by tak učinil, stanovil by, že zákon tím, že vylučuje odbornou praxi získanou v jiném členském státě, ve skutečnosti vylučuje pouze odbornou praxi získanou ve Spojeném království, a to navzdory skutečnosti, že jak bylo uvedeno výše, Irsko a Spojené království jsou si velmi podobné, pokud jde o právní, správní a architektonické režimy.
22. Pokud jde o znění návrhu doporučení, veřejný ochránce práv by rád objasnil, že i když odráží názor tehdejšího veřejného ochránce práv, že ustanovení irského zákona jsou diskriminační, zaujetí konečného stanoviska k této otázce je záležitostí Komise a v konečném důsledku i Soudního dvora. Podstatnějším a relevantnějším závěrem veřejné ochránkyně práv je, že Komise situaci, která je předmětem stížnosti, plně nepřezkoumala. Tento závěr je dále posílen v návaznosti na odpověď Komise na návrh doporučení. Veřejný ochránce práv proto trvá na svém postoji bývalého veřejného ochránce práv.
23. V této fázi se zdá být jasné, že je velmi nepravděpodobné, že by žadatel měl prospěch z jakékoli změny postoje ze strany Komise. Pokud by Komise měla za to, že irské právo je diskriminováno na základě státní příslušnosti, ale že pokračování v této věci by bylo nepřiměřené, mohlo by to být pro stěžovatele užitečné, pokud by chtěl podniknout právní kroky v souvislosti se svou vlastní věcí u irských soudů. Vzhledem k plynutí času se takové opatření jeví jako nepravděpodobné - i když je to jednoznačně záležitostí stěžovatele.
24. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na skutečnost, že Komise odmítla přijmout návrh doporučení veřejné ochránkyně práv, uzavře případ kritickou poznámkou.
Závěr
Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá touto kritickou poznámkou:
Komise se dopustila pochybení tím, že uzavřela stížnost stěžovatele na porušení právních předpisů, aniž by plně zkoumala, zda jsou články 21–22 irského zákona o stavební kontrole z roku 2007 diskriminační. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.
Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.
Emily O'Reillyová,
Štrasburk 9. června 2015
[1] Úř. věst. Komise uvedla, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o porušení práva EU ze strany Irska.
[2] Úř. věst. Tito jednotlivci mohou být nuceni předložit portfolio související s prací a mohou být rovněž požádáni, aby se podrobili pohovoru s odborným posouzením.
[3] Úř. věst. Návrh doporučení veřejného ochránce práv je k dispozici zde: http://www.ombudsman.europa.eu/cases/draftrecommendation.faces/en/50053/html.bookmark
[4] Úř. věst. Veřejná ochránkyně práv provedla tato šetření poté, co její návrh doporučení zamítla.
[5] Úř. věst. Na rozdíl od situace v Irsku orgány Spojeného království nepožadovaly, aby zkušenosti získané jako architekt byly získány pouze ve Spojeném království.